4
slep ý text
přeložil petr holčák
the memory illusion © 2016 by Julia Shaw International Rights Management: Susanna Lea Associates Translation © Petr Holčák, 2017 ISBN 978-80-7432-793-3
slep ý text
5
věnováno markovi
„Naše vzpomínky se vytvářejí a dotvářejí. Paměť funguje trochu jako stránka Wikipedie: můžeme do ní vstoupit a něco změnit, totéž ale mohou dělat i jiní lidé.“ elizabeth loftusová
slep ý text
7
Obsah Úvod 9 1. Vzpomínám si na své narození Závěsné kolotoče pro nemluvňata, čaj s princem Charlesem a setkání s Bugsem Bunnym Proč jsou některé naše vzpomínky na dětství nemožné
17
2. Znečištěné vzpomínky Dressgate, cestovatelé v čase a staré dobré časy Proč vzpomínat znamená vnímat
43
3. Tanec se včelami Prášky na spaní, mořští plži a laserové paprsky Jak může fyziologie mozku zavést naše vzpomínky na scestí
67
4. Kouzelníci s pamětí Hyperthymesie, kamery v mozku a ostrovy geniality Proč není ničí paměť neomylná
93
5. Podprahové vzpomínky Jak se učí děti, psychofony a vymývání mozků Proč k vytváření vzpomínek potřebujeme pozornost
115
6. Špatný detektiv Nadřazenost, krize identity a vytváření zrůd Proč tak přehnaně věříme vlastní paměti
141
165 7. Kde jste byli 11. září? Zábleskové vzpomínky, jak se nabourat do paměti a traumatické události Proč se naše vzpomínky na emocionálně nabité události mýlí
8
slep ý text
8. Sociální média a naše paměť Mediální multitasking, seskupování a digitální amnézie Jak nám média přetvářejí paměť
193
9. Tooky mi stáhl kalhoty 221 Satan, sex a věda Proč jsou někdy naše vzpomínky na traumatické události falešné 10. Hry s myslí 243 Tajní agenti, paměťové paláce a magický realismus Proč bychom měli naše vadné vzpomínky přijmout a jak jich co nejlépe využít Poděkování 258 Poznámky 260 Rejstřík 279
slep ý text
9
Úvod Při předávání Nobelových cen dostávají laureáti text podobný příspěvku na Twitteru, v němž se vysvětluje, za co je cena udělena. Od té doby, co to vím, jsem strávila možná až příliš mnoho času pročítáním oněch 140 nebo ještě méně znaků, jimiž se popisuje hluboký vliv oceněných osobností na svět. Mezi má nejoblíbenější dílka tohoto druhu patří text shrnující dílo irského básníka a spisovatele Seamuse Heaneyho, který získal Nobelovu cenu za literaturu za rok 1995. Uvádí se v něm, že ocenění dostal za „dílo lyrické krásy a mravní hloubky, které oslavuje každodenní zázraky a živoucí minulost“. Úžasné sdělení! Krása, mravnost a historie prosycené smyslem pro zázrak, a to vše pouhými několika slovy. Pokaždé, když tu větu čtu, rozzáří se mi na tváři úsměv. Píšu si tato laureátská shrnutí na malou bílou tabuli na svém pracovním stole jako pramen pro inspiraci. Cituji je i ve svých přednáškách a snažím se jimi prokládat své vlastní texty. Jsou pro mě důkazem, že i největší výkony lidstva lze popsat běžným jazykem. Je to myšlenka, k níž dospěli mnozí velikáni – sděluje, že pokud má mít naše práce smysl, musíme být schopni vysvětlit ji jednoduše. Zásady úsporného výkladu se sama držím, třebaže občas na úkor dostatečného objasnění. Jinak řečeno, když předkládané po jmy vysvětluji pomocí analogií, příběhů, popřípadě je jinak zjednodušuji, vždy riskuji, že zanedbám drobné, ale důležité nuance věcí, které jsou z podstaty složité. Témata, jimž se zde budu věnovat, tedy naše paměť a identita, jsou neskutečně složitá a v jedné jediné knize se mohu jen zlehka dotknout neuvěřitelně rozsáhlého výzkumu na jejich průsečíku. A ačkoli nemohu slíbit, že vykreslím kompletní vědecký obraz tohoto oboru, upřímně doufám, že alespoň podnítím zvídavé hledání odpovědí na zásadní otázky,
10
úvod
které se většině z nás honí hlavou od chvíle, kdy jsme začali vy užívat dar sebepozorování. Stejně jako většina lidí, i já jsem si své schopnosti introspekce povšimla již v dětství. Vzpomínám si, že jako malá jsem ležela celé hodiny v posteli a nemohla usnout, jelikož jsem byla hluboce zamyšlená. Na horním patře palandy jsem chodidly tlačila na bílý strop a přemítala o smyslu života. Kdo jsem? Co jsem zač? Co opravdu existuje? Tehdy jsem o tom sice nevěděla, právě v těch chvílích ale začala má kariéra v psychologii. Jde totiž o otázky po základních aspektech toho, co znamená být člověkem. Jako malá holčička jsem neměla tušení, že nemůžu-li najít odpovědi, jsem díky tomu v hodně dobré společnosti. Na palandě už sice nespím, otázky mi ale zůstaly. Místo filozofování u stropu se teď zabývám výzkumem. Na téma, kdo jsme, už nedebatuji se svým medvídkem, ale s vědeckými kolegy, studenty a dalšími lidmi, kteří jsou podobně zvídaví jako já. Začněme tedy naši výpravu do světa paměti od úplného počátku, tedy od momentu, v němž zkoumání světa začíná zkoumáním sebe sama. Pojďme se sami sebe zeptat: co to je, co z nás dělá naše vlastní já?
