DOUGLAS STARR
35$9',9» 3ą«%÷+ =52' )25(1=1«&+ 9÷'
Mým rodičům
Copyright © 2010 by Douglas Starr This translation published by arrangement with Alfred A. Knopf, an imprint of The Knopf Doubleday Group, a division of Random House, Inc. Original English title: THE KILLER OF LITTLE SHEPHERDS Translation © Milena Pellarová, 2012 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2012 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)
ISBN 978-80-7306-508-9
Divé zvíře dříme v nás všech. Jeho probuzení nelze vždycky vysvětlit šílenstvím. Dr. Edward Spitzka, 1901 pitevní zpráva týkající se Leona F. Czolgosze, který spáchal atentát na prezidenta Williama McKinleyho
OBSAH Poznámka autora
13
Část první: ZLOČIN 1. 2.
Bestie Profesor
17 33
3. 4. 5. 6. 7.
První vražda Ústav soudního lékařství Tulák Totožnost Dubový les
49 58 76 89 104
8. 9. 10. 11. 12.
Oběť promlouvá Vražda v Bénonces Nesmazatelné stopy Všem na očích Rozený zločinec
116 126 136 151 162
13.
Lourdy
181
Část druhá: TREST 14. 15.
Vyšetřující soudce Výslech
191 203
16. 17. 18.
Profesor Lacassagne Zločin bez motivu? Zlom
224 229 242
19. 20. 21.
Soud Rozsudek Zdravý rozum?
255 272 287
Část třetí: DOZVUKY 22. 23.
Tajemství vrahova mozku Postskriptum
Epilog: Mozek násilníka Poděkování Poznámky Bibliografie Rejstřík
303 317 324 335 340 389 399
POZNÁMKA AUTORA Tato kniha patří do literatury faktu, a proto jsem události i kontext, v němž se odehrály, zaznamenal naprosto přesně. Veškeré citace a dialogy pocházejí z korespondence a knih účastníků, z prohlášení a svědeckých výpovědí nebo z jiných ověřitelných pramenů, například z novin. V případě, že někomu určité myšlenky jen připisuji, vycházejí z písemností nebo svědectví dotyčné osoby. Povaha a duševní stav sériového vraha Josepha Vachera vyplývají z dochovaných dopisů, výpovědí lidí, kteří se s ním setkali, z lékařských zpráv o jeho chování v ústavech pro duševně choré a ze zpráv vyšetřovatelů a soudních lékařů, kteří s ním hovořili. Podrobnosti týkající se jeho zločinů jsem získal z původních záznamů z místa činu, pitevních zpráv, novinových článků a vyprávění dnešních obyvatel vesnic, v nichž vraždil. Osobnost a názory doktora Lacassagneho odhalují jeho knihy, články a referáty, písemnosti mnoha kolegů a přátel a vyprávění jeho pravnuků. Většina pramenů je ve francouzštině 19. století. V některých případech jsem věty zkrátil a jazyk zjednodušil, aby jim současný čtenář snadněji porozuměl. S překlady mi pomáhalo hodně lidí, ale vyskytne-li se v nich nějaká nejasnost, odpovědnost je pouze na mně. 13
Část první
ZLOČIN Předčil i legendárního vlkodlaka – z lidového popěvku o Josephu Vacherovi, 1898
Jedna
