ROBERT GERWARTH
V první světové válce nikdo nezvítězil a poraženi byli všichni. Jedenáctého listopadu 1918 sice západní spojenci slavili, původní mocné státy Německo, Rakousko-Uhersko a osmanská říše byly na kolenou a první světová válka skončila. Pro mnohé ale jen na pohled. Malé nástupnické státy postupně ovládla nejistota, vynořila se noční můra revolucí, pogromů a etnických konfliktů, které vedly k daleko hlubší devastaci kontinentu, než jaká zůstala po válečných bojích. V ruinách Evropy se probouzela hrozba v podobě fašismu a dalších extrémních myšlenek, které měly brzy triumfovat. Strhující drama let 1917–1923 v Evropě, jimž se Gerwarthova kniha věnuje, umožňuje pochopit koloběh násilí, který poznamenal celé století, jež se z odstupu stále více jeví jako nekončící konflikt s přechodnými pauzami, kdy bylo možné si vydechnout. Velké plátno, připomínající velkorysé syntézy Timothyho Snydera či Tonyho Judta, předkládá nesčetně témat a otázek, jež jsou i po stu letech překvapivě bolavé a živé.
„Palčivá a názorná připomínka, že zdroje násilí panujícího po celé století lze stopovat zpět až ke katastrofálnímu konci první světové války.“ — Richard Overy, Literary Review
„Poražení jsou výjimečná historická kniha.“ — Andrew Lynch, Sunday Post Business Mafazine
ROBERT GERWARTH
Poražení SVĚTOVÁ VÁLKA BYLA JEN JEDNA
ISBN 978-80-7432-895-4
PŘELOŽIL LUDVÍK GRÉC
PORAZENI_blok_final.indd 4
23.02.18 19:18
ROBERT GERWARTH
Poražení SVĚTOVÁ VÁLKA BYLA JEN JEDNA
PORAZENI_blok_final.indd 5
23.02.18 19:18
PŘELOŽIL LUDVÍK GRÉC
THE VANQUISHED Copyright © Robert Gerwarth, 2016 Translation © Ludvík Gréc, 2018 ISBN 978-80-7432-895-4
PORAZENI_blok_final.indd 6
23.02.18 19:18
Oskarovi a Lucianovi
PORAZENI_blok_final.indd 7
23.02.18 19:18
Obsah Úvod
17
část i
Porážka 1 Jarní cesta vlakem 2 Ruské revoluce 3 Brestlitevský mír 4 Chuť vítězství 5 Zvraty osudu
31 33 37 48 52 58
část ii
Revoluce a kontrarevoluce 6 Válka nekončí 7 Ruské občanské války 8 Zdánlivé vítězství demokracie 9 Radikalizace 10 Strach z bolševismu a vzestup fašismu
77 78 85 106 120 155
část iii
Rozpad impérií 11 Pandořina skříňka: Pařížská konference a problém impérií 12 Přerod středovýchodní Evropy 13 Vae victis 14 Rijeka 15 Od Smyrny k Lausanne
PORAZENI_blok_final.indd 8
169 170 183 193 212 218
23.02.18 19:18
Epilog: „Poválečná“ krize a krize Evropy v meziválečném období
238
Poznámky
256
Bibliografie
346
Seznam map
413
Seznam ilustrací
414
Poděkování
416
Rejstřík
420
PORAZENI_blok_final.indd 9
23.02.18 19:18
GEORGE LUCAS
FINSKO
NORSKO Christiánie
ŠVÉDSKO
Petrohrad
ře
Stockholm
ts
ké
mo
Severní moře
B
al
DÁNSKO
<MAPY 1–4, PŘEKLAD DO
La be
Zá pad
Berlín
NĚMECKÉ CÍSAŘSTVÍ
Rýn
Frankfurt
ní B ug
Varšava
PORÚŘÍ
POLSKO
Od ra
Kyjev Visl a
Praha
HALIČ
RAKOUSKO Mnichov
Dn
Vídeň
BE
J
IE
er
sk
é
A RUMUNSKO Bukurešť
Bělehrad
DO
ÁL IT
Sarajevo
ad
E
Dunaj
BOSNA
Řím
BI
UHRY Terst
Benátky
RÁ
Budapešť
Innsbruck
Milán
SA
Salcburk
Pád
ě str
SRBSKO BULHARSKO
ČERNÁ HORA
mo
ALBÁ
ře
BR UD Ž
Brémy
NIZOZEMSKO
Minsk
VÝCHODNÍ PRUSKO
Hamburk
Sofie
Konstantinopol
NIE
Soluň
O
ŘECKO
10
PORAZENI_blok_final.indd 10
23.02.18 19:18
GHBSGF
Evropa v březnu 1918 Centrální mocnosti Území okupovaná centrálními mocnostmi
Moskva
al Ur
RUSKO
D DODÁM V KOREKTUŘE> Don
Charkov
ev
Volh a
Dněpr
K
as
pi
ck
é
m
oř
e
DŽ
A
KRYM
ÁZE
GR UZ
Černé moře
IE Kars
t fra Eu
ol
RBÁ
JDŽÁ
N
ARMÉNIE
PE R
OSMANSKÁ ŘÍŠE
SI E
Tig ris
11
PORAZENI_blok_final.indd 11
01.03.18 14:31
FINSKO
NORSKO Christiánie
ŠVÉDSKO
Petrohrad
Stockholm
ře
ESTONSKO
ké
mo
Severní moře
ts
LOTYŠSKO
al
DÁNSKO
B
LITVA Klaipėda
Gdaňsk
Hamburk
Minsk
VÝCHODNÍ PRUSKO
Brémy Zá
Berlín
NĚMECKO
pad ní B
ug
Varšava be La
Rýn
Od ra
Frankfurt
POLSKO Těšín
Praha
ČESK
OSLO
Mnichov
VEN
Kyjev Visl a
Dn
SKO
ě str
Vídeň
RAKOUSKO
ŠVÝCARSKO
Budapešť
MAĎARSKO RUMUNSKO
Pád
Milán
Terst
Benátky
Dunaj
Bělehrad
Bukurešť
JUGOSLÁVIE BULHARSKO
J
ÁL IT
Sarajevo
ad
IE Řím
er
sk
é
mo
Sofie
A LB
ře
Konstantinopol
ÁNIE
Soluň
ŘECKO
12
PORAZENI_blok_final.indd 12
23.02.18 19:18
GHBSGF
Nové hranice ve střední a východní Evropě, 1918–1923
Moskva al Ur
S V A Z S O V Ě T S K Ý CH S O C I A L I S T I C K Ý CH R E P U B L I K
