Řeka zázraků

Povídky psané zralou rukou čerstvého padesátníka

VLADIMÍR KOŘEN ŘEKA ZÁZRAKŮ

Obsah

Předmluva

Pozor, otevíráte zvláštní knihu. Strhující, lyrickou, vtipnou i smutnou zároveň. Plnou příběhů a překvapení. Je pro všechny, kdo mají rádi život. Je to dílo spisovatele. A právě s tím je potřeba počítat.

Když mi před časem Vladimír řekl, že začal psát příběhy, spráskl jsem v duchu ruce. Přesto jsem ho povzbudil: „Držím ti palce, kamaráde. O čem to bude?“ „Asi o mém životě,“ odpověděl. Přesně taková slova důvěru právě nebudí. Naopak znejistí. A když znáte Vladimíra patnáct let, můžete čekat bouři historek, obrazů, zážitků… Jako zkušenější bych ale chtěl čtenáře požádat, aby nebrali knihu jako pravdivý zdroj informací o životě populárního televizního moderátora a už vůbec ne postav, které v jeho díle vystupují. Hlavně o to žádám bulvární novináře. Mnoho lidí z pořadu České televize Zázraky přírody o Vladimírovi ví, že dokáže překroutit skutečnost do historky během několika minut. Dobře se to poslouchá, ale…

Připouštím, že jeho příběhy mají skutečný základ, je kupříkladu opravdu velmi špatný řidič, nikdo s ním dobrovolně nechce jezdit. Jenže Vladimír pokaždé ošperkuje příběh souvislostí, atmosférou, vtipem nebo detailem, který si vymyslí. V tom je opravdový mistr. Vlastně je to správný postup každého tvůrce. Zároveň k tomu přidává i hloubku a vědecké novinky z poznávání přírody.

Pustil se, hoch, do riskantní polohy. V jeho knize totiž vystupují lidé, kteří museli žít nebo ještě skutečně žijí. Maminka s tatínkem a bratrem, babička, děda, Vladimírovy děti, přátelé i pracovní kolegové. Chtěl bych je poprosit, aby mu tuhle knihu odpustili. Dává jim v příbězích do úst slova, která možná zazněla, možná ne. Jejich skutky popisuje či vnímá možná jinak, než se v detailu staly. A to s umírněným patosem, který není v dnešní době obvyklý. Myslím, že nezáviděníhodnou situaci skvěle vystihují slova jeho manželky Martiny, zvané Kořenka: „Maroši, já si vždycky přála, aby se stal spisovatelem. Kdo ale mohl vědět, že hned v prvotině bude psát o mně a o tobě?“ Úplně chápu, že začala listovat českými zákony na ochranu osobnosti. Vždyť se v příbězích dostanete až na porodní sál k narození každého z jeho dětí. „Jeho dětí?“ Cítíte, jak podobná otázka znejistí? Tohle udělal nám aktérům této báječné knížky a já mu můžu tu nejistotu teď alespoň trochu oplatit. Kamaráde, snad ti všichni odpustí. Já už odpustil.

Ke cti budiž Vladimírovi přičteno, že svým baronprášilským přístupem navazuje na mnohé české literární autory. A postupuje tvořivě, něžně a citlivě, aby nám všem ukázal radosti i strasti života. Z příběhů je cítit láska k bytí, přírodě i lidem. A musím se přiznat, že jsem sám netušil, co všechno Vladimír ukrýval před světem. Cesta podél jeho životní řeky zázraků stojí za to.

Příjemné čtení přeje

Maroš Kramár

Jak se ubránit

rozmnožování

Nejdřív se musíte narodit. To není úplně originální začátek, a to po všech stránkách. Z pohledu literárního takhle začíná kupříkladu nádherná báseň Josefa Kainara Jak ulovit štiku dlouhou jak stehno antické bohyně. Z úhlu lidského je to přirozený fakt. Chcete-li v životě hrdinně odolávat pokušení rozmnožovat se, musíte se sami nejdřív narodit. Ještě před tím dokonce přinutit dva lidi opačného pohlaví, aby se do sebe zamilovali. Sám nevím, jak se mi to povedlo, asi mi dost pomáhala vnoučata z budoucnosti. Těžko se to rodičům vysvětluje, ale dají se ukecat. Nejlepší je hudba a vášeň. A takové ty pocity, co motají hlavu a vesmír. Dále musíte najít dvě buňky. Ty pravé. Spojit je – a pak už stačí jen se prodrat ven. Pozor na pupeční šňůru! Musíte se zhluboka nadechnout. A pozor na studený plech, na kterém vás váží. A pak hurá: ŽIVOT. Máte pár klidnějších let, kdy se o vás starají. Stačí roztomilý kukuč a občas slza. Jenže najednou vám někdo z budoucnosti řekne: „Hele, ženská… Podívej. Krásná ženská. Ty tvářičky, oči. A koukej, co skrývá pod blůzkou! A pod sukní!“