Naše vlastní já Chceme-li definovat sebe samé, vezmeme asi v úvahu své pohlaví, národnost, věk, povolání a to, čeho jsme jako dospělí dosáhli, jako je dokončené vzdělání, koupený dům, rodina a děti, popřípadě že jsme se dožili důchodu. Dál se zřejmě zastavíme u osobnostních rysů – zda jsme optimističtí, nebo naopak pesimističtí, zábavní, nebo vážní, sobečtí, či obětaví. Navíc zřejmě budeme uvažovat o tom, jací jsme v porovnání s ostatními, a třeba se podíváme, jak si vedou naši přátelé na Facebooku nebo naše kontakty na Linked In, abychom zjistili, zda s nimi držíme krok. Všechny tyto ukazatele mohou být více či méně vhodnými způsoby, jak definovat
úvod
11
sami sebe, skutečný základ našeho vlastního já ale takřka nepochybně spočívá v našich osobních vzpomínkách. Osobní vzpomínky nám pomáhají pochopit naši cestu životem. Jen díky osobním vzpomínkám si dokážu vybavit hovory s jedním ze svých nejinspirativnějších vysokoškolských učitelů Barrym Beyersteinem, který mě učil kritickému myšlení a přitom se se mnou dělil o citronovou bábovku s mákem. Nebo si připomenout, jak jsem po přednáškách rozmlouvala se Stephenem Hartem, který byl první, kdo mě povzbuzoval k nástupu na postgraduální studium. Nebo si vzpomenout na vážnou autonehodu mámy, která mě učila, jak vyjadřovat city lidem, jež miluji. Takové klíčové rozmluvy a události pro nás mají ohromný význam a pomáhají nám uspořádat si svůj osobní příběh. Obecněji řečeno, vzpomínky formují základ naší identity. Utvářejí naše povědomí o tom, co jsme zažili, a tím také formují naše představy o tom, čeho budeme v budoucnu schopni. Jestliže tedy začneme naši paměť zpochybňovat, budeme rovněž muset zpochybnit samotné základy toho, kým a čím jsme. Pro příklad si vezměme tento myšlenkový experiment: co kdybychom se jednoho rána vzbudili a nepamatovali si na nic, co jsme kdy dělali, co jsme se naučili nebo na co jsme mysleli? Byli bychom to stále my? Když o této eventualitě uvažujeme, možná budeme instinktivně reagovat pocitem strachu. Možná nás ovládne okamžitý dojem, že všechno, co jsme, by mohlo se ztrátou naší paměti zmizet a my zůstaneme pouhou skořápkou našeho dřívějšího já. Pokud nám odejde paměť a vzpomínky, co nám vlastně zůstane? Mohla by to být zápletka nějakého děsivého sci-fi filmu: „A pak se vzbudili a nikdo z nich nevěděl, kým je.“ Na stejný scénář ale můžeme pohlížet i s pocitem úlevy, že nás už neomezuje naše minulost a můžeme začít s čistým štítem znovu, zvláště když naše základní duševní schopnosti a naše osobnost zůstaly nedotčeny. Nebo možná propadneme nejistotě a budeme se zmítat mezi oběma těmito pocity.
