Ida Jessenová: Nový čas / ukázka by Nakladatelství Paseka

Ida Jessenová

Roku 1904 přichází do městečka Thyregod mladá učitelka Lilly. Uprostřed vichrného jutského vřesoviště má vést nově zřízenou školu. V lodním pytli si s sebou veze mladistvý elán, pár třísek na podpal a deník, do kterého si stačí zapsat pouhých několik vět. Vzápětí ji pohltí práce i první velká láska a na psaní nemá pomyšlení.

Ida Jessenová

Nový čas

Něco je špatně. Touhle cestou se začíná vkrádat chaos.

Nový čas

Dvacet let poté se v zápiscích vyrovnává se vzpomínkami na nepříliš vydařený bezdětný vztah se starším a chladným mužem, pro něhož byla víceméně jen správkyní domácnosti. Teprve postupně začíná chápat, že se ztrátou svého autoritativního manžela, který určoval běh jejího dosavadního života, se před ní otevírá i naděje na nový začátek. Román Nový čas rozkrývá tiché, nenápadné drama, které málem skončilo nenaplněným lidským osudem.

ISBN 978-80-7432-906-7

přeložila Helena Březinová

novycas_sazba_zdroj.indd 1

07.03.18 10:44

novycas_sazba_zdroj.indd 2

07.03.18 10:44

Ida Jessenová Nový čas

novycas_sazba_zdroj.indd 3

07.03.18 10:44

Vychází s laskavým přispěním Dánského uměleckého fondu

novycas_sazba_zdroj.indd 4

07.03.18 10:44

Ida Jessenová

Nový čas Přeložila Helena Březinová Nakladatelství Paseka

novycas_sazba_zdroj.indd 5

07.03.18 10:44

novycas_sazba_zdroj.indd 6

07.03.18 10:44

Deník L. Høyové, učitelky svobodné školy

novycas_sazba_zdroj.indd 7

07.03.18 10:44

novycas_sazba_zdroj.indd 8

07.03.18 10:44

3. ledna 1904 Odjíždím. Všechno mám sbalené. Ani na psaní už není čas. Pokračovat budu potom.

novycas_sazba_zdroj.indd 9

07.03.18 10:44

novycas_sazba_zdroj.indd 10

07.03.18 10:44

19. května 1905 Včera přišel –

novycas_sazba_zdroj.indd 11

07.03.18 10:44

novycas_sazba_zdroj.indd 12

07.03.18 10:44

8. října 1927, Thyregod V posledních dnech se tu v domě uklízelo tolik, až mě napadlo, jestli nemůžu objevit něco, co jsem si kdysi schovala. Jenže co? A před kým? Stejně jsem vyšla nahoru do patra a ve skříni v komoře, na dně staré bedny na náboje jsem objevila tenhle deník. Vůbec si na něj nevzpomínám. Na říjen je zvláštní počasí. Teploměr ukazuje dvanáct stupňů a nepohne se ani vánek, je vlhko. Slyším vlak. V té bedně jsem objevila i petrolejku s mosaznou nohou. Na tu si vzpomínám, udělala mi radost. Byla černá jak uhel. Vyleštila jsem ji a postavila do okna na zahradu. Původně měla stát v okně do ulice, ale rozmyslela jsem si to. Takové maličko tajemné světlo. Tajemný přítel. Alespoň něco tajemného. Je rozsvícená. Už je večer.