Bráníte se, hledáte důvody, proč ne… A pak někdo pustí Griega nebo Sinatru. Přiznám se, že naše budoucí

děti si to zorganizovaly úžasně. Jejich tah na branku byl opojný, nádherný, velkolepý. Chytly mě na ryby.

To takhle ležíte v peřinách. Díváte se na rybičky v akváriu, ve kterém bublinky vzduchu prskají na hladině. A najednou z koupelny přijde ženuška. S ručníkem jen tak ledabyle přehozeným přes své jemné křivky. Malíři aktů znají všechny ty nádherné záhyby, oblouky a tahy. Stíny a vzrušení. Pohled nabere na síle a to už všichni z propastné dálky věků budoucích volají: „Přivoň k těm mokrým vlasům! Nedívej se do hvězd, nesni. Podívej na tu smyslnou krásu.“

Je to síla neuvěřitelná, ale zatím houževnatě odolávám. Ponořím se do snění. „Zavři oči,“ šeptám co možná nejjemněji. „Jsi na pláži,“ stavím scenérii pro divadelní kus, který má hodně blízko k věčnosti: „Rodíš se z vln a vodní tříště. Slunce stále svítí, sálá, ale pomalu mu ubývají síly. Vystoupíš z chladu moře a procházíš se po hřejivém písku…“ Ona poslouchá a představuje si. Teplo na chodidlech a jemná zrnka mezi prsty. Rytmus vln. „Od moře fouká příjemný vítr, který tě hladí ve vlasech. A dýchá. Jako by tě chtěl celou obejmout. Nastavuješ mu tvář a dýcháš s ním. Pomalu, rytmicky… Adagio. Dýcháš zhluboka, aby tě mohl prostoupit. Aby dal nadechnout všem tvým tajemstvím a touhám. Na těle cítíš kapky příboje jako ostré a chladivé chvění, které je tak kratinké, že dotek bodavého času zvedá husí kůži.“ Ručník pomalu sjíždí na zem a svět se zhoupne. „Zanech řečí a dej jí už konečně pusu,“ křičí dcerky a synové, vnuci a pravnuci z dálky budoucích tisíciletí. Jsou už vyspělejší než my a z budoucnosti k nám mohou vysílat zákeřné záchvěvy touhy. „Jsi krásná,“ pohladím ji a…

„Dál už nepiš,“ říká mi za zády u mého počítače její skutečný hlas: „Aby tě budoucí generace víš co?“ A stejný hlas o čtvrt století dřív říká: „Musíme si dávat pozor. Jsem tu paní učitelka a to bychom se pak museli stěhovat.“ A tóny vážné hudby mě zase vrací do snění. Poslouchám Edvarda Griega a jeho ranní motivy z Peera Gynta. Slunce proniká, tak se ta část jmenuje. A je to takový nával energie, až mrazí. Zrnka písku na dunách pouští jiskří podobně, jako se lesknou ranní kapky srovnané na prutech vrb v předjaří.

Síla živé přírody je přesilná. A základem je vůle plodit. Jenže lidé životu až děsivě brání. Trháme odvěkou linku a přirozenost touhy a množení. Nejen u lidí. Kondomy, chemií, hormonální antikoncepcí, potraty a jezy. Nemoralizuji, jen konstatuji. „Tak už jsme je spárovali. A oni? Oni si vzali pilulku!“ vzlyká ještě nenarozená vnučka. „A co máme říkat my? Nám bagrujou v ložnici a místo potoků dělají podél silnic škarpy a v polích podzemní kanalizace. My už nemáme ani místo, kde ty naše předky vytřít,“ stěžují si budoucí ryby: „A podívej támhle na lososy. Je jich tam už posledních dvanáct.“

