Kate Listerová: Děvky, šlapky, hampejznice / ukázka by Nakladatelství Paseka

DĚJINY PRODEJNÉHO SEXU

Děvky,

ŠLAPKY & HAMPEJZNICE

PŘELOŽILA PETRA DIESTLEROVÁ

KATE LISTEROVÁ

Děvky,

ŠLAPKY & HAMPEJZNICE DĚJINY PRODEJNÉHO SEXU KATE LISTEROVÁ PŘELOŽILA PETRA DIESTLEROVÁ

Obsah ÚVOD

Příběhy z Gropecunt Lane

VE SLUŽBÁCH BOHŮ

ROPUCHY A VLČICE

Sex ve starověku

Prodej sexu v antickém světě

HUSY, KTERÉ SNÁŠELY ZLATÁ VEJCE

Sexuální práce ve středověkém Londýně 46

POCTIVÉ KURTIZÁNY

ROZKOŠE LUNY

Prodej sexu v renesanční Evropě

Plovoucí svět Japonska v období Edo

MOLLY HOUSES A MUŽSKÉ BĚHNY

MISTR SLIVOŇOVÝCH KVĚTŮ

Muži prodávající sex v Británii v 18. a 19. století

Sex za dynastie Čching

102

124

VELKÉ SPOLEČENSKÉ ZLO

POŠPINĚNÉ HOLUBICE A VĚZEŇŠTÍ PTÁČCI

MAISONS DE TOLÉRANCE

PROFY LAKTICKÁ DIKTATURA

Prostituce v 19. století

Prodejný sex v Zemi svobody

140

160

ZÁVĚR

Poznámky

Odboj

238

Sex a Belle Époque

246

184

Sex za války

216

Další četba

Rejstřík

Původ vyobrazení

Poděkování

252

254

Úvod

zGropecunt Příběhy

LANE

PRO VŠECHNY SEXUÁLNÍ PRACOVNICE A PRACOVNÍKY Z CELÉHO SVĚTA, MINULÉ, SOUČASNÉ I BUDOUCÍ.

Na podzim roku 1888 bylo v londýnské čtvrti Whitechapel brutálně zavražděno pět žen. Navzdory veškerým snahám Scotland Yardu nebyl útočník nikdy dopaden. Mary Ann „Polly“ Nichol sová, Annie Chapmanová, Elizabeth Strideová, Catherine Eddowesová a Mary Jane Kellyová jsou dnes známy jako „hlavní pětka“ obětí sériového vraha, kterému dal britský tisk přezdívku Jack Rozparovač. O vraždách se psalo po celém světě a vzešla z nich mezinárodní posedlost jejich pachatelem. Za života nebyly Polly, Annie, Eliza beth, Catherine a Mary ničím pozoruhodné. Jako tisíce Londýňanů žijících v naprosté bídě bojovaly o živobytí na okraji společnosti, avšak po smrti získaly téměř kultovní postavení v populární historii, neboť odmaskovat jejich vraha se snažili a snaží nesčetní historici, spisovatelé a amatérští kriminalisté. Každoročně se do Whitechapelu hrnou davy turistů, kteří se chtějí projít po stejných ulicích, jimiž kdysi procházel vrah, absolvovat vycházku po stopách Jacka Rozparovače nebo navštívit jeho muzeum. Rozparovač se stal součástí

britského folklóru a jeho jméno stále vyvolává stereotypní představy matně osvětlených ulic, víří cího smogu, temné siluety a samozřejmě „prosti tutek“, na něž měl políčeno. Chudé ženy, které prodávaly sex ve whitecha pelských slumech, jsou součástí rozparovačské mytologie stejnou měrou jako zabiják sám. „Hlavní pětka“ je sice nyní proslulá, ale nikdy to pro nás nebyly „skutečné“ ženy. Zatímco z Rozparovače se stala legenda, jeho oběti byly sotva něčím víc než senzacechtivým prvkem zápletky v příběhu vraha. Navzdory stovkám knih, dokumentů a webových stránek zasvěcených pátrání po totožnosti Jacka Rozparovače, totožnost jeho obětí nikdy nezahrno vala o moc víc než obecnou nálepku „prostitutka“. I z nich se staly karikatury: postavy s bledými ztrhanými tvářemi a nalíčenými rty, schované v domovních vchodech, které si povytahují ošumělé sukně nad kotníky, aby odhalily záblesk laciných punčoch, volají na zákazníky zpěvavou koknejštinou a nabízejí sex za cenu sklenice ginu nebo noci v noclehárně pro bezdomovce.

