Městská správa zde vybudovala dálnice a výškové domy, rozhodla se být moderní za každou cenu. Místy šli dokonce tak daleko, že uvažovali o zákazu jízdních kol, protože nebyla dostatečně pokroková. Alespoň tento vývoj se ovšem mezitím obrátil. Na každém rohu jsou dnes kola k vypůjčení. Cestou míjím jednu postranní ulici, kde jich je snad stovka, žluté a stříbro-oranžové exempláře jeden přes druhý. Největší firmy na trhu, Ofo a Mobike, pracují bez dokovacích stanic, jen na bázi GPS, takže zákazníci mohou odstavovat kola v obvodu města kdekoli. Ohromně praktické, má to ale také nevýhody. Kola sama by se na potřebné místo nevrátila. V noci je dodávkami znovu shromažďují, aby zajistili pořádek. Co je tedy příznivé k životnímu prostředí, neznamená často zrovna zkrášlení samotného místa, takže dilema s větrnými elektrárnami a solárními panely platí i pro půjčovny kol. (Firma Ofo počátkem roku 2019 zkrachovala, pozn. red.). Na dohodnutém rohu ulice mi jdou naproti Simone a Diego, dvě veselé postavy okolo třicítky v šortkách a teniskách. Simone se ve skutečnosti jmenuje C‘-tan, ale stejně jako mnoho jiných z její generace si zvolila ještě druhé, západní jméno – hned, jak se začala učit anglicky. Výsledek pak často vypadá, jako by novicové cizích jazyků začali pro inspiraci experimentovat s LSD. Člověk tudíž nesmí považovat za hloupý vtípek, když se mu protějšek v hovoru představí jako „Sugar“, „Honey“, „Candy“, „Bunny“, „Happy“, „Flower“ nebo „Monday“. Oproti tomu Diego se tak jmenuje už od narození, pochází z Kolumbie a dlouhou dobu žil v Anglii. V Šen-čenu pracuje jako videoproducent reklamních filmů, Simone učí výtvarnou výchovu. Obvyklá společenská konverzace ke vzájemnému poznání tentokrát odpadá, protože jsem dvojici vyrušil zrovna uprostřed velice živé diskuse na téma Sněhurky. Podle ní je pohádka absolutně nevhodná pro děti. „Princ tam líbá nezletilou mrtvou dívku, takže se jedná o pedofilii a nekrofilii současně. Co s vámi Evropany není v pořádku?“ Kritický pohled směrem ke mně. Nenapadá mě žádná přesvědčivá odpověď, takže se pokusím o klasický whataboutismus (vyhnutí se odpovědi poukázáním 37
na údajnou chybu druhého, pozn. red.): „Ale jděte, a vy Číňané jste si přebásnili nevinnou dětskou písničku „Bratře Kubo, ještě spíš?“ a bavíte se utrpením roztomilých zvířátek. Co si z toho děti vezmou?“ Čínský text jsem se učil na jazykovém kurzu a zní asi takto: „Dva tygři, dva tygři rychle běží, rychle běží, jeden nemá oči, druhý nemá ocas, to je legrace, to je legrace.“ „Nejspíš je v nich ukrytá nějaká hlubší pravda o našich zemích,“ říká Simone, která několik let studovala ve Švýcarsku. Ji samotnou ovšem z nějakého nedostatku lásky ke zvířatům podezřívat nelze. Rozvrzaný výtah nás dopraví do jedenáctého podlaží rozpadajícího se věžáku. V bytě se seznamuji s čtyřnohými spolubydlícími, se kterými budu sdílet pokoj. Jmenují se Mitzi, Munchi, Alba, Pickwick a Pumpkin. Jakékoli místo k sezení tu překypuje kočičími chlupy, takže můj vlněný svetr záhy okusí, jak se asi cítí řízek při obalení do strouhanky. Ostatně, byl jsem varován předem a žádný pětihvězdičkový hotel jsem si také nezamlouval. Na stěně pokoje visí kalendář se starou radnicí v Bambergu, gauč a police s knihami jsou v rámci ochrany před kočkami zakryté přehozy. Zařízení bytu doplňuje opulentní šedivé škrabadlo a tři uzavřené designové kočičí záchody, které vypadají jako vedle sebe položené hlavy robotů z bílého plastu. Čtyřicet