Praha temná a tajemná
5
Michael Borovička
PRAHA A TAJE Paseka 2017 6
TEMNÁ MNÁ 7
neturistický průvodce alternativní minulostí města
Copyright © Michael Borovička, 2017 Graphic design © Nikola Klímová, 2017 Illustrations © Jindřich Janíček, 2017 ISBN 978-80-7432-845-9
Předmluva
Odvrácená tvář hlavy království
11
Kapitola první
Svědectví užaslých návštěvníků
17
Kapitola druhá
Odpočívej v pokoji
41
Kapitola třetí
Oheň a voda
69
Kapitola čtvrtá
Zločin a trest
99
Kapitola pátá
Pod červenou lucernou
167
Kapitola šestá
Za zdmi Židovského Města
195
Kapitola sedmá
Prý je to pochmurné město
251
Kapitola osmá
Zlaté časy zednářských lóží
279
Bibliografie 301
Jmenný rejstřík
307
Předmluva
Odvrácená tvář hlavy království Nad portálem vchodu do Staroměstské radnice si každý může přečíst latinský nápis Praga caput regni, tedy že Praha je hlavou království. Často se v těchto místech tísní rozjásaní svatebčané, kteří většinou nemají potuchy o tom, že na radnici se nejen od dávalo, ale v minulosti také popravovalo. Na Karlově mostě ti síce turistů obdivují kamenné defilé barokních světců a stří bropěnná Vltava tiše a klidně plyne pod mostními oblouky. Zamilované dvojice na lodičkách si jen stěží dovedou předsta vit, že by hladina řeky byla o sedm metrů výš a pluly po ní de sítky bezduchých těl. I taková bývala realita. Stověžatá je bezpochyby turistickým lákadlem prvního řádu. Pražané jsou si toho vědomi a stejně jako cizí hosté se zajímají především o slavnou minulost města a jeho dodnes skvěle zachované architektonické památky. Praha, to je zkame nělá historie, obdivně vzdychají někteří návštěvníci. Hlava krá lovství však má též „odvrácené dějiny“, jimiž se nechlubí ráda. Není zrovna hrdá na to, že se některým významným cestova telům v minulosti nelíbila, dokonce ji považovali za místo po nuré a zcela nevhodné k žití, dobré nanejvýš jako kulisa stra šidelného románu. Smrt navštěvovala Prahu v několikeré podobě. Lidé, kteří odešli přirozenou cestou, se ocitali na hřbitovech, kde se ze jména hroby národem oslavovaných osobností dodnes těší velké pozornosti. V časech nesvobody, které Praha zažívala bohužel až příliš často, bývaly jejich pohřby národní manifestací. Zato oběti dlouhé řady morových epidemií končily v anonymitě ma sových hrobů. Morové rány ostatně poznamenaly Prahu až do
11
dnešních dnů; dodnes fungují původně morové hřbitovy, stojí morové sloupy i kostely zasvěcené patronům chránícím proti nákaze, především svatému Rochovi. Zkázu a smrt přinášely také oba protikladné živly – oheň a voda. Osudným požárům, jaký zničil Londýn v roce 1666, se Stověžatá vyhnula. Některé se však přesto do dějin města za psaly velkými písmeny. Například požár Národního divadla roku 1881. Do suterénu historické paměti se nejspíše přesunul největší požár, jaký kdy Prahu postihl. Propukl v roce 1689 a dodnes není zcela jasné, zda jej založili placení francouzští špehové, nebo vznikl „přirozenou“ cestou. Klidně, ba nevinně vypadající Vltava, třpytící se v poledním slunci, se v minulosti opakovaně rozběsnila tak, že pobořila Karlův most, a během dalších velkých vod zmařila spoustu lidských životů. Katastro fální povodeň z roku 2002 se sedmnácti utonulými nám při pomněla, že na katastrofy velkého rozsahu jsme dosud krátcí. V Praze také řádili různí zločinci a delikventi, kteří kon čívali ve vězení, na pranýři nebo v rukou mistra popravčího. Nejslavnější z katů byl Jan Mydlář, a to především kvůli tomu, že roku 1621 poslal na onen svět sedmadvacet vůdců stavovské rebelie. Jeho další život i osudy jeho údajných potomků jsou vzdor obecnému mínění pouze literární fabulace historika a spi sovatele Josefa Svátka. Ještě dlouhou dobu se v Praze popra vovalo veřejně, poslední byly exekuce nacistických zločinců po skončení druhé světové války. Pražské lehké holky sice také často balancovaly na hraně zákona, v rukou kata však nekončívaly, i ve vězení si poseděly jen zřídka. O jejich životě a řemesle ve středověku a raném novověku mnoho zpráv nemáme, zato za vlády Františka Jo sefa I. a za první republiky tvořily neodmyslitelný kolorit staré Prahy. Příběhy nejpopulárnějších prostitutek se dochovaly do dnes a Tonka Šibenice se díky Egonu Erwinu Kischovi stala li terární, filmovou i divadelní postavou. Zatímco svět prodejné lásky obsahoval i něco málo humo ru, o osudech pražského židovského ghetta se to rozhodně říci nedá. Jeho obyvatelé byli po staletí Pražany druhého řádu. Největšímu pogromu v roce 1389 padly za oběť tři tisícovky