ÚVOD

Příběh si žádá, aby ty ženy byly „prostitutky“, stejně jako si žádá, aby jejich vrah byl jaksi tajemný a neobyčejný. Avšak nedávný výzkum Hallie Rubenholdové, který se zabýval životem oněch pěti žen, naznačuje, že prodejem sexu se živily pouze Elizabeth Strideová a Mary Kellyová.1 Ostatní, tak jako mnohé další obyvatelky white chapelských slumů, byly bez domova a vydělá valy si kombinací příležitostných prací, žebroty a půjčování a zastavování skrovného majetku, který se jim podařilo shromáždit. Zjištění Ruben holdové vyvrací samotné základy rozparovačského narativu a internetoví „odborníci“, přesvědčení, že ty ženy prodávaly sex kvůli chudobě, zahrnuli vědkyni mnoha útoky. Takové nepřátelství odha lilo přetrvávající odhodlání, jak v jejich dobách, tak dnes, udělat z těchto žen stereotypní, zkarikované „prostitutky“, aby zapadly do pikantnějšího příběhu. Stigma spojené se sexuální prací a sexuálními pracovnicemi nás dlouho zaslepovalo vůči realitě, v níž tyto a mnohé podobné ženy žily. Dneska je sexuální práce rozmanitá a komplexní oblast, která zahrnuje sexuální pracovnice poskytující veškeré služby, ale také striptýzové tanečnice, vydržované ženy, poskytovatelky BDSM služeb a ty, které prodávají fotografie na serveru OnlyFans. Všechny

nabízejí nějakou sexuální službu, ale jen málokteré by se označily za „prostitutky“. Na druhé straně, ve viktoriánských dobách lidé běžně nazývali prostitutkou nejen ženy prodávající sexuální služby, ale i jakoukoli ženu, která žila s partnerem mimo manželství. To, co máme na mysli slovem „prostitutka“, se může velmi různit, ale ať už je použito jakkoli, vždycky zahrnuje předpoklady ohledně morálky a hodnoty dané ženy. Rozparo vačský mýtus vyžaduje, aby oběti byly prostitutky, protože je ta nálepka dehumanizuje, dělá z nich spolupachatelky vlastních vražd a umožňuje nám podléhat zvědavosti ohledně násilí spáchaného na jejich tělech. O těchto ženách máme hodně domněnek, ale jen málo toho skutečně víme. Toto jsou dějiny sexuální práce. Žitou zkušenost lidí prodávajících sex během velké části dějin zastíraly stereo typy, stigma a senzacechtivost. Stigma nutilo a nadále nutí mnohé z nich mlčet, což znamená, že dominantní společenský narativ o sexuální práci vytvářejí a rozvíjejí zákonodárci, moralisté, lékaři a média. Stereotypní představa vzdorné lascivní běhny nebo tragické oběti, která potřebuje zachránit, dlouho umlčovala hlasy těch, kteří sex skutečně prodávali.

PŘÍBĚHY Z GROPECUNT LANE

Samotná povaha sexuální práce je a vždycky byla založená na prodeji fantazie. Když se napří klad díváme na porno, vidíme pouze pečlivě naaranžovaný výsledný produkt. Vidíme herce, scénu a předstíraný sex. Nevidíme kameramany, kteří postávají kolem a žvýkají sendviče, opako vané záběry, falešné sperma ani diskuse o souhlasu a hranicích. Fantazii tvoří výsledný produkt, ale nikdy to není celý příběh. Tato kniha vás zve, abyste pronikli za novi nové titulky, senzace a stereotypy sexuální práce a seznámili se s lidmi, kteří si v minulosti vydělá vali peníze prodejem sexuálních služeb. Příběhy o „běhnách, šlapkách a hampejznicích“ obsahují jména, fotografie a historické dokumenty, které představují zapomenuté tváře, jména a životy prožité ve stínech. Sexuální práce je a vždycky byla vysoce komplexní zkušenost, kterou nelze jedno duše definovat. Od chrámových děvek z Babylonu a legendárních kurtizán ze starověkého Řecka až

po mužské prostituty z georgiánského Londýna, lob-lob dívky z Kantonu a obchodování s Winches terskými husami ve středověké londýnské Grope cunt Lane neexistuje jediná verze sexuální práce; jsou jich celé zástupy. Některé ženy se proslavily prodejem sexu za závratné částky, jiné se příleži tostně obracely k sexuální práci, aby si přivydělaly k nízké mzdě, což byl melouch kdysi známý jako „helmbrechtnění“. Mnohé a mnozí, kteří prodávali sex, žili a dosud žijí v hluboké chudobě a zvolili si plné břicho místo prázdných klišé o morálce. A pak jsou tu ti, kteří si nemohli vybírat vůbec, neboť žili v sexuálním otroctví. Všichni prodávali fantazii a sexuální přízeň a čelili do různé míry zneužívání a společenskému stigmatu. Míra stigmatu, které různé skupiny nesly, byla historicky určována penězi a třídou – čím bohatší klient, tím menší stigma se se sexuální prací pojilo. Například oslnivé, diamanty ověšené kurtizány a profesionální metresy středověkých

strana 8 vlevo

strana 9 vlevo Eugène Atget, Rue Asselin, asi 1924–1925 Atget fotografoval ve dvacá tých letech 20. století bordely do knihy La femme criminelle. Kniha nikdy nevyšla.

