Ediční plán na druhé pololetí 2019 by Nakladatelství Paseka

ediční plán druhé pololetí 2019

beletrie Dobře zašitej frajer..................................................................................... 4 Nová edice Petra Šabacha....................................................................... 6 Piraně............................................................................................................. 8 Pastýřka.......................................................................................................10 Skřítek..........................................................................................................12 Dějiny násilí................................................................................................14 Ranařky........................................................................................................16 non-fiction Podivuhodná doba................................................................. 20 Ruská kocovina....................................................................... 22 Musíme si promluvit o Putinovi.......................................... 23 Umění řezničiny...................................................................... 24 Jan Žižka................................................................................... 26 Sibiř............................................................................................ 28 Brno moderní II........................................................................ 30 Nebe nad Jemenem.............................................................. 32 Nasadit vlastní kůži................................................................ 34 Autismus & Chardonnay: Pozdní sběr............................. 36 Respekt...................................................................................... 38 Temný rytíř................................................................................ 40 pro děti Děti vaří celý rok..........................................................................................................44 Buchty a loutky dětem..............................................................................................46 Prašina: Černý merkurit............................................................................................48 To je metro, čéče!........................................................................................................52 komiksy Essex County..........................................................56 Komiksová učebnice komiksu............................58 Hilda a král hory......................................................60 Kosmo knedlíci.......................................................62

Ediční plán Nakladatelsví Paseka Ilustrace Toy_Box Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s., Český Těšín Knihy Nakladatelství Paseka najdete u dobrých knihkupců nebo na adrese: Nakladatelství Paseka, Chopinova 4, 120 00 Praha 2 paseka@paseka.cz, +420 222 710 751

Milé čtenářky, milí čtenáři, občas si představuju, že pro mě přijdou. Tak jako pro mého tátu, když mi byly čtyři roky. V půl šesté ráno se rozdrnčel zvonek u dveří a zdvořilí, ale nekompromisní chlapíci v civilu si ho rozespalého odvedli pryč. Neskončil v pracovním lágru na Soloveckých ostrovech ani ho Pinochetovy eskadry smrti neshodily z vrtulníku. Jen se dočasně zabydlel na Ruzyni. I tak naše máma se dvěma malými dětmi na krku čelila strašlivému tlaku a nejistotě. Vždycky když jedu na pražské letiště, nemůžu si nevzpomenout na tuto životní epizodu svých rodičů. Táta se vrátil z krimu zocelený a se zkušeností nevyčíslitelné hodnoty. Zdědil jsem po něm knihovnu, vášeň pro čtení a také přesvědčení, že svobodná myšlenka se neroztrhá ani o ostnatý drát, ani ji nespálí elektrický proud. Šíří se jako virus, z mysli do mysli, a jediné, co ke svému životu potřebuje, je zdravý jazyk. Když jsem měl před časem to štěstí, že jsem se stal členem týmu Paseky, uvědomil jsem si, že všechno, co umím, chci věnovat tomu, abych takový jazyk kultivoval. A došlo mi, že mi to přináší obrovskou životní radost. Paseka slaví třicet let od svého založení a rád bych tento její výroční ediční plán věnoval všem orwellovským Winstonům Smithům naší planety. Hrdinům a hrdinkám, kteří si navzdory obuškům moci nenechají vnutit ani pohled na svět, ani newspeak, který zotročuje. Jak ukazuje smutný příklad z našeho sousedství, psaní někdy stojí život. Ale nepochybujme prosím o tom, že stojí za to právě pro takové věci žít.

Jakub Sedláček Šéfredaktor

beletrie

Petr Šabach

Dobře zašitej frajer To nejlepší z autorovy tvorby uspořádali Emil Hakl a Václav Kahuda Literární svět Petra Šabacha je královstvím, ve kterém namísto trůnu stojí hospodská židle, okolo stolu sedí štamgasti a rytířský řád se udílí za dobrý příběh. Na život se tu dívá skrz půllitr s pivem, aby získal patřičně komické rysy a nostalgickou náladu, a pije se svižně, aby nespadla pěna. Autorský styl Petra Šabacha představuje nejzákladnější formu, na níž stojí literatura – poutavě odvyprávěnou a vypointovanou historku, kterou ovládl osobitým stylem, s autenticitou a nadsázkou. Šabach se tak posadil k jednomu stolu s Jaroslavem Haškem a Bohumilem Hrabalem. Napsal desítky povídek a románů, z nichž některé byly zpracovány filmově a staly se obecně sdílenou výpovědí o konci normalizace a náhle svobodných devadesátých letech. Výbor toho nejlepšího z Šabachova díla doplněný dosud nepublikovanými povídkami připravili spisovatelé Emil Hakl a Václav Kahuda, předmluvu napsal autorův přítel Zdeněk Svěrák. září 2019 ISBN 978-80-7432-995-1 420 stran pevná vazba

Petr Šabach (1951–2017) absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Byl zaměstnán jako technický redaktor, metodik, noční hlídač, inventurník, odborný referent. V 80. letech začal své povídky publikovat v Mladé frontě, Práci, Tvorbě a v jiných periodikách. První knihu, sbírku povídek Jak potopit Austrálii, vydal v roce 1986. Následovaly další úspěšné sbírky a novely jako Hovno hoří (Paseka 1994), Babičky (Paseka 1998) nebo Občanský průkaz (Paseka 2006), kterými se zařadil mezi nejčtenější české autory. Jeho knihy se staly náměty divácky populárních filmů Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo a U mě dobrý. V lednu 2016 získal Petr Šabach od Českého centra PEN klubu Cenu Karla Čapka.

Novou edici Petra Šabacha graficky navrhl autorův syn Jan Šabach. V knihkupectví od 18. září.

Roberto Saviano

Piraně

přeložila Alice Flemrová

Autor slavného románu Gomora vypráví o vzestupu Nicolase Fiorilla, patnáctiletého, bystrého a ambiciózního chlapce, který si založí vlastní gang. Jeho členové pocházejí ze středostavovských rodin, mají domovy, rodiče, sourozence, chodí do školy. Nebyli odchováni mafiánskými poměry, ale počítačovými hrami, filmy a komiksy. Neumějí rozlišovat virtuální realitu od skutečného světa, a tak se stylizují do postav, které znají z monitorů a displejů. Nevidí rozdíl mezi umělou a skutečnou krví a smrtí, násilí je pro ně hra. Jediné, co je zajímá, jsou peníze. Chtějí zbohatnout, rozkazovat a vládnout. A k tomu je důležité mít zbraně a koule. Proto obdivují i vojáky ISIS a jejich videa. Nicolasův plán vyjde, z členů jeho gangu se skutečně stane paranza – zabijácký potěr, malé piraně. Cena, kterou za takový život zaplatí, je ale vysoká. Roberto Saviano (1979) je autorem svědectví o světě neapolské mafie Gomora (2006, č. Paseka 2008), jež mu přineslo věhlas na domácí i mezinárodní scéně. Mělo však i neblahý dopad v podobě ohrožení ze strany mafiánských bossů, kvůli němuž žije Saviano od října 2006 pod policejní ochranou. Na prvotinu navázal svazky esejů Krása a peklo (2009, č. Paseka 2010) a Pojď se mnou pryč (2011, č. Paseka 2012), věnujících se mimo jiné reflexi vlastní životní situace. Jako prozaik se úspěšně představil dvojicí povídek Opak smrti (2007, č. Paseka 2010). Napjatě očekávaná byla rovněž Savianova kniha Nula nula nula (2013, č. Paseka 2013), mapující mezinárodní obchod s kokainem. Z italštiny přeložila Alice Flemrová září 2019 ISBN 978-80-7432-993-7 320 stran pevná vazba

ukázka

Slovo paranza má původ v moři. Kdo se narodí na moři, nezná jen jediné moře. Moře ho zaplaví, smáčí, prostoupí, ovládne. Člověk může žít po zbytek života dale ko od něj, ale zůstane jím už nasáklý. Kdo se narodí na moři, ten ví, že existuje moře jako každodenní dřina, moře jako připlouvá ní a odplouvání, moře jako výpusť kanalizace, moře jako izolace. Existuje stoka, úniková cesta, moře coby nepřekonatelná barié ra. Existuje moře v noci. V noci se vyráží na rybolov. Inkoustová tma. Láteření a žádné modlitby. Ticho. Jen zvuk motoru. Vzdalují se dva čluny, malé a ztrouchnivělé, naložené, div se ne potopí, námořními svítilnami. Jeden se vydá vlevo, druhý vpravo, svítilny jsou vepředu, aby přilákaly ryby. Svítilny. Oslepující světla, elektřina s vrstvou soli. Divoké světlo, které zcela nemilosrdně pro bodává vodu a dosahuje dna. Pohled na mořské dno nahání strach, je to jako se dívat, kde všechno končí. A to má být ono? Tahle hro mada kamení a písku, co zakrývá nekonečno? Jenom tohle? Slovo paranza označuje čluny, které loví ryby tak, že je lákají na světlo. To nové slunce je elektrické, světlo se rozprostře ve vo dě, zmocní se jí, a ryby plují za ním, důvěřují mu. Důvěřují životu, vrhají se za ním s otevřenými tlamami, jsou vedeny instinktem. A zatím se roztáhne síť a rychle je obkličuje; oka řídí obvod roje, stahují se kolem něj. Světlo se pak zastaví, konečně se zdá, že na něj rozevřené tlamy dosáhnou. Dokud ryby nezačne něco tlačit jednu na druhou, kaž dá hýbe ploutvemi, hledá prostor. Z vody jako kdyby se rázem stala kaluž. Všechny se vymršťují, většina při zpětném pohybu do něče ho naráží, narážejí do něčeho, co není měkké jako písek, ale není to ani skála, tvrdé to není. Zdá se, že tím lze proniknout, ale ne existuje způsob, jak se skrz to dostat. Ryby sebou mrskají nahoru dolů, nahoru dolů, napravo nalevo a znova napravo nalevo, ale pak stále méně a méně a méně. A světlo zhasne. Ryby jsou vytaženy, moře pro ně prudce stou pá, jako by se mořské dno zvedalo k nebi. Jsou to jen sítě, které je táhnou vzhůru. Jakmile je přidusí vzduch, tlamy se stáhnou do malých zoufalých kroužků a kolabující žábry připomínají rozevře né měchýře. Honba za světlem skončila.

Janet Whiteová

Pastýřka Rok sama na ostrově Aroa u Nového Zélandu. Bez elektřiny, rádia, teplé vody. A spolu s ní obrovské stádo ovcí, o které se musela postarat. Léčit je, zachraňovat z moře, když spadly z útesu, pomáhat jim při komplikovaných porodech. Janet Whiteová, autorka jedinečné autobiografické prózy, tu žila svůj sen. Už v osmnácti letech odmítla nastoupit na univerzitu v Cambridgi a rozhodla se, že bude pastýřkou. Pracovala na farmách v Anglii a Walesu, až našla útočiště v samotě ostrova, odkud ji nakonec vyhnal brutální útok, při němž málem přišla o život. Pastýřka je románem, v němž věcně, a přitom se zvláštní citlivostí vypráví o svém dobrodružném životě spojeném se zvířaty, pobýváním v přírodě a nutností obstát v mužském světě. Je to neobyčejný příběh o hledání svobody a místa v životě. Janet Whiteová (1932) je britská spisovatelka. Celý život pracuje jako farmářka. Kromě románu Pastýřka publikovala časopisecky několik povídek. V jihozápadní Anglii spravuje statek s tisícihlavým stádem ovcí a na ostrov Aroa se pravidelně vrací. Z angličtiny přeložila Petra Nagyová říjen 2019 ISBN 978-80-7637-039-5 300 stran pevná vazba

ukázka

Jednou večer jsem šla zkontrolovat ovce, když vtom jsem uviděla bahnici s čerstvým jehnětem, jak se pasou poblíž okraje nebez pečně strmého útesu. Bála jsem se, že jehně, které poskakovalo a dovádělo, by mohlo spadnout, tak jsem vylezla na skalnatou řím su o něco níž a pískala a volala jsem s nadějí, že je tak dostanu do bezpečí. Chyba byla, že jsem si u sebe nedržela psy, takže Glen, ce lý dychtivý mi pomoct, mě nepozorovaně předběhl a pustil se po pěšině vedoucí výš, takže se najednou objevil nad ovcí a začal vzru šeně štěkat. To ovci vylekalo, dala se na úprk a zamířila na nízký, travnatý svah na okraji útesu, kde se na poslední chvíli zastavi la. Jenže jehně, které spěšně poskakovalo sem a tam za ní, se před mýma očima z útesu zřítilo. Udělalo se mi tak špatně, že jsem na okamžik musela otočit hlavu. Když jsem se podívala znovu, jehně se trápilo v potemnělé, tmavomodré vodě, zatímco jeho vyděšená matka seskočila až na skalnatý okraj, zírala na své mládě a žalost ně na něj bečela. Přicházela velká vlna a příboj se dole roztříštil o skály. Klouzala jsem po skále a přelézala balvany, abych se dosta la k vodě. Jehně, které stále ještě bojovalo o život, však už odnášel proud. Začala jsem se brodit za ním, ale dno bylo kamenité a divo ká voda mě děsila. Když jsem uplavala pár metrů, bylo mi jasné, že se k jehněti nikdy nedostanu, tak jsem si klestila cestu zpátky na břeh. Nad hladinou už bylo vidět jen jedno ouško jako bílý trojúhel ník papírové lodičky. Snažila jsem se ještě lézt podél útesu, abych se dostala blíž k topícímu se jehněti, ale nebylo to k ničemu. Mohla jsem se jen bezmocně dívat na chabé pohyby jeho nohou připomí nající vlnění mořských řas. Nemohla jsem nic dělat. Loď byla moc daleko, moře příliš rozbouřené a v dohledu nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoct.