Don
Charkov
ev
Volh a
Dněpr
K
as
pi
KRYM
ck
é
m
oř
e
Černé moře
t fra Eu
ol
TURECKO Tig ris
13
PORAZENI_blok_final.indd 13
01.03.18 14:31
PORAZENI_blok_final.indd 14
Egejské moře
Bursa
Antalya
ITALSKÁ ZÓNA
Afyonkarahisar
Istanbul
Mezinárodní zóna průlivů
Středozemní moře
Smyrna
ŘECKÁ ZÓNA
Çanakkale
ŘECKÁ ZÓNA
Edirne
Konya
Ankara
KYPR (UK)
Adana
TURECKO
Černé moře
Sivas
Spojenecké plány na rozdělení osmanské říše v roce 1919
ZÓNA
FRANCOUZSKÁ
Diyarbakir
Trabazon Erzurum
BRITSKÁ ZÓNA
Van
AMERICKÁ ZÓNA
GEORGE LUCAS
14
23.02.18 19:18
PORAZENI_blok_final.indd 15
RAKOUSKO
k Rakousku
ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
MAĎARSKO
k Československu
k Polsku
KRÁLOVSTVÍ SRBŮ, CHORVATŮ A SLOVINCŮ
ČESKOSLOVENSKO
Rozdělení Maďarska, 1918–1919
k Rumunsku
POLSKO
RUMUNSKO
GHBSGF
15
23.02.18 19:18
PORAZENI_blok_final.indd 16
23.02.18 19:18
Úvod Obě strany, vítězná i poražená, se ocitly v troskách. Všichni panovníci a jejich nástupci byli zavražděni nebo svrženi… Všichni prohráli, zasáhlo to všechny; vše, co obětovali, obětovali zbytečně. Nikdo nic nezískal… Ti, kteří přežili, veteráni nespočetných bitev, se vrátili, ať už ověnčeni vavříny vítězů, nebo v zástupu poražených, do svých domovů, kde se však již schylovalo k další katastrofě. Winston Churchill, The Unknown War (1931) Tato válka neznamená konec, ale pouhý začátek násilí. Je to kovárna, v níž svět bude ukován do nových hranic a nových společenství. Nové formy lační po nové krvi a moc se bude ohánět železnou pěstí. Ernst Jünger, Der Kampf als Inneres Erlebnis (1928)
Devátého září 1922 vzplanuly ve Smyrně vášně vyvolané předcházejícími deseti válečnými lety. Křesťanská většina obyvatel s obavami přihlížela, jak turecké jezdectvo vjíždí do města, kdysi nejbohatšího a nejkosmopolitnějšího v osmanské říši. Smyrna byla městem, v němž muslimové, Židé, Arméni a příslušníci řecké pravoslavné církve spolu po staletí žili víceméně mírumilovně. Téměř deset let války však vztahy mezi jednotlivými etnickými skupinami změnilo. Poté, co osmanská říše v balkánských válkách v letech 1912–1913 přišla téměř o všechna svá rozsáhlá evropská území, se v srpnu 1914 zapojila do první světové války na straně Německa, čímž se nakonec opět ocitla na straně poražených. Osmanská říše ztratila svá území, pro která se následně vžil pojem „Střední východ“, a její pokořené turecké muslimské obyvatelstvo zakrátko čelilo nové hrozbě: řecká invazní armáda, povzbuzovaná britským premiérem Davidem Lloydem Georgem, se v roce 1919 vylodila ve Smyrně, aby pro Řecko dobyla nové impérium v těch částech Malé Asie1, kde žilo křesťanské obyvatelstvo. Po třech letech krutých bojů, během nichž bylo napácháno neuvěřitelné množství zvěrstev na muslimských i křesťanských civilistech, se válečná štěstěna obrátila proti Řekům. Talentovaný vůdce tureckých nacionalistů Mustafa Kemal – známější pod
17
PORAZENI_blok_final.indd 17
23.02.18 19:18
Ú VO D
svým pozdějším čestným příjmením Atatürk (otec Turků) – vlákal roztažené a nekompetentně vedené řecké jednotky do nitra střední Anatolie a zahájil drtivou proti ofenzívu. Zbrklý ústup zdecimované řecké armády, doprovázený rabováním, žhářstvím a vražděním muslimského obyvatelstva v západní Anatolii, vyvolával mezi křesťanským obyvatelstvem Smyrny opodstatněný strach z odvety. Ničím nepodložená ujištění řeckých okupačních úřadů a přítomnost nejméně jednadvaceti spojeneckých válečných lodí zakotvených v přístavu nakonec způsobily, že se mezi místními Řeky a Armény rozšířil zrádný pocit bezpečí. Jelikož západní Spojenci (a především Británie) Atény v dobývání Smyrny podporovali, mylně předpokládali, že když bude třeba, Spojenci zakročí a ochrání křesťanské obyvatelstvo před odvetou muslimů. Jejich naděje se rychle ukázaly jako marné a ve městě došlo ke strašné tragédii. Krátce poté, co vítězná turecká armáda dobyla Smyrnu, zatkli turečtí vojáci pravoslavného arcibiskupa Chrysostomose, otevřeného přívržence řecké invaze, a odvedli ho k velícímu důstojníkovi, generálmajoru Sakallimu Nureddinu Pašovi. Generál vydal Chrysostomose tureckému davu, jenž se shromáždil před jeho velitelstvím a požadoval metropolitovu hlavu. Jak vzpomínal jeden z očitých svědků, jistý francouzský námořník, dav se na Chrysostomose vrhl a za zvířecího ryku ho táhl ulicí, až dorazil k holičství, kde jeho židovský majitel Ismael nervózně vykukoval ze dveří. Někdo z davu holiče odstrčil, popadl bílé prostěradlo, ovázal ho Chrysostomosovi kolem krku a vykřikl: „Oholte ho!