Virginia Oldoini, hraběnka Verasis de Castiglione, kol. 1865 La Castiglione se stala milenkou francouzského císaře Napoleona III.

strana 8 vpravo

Usui Šúzaburó, oiran, vysoce postavená sexuální pracovnice, 1870 Tato žena patrně pracovala v tokijské Jošiwaře, čtvrti čer vených luceren zvané júkaku.

strana 9 vpravo

Margaret Bourke-Whiteová, indické sexuální pracovnice, asi 1946 Ženy vykukující ze dveří bor delu v Láhauru v provincii Paňdžáb.

ÚVOD

a renesančních evropských šlechticů nejenže poží valy úcty, ale řada z nich měla na své okouzlené klienty nezanedbatelný politický vliv. Královské metresy byly mnohdy tak vlivné, že se mnohým z nich říkalo „moc za trůnem“. Patřila k nim kupříkladu Agnès Sorelová, milenka francouzského krále Karla VII. v 15. století. Král ji v roce 1444 oficiálně jmenoval královskou metresou, čímž se stala první ženou, která kdy ve Francii nesla tento titul, a zahrnul ji jměním, zámky a pozemky. Nicméně král Karel také přijal zákony, které vyžadovaly, aby byly francouzské „dívky a ženy špatné pověsti“ pochytány a donuceny pracovat v městských, státem schválených borde lech, jinak jim hrozilo, že budou zcela vyhnány z města.2 Ženy v těchto bordelech žily prakticky jako vězeňkyně, zatímco stát měl z jejich výdělků slušné zisky – peníze, které šly do královy poklad nice a on je pak předával své vlastní „ženě špatné pověsti“. V průběhu dějin si státní úřady hodně lámaly hlavu s tím, jak se nejlépe „vypořádat“ s lidmi, kteří chtějí kupovat či prodávat sex, a procházely různými fázemi represe, tolerance, legalizace, kon troly, morálního rozhořčení a zákazů, než se vrátily obloukem zpátky. Dějiny jsou plné nejrůznějších pokusů zabránit sexuálnímu zneužívání zákazem sexuální práce. Žádný z nich se neosvědčil. Mučení, mrzačení, pokuty, věznění, vyhnanství, exkomunikace, a dokonce i trest smrti: to všechno se v různých obdobích a na různých místech uplatňovalo, ale nikomu se nepodařilo prodej sexu vymýtit. A tato represivní opatření nikdy nezabrá nila a nezabrání sexuálnímu zneužívání. Vedou pouze k tomu, že dobrovolné sexuální pracovnice jsou nuceny pracovat v nebezpečných podmín kách a kvůli tomu, co dělají, jsou dále stigmati zovány, zatímco ty, které jsou zneužívány, je ještě obtížnější najít. Jednou z hlavních manter současného hnutí za práva sexuálních pracovnic je heslo „Stigma zabíjí“, a to z dobrého důvodu. V roce 2000 kanadský profesor John Lowman analyzoval mediální zprávy o snahách politiků, policie a míst ních obyvatel vymýtit sexuální práci, a odhalil „diskurz odstranitelnosti“.3 Lowman ho spojuje

s prudkým nárůstem počtu vražd pouličních sexuálních pracovnic v kanadské Britské Kolumbii po roce 1980. Píše: „Zdá se, že debatu o prostituci na počátku osmdesátých let 20. století ovládaly požadavky dostat prostitutky z ulic, což vytvořilo společenské prostředí, v němž mohlo násilí vůči prostitutkám vzkvétat.“4 Přesně takhle stigma funguje. Jakmile je sexuální pracovnice stigma tizována jako „méně než“ nebo „odstranitelná“, což je sdělení vytvářené, formulované a rozvíjené v debatách o morálce a zákazech, tento diskurz pak ovlivňuje to, jak se s prostitutkami jedná. Dopad této rétoriky je vidět v dějinách opakovaně. Drako nické zákony a tvrdé tresty namířené proti těm, kdo prodávají sex, posilují společenské stigma, které umožňuje nárůst násilí. Tato kniha odkrývá dějiny lidí, kteří kupovali a prodávali sex, ale odstranění přetrvávajícího stigmatu, které ulpívá na sexuální práci, je na odpovědnosti každého člověka. Říká se, že sexuální práce je nejstarší řemeslo na světě, ale to není pravda. V kulturách, které neznaly peníze, nebyla žádná řemesla a máme pro ně jen málo dokladů o existenci prostituce – ačkoli tak či onak byl sex vždycky užitečnou komoditou. Obrat „nejstarší řemeslo na světě“ poprvé použil Rudyard Kipling v povídce On the City Wall (1898, Na městské hradbě). Příběh začíná nesmrtelnou větou: „Lalun se věnuje nejstaršímu řemeslu na světě.“ Tento výrok během let pronikl do běžné mluvy a obecně se považuje za historický fakt. Ale slova, jež Kipling napsal dále, nabízejí možná lepší vhled do toho, co je nepochybně velmi starým řemeslem: „Na západě lidé říkají o Lalunině povolání ošklivé věci, píšou o něm kázání a rozdávají je mladým lidem, aby byla zachována Morálka.“5 Na tom, jak o sexuální práci píšeme, vlastně i na tom, jak o ní přemýšlíme a mluvíme, záleží. Možná to není „nejstarší“ řemeslo, ale jak dokazuje tato kniha i mnohé další, je velmi staré. Ti, kdo se mu věnují, si zaslouží respekt a právo být slyšeni a viděni, nikoli redukováni na stereotyp a umlčo váni. Nastal čas proniknout za závoj fantazie. Nastal čas dívat se, naslouchat a učit se.

