Hory, mlha, láska a já

Tessa Randau

O setkání, které mi znovu otevřelo srdce S ilustracemi Ruth Botzenhardtové

KAMENY MOUDROSTI Les přede mnou pomalu řídl, takže jsem opět viděla šedivou oblohu. Po několika metrech jsem se dostala na menší náhorní plošinu. Pohled, který se mým očím naskytl, mě přiměl se náhle zastavit: přede mnou stálo v kruhu pět kamenných bloků o velikosti člověka, které jako by vyrůstaly ze země.

Ihned jsem si vzpomněla na Stonehenge. Před lety jsem v televizi zhlédla dokument o proslulých kamenných kruzích. Nikdy jsem však neslyšela o tom, že by se něco podobného nacházelo i zde.

Podívala jsem se do mapy, ale toto místo jsem v ní nenašla. Zvláštní, proč tam nebylo zakresleno?

Prošla jsem mezi kameny, vzdálenými od sebe na tři velké kroky, a rukou přejela po jejich povrchu, na dotek chladném a hladkém. Nejspíš byly už hodně staré a vítr s počasím je během věků zbavily jejich příkré drsnosti. Zastavila jsem se před jedním z nich, abych si ho prohlédla zblízka. Byl nejméně 29

dvakrát širší než já a asi o tři hlavy vyšší. Jaký druh kamene to mohl být? Chris by to možná věděl. Půda kolem byla také kamenitá a porostlá nízkými trsy trávy. Tu a tam vykouklo několik květů sedmikrásek. „Proč jste tady?“ zeptala jsem se nahlas a poklepala rukou na jeden z kvádrů. Toho, kdo je sem dostal, to muselo stát ohromné množství sil. Nějak mi toto místo připadalo povědomé, jako bych tu už někdy byla. Což ovšem nebylo možné, protože jsem tady nikdy předtím dovolenou netrávila.

Dřív jsme s Chrisem oba milovali pěší turistiku.

K tomu koníčku jsme se dostali vlastně náhodou, když nás kamarádka, která bydlela nedaleko Mnichova, pozvala k sobě na víkend na horskou chatu.

Poté jsme už pravidelně prozkoumávali lesy a hory u nás v regionu a ještě dvakrát si zajeli do Alp. Ale od té doby, co jsme se stali rodiči, jsme cestování zcela přizpůsobili potřebám našich dětí: dovolená na pláži s velkými bazény, dětskými bufety a minikluby. Takže hory pro nás byly pasé, až do chvíle, kdy mě před několika týdny napadlo, že výlet „zpátky ke kořenům“ by zrovna teď mohl být pro mě a Chrise to pravé.

Vstoupila jsem do středu kamenného útvaru.

30

Uprostřed se nacházel prohnutý, po kolena vysoký kámen s vytesanými, pro mě úplně neznámými znaky. Sehnula jsem se a obtáhla je ukazováčkem.

Najednou jsem zatajila dech. Smutek, který jsem celé dopoledne úspěšně potlačovala, se ke mně vrátil jako přívalová vlna, přelil se přese mě a plnou silou se mě zmocnil. Nedokázala jsem zadržet slzy a ztěžka jsem dosedla na kámen.

„Jste v pořádku?“ ozval se přátelský hlas. Leknutím jsem sebou trhla. Když jsem zvedla hlavu, hleděla jsem do dvou modrých očí. Těch nejmodřejších, jaké jsem kdy viděla. Chvíli mi trvalo, než jsem se od nich dokázala odpoutat a poznat, komu vlastně patří: přede mnou stál starší muž s velmi krátce střiženými vlasy a bílým třídenním strništěm. Na sobě měl seprané tmavomodré džíny a černou košili s vyhrnutými rukávy. „Děkuji, jsem v pořádku,“ odpověděla jsem a hřbetem ruky si rychle setřela slzy. „Nějak mě přemohly emoce.“ „Copak jste cítila?“ zeptal se.

