být člověkem. Kočka na západní frontě první světové války, šimpanz ve válečném Německu, sloní dvojčata v Mosambiku, medvědice v Sarajevu… Duše zvířat, která se během uplynulého století stala oběťmi lidských konfliktů, vypráví dojemné, tragické a nádherně podivné příběhy o životě a smrti.
Jen zvířata
Jen zvířata nám dokážou vysvětlit, co vlastně znamená
poctu spisovatelům, kteří během téhož období o zvířatech psali. Za studené války se setkáme s ruskou želvou, která byla mazlíčkem Tolstého dcery, americká delfínice v Iráku píše dopis Sylvii Plathové, příběh mlže v Pearl Harboru je geniální variací na Kerouacův kultovní román Na cestě. Vzácně originální kniha elegantně splétá historii, mytologii, folklor i astrologii. Ukazuje, že dokud budou existovat zvířata, lidé o nich budou přemýšlet, psát a snít.
ISBN 978-80-7432-854-1
Ceridwen Doveyová
Zvířecí hrdinové a vypravěči současně nepřímo vzdávají
only t he a n im a l s
Ceridwen Doveyová
Jen zvířata
5
j en z v íř ata
Pro Emily Martinovou a jejího milovaného Rubena
Přeložila Dominika Křesťanová
Autorka a vydavatelé děkují správcům pozůstalosti Douglase Adamse za laskavé svolení přetisknout úryvek z knihy Stopařův průvodce po Galaxii – Douglas Adams © 1979. Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky.
ONLY THE ANIMALS Copyright © 2014 by Ceridwen Dovey Illustrations copyright © 2014 by Teresa Dovey Cover illustration © Liana Finck, 2015 All rights reserved. Translation © Dominika Křesťanová, 2017 ISBN 978-80-7432-854-1
6
only t he a n im a l s
Na jedné straně je jas, důvěra, víra, krása země, lidská
schopnost nadšení, na druhé temnota, pochybnosti, nevíra, hrubost země, lidská schopnost zla. Když píšu, skutečná je první strana, když nepíšu, ta druhá.
Czesław Miłosz: pejsek u cesty
Každá bytost je klíčem ke všem ostatním bytostem. Pes, který se na slunci líže, říká on, je v jedné chvíli psem a v příští nástrojem zjevené pravdy.
J. M. Coetzee: elizabeth costello
7
j en z v íř ata
OBSAH
Kosti 11 Duše velblouda Zemřel r. 1892 v Austrálii
Holubi, poník, kocour a já
25
Duše kočky Zemřela r. 1915 ve Francii
Malá dáma Červeného Petra
53
Duše šimpanze Zemřel r. 1917 v Německu
Hundstage 81 Duše psa Zemřel r. 1941 v Polsku
Někde tam cestou na mě čeká Perla
105
Duše mlže Zemřel r. 1941 ve Spojených státech amerických
Plautus: Vzpomínky na moje léta na Zemi a na poslední dny ve vesmíru Duše želvy Zemřela r. 1968 ve vesmíru
8
125
p oděková n í
Toto jsem napsal já, slon
161
Duše slonice Zemřela r. 1987 v Mosambiku
Pohádky 183 Duše medvědice Zemřela r. 1992 v Bosně a Hercegovině
Dopis Sylvii Plathové
205
Duše delfínice Zemřela r. 2003 v Iráku
Psitafilie 235 Duše papouška Zemřel r. 2006 v Libanonu
Poděkování
251
Poznámka k pramenům
253
Poznámka překladatelky
255
9
only t he a n im a l s
NĚKDE TAM CESTOU NA MĚ ČEKÁ PERLA Duše mlže Zemřel r. 1941 ve Spojených státech amerických
105
j en z v íř ata
10 6
only t he a n im a l s
Jack miloval zvířata (obzvlášť kočky) a jednou napsal, že až na Zemi konečně přistanou mimozemšťané, zhrozí se, jakým způsobem se lidé chovají ke svým zvířecím bratrům a sestrám „až po ty nejposlednější červy“.
Helen Weaverová, bývalá milenka Jacka Kerouaca
Poprvé jsem se s Myttim setkal krátce po tom, co jsem došel k ná-
zoru, že všechno umřelo, a teoretizovat o světě není k ničemu. Mytti
se jednou znenadání zjevil v našem kroužku s aurou extáze, radostnej prorok, kabaretní šejdíř zvědavej na všechno kolem sebe. Sezná-
mil nás můj kámoš Gallo, co se na čas usadil na mým molu v řece Hudson, aby tam psal básně. Povídalo se, že Mytti vyrůstal v drsný bídě v podvodní farmě kdesi na západě obklopenej křiváckejma ne-
šťastníkama, který miloval a nenáviděl zároveň, a že se tak či onak dostal z vod kdesi u Washingtonu až do New Yorku. Mytti nebyl
žádnej lumen, ale v jednom měl jasno: totiž že ho nijak netankuje, aby mu někdo odmalička, už jako mrňavýmu modroušovi, cpal do 10 7
j en z v íř ata
hlavy, co má a nemá dělat, co má jíst, kdy vylučovat byssový vlákna, na který umělý trubky se přicucávat a do jakejch formaci.
