Gideon Hausner: Spravedlnost v Jeruzalémě / ukázka

PŘELOŽIL MARTIN POKORNÝ

Vydavatel a autorovi dědicové děkují všem, kteří české vydání knihy pomohli uskutečnit. Projekt podpořili: Alena Šípková, Anna Meissner a Ory Weihs, Asaf Levy, B’Nai B’Rith Renaissance Praha, Beáta Hauser, Česko-izraelské smíšená obchodní komora, Eduard Kuhn a Anna Klapp, Eva a Jan Králíkovi, Inna Nykolyn, Jan Hozák, Kryštof Šámal, Lenka Štěpánková, Max Bergmann, MUDr. Vladimír Singer, Petr Horák, Petr Kožíšek, WLM Limited, Yarden a Michal Gruberovi.

JUSTICE IN JERUSALEM © Gideon Hausner – heirs, 2018 © Shimon Peres – heirs, 2011, 2018 Translation © Martin Pokorný, Tereza Maizels (preface by Shimon Peres), 2018 ISBN 978-80-7432-901-2

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 4

02.04.2018 18:23:36

Mé ženě Júdit, bez jejíž lásky a inspirace by tato kniha nevznikla

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 5

02.04.2018 18:23:36

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 6

02.04.2018 18:23:36

Obsah Předmluva k hebrejskému vydání z roku 2011 / 9 Předmluva ke čtvrtému vydání z roku 1977 / 11 I. MUŽ POD MASKOU / 13 1.

Maska / 15 2. Patologie a organizace nenávisti / 23 3. Člověk a byrokrat – první kroky / 34 4. Předehra k záhubě: Eichmann si vydobývá ostruhy / 39

II. ZLOČIN / 55 5. Deportace do ghett / 57 6. Putovní jatka Einsatzgruppen / 70 7.

Konečné řešení / 82 8. Velký deportér I: Německo a okupovaná Evropa / 93 9. Velký deportér II: Maďarsko / 122

10.

Tábory smrti / 142 11. Pod okovanou botou / 158

12.

Malost velmocí / 199

III. MLÝNY SPRAVEDLNOSTI / 231

13. Útěk a zatčení / 233

14.

Příprava obžaloby / 242

15.

Problematika obžaloby / 251

16. Úvodní bitva / 264

17.

Důkazy obžaloby / 279

18.

Důkazy obhajoby / 303

19.

Svědkové obhajoby / 321

20.

Závěrečné řeči / 332

21.

Rozsudek / 349

22.

Odvolání a trest / 368 23. Zamyšlení po třech letech / 379 DODATKY / 387 Reakce na jeruzalémský proces / 389 Poděkování / 408 Poznámky / 409 Bibliografie / 437 Rejstřík / 438 7

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 7

02.04.2018 18:23:36

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 8

02.04.2018 18:23:36

Předmluva k hebrejskému vydání z roku 2011 „Eichmann sedí v izraelském vězení a brzy bude postaven před soud.“ Toto oznámení Davida Ben-Guriona v izraelském Knesetu způsobilo pozdvižení nejen v mladém státě, ale i mezi Židy po celém světě. Netoužili jsme po nesmyslné odplatě, holokaust totiž nelze pomstít a spáchané křivdy není možné napravit. Chtěli jsme pouze dosáhnout symbolické spravedlnosti pro ty, jejichž popel se „nakupil na kopcích kolem Osvětimi a na polích kolem Treblinky a spláchly ho polské řeky, jejichž hroby jsou rozptýlené po celé Evropě, jejichž krev volá, ale jejichž hlasy nejsou slyšet“ – potud projev státního zástupce Gideona Hausnera.