32

Zajímavé, v jeho otázce jsem necítila žádnou zvědavost, jen upřímný zájem. „Ach… zase jednou jsme se s manželem pohádali a já prostě nechápu, proč spolu nejsme šťastní,“ odpověděla jsem bez váhání a zároveň žasla sama nad sebou. Proč jsem cizímu člověku, kterého jsem v životě neviděla, odhalovala své soukromí? „Aha, tak proto jste tady,“ přikývl, jako by přesně chápal, o čem mluvím.

Pozorně jsem se zadívala na starého muže, na vrásky kolem jeho úst, které jako tichý svědek dávaly tušit, že i nepřízni osudu čelil s úsměvem, a pocítila jsem nutkání pokračovat. „Ano, chtěli jsme konečně zase jednou strávit pár dní spolu. Tak vznikl nápad odjet na prodloužený víkend do hor. Jenom my dva. Sami v útulné chatě. Jako za starých časů.“ „Ne, to jsem neměl na mysli,“ zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem říct, že proto jste přišla sem, na toto místo.“ „Co je to za místo?“ zeptala jsem se. „Na mapě jsem ho nikde nenašla.“ „Dříve, v dávných dobách, lidé věřili, že je toto místo čarovné. Proto se s těmito pěti kameny pojí tolik legend.“ Starý muž na mě mrkl. „Chcete si poslechnout můj oblíbený příběh?“ 33

„Moc ráda.“ „Říká se, že to jsou kameny moudrosti. Kdo v sobě nosí nevyřešenou otázku, má sem přijít a posadit se doprostřed kruhu, přesně tam, kde právě sedíte. A pak otevřít své srdce a nechat otázku odejít.

Kameny mu později odpoví.“ „To zní hezky,“ řekla jsem a povzdechla si, „protože bych skutečně potřebovala odpověď na svou otázku. Myslíte, že to funguje?“ Starý muž se rozesmál. Byl to hluboký, hřejivý smích, který jako by vycházel přímo z jeho nitra. „Na takových legendách přece vždycky bývá něco pravdy. Vlastně jsem tady už pár odpovědí našel.“ „Opravdu?“ pohladila jsem rukou hladký kámen, na němž jsem seděla, a nahmatala v něm rýhy. „Máte ponětí, co znamená tento nápis?“ „Hmm,“ zabručel a zamyšleně nakrčil čelo, „ani na tom se lidé neshodnou. Dodnes se přesně neví, o jaký druh písma se vlastně jedná. Někteří tvrdí, že jsou to znaky dokonce starší než runy germánských kmenů, takříkajíc předchůdci, z nichž se prý germánské znaky vyvinuly. Jiní se domnívají, že jde o neznámé tajné písmo. Ale myslím, že moudrost, o níž mi vyprávěl můj děda, na to docela dobře sedí.“ 34

„Takže?“ zeptala jsem se vzrušeně a cítila, jak mi neklidně poskočilo srdce. „Co ten nápis znamená?“ „Naslouchejte, dívejte se, vnímejte – a pochopíte.“ „Aha,“ řekla jsem překvapeně. „To zní zajímavě.“ Pak jsem se odmlčela a nechala ta slova na sebe působit. Než jsem si je však stačila nějak vyložit, vynořila se myšlenka, kterou jsem před chvílí odsunula stranou. „A s jakou otázkou jste sem přišel vy?“ vyhrkla jsem, opět překvapená svou přímostí. Za normálních okolností mi zdvořilé vychování zabraňovalo klást cizím lidem už během prvního rozhovoru intimní otázky. Avšak nejen toto místo, ale i ten starý muž mi připadali tak zvláštně povědomí. Jako bychom se znali už velmi dlouho. „Opravdu to chcete vědět?“ „Ano, pokud to pro vás není příliš osobní záležitost.“ „Vůbec ne,“ odpověděl a usmál se na mě s takovou vstřícností, jako by pro něj bylo naprosto přirozené, že se mnou může tak otevřeně mluvit. „Nevadilo by vám, kdybych si přisedl?“ dodal. „Moje staré kosti vždycky poněkud ztuhnou, když dlouho stojím.“ „Ne, samozřejmě že ne,“ odpověděla jsem a posunula se stranou.