Antti Leikas

Skřítek Cesta do tmy „Tohle je pravdivé vyprávění o tom, jak mi skřítkové vstoupili do života.“ Hrdina příběhu, ve kterém se finské podivno mísí s magičností Prahy, se dlouhodobě věnuje bádání o životě trpaslíků. Jenže když už se zdá, že jeho výzkum bude konečně korunován úspěchem, začnou se dít nezvyklé věci. Lépe řečeno neuvěřitelné věci. Jako by nestačilo, že začne mít pocit, že ho ve ztichlých studovnách někdo sleduje. Na scéně se objeví trpaslík bez nohou – a záhadný telefonát, který oznámí, že nohy jsou v pražské Maiselově ulici, přesně tam, kde se dle legendy skrývá tajemný Golem… Jako akční film se rozjíždí filozoficko-dobrodružná eskapáda, v níž se cestuje futuristickou Tatrou 603 i obyčejným lidským kýchnutím, kde se nad Vltavou vznáší oslnivá pyramida, bojuje se za použití halucinogenního psilocybinu a události rostou jako… houby po dešti. Antti Leikas nenapsal román. Tohle je literární závod s časem – s časem, který může každým okamžikem skončit. Dráha finského spisovatele Anttiho Leikase (1967) je stejně barvitá jako jeho výstřední styl psaní. Profesí matematik, studoval však též literaturu, filozofii, sociologii a management. Kromě Skřítka (Tonttu, 2018) je autorem trilogie Melominen (2011), Huopaaminen (2013) a Soutaminen (2015). Miluje svou velkou rodinu a Prahu. Z FINŠTINY PŘELOŽIL VLADIMÍR PISKOŘ VYCHÁZÍ S PODPOROU FINSKÉ LITERÁRNÍ AGENTURY FILI září 2019 ISBN 978-80-7432-968-5 214 stran měkká vazba

ukázka

„Pamatuješ si z dětství, co se stane, když šlápneš na prašivku?“ Nepamatoval jsem si. „Správný název je pýchavka,“ vysvětloval Simo. „Když šlápneš na starou plodnici pýchavky, zakouří se z ní, a do okolí se tak rozpráší výtrusy. Koponen se rozprášil na výtru sy. Umí to, pokud chce, ale je to těžký trik. Nějaký čas potrvá, než se zase posbírá dohromady, takže ho přinejmenším do zítřejšího rána neuvidíme.“ V posledních hodinách jsem ohledně skřítků narazil na tolik ne pochopitelných věcí, že mě tenhle nový poznatek ani nijak zvlášť neudivil. Překvapilo mě akorát to, že jsem se ve všech těch zapráše ných archivech nakonec o skřítcích dozvěděl tak málo. „Čím to, že ty Koponenovy výtrusy nadělaly z celého komanda uchichtané idio ty?“ chtěl jsem vědět. „Psilocybin. Silný halucinogen. Obsah psilocybinu v Koponenově výtrusech je například ve srovnání s lysohlávkou kubánskou stoná sobný. A droga putuje s nádechem přímo do sliznic. Od téhle party nám nehrozí nebezpečí několik hodin. Vyrazili na hodně daleký výlet,“ zakřenil se Simo. „Takže… Koponen se změnil v halucino genní houbu? Celý skřítek?“

Édouard Louis

Dějiny násilí Odvážná a šokující zpověď se vrací k událostem z prosince roku 2012. Édouarda Louise znásilnil a málem zavraždil muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a následně pozval k sobě domů. Aby se vyrovnal s posttraumatickou stresovou poruchou a našel znovu sám sebe, vydal se do rodné vesnice k rodině a minulosti, kterou chtěl navždy nechat za sebou. Autobiografický román lze číst jako detektivní příběh naruby, vysloužil si srovnání se slavným dílem Chladnokrevně Trumana Capoteho, s tím rozdílem, že zde je klíčový pohled oběti. Louis se pohybuje mezi minulostí a současností, kombinuje věcnost policejní zprávy s upřímností deníku. Znovu se mu podařilo nahlédnout běžný rasismus a homofobii francouzské společnosti, zároveň si ponechal prostor k úvahám o agresivitě a o tom, jak dalece se může lišit vylíčení jedné skutečné události. Potvrdil, že je výjimečným spisovatelem své generace. Édouard Louis (1992) se narodil jako Eddy Bellegueule v Hallencourtu v severofrancouzské Pikardii. Je autorem mezinárodního bestselleru Skoncovat s Eddym B. (2014, č. Paseka 2018) a editorem sborníku esejů a statí o sociologovi Pierru Bourdieuovi (2013). Z FRANCOUZŠTINY PŘELOŽILA SÁRA VYBÍRALOVÁ VYCHÁZÍ S PODPOROU FRANCOUZSKÉHO INSTITUTU V PRAZE září 2019 ISBN 978-80-7432-969-2 236 stran pevná vazba

ukázka

Zničehonic jsem za sebou zaslechl nějaký zvuk. Nereagoval jsem. Pokračoval jsem v chůzi. Ani jsem se neotočil. Nenutil jsem se neotáčet se, ale neudělal jsem to. Rytmus kroků za mnou se zrychlil, zahustil, přiblížil, dokonale jsem si uvědo moval, že se přibližují, ale nepovažoval je za něco, co se mě týká, a teprve když mě dostihl, jsem pochopil, že to jeho kroky se blížily a zrychlovaly, že za mnou utíkal. Řekl první větu: „Čau! Co že nesla víš Vánoce?“ Reda se usmíval. Zastavil se po mé pravici a udýchaně přešel do kroku. Viděl jsem jen polovinu jeho úsměvu a polovinu tváře, dru há polovina byla ve stínu, pohlcená, vsáknutá tmou. Zeptal se mě podruhé, proč neslavím Vánoce, co v tuhle hodinu dělám na ulici – a Claře jsem řekl, že se mi líbilo, jak zněl jeho dech, že jsem měl chuť chytit jej do dlaní a rozetřít si ho po obličeji. A přece jsem mu úsměv neoplatil. Neodpovídám, kráčím se sklopenou hlavou a vyhýbám se očima tomu polovičnímu obličeji, chci si přečíst první stránky knih, které jsem dostal od Didiera a Geoffroye, tak prosté to je. Přikázal jsem nohám, aby přidaly do kroku. Mlčel jsem. Jeho krása mnou otřás la – Clara mi řekla: „Aby se člověku líbil něčí dech, to už musí být něco.“ Byl jsem však rozhodnutý vrátit se domů a spát, navzdory jeho kráse a jeho dechu, slíbil jsem si, že se vrátím, a abych odolal, soustředil jsem se na knihy, které jsem držel v pravé ruce. Věděl jsem, že dlouho vzdorovat nedokážu. Fungovalo to po několik me trů, dařilo se mi jej ignorovat, ale ramenem jsem se dotýkal jeho, zpod jeho bot mi na kalhoty stříkalo šedé bláto; a já nic neříkal (Nietzsche Simon Nietzsche Simon). Zeptal se: „Tak ty se mnou ne chceš mluvit?“

Jennifer Mathieu

Ranařky Šestnáctiletá Vivian toho má po krk. Už ji nebaví poslouchat sexistické narážky spolužáků, protežování školního fotbalového týmu ani nespravedlnosti od třídního učitele a vedení školy. A hlavně má plné zuby toho, jak ji všichni pořád mají za poslušnou a hodnou holku. Když zjistí, že její máma byla členkou punkového hnutí Riot Grrrl, rozhodne se pro vlastní vzpouru. Začne anonymně vydávat feministický časopis Ranařky a pořádat protestní akce, ke kterým se přidává stále více dívek. Vivian najednou zjistí, že v malém texaském městečku rozpoutala revoluci. A také si dokázala najít novou cestu k sobě samé i ke svojí mámě, ve které znovu probudí tu sebevědomou a energickou ženu, jakou kdysi bývala. Román nejen pro mladé čtenářky a čtenáře je výzvou pro všechny, kdo si nechtějí nechat všechno líbit. Společnost Netflix připravuje seriálovou adaptaci v režii Amy Poehlerové. Jennifer Mathieu (1976) je americká spisovatelka a učitelka angličtiny. Pochází z Texasu, původně pracovala jako novinářka. Je autorkou oceňovaných románů The Truth about Alice (2014), Devoted (2015) a Afterward (2016). Její nejnovější knihou je titul Moxie, v češtině Ranařky (2017, č. Paseka 2019). Z ANGLIČTINY PŘELOŽILA KAROLÍNA RYVOLOVÁ září 2019 ISBN 978-80-7432-996-8 352 stran měkká vazba

ukázka

Vzala jsem do ruky polaroidový snímek mámy, na kterém jí muse lo být jen o pár let víc než teď mně, možná devatenáct nebo dvacet. Na té fotce má v dlouhých tmavých vlasech platinový pruh a k potr haným zeleným šatečkám si obula vojenská bagančata. Vyplazuje jazyk do objektivu a objímá nějakou holku s tmavýma pronikavýma očima a s kroužkem v obočí. Přes celé jedno předloktí má napsáno černým fixem ŽENSKÉ PROTESTY, NE REDUKČNÍ DIETY! Máma o svých mladších dobách, než se v Portlandu seznámi la s tátou, moc nemluví, ale když na to dojde, vždycky se pyšně uculuje, možná při vzpomínce na to, jak odmaturovala a pak je la rozpadající se toyotou, na kterou si sama našetřila, do státu Washington jenom proto, že tam žily a vystupovaly její nejoblíbe nější kapely. Kapely se jmény jako Heavens to Betsy a Excuse 17. Kapely, ve kterých hrály jen skoro samé holky, které válely punk rock, mluvily o rovnoprávnosti a na koleně vyráběly časopisy, kte ré nazývaly fanziny. Říkaly si Riot Grrrls. Tenkrát máma bývala divoška. Holila si půlku hlavy a nosila černé martensky a rtěnku fialovou jako třídenní modřina. Oproti jiným matkám je moje máma sice dost v pohodě – jakože vždyc ky byla dost otevřená ohledně sexu a nevadí jí, když před ní čas od času mluvím sprostě – ale stejně mi dělá problémy srovnat si v ma kovici, že ta holka z polaroidu a máma, jak ji znám dneska, jsou tatáž osoba. Moje máma v levandulovém sestřičkovském stejnokro ji s motýlky, která jednou za měsíc zasedne u kuchyňského stolu a dělá účetnictví. Stulila jsem se na posteli do pohodlnější pozice. Jedna stránka v jednom z časopisů Riot Grrrls mě zaujala. Je na ní dobový výstři žek komiksové hrdinky Wonder Woman, která má ruce založené v bok a tváří se bojovně. Autorka fanzinu jí u pusy udělala bubli nu, v níž varuje chlapy, aby se k ní radši nepřibližovali, když jde po ulici, jinak jednu slíznou. Ten obrázek mě rozesmál. Listovala jsem časopisem dál a najednou jsem si přála, aby Wonder Woman chodila na east-rockportskou střední a měla všechny předměty, na které dochází Mitchell Wilson.

non-fiction

Adam Michnik (1946) je polský novinář, historik a spisovatel. Během komunistického režimu se účastnil disidentského hnutí – spoluzakládal Výbor na ochranu pracujících a byl výraznou osobností odborového hnutí Solidarita. Za své aktivity byl několikrát vězněn, celkem si odseděl šest let. Po roce 1989 působil dva roky jako poslanec polského Sejmu a založil deník Gazeta Wyborcza, kde je dosud šéfredaktorem. Václav Havel (1936–2011) byl český dramatik, spisovatel, prezident Československé federativní republiky (1989–1992) a České republiky (1993–2003). Byl významným představitelem protikomunistického odporu, spoluzakladatel a jeden z prvních mluvčí Charty 77. Za své aktivity si odseděl pět let ve vězení. Po sametové revoluci v roce 1989 spoluzakládal Občanské fórum a dne 29. prosince 1989 byl zvolen prezidentem. Výrazně přispěl ke vstupu České republiky do Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1999. Silně prosazoval také přijetí země do Evropské unie.

