Édouard Louis: Monique na útěku / ukázka by Nakladatelství Paseka

Monique na útěku

Édouard Louis

Monique na útěku

Nakladatelství Paseka

Přeložila Sára Vybíralová

MONIQUE S’ÉVADE

Translation © Sára Vybíralová, 2025

Cover illustration © Jindřich Janíček, 2025

ISBN 978-80-7637-530-7

„Takže teď vidím Nový život.“

Hélène Cixous: Ève s’évade (Eva na útěku)

Zavolala mi uprostřed večera. Plakala. V té době mi bylo dvacet osm let a plakat jsem ji slyšel potřetí, možná počtvrté od svého narození.

Do telefonu mi vyprávěla, že muž, jehož potkala po rozchodu s mým otcem a s nímž teď bydlela ve služebním bytě v centru Paříže, jí dělá totéž, opakuje totéž chování, které dvacet let snášela od mého otce, a je to ještě horší; pije, hodně, na sklonku dne si nalévá jednu whisky za druhou do starých skleniček od hořčice pasovaných na sklenky na alkohol, a opilý ji pak ponižuje a uráží, řve na ni, že je mrcha, děvka, kráva,

slyšel jsem ho někde za ní, když mi tehdy v únoru večer volala, nadával jí, dokonce i když na mě mluvila přes mikrofon telefonu, byl jsem toho svědkem, slyšel jsem, jak jí ten muž říká, že je jen obyčejná mrcha, děvka, že její syn – já – je normální buzerant, že její ostatní synové – mí bratři – jsou jen nuly, a ona nedokázala zadržet slzy, nemohla přestat plakat, říkala mi Zbavila jsem se tvýho otce, myslela jsem si, že budu žít novej život, a je to tu všecko zas, všechno je zase při starým, její slova přerušovaly vzlyky. Nevím, proč mám tak podělanej život, proč pořád narážím na chlapy, který mě nenechaj bejt šťastná, přece si nezasloužím tolik trpět, co jsem udělala špatně?

Rozplakal jsem se také.

Její pláč mě rozplakal.

Snažil jsem se popadnout dech. Posadil jsem se na gauč za sebou a řekl jí: „Neboj, něco vymyslíme!“ – tu větu mi našeptaly okolnosti, nepochybně jsem ji stokrát slyšel v kině nebo v televizi;

právě v nejdramatičtějších situacích jsou naše reakce vždy naprosto tuctové.

Snažil jsem se přemýšlet co nejrychleji: „Dobře, už vím, co uděláme. Naházíš do tašky nějaké oblečení a teď hned odejdeš. Půjdeš ke mně.“

Bude se moci ukrýt v mém bytě; nechtěl jsem, aby zůstávala s mužem, který jí ubližuje a útočí na ni, musí odejít neprodleně, kamarád, který má klíč od mého bytu a je v Paříži, jí zajde ote

vřít, samozřejmě jsem mu to ještě ani neřekl, ale věděl jsem, že to udělá, věděl jsem, že mi pomůže –že jí pomůže. Vysvětlil jsem matce, že jsem už několik týdnů v zahraničí, a ještě čtrnáct dní tam kvůli nějakým pracovním závazkům budu, že se nemůžu okamžitě vrátit do Francie, ale na dálku udělám, co budu moct.

Odpověděla:

„Myslím, že teď stejně nemám sílu, nemůžu odejít hned. Odejdu zítra.“

Naléhal jsem: nemůžeme vědět, jak se bude situace vyvíjet, když je muž, s nímž matka žije, tak agresivní. Co když přejde k fyzickému násilí?