Srdce obyvatel Izraele se prudce rozbušila, když Hausner zahájil svou ne­ smrtelnou obžalobu, jež vstoupila do historie: „Stojím tu dnes před vámi, soudcové Izraele, a mám vést obžalobu Adolfa Eichmanna, ale nestojím zde sám. Spolu se mnou právě zde a v tuto chvíli stojí šest milionů žalujících.“ Na celém světě nebylo Žida, který by se v tu chvíli neztotožnil se státním zástupcem, jenž nehovořil pouze jménem zavražděných, nýbrž jménem všech Židů i Nežidů naslouchajících hlasu svědomí. Hausnerův pevný a rozhodný tón hlásal spravedlnost i morálku, představoval obraz Boží v člověku stojí­ cím pro­ti muži ve skleněné kóji ztělesňujícímu zlo, nacistickou zrůdu, která by si nezadala se satanem a jíž nebylo v celých lidských dějinách rovno, co se napáchaného bezpráví týče.

Soud s Eichmannem v Jeruzalémě uvolnil stavidla vytěsněné paměti, rozjitřil vědomí, které se vzpíralo pochopení, a započal postupné vyrovnávání­ se s minulostí. Přeživší holokaustu byli až do procesu shrbení a zahanbení, ochromení hrůzou a s nesmírnou tíží na bedrech, a navíc – mlčeli. Stát ­Izrael­ bojoval po svém založení o holou existenci, snažil se postarat o přístřeší pro stovky tisíc uprchlíků z Východu i Západu, kteří zemi doslova zaplavili, poskytnout jim jídlo, zabezpečit práci, lékařskou péči a vzdělání dětí. Mladý ná­rod se potýkal se závažnými ekonomickými problémy, přes nestřežené hranice do ze­mě pronikali teroristé a nepřátelé, kteří hrozili jeho vyhubením.

By­la to léta velkých národních hrdinů zrozených z přistěhovaleckých vln, éra osídlování země, sílícího pocitu bezpečí a konsolidace lidu Izraele.

Horečnaté budování státu odsunulo přeživší na vedlejší kolej, nebylo nikoho, kdo by jim naslouchal. Ani svět mimo Izrael se holokaustem evropských Židů plně nezaobíral, zaměstnávala jej totiž studená válka, jaderné zbrojení­ a obavy z další světové války. Památník Jad vašem, pietní místo kladoucí si za cíl nedat zapomenout budoucím pokolením, teprve vznikal a proces s Eich­ mannem, který vyvolal „velký třesk“, neoddiskutovatelně přispěl k tomu, že se holokaust dostal do veřejného povědomí. předmluva

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 9

9

02.04.2018 18:23:36

„Jeruzalémský proces“ byl skutečně onou klíčovou historickou událostí, jež prolomila hradbu mlčení nejen v Izraeli, ale i ve světě. Příkladné řízení obžaloby, které měl ve svých zkušených rukou Gideon Hausner, poprvé ukázalo holokaust v jeho plné a hrozivé šíři. Otevřel ústa přeživším, dal jim uzná­ní, dosud nepřiznané kompetence i právo konečně shodit ono příšerné břímě, jež nesli na bedrech celých šestnáct let. Hausner splnil tu nejvyšší židovskou, lidskou i právnickou misi. Byť hrůzné roky a vyvražďování v táborech smrti na vlastní kůži nezakusil, jednal jako člověk, který tam byl, jako milující bratr každého židovského dítěte, mládence i dívky, každé ženy i každého muže, mat­ky i otce, nemluvněte i prarodiče, všech, kteří padli za oběť nacistické, rasově motivované touze po krvi.