Adam Michnik, Václav Havel

Podivuhodná doba Poprvé se setkali v roce 1978 na tajné schůzce na vrcholcích Krkonoš jako nepřátelé komunistického režimu. Necelých dvanáct let nato se dramatik Václav Havel stal československým a později českým prezidentem a novinář Adam Michnik šéfredaktorem největšího polského deníku Gazeta Wyborcza. Počáteční setkání dvou výjimečných osobností, které spojila myšlenka účinné a nenásilné strategie, jak demontovat autoritářské režimy ve střední Evropě, vyústilo v přátelství na celý život. Během následujících dvou porevolučních desetiletí spolu nepřetržitě vedli dialog o tom, jak ve svých zemích znovu vybudovat demokracii, vypěstovat svobodnou politickou kulturu a neztratit přitom své ideály. Rozhovory, v nichž se Havel a Michnik střetávali svými názory, odlišnou životní zkušeností i vtipem, jsou pronikavým svědectvím oné podivuhodné doby, v jejíchž důsledcích dnes žijeme. V takto ucelené podobě a česky vycházejí poprvé. ŘÍJEN 2019 ISBN 978-80-7637-026-5 260 stran pevná vazba

Shaun Walker

Ruská kocovina Putinův svět a přízraky minulosti Rozpad sovětského světa vedl v Rusku k dlouhé a bezvýchodné kocovině, na niž Putinův režim aplikoval jednoduchý lék: Národní hrdost. Téma vítězství ve Velké vlastenecké válce však přináší mnohá nebezpečí spojená s temnými proudy dějin. Cílené manipulaci podléhá historie vzdálenější i nedávná. Do pozitivního obrazu Ruska se nehodí vzpomínky na Stalinovy oběti, Gulag či deportace, ale mizí také pravda o čečenské válce, o olympiádě v Soči nebo o Krymu. Čím víc se Rusko upíná k minulosti, tím víc si zavírá cestu k solidní vizi budoucnosti a reálnému řešení problémů. Reportér Shaun Walker se nezaměřuje jen na Putinovu politiku. Navštívil různé kouty rozlehlé ruské říše a přinesl zprávu o ztracené generaci: Svůj stát ztratily miliony Rusů, kterým se politici dokola snaží navrátit smysl života a pocit sebeurčení, třeba i metodami naprosto cynickými. Shaun Walker strávil více než deset let v Moskvě, z toho šest let jako zahraniční korespondent britského deníku The Independent. Nyní zde působí jako reportér deníku The Guardian. Studoval ruské a sovětské dějiny na Oxfordské univerzitě. Z ANGLIČTINY PŘELOŽILA JOHANA RINGELOVÁ říjen 2019 ISBN 978-80-7432-955-5 288 stran MĚKKÁ VAZBA

Mark Galeotti

Musíme si promluvit o Putinovi Jak se Západ mýlí v nebezpečném vládci Ruska O Vladimiru Putinovi už vyšly desítky knih. A většina z nich stále opakuje stejné omyly, klišé a mýty, tvrdí britský profesor Mark Galeotti, přední odborník na současné Rusko. V jedenácti kapitolách rozebírá sarkasticky a poutavě jeden zažitý omyl po druhém: Proč Putin není geniální stratég. Proč se nehlásí k žádné konkrétní ideologii. Proč není tak populární, jak by se mohlo zdát. Jak dokáže být loajální ke svým lidem. A co bude dělat, až mu skončí volební období. Na základě dlouholetých výzkumů i osobní zkušenosti a mnoha rozhovorů s ruskými politiky, členem Putinovy osobní stráže nebo federálními daňovými úředníky přináší Galeotti překvapivý a v mnoha ohledech pravdivější pohled na jednoho z nejmocnějších mužů současné globální politiky. Mark Galeotti (1965) je odborníkem na mezinárodní zločin a ruskou bezpečnostní politiku. Působil na University College London na katedře slavistických a východoevropských studií, jako profesor na New York University a v současné době vyučuje a přednáší na European University Institute a v Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Je autorem několika knih, česky vyšel Čas úzkosti (1998). Z ANGLIČTINY PŘELOŽILA MARKÉTA MUSILOVÁ srpen 2019 ISBN 978-80-7637-000-5 140 stran pevná vazba

Lindsey Fitzharrisová

Umění řezničiny Joseph Lister a temný věk viktoriánského lékařství Nemocnice 19. století představovala spíš bránu smrti než místo léčení. Úmrtnost byla masivní. Chirurgové pracovali bez anestezie za řevu pacientů a jejich nejcennější vlastností nebyla pečlivost, ale rychlost. Operační sál bylo divadlo s jevištěm a operace krvavou exhibicí pro lačné oči diváků. Scéna se mění teprve v letech 1860–1875. Chirurg, kvaker Joseph Lister vystupuje s nehorázným tvrzením, že původcem infekcí jsou bakterie, a svádí odvážný, nerovný, ale nakonec vítězný boj o prosazení antisepse a sterilizace. Dramatický příběh, který se odehrával v přízračných kulisách viktoriánské Anglie, líčí oceňovaná kniha sugestivním, téměř beletristickým stylem. Z ANGLIČTINY PŘELOŽILA ALENA FRY SRPEN 2019 ISBN 978-80-7432-958-6 288 STRAN TUHÁ VAZBa

Lindsey Fitzharrisová (1982) získala doktorát z dějin vědy a lékařství na Oxfordské univerzitě. Její blog The Chirurgeon’s Apprentice sledují dva miliony čtenářů. Přispívá do novin a časopisů The Guardian, The Lancet a New Scientist.

Petr Čornej

Jan Žižka Život a doba husitského válečníka Velká Žižkova biografie z dílny respektovaného znalce husitské doby představuje táborského hejtmana v netradičním světle. Příběh nejslavnějšího českého vojevůdce se odehrává na pozadí barvitého dějinného panoramatu, jež pomáhá porozumět Žižkovu vnitřnímu světu a motivaci jeho činů. Husitský válečník vystupuje na stránkách knihy jako polní velitel, jehož fenomenální úspěchy vyrůstají nejen z geniálního strategického uvažování a jedinečné schopnosti zvolit překvapivá řešení, ale i z oddanosti jeho bojovníků a nesporného charismatu, které mu nemohou upřít ani jeho nepřátelé. Sám sebe přitom vnímá jako hluboce věřícího bojovníka, naplňujícího boží vůli vždy a všude. Již v průběhu svého života se stává ikonou stoupenců husitského programu a zároveň objektem nenávisti svých protivníků. Žižkův nový životopis vychází u příležitosti 600. výročí výbuchu husitské revoluce a napravuje bilanci české historiografie, jež po tetralogii Františka Šmahela nepřišla s fundovaným vědeckým dílem na toto vzrušující téma již půl století. Čtenář dostává do rukou druhou nejrozsáhlejší práci o Žižkovi, navazující na téměř devadesát let staré monumentální dílo Josefa Pekaře, jehož výsledky s využitím nejnovějších badatelských poznatků doplňuje, koriguje i překonává. říjen 2019 ISBN 978-80-7432-990-6 900 STRAN pevná VAZBA

Významný český historik Petr Čornej (1951) se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české.

Martin Wágner

Sibiř Sibiř je zahalena tajemstvím stejně jako zrod jejího jména. Obrovské území, v němž žijí v extrémních podmínkách političtí vězni i vědci, kteří za své objevy získávají Nobelovy ceny. Místo, kde se setkává pohnutá historie, nedozírná krása přírody, křehkost civilizace i lidé střežící se dosahu jedniček a nul on-line světa. Martin Wágner, dokumentární fotograf, který své životní etapy neodměřuje letopočty ani školami, ale cestami, byl na Sibiři nesčetněkrát a na svých výpravách pořídil více než čtyřicet tisíc snímků. Nyní z nich skládá dobrodružnou kolekci těch nejlepších záběrů, jejímž cílem je snaha rozluštit nejen závratnou šifru tohoto kusu planety, ale i holé lidské existence. Martin Wágner (1980) se zaměřuje především na černobílou dokumentární fotografii. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie v Opavě (2013), ještě dříve však začal cestovat po zemích bývalého Sovětského svazu. Postupně pobýval u sibiřských starověrců, pastevců sobů i velrybářů na Čukotce, poznal život v pravoslavném klášteře i práci vulkanologů na Kurilských ostrovech. Fotografoval trans sibiřskou magistrálu, místa bývalých gulagů či těžbu ropy na Sachalinu. Na Sibiři též poznal svou budoucí ženu Světlanu. Opakovaně získal ocenění v soutěži Czech Press Photo a zorganizoval řadu samostatných výstav doma i v zahraničí. VYCHÁZÍ VE SPOLUPRÁCI SE SPOLKEM 400 ASA září 2019 ISBN 978-80-7637-033-3 200 STRAN pevná VAZBa

Renata Vrabelová, Vladimír Šlapeta, Milan Jaroš, Lukáš Žentel

Brno moderní II Velký průvodce po architektuře 1949–2000 Dějinné peripetie druhé poloviny 20. století zanechaly na tváři moravské metropole možná překvapivě pestrý otisk. Stopy sorely nacházíme na sídlištích brněnských předměstí, zářným příkladem bruselského stylu je hotel Continental, za jednu z nejúspěšnějších českých architektonických realizací byla označena brutalistní budova Ingstavu ve Štýřicích. Proslulý kampus Masarykovy univerzity v Bohunicích, radnice v Žabovřeskách či Moravská zemská knihovna dokládají ozvěny hnutí high-tech, postmoderny i dekonstruktivismu. Druhý díl úspěšného průvodce po brněnské architektuře představí slavné i méně známé stavby. Hesla opět doprovázejí fotografie zachycující současný stav budov, publikace obsahuje přehledné mapy s vyznačenými objekty a medailonky architektů. VYCHÁZÍ S PODPOROU MAGISTRÁTU MĚSTA BRNA listopad 2019 ISBN 978-80-7432-920-3 296 STRAN polotuhá VAZBA

Architektka Renata Vrabelová (1959) se od roku 2000 zabývá propagací moderní architektury a udržitelného stavění. Je editorkou řady publikací o brněnské architektuře 20. století, od roku 2016 pracuje v Metodickém centru moderní architektury ve vile Stiassni v Brně. Uznávaný historik architektury a vysokoškolský pedagog Vladimír Šlapeta (1947) působil od sedmdesátých let do současnosti v mnoha vedoucích funkcích (Národní technické muzeum v Praze, ČVUT) a je autorem řady publikací o moderní architektuře.

Milan Jaroš (1979) je stálým fotografem časopisu Respekt. Jeho práce získaly řadu ocenění v soutěžích Czech Press Photo, Frame, Unicef Photo Award, Unicredit Photo Award. Lukáš Žentel (1976) se od studií na pražské FAMU soustřeďuje na fotografie architektury. Zároveň externě pracuje na sbírce portrétů pro Pamět národa.

Tomáš Šebek

Nebe nad Jemenem Odjet jako chirurg na misi s Lékaři bez hranic neznamená jen vracet vyhřezlá střeva zpátky do břicha. I přes každodenní hřmění střelby, všudypřítomnou hrozbu cholery, operace těžce postřelených dětí a nedostatek spánku se Tomáš Šebek na své jemenské misi snaží pozorovat běžný život, který se skrývá pod tímto válečným závojem. Jak se žije muslimským lékařkám? Jaké lidské příběhy se ukrývají za tvářemi pacientů a co o nás prozrazují naše jména? To vše popisuje Tomáš Šebek ve své nejnovější knize z místa současné největší humanitární katastrofy na světě, ale zároveň mu nechybí i smysl pro humor a nadsázku. Tomáš Šebek (1977) působí jako chirurg v pražské Nemocnici Na Františku. S Lékaři bez hranic poprvé vyjel v roce 2010 na Haiti, zasažené ničivým zemětřesením. O dva roky později misi na Haiti zopakoval a své zápisky, publikované průběžně formou blogů, vydal souborně v úspěšné knize Mise Haiti (2013). S velkým čtenářským ohlasem se setkaly i jeho záznamy ze dvou misí do severního Afghánistánu, které vyšly knižně pod názvem Mise Afghánistán: Český chirurg v zemi lovců draků (Paseka 2015). V roce 2017 se Tomáš Šebek vypravil do Agoku v Jižním Súdánu. Texty z této mise publikoval v knize Africká zima (Paseka 2017). V lednu 2019 byl cílem jeho mise Jemen. Říjen 2019 ISBN 978-80-7637-005-0 300 STRAN měkká VAZBa

ukázka

S Káčou jsem se loučil už doma. Zaměstnal jsem ji, chudáka, tím, aby si postahovala své umělecké fotky z karty a já si ji mohl vzít do svého foťáku. Aspoň si to konečně zálohuje. Pusa. Objetí. Šimon mi předává můj starý Canon na letišti, kam se záhadným způsobem dostal za třináct minut z Foto Škoda, kde mi do foťáku koupil ná hradní díly. Pusa. Objetí. Dáš mi pusu, Adame? Naznačí, ale čeká ji ode mě. Ještě to neumí. Objetí. A už někam letí v myšlenkách a ba tolí se na svých rychlých nohou kamsi do víru letiště. Žena. Pusa. Objetí. A ještě dvě. Silně. Beze slov. V pondělí mi volala Veritas. Jo, ta od prezidenta Havla. Řešili jsme spolu jednoho pacienta. Prý ať mě bůh provází. Zná mě. Už jen ze sportu namítám, že jsem ateista a že se musí v Jemenu vejít vedle Alláha. Prý se vejde. Aniž to stačím říct, automaticky mi nabídnou Emergency Exit. Umíte anglicky? Ne, odvětím přesvědčivě. Nevadí. Prima. Sedím a testuju, jak dlouho mi nechají otevřený Mac na klíně. Byť ho po hlášce, že se máme vypnout a zastrčit, viděli tak desetkrát, a ač koli stevard sedá hned proti mně, já pořád píšu! Jsem neviditelný. Už takhle brzy se začnou dít zázraky? Ty se v letectví dějí. Vybaví se mi, jak jsem před měsícem až do posledního momentu nouzo vě sedal poprvé v životě (a doufám naposledy) do pole u Temelína. Padesát metrů nad zemí jsem konečně otevřel omylem přiškrcený přívod paliva, který jsem si nevědomky přivřel při ohřevu karburá toru. Osoba vedle mě ani nemrkla. To bylo ještě děsivější. Jak asi umím být tedy přesvědčivý? Z pražského letiště jsem ještě zavolal ženě. Tak co, v pohodě? Jo, už jsme v normálním módu „Ty jsi v pytli a my tady sami“. Nemůžu být smutná ani brečet, protože jsem v Lidlu u pokladny a Adam rekvíruje nákup. Měj se, užij si to, my budeme dobrý. Zná mě. Je statečná. I proto jsem si ji kdysi vybral. Zato netuším, proč si ona vybrala mě. Poslední telefonát patří mé živé mrtvé schránce. Vypínám. Čekám na znamení.