PŘÍBĚHY Z GROPECUNT LANE

Policejní razie v nechvalně proslulém „Masážním institutu“ Anny Swiftové v New Yorku, asi 1936 Když Swiftová v r. 1934 žádala o li cenci na masážní salon, označovala se jako dr. Swiftová.

nahoře

Sexuální pracovnice po policejní razii, asi 1943 Sexuální pracovnice v policejním voze po razii v luxusním bytě v centru New Yorku.

dole

1 Sex VE STAROVĚKU

Ve službách BOHŮ

KDYŽ BYLA ŽENA S CIZINCEM SOULOŽILA, A TÍM BOHYNI ZADOST UČINILA, VRACÍ SE DOMŮ A OD TÉ DOBY NEBYLA BY TI PO VŮLI, TŘEBA BYS JÍ I SEBE VĚTŠÍ DAR PODÁVAL.

Hérodotos: Historie, 426–415 př. n. l., překl. Jan Kvíčala

VE SLUŽBÁCH BOHŮ

TA ŽENA BYLA ODĚNA PURPUREM A ŠARLATEM A OZDOBENA ZLATEM, DRAHOKAMY A PERLAMI; V RUCE DRŽELA ZLATÝ POHÁR, PLNÝ OHAVNOSTÍ A NEČISTOTY SVÉHO SMILSTVÍ. Zjevení Janovo, 17,4 (Český ekumenický překlad)

Reliéf zachycující bohyni Ištar, asi 1800–1750 př. n. l. Tato babylonská deska, nalezená v jižním Iráku, patr ně stála ve svatyni. Koruna s rohy na hlavě postavy je v mezopotamském umění symbolem božství a lvi byli Ištařiným atributem.

Pro Brity není špatné počasí nic neobvyklého, ale i na jejich poměry byl rok 1872 velmi mokrý. Byl to a dosud zůstává jeden z nejdeštivějších roků od doby, kdy se v roce 1766 začaly vést záznamy o počasí. Řeky se vylévaly z břehů, křídové útesy v Doveru se drolily a drtily domy stojící pod nimi a v přístavech Liverpool, Plymouth, Swansea a Portland ztroskotalo mnoho lodí. Celý listopad bičovaly Londýn divoké bouře. Těm, kdo se choulili ve vchodech a veřejných budovách hlavního města, se muselo zdát, že přišla druhá potopa světa. A pro nenápadného muže, který se díval do deště padajícího na Russell Square z druhého patra Britského muzea, tomu tak svým způsobem bylo. Dvaatřicetiletý George Smith strávil většinu roku 1872 v muzeu, shrbený nad tisícovkami rozbitých hliněných tabulek, které zhrub25 let předtím poslali archeologové do Londýna z Ninive v dnešním Iráku. Do hliněných úlomků byly klínovým písmem vysekané záznamy staré skoro čtyři tisíce let a Smith byl jedním z hrstky vědců, kteří je dokázali rozluštit. Zatímco skládal starověké úlomky dohromady, objevoval zapomenuté hebrejské vládce, dávné modlitby a asyrské zákony, avšak onoho deštivého listopadu ohromený Smith rozluštil příběh o potopě, o lodi uvízlé na vrcholu hory a ptáku vyslaném, aby našel suchou zem. Smithovi i mnoha jiným připadalo, že je to nezávislá zpráva o biblické potopě popsané v knize Genesis. Obvykle rezervovaný Smith byl svým objevem tak ohromený, že začal křičet, jásat a pobíhat po místnosti. Podle pozdějších výpovědí byl tak mimo, že ze sebe začal strhávat oděv. Smith tehdy objevil to, co vejde ve známost jako Epos o Gilgamešovi (kolem 1800 př. n. l.), jedno z nejstarších literárních děl na světě. Když tancoval po druhém poschodí Britského muzea, samozřejmě to ještě nevěděl. A nemohl ani tušit, že tabulka s potopou je pouze jedna z dvanácti tabulek obsahujících legendu o Gilgamešovi, králi Uruku. Smith později poskládal všechny úlomky legendy dohromady a přeložil je pro nové publikum – všechny až na jeden. Legenda o nevěstce Šamchat je jedním z nejstarších dochovaných příběhů o obchodu se sexem na světě a Smith se prostě nedokázal přimět, aby ho vylíčil. Když v roce 1876 vydal své přelomové dílo The Chaldean Account of Genesis, raději devatenáct řádků básně popisujících Šamchatin sexuální styk s divým mužem Enkiduem diskrétně vynechal.1