metrů čtverečních, tři lidé, pět zvířat – no, tady bude ještě veselo. Nejprve ale vyrážíme metrem do centra města, na pár craft beer v hospodě Glass Hammer Brewing Co. Pub britského stylu je spoře osvětlen, je v něm deset metrů dlouhý barový pult a v nabídce 46 čepovaných piv. Většina z nich pochází z vlastního minipivovaru. Najdeme si stůl na verandě, s výhledem na metalickou fasádu 599 metrů vysokého mrakodrapu Pching-an, který je po Shanghai Tower druhou nejvyšší budovou v Číně a čtvrtou nejvyšší na světě. Do fasády baru naproti jsou zapuštěna akvária, ve kterých se prohánějí praví žraloci. Objednáváme si piva, která se jmenují „Forgotten Dreams“ a „Wonderwall“, a Simone žádá číšníka o powerbanku, z níž by si mohla nabít mobil. „Myslím, že mám dost bodů, abych nemusela nechávat zálohu,“ říká. Číšník jí zkontroluje mobil, skutečně to stačí: 38
v Sesame Credit má více než 700 bodů z 950 možných, takže je považována za dostatečně důvěryhodnou. Sesame Credit je aplikací firmy Alibaba, největší IT firemní skupiny v Číně. Účast v jejich programu je sice dobrovolná, ale kdo se u nich dobře zapíše, dostane relativně bez problémů menší úvěr od banky a nemusí také nechávat zálohy za půjčení různých nabíječek, jízdních kol a dokonce deštníků. Vysoký počet bodů znamená také výhody u některých seznamovacích aplikací a dokonce může člověk být rychleji přijat u lékaře. Trochu se to podobá sbírání bonusových bodů v systému Payback (který je rozšířený zejména v německy mluvících zemích, pozn. překl.), tady je ovšem ve skutečnosti sbírá Alibaba. Systém sociálního kreditu Sesame Credit, který je v podstatě moderní verzí zaklínadla „Sezame, otevři se“, tak otevírá firmě Alibaba dveře k neméně modernímu pokladu, který vydá za víc než všechno zlato a diamanty dohromady – jsou to data o čínských spotřebitelích. A tato data se ukládají nejen na serverech zmíněného podniku, ale mají k nim přístup i státní úřady. Číšník znovu načte Simonin mobil a tím jsou piva zaplacena. Diego si najednou vzpomene, že jí dluží pár jüanů. Pošle jí je tedy jako digitální „červenou obálku“ přes zprávu WeChat. Trvá to jen pár vteřin. (Reálné červené obálky se dávají lidem při svátcích a významných životních událostech, pozn. red.). Když tedy po další rundě pracně lovím v peněžence pár zmuchlaných bankovek, připadám si zhruba stejně předpotopní, jako bych svým hostitelům předával místo dárku vlastnoručně nahranou magnetofonovou kazetu a potom se ptal po nejbližší telefonní budce. Kdysi právě Číňané vynalezli papírové peníze, dnes budou nejspíše prvními, kteří je úplně opustí. „Já už si vůbec neberu s sebou hotovost, když někam vyrážím,“ říká Simone. „Lidé jsou líní. Přirozeně proto dělám to, co je pro mne nejpohodlnější.“ Praktické, ale taky to má svoje nevýhody. Celé to hromadění dat v rukou soukromého podniku je podle ní už znepokojivé. „Občas něco vyhledám přes Baidu (Paj-tu) a Taobao (Tchao-pao) mi za chvíli nabízí přesně to stejné. Je to svinstvo, že takhle klidně dávají k dispozici informace o mně 39