Nassim Nicholas Taleb

Nasadit vlastní kůži Skryté asymetrie v každodenním životě Nejprovokativnější a zároveň nejpraktičtěji zaměřená kniha od autora celosvětového bestselleru Černá labuť. Taleb nově definuje, co znamená rozumět světu, být úspěšný ve své profesi či být prospěšný spravedlivé společnosti. Jak říká: „Nevěřte nikomu, kdo nenasadil vlastní kůži!“ Tvrdí například: • Společenská spravedlnost závisí na symetrii a vyrovnaném rozložení rizika. Není risku – není zisku platí i naopak. Ostatní nemohou nést rizika vašeho podnikání. • Etická pravidla nejsou univerzální. Vaše vlastní bublina je pořád menší než lidstvo samo. Svět ovládají menšiny, nikoli většiny, ne konsensus, ale vkus a etika, kterou vnutí tvrdohlavé menšiny ostatním. • Pozor na složitá (zpoplatněná) řešení. Nač posilovat na drahém stroji – stačí činka. • Pravé náboženství záleží na věrnosti, ne na víře. Sílu víry dokládá jedině ochota riskovat pro ni vlastní kůži. Z ANGLIČTINY PŘELOŽIL JAN KALANDRA srpen 2019 ISBN 978-80-7637-025-8 304 STRAN pevná VAZBA

Nassim Nicholas Taleb (1960) pracoval po studiích na univerzitách ve Francii a USA mj. jako obchodník s deriváty a investiční poradce. Je profesorem na Polytechnickém institutu Newyorské univerzity, působil rovněž na Londýnské obchodní škole nebo na Oxfordské univerzitě. V Pasece vyšel jeho celosvětový bestseller Černá labuť (2007, č. 2011) i díla Zrádná nahodilost (2001, č. 2013) a Antifragilita (2012, č. 2014).

Martin Selner

Autismus & Chardonnay: Pozdní sběr „Díky autismu nejste zákonitě ani sexy, ani geniální matematik, to je jen klišé z filmů,“ vysvětloval Martin Selner ve své prvotině Autismus & Chardonnay. Nyní pokračuje třeba tím, co autismus dovede naučit. „Začal jsem si uvědomovat, že co se zdá být snazší, nemusí být zároveň správné. Někdy je ve světě autismu prostě správné rajčata ze salátu vyndat, až když je salát hotový, než je tam vůbec nedávat.“ Selner píše s ironií a nadsázkou sobě vlastními, neutápí své příběhy v patosu, přesto život s autismem nijak nezlehčuje a uvědomuje si jeho tíhu. Někdy ji dovede vyléčit víno a Jesenka v akci, hlavní však je nezavírat oči před jinakostí a nebát se říkat si o pomoc. Martin Selner (1984) žije v Praze, od roku 2013 pracuje jako asistent ve stacionáři zaměřeném na pomoc lidem s poruchou autistického spektra. V březnu 2016 začal o svých zkušenostech psát blog s názvem Autismus & Chardonnay, za který byl nominován na Křišťálovou lupu 2016 v kategorii One Man Show a v roce 2017 na Magnesia blog roku. Z blogu vychází i stejnojmenná kniha, která vyšla na podzim roku 2017. Martin Selner přispívá také pravidelnými sloupky do časopisu Nový prostor a pro Deník N. VYCHÁZÍ VE SPOLUPRÁCI S NAKLADATELSTVÍM PASPARTA říjen 2019 ISBN 978-80-7432-975-3 136 stran měkká vazba

ukázka

Tábor & fotbal Finále mistroství světa ve fotbale mě a mé děti zastihlo na letním táboře. Tuhle shodu náhod jsem bral jako znamení, že nastal čas konečně je zasvětit do pravého fandění. I když Česká republika na mistrovství nepostoupila, což se dalo mimo jiné poznat i podle ab sence vlaječek na zpětných zrcátkách aut, pořád bylo komu fandit. A já se nemohl dočkat. „Ale jen když se budou chtít dívat i děti,“ upozornila mě paní ře ditelka na skutečnost, že se v práci nemůžu jen tak dívat na fotbal. A tak jsem je šel oslovit, jestli by někdo neměl zájem. Chtěl jsem k nim být zcela upřímný. Po vzoru velkého Dona Corleone jsem jim tedy předložil nabídku, která se neodmítá: „Buď půjdeme pěšky na výlet, pravděpodobně to bude dost do kopce, docela daleko a je možný, že potkáme i nějaký hady, nebo se můžeme z postele dívat na finále mistrovství světa a jíst u toho brambůrky. Případně u toho můžete být i trochu sprostý.“ Nikdy bych nevěřil, že mezi autisty je tolik fanoušků fotbalu.

Inti Chavez Perez

Respekt Všechno, co kluci potřebují vědět o sexu a lásce Kluci o sobě často pochybují – o svém těle i o tom, jestli obstojí, když dojde na vztahy a intimitu. Často přitom tyto pochyby schovávají pod masku tvrďáka. Respekt je ojedinělá příručka o sexu, která se čtenářem mluví naprosto otevřeně a nenuceně jako kámoš. Což se hodí, když dojde na otázky o intimní hygieně, velikosti penisu nebo tělních tekutinách. Zároveň ukazuje, jak se chovat k ostatním, aby se s námi cítili příjemně a v bezpečí. „Základem dobrého sexu i lásky je respekt,” říká autor na začátku knihy, která by měla kluky podpořit v době, kdy se společnost mění a kdy muži hledají nové cesty, jak být muži. Probere s nimi také pohlavní identitu, sexuální orientaci, ideál krásy nebo sexuální zdraví. Věříme, že i ženám a holkám přinese poučení a rodičům kompas, s jehož pomocí snáze proplují pubertou svých dětí. Inti Chavez Perez je spisovatel, novinář a odborník v oblasti sexuální výchovy a andrologie (lékařský obor, který se zabývá chorobami mužských reprodukčních orgánů, jejich léčbou a prevencí). Během svého působení ve Švédské asociaci pro sexuální výchovu přednášel po celém Švédsku teenagerům o sexu a diskutoval s nimi. Švédská vláda ho zvolila odborníkem na otázky sexuálního násilí na chlapcích, LGBTQ, tzv. násilí na cti atd. Stal se také členem poradního sboru Švédské agentury pro mládež a občanskou společnost. ZE ŠVÉDŠTINY PŘELOŽIL MARTIN SEVERÝN VYCHÁZÍ S PODPOROU ŠVÉDSKÉ KULTURNÍ RADY srpen 2019 ISBN 978-80-7637-011-1 224 STRAN měkká VAZBA

ukázka

NIKDO NIKOHO NEVLASTNÍ Člověka někdy popadne žárlivost. Často se problém týká spíš toho, kdo žárlí, než partnerky či partnera. Když někdo z vás pocítí žárlivost, musíte si o tom promluvit. Co ho nebo ji k žárlivosti přivedlo? Existuje skutečně něco, co vztah ohrožuje, nebo si žárlivec jenom něco vyfabuloval? Pamatuj, že jeden druhého nevlastníte. I když spolu chodíte, každý o sobě pořád rozhoduje sám. Nikdo nemůže nikomu bránit v tom, aby se bavil na večírcích nebo se setkával s lidmi, které má rád. Zároveň je však nutné brát pocity toho, kdo žárlí, zcela vážně. Možná zkrátka potřebuje ještě o něco silněji vnímat, že ho nebo ji partner miluje. NIKDO NIKOMU NEDLUŽÍ SEX Většina lidí zažije první sex s tím, s kým chodí. Ovšem jenom pro to, že spolu chodíte, spolu ještě nemusíte spát. V minulosti se od novomanželů očekávalo, že budou souložit, aby zplodili potomky a dědice. Dneska spolu mohou lidé spát, aniž by se milovali, a stej ně tak se mohou milovat, aniž by spolu měli sex. Ani ty, ani tvoje partnerka nebo partner nenesete zodpovědnost za plné uspokojení sexuálních potřeb nebo fantazií toho druhého. Používat lásku jako prostředek k sexuálnímu vydírání je hloupé.

Glen Weldon

Temný rytíř Historie Batmana a zrod nerdů Tahle kniha ukrývá víc překvapení než Batmanův opasek. Věděli jste, že redaktoři Batmana dali publiku možnost telefonicky hlasovat o životě a smrti vedlejší postavy? Že filmy s Batmanem navždy změnily hollywoodský marketing? Že nepřímo stál na počátku fenoménů, jako jsou internetová diskusní fóra nebo fanouškovské weby, a že napomohl oblibě psaní takzvané fanfikce? Zkušený publicista a fanoušek Glen Weldon dává do souvislostí podoby a interpretace Temného rytíře od jeho zrodu v komiksu před 80 lety až po nedávnou minulost. Přibližuje pozadí vzniku a kvality milovaných i nenáviděných děl: Nechybí televizní seriál ze 60. let, filmy od Tima Burtona, Joela Schumachera a Christophera Nolana, animovaná verze z 90. let ani nejslavnější komiksy od Neala Adamse, Franka Millera, Alana Moora nebo Granta Morrisona. Batmanův život na papíře i mimo něj se prolíná se vznikem kultury zarytých fanoušků, kteří si žárlivě střeží to, jak má podle nich Batman vypadat a koho má reprezentovat. Weldon ukazuje vzestup nerdů, kteří svým zápalem dokázali obohatit běžné publikum a mainstream, ale mezi nimiž se pravidelně objevují tací, jejichž vášeň se proměňuje v nenávist. Objevná kniha, kterou si pochvalují také oceňovaní scenáristé jako Tom King nebo Scott Snyder, vám otevře cestu k novému čtení Batmanových příběhů. Z ANGLIČTINY PŘELOŽIL DAVID KORANDA listopad 2019 ISBN 978-80-7432-947-0 300 STRAN pevná VAZBA

Glen Weldon je zkušený novinář, komiksový kritik a od šesti let zapálený fanoušek Batmana. Přispívá do médií, jako jsou New York Times, The Washington Post, The New Republic, Slate, The Atlantic, The Village Voice, a moderuje oblíbený podcast Pop Culture Happy Hour pro NPR. V prvotině se věnoval kulturní historii Supermana (Superman: The Unauthorized Biography, 2013). Jeho kniha Temný rytíř: Historie Batmana a zrod nerdů z roku 2016 se stala základní příručkou batmanologie, odhalila další zákoutí popkultury a zábavního průmyslu.

pro dÄ&#x203A;ti

Rotraut Susanne Bernerová, Dagmar von Crammová

Děti vaří celý rok Moje první kuchařka Ať je jakékoli roční období, vždycky si uvaříme něco dobrého. Každá sezona nabízí jiné ovoce a zeleninu, ze kterých hravě připravíme pizzu, indické birjání nebo třeba jahodové tartaletky. S tím vším nám poradí kamarádi a kamarádky z oblíbených obrázkových příběhů Jaro, Léto, Podzim a Zima: Zuzana a Tom, Matouš a Káťa nebo teta Květa s dědou Vaškem. Havran a papoušek Niko mají navíc spoustu chytráckých připomínek. Od všech se dozvíme plno zajímavostí třeba o zelenině a koření: Věděli jste například, že sedmikrásku nebo jetel můžeme sníst? Naučíme se všelijaké finty a triky – jak nebrečet nad cibulí, jak si založit bylinkovou zahrádku nebo jak na domácí zmrzlinu. A vyrobíme si i něco, co není k snědku, třeba peckový polštářek, lepidlo nebo vlastní kuchařku. Rotraut Susanne Bernerová (1948) vystudovala v Mnichově grafiku a design. Třikrát získala Německou cenu za literaturu pro mládež a obdržela prestižní Cenu Hanse Christiana Andersena, nejvyšší ocenění pro tvůrce dětských knih za celoživotní dílo. Patří mezi nejznámější a nejúspěšnější současné ilustrátory a autory knih pro děti v Evropě i v zámoří. Dagmar von Crammová (1955), je specialistka na zdravou výživu. Autorka několika úspěšných odborných knih, členka Německé společnosti pro výživu a nadace Lépe jíst, lépe žít a také šéfredaktorka časopisu Eat healthy má jedno hlavní heslo: Jídlo ať přináší zdraví i požitek současně. A začít je třeba od začátku – u dětí. Z NĚMČINY PŘELOŽILA MAGDALENA ŠTULCOVÁ srpen 2019 ISBN 978-80-7432-988-3 144 STRAN pevná VAZBA

Marek Bečka, Radek Beran, Vít Brukner, Bára Čechová

Buchty a loutky dětem Rozpustilé pohádky, obrázky a komiksy Když se vám připlete do cesty Bambuch, můžete si být jisti, že máte na potíže zaděláno. Jako by nestačilo, že si jeden zvídavý tatínek přičichl v botanické zahradě ke zmenšovací kytce! Přepracovaná maminka zase omylem vypila zmizík a holčička Kryšpínka nechce spát. A kdo je to vlastně Prd, Fuk a Blek? Že vám z toho jde hlava kolem? Na všechny polízanice a patálie ovšem existuje řešení! Recept, jak spolehlivě rozprášit Bambucha i podzimní chmury, vám poskytnou Buchty a loutky. Slavný soubor na chvilku vyměnil loutky za papír a sepsal pro děti neuvěřitelné příběhy a rozpustilé pohádky s báječnými ilustracemi. VYCHÁZÍ S PODPOROU MINISTERSTVA KULTURY ČESKÉ REPUBLIKY září 2019 ISBN 978-80-7432-974-6 120 STRAN pevná VAZBA

Radek Beran (1968) je člen souboru Buchty a loutky. Podílel se například na filmech Pinocchio, Caleidoscop, Uspavač či Hodina staroroční. Režíroval také loutkový film Malý pán. Marek Bečka (1964) je herec, režisér a člen souboru Buchty a loutky. Působí jako vysokoškolský pedagog na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v Praze. Vít Brukner (1962) patřil k okruhu autorů vydávajících samizdatový sborník X (Desítka). Byl členem hudební skupiny Národní třída. Pro inscenace Buchet a loutek také skládá hudbu, pořizuje výpravu a režíruje. Bára Čechová (1975) je výtvarnice. Věnuje se především divadelním projektům pro děti i dospělé. Spolupracuje zejména s režisérem Jiřím Jelínkem nebo právě se souborem Buchty a loutky.