BESTIE Jednoho deštivého jarního večera roku 1893 šla ve francouzském provinčním městě Besançonu devatenáctiletá Louise Barantová po promenádě u řeky a potkala mladíka ve vojenské vycházkové uniformě. Jmenoval se Joseph Vacher a bylo mu třiadvacet let. „Příšerné počasí, že?“ prohodil a vysoká plavovlasá Louise automaticky odpověděla: „To tedy ano.“ S cizími muži se nebavila, a Vacher k tomu vypadal dost hrubě, ale vyzařovala z něj odzbrojující upřímnost. Navíc ze seržantských prýmků na rukávě usoudila, že to není žádný lump, a tak udělala výjimku. Chvíli se spolu procházeli a povídali si, potom šli do kavárny na večeři. Zjistili, že oba pocházejí z venkova, Louise z Baume-les-Dames, výstavné vesnice u švýcarských hranic, Joseph z Beaufortu, městečka v kopcích jihovýchodně od Lyonu. Zatímco si vyprávěli o dětství, řekl jí, že se ještě nikdy s nikým tak příjemně necítil, a také jí se zdálo, že si dobře rozumějí. První pochyby ji přepadly, když vzhlédla od talíře a zjistila, že z ní nespouští oči. Později téhož večera jí zcela vážně nabídl sňatek a pak prohlásil, že ho nikdy nesmí zradit, nebo ji zabije. V té chvíli si uvědomila, že udělala obrovskou chybu. 17
VRAH MALÝCH PASTÝŘŮ
V příštích týdnech ji Vacher bez ustání pronásledoval a stejně jako jiní lidé s agresivními sklony střídal výhrůžky, nářky a lichotky, aby známost udržel. Louise se zoufale snažila se mu vyhýbat a vymýšlela si tisíce důvodů, proč se s ním nemůže sejít. Jednou však podlehla soucitu (jak se občas obětem zločinu stává) a souhlasila, že si s ním půjde zatančit. Když rozpačitě stáli mezi bavícími se lidmi, přistoupil k ní nějaký voják a oslovil ji. Vacher se na něj vrhl tak zuřivě, že dotyčný utekl ze sálu a polekaná Louise se rozběhla za ním. Louise měla ve městě práci jako služebná, ale pochopila, že tam nemůže zůstat. Protože se bála podivného nápadníka přímo odmítnout, namluvila mu, že jí matka sňatek zakázala a nařídila jí vrátit se domů. Vzdálenost však Vacherovu posedlost neutlumila a neustále jí posílal milostná vyznání. Nakonec mu bez obalu odpověděla: „Přestaň mi psát… Mezi námi všechno skončilo. Nemiluji tě a nechci se protivit matčinu přání. Sbohem, Louise.“ Doufala, že tím je celá záležitost uzavřena, protože kdyby Vacher odešel od jednotky a vydal se za ní, obvinili by ho z dezerce. Její odjezd a dopis na rozloučenou u něj však vyvolaly takové záchvaty vzteku, že mu posádkový lékař dal kvůli „nervovému vyčerpání“ čtyřměsíční zdravotní dovolenou. Vacher se okamžitě vydal do Baume-les-Dames a cestou si koupil revolver. To, že má Vacher vzteklou povahu a násilnické sklony, by Louise řekli všichni vojáci, s nimiž sloužil, a jistě by ji varovali, aby si s ním nic nezačínala. Zuřit ho viděli mnohokrát. Když jednou jakýsi voják zaostával ve formaci, rychle a bez varování ho kopl do slabin. Kdykoli se opil, udělal scénu. Jednou hodil přes místnost těžký dřevěný sekretář, jindy řval jako zvíře a rval si 18
BESTIE