jako o zákazníkovi.“ Internetový vyhledávač Baidu je náhradou Google, který je v Číně zablokovaný, Taobao je zhruba kombinací eBay a Amazonu. V aplikaci Sesame Credit a podobných začíná vývoj, který brzy umožní téměř naprosté sledování občanů. „Čest se proměnila v povinnost, podlost v zisk,“ věděl už Konfucius. Komunistická strana si nicméně řekla, že dá obojí dohromady, a vynalezla systém sociálního kreditu, který by brzy měl být zaveden plošně po celé zemi. Člověk ztrácí body, pokud například neplatí včas dluhy, pokud přechází na červenou nebo pokud sleduje na Internetu porno. Kdo naopak platí nájem v řádném termínu, zachrání dítě nebo nahlásí trestný čin, získá body navíc. Jako by někde někdo seděl a hodnotil každou minutu lidského života nějakým „dobré“, „střední“, „špatné“. Život jako počítačová hra, s videorozhodčím a neustálým hodnocením: někomu to může připadat zábavné, ale bezprostřední důsledky jsou obrovské – kdo udělá něco špatně, má menší šance na získání úvěru, musí platit vyšší pojistky, anebo v extrémním případě dokonce nesmí cestovat vlakem či letadlem. Celý život podle principu jakéhosi hodnocení bonity, mocný nástroj pro řízení lidského jednání, snížení kriminality, ale také k vynucování nepodmíněné poslušnosti vůči státu. V některých městech už systém běží v pilotním provozu. Tam se v rámci hodnocení sbírají dokonce i politické názory. „Jde o to, co jsi někde napsal na Internetu nebo co kde říkají přátelé,“ vysvětluje Simone. „Když jsi ženatý, jsi pokládán za relativně ‚stabilního‘. S dětmi ještě více. Když ale oproti tomu nějaký tvůj známý na mikroblogu Weibo (Wej-po) bude kritizovat vládu, ovlivní to do budoucna i tvoje vlastní bodové hodnocení. Není to šílené, že se proti něčemu takovémuto nikde v zahraničí neprotestuje? Na zdraví.“ Na cestě domů mi ještě oba ukazují zdejší „čtvrť červených luceren“, která leží jen o dvě ulice bokem od jejich bytu. Šen-čen byl dlouhou dobu známý jako „město milenek“. Bohatí muži z Hongkongu si zde v roli „cukrových taťků (sugar daddy)“ 40
vydržovali konkubíny a platili jim bydlení a nákupy. Od té doby se už životní náklady v Šen-čenu a sousedním velkoměstě hodně srovnaly, takže i tato praxe je rozšířená podstatně méně než dříve. Prostituci se oproti tomu daří podle všeho dobře, i když oficiálně je samozřejmě zakázaná. Procházíme okolo barů s výmluvnými názvy „Titty Twister“, „China Dolls“, nebo „Why not Bar“. Veškerému vábení sirén, silně nalíčených a stojících ve dveřích, či různým pochybným pouličním známostem pokřikujícím „Massagiii“, statečně odoláváme. Diego mi chce na ulici ukázat své oblíbené místo. Přes nenápadný vchod vstupujeme do místnosti, ve které muži před skleněnou stěnou zkoumají mezinárodní nabídku, zatímco bezpečnostní kamery je prověřují. Světlé nebo bílé, kvasnicové nebo pšeničné, ceny jsou napsané přímo na zboží, platí se přes WeChat. „Funguje to dokonce bez prokazování věku,“ říká Diego. Paulaner, Erdinger, Leffe, Guinness, a ještě mnoho jiných značek je připravených za sklem. „V Číně se prodává z automatů skoro všechno, dokonce i pivo. Je to praštěné?“ Potom zadává kód, podle kterého koupí tři lahve Kronenbourg 1664. Na cestu domů. Diegovou oblíbenou atrakcí ve vykřičené čtvrti je tedy stroj. Už párkrát v životě mě vyblejskli, takže přesně vím, jaké čtyři fáze mi obvykle v několika příštích desetinách sekundy proběhnou hlavou: překvapení -> vztek na příliš horlivou policii -> vyděšený pohled na tachometr -> rezignace. Tento proces je natolik zažraný pod kůží, že se cítím značně znepokojen, když 41