Vojtěch Matocha, Karel Osoha

Prašina: Černý merkurit Prašinu sevřel mráz, neobydlené ulice jsou zaváté sněhem. Od prvního dobrodružství Jirky a En uplynulo několik měsíců, přímo v tajemné čtvrti si vybudovali klubovnu zvanou Doupě a objevili prašinskou část Krchleby, ze které přichází hrozba pro celé město. Přesto se zdá, že jejich přátelství slábne. Na koho se ještě mohou spolehnout, když i oni dva před sebou mají tajnosti? Pod ocelovým nebem se odehraje strhující příběh, který vyvede z omylu všechny, kdo si mysleli, že na Prašině může nastat klid. Působivé ilustrace odhalí nová zákoutí a tajné stezky křižující záhadnou pražskou čtvrť. Vojtěch Matocha (1989) vystudoval matematiku, dnes vyvíjí software pro mobilní telefony. Tvůrčím psaním se zabývá od gymnázia, úspěšně se účastnil několika literárních soutěží, píše recenze pro iLiteraturu. Jeho debut Prašina (2018) se stal bestsellerem a těší se oblibě čtenářů napříč generacemi. Prašina získala Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství a Cenu nočních spáčů Noci s Andersenem. Autorovi přinesla nominace na Magnesii Literu, Cenu Jiřího Ortena nebo Zlatou stuhu. Karel Osoha (1991) patří k předním komiksovým autorům. Upozornil na sebe webovým komiksem Plíč, který paroduje japonské akční příběhy. Za album Češi 1948: Jak se KSČ chopila moci získal cenu Muriel pro nejlepšího kreslíře. Díky ilustracím pro Prašinu a prvnímu dílu komiksové trilogie Návrat Krále Šumavy byl nominovaný na Czech Grand Design. říjen 2019 ISBN 978-80-7432-989-0 264 STRAN pevná VAZBA

ukázka z knihy Prašina: Černý merkurit

—−–—−–—−–—−–—−–—−––— Krchleby —−–—−–—−–—−–—−–—−––—

En mu podávala deku. Sotva ji vnímal. Seděl na podlaze a třásl se po celém těle. Napravo ode dveří viselo zrcadlo, Jirka v něm sám sebe nepoznával. Bledý obličej, rty promodralé, jen o pár odstínů tmavší než zbytek tváře. Vlasy mokré a slepené, třpytil se v nich tající sníh. Levá dlaň bolela, tiskl ji k tělu. Když s ní pohnul, zaznamenal zvláštní tlak. Jako kdyby v ní vyrostla jedna kůstka navíc. „Slyšíš?! Jdeme dolů k Bartákové,“ zaslechl ustaraný hlas. En něco říká. Třeba ztratil vědomí, leží někde v závěji a všechno tohle je jenom poslední, krásný sen. „No tak, vstávej přece, Jirko,“ pomáhala mu En na nohy. Její dlaň byla horká. Mátožně se postavil a nechal se vést. Usadila ho v předsíni a sama šla hledat paní Bartákovou. Slyšel, jak spolu rozmlouvají. Oči se mu klížily. „Kristepane, ty si koleduješ o zápal plic,“ prohlásila paní Bartáková, když ho uviděla, „to mokré oblečení musí dolů, hned. Tady máš prošívanou deku, zabal se do ní. Nachystám horkou vanu. No tak, posloucháš mě?! Mám to z tebe 30

sundávat sama? Jak chceš. Anastázie ti mezitím uvaří čaj. Anastázie, ten vlevo na polici, to najdeš.“ Horká koupel pomohla, do těla se mu vracel život. V koupelně v přízemí nikdy předtím nebyl, připadala mu ještě větší než ta v patře. Vysoký strop, bílé obložení, vana na čtyřech nohách, široké umyvadlo s měděnými kohoutky, svícny na stěnách a v rohu kachlová kamna. Všechno nejmíň sto let staré. Usrkával čaj, hrníček odkládal na okraj vany. Vzduch byl plný páry. Co když ho sledovali až sem? Jirka se ošil. Ani tady není v bezpečí. Jakmile se trochu vzpamatuje, musí pryč. Na Doupě narazili v listopadu úplnou náhodou. Vydali se tehdy po tajné stezce, En chtěla zjistit, co znamená ten modrý obdélníček na mapě, u kterého žlutá přerušovaná čára končila. Neobjevili ale nic, jenom jakousi ohořelou ruinu prorostlou kopřivami, plnou plesnivých hadrů a hnijícího listí. Na zpáteční cestě zabloudili, minuli schodiště a ocitli se na balkonu ve čtvrtém patře činžovního domu. Pod nimi se otevřel výhled na zpustlou vilovou kolonii. Kdysi snad byla domovem prašinské smetánky, dnes jen zanedbanou džunglí. Z oken se sápaly zdivočelé stromy, honosná stavení pohltil břečťan a branky do zahrad dávno zmizely v živých plotech, které nikdo nestříhal. Doupě stálo na samém okraji kolonie, zdálo se v lepším stavu než ostatní domy. Původně se vila jmenovala „Poupě“, ale nožka prvního písmene upadla spolu s omítkou, na které byl nápis vyvedený, a Jirkovi s En se nový název zamlouval víc. Z vil v okolí nebylo Doupě zdaleka největší ani nejhonosnější, kromě přízemí mělo jen jedno patro a nad ním Pozorovatelnu, úzkou věžičku s okny do všech čtyř stran. Nebýt Pozorovatelny, asi by si Doupěte vůbec nevšimli. „Podívej,“ zašeptala tehdy En vzrušeně a ukázala prstem. O chvíli 31

Milada Rezková, Jan Šrámek, Veronika Vlková

To je metro, čéče! Pražské metro určitě znáte vy, vaše babička i máma. Třeba s ním každý den jezdíte do školy, do práce nebo na nákup. Ale víte, že je to místo plné zajímavostí, tajemství, nápadů a dobrodružství? Seznamte se s Karlem Kroupou nejmladším a jeho svérázným dědečkem a ponořte se spolu s nimi do chodeb, tunelů, historie i současnosti podzemní dráhy. Zkuste si vypočítat, kam až byste dojeli, kdybyste všechny trasy pospojovali do jediné. Co se děje v metru v noci? A straší ve Strašnické? Knížka plná ilustrací, plánků a komiksů představuje pražské metro jako úžasnou stavbu i skvělý dopravní prostředek. A protože spojuje populární výklad s veselým příběhem, čeká na čtenáře a čtenářky pořádná jízda. Spisovatelka Milada Rezková (1979) je autorkou populárních příběhů s doktorem Rackem, knížky o strachu Neboj, neboj! a redaktorkou dětského časopisu Raketa. Vychovává dvě děti a bydlí uprostřed mezi stanicemi I. P. Pavlova, Muzeum a Náměstí Míru. Ilustrátor Jan Šrámek (1983) toho nejvíc zažil na Kačerově. Je členem studia Anymade, působí jako vysokoškolský pedagog a je spoluautorem monografie Pionýři a roboti (Paseka 2016). Veronika Vlková (1985) je dcera revizorky a řidičky MHD v Brně. Dlouhodobě spolupracuje s Janem Šrámkem na ilustracích, uměleckých instalacích a videích. Svými vizualizacemi doprovodili knihu Kláry Brůhové Pražské vize (Paseka 2018). Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky listopad 2019 ISBN 978-80-7432-944-9 124 STRAN pevná VAZBA

komiks

Jeff Lemire

Essex County Sychravá krajina a venkov posetý osamocenými farmami tvoří kulisy rodinné ságy, v níž se osudy postav překvapivě protínají na ploše jednoho století. Osiřelý chlapec vyrůstá se strýcem, s nímž si moc nerozumí, před realitou utíká do fantazie a obléká se do superhrdinského kostýmu. Dva bratři, kteří tvořili nepřemožitelný hokejový tým, jsou nyní zahořklí samotáři rozdělení vzájemnou křivdou. Dobrosrdečná zdravotní sestra se snaží zmírnit rány způsobené sto let starým podvodem. Jejich životy ukazují, že proti bolesti a samotě se dá bránit empatií, soucitem a vzájemností. Příběh o kořenech smutku, o tajemstvích, která rodiče střeží před dětmi, o zradě i usmíření se stal klasikou moderního komiksu. Podobně jako díla Persepolis, Maus nebo Pod dekou k němu přilákal nové publikum. V národní literární soutěži Canada Reads se dostal mezi pět finalistů a v hlasování diváků vyhrál titul Nejlepší román desetiletí, přestože se jedná o komiks. Od veřejnosti získal víc hlasů než ostatní soutěžní knihy dohromady. Jeff Lemire (1976) pochází z kanadské provincie Ontario. Díky žánrové tvorbě a oblibě u fanoušků i kritiky slýchá přezdívku „Stephen King komiksu“. Civilní tvorba v čele s Essex County mu zase vynesla srovnání s klasiky, jako je John Steinbeck, nebo s moderními autory střihu Cormaca McCarthyho. Jeho hrdinové jsou často zamlklí samotáři a jejich vnitřní smutek dokáže Lemire zhmotnit jediným záběrem na nekonečný lán kukuřice. Z ANGLIČTINY PŘELOŽILA MARTINA KNÁPKOVÁ Říjen 2019 ISBN 978-80-7432-980-7 512 STRAN pevná VAZBA

Toy_Box

Komiksová učebnice komiksu Punk a disciplína. V tvorbě žádného jiného českého autora či autorky komiksů se tak přirozeně neprolínají tyto dva póly jako u Toy_Box. Inspirovaná graffiti a street artem, poučená DIY estetikou techno scény stejně jako znalostí literární, filmové i umělecké historie se prakticky okamžitě stala klíčovou osobností komiksu nového tisíciletí. Oceňovaná tvůrkyně nyní přichází s neotřelou učebnicí určenou všem zájemcům o toto úžasné médium bez ohledu na věk, odbornost či zkušenosti. Na základě vlastní práce i tvůrčích workshopů, které řadu let s velkým úspěchem vede, připravila vizuálně omračující publikaci. V ní odpovídá na řadu otázek, od těch týkajících se volby kresebného stylu přes rozvíjení příběhu až třeba po to, jak si najít na tvorbu čas. Její kniha není pouhou příručkou, je to zároveň originální komiksový autoportrét. Výtvarnice dlouhodobě užívající pseudonym Toy_Box absolvovala Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, poté studovala scénografii na DAMU. Pracovala jako novinářka, v současnosti je ve svobodném povolání. Svými komiksy, často se sociálními tématy, přispěla do řady časopisů a sborníků. Její komiksový román Moje kniha Vinnetou (2014) vyhrál cenu Muriel a Zlatou stuhu. Ilustrovala pohádku Petra Stančíka O díře z trychtýře (2016). V roce 2018 představila svou tvorbu na velké autorské výstavě v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově. Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky říjen 2019 ISBN 978-80-7432-927-2 240 STRAN MĚKKÁ VAZBA

Luke Pearson

Hilda a král hory Dobrodruzi, dobrodružkyně, dobrodružčata, nelezte na skálu, co je hodně špičatá. Mohl by to totiž ve skutečnosti být troll nebo starý obr… Budiž vám varováním i nový příběh s Hildou, kterou jsme opustili v momentě, kdy sama přestala být člověkem. Netroufáme si prozrazovat víc než to, že vás čeká magické dobrodružství, které ovlivní budoucnost celého města Trolberg. V dalších rolích vystupují Hildina maminka, liškoloušek Větvík nebo velitel hlídky, která chrání město před trolly. Přestože je přirovnávána k Muminkům nebo filmům Hajaa Mijazakiho, je Hilda dokonale svá. Nejprve uchvátila čtenářky a čtenáře komiksů a poté vznikly úspěšný animovaný seriál od Netflixu i samostatná knižní série. Protože jsme vás nechtěli ještě víc napínat, dlouho očekávaný díl vychází česky v čase anglické premiéry. Luke Pearson (1987) se narodil na severovýchodě Anglie v hrabství Durham, odkud je hezký výhled na Skandinávii. Folklor severských zemí výrazně ovlivnil jeho slavnou sérii Hilda, která je přeložena do šestnácti jazyků a svému tvůrci přinesla řadu ocenění včetně Britské komiksové ceny nebo Ceny Maxe a Mořice. Pearson kreslí pro deníky a magazíny (The New York Times, The Guardian, Wired) a svým nezaměnitelným rukopisem ovlivnil také kultovní animovaný seriál Čas na dobrodružství. Animované zpracování Hildy, na němž se Pearson podílí, vyhrálo ceny Annie a Emmy. Z ANGLIČTINY PŘELOŽILA MARTINA KNÁPKOVÁ září 2019 ISBN 978-80-7432-971-5 80 STRAN pevná VAZBA