Pokusí se ji udeřit? Co když se na ni najednou vrhne? Není to nic tak vzácného, říkal jsem jí, dobře víš, že moje sestra několikrát přišla domů s obličejem plným modřin od muže, fotbalisty Loïca, který mi přitom připadal tak krásný, dobře víš, že můj bratr už jednou zbil ženu tolik, že zavolala policii, celý život, a hlavně v naší rodině, jsem byl svědkem toho, jak muži bijí ženy, a nechci, aby se to stalo tobě, říkal jsem jí: Nechci, aby se to stalo tobě, musíš odejít, musíš odejít, a zatímco jsem se ji usilovně snažil přesvědčit, muž za ní dál

chrlil: Co na mě takhle civíš, myslíš si, že když mě synáčkovi napráskáš, dostanu strach, ty jedna děvko, ty čůzo, myslíš, že se poseru z tvýho pojebanýho synáčka, a já se těch nadávek chytal a říkal jí: Vidíš, jenom poslouchej, jak s tebou mluví, já to všechno slyším, musíš pryč, můj kamarád Didier ti přijde pomoct, prosím tě, mami, poslouchej mě, vem si jen nějaké oblečení a psa a vypadni odtamtud,

prosím tě, odejdi, ale ona mi odpovídala a v hlase měla únavu, jako když skučí raněné zvíře, nemluvila, jen vzdychala. Ne, ne, takhle nemůžu odejít, musím si pobrat nějaký papíry, mám tady

důležitý papíry, počkám, až usne, a v klidu si je vezmu, on ví, že mě má v hrsti, protože u něj mám všecky věci.

Úpěnlivě jsem ji prosil: Na papíry nemysli, dají se vyřídit znova, uděláme to spolu, slibuju, řekneš, žes je ztratila, a vystaví ti je znovu, no tak, běž pryč, běž pryč, říkal jsem jí: To, žes mi zavolala, znamená, že cítíš nebezpečí, jinak bys to neudělala, musíš odejít ještě dnes večer, ale prosil jsem ji marně, nemínila si to rozmyslet, a dokonce jsem měl pocit, že už možná naléhám příliš, a najednou jsem dostal strach, strach, že zhoršuju už tak tíživou situaci, zastyděl jsem se a už jsem se ji nesnažil přemluvit ani přesvědčit.

Povzdychl jsem si:

„Víš určitě, že nebude moc těžké přečkat noc, pokud tam zůstaneš?“

Zhluboka se nadechla. Přestala plakat:

„Jedna zlá noc navíc nic nezmění. Stejně bude

brzo tak ožralej, že usne a nechá mě na pokoji.

Neboj, už jsem zvyklá.“

Věděl jsem, že je zvyklá. Celé své dětství jsem

vídal otce, jak jí v opilosti nadává

Krávo tlustá

Tlustoprdko

nebo Bečko, hlavně před jinými lidmi, aby je pobavil a ji ponížil. Věděl jsem, že je zvyklá, ale chtěl jsem právě, aby si odvykla.

Zopakovala:

„Nedělej si starosti. Poradím si. Promiň, že jsem ti volala.“

Chtěl jsem, aby mi slíbila, že odejde hned druhý

den, jakmile bude moct, a ona mi to slíbila. Zeptal jsem se jí:

„Chceš, abych zůstal s tebou na telefonu? Můžu být na lince celou noc, jestli chceš.“

Ale ona odmítla.

„Ne. Když mě uvidí, jak s tebou mluvím, naštve se ještě víc. Prostě ho budu ignorovat, dokud se neožere tolik, že usne.“

Zavěsil jsem a pak jsem napsal Didierovi. Když se mi na displeji telefonu zobrazilo jeho jméno, přijal jsem hovor a vysvětlil mu, co se stalo. Didier mi potvrdil, že druhý den zajde ke mně domů, kdykoli řeknu, aby matce otevřel a předal jí klíče. Zeptal jsem se ho, jestli by nemohl vybrat peníze a dát jí je, aby si zašla do obchodu a koupila si jídlo a základní věci, peníze mu vrátím hned po návratu do Paříže, a Didier řekl, že samozřejmě, že to samozřejmě udělá. Položil jsem telefon, rozhlédl se po místnosti kolem a čekal jsem. Nevím, na co.

Snažil jsem se prožít večer co nejnormálněji.