“ Lidé prelátovi vytrhali vousy, vydloubali nožem oči a uřízli uši, nos a ruce. Nikdo nezakročil. Chrysostomosovo zmrzačené tělo odtáhli do nedaleké uličky, kde ho pohodili a nechali zemřít.2 Násilná smrt metropolity pravoslavné církve ve Smyrně byla jen předehrou dvoutýdenního šíleného násilí, jež připomínalo drancování nepřátelských měst během náboženských válek v Evropě 17. století. Během následujících čtrnácti dnů bylo podle odhadů povražděno 30 000 Řeků a Arménů. Mnoho dalších bylo oloupeno, zmláceno nebo znásilněno tureckými vojáky, členy polovojenských skupin a místními bandami mladistvých.3 První domy v arménské čtvrti vzplály 13. září odpoledne a do příštího rána se ocitla v plamenech většina křesťanských čtvrtí Smyrny. Během několika hodin se tisíce mužů, žen a dětí hledajících bezpečné útočiště shromáždily na nábřeží. Britský zpravodaj George Ward Price pozoroval to vražedné představení z bezpečí bitevní lodi zakotvené v přístavu a celou „nepopsatelnou“ situaci vylíčil následovně: Z paluby lodi Iron Guard vidím nepřetržitou hradbu ohně, dvě míle dlouhou, chrlící zubaté, svíjející se jazyky ohně do výše sta stop jako dvacet
18
PORAZENI_blok_final.indd 18
23.02.18 19:18
Ú VO D
běsnících sopek… Moře září tmavě měděnou barvou, a co je ze všeho nejhorší, ozývá se neutuchající, zoufalý řev naprostého zděšení, slyšitelný na míle daleko, vycházející z tísnícího se davu tisíců uprchlíků namačkaných na úzkém nábřeží mezi postupující plamennou smrtí za jejich zády a hlubokou vodou před nimi.4
Poté, co turecké jednotky utvořily kolem přístaviště kordon, mnoho zoufalých uprchlíků hledalo způsob, jak se dostat ke spojeneckým lodím zakotveným v přístavu. Když se ukázalo, že Spojenci nemíní nikterak zasahovat ani přijmout uprchlíky na paluby svých lodí, spáchali někteří vyděšení Řekové sebevraždu skokem do vody. Jiní se zoufale snažili doplavat k některému ze zakotvených spojeneckých plavidel. Mnoho dětí a starších lidí bylo ušlapáno, když se dav v panice snažil uniknout z dosahu nesnesitelného žáru hořících budov v okolí. Lidé lámali dobytku a koním přední končetiny, protože za daných okolností je nebylo možné evakuovat, načež zvířata strkali do vody, aby se utopila. Tuto scénu vylíčil tenkrát ještě téměř neznámý zahraniční dopisovatel Toronto Star Ernest Hemingway5 v povídce „On the Quai at Smyrna“. Hemingway byl pouze jedním z mnoha západních zpravodajů, kteří dokumentovali drancování Smyrny. Strašlivý osud města se na několik dní dostal do hlavních zpravodajských titulků po celém světě. Události přiměly britského ministra kolonií Winstona Churchilla, aby v dopise premiérům dominií odsoudil zkázu Smyrny jako „pekelnou orgii“, jež „má v dějinách lidských zločinů jen stěží obdoby“.6 Jak dokládá chmurný osud křesťanského obyvatelstva Smyrny i předcházející masakry muslimských Turků, první světovou válku nevystřídalo okamžitě období míru. Churchill se ve skutečnosti mýlil, když mluvil o ojedinělé povaze zvěrstev spáchaných ve Smyrně. Bylo tomu právě naopak. Násilné události, stejně hrozivé jako ty v západní Anatolii, nebyly v letech, kterým se často (ale poněkud mylně) říká „meziválečná“, žádnou výjimkou – jedná se jen o rádoby elegantně vymezené období začínající 11. listopadem 1918, kdy vstoupilo v platnost příměří po první světové válce, a končící Hitlerovým útokem na Polsko 1. září 1939. Taková periodizace se však jeví jako smysluplná pouze nejvýznamnějším vítězům první světové války, jmenovitě Británii (s výjimkou irské války za nezávislost) a Francii, pro něž zastavení bojů na západní frontě skutečně představovalo začátek poválečné éry. Pro obyvatelstvo v Rize, Kyjevě, Smyrně a na mnoha dalších místech východní, střední a jihovýchodní Evropy nepřinesl rok 1919 žádný mír, nýbrž další násilí.