KAPITOLA 1

Příběh, který se Smith pokusil zamlčet, vypráví o tom, jak velká bohyně Aruru stvořila Enkidua tak, aby se vyrovnal králi Gilgamešovi. Enkidu žije v divočině s divou zvěří. Tělo má porostlé dlouhou srstí, pase se na trávě s gazelami, pije u napajedla, „a stejně jako zvířatům voda jeho srdci lahodí“. Když se Gilgameš dověděl o muži, který „nejmocnější je v zemi, velkou má sílu“, nařídil, ať nevěstka Šamchat vyhledá Enkidua u napajedla a „odhodí šat svůj a odhalí svůdné vnady“ a učiní „s ním, s divochem, jak umí žena!“2 Šamchat se poslušně vydala za divochem a udělala, co jí král poručil. „NEVĚSTKA ŇADRA SVÁ OBNAŽILA, LŮNO ODHALILA, JEJÍ ROZKOŠ VZAL. NEZDRÁHALA SE PŘIJMOUT JEHO CHTÍČ. UVOLNILA SVŮJ ŠAT, ON NA NI SI

LEHL, UČINILA S NÍM, S DIVOCHEM, JAK UMÍ ŽENA. MUŽSTVÍ JEHO JÍ LAHODILO. PO ŠEST DNÍ Hliněná destička zachycující souložící pár, 2. tisíciletí př. n. l. Babylonský reliéf zobrazuje dvojici, která při sexu pije pivo.

vlevo

Hliněná destička zachycující souložící pár, 2. tisíciletí př. n. l. Viktoriánské archeology šokovala otevřená zobrazení sexu, která obje vili na starověkých mezopotamských nalezištích. uprostřed

Erotický reliéf z chrámu v Khadžuráhu, Indie, asi 600–800 n. l. Plastiky zdobící chrámy v Khadžu ráhu zachycují výjevy z každoden ního života a mytické příběhy, ale i s exuální praktiky.

vpravo

A SEDM NOCÍ ENKIDU S NEVĚSTKOU OBCOVAL BEZ USTÁNÍ.“3

Po týdnu vášnivého milování Enkidu zjistí, že už není divochem. Získal rozum a chápání, ale zvířata se ho nyní bojí a jeho síla se značně zmenšila. Šamchat civilizovala Enkidua sexem. Tuto část eposu o Gilgamešovi v úplnosti přeložil do moderního jazyka až německý vědec Arthur Ungnad v roce 1911. Otázka, co nám Šamchat může prozradit o prodeji a kupování sexuálních služeb ve starověké Mezopotámii, fascinuje vědce dodnes. George Smith a jeho konzervativní současníci se možná nad Šamchat zhrozili, ale je zjevné, že

VE SLUŽBÁCH BOHŮ

takto být vnímána neměla. Šamchat je vlivná, uznávaná, vládne kouzelnou mocí a možná byla považována i za posvátnou. Tato možnost otvírá jednu z nejkontroverz nějších oblastí historického výzkumu, praxi tzv. posvátné prostituce ve starověku. Sexuální práce je skutečně jedním z nejstarších řemesel a existují četné důkazy kvetoucího obchodu se sexem ve starověké Mezopotámii. Chammurapiho zákoník pochází z roku 1754 př. n. l. a obsahuje řadu zákonů regulujících a chránících sexuální pracovnice. „JESTLIŽE MUŽI MANŽELKA NEPOVIJE POTOMKA, ALE PROSTITUTKA (KAR.KID) Z ULICE MU POVIJE

POTOMKA, MUSÍ PROSTITUTCE POSKYTNOUT PŘÍDĚLY OBILÍ, OLEJE A OŠACENÍ A DÍTĚ, KTERÉ MU PROSTITUTKA POVILA, SE STANE JEHO DĚDICEM; DOKUD BUDE JEHO MANŽELKA NAŽIVU, PROSTITUTKA NEBUDE POBÝVAT V JEHO DOMĚ SPOLEČNĚ S JEHO MANŽELKOU.“4

Kamenný prstenec, asi konec 2. až počátek 3. stol. př. n. l. Ženy a stromy s plody zdobící tento indický kamenný prstenec symbolizují plodnost.

vlevo

Fragment kamenného rstence, asi 1.–2. stol. př. n. l. p Indický kamenný prstenec zdobí ženská postava. Tyto kameny možná používali šperkaři jako formy.

vpravo

Právní ochranu a státní regulaci sexuální práce lze nalézt po celém starověkém světě. Kautiljova Arthašástra je indický politický text, který vznikl někdy mezi 2. a 3. stoletím n. l. Jedna kapitola rozebírá povinnosti ganikadjáksy, „dohlí žitele kurtizán“, a uvádí pravidla závazná pro ženy v této profesi. Sexuální práci reguloval stát a sexuální pracovnice platily každý měsíc daně. Ganika byla jmenována státem k péči o krále a dostávala plat ve výši 1 000 pana ročně, zatímco bandhaki pracovaly v bordelech a punščali