Nedařilo se mi to. Byl jsem si jistý, že se právě odehrává nějaká katastrofa. Napsal jsem matce přes WhatsApp: Všechno v pořádku? Nevyhrotilo se to?

Odpovídala: Bude to dobré. Běž spát, nedělej si starosti. Představoval jsem si ji, jak se choulí

v rohu obývacího pokoje, zatímco muž vedle ní řve; představoval jsem si, jak se jí světlo vyzařované telefonem odráží v obličeji, když ťuká na klávesnici, jak se její kůže střídavě objevuje a zbarvuje do zelenkavých a fialových odstínů a zase mizí.

Vzpomněl jsem si, jak jsem četl v jedné historické knize, že se kdesi našla těla žen z období neolitu, jejichž kostry nesly stopy zlomenin způsobených násilnickými muži. Má matka zažívala násilí s pachutí jeskyní a pravěkých obydlí, s pachutí tisícileté agresivity.

Znovu jsem se jí zeptal: Teď už spí? Čekal jsem, až mi odpoví.

Vstal jsem a chodil kolem dokola.

Zašel jsem až moc daleko? Přeháněl jsem?

Anebo už takových scén zažila tolik, že jim nakonec dokázala přivyknout lépe než já, ačkoli útoku a nadávkám čelila ona, a ne já?

Lhala mi o závažnosti toho, co se právě děje?

Podezříval jsem ji z toho.

Pamatoval jsem si, jak během mého dospívání

jednou sestra přišla s podlitinami na obličeji a jak

jí nikdo nevěřil, když lhala: Už jsem se zase praštila do hlavy, jsem fakt trubka.

Pamatoval jsem si na otcovo vyprávění o svém otci – mém dědovi –, jak v opilosti házel po své ženě židlemi. Ona – moje babička – tyhle historky nikdy nevyprávěla.

Co když mi ani matka neříká všechno?

Nakonec mi napsala: Dobrý, spí. Zítra odejdu, přísahám. Běž spát.

Donutil jsem se uvěřit; spolkl jsem prášek na spaní a na telefonu nechal zapnuté zvonění. Nechtěl jsem zmeškat její telefonát, pokud by mi znovu volala. Bál jsem se, že se něco stane, a snil jsem o zázraku.

Druhý den ráno. Počkala, než se probudím, než se v chatovací aplikaci ukážu jako online, a napsala mi: „Jsem připravená.“

Zaprotestoval jsem: „Ale proč jsi mi nedala vědět dřív, že jsi vzhůru?“ Odpověděla: „Chtěla jsem, aby sis odpočal.“

Celou noc jsem se bál, že si to rozmyslí. Zdály se mi noční můry, v nichž mi volala a oznamovala mi, že si to rozmyslela, že nikam nejde; pověděl

jsem jí to, ale ona působila, že si je svým rozhodnutím jistá:

„Ne, je konec. Už se sebou dál takhle vorat nenechám, odcházím nadobro.“

Muž, u něhož žila, ještě spal, byla ideální chvíle pro odchod. Prohledala zásuvky a podařilo se jí sbalit všechny úřední dokumenty, které pro ni byly důležité: rodný list, výpisy sociálního zabezpečení, lékařské předpisy. Občanku. Do batohu si nachystala trička, ponožky, jediné kalhoty kromě

těch, které měla na sobě; když jsem s ní předchozího dne o odchodu mluvil a nastínili jsme si plán útěku, doporučil jsem jí, aby si vzala věcí co nejméně, ať to nemá těžké a neničí si záda.

Představoval jsem si, že těžší zavazadlo by mohlo útěk ztížit, zpomalit, a muž, u něhož žije,

by ji mohl zaslechnout, postřehnout zvuky na schodišti, probudit se a chytit ji, ta představa mi vířila hlavou ve smyčce jako výjev z hororu, představoval jsem si, jak jí ten muž položí ruku na rameno a zeptá se: Ale ale, kampak? Ani se odsud nehneš! A ona zůstane zkoprněle stát, se svým obřím kufrem se nebude moct hnout z místa, a později ji ten muž uvězní v bytě, bude ji pořád hlídat, aby už se o nic nepokusila, vylíčil jsem jí tu představu a svou úzkost, že se uskuteční, ale ona mi zopakovala, že má jen malý batoh, batůžek, který se dobře nosí, a psa.