jsem takto vyfocen i jako chodec na chodníku. A to konkrétně v průchodu mezi jednou vykřičenou a druhou, ne tolik vykřičenou vedlejší uličkou. Běžel jsem příliš rychle? Rutinní kontrola obličeje? Podezření z návštěvy bordelu? Nenalézám žádné rozumné vysvětlení, držím se tedy obou posledních variant a vracím se ještě kousek zpátky, abych se přesvědčil, že v alkoholovém opojení nepodléhám žádné klamné iluzi. Blejskne mě to ještě jednou. A protože teď už je to stejně jedno a protože to poslední pivo bylo přesně to jedno nad míru, jdu ještě jednou, jen ať se mají čemu smát. Hranatá kamera s vysokým rozlišením od značky Hikvision zde fotografuje každého, kdo projde uličkou. Firma Hikvision pochází z města Chang-čou a je předním světovým výrobcem sledovací techniky. O odbyt na další roky si nemusí dělat žádné starosti. Aktuálně je v Číně nasazeno přes 200 miliónů takovýchto kamer, v roce 2020 by jich mělo být už 626 miliónů. Řidiči v autech jsou ostatně na takovéhle focení zvyklí neustále, na každé větší ulici. Ne proto, že by jeli příliš rychle, ale také pro kontrolu, jestli jsou připoutaní a jak se v provozu chovají. Někdy kamery také blesknou bez fotografie, jak později zjistím. Jen aby ukázaly, hej pozor, tady tak trochu hlídáme, co děláš. Jestli a kde byly moje tři fotografie za chůze uloženy, to nikdy nezjistím. Ale videokamery zapnuté po celých 24 hodin tu vidím na každém rohu. Z téhle mé cesty bude určitě existovat i filmová verze, aniž bych kvůli tomu vůbec potřeboval vlastního kameramana. Stačí jen posbírat ty hodiny materiálu z ulic, nádraží a parků. Jenom si někdo bude muset dát tu práci a všechny ty záběry z bezpečnostních kamer pečlivě sestříhat. Doma s Diegem rozkládám válendu, uprostřed pokoje je na ni místa dost. Za chvíli se ocitám v místnosti sám s pěti rozjařenými kočkami, které souvislosti mezi zhasnutím světla a spánkem zjevně jaksi nerozumí. Škrábou se nahoru po závěsech, skáčou na gauč a válendu, vrhají se střídavě na škrabadlo v koutě a potom na můj batoh, mňoukají, prskají, vrčí a rvou se. Lehám si jako živoucí dekorace na party pod heslem „Gulliverovy 42
cesty“ a v duchu filozofuji, co je to za blbost, celý ten seriál z báječného světa „Simon´s Cat“. Jedna jediná kočka. A ten chlapík má problémy, jako fakt? Pickwick se rozhodne udělat si z mého lokte startovací rampu pro svůj odvážný skok. Drápy jeho zadních tlap zůstávají otisknuté do mé kůže a zanechávají dvě červené rýhy, krev mi odkapává na tričko. Internet otevřený z mobilu mi ihned prognostikuje toxoplazmózu, nemoc z kočičího škrábnutí, tetanus nebo aspoň otravu krve. Někde v hlubinách batohu mám dezinfekční sprej, konečně ho tedy poprvé nasadím do akce. Kočičí party okolo mne ještě dlouhé hodiny pokračuje. „Jak se ti spalo s kočkami?“ ptá se příštího dne ráno Simone, když se přišourá z ložnice. Pickwick, Alba a Pumpkin pokrytecky podřimují okolo mých nohou. „Zajímavě,“ odpovídám po pravdě, zatímco svůj zdevastovaný loket schovávám pod dekou. Přes den mají oba práci, vyrážím tedy za poznáním města na vlastní pěst. Na couchsurfingu jsem vytvořil „public trip“, aby i ostatní členové viděli, že jsem zrovna v Šen-čenu a že se rád potkám s domorodci. A zrovna se na tuto výzvu někdo přihlásil a zanechal na sebe kontakt na WeChat. Je to Čching, 34 let, povoláním policistka. Její práce ve mně vyvolává určité podezření. Zrovna tady, kde je tolik bezpečnostních kamer, kolik jsem ještě nikdy nikde neviděl. Byl mi skutečně jako zahraničnímu novináři přidělen přece jen dozor? Můj šestý smysl mi napovídá, abych byl raději opatrný a odmítl. Zejména když tak nápadně dobře vypadá. Otevřu nicméně okno WeChat se zprávami.
Pro: Čching policistka Čching, ni chao, jsem Stephan z couchsurfingu. Rád tě uvidím! Vyhovuje ti v 17 hodin?