KAPITOLA 1

pracovaly na ulicích. Arthašástra používá k popisu ženy prodávající sex slovo rupdžíva, což lze přeložit jako „ta, která si vydělává na živobytí svou krásou“.5 Je zjevné, že už tehdy, stejně jako dnes, byla sexuální práce značně rozvrstvená, od těch nejubožejších po zámožné kurtizány. Ale byly ty, které prodávaly sex, někdy považovány za posvátné? Prodávaly ženy jako Šamchat sex ve službách bohů starověké Mezopotámie? Šamchat je ústřední postavou této diskuse a mnoho vědců tvrdí, že je to sexuální kněžka, neboť je v celém eposu spojována s bohyní Ištar. Poté co se Enkidu se Šamchat týden miluje, obrátí se k ní a řekne: „Pojď, nevěstko, vezmi mne s sebou, do čistého chrámu, svatého, příbytku Ana a Ištar, kde žije Gilgameš dokonalé síly.“6 Ale co Šamchat a ostatní nevěstky v Ištařině chrámu dělaly? Jakým způsobem uctívaly mocnou bohyni? Modlily se? Byly to chrámové kněžky, které prodávaly sex Ištařiným oddaným uctívačům? Nebo prostě v rušném chrámu sháněly kunčafty?

strana 19

Reliéfy bohyně Ištar, asi 2000 př. n. l. – 300 n. l. Tyto plastiky pocházejí ze starověké Babylonie (a, b, c, f a i) a Mezopotámie (d, e, g a h). Většina je z terakoty či jílu a jedna (g) je zhotovená z alabastru. Ištar byla velká bohyně plodnosti, mateřství a války. Fragmentární zdroje naznačují, že byla v chrámech uctívána sexem a její kněžky sex možná prodávaly. O pravdivosti tohoto tvrzení se stále diskutuje.

Ištar, nebo podle sumerských zdrojů Inanna, byla mimořádně mocná bohyně, spojovaná s válkou, plodností a sexem. Řada vědců spojuje Ištar s posvátným sexem a na podporu toho tvrzení existují jisté důkazy. Akkadské slovo použité k popisu Šamchat v původním příběhu je „harimtu“, sumerským ekvivalentem je „kar.kid“ a obě se překládají jako „nevěstka“ či „prostitutka“. To jsou však moderní nálepky, které nesou významové vrstvy promlouvající spíše k našim dobám než k časům staré Mezopotámie. Co přesně harimtu/kar.kid znamenalo pro ty, kteří kdysi vzývali Ištar v jejích chrámech, je mnohem nejasnější. Na jedné staré hliněné tabulce se Ištar sama označuje jako „milující harimtu“, zatímco jiná dochovaná tabulka z někdejšího města Nuzi popisuje ženu jménem Utubalti, zasvěcenou chrámu a službě Ištar.7 Kar.kid někteří vědci dokonce překládají ve významu „ta, která zná penis“.8 Ale tohle všechno nám pouze říká, že Ištar a její následovnice byly spojovány se sexem. Otázka, jestli byly bohyně jako Ištar kdysi uctívány skrze transakční sex, bude nadále vyvolávat spory, ale je nepochybné, že mnoho významných vědců v minulosti věřilo, že tomu tak bylo, a byli touto pouhou představou příslušně pohoršeni. Více než 2 300 let předtím, než útlocitný George Smith vyzmizíkoval harimtu z Eposu o Gilgamešovi, a asi tak

VE SLUŽBÁCH BOHŮ

KAPITOLA 1

2 333 mil od Britského muzea se při představě posvátného sexu v Mezopotámii zhrozil jiný historik. Když Hérodotos psal v letech 426–415 př. n. l. svůj opus magnum, Historie, měl v úmyslu vylíčit příběh řecko-perských válek z let 481–479 př. n. l. Nakonec však vytvořil epický devítisvazkový přehled celých dějin Persie: jejího lidu, jejích zvyků a jejích prostitutek. Cicero nazýval Hérodota „otcem historie“ a stejně jako mnoho otců Hérodotos občas odsuzoval, byl přísný a projevoval sklon k přehánění. Hérodotos po celý život hodně cestoval a píše s autoritou očitého svědka. Jeho popis Babylonu, kulturního hlavního

města starověké Mezopotámie, rozhodně oplývá sebejis totou člověka, který ho osobně navštívil. Takže když tvrdil, že Babyloňanky prodávaly v Afrodítině chrámu věřícím sex, lidé jeho slova přijímali jako fakt. Píše: „MNOHÉ ŽENY, JEŽ SE MEZI OSTATNÍ MÍSITI NECHTÍ, PYŠNÍCE SE SVÝM BOHATSTVÍM, JEDOU V KRYTÝCH VOZECH NA MÍSTO AFRODÍTĚ POSVĚCENÉ A ZŮSTÁVAJÍ VE VOZE; JIM V ZÁPĚTÍ KRÁČÍ VALNÁ DRUŽINA. NEJVĚTŠÍ VŠAK ČÁST ČINÍ TOTO. SEDÍ TOTIŽ V POSVÁTNÉM OKRŠLKU VŽDY ČETNÉ ŽENY, MAJÍCE HLAVU PROVAZEM OBVITOU; NEBOŤ JEDNY Lawrence Alma-Tadema, Ženy z Amfissy, 1887 Na obraze se uctívačky Bakcha, boha vína, probouzejí na tržišti v řecké Amﬁsse po noci plné bouřlivých, leč zbožných orgií.

