TOMÁŠ GRIM OČIMA FOTOGRAFA PTAČÍ SVĚT
Amsterdam, Nizozemsko, listopad 2017
Nikon D500, Nikkor 200–500 f/5,6
500 mm, ISO 2 500, 1/320, f/8
očima fotografa PTAČÍ SVĚT
Tomáš Grim
◁◁ ZEN
Albatros černobrvý (Thalassarche melanophris)
West Point Island, Falklandy, leden 2017
Nikon D300, Nikkor 200–400 f/4
250 mm, ISO 2 000, 1/400, f/11
© Nakladatelství KAZDA, s.r.o., 2024
© Tomáš Grim, 2024
ISBN: 978-80-7670-190-8
KDYŽ SE SPOJÍ ODBORNOST A VTIP, NEMÁ TO CHYBU
Jsem organizátorka soutěže Czech Nature Photo, fotografického klání českých a slovenských fotografů přírody, kteří pořizují snímky po celém světě. Cílem soutěže je ukazovat, jak je život na naší planetě rozmanitý, krásný, fascinující a obdivuhodný a že je naprosto nezbytné zasadit se o to, aby takový zůstal. Nebo se o to alespoň ze všech sil snažit. A protože lidé nedokážou chránit to, co neznají, existuje jediná cesta: vzdělávat je. V dnešní rychlé době, kdy nikdo nemá na nic čas a už vůbec ne na čtení dlouhých textů, k tomu dobře slouží fotografie. Ideálně snímky, které mají poselství a za sebou silný příběh. Při každém novém ročníku jsem zvědavá, jaké fotografie do soutěže dorazí, a těším se na nové autory, kteří svými přístupy přinesou do tohoto oboru svěží vítr.
V roce 2022 se na scéně Czech Nature Photo poprvé objevilo jméno Tomáš Grim. Poslal obrazovou sérii o prvním hnízdění městských výrečků v Česku. Členové mezinárodní poroty byli naprosto fascinováni příběhem a zpracováním snímků, a i když se poněkud vymykaly zavedeným pravidlům soutěže, rozhodli se udělit sérii Speciální cenu Czech Photo za mimořádný projekt
V následujícím roce už Tomáš soutěž válcoval. Získal hned čtyři ceny, a ačkoliv hlavními hrdiny jeho snímků byli ptáci, uspěl s nimi ve čtyřech různých kategoriích. To byl zatím rekord v historii soutěže. (Evidentně při posílání snímků do soutěže přemýšlel!) Mimo to se
fotografie s názvem Proč buřňák? dostala do nejužšího výběru a bojovala o místo nejprestižnější, totiž o Fotografii roku . Popisky jeho snímků byly výstižné, odborné, ale přitom napsané tak, že jim každý rozuměl… a navíc byly vtipné.
Tenhle autor mě začal zajímat. Kdo je vlastně ten Tomáš Grim? Z internetu jsem se dozvěděla, že jde o profesora zoologie, jediného českého badatele uváděného každoročně na stanfordském seznamu nejcitovanějších vědců světa v celoživotních kategoriích „behaviorální vědy“ a „ornitologie“, že zkoumá vztahy mezi kukačkou a jejími hostiteli, píše oceňované publikace… A hlavně že se považuje za popularizátora ptactva, vědy a ochrany přírody. Moje srdce zaplesalo. Přesně takových lidí je třeba! Hned jsem Tomášovi napsala a pozvala ho, zda by v rámci doprovodného programu soutěže nepřipravil prezentaci své tvorby na téma „ptáci ve městě“. A tak jsem se brzy ocitla s dalšími zájemci o přírodu na přednášce s názvem Cože?! Fotit ptactvo ve městě?. Jak jsem už předem tušila, byl to naprosto skvělý zážitek. Když se spojí odbornost a vtip, nemá to chybu.
A přesně taková je kniha Ptačí svět očima fotografa , kterou právě držíte v ruce. Kniha, která zaujme, překvapí, kterou budete fascinovaně číst od začátku do konce a s údivem kroutit hlavou nad dokonalostí přírody. Každý snímek je jedinečný a stojí za ním znalosti, profesionalita, čas a trpělivost. Příběhy jsou napsány
s lehkostí, nadhledem a vtipem. Pokud tato kniha čtenáře nevyburcuje k vlastní snaze o záchranu přírody, tak už nevím…
Tomáši, díky za ni a za všechno, co děláš.