12
úvod
K tak dramatické ztrátě paměti dochází ve skutečném životě naštěstí jen zřídka. Naše vzpomínky nicméně podléhají ohromnému množství omylů, zkreslení a úprav. Na některé z nich bych ráda v této knize vrhla trochu světla. Vyzbrojena vědou a upřímnou zvídavostí a také s malou pomocí svých vlastních eskapád zde hodlám opakovaně vybízet k úvahám nad dlouhou řadou způsobů, které mohou vést k pokřivení naší paměti. Začněme s rozebíráním složitého fenoménu paměti tím, že se podíváme na dva klíčové termíny, které tento obor výzkumu používá. Sémantická paměť zahrnuje významy, pojmy a fakta. Lidé si přitom určité typy sémantických informací často pamatují lépe než jiné. Například pro někoho, kdo si výborně pamatuje historická data, může být nepřekonatelným problémem vybavit si jména lidí; někdo jiný má zase opačný problém – má dobrou paměť na jména, ale nepamatuje si letopočty. Přestože u obou jde jen o jiné typy sémantických informací, mohou se schopnosti jednotlivých lidí pamatovat si je značně různit. Sémantická paměť funguje vedle takzvané epizodické paměti, jíž se také říká autobiografická. Do epizodické paměti vstupujeme ve chvílích, kdy vzpomínáme na svůj první den na univerzitě, na první polibek nebo na předloňskou dovolenou v Karibiku. Tímto termínem označujeme soubor našich minulých zážitků a zkušeností. Je to archiv výstřižků naší osobní paměti, deník naší mysli, Timeline našeho vnitřního Facebooku. Epizodická paměť je mechanismus udržující přehled o vzpomínkách na konkrétní chvíle a místa. Vstupovat do této paměti může být něco jako znovu zažít vícesmyslové zážitky. Ucítíme písek pod svýma nohama, slunce pálící do kůže, vánek ve vlasech. Můžeme si vyvolat obrazy příslušného místa, hudby nebo lidí. Jsou to vzpomínky, které pečlivě uchováváme ve svém srdci. Na rozdíl od pouhých znalostí fakt o světě je to právě tato paměťová banka, která definuje, kým jsme. Epizodické paměti, na niž všichni tolik spoléháme, však většina z nás rozumí žalostně málo. Získáme-li lepší představu o tom,
úvod
13
jak vlastně funguje, lépe porozumíme onomu bláznivému zmatku, jímž je naše vnímání skutečnosti.
Tvárnost s následky Jakmile začneme zpochybňovat vzpomínky své i ostatních, už nás asi příliš nepřekvapí, že na podrobnostech důležitých událostí z minula se často neshodneme. Dokonce i drahocenné vzpomínky na naše dětství se dají různě tvarovat a přetvářet jako kus hlíny. Vady paměti se přitom zdaleka neomezují na ty, u nichž by se to dalo čekat – lidi trpící Alzheimerovou chorobou, poškozením mozku nebo jinou poruchou. Můžeme je naopak považovat spíše za pravidlo než za výjimku. Potenciální nesoulad mezi skutečností a tím, jak si ji pamatujeme, v knize prozkoumáme do větší hloubky. Zcela běžné jsou rovněž falešné vzpomínky, tedy takové, které se jako vzpomínky tváří, avšak nejsou založeny na tom, co se doopravdy stalo. A důsledky takových vzpomínek mohou být velmi reálné. Víra ve fiktivní výklad reality může mít dopady na cokoli v našem životě – může v nás vyvolávat skutečnou radost, skutečně nás rozrušit, a dokonce způsobit skutečné trauma. Porozumění pochodům, při nichž vznikají falešné vzpomínky, nám tak umožní pochopit, jak bychom mohli – a jak nemohli – vyhodnocovat informace obsažené v našich vzpomínkách, a říci nám, jak je můžeme správně využít k definování sebe samých. Alespoň tak to určitě fungovalo u mě. Během let strávených výzkumem paměti jsem si uvědomila, že svět vidíme hluboce nedokonale. Nabyla jsem tak ohromné úcty k vědecké metodě a týmovému výzkumu, tedy ke kolektivní vědecké práci. Ta nám totiž nabízí nejlepší naději, že pohlédneme za závoj nedokonalého vnímání a pochopíme, jak paměť funguje. S ohledem na výsledky mnoha desetiletí výzkumu ale musím přiznat, že vždy přetrvají pochybnosti ohledně toho, zda vůbec může