Olga Fečová: Den byl pro mě krátkej - Paměti hrdé Romky / ukázka by Nakladatelství Paseka

Olga Fečová Paměti hrdé Romky

Paměti hrdé Romky

Olga Fečová

Den byl pro mě krátkej Paměti hrdé Romky

Tato kniha vychází s laskavou podporou Česko-německého fondu budoucnosti, Bader Philanthropies, Inc., a hlavního města Prahy z Programu podpory aktivit národnostních menšin na území hl. m. Prahy pro rok 2022.

Copyright © Olga Fečová, 2022 Editors © Lenka Jandáková, Jana Habrovcová, 2022 Translations © Jana Habrovcová, 2022 Prologue © Jana Horváthová, 2022 Epilogue © Zbyněk Andrš, 2022 Cover photography © Dan Materna, Mafra ISBN 978-80-7637-334-1 (Paseka) ISBN 978-80-87780-31-2 (Kher)

Me som igen Romňi, igen but Romňi. Me šaj phenav, me som Romňi „tělem a duší“. Dareko pes na marel vaš peskeri národnosťa sar me. Me pre kada som ochotno but te kerel…

Jsem opravdová Romka, jsem Romka každým coulem. Můžu o sobě říct, že jsem Romka tělem i duší. Ne každý se tak bije za svůj národ jako já. Pro Romy jsem ochotna udělat opravdu hodně…

Dítě zakázané lásky

Mysli, dítě moje! V roce 1941 bylo mojí mámě Zuzaně jednadvacet let, podle zákona byla plnoletá a mohla se vdát. Babička si ji zavolala a rázně jí sdělila své rozhodnutí: „Za měsíc budeš mít svatbu!“ Máma zalapala po dechu a sotva se zmohla na otázku: „A koho si beru?“ „Delora z Ľubiši. Je pracovitý a nechce věno.“ Babička se už domluvila s jeho rodiči. Spokojili se s tím, že se jejich syn přižení na statek, a věno ani peníze, jak tehdy bylo zvykem ženichově rodině vyplácet, nepožadovali. Moje maminka namítla: „Ale já mám ráda Michala z Kochanovců, syna Andoľani, toho, co se mu říká Miľo.“ „Na toho zapomeň! Chtějí mě ožebračit. Andoľaňa chce ty samé peníze, jako bylo věno, co dala svojí Haně. Musíš pochopit, že to nedám. Za pristáše platit nemusím. Vystrojím veselku, a víc do tebe nevrazím ani halíř!“ Moje máma věděla, že nemá šanci její rozhodnutí změnit. Babička jí vybrala ženicha z chudých poměrů, takového, který si polepší, když se přižení na statek, a proto peníze nebude žádat. Od dětství pracovala na gruntě od rána do večera, dělala první poslední. Nemohla pochopit, proč jí vlastní matka odpírá muže, který je muzikant, dokonce takový, co umí hrát z not. Bylo žádoucí, aby do hudebnické rodiny přišel hudebník. Navíc si chtěla vzít bratra své švagrové. Takovému sňatku se říká pre čeranki – na výměnu, kdy si sourozenci z jedné berou sourozence z druhé rodiny, tedy takzvaně na kříž. Dodala si kuráže a zeptala se ještě, proč Hanka může mít manžela na úrovni, kdežto ona si má brát člověka, který nemá o muzice ani páru a kterého nemá ráda. Zle pochodila.

„Už jsem řekla, tolik peněz nedám! A na co ti chytrého chlapa? Ty máš rozumu dost a lásky se nenajíš. Zvykneš si. Už nechci slyšet ani slovo. Po žních bude svatba a hotovo!“ Máma se odhodlala zajít za svým otcem do kovárny. Poplakala si mu na rameni, postěžovala si: „Táto, vy mi nepomůžete přemluvit mámu?“ „Nejsem sebevrah!“ odpověděl. „Ale ty jsi dospělá, rozumu máš dost, Michal také. Není z těch hloupých. Víc ti nepovím. Věno stejně nedostaneš, ať poslechneš, nebo ne. Tak mysli, dítě moje,“ povzbudil ji.