Nevidíme přes clony bytí: dopravní zácpy, mobilní snění a spousty reklam. Citlivý člověk jako spisovatel Ota Pavel by řval úzkostí nad kolapsem řek. Rybám jsme vzali místa na milování, pod vlivem hormonů mění pohlaví raci, krokodýli i plotice. A jeho zlatí úhoři? V jednadvacátém století létají úhoří miminka zvaná monté letadlem, aby se vůbec dostala do českých proudů a tišin. Sportovní rybáři je draze kupují a vědci zatím vůbec nevědí, kde přesně se v Sargasovém moři rozmnožují. Je to nejtajnější ložnice světa, do níž mají problém se dostat samotní

úhoři. Při zpáteční cestě totiž hadovitá těla úhořích dam sekají na řekách lžíce turbín vodních elektráren. Samci se trpělivě schovávají v mořských řasách. Před lidmi.

Nejhorší je, že sám nejsem bez viny. Jako kluk jsem chodil s kamarády na štiky nebo na sumce. Nikdy jsme jich moc nechytili. Ale byl to takový zvláštní pocit plný dráždivého lovu. Chytit zubatého dravce, chytrého a krvelačného zároveň! Začínalo to vždy stejně. Vyrazili jsme s čeřenem na požární nádrž ve vsi plnou karásků – malých rybek podobných kaprovi, ale bez fousků. Čeřen připomíná kostru stanu s podlážkou ze sítě. Na vrcholu špagát, který vede k dlouhému bidlu. Celé se to dá bleskurychle zvednout do oblohy a chytíte desítky malých rybek, které se zatřpytí ve slunci. Melou se, přeskakují a skončí strašným osudem. Vezmete velký trojháček. A do ruky karáska. Pevně, protože se cuká. A tím trojháčkem mu propíchnete hřbet, hlavu nebo ocas. A pak ho hodíte do proudu a necháte zmateně plavat. Dráždí to štiky i sumce. Takhle hodinu nebo dvě házíte a házíte. Do umdlení. „Je to plevelná ryba, je jich až moc,“ říkali jsme si. „A nebolí je to?“ ptal jsem se.

„Ty ryby to bolí asi takhle,“ řekl mi doktor, který mě na chirurgii zachraňoval. To jsem byl zase jednou na rybách nervózní. Šel jsem podle říčky Zdobnice, která teče orlickým podhůřím. S malou napodobeninou rybky prohazuji tůně i proudy, až dorazím k tišině u skautské klubovny. Vidím, jak se na hladině dělá jedno kolečko za druhým. Rojí se jepice a ryby mají hody. Ztrácejí v návalu chamtivosti přirozenou opatrnost. Kdo vidí pod hladinu, ani nedutá. Chci rychle změnit pruty. Sbalit vláčecí a sestavit muškařský. „No těch tady je,“ těším se. Jenže sluníčko zapadá a na lov zbývá třeba jen půl

hodinky. Znervózním. Šplouch, plácne se o vodu půlmetrový pstruh. Zrychlím. Do korkové rukojeti prutu zaseknu trojháček třpytky. Trochu tím našponuju vlasec a už přemýšlím nad něčím jiným: „Kterou muškou budu ty pstruhy dráždit?“ Než dám ruku pryč, celá ta napnutá sestava se vymrští. „Jau,“ trojháček v palci. I s protihroty. Přesněji dva háčky ze tří. Protihrot je zatraceně nepříjemný vynález. Háček kvůli němu nejde z prstu jednoduše vyndat a u trojháčku je to trojnásob marné. Hladinou tůně se převalily dvě, tři ryby. Chechtaly se. Pruty jsem zabalil a vyrazil do nemocnice s palcem, na kterém se houpala umělá nástraha. Ještě že jsem se posledním volným háčkem nezasekl do volantu. To mohla být vcelku zajímavá autonehoda. Čekal jsem, že mi to uspí, že budou opatrně řezat. Doktor si vzal rukavice, roušku a pean, stříbrné kleštičky s důmyslnými zoubky u držáku. Co chytí, nepustí. „Vyrveme to, jako se to dělá rybám,“ zabral. Já zařval a obrátil se k sestřičce, že mi mohli dát klacík mezi zuby jako indiánům při vytahování šípů. Bolí to pekelně člověka i ryby. „A teď vytáhneme druhý hrot,“ dodal.