Vše tedy bylo připraveno.

„Tak jdeme na to?“

„Jdeme na to.“

Objednal jsem taxi na dálku z bytu, kde jsem právě byl, v Athénách, tisíce kilometrů od jejího unaveného těla, od jejího přerývaného dechu.

Neuběhlo ani pět minut a řidič mě informoval, že je před domem. Sešla dolů:

„Tak já jedu.“

Nechávala za sebou roky života, oblečení, věci, které za tu dobu koupila, ve snaze, jak říkala, byt trochu zútulnit.

Představoval jsem si její tělo, sto padesát osm centimetrů, jak prchá ulicí, batoh na ramenou, miniaturního psíka pod paží, její chvatný krok, když překonává vzdálenost mezi domem a autem, které na ni čeká, její dech, její dech, a představoval jsem si, jak si v duchu opakuje: Už si nenechám srát na hlavu. Je konec.

Zavolal jsem Didierovi, abych mu dal vědět, že matka jede ke mně domů; i on už byl na cestě. Nečekal na moji zprávu, tušil, co se děje, a vyrazil napřed.

Miniaturní černé auto, symbolizující taxi, na displeji mého telefonu projíždělo jednotlivými městskými obvody a vezlo mou matku. Mhouřil jsem oči, jako bych ho mohl skutečně spatřit, jako bych svým soustředěním mohl ten symbol proměnit v živou, dokumentární hmotu.

Odcházela.

V Paříži bydlela už sedm let. Když o tom mluvila, často mi říkala: „To snad není pravda, že bydlím tady! V Paříži! Že jsem začala novej život, v mým věku, po padesátce!“

Ona, která většinu života strávila v odlehlé vesnici na severu Francie, kde jsem s ní vyrůstal, ve vesnici s ani ne tisíci obyvateli, daleko od všeho, ona, která tak dlouho vypadala odsouzená k tomu nikdy odtamtud neodejít, to nakonec udělala: zvítězila nad svým osudem. Právě v té vesnici potkala muže, od něhož o sedm let později musela utéct, ale který jí nejdřív umožnil uniknout. Ona, moje matka, tehdy právě vyhodila z domu mého otce, po více než dvacetiletém manželství, po dvaceti letech, kdy od ní očekával, že ona bude vařit,

že ona bude uklízet,

že ona bude nakupovat,

že ona bude věšet prádlo,

že ona bude umývat nádobí,

že ona bude mlčet, když se on dívá na televizi, šest nebo sedm hodin denně, protože jinak ho rozzuří,

a ona už tu atmosféru nemohla vydržet, byl to zázrak, že se jí ho podařilo vyhnat.

Po rozchodu žila sama s mými mladšími sourozenci a několikrát týdně chodila v podvečer za sousedkou na zahradu vedle svojí a tam spolu popíjely likér z liči nebo malé panáky whisky.

Právě tady, během jednoho z těch pravidelných aperitivů s kulisou západu slunce za průmyslovými komíny, se jednou objevil nějaký muž.

Sousedčin bratranec. Narodil se tady v kraji, ale už asi deset let žil v Paříži v jedné z nejluxusněj

ších čtvrtí hlavního města; pracoval jako správce činžovního domu. Podíval se na ni a usmál se, pokusil se ji svést; nebránila se, vyspali se spolu a po několika měsících, kdy se vídali jen občas, se za ním přistěhovala do Paříže, kde jsem studoval.

Když jsem se s ní poprvé sešel, v malé uličce u Seiny, byla učesaná a nalíčená; usmívala se; nikdy jsem ji nepoznal tak vědomou sebe sama.