novycas_sazba_zdroj.indd 13

07.03.18 10:44

9. října Podivný klid. Nechápu to. Možná nějak souvisí s lampou v pokoji, má kulaté mléčné stínidlo, půlměsíc v napřažené neviditelné ruce. Zase slyším vlak až z Kokborgu, desetiminutové dunění a dlouhý dojezd ke stanici, pískot, bouchání dveří. Celý den bylo teplo a vlhko. I teď ve tmě je vzduch mokře šedivý. Ale neprší. Zastavilo se tu hodně lidí. Z návštěv mám radost, i z toho, když odejdou. Nosí mi sladké, aby mi nepřidělávali práci, a jakmile se doslechli, že jsem Line dala volno, nabídli se, že navaří i kávu. Paní řezníková Schnedlerová donesla celý vařený jazyk, a když jsem se šla navečer projít, na prahu leželo dvanáct vajec. Dívám se na ruku a přísně jí poroučím, ať se hledí zvednout a uchopit hrnek, dokud je čaj ještě teplý. Ale nechce se jí, neposlouchá. Uklízela jsem v pokojíku pro hosty, protože chci spát tam. Z těch dvou postelí v ložnici na mě jde chlad. Mají vysoká mahagonová čela a mně na mysli pokaždé vytane onen indický obyčej, podle kterého vdovu údajně upálí spolu se zemřelým manželem. V pokojíku jsem rozsvítila. Abych ho zútulnila. Vůbec ho nepoužíváme. Okenní závěs je jen tenký pruh látky. Na parapetu se válejí tlusté zaprášené mouchy, které se tam s bzukotem ploužily, dokud pomalu nepochcípaly. A když si člověk říká, že je s nimi amen, chcípnou znova. Smetla jsem je na noviny a hodila na brikety. Potom jsem umyla okna, vyvětrala a vydrhla podlahu. Kobereček jsem vynesla do vlhké zahrady a pověsila ho nad keř. Je tam čisto, čerstvě vyvětráno, ale stejně se mi nahoru nechce. Je to cizí pokoj. Ostrá vůně mýdla. Spíš si tu jen chvíli posedím. 14

novycas_sazba_zdroj.indd 14

07.03.18 10:44

10. října Ta podivná tíha, ten zvláštní klid, přichází večer, domy se uzavřou v sobě a všichni uléhají ke spánku. Večery mě začaly blažit, těším se na ně. Stačí opravdu málo. Že jsem sama a snese se tma. A já zapálím lampu. A dívám se na ni. Na den nemyslím. Jenže to není pravda. I když jsem ztuhlý tuk, stejně někde hluboko ve mně tepe proud krve. Oproti tomu den je jeden velký jekot. Přes den v domě nevydržím. Halím se do velkých plédů, chlad mi zalézá do rukávů. Ruce mám úplně modré! Šla jsem na nádraží a nastoupila do vlaku. Přednosta Haldbo mi pomohl do schůdků a prohlásil: „Nezbývá než doufat, doufáme a modlíme se k Bohu.“ Doprovodil mě až k sedadlu, pak zapískal k odjezdu. Lidská vřelost mne sytí, ale zároveň mne unavuje. Proč to nestačí? Mám víc než většina ostatních. Můj dům je na kopci. Je veliký a červený, i střechu má z červených tašek, a lemovaný je bílým štukovým reliéfem. Před osmi lety ho postavil zednický mistr Iversen. Mezi domem a nádražím se rozkládá Vestergårdova louka, tráva je posetá kravinci a krtinami. Teď jsou ovšem krávy uvnitř. A tady pod kopcem začíná město, první je švec Johannes, pak mlékárna, družstevní krám, Hansenův velký červený koloniál a trochu menší obchod kupce Rosenstanda. Měšťanská ulice je čím dál delší. Když jsem se sem před dvaceti lety přistěhovala, nebylo tu takřka nic. Je vůbec myslitelné, aby město rostlo donekonečna? Tuhle otázku si kladou členové Měšťanského a řemeslnického spolku. Jak to tu bude vypadat za padesát let? Za sto? Vlak do Give mi jel v 11.32 a cesta utekla jako voda, za tři čtvrtě hodiny jsem byla v nemocnici. „Není vzhůru,“ 15

