Obsah
Předmluva ......................................................................7 Proč je les vlastně zelený? ...................................... 9 Trénink sluchu v přírodě ......................................... 19 Střevo – prodloužený nos ....................................... 22 Příroda nechutná vždy skvěle ................................. 25 Hmat pomáhá myslet .............................................. 29 Trénink šestého smyslu ............................................ 32 Divoké prase – lesní obdoba žraloka ....................... 36 Jsme lepší, než si myslíme ...................................... 41 Blízká setkání se stromy ......................................... 44 Na počátku byl oheň .............................................. 52 Stromy pod proudem ............................................... 58 Tep stromů ............................................................. 68 Když žížaly cestují .................................................... 75 Strom jako předmět kultu ..................................... 93 Hranice mezi zvířaty a rostlinami se stírá .............. 98 Řeč lesa .................................................................. 110 Lesní terapie – ponořte se, prosím ........................ 115 První pomoc z přírodní lékárny ............................. 126 Když musí strom k doktorovi ................................ 133 Touha po zdravém světě ......................................... 144 Učme se od dětí ..................................................... 152 5
Předmluva
Všechno pod kontrolou? ......................................... Paradox venkovského a městského života .............. I stromy následují módní trendy ............................ Obtížná cesta zpátky .............................................. Tváří v tvář klimatické změně ................................ Kvalita chce svůj čas .............................................. Hledání původnosti ................................................. Bělověžský prales – komplikovaný případ ............... Hambašský les přetrvá! .......................................... Srdeční záležitost .................................................... Poděkování ............................................................. Poznámky ...............................................................
6
155 157 161 165 172 180 189 199 206 214 216 220
V
posledních letech můžeme v mnoha zemích pozorovat návrat k intenzivnějšímu prožívání přírody. Objevil se trend takzvané lesní terapie, kterou v Japonsku dokonce předepisují lékaři. Zároveň se však lesy dál bezohledně kácejí, což urychluje změnu klimatu. Při vší této rozporuplnosti bývá někdy těžké znovu najít v přírodě své místo. Nikdo nechce záměrně ničit životní prostředí, a přesto jsme všichni chyceni v pasti konzumně orientované každodennosti. Jestli ale v této souvislosti něco určitě nepomáhá, je to obviňování a škarohlídství. Zdvižený prst varující před nadcházející apokalypsou či zlomové body, po jejichž překročení údajně nebude cesty zpět ke stabilnímu klimatu, jsou nástroje, které připomínají spíš inkvizici a mají hodně daleko k tolik potřebné pozitivní motivaci. Vydejte se místo toho se mnou do lesa a podívejte se, jak neporušené dosud zůstává dávné pouto mezi námi a přírodou. A když říkám neporušené, myslím to vážně! Nejsme žádní zdegenerovaní tvorové, kteří by bez pomoci moderní techniky nedokázali dlouhodobě přežít. Nechte se na výpravě do lesů překvapit tím, jak dobře fungují naše smysly! Existují například pachy, které dokážeme vnímat lépe než psi. Dále narazíme na elektrické jevy u stromů, ze kterých se ježí chlupy nejen pavoukům. V přírodě najdeme také dobře zásobenou lékárnu, kde se mohou obsloužit nejen zvířata, ale 7