19
PORAZENI_blok_final.indd 19
23.02.18 19:18
Ú VO D
„Světová válka formálně skončila uzavřeným příměřím,“ poznamenal ruský filosof a vzdělanec Pjotr Struve pohledem tehdejšího intelektuála, jenž přešel uprostřed kruté občanské války v Rusku od bolševiků k bělogvardějcům. „Ve skutečnosti jsme však od té doby zažívali a zažíváme jen pokračování a transformaci světové války. “ 7 Struve nemusel chodit daleko, aby svůj názor dokázal. Násilí bylo všudypřítomné. Ve východní a střední Evropě se střetávaly ozbrojené síly různých velikostí a politických cílů a za velkého krveprolévání vznikaly a zase zanikaly nové vlády. Mezi lety 1917 a 1920 zažila Evropa nejméně dvacet sedm násilných změn politické moci, často doprovázených skrytými nebo otevřenými občanskými válkami.8 Nejextrémnějším případem bylo samozřejmě samotné Rusko, kde boje mezi příznivci a oponenty Leninova bolševického převratu v říjnu roku 1917 rychle přerostly v občanskou válku, z historického hlediska neslýchaných proporcí, jež si nakonec vyžádala přes tři miliony lidských životů. I v oblastech, kde ani zdaleka nedocházelo k takovému násilí, mnozí sdíleli Struveho přesvědčení, že konec první světové války nejenže nepřinesl stabilitu, ale naopak vyústil v situaci, v níž byl mír přinejmenším nejistý, či přímo iluzorní. Podobný názor prezentoval známý konzervativní deník v porevolučním Rakousku – které již nebylo centrem jedné z největších kontinentálních říší v Evropě, ale jen malou, zbídačenou republikou v Alpách – v jednom ze svých úvodníků, vydaném v květnu 1919 pod titulkem „Válka v míru“. Úvodník poukazoval na neutuchající poválečný teror na územích poražených evropských říší a došel k závěru, že tato vlna násilí nyní prochází oblastmi od Finska a Pobaltí přes Rusko, Ukrajinu, Polsko, Rakousko, Maďarsko a Německo až na Balkán, do Anatolie a na Kavkaz.9 Zvláštní je, že uvedený článek nezmiňuje Irsko, jedinou západoevropskou zemi, která se, alespoň během irské války za nezávislost (1919–1921) a následné občanské války (1922–1923), vydala podobnou (i když poněkud méně násilnou) cestou jako země střední a východní Evropy v letech 1918 až 1923.10 Nicméně analogie mezi Ir skem a střední Evropou nezůstala skryta bystrým soudobým pozorovatelům v Dublinu, kteří chápali irské nesnáze jako součást rozsáhlého evropského problému: pokračujícího konfliktu, jenž vzešel ze světové krize let 1914–1918, i když se od ní zároveň lišil. Výstižně to vyjádřil laureát Nobelovy ceny W. B. Yeats v jedné ze svých nejznámějších básní „Druhý příchod“ (1919): Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí chaos a zmatek zaplavily svět, valí se příliv krví potemnělý…
20
PORAZENI_blok_final.indd 20
23.02.18 19:18
Ú VO D
Jaké to zvíře, jehož chvíle přišla, se plouží k Betlému se narodit?11*
Násilný přechod Evropy od světové války k chaotickému „míru“ je tématem této knihy. Kniha chce nahlédnout za rámec notoricky známých dějin Británie a Francie, či důkladně zdokumentovaného mírového procesu na západní frontě v roce 1918, a klade si za cíl zrekonstruovat zkušenosti obyvatelstva v zemích, jež patřily v první světové válce mezi ty poražené: v habsburské, romanovské, hohenzollernské a osmanské říši (a jejich nástupnických státech), stejně jako v Bulharsku. Ale každá historie poražených však musí též zahrnovat Řecko a Itálii. Ačkoliv obě země patřily na podzim roku 1918 mezi vítěze, jejich hvězda brzy pohasla. Pokud jde o Atény, jejich vítězství se v následné řecko-turecké válce (1919–1922) v roce 1922 proměnilo v obrovskou katastrofu. V Itálii se zase mnozí domnívali, že jejich těžce vykoupené vítězství nad habsburskou armádou v roce 1918 nebylo dostatečně oceněno. Nespokojenost s odškodněním za přibližně 600 000 obětí se stala v Itálii posedlostí. Velmi rozšířená představa o vittoria mutilata („zmrzačeném vítězství“) pak generovala přívržence radikálního nacionalismu, zatímco dělnické nepokoje a zábory zemědělských statků mnoho lidí utvrzovaly v tom, že v Itálii hrozí bolševická revoluce. Poválečné zkušenosti Itálie, které vyvrcholily v říjnu 1922 jmenováním Benita Mussoliniho prvním fašistickým předsedou vlády, v mnoha ohledech připomínaly zkušenosti poražených impérií východní a střední Evropy spíše než zkušenosti Francie a Británie. Kniha se soustředí na poražená impéria v Evropě a na podobu, kterou nabyla po první světové válce. Zabývá se tedy zeměmi, které byly a jsou většinou vykreslovány buď perspektivou válečné propagandy, nebo hlediskem roku 1918, kdy bylo nutné k legitimizaci nových národních států ve středovýchodní Evropě démonizovat říše, od nichž se odtrhly. Tato interpretace umožnila některým historikům na Západě vysvětlovat první světovou válku jako epický souboj mezi demokratickými Spojenci a autokratickými centrálními mocnostmi (a ignorovat skutečnost, že ten nejautokratičtější režim ze všech, imperiální Rusko, byl členem Trojdohody). V posledních letech však roste počet vědeckých prací, jež se věnují bývalé osmanské, hohenzollernské a habsburské říši, a nabourávají legendu, podle níž byly centrální mocnosti jednoduše ničemné státy a anachronická „vězení svých obyvatel“. Přehodnocen byl vztah jak k imperiálnímu Německu, tak k habsburské říši, které jsou dnešními historiky viděny v mnohem
* Báseň citujeme v překladu Martina Hilského, pozn. překl.