Svatby z rozumu Babička Beľanová zacházela s vlastními dětmi, jako kdyby byly jejím majetkem. Vdávala je a ženila za partnery, které jim sama vybrala. Dodnes mi nejde do hlavy, proč jim nechtěla dopřát svazek z lásky. Nikdo z rodiny si babičce netroufal odporovat. Synovi Janovi domluvila sňatek s nejstarší dcerou rodiny Demeterových z Kochanovců, kterým se říkalo Andoľanovi. Když se přesvědčila, že je jejich Hana nejen krásná, ale hlavně pracovitá a na sto procent ovládá veškeré domácí i hospodářské práce, mohla se začít chystat svatba. Rodiče nevěsty museli nejdříve zaplatit za ženicha osm set korun. To byla v té době, jak mi maminka vyprávěla, veliká suma. Platili také hostinu, ženich zase pálenku, víno a hudbu. Babička vybírala i hosty. Svatba byla v takových lepších rodinách veliká událost a musela mít patřičnou úroveň. Svatební hostiny se konaly ve vesnici nevěsty i ženicha. Sezvalo se široké příbuzenstvo, do kostela se přijíždělo v kočárech, slavilo se po několik dní a nocí. Nikdo nesměl zůstat na pochybách, že se žení syn bohaté statkářky Beľanové. Přivdání dcery do její rodiny stálo Demeterovy hodně.

Tajný plán Máma s tátou se seznámili právě na svatbě Hany a Jana na jaře 1941. Neviděli se pak až do léta, a nevěděli jeden o druhém, jestli k sobě cítí to samé. Měli to docela složité. Mohli se sejít, jen když se poblíž konala nějaká slavnost, třeba pouť nebo dožínky. V létě to nešlo vůbec. Na statku byla pořád spousta práce a do Dedačova se nikdo jen tak nedostal. Ani můj táta za svou sestrou Hanou nemohl. Novomanželé sice na statku bydleli ve vlastním pokoji, babička by ale nesnesla, aby její bori – snacha měla návštěvu. Hanina matka Andoľaňa za svou dcerou do Dedačova taky nechodila a ani Hana za svými rodiči nezašla, i když obě vesnice od sebe leží jen deset kilometrů. Setkávali se všichni vlastně jen jednou do roka, když Jan s Hanou přijeli do Kochanovců na červencovou pouť. Jednou jsem se mámy zeptala, jak se s tátou dali dohromady, když měli tak málo příležitostí k setkání. Řekla mi: „Stačil nám jeden pohled o pouti a věděli jsme, že je to na celý život.“ Zajímalo mě, jak mu dala vědět, že se bude muset proti své vůli vdávat. „Dobrý lidi a cigánská pošta.“ Nechala si vše projít hlavou a vzkázala mému tátovi, že se tajně sejdou v lese, kam půjde se svým tátou Beľanem pálit uhlí, které ke své práci jako kovář potřeboval. Věděla, že i kdyby je spolu viděl, nikomu o tom nepoví. Tak se v lese opravdu sešli a radili se, jak to udělat, aby byli svoji. Nakonec se domluvili, že se máma nebude vzpouzet a se vším bude do svatby souhlasit, protože stejně nemá kam jít. A pak spolu utečou. Muselo to být pro oba těžké rozhodnutí. U Romů to bylo tak, že když spolu mladí utekli, aby unikli nechtěnému sňatku, ostatní je od té chvíle považovali za sezdané. Zároveň ale své rodiny zostudili, protože takové manželství nebylo uzavřeno, jak se slušelo a patřilo – za požehnání rodičů a před svědky.

Babička Beľanová se pustila do svatebních příprav. Mámě dala šít šaty, zařídila ohlášky v kostele, nechala upéct a po vesnici roznést svatební koláčky, objednala hudebníky. Poslední dny před svatbou v Dedačově dnem i nocí pekli a vařili, aby se hosté, které si babička pozvala, poměli přímo královsky. To babička uměla, připravit honosné tabule. Nastal svatební den. Ženich s rodinou si jdou pro nevěstu. Celá vesnice je na nohou. Mámu oblékli do svatebních šatů a veselka může začít. Tradice velela, že před samotným církevním obřadem nevěsta obchází vesnici a prosí své kmotry, příbuzné a významné sousedy o odpuštění. V příhodný okamžik se mámě podařilo využít situace a utéct na smluvené místo. Tam už na ni čekal můj táta a společně vyrazili přes les do nejbližší vesnice – Hrušova u Hankovců, kde jim jeho kmotr poskytl azyl. Oba se v podstatě ocitli bez domova – babička Beľanová se mámy zřekla a mého tátu do rodiny nikdy nepřijala. Tátova maminka Andoľaňa se také postavila na zadní. „Můj syn je krásný, vzdělaný, muzikant, neměl zapotřebí krást někomu nevěstu. Já jsem svou Hanku provdala, jak se sluší a patří, svatbu zaplatila, i věno jsem dala. Dceru jak obrázek, pracovitou. Můj syn není o nic horší. Beľanová by neprodělala, jen by vrátila, co jsem jí dala!“ Cítila to jako velké ponížení, že její syn unesl nevěstu v den svatby. Mým rodičům se tím zavřely dveře z obou stran. Nějakou dobu neměli vlastní bydlení, až tátova teta Karnajka, sestra babičky Andoľani, jim poskytla přístřeší a časem si v Kochanovcích postavili domeček. Tenkrát to nebylo jako dnes, že si pronajmete bydlení a postavíte se na vlastní nohy. Rodiče to měli moc těžké, protože maminka si vzala muže, kterého jí její matka, babička Beľanová, neschválila. Ne proto, že by byl ze špatného rodu nebo nevzdělaný, ale proto, že nechtěla jeho rodině vyplatit peníze a věno. Přitom byla na místní poměry bohatá a o peníze neměla nouzi.