z ramen chomáče chlupů. Když ho při povýšení přeskočili, běhal opilý po kasárnách, ohrožoval břitvou každého, kdo mu přišel do cesty, a nakonec ji přiložil k vlastnímu krku. Po tomto výstupu ho poslali do nemocnice a potom ho přeložili k jiné rotě. Dovedl se však také chovat nesměle a v tom případě mu nechybělo osobní kouzlo. Bezpochyby právě takhle vystupoval ten večer, kdy se s Louise seznámil, ale když ho odmítla, rychle ukázal pravou tvář. Po příjezdu do Louisiny rodné vsi se několik dní snažil přesvědčit matku a ostatní členy rodiny, aby ho přijali za nápadníka, ale podařilo se mu pouze je vystrašit. Ráno 25. června 1893 se před odjezdem do Besançonu odebral do domu Louisina zaměstnavatele, aby se ji ještě jednou pokusil přemluvit. Když otevřela dveře a spatřila, kdo za nimi stojí, vyděšeně couvla. „Ty se mě bojíš, Louise?“ zeptal se. „Nebojím,“ odpověděla nepřesvědčivě. „Podívej, já ti nechci ublížit. Přišel jsem v míru. Jenom bych rád dostal zpátky to, co jsem ti dal.“ Vacher už dříve vehementně požadoval zpět nejen dopisy a cetky, které Louise daroval, ale i peníze, jež utratil za večeři toho dne, kdy se poprvé viděli. Ačkoli mu všechno donesla, neodešel a stále řečnil. Zatímco vypočítával příkoří, která mu způsobila, pomaličku ustupovala po mramorovém schodišti nahoru. Čím déle mluvil, tím víc se rozčiloval. „Když pomyslím, že mě nechceš… Byli bychom tak šťastni! Ty vůbec netušíš, čeho jsem schopen. Už jsem ti to řekl mnohokrát a říkám ti to naposledy: Jsem do tebe blázen! Pojď se mnou.“ Louise mu pohrozila, že jestli okamžitě nezmizí, vzbudí pána a ten ho vykáže. Vacher strčil ruku do pravé kapsy kabátu. 19
VRAH MALÝCH PASTÝŘŮ
„Takže ty mě odmítáš?“ „Ano!“ V tom okamžiku vytáhl revolver a začal pálit. První kulka zasáhla Louise do úst, roztříštila jí dva zuby, proletěla jazykem a vyšla tváří. Další dvě jí škrábly temeno, a když s výkřikem spadla na zem, čtvrtá se zaryla do zdi. Potom Vacher obrátil zbraň proti sobě a dvakrát se střelil do obličeje. Výstřely se v hale rozlehly tak hlasitě, že všichni členové rodiny vyběhli z ložnic a do domu vrazilo několik kolemjdoucích z ulice. Louise našli ležet na schodech, Vacher se potácel se zkrvavenou tváří po hale. Potom vyšel ze dveří, udělal pár kroků a klesl na chodník.* Takhle začala zločinecká dráha Josepha Vachera, jednoho z největších sériových vrahů 19. století, který zabil víc lidí než nechvalně známý Jack Rozparovač. Pokus o vraždu Louise Barantové znamenal jeho první střet se zákonem, ale okolí znepokojoval a děsil už celá léta. Sousedé z Beaufortu později vzpomínali, že v dětství rád vyhledával spory s vrstevníky a při školních rvačkách se choval jako utržený ze řetězu. Když jednou pásl dobytek, zlámal několika zvířatům nohy. Jako výrostek strávil pár let v klášteře, ale kvůli přestupkům, o nichž mniši nechtěli mluvit, musel odejít. Potom nastoupil do armády a s šedesátým regimentem byl odvelen do Besançonu. Tuhá kázeň mu prospívala, ovládat se však nenaučil a výbuchům vzteku podléhat nepřestal. Lidem připadal divný, ale jak sdělil Louise, neměli ponětí, čeho je schopen. *
Oba přežili, protože člověk, od nějž Vacher revolver koupil, dal do nábojnic jen poloviční množství prachu. Kulka tedy nemohla živý terč zabít, ale jen zranit.