V její mimice jsem četl radost, četl jsem úžas nad tím, co prožívá. Je třeba chápat, že většina žen,

které jsme ona i já poznali na severu Francie, žila a zemřela v téže vesnici, nanejvýš se přestěhovaly

o několik kilometrů dál, celý život strávily s jedním manželem, i když už ho nemilovaly: snášely ho. Ale moje matka ne. Ona ne.

A právě tuto hrdost jsem toho dne četl v její tváři. Prohodila: „Viděls, jak jsem teď krásná, když žiju tady?“ A já odpověděl: „Ano, to je pravda, jsi krásná. Jsi královna Paříže.“

Nevěděla, a ani já nemohl vědět, že ten sen bude mít tak krátké trvání. *

A ještě tohle: když tehdy ráno v den útěku nastupovala do taxíku, vzpomněl jsem si, jak jsem jí jednou slíbil, že spolu strávíme večer v restauraci u Eiffelovky. Hanba má paměť. Vzpomněl jsem si na to, protože jsem se styděl. Od jejího přestěhování do Paříže tehdy uplynuly už tři nebo čtyři roky, neviděli jsme se už několik měsíců, a tak jsem jí napsal a navrhl jí, že si užijeme večer ve

dvou, budeme mít příležitost se vidět a popovídat

si. Odpověděla skoro okamžitě:

„Jasně! V kolik?“ a já odpověděl: „V devět?“

Ale ten den mě pak v podvečer pozval na večeři jeden fotograf, byl zrovna na skok v Paříži, a já pozvání přijal. Napsal jsem matce, že mám problém, zádrhel na poslední chvíli, důležitou pracovní schůzku. Lhal jsem. Nebyla to pracovní schůzka, nebylo to nic důležitého, ale večeřet s celosvětově uznávaným umělcem spíš než s ní

mi naivně lichotilo.

Reagovala citoslovcem.

„Aha.“

O několik minut později poslala další zprávu:

„To je škoda, fakt jsem se vyfikla…“ – od té doby, co opustila mého otce a usadila se ve velkém městě, pro ni vyfiknout se představovalo vítězství nad životem, způsob, jak se zmocnit vlády nad svým tělem a nebýt ponížena do role domácí otrokyně: „Když si vezmeš, že jsem tolik let strávila v teplákách pulírováním baráku v pitomým zapadákově,

zatímco tvůj otec čuměl na televizi a absolutně se o mě nestaral, ale s tím je konec.“

Když jsem teď věděl, co si prožila u toho muže, s nímž bydlela v Paříži, že pil, nadával jí, útočil na ni, vzpomněl jsem si, jak jsem tehdy zrušil večer, který jsme měli strávit spolu, a ochromila mě hanba. Tušil jsem, že vyjít si ven, ať už šlo o ten slíbený večer nebo cokoli jiného, pro ni muselo představovat únik, ač krátký, z toho, co bylo její každodenností.

Vnější svět.

Později mi řekne: „Už byl takovej dlouho, ale neříkala jsem ti to, abych tě tím netrápila.“

Později se moje hanba bude stále prohlubovat, bude ve mně zabírat stále více místa.

Ale budu pokračovat: jela taxíkem přes město, psa držela na klíně, batoh na sedadle vedle sebe. Prchající žena. V Athénách jsem na displeji telefonu sledoval, jak auto projíždí ulicemi Paříže.

Didier už byl u mě doma; o deset minut později

slyšel, jak jde po schodech, pomalu kvůli své váze a dechu poznamenanému astmatem a cigaretami.

Vešla do bytu, čelo se jí lesklo potem. Didier jí řekl: „Jste odvážná. Odejít je vždycky těžké. Obdivuju vás.“

Druhý den mi to opakovala do telefonu: „Tvůj kamarád mi řekl, že jsem odvážná. A že mě obdivuje. Bylo vidět, že si to fakt myslí.“

Matka se v životě často upínala ke komplimentům; vyvolávaly v ní, a stále vyvolávají, pocit, že ji

někdo konečně vidí, že v očích a v hovorech druhých existuje, a narušuje tak neviditelnost, k níž ji odsoudila chudoba a život s muži, kteří se ji zarputile snažili rozdrtit. Když jsem byl malý, opakovala mi občas několikrát denně pochvalu, kterou jí někdo složil v supermarketu nebo na náměstí u radnice, a mě to rozčilovalo. Křičel jsem: „Tos mi už říkala stokrát!!!“

Teď jsem to chápal.