43
High-tech a hot pot Šen-čen není navzdory několika úchvatným mrakodrapům žádnou velkou pastvou pro oči. Ale je tu aspoň pěkná přímořská promenáda s výhledem na Hongkong. A také vzduch je tu lepší než ve většině ostatních čínských měst. Kdyby se turisté nezajímali tolik o pláže a zábavu, ale o pohled do budoucnosti, byl by Šen-čen přesně pro ně. Mohli by zde navštívit například tržnici Chua-čching-pej, což je gigantický bazar s elektronickými hračkami, roboty do domácnosti, teleobjektivy pro mobilní fotoaparáty, zlatem se třpytící mikrofony na karaoke se zabudovanou ozvěnou. A samozřejmě s drony, které tu dokola bzučí jako nějaký obří hmyz. Většina z nich má značku DJI, což je přední světový výrobce právě ze Šen-čenu. Pochází odtud rovněž další technologický gigant Tencent, který vyvinul aplikaci WeChat, původně jako jednoduchou kopii aplikace WhatsApp. Posléze ji proměnil v univerzální aplikaci pro všechny možné oblasti života. Dá se s ní třeba platit, organizovat svatební oslavu, rezervovat letenky, kupovat auta a uzavírat pojistky. A to všechno většinou za lepší cenu než u konkurence. Také giganti světa mobilních telefonů jako Huawei (čti Chua-wej) a ZTE jsou ze Šen-čenu. Už dnes přichází z tohoto jednoho města víc patentových přihlášek než z celé Francie a Velké Británie dohromady. Čína se momentálně proměňuje v zemi inovací, především v oblasti digitálních technologií. Díky budování sítě mobilních vysílačů s ultrarychlou technologií 5G blednou i Spojené státy. (A 5G sítě a Německo? Raději se neptejte.) No, a do roku 2030 hodlá prezident Si Ťin-pching dostat svou zemi v oblasti umělé inteligence na první místo na světě. Kam tento špičkový technologický vývoj mimo jiné může vést, je jasně vidět na křižovatce ulic Sin-čou a Lien-chua, severozápadně od tamějšího idylického parku. Za dvěma semafory pro chodce jsou tam zavěšeny obří LED obrazovky, na 44
Pět firem, které člověk musí znát 1. Alibaba Group Největší IT společnost v Číně, které patří mimo jiné online prodejní platformy Taobao a TMall, a také platební systém Alipay. 2. Tencent Tvůrce aplikace WeChat, největší univerzální aplikace s více než miliardou uživatelů. Zároveň světově největší výrobce videoher. 3. Baidu Největší internetový vyhledávač v Číně se 65procentním tržním podílem. Zobrazený obsah je filtrován podle dohod s vládou. 4. JD.com Čínská odpověď na gigant Amazon, ale s naprosto samostatnou vlastní logistikou, která zajišťuje neobyčejně rychlé zasílání produktů do celého světa. Hodně zboží už doručuje také pomocí dronů. 5. DiDi (Ti-ti) Carsharingový podnik na podobném principu jako Uber, ale s podstatně větším množstvím zákazníků: denně je rezervováno více než 25 miliónů jízd.