Úmorná dřina, ze který se jednomu div nerozskočí lastura. Mytti
měl někde na západě škebličku, kterou nechal tam na fleku filtrovat vodu a vypadnul, protože kdyby zůstal a staral se o ní, sežralo by mu
to duši. Hledal – krucinál, všichni jsme hledali – nějakej novej způ-
sob existence, volnej a otevřenej. Vyprávěl, že projel křížem krážem celou zemi i s Velkejma jezerama, pak se svez nákladní lodí kanálama, putoval v chladírenským boxu, pak přežíval v kýbli mořský vody
v nákladním vlaku a nakonec ho vyklopili do Hudsonu, což bylo přesně to pravý ořechový, co chtěl od samýho začátku.
„Týjo! Člověče!“ opakoval pořád, když jsme spolu mluvili popr-
vé. „Na světě je takovejch věcí, co se daj dělat, vykládat, cejtit a psát a – už žádný obezličky, Lusi, už žádný falešný pravdy!“ A já souhlasil. Už žádný falešný pravdy.
Nějakou chvíli po tom, co se tu Mytti ocitnul, byli s Gallem
propojený neviditelným elektrickým okruhem šílenecký energie. Gallo uměl zpaměti všecko, co Mytti řekl, a stal se jeho učedníkem, protože podle něj byl Mytti syrovej a skutečnej, kdežto my ostatní
jsme napůl uvařený. Byli schopný do krve se přít, ve dne v noci, šest,
osum, deset hodin v kuse, jak se pokoušeli sdělit si úplně všechno, každičkej letmej nápad, vjem, hnutí mysli. Držel jsem se jich, poslouchal a zajímali mě, protože byli šílený a zapálený, a dělalo jim
dobře, když maj pro svý šílenosti nějaký obecenstvo. Dávalo to všemu něco jako řád. Mytti chodil za Gallem na naše molo a já seděl
vedle s pootevřenou skořápkou a poslouchal. Uvelebili se naproti sobě, lastury dokořán, a už to jelo.
„Jak ses dneska ráno přesouval po molu níž a potkali jsme tu
starou mušli, co nás okřikovala, ať neděláme bordel, pamatuješ, 10 8
něk de ta m ce s t ou na mě ček á per l a
v proudu ve vodě se pohupovala nějaká tkanička, nebo co to bylo, a já ti chtěl říct, že mi připomíná cancour mořskejch řas –“
„Jo, jo, jasně že si pamatuju, a teď jsi mi připomněl, co mě přesně
v tu chvíli napadlo, jak jsou ty vyhozený věci děsně smutný, vždycky mě z toho rozbolí lastura –“
„A pamatuješ si, jak byla ta voda cejtit víc rybinou než normálně
a měla takovej benzínovej nádech?“
„Navrch plavaly nějaký průmyslový fleky, ale jinak to byla spíš
sůl než rybina. A u dna byla voda jako by jasnější –“
„Ne, světlo bylo ještě na hladině, dole byla kalnější…“
A tak to šlo dál, až začalo vycházet slunce, noc skončila a Mytti
povídá: „Mám celý tělo horký a rozbolavělý a chci spát. Pojď tu mašinu vypnout.“
„Ta mašina ale nejde vypnout!“
„Vypněte tu mašinu,“ povídám, a oni oba koukali, že jsem byl
vzhůru a celou noc je poslouchal, a chtěli vědět, co tomu říkám, a já na to: „Říkám, že jste maniaci a že jsem náramně zvědavej, co s váma bude na tomhle světě dál.“
Vtom se vodama Hudsonu rozlil smrdutej proud, do lastur se
nám teple opřelo slunce, poněvadž jsme zůstali vytrčený na molu mezi odlivem a přílivem, a já věděl, že se musím pohnout a násle-
dovat svýho švihlýho úžasnýho kámoše Myttiho i s jeho milostnejma problémama po celý zemi, kam se pohne, a na vlastní oči se
mrknout na farmu, kde vyrost a kde to v Americe všechno začalo. A pak ho následovat dál a dál do široširýho, zamženýho San Fran-
ciska. Měl tam v zálivu další škebličku a povídal, že se k ní můžeme nakvartýrovat a dát si krapet voraz, odpočinout svejm znavenejm a šťastnejm tělům, dokud se nám nebude chtít vyrazit dál, bez výčitek a bez starostí.