Když jsem zavřel oči a trápilo mě svědomí, neusnul jsem zpravidla hned. Převaloval jsem se v peřinách. Dal jsem bráškovi facku. Bolelo ho to. Plakal. A já věděl, že jsem udělal, co jsem neměl. „Promiň, bráško.“ A jako omluvu jsem chtěl psát knihy. Vojtíšek a zebra. Aby měl radost. A snil jsem a bylo úzko. Po lovu štik a sumců, kdy jsme povraždili desítky malých karásků a nechytili nic, mi bylo taky sevřeně. Rybář musí být krutý. Ale až tak?

V takových chvílích jsem míval prazvláštní sen. Zdála se mi řeka. Divná řeka. Taková, co jsem neznal. Plná

proudů, tišin, skrytých ramen. Někdy schovaná ve vrbách, co se zlámaly do její hladiny, jindy rozteklá do lučin. A občas voda proudila přímo mezi stromy. Slunce zapadalo a měsíc vycházel. Chvíli jsem se brodil, kalhoty vykasané, chvíli běžel bosky po břehu po oblázcích až do míst, která zněla hudbou. Vysokou a dunivou jako bouřková mračna a rytmickou jako srdce před výbuchem. Mezi mohutnými stromy se objevila louka, v níž stály stříbrně lesklé sochy různých tvarů. Některé oblé jako oblázky, jiné ostré a pichlavé jako tisíce jehel a háčků. Skulptur nebylo mnoho, snad deset, možná dvanáct. Podivné stříbrné trychtýře podobné masožravým láčkovkám. Pak stříbrné čtverce – desky, které dělily prostor a zrcadlily mou tvář. A klouzaly jako gilotina. Stály tam i dlouhé tyče, které posouvaly pohled ke hvězdám. Kovové pruty se pár metrů nad zemí svázaly a vysoko na nebi zase rozpletly, aby jejich křivolaké tvary objaly stříbrný kotouč měsíce. Byl tam i klakson pomluv. Kdokoli zakřičel, byl schopný rozstřelit stříbro vedlejších soch do tisíců kuliček jedovaté rtuti. Kovový větrník zakončený plácačkami na mouchy se točil na znamení opakovaných facek. Stříbrný výtah do nebe i zrezlá hromádka neštěstí. Ozubená kolečka rytmu a kovové hodiny kukačky pro uvědomění konce. Zakukaly a člověk umřel. Jen jedna socha připomínala náš svět. Socha nahé ženy, po níž tekla průzračná voda. A jednou za čas se tou zahradou rozzurčely vodotrysky. A všude plno lučních květů. Stříbrných, stejně jako hladina tiché řeky vedle.

Chodil jsem se do té kouzelné říční zahrady stydět. Nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš, věřit budeš i světit… Když jsem ublížil, předstoupil jsem před nějakou sochu. Zvětšila se jako monument do planetárních rozměrů, ale

byla najednou průsvitná. Jakoby bez hmoty. Načež její kód do mě vstoupil – do mé mysli i těla. Prolnula se mnou uvnitř a já pochopil, co už nikdy nesmím. Byla to moje zahrada odpouštění. Po takovém snu jsem se probouzel čistý.

Karáskům ale tenhle sen nepomohl. Přestal jsem úplně chytat na živé rybky, jenže pozdě.

Požární nádrž vyschla a celou republikou prošla podivná vlna, která dříve přemnoženou rybu ohrozila. Začali ji vytlačovat vetřelci z východu – karas stříbřitý a karas zlatý. Zlaté rybky z jezírek čínských vládců. Část jejich jiker přežije, když je zbaští vodní ptáci. Přenesou je jinam. A navíc u asijského karase samičky nepotřebují pro rozmnožení samce.

„To je krajně nefér, co s tím jako máme dělat?“ nadávají z budoucnosti čeští karasi. „To byla naše místa. Lidi nám zasypali tůně kolem řek odpadky, cihlami a bordelem. A ještě nám tady hází do vody zlatý rybky. Plav, ať přineseš štěstí. Prej tři přání.“ „To víte, dobrej marketing,“ chechtají se jim do ploutví zlatí hybridi. Pod zrcadlící hladinou se odehrává nenápadné drama rozmnožování.