20
BESTIE
V té době byly zločiny z vášně běžné, soudci je posuzovali shovívavě a často za ně dávali vinu obětem. Po útoku na Louise strávil Vacher několik týdnů v nemocnici a pak ho poslali na pozorování do ústavu pro duševně choré v blízkém městě Dole. Tamní lékaři měli rozhodnout, jestli je příčetný a může jít před soud. Takzvaná čtyřiadvacetihodinová zpráva, která dokumentovala pacientův první den v léčebně, uváděla, že je „klidný, ochotně odpovídá na otázky a svého činu lituje“. Kromě toho podrobně popisovala, jak ho pokus o sebevraždu poznamenal. Po pravé tváři se mu táhla rudá jizva a z pravého ucha vytékal nažloutlý hnis (obojí mu zůstalo po zbytek života). Při každém nádechu i výdechu se mu pravá tvář zatřásla jako uvolněná plachta, protože jedna kulka přeťala lícní nerv. Při řeči téměř nemohl otvírat ústa, mluvil nosem a špatně artikuloval. Vacher zkrátka vzbuzoval spíš lítost než strach. Když se mu však za několik týdnů zranění zahojila a zotavil se, začal se zase chovat zlostně a projevoval paranoidní sklony. Nejdříve poměrně klidně, ale později stále agresivněji obviňoval lékaře z doleského ústavu, že se proti němu spikli. Každý den se dožadoval, aby mu vyndali kulku z ucha, na operačním sále však prohlásil, že ho chtějí zabít, a utekl. Podle nemocničních záznamů 20. července prodělal „záchvat vzteku“, křičel na doktory a útočil na spolupacienty. Někdy však apaticky seděl na pelesti a kýval se dopředu a dozadu. „Občas zvedne hlavu a upře oči na určitý bod, jako by naslouchal hlasům neviditelných lidí,“ napsal doktor Léon Guillemin, který v ústavu vypomáhal. „V takových chvílích má na tváři výraz jako šílenec.“ 21
VRAH MALÝCH PASTÝŘŮ
Vacher zuřil a ústav i personál nenáviděl. Podle jeho názoru byli lékaři necitelní a pacienti záludní. Později v dlouhém zahořklém dopise úřadům napsal (jak se ukázalo, korespondoval s nimi velmi rád), že ústav byl „špinavý a hnusný“ a musel tam spát „na odporné matraci prolezlé blechami“. Jídlo se nedalo pozřít a ošetřovatelé ho často ukradli. Pacienti zůstávali bez dozoru, vzájemně se napadali a mučili zejména slepce. „Strkali do nich a plivali jim do tváře. Jednou je dokonce nahé vyvlekli na sníh.“ Vacher často uvažoval, že se zabije. „A nebyl jsem jediný… Někteří lidé takové zacházení nevydrželi a sebevraždu skutečně spáchali.“ Navzdory Vacherovým obviněním se alienisté v Dole domnívali, že se ke svým svěřencům chovají soucitně a snaží se vyhovět jejich potřebám. (Alienisté se tehdy říkalo psychiatrům, protože duševně nemocní byli považováni za „odcizené“ sami sobě.) Tištěné materiály, které ústav vydával, popisovaly léčbu jako „snesitelnou, ohleduplnou, humánní a v souladu s moderním myšlením“. Na rozdíl od minulosti už nikdo pacienty nepoutal na řetězy přikované ke stěně a netloukl kvůli přestupkům, kterých se nevědomky dopustili. „Všechny donucovací metody, které dříve museli snášet, jsou zakázány... nemocní, kteří k nám přijdou, vedou plnohodnotný život.“ V době, kdy byl Vacher přijat, se pacienti stěhovali do nového zařízení, do několika pavilonů v přírodě za městem, které oproti současné budově, jež vypadala jako pevnost, představovaly významné zlepšení. Tehdy se takové ústavy začaly budovat po celé Evropě. Přesto podmínky v Dole nebyly nejlepší. Jeden návštěvník na konci 19. století napsal, že mnoho pacientů stále ještě žije 22
BESTIE