novycas_sazba_zdroj.indd 15

07.03.18 10:44

oznámila mi sestra. „Ale posaďte se. Jistě máte hlad. Něco vám donesu.“ „Díky,“ řekla jsem, „jedla jsem, než jsem šla z domova.“ Podívala se na mě a prohlásila: „Jídlo je důležité, na to nezapomínejte.“ Sedla jsem si na židli u postele a položila ruku na tu jeho, ležela na peřině. Byla ledová. Krásné klenuté nehty měl zažloutlé, konečky prstů lesklé. Teď by mu otisky prstů nesňali, rysy mu ustupují. I oči mu zapadly a potáhla je víčka. Ústa i tváře měl vpadlé. Všechen laskavý tuk byl ten tam. Ne že by jím předtím oplýval, to ani náhodou. Zastrčila jsem mu ruku pod peřinu. Za chvíli jsem ji zase vytáhla, abych ji zahřála, vzala jsem ji do svých, i ty moje byly ledové. Omotala jsem kolem našich rukou šál. Je hodně hodin. Před chvílí jsem vyšla na práh našeho domu. Pouliční lampy už nesvítí, zhasnutá je i lampa na štítu nádražní budovy. Vlastně by se mohlo zdát, že tu nejsou žádné ulice, žádné domy, žádní lidé, žádní psi. Ani zoraná pole, kurníky, kůlny. Mohlo by se zdát, že vřesoviště je zpátky. Nebo že jsme tu nikdy nebyli.

novycas_sazba_zdroj.indd 16

07.03.18 10:44

11. října Když jsem včera večer stála na prahu a měla pocit, že jsem se ocitla málem v nekonečnu, bylo ticho. Ale dvě hodiny nato mě probudilo bouchání okna, během dne vítr ještě zesílil. Přednosta Haldbo mi šel naproti s rukou na čepici, aby mu neuletěla. Tou dobou chvíli před polednem to vypadalo, jako by se horizont dělil na dvě půlky, vodorovně. Dole žhnoucí žlutá, nahoře tma. „Co kdyby tu frontu prostě odvál?“ hulákal přes vítr, popadl mě za lokty a pomohl mi do kupé. Na chodbě jsem vrazila do slečny Svendsenové. „Ó, jaká škoda, že jste tu nebyla před hodinou,“ oznámila. „Byl vzhůru celé ráno. Šprýmoval se mnou.“ Jak konkrétně, už si nevzpomněla. Hlavně asi, jak potutelně ji žádal o psací náčiní. Pero pak chvíli nedal z ruky. „Ale teď je unavený,“ dodala. Dovedla mě do pokoje a změřila mu tep, uhladila peřinu. „Jistě máte hlad,“ řekla. „Nemám vám něco nachystat?“ Posadila jsem se na židli. „Ano, díky.“ Za okamžik se vrátila a nesla mi šálek čaje a krajíc chleba se sýrem. Usedla jsem na židli. Vzala jsem ho za ledovou ruku a po chvíli byla ledová i ta moje. Když jsem ji po dlouhé době pustila, všimla jsem si, jak se ukazovák na peřině pokrčil a znovu se narovnal. Udělal to několikrát. „Jsi tam?“ zeptala jsem se. Neodpověděl. Zamrzelo mě, že jsem tu ruku pustila moc brzo a že prstem pohnul na peřině, a ne v mé dlani. Šla jsem za slečnou Svendsenovou a požádala ji o dopisní papír. 17