Rybí svět dostává zabrat. Vymizely mihule říční i mořská nebo jeseter velký. To byl kousek! V Litoměřicích, městě na soutoku s Ohří, chytili v roce 1577 jesetera tři metry dlouhého. A lososi? Ryby, které v našich řekách táhly v takovém počtu, že je už nikdo nechtěl jíst? Před stoletím postavili inženýři velké zdymadlo pod starobylým hradem Střekovem. Chemičky dodaly koktejl jedů a odvěký tah lososů se na českých řekách zastavil. Úplně. Můj první atlas ryb: Losos atlantský, v Československu vymřel. Metroví lososi se skryli za kameny do

snů malých kluků. Dumal jsem nad rybami, tátou jsem být nechtěl.

Poslouchám Edvarda Griega. A v tónech hledám to, čemu se říká naděje a touha. Odvěká, čistá, přírodní nebo od Boha, chcete-li. Na přelomu tisíciletí jsem novinář, pracuji v televizním zpravodajství, mám mladou ženu, učitelku s bytem vázaným na její profesi. Žiju v nádherných romantických kulisách pískovcových skal na Kokořínsku s průzračným potokem, který však náhle mizí v suchou písečnou pláň. Vodojem pro města stáhne tekutý křišťál do trubek a vodovodních kohoutků. Ani sem se ryby z moří a řek nedostanou. Jsem novinář, ale tuhle katastrofu bytí ani obrazem, ani slovem popsat nedokážu. I když se snažím sebevíc. Reportáž má minutu a půl a následuje jiný obraz, který znovu zazní a odezní. Karel Hynek Mácha na to měl skvělý verš: „Zní – hyne –zní a hyne zas.“ Kapka za kapkou. A má slova kapou do prázdných tůní a vyschlého písku. Stejně jako touha a láska ryb.

Až jednou. Mohli za to lososi, ryby, které vyrážejí z moře na cestu dlouhou stovky kilometrů. Jejich touha patří k nejsilnějším. Vrací se domů, aby zplodili své nástupce a zemřeli. Nic je nezastaví. Pokud jim postavíte do cesty hráz, umlátí se o ni. Vyskočí dva, tři metry vysoko do vzduchu a slyší při tom hlasy malé rybí drobotiny, která se bude teprve klubat na mělčinách potoků. Vábnička věčnosti. Touha, která je ryzí. Být na samém začátku jejich návratů mě lákalo.

„Za chvíli jsou tady,“ zavolal jsem kameramana, který zkoumal v hledáčku kouzlo řeky Kamenice ve skalách Českého Švýcarska. „To se točí s úplně jinou

chutí,“ notoval si. Obrázky ho očividně bavily a dráždily. Natáčeli jsme u říčky, kde jsme kdysi s bráškou a tátou na mušku lovili krásné pstruhy a lipany. Kde jsem znal všechny tůně a písčité lavice, skalní převisy i věže. Proplétali jsme se s pruty mezi turisty, kteří toužili svézt se na lodičkách v uměle přehrazených soutěskách. Tam ryby nebyly a ani se tam vlastně neměly jak dostat. Je to bariéra jejich cest.

Brodil jsem se před natáčením říčkou jako kdysi o silvestrovské půlnoci. Byl to nejromantičtější přelom roku, jaký jsem dosud zažil. Čas odbíjel nový rok a já v mrazivé křeči studené lázně prožíval každý okamžik času. Dolský mlýn. Kamenné schody. Kapradí a jemný písek. Jiní prskali rachejtle, bouchali šampaňské nebo se dívali na moravskou hospůdku s dechovkou. Já se brodil po prsa v ledové průzračné vodě s kamarády a každá vteřina měla v tom přítmí, tichu a zimě význam. Odpočítávání života mezi skalami, co se drolí do písku. Spávali jsme tady pod převisy v létě i v zimě. Jednou v listopadu jsem ve spacáku ležel zahrabaný pod listím a tak mě záblo, že jsem pod sebe rozložil dlaně. Spal jsem na nich. Ráno jsem se probudil s pocitem ploutví. Měl jsem tak rozměrné, nepohyblivé a promrzlé dlaně, že mi trvalo několik desítek minut, než jsem pohnul prsty. Ryby jsem mohl chytat až odpoledne, protože jsem nebyl schopný navázat háček.