Trénink šestého smyslu
V
edle známých pěti smyslů – zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu – vědci rozlišují i další možnosti vnímání, například schopnost některých živočichů vnímat elektrické pole nebo předem vytušit výbuchy sopek. I katastrofa z roku 2004, kdy jihovýchodní Asii zasáhlo tsunami, přinesla mnohá pozorování, například buvoly prchající v panice do vnitrozemí, díky nimž se obyvatelstvo z blízkého okolí také včas uchýlilo na výše položená místa a uniklo tak smrtícím záplavám.23 Ještě zajímavější mi ale připadá skutečnost, že takové schopnosti máme i my lidé. Prohlubují totiž náš kontakt s přírodou, i když to někdy může hodně bolet. Jedním z takových jevů je citlivost na změny počasí. Jestliže tlakovou výši střídá níže, rozbolí mě někdy hlava a dásně. Což je velmi nepříjemné, naštěstí to ale za pár hodin přejde. Tuto citlivost na počasí sdílím s polovinou populace – patříte do ní také? Pak vám příliš nepomůže, že jsou mnozí vědci v této otázce dodnes skeptičtí. Existenci symptomů ale diskuzemi nemohou vyvrátit. To, že na nás má vliv počasí, žádný badatel nezpochybňuje, tento obecně přijímaný aspekt je ale dost banální: Když se ochladí, musí naše tělo produkovat více tepla, aby udrželo teplotu kolem 37 stupňů; jakmile se oteplí, ochlazování zajišťuje pot. To vše se pojí se stoupajícím a klesajícím krevním tlakem i se zužováním a rozšiřováním cév, a už proto může v orgánech a končetinách docházet k nežádoucím pocitům. Toto vysvětlení ale podle mě
32
nestačí. Citlivý na počasí totiž jsem, i když zůstávám celý den v domě, teplota nekolísá a moje tělo se jí nemusí nijak přizpůsobovat. Jediné, co se v takových dnech mění, je tlak vzduchu. Klesne-li venku v přírodě, sníží se i v domě – ten samozřejmě není vzduchotěsně uzavřený. Tato zkušenost milionů lidí však nemá vědecké vysvětlení. Alespoň zatím ne. Otázka je, jestli si s šestým smyslem a jeho definicí vystačíme, jestli naše tělo nenabízí ještě víc. Například propriocepce – to by mohlo být číslo sedm. Už jste o ní slyšeli? Pokud ne, není to nijak překvapivé, nemluví se o ní totiž nijak často, i když patří k nejzásadnějším vjemům vůbec. Nemá přidělený zvláštní orgán, přesto ji využíváte. Právě teď. Říká vám totiž, kde končí vaše tělo, jestli sedíte vyváženě, jestli je křeslo měkké a kniha ve vašich rukou těžká. Je to vlastně souhra mnoha orgánů a nervových buněk včetně mozku, který všechny informace vyhodnocuje. Tento smysl ale není vázaný na organismus s velkou centrální nervovou soustavou – mají ho dokonce i rostliny. I ty jsou schopné cítit gravitaci a držet tunové kmeny v rovnováze. Jakmile si například buk všimne, že se jeho koruna vychýlila, začne na jedné straně tvořit speciální tlakové dřevo, které brání dalšímu naklánění. Na druhé straně zase tvoří tahové dřevo, které podobně jako napjatá lanka u stanu rovněž pomáhá k navrácení rovnováhy. My sami máme rovnovážný smysl, který je součástí propriocepce a který nám ani se zavřenýma očima nedovolí spadnout na zem. Lidé, jejichž propriocepce je poškozená například kvůli neurologickému onemocnění, naopak neudrží rovnováhu ani s funkčníma očima. 33
Na počátku byl oheň
Ú