Babička totiž zdědila v Dedačově veliké hospodářství: pole, dobytek, koně, drůbež, a spravovala svůj majetek pevnou rukou. Její dům z pálených cihel byl obrovský. Měl šest místností, z toho tři pokoje obývala babička s dědou. Neměla jsem možnost vidět, jak je měla zařízené. Do kuchyně jsme mohly my děti jenom za účelem práce – mýt nádobí, vydrhnout podlahu (měla krásnou dřevěnou), pekáče se drhly až venku na dvoře. Ke stolu jsme my vnoučata a moje tety a strejdové nesměli všichni. Šli pouze ti vyvolení! A to byli strejda Jan a Štefan, t eta Helena. Ti u kuchyňského stolu místo měli. Zbytek mých tet včetně mé mámy neměly šanci. Ty byly jenom na práci v hospodářství. Čtvrtá místnost byla pro hosty vznešeného původu. Pátá místnost sloužila na spaní všech dalších babiččiných dětí a vnoučat. Je pravda, že byla hodně veliká. Spala tam teta Hana se dvěma dětmi. Manžela jí zabili ve válce. Takže pro babičku to zase byla levná pracovní síla. Potom tam spala manželka strejdy Michala – teta Šarlota se dvěma dětmi, bez strejdy. Ta neměla přístup ani do předsíně, protože si ji vzal navzdory babičce. Strejda stoloval v kuchyni a teta Šarlota dostala na dvoře mísu s jídlem a tolik lžic, kolik měla dětí. Najedli se a mísu dali přes okénko na stůl v předsíni. Teta Šarlota nesměla ani na práh předsíně. Stejně nechápu, jak mohla takhle žít, nebyla nic jiného než levná pracovní síla. Šestá místnost byla pro sezonní nádeníky. Do těch tří pokojů, co obývala babička, jsme jenom nakukovali oknem. Byly tam vystlané prachové peřiny a záclony, přehozy, porcelán a velké panenky, které se tenkrát vystavovaly na ozdobu. Posílal jí je bratr, když žil v Americe. Kromě stodoly a chlívku měl děda velikánskou kovárnu. Tam jsem byla nejraději. Pomáhala jsem dědovi leštit řetězy. Děda vyráběl podkovy a hřebíky. Koval koně. V lese jsme pálili uhlí. Toto všechno jsem s dědou dělala, když mi rodiče dovolili trávit volno u babičky Beľanové v Dedačově. Práce tam byla různorodá – podle ročního období. V létě i v zimě za každého počasí se vstávalo za úsvitu a do večera jste

se nezastavili. Děti, pokud byly už trochu schopny, tak pracovaly taky. Musely pomáhat s obživou rodiny. Chodily na pastvu a pásly husy, kozy. Větší chasníci pásli krávy. Mě bavila každá práce a žádná mi nedělala problém.