21
PORAZENI_blok_final.indd 21
23.02.18 19:18
Ú VO D
příznivějším (nebo alespoň méně jednoznačném) světle než po většinu 20. století.12 Komplexnější obrázek se postupně objevuje i v případě osmanské říše, kde válečná genocida Arménů zdánlivě potvrzovala zákeřný charakter této tyranské říše, jež násilně potlačuje své menšiny. Někteří historici poslední dobou zdůrazňují, že až do období let 1911–1912 existovala jistá naděje, že budoucnost osmanské říše by s sebou mohla přinést rovnoprávnost a občanství pro všechny etnické a náboženské skupiny žijící v říši.13 I když nacionalismus vlády Výboru jednoty a pokroku (VJP), jenž se dostal k moci díky revoluci v roce 1908, zaujímal naprosto jiný postoj než mnohem méně radikální občanský nacionalismus osmanské říše, VJP přišel do roku 1911 o značnou část svých přívrženců.14 Až italská invaze do osmanské provincie Tripolsko (Libye) v roce 1911 a první balkánská válka v roce 1912 umožnily VJP nastolit diktaturu. Obě výše uvedené události zapříčinily fundamentální změny mezietnických vztahů, když bylo ze svých domovů na Balkáně násilně vyhnáno téměř 300 000 muslimů, včetně některých rodin vedoucích politiků VJP. Jejich vyhoštění vyvolalo uprchlickou krizi a politickou radikalizaci Konstantinopole.15 I kdyby člověk považoval poslední odborné „rehabilitace“ předválečných kontinentálních říší za přehnané či zveličované, bylo by těžké tvrdit, že postimperiální Evropa byla lepší a bezpečnější než Evropa v roce 1914. Období následující po letech 1917–1918 přineslo řadu navzájem souvisejících konfliktů a občanských válek, jejichž krutost nebyla v Evropě k vidění od dob třicetileté války v 17. století. Občanské války se střídaly s revolucemi, kontrarevolucemi a pohraničními konflikty mezi vznikajícími státy bez jasně definovaných státních hranic či mezinárodně uznaných vlád, což činilo z „poválečné“ Evropy – v období mezi oficiálním koncem první světové války v roce 1918 a podpisem Lausannské smlouvy v červenci 1923 – nejnásilnější místo na světě. I kdybychom nebrali v potaz miliony lidí, kteří podlehli pandemii španělské chřipky v letech 1918–1920, či statisíce civilistů mezi Bejrútem a Berlínem, kteří zemřeli hladem kvůli tomu, že Spojenci udržovali ekonomickou blokádu i po uzavření příměří, v důsledku ozbrojených konfliktů v poválečné Evropě zemřely více než čtyři miliony lidí – tj. více než součet všech válečných obětí Británie, Francie a Spojených států dohromady. K tomu je třeba si uvědomit, že po válkou zničené západní Evropě se potulovalo několik milionů zbídačených běženců ze střední, východní a jižní Evropy ve snaze najít bezpečnější místo k životu.16 Někteří historici z východní Evropy tak oprávněně považují první léta po roce 1918 za období „rozšířené evropské občanské války“.17 Navzdory strašlivým událostem, k nimž došlo v mnoha částech „poválečné“ Evropy, četné konflikty probíhající v období po letech 1917–1918 nepřitahovaly ani vzdáleně takovou pozornost jako události na západní frontě během předcházejících
22
PORAZENI_blok_final.indd 22
23.02.18 19:18
Ú VO D
čtyř let. Je dobře známo, že soudobí britští pozorovatelé, jako například Winston Churchill, zavrhli tyto poválečné konflikty jako „války trpaslíků“. Tento povýšený názor, který v sobě odráží orientalizační (a implicitně koloniální) postoj k východní Evropě, jenž se po roce 1918 po několik desetiletí prosazoval v učebnicích v západní Evropě,18 zároveň čerpal z myšlenky pocházející zejména z let mezi Velkou východní krizí (1875–1878) a dvěma balkánskými válkami v letech 1912–1913, totiž že východní Evropa je, na rozdíl od civilizovaného a mírumilovného Západu, „ve své podstatě“ násilná. Takové úzkoprsé domněnky a obecný úpadek diskuse v letech 1914–1918 způsobily, že britští a francouzští politici byli pozoruhodně krátkozrací, pokud šlo o katastrofy na východě střední Evropy. A to i v případech, kdy k nim docházelo v oblastech, které byly před první světovou válkou po dlouhá léta dbalé zákonů, kulturně sofistikované a mírumilovné. I když pro mnoho čtenářů v západní Evropě zůstává příběh transformace Evropy od války k míru méně známý než příběh vlastní první světové války, událostmi nabité období mezi lety 1917 a 1923 dodnes setrvává v kolektivní paměti jak národů východní, střední a jižní Evropy, tak i obyvatelstva na Středním východě a v Irsku. Pro ně jsou události první světové války často v pozadí, či přímo zastíněny boji za nezávislost, zápasy o národní osvobození a revolučními změnami v roce 1918 a po něm.19 Například v Rusku to byla Leninova bolševická revoluce v roce 1917 – a nikoliv „imperialistická válka“, která jí předcházela – jež zůstala po desetiletí hlavním referenčním bodem dějin. V dnešní Ukrajině je v debatách o geopolitické hrozbě představované putinovským Ruskem neustále připomínána její národní nezávislost z roku 1918 (i když trvala jen velmi krátce). Některé země, jež vznikly rozpadem poražených říší – jmenovitě