plně jinou možnost, jak se přiblížit provázanosti lidí a stromů, představuje oheň. Oheň? To je přece skoro, jako bychom se snažili přiblížit se tématu vztahu se zvířaty prostřednictvím řízku. Palivové dřevo není nic jiného než na kousky nařezané kosti stromů, které se přikládají do ohně. A přesto se oheň dobře hodí k tomu, abychom zjistili, jestli nemáme přinejmenším zacházení se dřevem (a tudíž se stromy) v nějaké podobě geneticky zakódované. Mnohé tomu nasvědčuje. Znáte to také? Sedíte na zahrádce nebo u přátel, zapálí se oheň a za chvíli už všichni stojí okolo a hledí do plamenů. Dokonce i v létě, kdy je za vlahých večerů dost teplo i bez ohně. Co nás k tomu vede? Jistě, důvodů, které bychom mohli uvést, existuje dostatek: Romantická atmosféra, všichni máme rádi praskání polínek a hru plamenů, ale to už jsme v říši emocí, které představují řeč instinktů. Fascinaci táboráky tedy máme uloženou v podvědomí. Zbývá jen otázka: Zakládají se naše pozitivní emoce na tom, co jsme se naučili, nebo na tom, co jsme zdědili? Chceme-li osvětlit svůj vztah k lesu a ke stromům, je nadmíru důležité začít u ohně. Ten totiž obzvlášť jasně ukazuje, že náš osud je se dřevem neoddělitelně spjatý. Právě oheň je nejzásadnějším výdobytkem člověka. Bez šlehajících plamenů by náš mozek nedospěl ke své dnešní velikosti. 52
Až díky vaření potravy se mnohé plodiny, ale i maso lépe tráví, jídlo tudíž poskytuje podstatně víc energie. Naši předkové se dřív navíc vzhledem k absenci ostrých zubů a nevelké fyzické síle nemohli příliš dobře bránit dravým šelmám. Díky ohni se situace výrazně změnila, toho se totiž všechna zvířata bojí. A vítězné tažení člověka po celé planetě by se bez ohně zastavilo ještě na území Afriky. Jak jinak by se lidé mohli zahřát třeba daleko na Sibiři? Člověk není jediným druhem, který má z ohně užitek. I dravá zvířata plameny magicky přitahují – jasná záře zbavuje kořist maskování, a ta se může kvůli ohni dokonce zranit, takže je pro ni těžší utéct. Jenže na rozdíl od nás lidí využívají orli a další predátoři oheň pouze pasivně, sami si jej nerozdělají. Ani šimpanzi, naši nejbližší příbuzní, toho nejsou schopní, naopak dávají jasně najevo strach z ohně. Od ostatních druhů nás odlišuje jeho aktivní využívání. Kdy byl záměrně vykřesán první plamínek, zůstává jedním z tajemství historie. V jihoafrické jeskyni Wonderwerk se našly pozůstatky bezpochyby cíleně rozdělaného ohně, kolem něhož seděli lidé před 1,7 miliony let.31 Vědci se přou, jestli první plameny rozdmýchané lidmi nešlehaly už před čtyřmi miliony let; jisté je, že nás teplo pocházející ze dřeva doprovází už velmi dlouho. Střih. Seděl jsem jednou u ohně s herečkou Barbarou Wussowovou a meteorologem Svenem Plögerem. Byl to jen malý táboráček, protože v létě 2018 vzhledem k velkým suchům hrozilo akutní nebezpečí požárů. Točili jsme záběry pro můj pořad, kam si zvu 53
že my dvounožci v tu dobu nejlépe vidíme a můžeme střílet. Proto se až do večera, kdy nás zrak opouští, raději skrývají v hustém lese. Tam dostávají pořádný hlad a v nouzi se pouštějí do dorůstajících stromků. To zase zlobí lesníky, kteří vyvíjejí ještě větší tlak na myslivce – zkrátka začarovaný kruh. A také mimořádně bizarní příklad toho, jak vědomé ovlivňování jednotlivých součástí přírody vede k nevědomému zasahování do systému jako celku. Bezděčné šíření hub a bakterií do světa svědčí o tom, že nebereme dostatečně vážně důsledky globálního obchodu a cestování. Management lesů a lesní zvěře, jak ho provozují myslivci a lesníci, je z jiné kategorie. Dvě skupiny uživatelů zde mají dojem, že svým ekosystémům dokonale porozuměli, a tak je dokážou řídit lépe než příroda sama. Někdy mám pocit, že nám chybí trocha respektu. Respektu běžného v dobách, kdy stromy a příroda vůbec hrály v našem kulturním životě mnohem důležitější roli.