novycas_sazba_zdroj.indd 17

07.03.18 10:44

Napadlo mě, že když si může psát on, napíšu něco i já. Nechám mu tu dopis. Co jsem mu napsala? Trvalo mi to dlouho. A moc toho nebylo. Dopsala jsem to až kolem čtvrté. Požádala jsem o obálku, zalepený dopis jsem opřela o lampičku a poprosila slečnu Svendsenovou, ať mu ho dá, až se probudí. Vlak jsem stihla jen tak tak. Rozpršelo se. Vítr se opíral do vagonů, jakmile jsem v mokrých svršcích vešla do kupé, okénko se zarosilo. Mezi Give a Thyregodem jsem seděla sama. Remízky na polích jako by se choulily. Doma v pokoji mě do nosu praštil studený odér doutníku, bedna na rašelinu zela prázdnotou. Line měla ještě pořád volno. Řekla jsem jí, ať si nedělá starost, že pro ni pak vzkážu. Odjela k matce do Uhe. Ze sklepa jsem dovlekla brikety a chvatně zatopila. Rašelinu teď bereme z mokřiny ve Vorslunde; není v ní tolik písku jako v té naší. K večeři ovesná kaše. Na gramofon jsem položila Winterreise a okamžitě jsem ji zase vrátila do obalu. Cítím se dobře, jen když je úplné ticho. Jako bych tím udržovala rovnováhu. Lampa stojí v okně. Takže co jsem napsala? Tolik jsem to promýšlela, že si vybavuji jen námahu při hledání slov. Má-li člověk jedinou možnost říct, co opravdu chce – co si vybere? Ať už řekne cokoli, stejně dobře může říct pravý opak. Stejným právem. Pak jsem si uvědomila, že vítr utichl. Vyšla jsem na práh. Pouliční lampy už zhasly, ta na stanici jakbysmet. Žádní psi. Žádné vrány. Ticho, víc než ticho. Město je vyčerpané, zbičované větrem.

novycas_sazba_zdroj.indd 18

07.03.18 10:44

12. října Když jsem dnes přišla do nemocnice, dopis už na nočním stolku nestál. Slečna Svendsenová se za mnou zastavila s chlebem se sýrem a šálkem čaje a mluvila o podzimu a zimě, těžko to snáší, vyrostla totiž v mírném podnebí na Fynu. „Ale vždyť vy jste z Ryslinge, není-liž pravda?“ vzpomněla si najednou. „Takže vám to nemusím povídat. Zvykne si na to člověk?“ Přitakala jsem, na tohle si člověk zvykne. Zůstala tam a vyprávěla dál a já byla ráda, nechtěla jsem ji nechat odejít. „Dostal ten dopis?“ odhodlala jsem se nakonec. Dostal. Probudil se hned, jak jsem včera odešla, a ona mu ho okamžitě předala. „To byste nevěřila, zase tropil šprýmy a zvedal obočí, až jsem se úplně rozesmála. Ale i to ho zmáhá,“ dodala. „A teď už musím do práce.“ Když odešla, rozhostilo se v pokoji ticho. Snědla jsem jídlo a vypila čaj, byl silný, teplý a dobrý. V jeho tváři nenastala oproti včerejšku žádná změna. Oční bulvy potažené skoro mrtvou blánou víček. Kolikrát jsem se mu do těch modrých očí toužila zahledět. Pořád to žhne, třebaže už je ze mě stará ženská. Kéž by ten oheň už vyhasl. I ten poslední uhlík. Nic, co by mohlo vzplanout. Nechat se vynést v šuplíku na popel. „Podívej,“ řekla jsem nahlas. „Podívej, co pro tebe mám.“ Držela jsem mu ruku před obličejem a pokoušela se ho obelstít. Posadila jsem se. Po chvíli jsem řekla: „Otevři oči.“ Nestalo se. Stejně jsem měla pocit, že je vzhůru.