Polsko, Československo a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie) – zaměřily pozornost na motiv triumfálního zrození (případně znovuzrození) svých národních států v roce 1918, což jim příhodně umožnilo „zapomenout“ na to, že miliony jejich obyvatel bojovaly v poražených armádách centrálních mocností. V jiných zemích jsou léta 1917–1918 vryta do kolektivní paměti zejména proto, že se během nich odehrály kontroverzní historické události. Politické debaty ve Finsku, jež se první světové války nezúčastnilo, jsou od té doby poznamenány stíny neobyčejně krvavé občanské války, v níž bylo v roce 1918 během necelých šesti měsíců zabito více než jedno procento finského obyvatelstva. Vztahy a dilemata z dob občanské války v Irsku v letech 1922–1923 dodnes ovlivňují podobu stranicko-politického systému v této zemi. Podobně je tomu na Středním východě, kde je první světová válka jen okrajovým tématem ve srovnání s následným spojeneckým „vynálezem národů“ (Irák a Jordánsko), mandátní správou vnucenou Společností národů a dodnes probíhajícím
23
PORAZENI_blok_final.indd 23
23.02.18 19:18
Ú VO D
sporem o Palestinu. V očích mnoha Arabů je tento spor důsledkem slibu britského ministra zahraničí Arthura Balfoura, jenž v tzv. Balfourově deklaraci slíbil, že „v Palestině bude zřízena domovina pro židovský národ“.20 Komplexní obrázek Evropy vzešlé z první světové války, během níž zahynulo téměř deset milionů lidí a přes dvacet milionů jich bylo zraněno, se vzpírá jakékoliv jednoduché kategorizaci či definici násilných otřesů, které po ní následovaly. Pokud si však dovolíme jisté zpřehlednění, je možné identifikovat alespoň tři různé, ale vzájemně se doplňující a často překrývající typy konfliktů v rámci nastupující „evropské občanské války“. Zaprvé, v evropském „poválečném období“ došlo k mnoha bojům vedeným regulérními nebo nově vznikajícími národními armádami v rámci válek mezi jednotlivými státy. Patří mezi ně například polsko-sovětská válka, řecko-turecký konflikt či rumunská invaze do Uher. Tyto mezistátní konflikty, vedené zbraněmi, které zbyly z první světové války, se obvykle odehrávaly v zeměpisných oblastech, kde rozpad habsburské, romanovské, hohenzollernské a osmanské říše poskytl prostor pro vznik nových a často nervózně agresivních národních států, které chtěly silou zkonsolidovat, popřípadě rozšířit svá teritoria. Jeden z těchto střetů, válka mezi Ruskem a Polskem (1919–1921), po sobě odhadem zanechal 50 000 mrtvých a pohřešovaných, zatímco řecké a turecké armádní oběti z let 1919–1922 se odhadují až na 200 000 osob.21 Zadruhé, v relativně krátkém období mezi lety 1917 a 1923 proběhlo mnoho občanských válek nejen v Rusku a Finsku, ale také v Uhrách, Irsku a v některých částech Německa. Na území bývalé romanovské říše nebylo vždy snadné rozlišovat mezi běžnými mezistátními válkami a válkami občanskými, neboť tam docházelo ke všem možným, vzájemně propojeným konfliktům. Rudá armáda válčila na jedné straně s Polskem a potlačovala snahy některých republik v západním pohraničí a na Kavkaze o odtržení, zároveň se však Lenin pokoušel definitivně porazit bělogvardějce a řadu dalších skutečných či domnělých nepřátel – od kulaků k anarchistům a umírněným socialistům, které bolševici podezřívali z toho, že podrývají bolševickou revoluci. Situaci v Rusku navíc komplikovala přítomnost zahraničních sil, jakými byly například spojenecké intervenční jednotky podporující bílé, či desetitisíce vojáků německých freikorpsů, kteří po roce 1918 v Pobaltí bojovali spolu s lotyšskými a estonskými nacio nalisty (nebo proti nim) v honbě za půdou, slávou a dobrodružstvím. Občanské války, jež v tomto období sužovaly Evropu, byly většinou vyvolány třetí formou politického násilí, jež dominovalo v letech 1917–1923, a to sociálními a národními revolucemi. Zatímco ke konci první světové války docházelo v mnoha válčících zemích k přerušování práce a stávkám, jejichž důvodem bylo materiální strádání a únava z války, konec války doprovázely otevřené revoluce a násilné změny
24
PORAZENI_blok_final.indd 24
23.02.18 19:18
Ú VO D
vládnoucích režimů ve všech poražených evropských státech. Revoluce, k nimž došlo v letech 1917 až 1923, byly ve své podstatě buď sociálně-politické a měly za cíl přerozdělení moci, půdy a majetku, jako tomu bylo v případě Ruska, Maďarska, Bulharska a Německa, nebo se jednalo o „národní“ revoluce, jako v případě roztříštěných oblastí poražené habsburské, romanovské, hohenzollernské a osmanské říše, které se pokoušely ustavit nové a opětovně vznikající státy, inspirované myšlenkami národního sebeurčení.22 Skutečnost, že tyto dva revoluční proudy probíhaly současně a často se navzájem překrývaly, představuje jedno ze specifik let 1917–1923. Nebylo mnoho těch, kteří by v roce 1914 předvídali, jak dlouho budou válka či revoluční otřesy, které následovaly, trvat nebo kolik si vyžádají životů. Zrovna tak nemohl nikdo předpokládat, že se do roku 