Craig Thompson

Kosmo knedlíci Pro Violet je rodina tou nejdůležitější věcí v celé galaxii. Když se její táta ztratí během nebezpečného úkolu, vydává se ho hledat v doprovodu nových kamarádů: Jeden je kuře s věšteckými schopnostmi, druhý je posledním mimozemšťanem svého druhu. Violet pozná, že vesmír je úžasný a pestrobarevný, ale má i svoje mouchy. Nebo přímo velryby, které vám můžou sníst školu. Úchvatně nakreslený komiks Kosmo knedlíci je velkolepým dobrodružstvím z budoucnosti, která nápadně připomíná naši současnost. Je plný rozmanitých ras a originálních vesmírných lodí, ale tím hlavním je humorný i dojemný příběh překračující hranice žánrů i věkových skupin. Američan Craig Thompson (1975) započal svou kariéru před dvaceti lety a dnes je jedním z celosvětově nejznámějších autorů komiksu. Hned debut Good-bye, Chunky Rice (1999) na pomezí pohádky a melancholického příběhu o konci dětství mu vynesl pověst výrazného talentu. Potvrdil ji intimním autobiografickým komiksem Pod dekou (2003), jehož české vydání patří k zásadním momentům domácí komiksové scény. V roce 2011 přišel s téměř sedmisetstránkovou orientální fantasy Habíbí a další několikaleté čekání „na nového Thompsona” ukončilo v roce 2015 vesmírné dobrodružství Kosmo knedlíci, autorův první plnobarevný komiks a první dílo tvořené především pro děti. Thompson je několikanásobným držitelem cen Harvey, Eisner a Ignatz, přidal k nim i nominaci na Grammy za obal desky Friend and Foe od portlandské kapely Menomena. Z ANGLIČTINY PŘELOŽIL RICHARD PODANÝ Říjen 2019 ISBN 978-80-7637-024-1 320 STRAN pevná VAZBA

ediční plán narozeninová příloha

Nechceme se stát továrnou...............................................................................2 S Annou Horáčkovou a Jakubem Sedláčkem o tom, jak dělají Paseku Místopis Paseky........................................................ 10 Ilustrovaný průvodce po architektuře Vypadali jsme jako obrozenci............................................................12 S Ladislavem Horáčkem o Tarzanovi, knihách a jeho Pasece Křížovka..................................................................................21 Když si zapomenete knihu Kniha stojí vždycky deset piv................................................................... 22 Kalkulace podle Ladislava Horáčka Která kniha z Paseky vás nejvíce zasáhla?......................................... 24 Anketa Krvavá Paseka........................................................................30 Komiks Časová osa......................................................................................... 32 Vybrané knižní milníky

Ediční plán Nakladatelsví Paseka — narozeninová příloha Obsah, grafika a sazba Nakladatelství Paseka Ilustrace Tomáš Cikán (s. 22–23), Lukáš Fibrich (s. 30–31), Jindřich Janíček (s. 10–11), Toy_box (obálka) Fotografie Agáta Dolejší (s. 2–3, 6, 7), Barbora Sýkorová (s. 12–13), Václav Vašků/Economia (s. 18) Rozhovor na s.12–20 poskytl týdeník Respekt Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s., Český Těšín Knihy Nakladatelství Paseka najdete u dobrých knihkupců nebo na adrese: Nakladatelství Paseka, Chopinova 4, 120 00 Praha 2 paseka@paseka.cz, +420 222 710 751

děkuju, tati! Je 9. prosince 1989, tři týdny po sametové revoluci a ty si plníš svůj sen. V garsonce v šestém patře v domě bez výtahu zakládáš nakladatelství a vydáváš Krvavý román, obskurní knihu Josefa Váchala, jehož osoba ti změní celý život. Pár let se nebudeme moc vídat. Já budu bojovat s pubertou a ty mezitím otevřeš několik knihkupectví, hospodu, zachráníš Portmanův dům zdobený Váchalovými malbami, budeš režírovat ochotnické divadlo a stát u založení restaurátorské školy v Litomyšli. Určitě jsem na něco zapomněla. Vím, ale ty mi to jistě odpustíš. Jen málo lidí žije tak plnohodnotný život. Vzal ti zdraví, ale ty jsi ho miloval. Když mi bylo osmnáct, vzal jsi mě na brigádu do knihkupectví v Ibsenově ulici, kde tou dobou sídlila i redakce nakladatelství. Myslím, že ani jeden z nás v té době nevěřil, že bych v Pasece zůstala. Víš, že je to už třiadvacet let, co jsem v Pasece? Když jsi umíral, říkal jsi, že jsem chudák, že jednou zdědím tvého milovaného rozmazleného psa Packu a Paseku. A že nevíš, co je horší. Packa je již s tebou, a Paseka? Daří se nám a já mám to štěstí, že mám práci snů. Práci, kam se každé ráno těším. Neboj, vím, jak je nakladatelství nejistý a rizikový podnik, a pamatuji se na probdělé noci a stres, zda to zvládneme. Zda lidi nepřijdou o práci, zda se ten sen nerozpadne jako domeček z karet. Vím, že nikdy nedosáhnu toho co ty, ale společně s lidmi, kteří teď v Pasece i mimo ni jsou a jejichž práce si velice vážím, udělám vše, aby Paseka žila dál a dělala radost všem našim příznivcům a milovníkům knih. A samozřejmě tobě.

Anna Rezková Horáčková ředitelka nakladatelství Paseka

nechceme se stát S Annou Horáčkovou a Jakubem Sedláčkem o minulosti a budoucnosti paseky

továrnou 3

O Pasece se traduje, že to není jen nakladatelství, ale kulturní společenství, prostor. Pamatujete si na okamžik, kdy jste se tu ocitli poprvé? Anna

Nevzpomínám, protože jsem v Pasece od svých osmnácti let, v podstatě jsem tu vyrůstala. Ale tu zvláštní atmosféru si vybavuju – byl to takový střet s venkovním světem, který byl v devadesátých letech strašně rychlý a hnal se za úspěchem. Přátelství mezi lidmi všeobecně vyprchává, ale v Pasece se vždycky všechno dělo v kamarádském a kulturním duchu.

Jakub

Já mám tři iniciační setkání s Pasekou. První se událo v roce 1990, když jsem v metru na Kačerově viděl prodávat Krvavý román a vůbec jsem nevěděl, co si o té knize mám myslet, protože Váchala jsem tehdy ještě neznal. Dodnes si pamatuju tu černou obálku s červenými písmeny a podivným podtitulem Studie kulturně a literárně historická. Velmi mě zaujala a přitahovala, ale protože byla na mé poměry dost drahá, nechal jsem si ji darovat k Vánocům.

A druhá iniciace?

Jakub

Když jsem chodil do Ibsenovy ulice do hospody Paseka, kde se setkávali redaktoři, historici a autoři, seděli v tom zahuleném sálu, pili pivo a většinou se s obdivuhodnou erudicí o něco přeli. Tohle mi na Pasece vždycky přišlo zajímavé, to setkání chytrých a vzdělaných lidí a současně ten hospodský, punkový charakter. No a potřetí jsem byl omráčený, když jsem přišel na pracovní pohovor a vstoupil do haly tady v Laichterově domě. Nikdy bych nečekal, že se tu skrývá tak nádherný interiér.

Anna

Připadalo mi vtipné, když jsi tehdy přišel v obleku, protože takhle formálně se tu nikdo neoblékal. Říkala jsem si: „Sakra, je dobrej, ale zapadne sem?“

Co pro vás tedy dnes znamená, když se řekne Paseka? Anna

Druhá rodina.

Jakub

Svobodný prostor. Paseka má v sobě esprit, který žádné jiné nakladatelství nemá, otevřenost a svobodomyslnost, to dědictví po Ladislavu Horáčkovi. Chceme vydávat takové knížky, které přispívají k tomu, aby se svobodně myslelo. Já Paseku vnímám skoro až jako svého druhu think-tank.

Není ale ta stará Paseka, spjatá s Váchalem a Klímou a hospodskými diskusemi v Ibsenovce, už jen legendou? Jakub

Já si to nemyslím, i když se Paseka od té doby přirozeně posunula trochu jinam. Je to vidět na knížkách, které vydáváme a které nás nějakým způsobem odrážejí. Já vždycky říkám, že vydáváme knihy, které chceme sami číst nebo které chceme, aby četly naše děti. A pak se snažíme, aby v Pasece pracovali lidi, kteří sem charakterově a myšlenkově zapadnou.

Anna

Stará Paseka existovala v porevoluční době a byla skvělou ukázkou nabyté svobody. Stejně, jako se mění společnost, i Paseka prochází různými obdobími. Nicméně doufám, že stále úspěšně držíme ducha nakladatelství.

Anno, jak těžké bylo, když jsi musela po smrti svého otce převzít odpovědnost za celý podnik? Anna

Sice jsem si tu od těch osmnácti let prošla všemi pozicemi od pomocné síly v knihkupectví přes odbyt až po vedení celého nakladatelství, ale když táta zemřel, musela jsem najednou dospět a zodpovědnost na mě padla plnou vahou. I když už jsem předtím byla ředitelkou, pořád jsem měla tátu za zády, mohla jsem s ním všechno probírat, radit se s ním. Spolu s tou zodpovědností jsem ale zároveň získala větší volnost.

5 5

V čem?

Anna

Mohla jsem se víc zaměřit na to, co mě samotnou baví. Už to není jenom historie, na které byla Paseka založená. Rozšířili jsme ediční plán o komiksy, dětskou literaturu a větší důraz klademe na publicistiku a současná témata. Na knížky, které čtenářům pomáhají orientovat se v současném světě.

Jakub

Ono to dává smysl i z hlediska vývoje společnosti. V devadesátých letech se diskutovalo o novém, porevolučním pojetí historie a společnost potřebovala projekty, jako byly Velké dějiny nebo Malé dějiny, byla to v podstatě společenská objednávka, kterou se Pasece podařilo naplnit. A teď společnost podobně hledá, kam směřuje, a my se snažíme vydávat knihy, které by na tyhle společenské otázky hledaly odpovědi. A nemusí to být jen typ esejistické knihy, jakou je Opuštěná společnost od Erika Taberyho, může to být román Amose Oze, Ljudmily Ulické nebo kvalitní komiks, který emancipuje děti, aby byly statečné, aby se nebály, aby měly rády svět kolem sebe. Tohle rozvíjení pozitivních hodnot vidím jako jeden z hlavních smyslů Paseky.

Zmínil jsi, Jakube, že Paseka je jiná než ostatní nakladatelství. V čem? Jakub

Jsem strašně rád, že nemusíme vydávat mainstreamové nebo komerčně zaměřené knihy. Zjistili jsme, že to neumíme. Co se nám naopak daří a co umíme velmi dobře, je vydávání knih, které máme rádi a které neděláme primárně pro zisk, ale protože chceme, aby vyšly. A mnohokrát se nám to vyplatilo. Když už jsem zmínil komiksy, tak výmluvným příkladem je Hilda, u které jsme si řekli, že ji vydáme, i kdybychom vyšli jen na nulu. Prostě proto, aby si ji naše děti mohly přečíst česky. A ona se chytla a je to jedna z našich nejúspěšnějších knih. A v tomhle mi připadá, že je Paseka jiná nebo má štěstí – má v sobě vtělenou radost, se kterou ji zakládal a vedl Ladislav Horáček.

Velké knižní domy Euromedia a Albatros Media skupují malá nakladatelství včetně těch tradičních, jako je Vyšehrad. Ty jsi, Anno, nikdy nepřemýšlela, že bys Paseku prodala a zbavila se ekonomické nejistoty? Anna

Nepřemýšlela. Upřímně, já vůbec nevím, co bych dělala jiného. Paseka mě provází celým životem a rozhodně nechci pracovat v nějakém velkém korporátu. Chápu ekonomické důvody, kvůli kterým někteří tradiční nakladatelé takovou nabídku přijali, ale já je zatím nemám a doufám, že mít nebudu. Pro mě by tím Paseka ztratila to, co ji dělá Pasekou. Dokonce jsem proto sepsala závěť. V případě, že by se mi něco stalo, převezmou Paseku do dovršení dospělosti mých dcer dva lidi, kterých si vážím a o kterých vím, že by pro naše nakladatelství udělali to nejlepší.

Bojíte se budoucnosti? Jak se vlastně Pasece daří? Anna

Zatím se Pasece daří. Náš obor je pod vlivem celé ekonomiky, což znamená, že když se přestane dařit státu, knihy jsou první na ráně. Ale zůstávám optimistkou, protože nic jiného mi nezbývá. Kdybych optimistkou nebyla, nemohla bych v tomhle oboru vůbec dělat. Nakladatelství je velice rizikové, u žádné knížky dnes není jistota, že se prodá. I proto se snažíme věnovat velkou péči jejich vzhledu, což se daří především díky novému vedení art directora Vojtěcha Sedláčka. Myslím si totiž, že pro lidi bude čím dál důležitější nejen to, jestli je kniha dobrá, ale jak vypadá. Knih vychází strašně moc a je velmi důležité se na trhu odlišit.

Jakub

A o tom, že se Pasece daří, svědčí i literární ukazatele – jsme šampionem v literárních cenách. Jen letos získala naše autorka Anna Cima Magnesii Literu a Ortenovu cenu, Vojtěch Matocha měl několik úžasných nominací a podle jeho Prašiny se točí film. Cenu za nejlepší audioknihu získala Opuštěná společnost Erika Taberyho.

A co se týče toho odlišení se na trhu? Jak se o to snažíte literárně? Jakub

Pořád hledáme nové autory, náměty, ilustrátory. Nakladatel by se neměl spoléhat na osvědčené věci, protože ty se za chvíli stanou rutinními a setrvačnými, vyprázdní se. A v tom je naše práce skvělá – pořád nás nutí hledat nové tváře, cesty, myšlenky. Jinak si naše čtenáře nezískáme a ty mladší nevychováme.

Věříte tomu, že si lze mladé čtenáře vychovat? Jakub

Sám jsem toho příkladem. Už jsem zmiňoval iniciační moment s Krvavým románem, ale také jsem odmaturoval díky Malým dějinám.

Anna

To asi my všichni.

Jakub

Navíc potkáváme na veletrzích a festivalech rodiče, kteří hledají Paseku, protože se jejich dětem líbí naše Jaro, Léto, Podzim, Zima od Bernerové, naše Hilda nebo Lichožrouti. Hledají nás, protože vědí, že oni si u nás pak vyberou taky.