92
Strom jako předmět kultu
N
edaleko mého revíru se nad krajinou tyčí kopec Michelsberg. Na jeho zeleném vrcholku se vyjímá malá bílá kaplička. Tato krajinná dominanta označuje místo, kde se v mém kraji skoncovalo s pohanskými zvyky. Kdysi totiž na kopci stály stromy, pod nimiž se prováděly zvířecí oběti. Tradice přetrvávala dlouho, velmi dlouho. Když jsem se jednoho dne toulal mezi tamními starými buky, všiml jsem si, že tam něco hledá jakýsi muž. V Eifelu bývá lesník ve všední dny v lese vždycky sám, jiní lidé budí pozornost. Co když potřeboval pomoc, co když se ztratil? Došel jsem k němu a dobře jsem udělal. Muž byl totiž zaměstnancem Úřadu péče o archeologické památky a mohl mi povědět leccos o historii mého revíru. Hledal právě jakousi starou římskou cestu, kterou později pohltil les. Ukázal mi, kde se pod vrstvou listí rýsují nezřetelné stopy, asi dva tisíce let staré. Stará lesní cesta, jíž se říká „římská“, má tedy skutečně původ u Římanů? Ne, tak jednoduché to není, vysvětloval mi vědec. Protože i když ji Římané opravdu využívali, vybudoval ji ještě někdo jiný. Byla to cesta k obětišti, na Michelsberg. Kopec lidi přitahoval už před zhruba deseti tisíci lety, ti návrší porostlé starými stromy uctívali. Až když nad zdejšími náboženstvími zvítězila křesťanská víra, využití místa se změnilo. Jako všude jinde, kde probíhaly misie, i zde nechali duchovní porazit staré stromy a na jejich místě u obětiště vybudovali kapli. Od té 93
Touha po zdravém světě
J
e trend příklonu k přírodě a zvlášť k lesu opravdu v každém ohledu pozitivní? Nevypovídá spíš o tom, že stále více lidí utíká od reality, protože ve svém volném čase už nechtějí poslouchat nic o politice nebo o ničení životního prostředí, a tak místo toho hledají zdravý svět, který ale vlastně vůbec neexistuje? Tyto pochybnosti jsem v souvislosti se svým bestsellerem o stromech slyšel mnohokrát. Někteří ho tak strkají do jednoho pytle s oddechovou literaturou, například detektivkami, což by samo o sobě ještě nebylo nic špatného. Jenže tím čtenářům upírají seriózní snahu dozvědět se něco víc o bytostech, které nás v tak obrovském množství obklopují. Místo toho jde prý o útěk před každodenními starostmi, k čemuž slouží počítačové hry a televizní seriály stejně dobře jako právě takovéhle knížky o přírodě. Je samozřejmé, že po namáhavém dni hledáme uvolnění a změnu. Ať už nám je přináší sport, dobré jídlo, nebo právě kvalitní kniha – odpočinek po práci při odlišné činnosti není žádný útěk, ale úplně normální chování, které v různých podobách lidé praktikují od chvíle, kdy se na této planetě objevili. Jen díky tomu mohla ostatně vzniknout řada kulturních fenoménů, jako jsou hudební nástroje nebo jeskynní malby. V současnosti už nás kulturní produkty velmi často obklopují denně, někdy dokonce pouze ony. Domy, auta, ulice a pracovní
144