10 9
j en z v íř ata
Moje holka se ne a ne dát přemluvit, aby nechala Hudson
Hudsonem a šla s náma, a Mytti říkal, že na tom nesejde, že jinde
najdu jinou fantastickou škebli, která se třeba nechá poučit a pro-
pojí svou mysl s mojí duší, jak se o to on sám marně pokouší se svejma holkama. Ta moje byla nešťastná, když jsem jí oznámil, že padám pryč, a já sám si říkal, že jsem se snad pomátnul, když ji tu nechávám. Ale pustil jsem se mola, kterýho jsem se držel už moc
dlouho, došláp nohou na mořský dno a začal se od ní sunout pryč. Přes tuhle mezeru už jsme se jeden druhýho nemohli dotknout. Zapráskla přede mnou lasturu a dál si jako by nic proháněla vodu žábrama, a já v tom šeru pod vodou proklínal život a to, jak je zatraceně smutnej.
A tak jsme se Mytti, Gallo a já svezli na trupu nákladní lodi,
o který Mytti tvrdil, že nás kus cesty popoveze, přinejmenším k nějakýmu nákladnímu doku, kde vystoupíme a chytíme nákla-
ďák nebo vlak na druhej konec země. Říkal, že mezitím musíme pořádně máknout, poněvadž jinak vyschneme a umřeme, fyzicky i v duchovním smyslu, fakt že jo. A jak slíbil, zanedlouho jsme byli na cestě a mířili na západ, pod naší bednou se míhaly šmouhy
asfaltu, nad náma zářily hvězdy, opravdický hvězdy, a my věděli, že žijeme.
Místama jsme cestou přes širou otevřenou krajinu narazili na
zebří slávky, Myttiho vzdálený bratrance, který mě děsili svejma
pruhama a tím dravým, halasným způsobem, kterým si brali všecko, co si umanuli. Gallo říkal, že by pro mě mohli bejt zajímavý, proto-
že jsou každopádně jiný, a já přece hledám něco jinýho, a tak jsme
s Myttim vyrazili na večírek, o kterým mu řekli, a že prej tam budou holky. Bylo to v místě se sladkou vodou a my věděli, že se nemů-
žeme zdržet dlouho, protože jinak se bez soli potopíme a umřeme, 110
něk de ta m ce s t ou na mě ček á per l a
ale Mytti potřeboval sex stejně naléhavě, jako jiný slávky potřebujou sůl, to byl jeho svatej grál a řešení skoro všech otázek.
Počkali jsme na příliv a sešli se s jeho bratrancema u roury nad
vodou, a to vám povím, byl to pořádnej šok, protože na tý rouře ne-
byl kousíček volnýho místa, jen zebřáci namačkaný jeden na druhým. Mytti říkal, že co nevidět pokrejou i dno všech jezer a že už teď nezbejvá jediná místní mušle, která by nám mohla vyprávět starý příbě-
hy. Dal se do řeči s jednou holkou a její kámošky se díky tomu trochu
otevřely a začaly se bavit se mnou a s Gallem, jenže já se pak zeptal na ty místní perlorodky, a kam že se poděly. To holky nakrklo, zavře-
ly lastury a my začali mít nahnáno, jestli na nás nenaběhnou jejich bráchové. Pokoušel jsem se vysvětlit, že jsem vyrost v Hudsonu na
legendách o původních perlorodkách ze západu, co maj údajně nád-
herný lastury, každou jinak barevnou a tvarovanou, takže když je lidi
začali nacházet, dávali každý, kterou vytáhli z vody, úplně jiný jméno.
Mytti se vrátil, protože si s tou svou zebří holkou už užil svoje,
pustili jsme se trubky a vydali se v bedně s návnadou na korbě ná-
klaďáku na další cestu, a Mytti prohlásil, že doufá, že míříme někam
na západní pobřeží. Cejtil jsem, jak mě horkej vítr začíná vysoušet, a hlavou se mi honily myšlenky na smrt a na jména všech těch domácích perlorodek, na který jsem si vzpomněl, a jak mě je jako mrňouse v Hudsonu učila moje teta. Galla to inspirovalo a složil o nich básničku. Zněla takhle:
Papírnice, indiánka, losí kopyto, poďobaná, liliputka, chlupatice, růžová spárkatá mušle, fialová chocholka,
prkenice, tabatěrka, křehká mušle z peřejí. 111