Malá Praha V Kochanovcích bydleli Romové v malé osadě mezi obcí a několik kilometrů vzdáleným Humenným. Žili zde příbuzní z tatínkovy strany. Ferencovi, Ferkovi, Grundzovi, Dudyovi, Demeterovi, Šenkyovi. Patřili do jedné rodiny, i když měli různá příjmení. Moje prababička, která se narodila v sedmdesátých letech 19. století, mému tátovi ukázala ve své rodné vsi místo, kde bydlel její dědeček. Tatínek taky vzpomínal, že když byl ještě dítě a přistěhovali se do Kochanovců, bydleli všichni Romové přímo ve vesnici mezi gádži. Někteří měli i svá hospodářství. Říkalo se jí Malá Praha, prý proto, že byla taková krásná, uspořádaná. Návsí protékal rovný potok a na obou stranách stály pěkné domky. Říkal nám, že Romové chtěli žít tak, jak jim bylo dobře, chtěli kolem sebe mít rodinu, ale přímo v obci už nebylo dost místa. Veřejným tajemstvím ale taky bylo, že se Romové za války museli vystěhovat tři kilometry za obec. Takové tehdy bylo nařízení, když k moci přišli fašisti. Jeden starý kovář neunesl, že by musel zbourat svůj dům a začít na stará kolena stavět nový, a tak si sáhl na život a zemřel. Tatínek nám o tom nikdy nevyprávěl. Podával to pro nás děti jinak. Starosta jim prý nejprve přidělil pozemek na konci vesnice u řeky Laborec, jenže by se ocitli mezi hlavní silnicí a železniční tratí Humenné–Medzilaborce. To se jim nelíbilo, proto si radši vyhlédli pozemek v lese, kousek nad hlavní silnicí, a postavili si tam asi dvacet zděných domů. Obdělávali

malá políčka, pěstovali papričky, rajčata, brambory a chovali domácí zvířata, slepičky, husy, prasata. Kdo nevěděl, že tam v kopci za vesnicí bydlí, ten by je nenašel. Nedaleko byl židovský hřbitov a dál do lesa směrem k městu pod vrchem Hubková stála hájovna, kde bydleli Fišerovi. Kolem rostl naprosto kouzelný les. Dodnes je mi záhadou, jak to, že lidé dokážou vytvořit místo krásné jako z pohádky. Připadala jsem si tam jako v ráji. Pan myslivec Fišer na nás byl hodný, mohli jsme si nasbírat spadané dříví, ale běda, jak by chtěl někdo pokácet strom. Staral se o les jako o vlastní dítě, které se ženou mít nemohli. Po válce v tom lese postavili restauraci Kolibu, kam se chodilo najíst a pobavit lepší panstvo. Zábavy si pořádali také ve vyhlášeném hotelu Štefania, který stával na Štefánikově náměstí v Humenném. Tam občas hráli i naši muzikanti. Častěji ale hráli obyčejným sedlákům na svatbách, křtinách, o poutích. Když měli třeba o poledni přestávku na jídlo, seděli s gádži u jednoho stolu. Ti už byli přiopilí a začali si Romy dobírat: „Víte, kdy je cigán člověk?“ Muzikanti samozřejmě věděli, co přijde dál, ale aby si mohli ještě chvíli odpočinout, vymýšleli pro jejich pobavení špatné odpovědi: „Když je ve vodě? Když se narodí? Nebo když ho kněz v kostele křtí?“ A sedláci se tomu smáli a nakonec řekli: „Cigán je člověk tehdy, když jde v zimě po sněhu a zůstanou po něm stopy. Když tudy potom jde jiný člověk a vidí ty stopy, pomyslí si: ‚Tudy šel člověk,‘ protože neví, kdo to před ním šel. Ale kdyby ho uviděl a poznal, řekl by: ‚Hele, tam jde cigán.‘“ Romové se smáli s nimi a taky gádžům dávali hádanky. Třeba: „Víte, kdy gazdovi čouhá sláma z bot? – No přece když jde z hnoje.“ Vzájemně se potřebovali, a tak si nedovolili chovat se k sobě zle. Peníze, které muzikanti dostali za hraní, si nedávali do kapes, ale házeli je do basy. Doma je z ní vytřásli a rovným dílem si je rozdělili. Živili se ale také zedničinou a tesařinou, po okolních vesnicích stavěli domy, stodoly, chlívy, pece na pečení chleba, štípali dříví, uklízeli po zimě.