Veronika Souralová ředitelka společnosti Czech Photo, o.p.s.
Rákosník obecný (Acrocephalus scirpaceus)
Lužice, Česko, červen 1996
Zenit
Exif neznámý
MALÉ RADOSTI
aneb Jak to dopadne, když si nepředloženě půjčíte foťák…
Fotka mláděte rákosníka obecného na mém ukazováčku je z prvního kinofilmu, který jsem nafotil zrcadlovkou. Půjčenou. „Tady nastavíš čas, tady clonu, tahle rafička by měla být vodorovně, jinak to budeš mít černý nebo ve fotce propálíš díru. Tímhle ostříš.“ Můj první fotokurz od kámoše netrval dlouho a nestál moc. Jedno pivo. Film naopak drahý byl, pro studenta drahý jako čert. U každé scény jsem mučivě dumal, jestli spoušť vůbec zmáčknout.
Jediný důvod, proč jsem si od kamaráda foťák vyškemral, byla diplomka – bývalo zvykem text psaný na druhohorním počítači doplnit fotodokumentací modelového druhu, v mém případě rákosníka, jehož potravu jsem bádal. A rovnou jsem zvídavě („Co z toho vyleze?“) zkusil i kytičky, lidi, krajinky.
O pár týdnů později jsem uviděl výsledek. Žádný postproces a leštění ve „fotošopu“, fotka byla, jak ji fotoslužba dodala, a šlus. Nadchl mě třeba bokeh, který světlo udělalo za fotkou bodláků (jak se těm „prasátkům“ říká, to jsem se dozvěděl až o několik roků později). Kresba světlem mě oslovila. Sem tam jsem proto i poté něco sfotil – tak jsem si označil proces, kdy je fotkou něco myšlenkově nebo pocitově „uzavřeno“. Až pak se dá jít dál.
O pár měsíců později se na úplně poslední políčko jednoho z filmů usadila scenérie jaderné elektrárny Dukovany s božími muky v popředí. Záběr zaujal Václava Štěpánka, tehdy šéfredaktora brněnského časopisu
Veronica , kterého jsem od začátku devadesátek trápil svými novinářskými prvotinami v Lidové demokracii, kde pan Štěpánek také pracoval. Snímek otiskl ve Veronice a přidal popisek. Při zpětném pohledu to byla jedna z top fotolekcí, které jsem kdy dostal.
Na páně redaktorovo doporučení jsem fotku poslal do soutěže snímků s ekologickou tématikou. Vyhrála 1. místo. Lví podíl na tom měl právě popisek, hádám. O 27 let později jsem stejnou frázi použil jako součást popisku jiné fotky. I ta vyhrála 1. místo. Tentokrát v Czech Nature Photo, hlavní české wildlife fotosoutěži (s. 230).
Zpět do roku 1997. Na předávání cen nastala kuriózní scéna: „Jakou techniku máte, Mistře?“ „Žádnou. Občas si ale od někoho nějaký foťák půjčím…“
Každý rok jsem si tedy na pár týdnů (možná měsíců?
Promiň, Kubrte…) půjčoval foťák. Za doktorandských časů, to už v Olomouci, jsem se z katedry vracíval po půlnoci – z fotek vznikla výstava Olomouc noční, prodejně celkem úspěšná. Kontakt s časopisem Veronica jsem neztratil, dodával mu články i fotky a nový šéfredaktor Dalibor Zachoval navrhl výstavu. Pobláznilo mě tehdy Podyjí, kde jsem byl na Novém Hrádku, „nejkrásnějším místě na světě“, pečený vařený. Pár měsíců jsem si tam odkroutil i jako průvodce. Takže výstava bude věnovaná Podyjí. Až během přípravy a těsně před vernisáží jsem zjistil, že fotek na zaplnění brněnského Domu ochránců přírody mám málo! Já ty fotky měl, jenže mnohé jen v hlavě. Polit ledovým potem jsem vyrazil
NA OČÍCH VŠEM, LEČ
NEVIDITELNÍ
„Většinu dne veslujeme na malém člunu po laguně, zajíždíme do zaplaveného lesa igapó (jsme v oblasti black water rivers), který je pod vodou 7–9 měsíců/rok. Hlavní highlight je adult a mládě potua obecného, fotíme je z pár metrů, mládě se krčí vedle rodiče na vršku přelomeného kmenu ostnité palmy hned u břehu řeky. Na laguně je zas už samostatné juv potu velkého. Bomba.“
Tolik z cyklu „Milý deníčku“. Takzvané černé řeky skutečně působí velmi tmavě díky obsahu rašelinných látek. Naopak bílé řeky (white water rivers) nesou vysoké objemy kalů a usazenin; v jejich okolí nacházíme sezonně zaplavovaný typ lesa označovaný jako várzea . Dál od řek je klasický nezaplavovaný deštňák, zvaný terra firme (to není překlep, název pochází z portugalštiny).