za mřížemi v zatuchlých celách a personál jim nevěnuje dostatečnou péči. Podobně jako v jiných psychiatrických léčebnách i zde jich bylo příliš mnoho. Počet duševně nemocných se ve Francii stejně jako jinde v Evropě i Americe silně zvýšil kvůli značně rozšířenému alkoholismu, syfilidě a tomu, že lékaři diagnostikovali „duševní choroby“ stále častěji. V té době za šílenství považovali například i demenci, zločinecké chování nebo potulku, takže se příslušné ústavy staly odkladišti pro lidi z chudobinců, káznic, vězení a z ulice. Ve státních zařízeních se léčilo více než dvakrát tolik lidí, než na kolik stačila kapacita. V Dole, které mělo původně sloužit pěti stům pacientů, jich žilo přes devět set, z čehož nejméně patnáct procent byli zločinci. (Není divu, že v tak příšerných podmínkách i ti nejzapálenější alienisté propadali malomyslnosti. Když ředitel pařížského ústavu Villejuif dostal otázku, jakou metodu léčby považuje za nejúčinnější, odpověděl: „Počkat, až zemřou.“) Lékaři dali Vachera do křídla s nejpřísnějším dozorem, ale stejně jako jinde i v Dole byli ošetřovatelé velmi laxní. V noci 25. srpna 1893 se Vacher vykradl z pokoje, našel si dlouhý dřevěný trámek, opřel ho o zeď a sešplhal na svobodu. Chtěl se vydat za Louise. Do vesnice, kde bydlela, byla telegrafem okamžitě odeslána zpráva pro policii a stejnou dostaly policejní stanice v okolí. Uprchlíka nebylo těžké poznat, protože měl znetvořený obličej a na sobě šedou bavlněnou košili a kalhoty, které nosili všichni pacienti. Za pár týdnů spatřilo několik vojáků Vachera v Besaçonu, místní policie ho zatkla a posadila do vlaku, který mířil zpátky do Dole. Dozorci dostali instrukce nasadit mu želízka a nespouštět z něj celou cestu oči. Vacher požádal, aby mu dovolili 23
VRAH MALÝCH PASTÝŘŮ
na příští stanici vystoupit, protože potřebuje na záchod, ale sdělili mu, že to bude muset vydržet. Ačkoli byl v poutech, odmítli ho z vlaku pustit, a tak nakonec navrhl, že se postaví přímo před ně a bude močit ze dveří. Souhlasili, protože vlak ujížděl nejvyšší rychlostí a domnívali se, že vyskočit z něj by znamenalo spáchat sebevraždu. Vacher přistoupil ke dveřím, rozepnul si poklopec, a než se vzpamatovali, vrhl se ven. Dopadl na násep, převalil se a jako zajíc se rozběhl pryč. Vlak uháněl dál. Za dva dny ho policie na upozornění vesnických dětí našla u jakéhosi rolníka, kde zrovna jedl večeři. Zpátky do Dole ho poslali v řetězech. Jeho zdravotní stav se tam zhoršil, stále častěji „propadal melancholii“ a ve snaze spáchat sebevraždu tloukl hlavou o roh zdi. „Musíme sahat k rázným opatřením, abychom mu zabránili si ublížit,“ napsali lékaři v „situační zprávě“ 26. října 1893. Mezitím přijel do ústavu doktor Guillemin, aby o Vacherově duševním stavu vypracoval posudek pro potřeby soudu. Hovořil s ním, prohlédl ho, mluvil o něm s ošetřovateli a prostudoval jeho zdravotní záznamy. Dospěl k názoru, že Vacher je „blouznivec s perzekučním komplexem prvního stupně“, touto chorobou trpí celý život, ale symptomy se objevují pouze čas od času. Guillemin se domníval, že Louisino odmítnutí vystupňovalo nemoc na nejvyšší míru a vyprovokovalo sebevražedné jednání. Silná paranoia vyvolaná sluchovými halucinacemi neustupovala. Vacher si představoval, že „se proti němu spikl celý svět“, napsal Guillemin. „Od chvíle, kdy přijel do Dole, se domnívá, že ho lékaři zanedbávají, nevšímají si ho a odmítají se o něj starat, protože chtějí, aby zemřel. Ačkoli pro něj dělají, co je v jejich silách, obviňuje je, že se ho snaží zabít. Nevykazuje žádné známky zlepšení.“ 24