ODCHÁZEJÍ, JINÉ PŘICHÁZEJÍ. MEZI NIMI PAK JSOU ROVNÉ PRŮCHODY NA VŠECHNY STRANY, JIMIŽ CIZINCI SE PROCHÁZEJÍ, VYBÍRAJÍCE SI ŽENU, KTERÁ SE JIM PRÁVĚ ZLÍBÍ. JAKMILE ZDE ŽENA NĚKTERÁ ZASEDNE, NEODCHÁZÍ DOMŮ, DOKAVAD

VE SLUŽBÁCH BOHŮ

JÍ NĚJAKÝ CIZINEC PENÍZE DO KLÍNU NEHODIL A MIMO POSVÁTNÝ OKRŠLEK S NÍ NESOULOŽIL. HÁZEJE PAK JÍ PENÍZE DO KLÍNU, MUSÍ PŘI TOM TAKTO PRAVITI: ,VOLÁM NA TEBE BOHYNI MYLITTU!‘ … PENĚZ PAK MŮŽE DÁTI MNOHO-LI KDO CHCE; ŽÁDNÁ JIMI NEPOHRDNE; NESMÍ SE TO TOTIŽ STÁTI, JELIKOŽ JSOU TYTO PENÍZE POSVÁTNÉ. KAŽDÁ JDE ZA TÍM, KDO JÍ NEJDŘÍVE PENÍZE DO KLÍNU HODIL, A NEPOHRDÁ NIKÝM, BUĎ SI ON KDOKOLI. KDYŽ BYLA ŽENA S CIZINCEM SOULOŽILA, A TÍM BOHYNI ZADOST UČINILA, VRACÍ SE DOMŮ.“9

Edwin Long, Babylonský sňatkový trh, 1875 Britského malíře Edwina Longa k tomuto obrazu zachycujícímu prodej babylonských žen v chrámu inspiroval popis dražeb nevěst v Hérodotových Historiích (426–415 př. n. l.).

Hérodotovi vděčíme za první existující popis Babylonu a po celá staletí bylo jeho dílo autoritativním zdrojem informací o babylonské historii. Teprve vykopávky z počátku 20. století, vedené německým archeologem Robertem Koldeweyem, Hérodotovo svědectví zpochybnily. V jeho popisu Babylonu se vlastně objevilo tolik chyb, že mnozí moderní vědci soudí, že ho nikdy nenavštívil. Hérodotos například tvrdí, že město mělo stovku bronzových bran a hradbu, která byla 100 metrů vysoká a 25 metrů silná, ale pozůstatky ničeho takového se ve městě samotném nenašly. Podobně jeho tvrzení o posvátném sexu v babylonském chrámu bohyně Afrodíty žádné archeologické nálezy nepodpořily. Ale dobrý příběh je dobrý příběh a Hérodotovo líčení babylonských žen prodávajících sex každému, kdo měl v kapse šekel, ve službách bohyně lásky, se projevilo jako mimořádně vlivné.

KAPITOLA 1

VE SLUŽBÁCH BOHŮ

Čtyři sta let po Hérodotovi popisuje historik Strabón rituální sex provozovaný v arménském Acilisene. Zde občané uctívali perskou bohyni Anaïtis tím, že nakazovali svým dcerám, aby prodávaly před sňatkem sex v jejím chrámu.10 V díle De Dea Syria (2. století n. l.) řecký autor Lúkiános ze Samosaty popisuje rituál praktikovaný v Sýrii, kde ženy musely mít styk s cizími muži na veřejných místech, což byla oběť bohyni Afrodítě.11 Augustovský historik Gnaeus Pompeius Trogus napsal: „Mezi Kypřany vládla zvyklost posílat své panny před sňatkem v určené dny na pobřeží, aby si vydělaly peníze na věno a aby nabídly první ovoce Afrodítě, což byla oběť, jež měla zaručit jejich čistotu pro budoucnost.“12 Příběhy o posvátné nevěstce babylonské se dají najít v nejrůznějších starověkých textech. Ve zvěstech a záblescích se míhá všude, ale uniká historikům, jakmile má některý z nich pocit, že ji už polapil. Možná však to, co hledáme, nikdy neexistovalo. Když George Smith umlčel Šamchat v Eposu o Gilgamešovi, udělal to proto, že jeho kultura vnímala transakční sex jako nemorální. Smith žil v dobách, kdy se prostituce eufemisticky označovala jako „velké společenské zlo“. Jeho pochopení toho, co je „prostitutka“, diktovaly konkrétní sociální scénáře, které ji rámovaly coby bídnou, padlou ženu a vyvrhele lidské společnosti. Není tedy příliš divu, že Smith takovou postavu nedokázal přijmout jako posvátnou a uctívanou. Podobně když Hérodotos píše o chrámovém sexu, vyjadřuje kulturní podjatost, místo aby pouze referoval. Stigma, které s sebou transakční sex nese, i nadále utváří veřejný názor a moderní narativy o sexuální práci stále používají diskurzy jednorázové použitelnosti, pachatelů a obětí, záchrany a nákazy. Tento výklad přetrvává a odolává tak urputně, že mnozí lidé prostě nedokážou uvěřit, že by se někdo mohl svobodně rozhodnout sex prodávat. Samo slovo „prostitutka“ je zatíženo stigmatem, které omezuje naše porozumění těm, kdo sex prodávají. Jak můžeme vůbec začít chápat náboženské a sexuální praktiky harimtu v Ištařiných chrámech, když naše vlastní vnímání těch, kdo prodávají sex, je tak stigmatizované?