35

Muž se posadil vedle mě a já jsem cítila příjemné teplo, které vycházelo z jeho širokých ramen. „Takže,“ odkašlal si, „u mě tehdy taky šlo o lásku.

Přišel jsem sem, když se se mnou moje žena rozešla.“ „Ó, to mě mrzí,“ řekla jsem a rozpačitě se kousla do spodního rtu. Možná to bylo přece jen příliš osobní téma. „To nemusí,“ rozptýlil mé obavy a zasmál se, „to už je hodně dávno.“ „A potom?“ „Přišel jsem sem hledat odpovědi. Některé jsem našel rychle, u jiných to trvalo dlouho. Ale,“ odmlčel se a naléhavě se na mě zadíval svýma modrýma očima, „v jednu chvíli jsem konečně našel klíč.“ „Klíč?“ „Klíč k tomu, jak vše se vším souvisí. Proč se toho v lásce tak často tolik pokazí a na co si musíme dát pozor, abychom byli šťastní.“ Tak teď jsem nerozuměla už vůbec ničemu. S takovou odpovědí jsem totiž nepočítala. „Opravdu věříte tomu, že existuje klíč k tajemství lásky?“ „Já tomu nevěřím, já to vím. Protože potom, co jsem všechno pochopil, jsem měl velmi šťastné manželství.“ 36

„S jinou ženou?“ „Ne, se ženou jsme se k sobě znovu našli cestu.“ „To je krásné,“ potěšila mě jeho odpověď. Toužebně jsem si povzdechla. Jak ráda bych řekla totéž i o mně a o Chrisovi. Protože ačkoli jsme pořád ještě tvořili pár, často jsem měla pocit, že k sobě vlastně už vůbec nepatříme. „Co je tím klíčem? Prozradíte mi to?“ Muž s úsměvem odpověděl: „To už jsem udělal.“ Načež vstal a protáhl se. „Teď si ze mě děláte legraci?“ odpověděla jsem zmateně. „Ale ne, vůbec ne,“ zasmál se, „sedíte na něm.“ „Abych byla upřímná, nechápu, jak to myslíte?“ řekla jsem poté, co jsem se nad jeho slovy zamyslela.

Starý muž, který zatím pomalu a rozvážně obcházel kamenný útvar, se zastavil a podíval se na mě. „Kvůli čemu jste se s manželem pohádali?“ zeptal se, aniž by reagoval na má slova.

37

„Ach, tak nějak je to pořád dokola. Chtěla jsem s ním jít na pěší túru, ale on zase jednou myslel jenom na sebe.“ „O co přesně šlo?“ V očích se mu zrcadlil upřímný zájem, což mi usnadnilo pokračovat. „Chtěl si za každou cenu vyjet na horském kole.

Přitom jsme sem přijeli hlavně proto, abychom strávili čas spolu.“ Cítila jsem, jak se mi do očí znovu derou slzy. „Myslím, že mu na mně už vůbec nezáleží,“ řekla jsem a ucítila hlubokou bolest v srdci.

Vyštrachala jsem z kapsy bundy kapesník, osušila si oči a vysmrkala se. „A pak, když se vůči tomu, co říká, ohradím, dělá, jako by byl úplně v právu, a urazí se. Neustále ve mně vzbuzuje pocit, že ne­ jsem v pořádku.“ „To mě mrzí,“ zadíval se na mě soucitně svýma modrýma očima.

Popotáhla jsem a znovu si vzala kapesník. „Pojďte,“ natáhl ke mně svou silnou ruku. „Kam?“ zeptala jsem se udiveně. „Uděláme si malý výlet. Chci vám něco ukázat.“

38

Bez přemýšlení jsem ho vzala za ruku. Ve stejný okamžik se skrze šedé mraky prodral jemný paprsek světla a rozzářil tmavé kamenné bloky do fialova.

39