Ženy po celý rok pomáhaly místním sedlákům s polními pracemi. Na jaře okopávaly, plely zeleninu, v létě o žních sekaly a mlátily obilí, sklízely kukuřici, brambory. Také sbíraly houby, lesní plody, bylinky, trhaly hrušky a chodily je prodávat do města, stejně jako drhané koberečky a košíky, které pletly v zimě. K selkám si došly pro len nebo vlnu, doma předly a nosily jim upředené nitě. Do vesnice nebo města nikdy nešly všechny ženské, střídaly se a vzájemně si hlídaly děti. Která měla zrovna navařeno, posílala kastrůlky s jídlem ostatním, aby žádné dítě nezůstalo o hladu. Chodily do humennské zabijárni – na jatka, kde jim řezníci nechávali vnitřnosti, drobotu, zbytky z porážky, které nikdo jiný nechtěl. Dostaly třeba žaludky, střívka na goja nebo grisky, ovčí okruží, které po cestě v Laborci vymyly, doma uvařily a osmažily na cibulce a paprice. Naši Romové tak měli masa o trochu víc než v jiných osadách, které ležely dál od města. Většinou byli o bramborách, nebo když bylo nejhůř, i jen o slupkách z brambor. Někteří chovali kozu na mléko, ostatní si pro něj chodili do vesnice ke gádžům. Tenkrát měla každá romská rodina svou rodinku Slováků, od které dostávala za výpomoc v hospodářství potraviny. Naši měli paní Oleaxovou, které se říkalo baba Oleaxaňa. Vzpomínám si, jak jsem jako malá holka po válce vždycky sedla na kolo a jela k ní pro mléko, někdy jsem dostala i tvaroh nebo máslo, ty mi Oleaxaňa vždycky zabalila do lopuchových listů. Pro mléko jsme chodili také k Weberovým. Paní Weberová mě vždycky nechala, ať si pohraju s jejich dětmi. Někdy jsem vyrazila k paní myslivcové. Paní Fišerová mi dala nejdřív napít, pak mi naplnila bandasku a nenechala mě, abych jí za mléko zaplatila. Jen mě naoko stroze popohnala: „A šupajdi domů.“

Těžká doba Narodila jsem se jako prvorozené májové dítě. Maminka mě na svět přivedla v porodnici v Humenném na východním Slovensku uprostřed druhé světové války, v květnu 1942. O válce mi vyprávěli rodiče, sama si skoro nic nepamatuju. Byla jsem tehdy malinkaté dítě, ochraňované, aby mi nikdo neublížil. Dva roky po mně, jednadvacátého dubna 1944, se narodil můj bratr Michal. Tentokrát se máma do porodnice nedostala, a tak mého bratra rodila doma. Byla to těžká doba, strašná. Němci v tom kraji pořád hledali partyzány. Obzvlášť když začalo v srpnu povstání proti fašistům, to pro nás bylo hodně nebezpečné. Bydleli jsme u lesa, tak přicházeli i do naší osady. Jen díky tomu, že se vědělo, že v ní žijou muzikanti, nikam naše táty neodvedli. I ten můj se tak zachránil před odvlečením na nucené práce. Němci přinesli ze vsi cimbál a tátovi poručili: „Hraj!“ Kdo na něco hrál, ten válku přežil. Museli vojákům hrát, vyžadovali to, taky se rádi bavili. Chlapi, kteří na nic neuměli, byli ve velkém nebezpečí. Hrozilo jim, že je odvedou kácet stromy, kopat zákopy, a tak se schovávali v lese. Jenže je pochytali a odvlekli. Kolikrát byli muzikanti ponižováni, Němci se jim posmívali. To ale bylo to nejmenší. Začali chytat ženy a děti. Ty chtěly utéct a schovat se, ale všem se to nepodařilo. Některé ženy bohužel znásilnili. Dokonce i u nás se pár Němců ubytovalo, když pročesávali lesy a hledali partyzány. Romové je museli u sebe nechat! Přišli do domu a hotovo! A taky mezi nimi byli takoví, co obtěžovali naše děvčata. Měli sice velitele, který jim to netrpěl, ale ten všechny neuhlídal. Znala jsem dvě holky z naší vesnice, říkalo se jim Jakha a Porcinaľka. Nikdy se nevdaly a nemohly mít děti, tak je to poznamenalo. Ne všichni Němci byli zlí, jeden mojí mamince tajně přinesl v bandasce polévku, kterou si v osadě vařili ze svého proviantu.