novycas_sazba_zdroj.indd 19

07.03.18 10:44

13. října Stále je mokro a znovu se zvedl vítr. Dopoledne se na obzoru na padesát minut objevilo sírově žluté slunce. Barvy na zahradě se proměnily. Rázem jako by z fjordu zářilo světlo, valilo se z moře, a z keřů rybízu kapala voda. Světlo hrálo i v těch kapkách. Byla jsem na odchodu, ale když jsem ve svrchníku a s deštníkem v ruce vyšla na práh, zahlédla jsem na kole přijíždět Carla Carlsena, přes rameno mu visel fotoaparát. Ukázalo se, že jede za mnou. Vezl mi jablka. Pozvala jsem ho dovnitř, ale dál než do předsíně nechtěl. Je z něj už dospělý muž. Vídáme se opravdu zřídka. A teď mi blesklo hlavou, že je opravdu takový, jak o něm lidé říkají: svůj. Když jsem to slýchala, vždycky jsem utrousila „třesky plesky“ a vůbec jsem nepochybovala, že mu prostě jen nerozumějí. Neumím vysvětlit čím to. Podával mi jablka a oznamoval, že tam je Boskoopské červené, Maglemer Stripling a Matčino. Ta zvláštní jména pronášel se smrtelnou vážností, jako by říkal: jablka na jídlo a jablka na vaření. Vybavila jsem si, jak si u nás jednou byl pro vejce, poněvadž chtěl trpasličí slípky a my měli trpasličí vejce. Jak tam tak stál nad stolem v komoře a kladl vejce do košíku. Bylo mu nějakých dvanáct. Podíval se na mě a s vážnou tváří se zeptal, jestli jsou ta vajíčka oplodněná. Nevím proč, ale dojalo mě to a utkvělo mi to v paměti. To asi ta jeho zaujatost. Čistý klučičí zátylek. Dostala jsem chuť položit mu na něj ruku. Na to světlé chmýří. Jeho postava tak nějak zhranatěla. Zmužněla. Není moc vysoký a vlastně je docela fešák. Jen ne takový, co se líbí děvčatům. Podobá se otci i matce. Když jsme stáli v předsíni, nepodíval se na mě. Neměla jsem vysloveně dojem, že by mu to bylo nepříjemné, ale příjemné asi taky ne. Optala jsem 20

novycas_sazba_zdroj.indd 20

07.03.18 10:44

se ho, jestli hodně fotografuje, prý ano. Vyzvídala jsem co, a on že domy, lidi, krajiny, zvířata a stroje. „Jednou se musíš zastavit a ty fotky mi ukázat,“ řekla jsem. To slíbil. „A pomáháš doma?“ vyptávala jsem se dál. Opět přisvědčil. Zeptala jsem se ho na sestry, na Dagmar a Inge, řekl, že jsou na vyšší lidové škole ve Vallekilde a učí se tam jazyk hluchoněmých a Braillovo písmo. „To je dobře, aspoň se Dagmar s Inge domluví,“ vysvětloval. „Je báječné, že ta možnost vůbec existuje,“ podotkla jsem. „To ráda slyším.“ „Taky jsem rád,“ řekl. Je v něm dobrota. Když se po ní člověk ptá, ochotně se ukáže. Když se po ní neptá, zůstane skrytá. Slečna Svendsenová mě přivítala na chodbě. Nikdy nemluví o uzdravení, ale její slova mají přesto budit naději. Dnes ho nalákala na jídlo, chleba mu nakrájela na jednohubky. Snědl tři a zapil je sklenicí mléka. Vykládala to hrdě a rozšafně, jako by byl nemluvně a ona jeho matka. Jako by mě chtěla potěšit, ale radost dělala sama sobě. Nemá zdání, jaké by to bylo, kdyby se její touha skutečně naplnila. Za stávající situace ji bude nadosmrti blažit, že o něj pečovala až do konce, a dokáže zopakovat každé jeho slovo. Na stará kolena pak může napsat příspěvek o jeho smrtelném loži pro Ročenku kraje Vejle. Řekla mi, že spí. Přitáhla jsem si židli, posadila se k posteli a vzala ho za ruku. Oční víčka se mu zachvěla. Nepohnul se. Ale vzhůru byl. Pokoušela jsem se vymyslet, co mu řeknu. Carlova návštěva, rašelina, vejce na prahu, vichr a lampa. Winterreise, kterou jsem nemohla vystát, protože ji na gramofon nepoložil on; vždycky zády do pokoje, skloněný nad přístroj, 21

novycas_sazba_zdroj.indd 21

07.03.18 10:44