kterých se skví modrý nápis: „Dopravní policie Šen-čen – umíme rozpoznat váš obličej. Pokud přecházíte na červenou, inteligentní kamery vás vyfotografují.“ Na komiksové animaci se pak ukazuje, jak počítače porovnávají hlavy a jak je okamžitě přenášejí k bdělému policistovi 45
ve službě před obrazovkou, spolu s celou složkou osobních informací. „Víme o vás všechno,“ hlásá podtitulek. „Víme, kolikrát jste už porušili zákon.“ Potom se ukáže několik příkladů s fotografiemi hříšníků. Iluze technologické dokonalosti je tu poněkud zkalena nápisem vpravo nahoře, podle něhož je potřeba aktualizovat prohlížeč Google Chrome na jeho nejnovější verzi. O efektivitě této techniky ovšem není nejmenších pochyb, během deseti měsíců zachytila policie podle vlastních údajů téměř 14 000 narušitelů zákona. Toto veřejné vystavování hříšníků přecházejících na červenou je ovšem jen začátek: do budoucna by provinilec měl okamžitě dostat zprávu na mobil, měla by se mu automaticky strhnout z účtu výše pokuty a ze systému sociálního kreditu by se mu automaticky odečetly body. Odpoledne mám dohodnutu schůzku s policistkou Čching. Beru si proto elektrický taxík k nákupnímu centru InTown ve čtvrti Fu-tchien, kde na mne čeká. „Je tady jedna restaurace s „horkými kotlíky“, která je velice vyhlášená kvalitou,“ sděluje mi na pozdrav. Má na sobě světlemodrou bundu, bílé džíny a bílé tenisky, vlasy vyčesané do koňského ohonu. Vyhodnocení softwaru pro rozpoznávání obličejů by mohlo oznámit: oválný, téměř dokonale symetrický obličej, vysoké čelo, drobné vrásky okolo černých očí, úzké obočí, široký nos, plné rty, drobné uši. „Jak se mají tví hostitelé?“ ptá se. „Výborně. Jenom s těmi jejich pěti kočkami to bylo trochu složité – celou noc řádily a měly nějakou divokou party.“ Přes několikero pojízdných schodů se dostáváme do restaurace Haidilao (čti Chaj-ti-lao) ve čtvrtém podlaží. O obvyklém náporu i kreativním přístupu svědčí místnost pro čekání, ve 46
které jsou automaty na oříšky a na koktejlová rajčata, stolní hry i bezplatná manikúra. Vítá nás úsměvem zářící recepční, neméně zářící pracovnice nás přivádí na místo ke stolu. Jejich další rozzářený kolega se ptá, jak se máme. Řádně přisouvá Čching židli a slavnostně nám podává jídelní lístek, kterým je tablet v oranžovém ochranném obalu. Čínské podniky poskytující služby jsou často vybaveny zhruba dvou- až trojnásobným počtem lidí než u nás, tak přehnaně zdvořilí jako v tomto ale přece jen většinou nebývají. „Máme štěstí, že jsme tady tak brzo. Kolikrát musí člověk více než hodinu čekat,“ říká Čching. Její drobný, něžný zjev není tak úplně v souladu s ostrým hlasem, který pronáší i běžné, každodenní věty téměř jako policejní napomenutí. Čching mluví dokonalou angličtinou, s britským přízvukem. Studovala jazyk, ale poté se přidala k policii. Tam se seznámila se svým současným mužem, mají spolu sedmiletou dceru. „Teď pracuji ve vězení. Hodně kolegů žel nemá bůhvíjaké vzdělání. Jsem jiná než oni, ale snažím se to nedávat najevo. Jinak by mě měli za divnou.“ Číšnice nám přináší zástěry jako ochranu proti prskajícímu tuku a nahřáté ubrousky k umytí rukou. Přes dotykovou obrazovku objednává Čching dva typy vývaru, jeden jemný s houbami, jeden ostřejší s rajčaty. Potom přicházejí hlavní jídla – syrová, takže si je člověk uvaří sám. Plátky libového jehněčího, masové kuličky, lotosový kořen, bambusové výhonky, chobotnice, oloupaná křepelčí vajíčka, čínské zelí. Všechno čerstvé a vysoce kvalitní, jakýsi papír od hygieny na stěně hodnotí úroveň kuchyně nejlepší známkou „A“. V aplikaci Ta-čung tien-pching (česky Hodnocení od mnoha lidí) získává restaurace podle hodnocení zákazníků 4,7 hvězdiček z 5 možných. U bufetu s přílohami si z celkem 30 omáček a koření skládáme dipy. Kdo má strach, že se tu nenají do sytosti, může se ještě dokrmit plátky melounu, pitayou nebo kousky okurek až k prasknutí. Jo, ještě jeden tip ze zásad slušného chování: hůlkami se nesmí ukazovat na druhé. A také se nesmí zapichovat do rýže 47