Slovníček Amare čhave = Naše děti (název souboru) Amare Roma = Naši Romové Amari sal amari, amari terňi bori = romská píseň se svatební tematikou, dosl. Naše jsi naše, naše mladá nevěsta/snacha andre šmikňa = v kovárně Av ke ma! = Přijď ke mně! (autorská píseň Jožky Feča) bijav = svatba, sňatek bobalky / o bobaľki = buchtičky polévané sádlem a sypané mákem, tradiční vánoční pokrm, který se mj. také předkládá zemřelým příbuzným, je to jejich oblíbená pochoutka boňa = křtiny, důležitý rodinný obřad. Do doby, než je dítě pokřtěno, není chráněno před působením nečistých sil. bori = nevěsta; snacha Ča dža! Ča dža! = pobídnutí Tak běž! Tak běž! Ča mi avel! = Jen ať přijde (autorská píseň Jožky Feča) Čhavorikaňi luma = Dětský svět (název dětského hudebně-tanečního souboru, který v roce 1996 založila Olga Fečová) Dikh pal e dvora, khatar o rukono hino = přísloví: Nejdřív se podívej na dvůr, pak teprve na psa Deloro = přezdívka / romské jméno, dosl. Božíček Denaš! = Utíkej! dolek = spižírna vyhloubená v zemi, krecht „Džal e čhaj andre škola, kames vareso?“ = „Holka jde do školy, potřebuješ něco?“ Charno = přezdívka, volně Prcek, dosl. Krátký

172

gádžo, gádžové = označení pro člověka z majoritní společnosti, tj. ten, kdo není Rom (viz též goro) goja = 1. střeva, 2. pokrm ze střev – oblíbená pochoutka, pečená střívka plněná bramborákovým těstem gomboda = zavářka do polévky goro = viz gádžo grisky / o griski = telecí okruží (vnitřnosti) halušky / o haluški = oblíbený pokrm: vařené nočky z brambor a mouky připravované se zelím nebo brynzou „Hoj sako tut avka te kampel sar kada lon kampel!“ = Ať jsi i ty žádaný jako tato sůl! (formule, která se používá při vyprovázení hudebníka předtím, než jde hrát) holubky / o holubki = zelné listy plněné mletým masem a rýží Jagaľi phuv = Ohnivá země (název autorského muzikálu Jožky Feča) Jileha = název projektu, dosl. Srdcem kaleder = tmavší, od kalo = černý; tmavý Kaľi romňi = Černá/tmavá žena (název autorské písně Jožky Feča) kalosegno (sg.), kalesegna (pl.) = tmavé pleti Karačoňa = Vánoce Ko avel sig, pherel paňi, ko avel nasig, pherel čik = přísloví: Kdo přijde včas, nabere vodu, kdo přijde pozdě, nabere bláto. lavutaris = hudebník/houslista, mezi Romy mají hudebníci vysoký status le jakhendar / te perel jakhendar = uhranout, dosl. padnout z očí; ochranný obřad proti uhranutí Limbo, limbo, limborija = citoslovce, popěvek, bez významu mangavipen = námluvy, vyjednávání o sňatku mezi dvěma rodinami

173

Obrazová příloha

↑ ↑ Olžin otec Michal Demeter s violou. ↑ Otcův rukopis pohádky „O líném romském chlapci a statečné princezně“ s podpisem, v českém překladu byla pohádka otištěna ve sbírce Romské pohádky, 1973; ed. Milena Hübschmannová. (Ze sbírky Muzea romské kultury, Fond písemného materiálu, MRK 9/21.)

196

↑ Matka Zuzana Demeterová (první zleva) v kolektivu zaměstnanců textilní továrny, přelom 40. a 50. let. ↗ Na motorce strýc Jan Grundza řečený Čardáš, zleva jeden ze synů strýce Gergeľa, dcera tety Bekové Jarmila a sestra Květa. V pozadí domy kolonie v Mlékojedech, části Neratovic, kde Olžini příbuzní bydleli po příchodu do Čech, 2. pol 50. let.

197

↑ Koncert Roma štar v Karlíně, rok 1970. → LP deska Anička & Jožka Fečovi z roku 1969. Po roce následovala deska Kali romni / Užaras tryn berš (Panton), kterou hudební kritik Jiří Černý zhodnotil slovy: „Vervní, beatově kavárenský šraml Roma Štár není kapela cikánských ‚stars‘ z vinárny Roma v Bělehradské ulici, jak jsem se domníval, nýbrž to česky znamená ‚čtyři Romové‘. Jejich desce Kali romni / Užaras tryn berš však s převahou vládne sedmnáctiletá Anička Fečová, která zvláštním, zatím ještě stále svérázným (na rozdíl od učesaných Gondolánových), písním svého bratra Jožky dává svůj obrovský talent: dravý, ostrý hlas, neokoukaný výraz a výbušnou ženskost.“ (Časopis Melodie 1971, roč. 9, č. 10.)

208

↑ V pražské Stromovce, přibližně rok 1967. Rodiny Olžiných tet se zde scházely o nedělích. → Fečova cimbálová kapela účinkovala v pohádce Zuzana a vodník, 1974.

209