Michaela Bartoňová: Mysli si křepelčí vajíčko

Mysli si křepelčí vajíčko Vzpomínky rozpité na papíře

Michaela Bartoňová

Suchohrdly Kousek od řeky Dyje a skoro stejný kousek od města Znojma je v kopci malá vesnice Suchohrdly. V té vesnici je slepá ulička končící polem a za polem temný les. A v té uličce až skoro na konci bydlela má babička a dědeček. To byl můj dětský ráj. Tam jsme se scházeli každé léto. Hráli jsme si od rána do večera.

Náš svět byl dvůr, dílna, půda, sklep a zahrada. Všechno bylo pozoruhodné. Horké léto plné vůní, dvorek se slepicemi, tunel vinohradu napříč celou velkou zahradou s ovocnými stromy, pole plné klasů, uprostřed lesa zakázaný rybník.

Jahody Babička milovala jahody a trávila na zahradě spoustu času okopáváním. Jedli jsme jahody s mlíkem z hlubokých talířů a k tomu čerstvej chleba. Mňam. Když už byla babička starší, měla ruce zkroucené revmatismem, motyčku ale přesto držela pevně, protože se prý o ni může opírat, říkala. Kytičky ze zahrádky voněly v parádním pokoji vedle fotek těch, kteří už umřeli. Babička měla šest sourozenců a dědeček taky. Trochu to vonělo jako v kostele, hlavně když kvetly pivoňky.

Když jsme přijížděli autem do Suchohrdel, vždycky se mi třepotalo srdce.

Do ošatky Někdy nás babička poslala sbírat vejce do ošatky.

Někdy jsme si je spletli s podkladky. Někdy jsme na ně po cestě i zapomněli.

Klid a mír Když dědeček odpočíval na kosou posečené louce, viděl, jak jdou děti úvozem. Tedy nejdou, poskakují. Jeden vybíhá dopředu a piští, až se chvějou stébla trav. Za ním se řítí druhý, předbíhá prvního a běží k plané třešni na kraji lesa.

Všichni se zastavují, první zručně leze do větví, druhý za ním. Ty menší pobíhají kolem. Něco chytají do sukýnek a vítr přináší vůni rozmačkaných třešní. Děti ztichnou a něco kutí na zemi pod stromem, vítr cuchá listí stromu, sladké cukry klidní mysl. Pecky padají do úvozu. Slunce hřeje na holé stráni, dědeček podřimuje, všude je klid a mír.

Bouře Při bouřce nestačí, že hřmí. Nebe potemní hrozivě. My děti jsme zalezly do parádního pokoje pod stůl a začaly jsme se navzájem strašit. Jako by ta bouře nestačila. Bubáci vylézali zpod skříní, za okny se křižovaly blesky a my ztichli a báli se. Nebe bylo blízko a zlobilo se. Cítili jsme, že příroda je mocná.

„Michaela Bartoňová je malířka, designérka loutek, loutkářka, loutkoherečka a multimediální umělkyně.

Je velmi citlivý člověk – k prožívání svých blízkých, ke světu, k přírodě. Je snílek i fantasta. A své sny uskutečňuje. Už jako malá se chtěla stát malířkou, jak píše ve svých vzpomínkách, a taky se jí stala. Každou roli svého života, kterou si vysnila, hraje naplno, se vším, co má a může dát. Pro sebe nic nešetří.

Michaela mne a mnoho dalších kolem sebe stále probouzí. Prokrvuje svoji i naši vnímavost, imaginaci, hravost a přirozenou tvořivost. Celou svou bytostí, tím jak žije a co dělá, propojuje a síťuje. Podněcuje naši citlivost a stále vytváří jakýsi základní způsob komunikace, obecně srozumitelný jazyk, kterým bychom si mohli společně rozumět. Když jsme byli malí, šlo to samo.

Věřím, že vzpomínky na dětství v knize Michaely Bartoňové budou rezonovat s něčím, co jste sami prožili, jako mně. Možná je čas lehnout si do trávy, dívat se na nebe a vzpomínat. Svět je stále barevný, plný překvapení a pořád je co objevovat.“ — Marie Šindelková

www.knihykazda.cz www.michaelabartonova.cz