A s tím souvisí další důležitá věc, která nás odlišuje od ostatních nakladatelství. My si nesmíme dovolit ztratit tvář a ryzost naší značky. Nejde o to, aby si čtenáři spojili Paseku s určitým titulem, ale s pocitem. A to spousta ostatních nakladatelství ztrácí spolu s tím, jak rozšiřují a rozšiřují svou nabídku, ve které pak ztrácejí sebe sama. My se nechceme stát továrnou na všechno možné, co je zrovna v kurzu.

Paseka letos oslaví třicáté narozeniny. Co sobě a čtenářům nadělíte? Anna

Když pominu různé literární akce, tak je to třeba výbor z díla našeho kmenového autora Petra Šabacha, který připravují spisovatelé Emil Hakl a Václav Kahuda a předmluvu napsal Šabachův přítel Zdeněk Svěrák. Bude obsahovat i dvě dosud nepublikované povídky. Z těch aktuálních knih se pak osobně těším na druhý díl Prašiny. Tu považuju za velký úspěch, který se povede jednou za mnoho let – objevit mladého, nadějného autora, který napíše něco tak poutavého a kvalitního, co překračuje žánrovou i dětskou literaturu a čte se jedním dechem. Pro mě je to takový novodobý český Jules Verne.

Jakub

A já bych doplnil třeba monumentální historickou práci Petra Čorneje o Janu Žižkovi a jeho revoluční době.

Ptal se Ondřej Nezbeda

T O

1989—1991

PRAHA, MILADY HORÁKOVÉ 123 První redakce sídlila v garsonce, v šestém patře bez výtahu. Nyní v Chopinově jsme pro jistotu v přízemí.

1991—2000

PRAHA, IBSENOVA 3 Vedle Divadla na Vinohradech sídlila nejen redakce, ale později také knihkupectví, a dokonce literární hospoda. Tu navštěvovali historici, emigranti, malíři, novináři nebo prezident Havel.

P A

1998—2010

LITOMYŠL, SMETANOVO NÁMĚSTÍ 127 V jednom domě najdete pension, antikvariát i knihkupectví. Fasádu zdobí sgrafita inspirovaná Krvavým románem. Přestože název Paseka zůstal, se současným nakladatelstvím už místo nijak nesouvisí.

2000—

PRAHA, CHOPINOVA 4 Pokračujeme v tradici z první republiky, architekt Jan Kotěra totiž dům navrhoval pro nakladatele Jana Laichtera. Prostory redakce a impozantní halu pravidelně zpřístupňujeme veřejnosti.

Vypadali jsme jako obrozenci

S Ladislavem Horáčkem o Tarzanovi, knihách a jeho Pasece Respekt, 30. 7. 2007

Patří vám jedno z nejvýznamnějších českých nakladatelství. Pamětníci tvrdí, že jste po hospodách už v hlubokém komunismu, který nedovoloval soukromé podnikání, tvrdil, že ho jednou otevřete. Není to jen legenda? Tvrdil jsem to a myslel smrtelně vážně. Vždycky jsem ale říkal, že to bude až po válce, protože jsem si myslel, že jinak změna režimu nenastane. Naštěstí to bylo jinak. Tři neděle po listopadu 1989 – myslím, že to bylo 9. prosince – jsem vyhlásil vznik nakladatelství Paseka. Jak to vyhlášení proběhlo? Přece jen, bylo to po mnoha letech první soukromé nakladatelství u nás. Událo se to v hospodě na Bílé Hoře u příležitosti kongresu Protialkoholní společnosti doktora Řimsy, která vznikla v roce 1972. Tvořila ji skupina vzdělaných lidí, kteří potřebovali nějaký únik, takže dělali formálně velmi závažné kongresové referáty na nesmyslná témata. Tím jsme se bavili léta. Lépe řečeno – oni se bavili. Já jsem se přidal až o patnáct let později, když jsme s Ivanem Beránkem a Lenkou Starou zfilmovali na kameru Admira 8 Váchalův Krvavý román. A to byl základ společnosti, která pak vytvořila Paseku. S Krvavým románem souvisí i náš název: nakladatel Paseka je jedna ze tří postav románu, za nimiž se skrývá jeho autor a můj nejoblíbenější spisovatel Josef Váchal. Krvavý román jsme vydali jako naši vůbec první knihu. To je úžasný text, najdete v něm všechno. Na Váchalovi jste ale asi základní kapitál nevydělal. Z čeho jste začínal? Můj základní kapitál byly dluhy u sestry a u kamarádů, takže jsem do začátku neměl vůbec nic. Napsal jsem ediční plán, kde bylo šest knih, a šel s ním na Knižní velkoobchod. Jinam jít nešlo, jedině tam se rozhodovalo, kolik si knihkupci čeho koupí. A oni si z toho plánu objednali za pět milionů knih. S touhle orazítkovanou objednávkou jsem šel do Komerční banky a zeptal se, jestli by mi nemohli půjčit milion korun. Rozhodovali se krátce, protože byli ještě nezkušenější než my. Nakonec mi peníze půjčili a já jsem je za tři měsíce vrátil. Potom už jsme pracovali s penězi z vydaných knížek. A v době, kdy mohly konečně vycházet knihy Milana Kundery, Ludvíka Vaculíka nebo autorů beat generation, jste začali taky Tarzana… To vymyslel kolega Beránek, který v dětství Tarzana rád četl. První náklad prvního dílu jsme udělali padesát tisíc, pak jsme

dotiskovali až na 120 tisíc. Později to šlo dolů, ale i poslední, čtyřiadvacátý díl se prodával v dnes neuvěřitelném nákladu dvaceti tisíc. Dohromady se prodalo 600 tisíc Tarzanů. Proč se potom Paseka přeorientovala na historickou literaturu, a ne třeba překladovou, po které byl po revoluci větší hlad? Nevím, jestli byl opravdu větší zájem o překlady. Vzhledem k tomu, že tehdy naší nejúspěšnější knížkou byly Dějiny zemí Koruny české, které se prodaly v nákladu 200 tisíc, nebylo až tak špatné obrátit se do historie. Na tom obratu má ale hlavní zásluhu hospoda Paseka, která bývávala vedle vinohradského divadla v Praze. Tam seděli u jednoho stolu historici, u dalšího novináři z rozhlasu, spousta navrátivších se emigrantů a podobně a probírala se dost vážná témata. A tím pádem zvážnělo i naše nakladatelství. Pokusili jsme se napravit pokřivený a manipulovaný obraz českých dějin. Vypadali jste jako obrozenci. Tím jsem se pyšnil a myslím, že jsme i byli. Bylo nutné dodat do gymnázií nové historické knížky. Ty stávající učebnice byly příšerné. Kromě historických knih a Tarzana jste v 90. letech uspěl s úplně jiným druhem literatury – reprintem Ottova slovníku naučného. To muselo znalcům v době, která preferuje především nové věci, připadat jako šílenství. Ptal jsem se lidí kolem sebe, jestli to mám vydat, ale nenašel jsem jednoho člověka, který by řekl, že je to rozumné. Všichni říkali, že jsem se zbláznil. Jenže pak jsem potkal Milana Gelnara z Arga, který měl stejný nápad se stejným ohlasem. Tak jsme si řekli, že to uděláme dohromady. Nakonec slovník vycházel v desetitisícovém nákladu a otočily se na něm šílené peníze. Ottův slovník naučný živil Paseku asi osm let. Čím si vysvětlujete takový zájem o sto let starou encyklopedii? Návratem k vlastenectví možná. Pocitem, že to je základní dílo české encyklopedické literatury, ve kterém se všechno najde. I když jen do roku 1920. Ottu si kupovali taky právníci a nejrůznější snobové, aby za sebou vyplnili stěnu. Ale díky za to – pomohli k vydání mnoha prodělečným knihám.

Nemá na tom úspěchu podíl fakt, že Češi milují tlusté knihy? Máte pravdu, tohle je zvláštní fenomén – Češi opravdu rádi kupují tlusté knihy. Jednou jsem si říkal, že by bylo dobré dělat levné knihy pro studenty, ale opustil jsem to. Češi chtějí objemné a drahé knihy. Které pak většinou nečtou. Já jsem Ottův slovník vydal, protože jsem staromilec. Vždycky říkám, že bych nejradši prožil život o sto let dřív, v devatenáctém století, jezdil bych po Praze fiakrem a stýkal se s Arbesem a Haškem. Moderní a rychlý způsob života vlastně nezvládám a nestíhám. Mám mobil, ale už psát esemesku je problém. Otravuje mě to. Navíc si myslím, že už po téhle generaci kvůli mobilním telefonům a internetu zanikne korespondence. Můžete vydat sebrané e-maily. Ty se mažou. Po současné generaci nezbude nic, jen fůra smazaných esemesek. Nic jako korespondence Jana Nerudy a Karolíny Světlé nebude. Říká se, že lidi začali díky e-mailům zase víc psát, ale vy se snad v esemesce snažíte o krásnou češtinu? Mám pocit, že když psal člověk dopis rukou, tak se chtěl předvést. Bojíte se o budoucnost knihy? Nic netrvá věčně. Váchal to hezky komentuje v Krvavém románu, když píše o soše Bedřicha Smetany na náměstí v Litomyšli: „Starý muzikant netrpělivě přešlapuje na podstavci, na který nedávno postaven byl, a že se mu asi docela nic nelíbí, že tady musí stát, ale utěšuje jej vědomí, že trvání sochy, i sebetrvanlivější, je prdem proti věčnosti.“ Knihy jsou na tom jako ta socha, ale budou tu ještě hodně dlouho. Pořád se vydávají: když přijedete na veletrh do Frankfurtu, je tam každý rok o tři sta tisíc knih víc. Jak se v závislosti na tomhle trendu pro měnila vaše nakladatelská strategie? Ta se mění pořád. Na začátku jsem chtěl vydávat takzvaně lidové čtení, kvalitní brak. Pak to přešlo na kvalitní historickou literaturu a nakonec jsem skončil u toho, aby hlavně přišly peníze. Vystřízlivěl jsem z ideálu, že nakladatel má poslání, a teď hledám cestu mezi posláním a mezi tím, jak uživit sebe a lidi, kteří pro Paseku dělají. Nebo jinak – poslání to bude vždycky, ale uživit se je zkrátka pořád těžší, mizí obrozenecké nadšení a stává se z toho tvrdá práce.

Jak to vypadá s vašimi dalšími aktivitami? Co restaurátorská škola v Litomyšli, kterou jste spoluzakládal? Ta idea vznikla při restaurování Portmonea, litomyšlského domu Jana Portmana, kde se zachovaly Váchalovy nástěnné malby. Lidé, kteří malby opravovali, měli chuť v Litomyšli zůstat a malíře a restaurátora Jaroslava Horálka napadlo, že by otevřeli školu. Bohužel ještě před jejím založením zemřel na rakovinu. Bylo mu sedmatřicet. Kde jste tehdy sháněl peníze? Pomohlo město, které nám pronajalo dům za korunu měsíčně, nějaké peníze přišly z ciziny. Do prvního ročníku – v roce 1993 – se nám přihlásilo sedmnáct lidí a o pět let později už absolventi přenášeli grafiky z Krvavého románu na stěnu domu našeho knihkupectví v Litomyšli. Studenti školy dělají po celé Evropě, pracovali i v Jižní Americe a v Mexiku, opravovali snad i nějaké písemné památky v Iráku… Škola se přede dvěma lety stala součástí fakulty pardubické univerzity, já už s ní nemám nic společného a peníze na ni shánět nemusím. Bavilo by mě ale zase dělat se studenty a manželi Švehelkovými divadlo. Hráli jsme se souborem Filigrán sedm let takovou kvazioperu podle Krvavého románu a vždycky bylo vyprodáno. Kdybych mohl, měl sílu a zdraví, tak bych znovu naložil lidi na vůz, jezdil bych s nimi po Čechách a na všechno se vykašlal. Jak pokračuje váš další projekt: osmnáct svazků Velkých dějin zemí Koruny české, který je největším historiografickým počinem v Česku vůbec? Ne tak idylicky a jednoduše, jak to zvenku asi vypadá. Bohužel polovina autorů, se kterými jsem začínal, už v tom projektu není, protože mě nechali třeba i pět let čekat a pak mi řekli, že nenapsali nic. Klidně ještě den předtím, než měli poslední, stokrát prodloužený termín, přišli a nepřinesli nic.

Nebojíte se, že se ta obří stavba na poslední chvíli zhroutí? Ne, edice už je za polovinou a základní kostra je hotová. Navíc jde o takové dílo, že kdybych nemohl pokračovat já, dodělá to někdo jiný. Stoprocentně ale věřím, že tu vydržím ještě tak dlouho, abych se dočkal posledního dílu. Většinu práce ovšem přesunuji na dceru, rozhodl jsem se, že Paseku povede, stejně by se sestrou nakladatelství zdědila. Má to jako úděl. Myslím totiž, že lidi v mém věku už by se neměli nikde moc prosazovat. Proto mně strašně vadí zvyšování věku pro odchod do důchodu, to je podle mě velmi nedomyšlená pitomost. Stát dá sice lidem důchod později, ale zároveň stejné prachy utratí za mladé nezaměstnané, kteří si nebudou moct najít práci. Všechno bude obsazené důchodci. Kdybyste byl politikem, jak byste upravil chod literárního provozu? Co říkáte třeba na chystané zařazení knih do devatenáctiprocentní daňové sazby? To bude pro knížky malá katastrofa. Zanikne pár nakladatelů, cena knížek stoupne o dvacet až třicet procent. Dobře nastavené je to ve Francii, kde se státu odvádí tři procenta, a v Británii, kde jsou knihy zbavené daní úplně. Vy ale říkáte, že kniha je zboží jako každé jiné. Na škváry, jako jsou třeba zmíněné memoáry politiků, bych tu daň klidně dal. Jak to ale rozlišit od knih, které slouží vzdělávání? Kolik procent populace tvoří stabilní čtenářská obec? Někde jsem četl, že do knihkupectví chodí pravidelně pět procent lidí a občas tam zavítá i někdo jiný. V zahraničí je to stejné. To byla iluze, kterou jsme měli za komunistů, že jsme národ čtenářů. Nejsme. Mění se těch pět procent během poslední dekády, nebo je ten nepoměr stabilní? To se nedá říct. Vím, že tržby v knihkupectvích za posledních šest let jsou stejné, ale protože knížky rostou v cenách, znamená to, že se jich kupuje míň. Co změnilo knihkupectví, to jsou obrovské knihkupecké domy typu pražského Luxoru, kvůli kterým zanikají malí knihkupci.