12
Izraelitů. Své nejslavnější dny ghetto prožívalo v době, kdy na Hradě seděl uměnímilovný, byť podivínský císař Rudolf II. Mordechaj Maisel, rabi Löw či jeho golem dodnes jitří fantazii mnoha tvůrců. Jiný císař, tentokrát racionální Josef II., ukon čil fyzické oddělení ghetta od ostatních pražských měst a ote vřel tak brány k zrovnoprávnění Židů, z nichž ti podnikavější, vzdělanější a bohatší se stěhovali do jiných částí Prahy. Bývalé ghetto, nyní čtvrť zvaná Josefov, se během dalších desetiletí proměnilo v ostudu města. Chudoba, špatná hygiena, spousty nevěstinců a vykřičených lokálů, rozpadající se domy… To vše na začátku 20. století podlehlo asanaci. Nezbytná modernizace města, jež se samozřejmě netý kala pouze bývalého ghetta, se podepsala na jeho rázu. Hlava království ztratila značnou část své romantické pochmurnosti, která z ní činila oblíbenou kulisu, do níž autoři fantastické lite ratury s oblibou zasazovali svá díla. Ať už to byli Jakub Arbes, Jiří Karásek ze Lvovic, Josef Jiří Kolár, Josef Svátek, či zahra niční spisovatelé George Sandová, Francis Marion Crawford, Elémir Bourges, Detlev von Liliencron, Guillaume Apollinaire, Gustav Meyrink, Umberto Eco a další. Kolorit staré Prahy se zachoval už jen na obrazech, fotografiích a v literárních dílech dávno zesnulých autorů. Mezi tajemstvími staré Prahy nemohou chybět svobodní zednáři. První zednářská lóže v habsburské monarchii vznikla právě zde, ale dlouho se nevědělo, kdo a kdy ji založil. Vzhle dem ke své neveřejné povaze vzbuzovaly zednářské společnosti vždy zvědavost nezasvěcených. Ostatně i za oním vznešeným nápisem Praga caput regni se skrývá cosi temného. Na radnici jej roku 1518 nechal umístit purkmistr Jan Pašek z Vratu, proslulý intrikán a zpupný diktá tor, jehož museli postupně dva králové odstranit z úřadu. Jak doufám, z uvedeného jednoznačně vyplývá, že mým úmyslem nebylo vylíčit Prahu jako dámu se špatnou pověstí, ale připome nout, že její slavná minulost měla také temné, tajemné i tragické stránky, které jsou nedílnou součástí jejího životního příběhu. Michael Borovička, Praha, květen 2017
13
Pohleďte na ni: je černá, věžatá, křivolaká, řeklo by se, že je věčně vzrušená, cítíte, jak se chvěje jakýmsi vnitřním varem, který jí rozpaluje žíly. Nevím, kdo v ní živí tuto horečku, a nezáleží mi na tom; vím jen, že vrásky, zachmuřenost a stopy neklidu dávají Praze nejskvělejší diplom urozenosti.
Orazio Pedrazzi (1889–1962), italský vyslanec, působící v ČSR v letech 1930–1932, a spisovatel
Kapitola první
Svědectví užaslých návštěvníků Pražané občas hlasitě nadávají na svízele a komplikace, jimiž je denně častuje velkoměstský život; jinak jsou ovšem přesvěd čení, že jejich město, plné nesčetných historických památek, je zářící klenot mezi evropskými metropolemi. Cizince prochá zející se po Karlově mostě přece musí uchvátit jeho nadpo zemská krása. A objeví‑li se nějaká šmouha na spanilé tváři „matky měst“, spraví to varhanní koncert v některém z barok ních chrámů nebo několik zlatem rozzářených půllitrů s bě lostnou čepicí. Občas to tak bývá, ale rozhodně ne vždy. Našli se totiž ná vštěvníci, a to už i v dávných staletích, kteří nacházeli na sličné tváři Prahy vrásky. Často to byly úsměvné drobnosti, to když si třeba cestovatelky ze západní Evropy všímaly, jak jsou Pražanky komické ve snaze vyrovnat se v módě Západu. Jiní sice uzná vali, že město je na pohled výjimečně krásné, ale k žití zcela ne vhodné. Našli se i tací, jimž některé věci připadaly divné, ba nepochopitelné. Horší bylo, když si cizinci stěžovali na nízkou úroveň hygieny. Už ve středověku sem zavítali cestovatelé, jimž Praha prostě „nevoněla“.
Jsou zde zloději nadmíru mistrní Umberto Decembrio byl lombardský humanista, přítel Petrarkův a Boccacciův a vyslanec na dvoře Václava IV. Roku 1399 na psal příteli Colucciu Salutatimu dva dopisy, v nichž na Pražany nepěje právě chválu, a jejich zvyky mu připadají barbarské:
17