Didier jí vzal batoh a položil ho na stůl a zůstal s ní několik minut, povídali si; ale bál se, aby ji

neunavil. Večer téhož dne mi řekne, že mu připadala hodně vysílená, a nevěděl, jestli má zůstat, nebo odejít, dělat jí společnost, nebo ji nechat samotnou. Řekl jí to, úplně jednoduše, chtěl pro ni udělat to nejlepší, a ona zašeptala: „Jo, myslím, že si potřebuju odpočinout.“

Dal jí peníze, o jejichž zapůjčení jsem ho požádal, a také nákup, který jí přinesl, zopakoval jí, že mu může zavolat, kdykoli bude chtít, a odešel.

Když mi napsal, že se vrací domů, vyvstal mi před očima další obraz, představa matky v tichu mého bytu, mezi dvěma životy, někde mezi minulostí, jíž je třeba uniknout, a neznámou budoucností.

Nevím, jestli mi ten obraz připadal krásný, nebo tragický, krásný, protože se matka právě osvobodila, nebo tragický, protože musí se vším začít znovu od začátku, osvobodit se znovu, přestože už si myslela, že po odchodu od mého otce má štěstí jednou provždy jisté. Kolikrát mi od toho rozchodu řekla: Konečně budu svobodná!

A nebyla. Musela bojovat dál.

Didier mi napsal: „Myslím, že tě bude potřebovat.“

Podíval jsem se, kolik je hodin. Přemýšlel jsem. Asi bude potřebovat čas, aby se mohla zabydlet; počítal jsem, pět minut, deset minut, a pak jsem jí zavolal přes videohovor a zeptal se, jak se cítí.

„Jak ti je? Není to moc těžké?“

Hlas měla zastřený:

„Dobrý. Jsem unavená, ale jde to.“

Ve chvíli, kdy tu větu vyslovila, mi znovu stouply slzy do očí. Únava byla v matčině životě vždy ústředním projevem nespravedlnosti. Únava z uvěznění v prostoru domácnosti, únava z ponižování, únava z nutnosti utíkat, únava z nutnosti bojovat, únava z nutnosti stále se vším začínat od začátku.

Někteří lidé se životem nechají jen tak nést, jiní proti němu musejí neustále bojovat.

Ti, kteří patří k té druhé skupině, bývají unavení.

Dlouho jsme zůstali na telefonu, propojeni videem; vyprávěla mi, jak si posbírala věci a na

chystala batoh, jak počkala, než muž, u něhož

žila, usne, než upadne do opileckého bezvědomí na gauči, jak i ve chvíli, kdy se mu zavíraly oči a začínal usínat, dál mechanicky drmolil nadávky.

Ve spěchu zapomněla několik důležitých věcí, věci, na nichž jí záleží a chtěla by je mít u sebe, kromě všeho toho oblečení, které si nemohla vzít, a já se ji snažil uklidnit, slíbil jsem, že tam pro ně pošlu nějakého kamaráda.

Měla hlad; nabídl jsem jí, že jí objednám jídlo domů, aby nemusela vařit a mýt nádobí. Pomyšlení, že by v této situaci měla dělat nějaké domácí práce, mě pobuřovalo.

„Objednám ti každý den jídlo a nechám ti ho přivézt, dokud se z toho všeho nevzpamatuješ, ano? Bude to takový malý rituál. Vyzkoušíme různé restaurace, něco indického, něco libanonského.“

Nepřeháněl jsem to už zase? Zeptal jsem se jí, ale ona mě přerušila:

„Už nemám sílu, vůbec mi nevadí, když toho budu dělat co nejmíň.“