v kolmém směru, to pak vypadá jako ozdoba na hrob. V každé knize o Číně musí být nejméně jeden tip ze zásad slušného chování. Tímto budiž tedy povinnost splněna, jdeme dál. Vyprávím jí o přechodu pro chodce s obrazovkami. „V Šen-čenu rádi zkoušíme nové technologie jako první, protože celé město je velice moderní,“ vysvětluje mi Čching. „Kamery mají velké výhody: každý zločin se objasní. Když u nás někdo uteče z vězení, víme dobře, že daleko nedoběhne. Počkej, něco ti ukážu.“ Vytáhne z kapsy telefon Huawei nejnovější generace. „Teď se podívej do fotoaparátu.“ Potom zmáčkne spoušť. „To je policejní aplikace, která umí rozpoznávat obličeje. Ale ty určitě v systému ještě nejsi.“ Ve zlomku vteřiny se mi vrací celá moje paranoia, a stejně tak ve zlomku vteřiny přichází vyhodnocení: moje hlava se shoduje ze 78 procent s jakýmsi černovlasým chlápkem z provincie Sin-ťiang, ale z 57 procent jsem taky Američan se jménem Marc, který žije přímo v Šen-čenu. „Využíváme to v situaci, kdy někoho zatkneme, ale on nám nechce ukázat žádný doklad. Posledně jsem ze srandy načetla fotku jednoho mého oblíbeného učitele ze střední školy, který se náhodou objevil v novinách – a skutečně jsem ho taky našla. Bylo to skvělé, zase se po dvaceti letech potkat.“ Pokouším se si v hlavě představit celou tu databázi obličejů s 1,392 miliardami čínských obličejů. Teoreticky by se daly všechny ty hlavy softwarově seřadit podle podobnosti a potom zrychleně přehrávat jako v bločku s pohyblivými obrázky. Napsat takový software by bylo ovšem přímo umělecké dílo, tedy když si člověk představí, že Číňané vypadají všichni skoro stejně. Až po několika tisících tváří by se dal tvrdit opak, protože to by se konečně něco na obrázku změnilo. Čching mi na svém služebním telefonu ukazuje ještě další speciální pomůcky, které jí usnadňují výkon povolání. Pomocí jedné appky – tedy přesněji A-P-P-ky, protože Číňané vyslovují písmena jednotlivě – dokáže kontrolovat poznávací značky aut. Když někdo špatně zaparkuje, okamžitě ví, komu auto patří. Další program s funkcí pro fotografování slouží k oznamování 48
ilegálních reklam, například když pouliční prodavači nabízejí pchiao, tedy falešné účtenky s vymyšlenými částkami, které se jen hodí do účetnictví. A potom ještě jedna hračička pro interní bodové hodnocení mezi kolegy: „Tady se mohu přihlásit a oznámit svou aktuální pozici. To se dá udělat jednou za půl hodiny a je za to vždycky pět bodů.“ Práskne mobilem o stůl. „Chápeš to? My jsme policajti! A oni od nás očekávají, že budeme celou dobu něco dloubat do mobilu.“ Ukáže mi aktuální seznam s pořadím kolegů: nejsnaživější z nich má přes 3500 bodů, ona je s 1954 body na osmém místě. Není špatné se držet zlaté střední cesty, konstatuje a zadává svou aktuální pozici. Takže 1959 bodů. U stolu se nás neustále nějaký zářící muž nebo zářící žena s rukami zkříženými za zády ptá, jestli nám něco nechybí. U sousedního stolu prohazuje číšník oběma rukama vzduchem hromadu nudlí jako nějaký ďábelský žonglér. Jeho kolega zkušenými, kung-fu inspirovanými pohyby paží obratně uklízí právě uvolněný stůl. Také díky těmto „kulturním vložkám“ se řetězec Haidilao stal součástí čínského úspěchu. V roce 1994 si 24letý továrenský dělník Čang Jung z malé vesnice v provincii Sečuán otevřel první restauraci se čtyřmi stoly. Pochopil, že hosté jsou na dobré jídlo zvyklí, ale už ne na přívětivou obsluhu. Kdo se ale při obsluze cítí jako mezi přáteli, přijde znovu. Čang tak nalezl svou jedinečnou službu, svoji marketingovou USP. Navíc měl štěstí se správným načasováním: v 90. letech bylo ještě s dobrým podnikatelským nápadem možné všechno. Mezitím se Haidilao rozšířilo na téměř 300 filiálek po celé zemi. Ke konci naší slavnostní hostiny dostávám ještě jednou hodnocení od Čching: „Máš úplně normální povahu, nejsi nijak chladný, nijak příliš hlučný a vypadáš taky docela normálně,“ vyslovuje výrok. „A to je dobře nebo špatně?