1923 podaří uspět dvěma mimořádně radikálním variantám revolučních ideologií, bolševismu v Rusku a fašismu v Itálii. Nakonec mnozí na Západě doufali, že první světovou válkou „skončily všechny války“ a svět bude „bezpečný pro demokracii“.23 Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak a problémy, které válka a mírové dohody z let 1919–1920 sice pojmenovaly, ale nevyřešily, vytvořily mnohem nebezpečnější asymetrii moci, než jaká existovala před rokem 1914. Evropský řád zavedený před první světovou válkou byl mnohem stabilnější, než si často myslíme. Samozřejmě ne všechno bylo v říších, jež ovládaly kontinentální Evropu a Střední východ, v pořádku (jak lze doložit na událostech, mezi něž patří například hamídijské masakry v letech 1894–1896 nebo potlačení revoluce v Rusku v roce 1905), ale těžko si někdo v srpnu 1914, když vypukly boje, dokázal představit rozsah změn, jež budoucí revoluční režimy nastolí, a naprostý rozklad těchto říší. Ačkoliv z pohledu roku 1918 jsou pokles a pád evropských kontinentálních říší často popisovány jako historická nevyhnutelnost, vládnoucí dynastie předválečného světa se zdály pevně zakotvené a měly svá rozsáhlá teritoria víceméně pod absolutní kontrolou.24 Nejdůležitější výjimky obrazu převážně mírumilovné a ekonomicky se rozvíjející Evropy před rokem 1914 lze vypozorovat na Balkáně a v osmanské říši. Válka v jihovýchodní Evropě a ve Středozemí nezačala v roce 1914, ale již v roce 1911, kdy Itálie anektovala původně osmanskou provincii Tripolsko (Libye). Následující rok koalice balkánských států vyhnala Osmany ze všech jejich evropských domén, s výjimkou malého území Thrákie, čímž v daném regionu nastartovala vlnu extrémního násilí proti muslimským civilistům, včetně hromadných vražd, nucené konverze a vyhošťování.25 K žádné podobné eskalaci násilí však v západní a střední Evropě nedošlo. Avšak balkánské války předznamenaly typ násilí, které se v následujících dekádách rozšířilo na celý kontinent. Právě začátek války v srpnu 1914 – slovy George Kennana,
25
PORAZENI_blok_final.indd 25
23.02.18 19:18
Ú VO D
„klíčové katastrofy“ 20. století – náhle ukončil nezvykle dlouhé mírové období evropských dějin.26 Kennan a mnoho dalších historiků tvrdili a tvrdí, že na začátku „věku extrémů“ (výraz Erica Hobsbawma) a desetiletí násilných otřesů byla právě první světová válka. Po roce 1939 došlo k eskalaci ještě ničivějšího konfliktu, než jakým byla první světová válka. To nastolilo otázku, jestli existuje spojení mezi Stalinovými, Hitlerovými nebo Mussoliniho agresivními diktaturami a událostmi z let 1914–1918. Mnozí se domnívali, že první světová válka vyvolala takové běsnění, že je pařížskými mírovými smlouvami uzavřenými v letech 1919–1920 nebylo možné „zkrotit“. Tato „brutalizační teorie“, skvěle vysvětlená na případu Německa v knize George Mosseho Fallen Soldiers (a od té doby aplikovaná na celou Evropu), v podstatě tvrdí, že zkušenosti ze zákopové války zbrutalizovaly jak válku, tak společnost, nastolily novou a dosud nevídanou úroveň přípustného násilí a vydláždily cestu ještě větším hrůzám druhé světové války, během níž zahynulo víc civilistů než vojáků.27 Poslední dobou však historici začínají o aplikovatelnosti „brutalizační teorie“ pochybovat, protože pouze válečnými zkušenostmi se nedá vysvětlit, proč se politika a společnost zbrutalizovaly jen v některých zemích, které se válečného konfliktu zúčastnily. Mezi válečnými zkušenostmi spojeneckých vojáků a vojáků centrálních mocností neexistoval žádný zásadní rozdíl – s výjimkou výsledku války. Další kritici poukazují na skutečnost, že naprostá většina válečných veteránů, kteří bojovali na straně centrálních mocností a přežili první světovou válku, se ke konci roku 1918 vrátila ke svým pokojným civilním životům. Ne všichni, kteří bojovali v první světové válce, se stali protofašisty či bolševiky nebo chtěli pokračovat v boji po uzavření míru v listopadu 1918.28 Ačkoliv je jasné, že poválečné násilí se nedá vysvětlit bez odkazu na první světovou válku, bylo by možná vhodnější dívat se na ni jako na něco, co umožnilo sociální a národní revoluce, které po několik příštích desetiletí formovaly evropskou politickou, sociální a kulturní agendu. Charakter první světové války se změnil zejména v jejích posledních etapách, tj. od roku 1917, kdy bolševická revoluce v Rusku vedla k tomu, že se Rusko stáhlo z války, zatímco západní Spojenci, povzbuzeni vstupem USA do konfliktu, začali stále více prosazovat demontáž evropských kontinentálních říší jakožto jeden ze svých válečných cílů. Události v Rusku měly dvojí účinek: skutečnost, že Petrohrad přiznal porážku, zvýšila mezi centrálními mocnostmi očekávání brzkého vítězství (pouhých pár měsíců před konečnou porážkou to vedlo k hledání „vnitřních nepřátel“, kteří údajně způsobili jejich kolaps), současně se do válkou zmítaného kontinentu, jenž byl po čtyřech letech bojů zralý na revoluci, vlila nová energie.