orace Vernet, Juda a Támar, 1840 H Na tomto zobrazení příběhu Támar z knihy Genesis se Támar vydává za nevěstku a její tchán Juda se snaží koupit si její služby.

Nejhmatatelnějším důkazem existence posvátné prostituce je 800 let stará hindská tradice dévadásí. Dévadásí znamená „služebnice boží“ a v jižní Indii jsou to již stovky let ženy zasvěcené bohyni Jellammě. Nejstarší psané záznamy o chrámových tanečnicích zvaných dévadásí pocházejí

KAPITOLA 1

z let 1230–1240 n. l., z doby rádži Ráje III. v Maháráštře.13 Tisíc let starý nápis v chrámu v Taňčávúru zaznamenává 400 dévadásí v Taňčávúru, 450 v chrámu Brahadišvára a dalších 500 v chrámu Šrí Sómnáth. Dévadásí se staraly o chrámy a zpívaly a tančily na počest božstev. Byly to také kurtizány, vydržované boháči, kteří dévadásí vyhledávali, protože to byly posvátné ženy. Oslňovaly panovnické dvory svou poezií, hudbou a oddaností bohyni. Sex byl součástí jejich světa, avšak pouze okrajovou: oslavovaly umění, krásu, lásku a božství. Když Indii kolonizovali Britové, přinesli si s sebou svůj rigidní světonázor a nedokázali na dévadásí nahlížet jinak než jako na „prostitutky“. Tím, co viděli, byli natolik znechuceni, že se zasadili o zostuzení a zrušení instituce dévadásí. V roce 1892 Hindský spolek pro sociální reformu poslal generálnímu guvernérovi Indie a guvernérovi Madrásu petici žádající zákaz dévadásí: „V indické společnosti existuje třída žen obecně známých jako bajadérky. A tyto ženy jsou bez výjimky prostitutky.“14 Britští misionáři naučili Indii, co je „prostitutka“ a proč je to taková hanba. Podpora dévadásí se vytrácela, byly společensky ostrakizovány a stigmatizovány. Poté co zůstaly odříznuty od mecenášů a chrámu, snažily se uživit tancem na soukromých akcích a prodejem sexuálních služeb. V roce 1988 byly dévadásí v celé Indii postaveny mimo zákon. V jižní Indii tradice sice pokračuje dosud, ale tyto ženy se už netěší respektu svého okolí. Nyní jsou kriminalizovány, stigmatizovány a bez ochrany, takže často dochází k jejich zneužívání, nicméně chudí rodiče stále zasvěcují mladé dcery službě bohyni.

strana 24

Fotografie dévadásí a bajadérek, asi 1860–1880 V jižní Indii jsou dévadásí ženy zasvěcené službě bohyni Jellammě. Tradice je více než 800 let stará a dévadásí byly kdysi uctívány jako kurtizány, umělkyně a kněžky. Bajadérky byly tanečnice, které se největší slávě těšily na mughalských císařských dvorech (1526–1857). Od poloviny 19. století vliv křesťanských misionářů a britského kolonialismu způsobil, že bajadérky upadly v opovržení, a když je jejich mecenáši opustili, mnohé se musely uchýlit k prostituci, aby přežily.

Nikdy nebudeme vědět jistě, zda v Ištařiných chrámech prodávaly kněžky věřícím sex, ale pokud ta zvyklost existovala, je zjevně daleko rozvrstvenější, než aby ji vystihlo označení „prostitutka“. Je nepravděpodobné, že by kněžky prodávaly sex každému, kdo měl pár mincí, ale možná byly podobně jako dévadásí podporovány mecenáši, s nimiž mohly mít i sexuální vztah. Šamchat nesměňuje sex za peníze, ale sex s ní je zjevně posvátný akt a vykonává ho na příkaz krále. Sex s ní, či s jakoukoli jinou kněžkou, je skutečně vzácný dar. Koneckonců, kdo by se nechtěl milovat s bohy?

VE SLUŽBÁCH BOHŮ