19 19

Není to jen věčné stěžování? Po roce 1989 křičeli knihkupci, že zajdou, a teď je to vzkvétající obor. Jaký rabat si berou z prodané knihy? Od sedmadvaceti do pětatřiceti procent. Velké prodejní domy ještě víc. K tomu připočtěte deset procent na distribuci, tiskárnu, nějaké procento autorovi a kolik zbude nakladateli? Teď se navíc knihy prodávají komisním způsobem: knihy, které knihkupec prodá, zaplatí a ty, co neprodá, vrátí. Nakladatel jako jediný nese riziko. Navíc platí daně ne z prodaných, ale vydaných knížek. Takže je jedno, že mu leží ve skladě, platí za ně stejně. Proč se nakladatelům nevede vydupat si lepší podmínky? Knihkupcům se to podařilo… To je zkrátka zákon trhu – kdo nabízí, musí ustoupit tomu, kdo kupuje. Já mám dnes problém, aby mi knihkupec vzal knížky i do komisního prodeje. Knihkupectví jsou zavalená knihami. Svaz knihkupců a nakladatelů zkoušel vymyslet nejrůznější desatera, která by obchodní vztahy napravila, ale vždycky to skončilo jenom jako morální apel. Prostě je to docela obyčejný obchod. Samozřejmě že by bylo pro nakladatele lepší, kdyby knihkupec za knihy hned platil, ale to existuje jen v případě jediné knihy a tou je Harry Potter. Odvážil byste se vůbec dneska založit znovu nakladatelství? V mém věku určitě ne. Už jsem řekl, že lidi po šedesátce, mezi které od letošního června patřím, by měli dát možnost mladším. Ani jsem k narozeninám nedělal žádnou velkou oslavu, kdyby přišlo dvě stě lidí a každý si se mnou chtěl dát panáka… Prostě jsem to neudělal ze zdravotních důvodů. A taky jsem neměl chuť. Člověk jak stárne, tak se chce bavit jenom s pár lidmi a ostatní ho přestávají zajímat. Existuje něco mimo literárního, co vás dnes těší? Po povodních jsem si koupil chatu u Berounky, kde si jako každý důchodce pěstuji zeleninu a chodím na ryby. Celý život jsem tím pohrdal a dělal si z toho srandu a teď jsem dostal k šedesátinám dalekohled, tak pozoruju sýkorky na krmítku – jak rozlousknou to zrnko a vyplivnou slupku…

20 20

TAJENKA:

„Kniha stojí vždycky deset piv!“

200 9 Průměrná cena sudového světlého ležáku v září 2009 (ČSÚ): 27 Kč Průměrná cena knihy od Paseky v roce 2009: 312 Kč

Kniha stojí 11,5 piv 22

Ladislav Horáček, zakladatel Paseky

201 8 Průměrná cena sudového světlého ležáku v září 2018 (ČSÚ): 36 Kč Průměrná cena knihy od Paseky v roce 2018: 332 Kč

Kniha stojí 9,2 piv 23

Která kniha z Paseky vás nejvíce zasáhla? Kolegyním a kolegům z knižní branže jsme položili záludnou anketní otázku.

†

Ach ouvej, já mám hrozně špatnou paměť! Lolitu jsem četla ještě v odeonském vydání… Ale předloni mě dostal srdcerváč Martin Selner a jeho Autismus & Chardonnay. Jak ten umí dojmout, a na tak malém prostoru… Úplně mi změnil chápání emocí autistů (a neautistů). A Hilda má u nás doma vlastní poličku v knihovně. Díky vám. Všechno nejlepší k narozeninám! Hana Zahradníková, redaktorka, Argo

Skrze Hanbu jsem objevila svět Rushdieho. A také Pavla Dominika! Dlouho mě žádná jiná kniha tak nezasáhla, přišla do mého života v pravý čas a z toho správného nakladatelství. Galina Miklínová, ilustrátorka

Připadá mi vždycky nějak nesmyslné ukázat na jednu knížku, zvlášť když člověk sám byl u vydání tolika a má k nim blízký vztah. Ale chcete-li, řeknu tři, na které jsem byl v Pasece obzvlášť pyšný: Květa Legátová: Želary, Patrik Ouředník: Europeana a Tadeusz Konwicki: Bohyň. Vladimír Pistorius, nakladatel

Josef Váchal – Krvavý román. Nejšťavnatější literární punk, co jsem kdy četl. Marek Šindelka, spisovatel

Určitě mě zasáhlo, když se v Pasece vydal Josef Váchal a jeho Krvavý román. Anežka Charvátová, překladatelka a hispanistka

Omlouvám se, že tak docela nerespektuji zadání. Paseka pro mne po léta byla a dodnes je spojena především se jménem Milana Macháčka, blízkého kamaráda a absolutního profesionála. Milan byl náročný, ale zároveň velice laskavý a nesmírně obětavý redaktor. Objevil a vzorně připravil desítky a desítky překladových knih především z angličtiny, z nichž jmenujme alespoň sedm sbírek skvělé kanadské povídkářky Alice Munroové nebo sebrané dílo Vladimira Nabokova. Považuji Milana za nejsvědomitějšího redaktora, jakého jsem poznal. Jan Zelenka, redaktor

Ani vlastně nevím, která knížka z Paseky byla ta nejdůležitější. Nejvíce mě asi zasáhly knihy od Petra Šabacha a jeho vřelá povaha. Nejzásadnější bylo Putování mořského koně. Vím, že to není žádná velká filozofie, ale mně se knížka líbí svojí lidskostí. Iva Stejskalová, redaktorka

Není to jedna kniha, nejvíc mě zasáhl samozřejmě John Muir, kterého jsem s radostí vyzdobil, pak všechno od Moníka a Šabacha, protože se známe z hospody, z doby nedávné třeba Paul La Farge: Noční oceán — protože mám rád HPL, fikce na druhou a krásné obálky, navíc tahle kniha zajímavě odlehčuje lovecraftovské téma, kterým jsem se kdysi hluboce zabýval. František Štorm, typograf

26 26

S Pasekou jsem se poprvé potkal na jaře 1990. Před tehdejším Dětským domem na Příkopech jsem načerno provozoval stánek s knihami a časopisy. Mimo jiné jsem prodával i Utrpení knížete Sternenhocha od Ladislava Klímy. Dodnes si pamatuji to vydání s lesklou křídovou obálkou, na které byla trochu děsivá kresba Karla Nepraše. Joachim Dvořák, nakladatel, Labyrint & Raketa

Mám-li si vybrat z té spousty mimořádných knih, které vydalo nakladatelství Paseka, pouze jednu, spolehnu se na emoční paměť, z níž se dere silný prožitek z četby knihy Květy Legátové Želary. Povídky mě svým poetickým jazykem, stvrzujícím krásu a možnosti mateřského jazyka, doslova uchvátily. Velký literární objev, velký nakladatelský počin. Pavel Dominik, překladatel

Takřka až k slzám mě v roce 2005 dojal reprint Muzikova Krásného písma, typografický opus magnum, po kterém závistivě šilhali i kolegové v zahraničí. Ležel jsem v těch dvou knihách několik týdnů v kuse, abych se dovzdělal a také abych porovnal vydání z Paseky s původním knihtiskovým provedením z 50. let. Martin T. Pecina, grafický designér

Miluju knihy z edice Zmizelá Praha. Staré Město od Kateřiny Bečkové si prohlížím pořád dokola, stejně jako Vojsko a vojenské objekty od Zdeňka Míky. Mám ráda i řadu Zmizelé Čechy, Morava, Slezsko. Nad knihou Dobruška a Opočno Josefa Ptáčka můžu snít o tom, jak vypadal kraj mých předků, a Karlovy Vary Lukáše Novotného mi pomohly nahlédnout pod povrch města, kam už léta jezdím na filmový festival. Pavla Horáková, spisovatelka a překladatelka

Těžko vybírat a srovnávat takového Timothyho Snydera s Tomášem Šebkem anebo zase s Květou Legátovou. Velkým a vítaným překvapením byly ale všechny tři díly Záleskautek, Hilda anebo Lichožrouti. Jako rodič oceňuji vtipnou, současnou a nesamozřejmou tvorbu pro děti, která je baví a která baví i jejich vrstevníky, takže se mohou ošklíbat, jak jsou ti mámini a tátovi Šípáci a Děti z Bullerbynu nemožní a „oldskůl“. Skvělý tmel pro nadcházející generaci! Alena Scheinostová, spisovatelka

Velké dějiny zemí Koruny české. Napsali ji nejen znalci naší historie, ale také velcí vypravěči. Nevím, jestli kdy bude dost času věnovat se všem nápadům a impulsům, které si v těch devatenácti svazcích člověk kdysi podtrhal. Jsme všichni pouhé skořápky unášené peřejemi dějin, že? Tato velekniha ale dovoluje srovnat s proudem trochu krok a přemýšlet o tom všem. V celku. Pavel Kosatík, spisovatel

Klaun Šalimar od Salmana Rushdieho. Příběh rajské zahrady na březích šeptající říčky Muskadúny, prokletého Kašmíru, jehož horami kráčí železní mulové zrození z hromad šrotu po indické armádě. Příběh provazochodce, který se jednoho dne bez lana rozeběhl vzduchem. Velkolepý text napsaný úžasným jazykem. Vojtěch Matocha, spisovatel

Kniha, která se mě dotkla, se jmenuje Sto – naše rodinné album. Výstižně a dojemně mapuje rok po roku sto let existence naší země od vzniku Československa. Díky dobovým fotografiím a komentářům zajímavých osobností si tak můžeme nejen připomenout důležité okamžiky trvání našeho státu, ale i zavzpomínat a poučit se z osudových chyb, které se jen těžko napravují. Zuzana Dostálová, spisovatelka

Paseku jsem objevil v roce 1994 díky Petrovi Šabachovi a jeho knížce Hovno hoří a nemohl se dočkat Zvláštního problému Františka S. Postupně jsem zjišťoval, že mi jeho knížky tak nějak příjemně sedí v ruce a že jsou skvěle zpracované včetně grafiky. Tam někde podprahově vznikla láska k Pasece, která naplno propukla v době, kdy jsme začali společně pracovat na mé druhé knize Mise Afghánistán – Český chirurg v zemi draků. Za Pasekou totiž stojí mimořádně skvělý tým lidí, naplno oddaný knihám a knihami fascinovaný. Tomáš Šebek, chirurg a zapisovatel

Mou první knihou z Paseky bylo Labyrintem tajemna, aneb Průvodce po magických místech Československa z roku 1991. Podobných knížek tehdy začalo vycházet dost, jenže tahle byla velkoryse vypravená a nápaditě graficky pojatá s jakýmsi úsměvným nadhledem. Dodnes ji mám v knihovně na čestném místě. Vím, že tato i další knihy jsou možná pro Paseku dnes okrajové, ale mně tehdy udělaly radost. Pro každého čtenáře je totiž požehnáním, když je nakladatel dostatečně důsledný, a když už nějakou sérii začne vydávat, tak ji dokončí stůj co stůj, a zároveň si stojí za grafickou podobou a nemění ji. A to je případ Paseky. Myslím tím dvě série Edgara Rice Burroughse – Tarzana a Johna Cartera, které potěšily spoustu čtenářů i mně tím, že jsme se dočkali jejich kompletního českého vydání. Ondřej Müller, programový ředitel Albatrosu

1997 Čornej, Bělina: Dějiny evropské civilizace

2003 Vladimir Pistorius: Jak se dělá kniha

2002 Susan Sonntagová: O fotografii

2001 Květa Legátová: Želary

2000 Kateřina Bečková: Zmizelá Praha

1999 Velké dějiny zemí Koruny české I.

1998 Václav Havel ’97

1996 Ottův slovník naučný

1995 Petr Sís: Podivuhodný příběh Eskymo Welzla

1994 Petr Šabach: Hovno hoří

1993 Ústava České republiky

1992 Divadlo Járy Cimrmana: Akt

1991 Edgar Rice Burroughs: Tarzan z rodu opů

1990 Josef Váchal: Krvavý román

1989 Založení Paseky

2018 Anna Cima: Probudím se na Šibuji

2017 Erik Tabery: Opuštěná společnost

2016 Luke Pearson: Hilda

2015 Vladimir Nabokov: Ada aneb Žár

2014 Placák, Horáček: Přece tady nebudeme sedět nasucho

2013 Timothy Snyder: Krvavé země

2012 Rotraut S. Bernerová: Jaro, Léto

2011 Steve Sem-Sandberg: Chudí v Lodži

2010 Walter Isaacson: Einstein — Jeho život a vesmír

2009 Amos Oz: Příběh o lásce a tmě

2008 Pavel Šrut: Galina Miklínová: Lichožrouti

2007 Iva Procházková: Otcové a bastardi

2006 Vypravěči amerického Jihu

2005 Marek Šindelka: Strychnin a jiné básně

2004 Jindřich Francek: Zmizelé Čechy 1: Jičín