26
PORAZENI_blok_final.indd 26
23.02.18 19:18
Ú VO D
Bylo to právě v této době, kdy mimořádně zhoubný, avšak koneckonců konvenční konflikt mezi státy – první světová válka – vydláždil cestu navzájem provázané sérii střetů, jejichž logika a smysl se ukázaly jako mnohem nebezpečnější. Na rozdíl od první světové války, vedené s cílem donutit nepřítele přijmout jisté mírové podmínky (ať už byly jakkoliv tvrdé), následné násilí bylo téměř nekontrolovatelné. Jednalo se totiž o existenciální konflikty, jejichž cílem bylo nepřátele – ať už etnické, či třídní – vyhladit. Šlo tedy o genocidní logiku, která v letech 1939 až 1945 dominovala ve velké části Evropy. Když mluvíme o konfliktech po období 1917–1918, uvědomíme si pozoruhodnou skutečnost, že navazovaly na století, v němž si evropské státy víceméně úspěšně podržely „monopol“ na uplatnění legitimního násilí, jehož normou se staly státní armády a důsledně v něm byl zakódován rozdíl mezi vojáky a civilisty (třebaže toto pravidlo bylo v praxi často porušováno). Poválečné konflikty tento úzus otočily. Bez fungujících států na evropských územích bývalých imperiálních mocností se role státních armád chopily milice různých politických přesvědčení a hrozivě se rozostřila hranice mezi přáteli a nepřáteli a mezi vojáky a civilisty.29 Na rozdíl od Mosseho všezahrnující, avšak zavádějící „brutalizační teorie“, předkládá tato kniha řadu odlišných argumentů týkajících se přechodu Evropy od války k míru. Kniha naznačuje, že chceme-li porozumět trajektoriím násilí, jež se pak v Evropě – včetně Ruska a bývalých oblastí osmanské říše na Středním východě – odvíjely ve dvacátém století, musíme se spíše než na válečné zkušenosti z let 1914 až 1917 soustředit na to, jak skončila válka pro poražené státy: zkázou, imperiálním rozkladem a revolučními bouřemi. Zatímco jeden z těchto faktorů – revoluce – byl ve vztahu k jednotlivým zemím zkoumán, jmenovitě v případě Ruska a Německa, je pozoruhodné, že literatura zabývající se tímto tématem zůstává víceméně národně orientovaná, jako by revoluční události, jež otřásly Evropou mezi rokem 1917 a začátkem dvacátých let, spolu nikterak nesouvisely.30 Meziválečná „poraženecká nálada“ v Německu se rovněž stala předmětem historických prací, nicméně neexistuje žádná studie, která by se v jedné knize zabývala zkušenostmi všech poražených států Evropy.31 Tato skutečnost se jeví poněkud zvláštní, jelikož jedno zřejmé vysvětlení eskalace poválečného násilí lze jasně spatřovat v mobilizující síle porážky v roce 1918 (nebo, v případě Itálie, ve vnímání „zmrzačeného vítězství“).32 Ve vítězných zemích Evropy (s výjimkou Itálie a – jak již bylo řečeno – irské části Spojeného království) nedošlo po roce 1918 k žádnému podstatnému nárůstu politického násilí, částečně proto, že vojenské vítězství v první světové válce ospravedlnilo válečné oběti a posílilo legitimitu vítězných států.33 Totéž ale
27
PORAZENI_blok_final.indd 27
23.02.18 19:18
Ú VO D
nelze říct o poražených. Žádný z nich se ani nepřiblížil k předválečné úrovni vnitřní stability a mírových poměrů. Dalším důležitým faktorem nenadálého vzestupu násilí po roce 1918 byl náhlý rozpad evropských kontinentálních říší a obtížné začátky jejich nástupnických států. Pařížské mírové smlouvy přidělily nově vytvořeným státům miliony lidí – především etnické Němce Československu, Itálii a Polsku, Maďary Československu, Jugoslávii a Rumunsku a Bulhary Rumunsku a Řecku. Nové státy však stály před zásadním dilematem: ačkoliv usilovaly o vytvoření národních států, zejména Polsko, pozdější Jugoslávie a Československo v podstatě představovaly miniaturní multinárodní říše. Hlavní rozdíl mezi nimi a jejich habsburskými předchůdci nespočíval v etnické čistotě, po které toužily, ale pouze v územní rozloze a obrácené etnické hierarchii.34 Není náhoda, že nejdůležitější centra pokusů o teritoriální revizionismus v Evropě během následujících desetiletí se nacházela na území bývalých multinárodních říší, jejichž rozpad vytvořil nové „hranice násilí“.35 Získání „historických“ území a obyvatelstva ztraceného v roce 1918 hrálo podstatnou roli v zahraniční i domácí politice ve středovýchodní Evropě až do konce druhé světové války, a někdy i po roce 1945, jako například v Maďarsku, Bulharsku a Německu. Toto téma bylo důležité také v Sovětském svazu, jenž přišel nejen o území dobytá v první světové válce, ale též o oblasti západního pohraničí carského Ruska. Moskva se za nepředstavitelně krutých okolností pokoušela znovu získat kontrolu nad „ztracenými“ územími a upevnit svůj vliv ve středovýchodní Evropě až do čtyřicátých let 20. století i déle. Revoluce, porážka centrálních mocností a územní reorganizace kontinentu, který byl do té doby ovládán jednotlivými říšemi, vytvořily ideální podhoubí pro nové a dalekosáhlé konflikty. Každý pokus, který chce vysvětlit nárůst těchto konfliktů, musí brát v potaz význam místních tradic i podmínek, často pramenících z mnohem starších konfliktů; to vše formovalo násilí, jehož jsme se po válce stali svědky. Jako příklad může posloužit četnická tradice partyzánské války na Balkáně, irský republikánský aktivismus před rokem 1914 nebo předrevoluční napětí v Rusku.36 Obecně lze však říci, že výše zmíněné ústřední faktory – revoluce, porážka a národní „znovustvoření“ v troskách evropských impérií – představovaly klíčové příčiny transnacionální vlny ozbrojených konfliktů, které v některých částech Evropy pokračovaly až do roku 1923. Boje se podařilo dočasně zastavit až v červenci téhož roku uzavřením Lausannské smlouvy, jež rozsáhlou, nucenou výměnou obyvatelstva stanovila území nové Turecké republiky a ukončila řecké teritoriální ambice v Malé Asii. I když Evropa zažila v letech 1924 až 1929 krátké období stabilizace, po nástupu Velké hospodářské krize v roce 1929 se podstatné problémy, které se objevily v letech
28
PORAZENI_blok_final.indd 28
23.02.18 19:18
Ú VO D
1917 až 1923, vrátily s novou naléhavostí do mezinárodní a domácí politiky. Proto je příběh Evropy let 1917–1923 tak zásadní pro porozumění koloběhu násilí, jenž tak poznamenal 20. století na evropském kontinentu. A čím jiným by takový příběh mohl začít než katastrofálními událostmi v Rusku na počátku roku 1917, kdy se nejlidnatější ze všech států, bojujících v první světové válce, stal také prvním, který sklouzl do zmatků revoluce a vojenské porážky.
29
PORAZENI_blok_final.indd 29
23.02.18 19:18