Do vzpomínání přijelo terénní auto se zásilkou malých, několik dní starých lososů ze Švédska. „Tady, tady jsou,“ držel jsem mikrofon se značkou České televize a sledoval úplně roztřeseného rybáře, který v pytli naběračkou odchytil několik růžových rybek: „Máme jich tu několik set tisíc a věříme, že se nám podaří je přesvědčit,

že se narodily právě tady.“ Obdivně se zadíval, bylo patrné, jak pohnutě dýchá. Naklonil se k zeleným řasám, které vlály ve vodě jako vlasy tajemných říčních bytostí, a naběračku obrátil. V průzračné vodě se rybky rozprchly a schovaly u dna. „Tu chuť vody si pamatují především z prvních měsíců života. Když dorostou do dvaceti centimetrů, to je tak za dva roky, vydají se na cestu do moře. Tam rostou a po dalších čtyřech, pěti letech se vracejí,“ nabral další potěr do polévkové naběračky a roznášel život po tůňkách. S vodou se téměř laskal a oči mu zvážněly. Připadal mi jako porodník.

„Jak ryby překonají jezy? Jako třeba ten ve Střekově, který tah lososů na sedmdesát let zastavil?“ ptám se a odpověď znám dopředu. „Děláme takzvané rybí přechody,“ usmál se. „Na Střekově bude skleněný průhled, takže ty chlapáky uvidíme.“ Hlavou mi blikl obrázek. Ostrůvek z oblázků na Ohři u Doksan. Buldozer, co přesýpá oblázky, a jak je hrne, řeže ryby a ničí odvěké rybí trdliště. Trdliště, ke kterému lososi pluli po miliony let, aby stvořili novou generaci. Byly jich statisíce. A pak zemřeli, až na několik stovek mudrců, kteří se s mládeží jako učitelé vraceli do moří.

Rybář zase odběhl a my už jenom sledovali, jak hledá tišiny, do kterých rozlévá život. Viděl v nich už metrové ryby. A tak nějak splýval s přírodou, s Bohem a věčností. Bylo to slyšet okolo. Houpavě a s patosem, jako ten Grieg. Tetelení v proudech a mazlení rybích těl. „Hele, vem mi ještě pár záběrů,“ smotával jsem šňůru od mikrofonu: „Já musím ještě něco zařídit.“

Vzal jsem si malý kbelík plný rybiček a vyrazil na místo, kde jsem kdysi chytával na mušku lipany. Na místo, kde jsem se málem utopil. V tůni pod skalou

jsem viděl nádhernou velkou rybu. Lipani mají výraznou hřbetní ploutev. Velkou, barevnou. Načervenalou. Voní po tymiánu a jsou noblesní, vznešení. Je těžké je přelstít. Rybáři namotávají na háčky napodobeniny jepic, chrostíků a listokazů. Různé barvy i tvary. Takový lipan si mušku důkladně prohlíží. Vyplave z hloubky tůně nebo proudu, zaostří a vrátí se, když nesedí barva nebo tvar.

No a to se mi stalo u téhle tůně. Obrovský lipan, určitě přes půl metru. Na drtivou většinu nabízených lákadel vůbec nereagoval. Až jsem našel umělou mušku, která ho zvedla ode dna. Jenže jsem nevydržel a těsně před tím, než ji nasál, jsem zasekl. Do prázdna. Šňůra zasvištěla vzduchem a muška se zapíchla do malého smrčku na skále. Pět, šest metrů nad tůní. Musel jsem tam vylézt. A byl jsem líný sundat broďáky – to jsou takové ty holínky do pasu. Už už jsem byl u smrčku, když mi podklouzly boty a já se zřítil do hluboké tůně. Chvíli jsem plaval.

Pak přišly dvě, tři obří bubliny, voda mi natekla do holínek a já se stal jejím zajatcem. Neměl jsem sílu odolat proudu a hlubině. Pomalu jsem klesal níž a níž do třímetrové hloubky. Připadal jsem si jako oblázek. Kopal jsem nohama, mával rukama a pohyboval se po trajektorii kamene. Voda byla průzračná. Rozhlížel jsem se pod hladinou, viděl ryby, jak plavou ode mě, řasy a světlý písek i nebe nahoře. Voda mě pomalu unášela.

Naštěstí mají řeky proud. V tišině bych se utopil, tady mě proud vynesl z tůně a dostal jsem se k mělčině. Nohama jsem se zapřel o dno a odrazil se k životu. Byla mi zima, ale žil jsem.