místa – cožpak se tu nejedná o umělé tvary, přírodě vzdálené materiály a pachy, které ani v nejmenším nepřipomínají kořenitou vůni lesů a luk? Kultura je koneckonců opak přírody, zahrnuje tedy všechno, co lidé vytvořili. V nejširším smyslu k ní patří i pole, a dokonce monokulturní lesy s vysázenými jehličnany. Jestliže se nám ale z každodenního života příroda vytratila, není takřka nutné, abychom tu a tam do svého přirozeného ekosystému zavítali? Nemáme v sobě dokonce instinktivní touhu po prostředí, jemuž jsou přizpůsobeny naše smysly? Trend návratu k přírodě by se tak dal interpretovat spíš jako únik z vlastnoručně vystavěného vězení než jako snílkovské, úsměvné odmítání reality. Jenže kritikové nově probuzené lásky k lesům operují kromě ezoteriky právě i nálepkou eskapismu, dalším negativním označením, často skrytým pod atraktivními titulky jako například: „Je strom vlastně lepší člověk?“ Martin Ebel ve švýcarském deníku Tagesanzeiger v takto nazvaném článku napsal, že pojetí lesa jakožto ideálu přírody a protikladu města a průmyslu je německý vynález. Povznesení divoké přírody na prostor přirozený pro duši je prý dílem romantiků.74 Ebel v článku připisuje lidem na Západě mimořádné vnímání lesa, aniž by však vyvracel vědecké poznatky ohledně působení lesa na tělo a psychiku. Podle mě je Ebel typickým zastáncem starého pohledu na přírodu jakožto veliký stroj, bezduchý systém, v němž nyní ekopomatenci hledají spásu. I když tak docela se nemýlí, alespoň pokud jde o proměnu evropského pohledu na lesy. Byli to skutečně romantici, kdo jim vrátil pozitivní image. Měl jsem možnost navštívit takzvaný 145
K takovým podnětům patří například hluk. Spolkový úřad pro životní prostředí provedl v roce 2016 reprezentativní průzkum, ve kterém pátral po hlavních zdrojích hlukové zátěže. Na první místo se dostal hluk z ulic, na druhém se kupodivu ocitli sousedé. Následuje průmysl, letecká doprava a železniční tratě; často přitom působí více zdrojů současně.75 Hluk způsobuje nemoci srdce a oběhové soustavy. Světová zdravotnická organizace proto doporučuje, aby dlouhodobá hluková zátěž v noci nepřekračovala 40 dBA.76 Co to znamená: Všechno, co je hlasitější než tichý šepot, může dlouhodobě způsobit přinejmenším poruchy spánku. Bylo by tedy lepší nocovat v přírodě? Ne automaticky, protože les obecně nijak tichý není. Stromy šumí ve větru, zpívají ptáci a troubí jeleni. Slabý deštík může mít už 40 dBA, bouřka třeba i přes 80 dBA, čímž už se blíží sbíječce. Rozdíl oproti městu spočívá v tom, že se zvuky, především ty hlasitější, neozývají neustále. Máte-li chuť pustit se do malého dobrodružství, můžete si to v lese ověřit. Vydejte se někdy na noční výlet! Právo na to máte ze zákona a zvířata vaše přítomnost rušit nebude, pokud se nebudete pohybovat mimořádně tiše – pak byste se totiž z jejich pohledu chovali jako myslivci, což by pro ně bylo stresující. Na často zmiňované nepříjemné zvuky budete čekat marně, protože ačkoli noční les není úplně tichý, zpravidla bývá velice klidný. Vítr se ukládá ke spánku, jakmile slunce zmizí za obzorem. I většina zvířat umlká, nanejvýš své plačtivé „hu-hu-hu-hú“ zahouká osamělý sýček. I u nás v hájovně vládne takový klid, že někteří hosté špatně spí právě proto – postrádají tramvaje nebo pneumatiky svištící po asfaltu za oknem. 148