Bez průvodce bychom si téměř jistě fotky potuů domů nedovezli.
Náš tehdejší průvodce „Diego umí dobře anglicky, ptáky zná slušně, ale v hlasech má dost mezery. Zase má ale dobrý voči…“ Hlasy mám ve zvyku biflovat a drilovat dlouho před každou cestou; bez jejich znalosti by nám naprostá většina kýžených opeřenců „utekla“ a na průvodce se ne vždy dá spolehnout.
Potu obecný (Nyctibius griseus)
Cuyabeno, Ekvádor, září 2009
Nikon D70, Sigma 100–300 f/4
300 mm, ISO 640, 1/320, f/5,6
OHROŽENĚJŠÍ NEŽ AMAZONIE
Tím určitě nemyslím ptačí druh v záběru, ale biotop a lokalitu. Takzvané atlantské deštné lesy, které se táhnou kolem východního pobřeží Brazílie, dalece předčí mediálně omílanou Amazonii jak jedinečností své fauny a flóry (endemismem), tak bohužel i mírou ohrožení. Zatímco amazonský deštný les je ze zhruba 75 % zachován, z atlantského deštňáku bylo zlikvidováno na 95 % jeho původní plochy. Kolikrát jste o něm slyšeli nebo četli?
Média o skutečných prioritách ochrany přírody bohužel informují velmi zkresleně.
Volavka rusohlavá (Bubulcus ibis)
Regua, Brazílie, srpen 2010 Nikon D300, Nikkor 18–200 f/3,5–5,6 40 mm, ISO 400, 1/15, f/10
◁ Zimbabwe 2019.
Právě vzniká
Náměsíčnice (s. 161).
Austrálie 2017. Právě vzniká fotka, kterou jsem si akčně nechal do další knížky – do té o ptácích měst. ▽
Vydejte se na vizuálně velkolepou výpravu do fascinujícího světa ptáků, které zachytil fotograf, publicista, cestovatel a ornitolog Tomáš Grim. Ptačí svět v jeho podání okouzlí pestrostí druhů, barev a životních stylů i originálními způsoby pořízení snímků a inspirativním textem.
Toto jedinečné nahlédnutí za oponu ptačího světa je výběrem nejlepších záběrů, které autor zachytil v průběhu sedmi let cestování po všech sedmi světadílech. Snímky autor doplňuje příběhy jejich pořízení a zajímavostmi ze života zobrazeného druhu, které dává do souvislostí ptačí biologie, ochrany přírody a svého pohledu na svět. Šíří záběru se kniha stává poutavým čtením nejen pro fanoušky ornitologie a milovníky přírody, ale za u jme i fotografy – příběhy popisují i technické pozadí vzniku snímků a proč jsou mnohdy jiné, než bývá zvykem.
Každá pečlivě zpracovaná fotografie v této vizuálně úchvatné knize je jako pohled na zázrak. Odhaluje nejen krásu ptáků, ale také to, jak s nimi sdílíme náš svět. Tomáš Grim vytvořil skutečný triumf fotografického umění.
David Tipling, fotograf davidtipling.com
Pokud jste skvělý ornitolog, výborný fotograf, dobrý popularizátor a všechno to děláte s nekompromisním zaujetím a navíc se o to umíte podělit s ostatními prostřednictvím naprosto nevídané knihy, která všem kolegům a kolegyním vyrazí dech, pak musíte být Tomáš Grim.
Dan Bárta, hudebník a fotograf danbarta.cz
Skvělý fotograf, vědec, glosátor? Tady se potkalo vše dohromady a k tomu originální smysl pro humor. Budete toužit vědět, co je na každé další stránce.
Petr Bambousek, fotograf sulasula.com