“ ptám se pro jistotu. „To je dobře. Ústa, nos, uši – nic na tobě není moc velké ani moc malé. Byl jsi na plastice?“ „Nikdy!“ 49
„Jenom se ptám. U mne ve vězení jsou prostitutky, které se nechaly hodně optimalizovat. Prsa, zadek, dokonce na intimních místech.“ „Takže jen tak mezi námi: já nepracuju jako žádný prostitut.“ „To by ale nebyl až tak špatný nápad. Budeme tady spolu cestovat a já tě budu prodávat. Můžu ti dělat pasáka?“ „Eee.“ „Vyděláš si v pohodě 1000 až 2000 jüanů za noc. Když bude hezká, odevzdáš mi z toho 80 procent, když bude škaredá, tak 20 procent.“ „Potřebuju trochu času na rozmyšlenou.“ „Můžeme opravdu zbohatnout,“ říká Čching a směje se. V Číně můžeš být čímkoli, co budeš chtít, slyším v hlavě hlas Jang a v duchu jí dávám pět z pěti možných bodů za prozíravost. Druhá noc s kočkami je podstatně klidnější než první. Už po půlhodině prostocviků přichází klid. Usnu jako mimino, než mě o půl sedmé probudí Pickwick skokem na břicho. Je čas na snídani, říká jeho pohled. Ale i kdybych byl o něco lépe naladěn na spolupráci, nevím, kde má žrádlo. Vypadá, že pochopil, a nechá mě přece jen ještě chvíli podřimovat. Diego v nějakém okamžiku uspokojí hladovějící zvířata a Simone mi mezitím přes WeChat rezervuje jízdenku na autobus do Kuang-čou (tedy Kantonu), protože takto je to levnější než přímo u řidiče. Vypráví mi o svých studiích ve Švýcarsku. Tehdy četla o Číně spoustu reportáží, které v její vlastní zemi nebyly přístupné, a začala tak vnímat věci také z poněkud jiné perspektivy. Od té doby, co se vrátila má ale u mnoha témat pocit, že v zahraničním zpravodajství o Číně jaksi něco chybí. „Většina novinářů píše jenom to, co čtenáři očekávají. Hodně toho vynechávají a ukazují hlavně to, co je špatné. Na Západě jsem potkala spoustu lidí, kteří si Čínu představují přesně stejně jako Severní Koreu. To je ale nesmysl.“
50
Od: Čching policistka Bylo to fajn, že jsme se mohli potkat. Napiš mi občas, kde jsi a tak
Pro: Čching policistka Dobře, napíšu. Můžeš se mnou taky něco procestovat
Od: Čching policistka Hahaha
Od: Čching policistka Čína je hodně velká a já musím hodně pracovat
51
Navštívili jsme také sousední vesnici. Co vnímají moje oči jako nádherné, chápe spousta Číňanů jako známku chudoby a zaostalosti.
A vždycky jde také o místní lidi, o setkávání a pohledu z očí do očí (i když někdy tento výraz vzhledem k nepřehlédnutelnému výškovému rozdílu nelze brát úplně doslova).
Jün provozuje se svojí rodinou na sever od Tan-tungu restauraci. Z okna je vidět přímo do Severní Koreje.
U nádraží ve městě stojí socha Mao Ce-tunga. Tan-tung hraje při obchodu se sousední zemí velmi významnou roli.
Hostitelka Chuej-fen ze Šanghaje má v oblibě pandy, společenské klepy a německou písničku „Schnappi, das kleine Krokodil“.
Západní jezero (Si-chu) v Chang-čou je oblíbeným motivem jako pozadí na svatebních fotografiích, které jsou zde vždy velmi složitě inscenovány.
Obejít celou posvátnou horu Čhenrezig (6 032 m) je údajně dobré pro karmu. Zároveň je to ovšem extrémně náročný podnik.
V cíli na unavené poutníky čeká buddhistický klášter. To už se ovšem člověk ocitá zpět v turistické vřavě s dřevěnými chodníky a ukazateli cest.