Zpravidla však spánek pod stromy přináší uším i oběhové soustavě dokonalou relaxaci. Vedle odpočinku od rámusu je pro mnoho lidí důležitý vzduch, který v lese údajně obsahuje mimořádné množství kyslíku. Nejsou snad procházky mezi stromy oproti těm ve městě pro naše plíce něco jako kyslíková sprcha? Nemusí to být pravda pokaždé, stačí se podívat na studenou část roku. Tehdy stromy ztrácejí listí a i jehličnany spí zimním spánkem. V tuto dobu tedy žijí buky i všechny ostatní druhy stromů z cukrových zásob, které si vytvořily a uložily přes léto. Při jejich produkci se kyslík uvolňoval, v zimě je tomu ale právě naopak: Stromy spalují cukr ve svých buňkách a stejně jako lidé při tom vydechují oxid uhličitý. Ale žádný strach, udusit se nemůžete, protože velká část kyslíku pochází z moří a větry k nám neustále ženou další. V jednom ohledu je situace s kyslíkem ve městech paradoxně dokonce lepší než na venkově: Na mysli mám jeho zvláštní variantu tvořenou tříatomovými molekulami – ozón. Ozón je agresivní, jedovatý plyn, který škodí plicím. Proto vydává Spolkový úřad pro životní prostředí mimořádná varování, jestliže jeho množství v létě příliš stoupne. Příčinou vzniku ozónu je mimo jiné oxid dusnatý, který vypouštějí motory aut. Když intenzivně svítí slunce, nejčastěji za horkých letních dní, výfukové plyny reagují se vzdušným kyslíkem. Vzniklý ozón se v místě svého vzniku, tedy ve městě, ihned slučuje s dalšími zplodinami a vzápětí zaniká. Pokud ale vítr odvane koktejl plynů do přírody, ozón se uvolní definitivně a smísí se se vzduchem. Fyzické obtíže tedy za takových dnů hrozí především na venkově. 149
Srdeční záležitost
O
stromech a našem vztahu k nim už jste se dozvěděli mnohé. Pokud byste rádi svůj vztah k těmto „slonům z říše rostlin“ prohloubili, mohla by pro začátek pomoct změna pohledu na ně. Když se lidé dívají na strom, obvykle se drží své vlastní představy o těle. Koruna je nahoře, a tak odpovídá hlavě, následuje kmen neboli tělo a kořeny jako opora připomínají nohy. Odráží se to dokonce i v odborných výrazech, mluví se o patě kmene (dole) nebo právě o koruně (která i u králů bývá nahoře). Jenže když se v kořenech nacházejí struktury podobné mozku, kde se ukládají vzpomínky a prostřednictvím elektrických impulzů probíhá čilá komunikace se sousedy, odpovídají kořeny vlastně spíš hlavě nebo možná trupu. Nadzemní část s buňkami vyrábějícími energii ze slunce, tedy kmen s větvemi a listy, se dá nejspíše přirovnat k – no, k nohám těžko. Zajišťuje se tu výživa, zrak a dýchání. Zároveň je tato horní část schopná reprodukce, protože mnohé druhy stromů tvoří nové výhonky, i když se původní kmen pokácí. Odstraní-li se však kořeny, nadzemní část odumře, nehledě na to, že kmenu chybí opora. Přesto je správnější představovat si strom jako stvoření, které stojí na hlavě – její kořenová obdoba se totiž u všech rostlin skrývá v zemi. Především ale takový pohled pomáhá tyto obrovské organismy lépe pochopit a vyvinout vůči nim více empatie. Ta je pro ochranu přírody nesmírně důležitá.
214
Co zmůžou zákony a předpisy, vidíme všude kolem sebe: Množství oxidu uhličitého ve vzduchu se zvyšuje, moře zaplavují odpadky, lesů ubývá. K rychlé změně kurzu, jakou nyní potřebujeme, musí dojít jiným způsobem. Vzpomeňte na velryby a slony: Jejich ochrana se prosadila také jen díky empatii. A nejsou snad stromy takové velryby nebo sloni z říše rostlin? Na ochranu přírody každopádně ještě zdaleka není pozdě, na to jsme s ní příliš silně spjati. Protesty v Hambašském nebo v Bělověžském lese, akcemi „Fridays for Future“ či silnou reakcí na vymírání včel lidé napříč generacemi vysílají optimistické signály, že stojíme na začátku obratu o sto osmdesát stupňů. Na začátku změny kurzu vedené nikoli rozumem, ale srdcem.
215