Proces byl výchovnou lekcí nevyčíslitelné hodnoty. Jeho dozvuky jsou živé i po padesáti letech. Události holokaustu, jejich specifická povaha a z nich vyplývající poučení se díky němu vryly hluboko do povědomí osvíceného světa a probudily jeho svědomí. Poselství Hausnerovy knihy časem ještě nabývá na síle, podobně jako stále se rozšiřující poznatky o dějinných okolnostech holokaustu. Dokladem toho je kupříkladu rozhodnutí Valného shromáždění OSN vyhlásit den osvobození koncentračního tábora v Osvětimi za Mezinárodní den památky obětí holokaustu. (…) Nové vydání knihy Spravedlnost v Jeruzalémě je po padesáti letech od procesu oceněním pro velice schopného a citlivého muže, který v něm sehrál roli státního zástupce. Lid Izraele mu za to bude navždy vděčný. Šimon Peres

10

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 10

předmluva

02.04.2018 18:23:36

Předmluva ke čtvrtému vydání z roku 1977 Proces s Adolfem Eichmannem k sobě poutal pozornost celého světa po několik měsíců a byl označen za jednu z nejdůležitějších událostí posledních dvaceti let. Soud vynesl na světlo historii neuvěřitelných orgií nelidské brutality nikoli odněkud z temnot džungle, ale z centra Evropy, a nikoli v sešeřelé minulosti pravěku, ale ve druhé čtvrtině 20. století. Odhalil, k jakým extrémům se i zdánlivě civilizované národy mohou nechat dovést vlivem zkázonos­ných nauk, předsudků a nenávisti.

Zdá se ale, že lekce, k nimž nás soudní řízení přivedlo, pomalu mizí z paměti. Nacisté a neonacisté našli lačné a dovedné žáky na pravici i na levici.

Někteří se snaží podkopat morální důsledky procesu nestoudným tvrzením, že k holokaustu vůbec nedošlo: prý se jedná o podvod s cílem vymámit reparace z nevinného Německa. Tato fantazmagorická tvrzení skýtají pachatelům okamžité očištění. Na Německo a Němce pak již nedopadá žádná vina. A svět, který jen trpně přihlížel, zatímco docházelo k tragédii a uprchlíci hledali útočiště, se nemá za co stydět.

V mnoha zemích světa a v nejrůznějších jazycích je ke koupi více než stovka podobně zaměřených publikací. Inteligentní lidé se k nim samozřejmě stavějí s oprávněným pohrdáním, ale bylo by chybou je jen přehlížet. V určité době byl podobným posměchem zahrnován Hitlerův Mein Kampf – a za pouhých deset let od vydání byl ze spisu bestseller.

Znovu se nestoudně uplatňuje zásada, že pokud má lež vzbudit důvěru, musí být dost velká. A stejně tak je ve hře další základní myšlenka nacistického kréda: skutky všeobecně považované za zločiny a odsuzované podle všech obvyklých morálních měřítek přestávají podléhat kritice, pokud se vykonávají v takzvaném národním zájmu. Nacistické vedení věřilo, že i genocida je záslužná, pokud jsou jejím terčem údajní nepřátelé.

Dnešní verze této zhoubné doktríny oslavuje únosy lidí a letadel a další formy terorismu jakožto chvályhodné metody boje za takzvané národní osvobození.

Tyto moderní mutace nacistických zásad jsou pro dnešní lidstvo stejnou hrozbou jako Hitlerovy ozbrojené hordy ve čtyřicátých letech. Rozklad morálky je z dlouhodobého hlediska stejně nebezpečný jako vojenská oku­pace.

Bitva za humánní hodnoty a za slušnost mezi státy a národy tudíž trvá a nepolevuje. A nikoli poprvé v dějinách se v čele boje ocitají Židé; nikoli poprvé jsou to Židé, kdo musí varovat a žalovat.

Gideon Hausner Jeruzalém, říjen 1977

předmluva

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 11

11

02.04.2018 18:23:37

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 12

02.04.2018 18:23:37

I. Muž pod maskou

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 13

02.04.2018 18:23:37

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 14

02.04.2018 18:23:37

1. Maska Údolí rozhodnutí, které se táhne mezi strmými svahy Hory Olivetské a čtveřicí svatých pahorků, na nichž stojí historický Jeruzalém, nastavovalo onoho hezkého jarního rána svou obvyklou mírnou tvář. Podle dávného proroctví se měly právě zde, v hluboké rokli pod skalními stěnami, jež – pokryty šedým lišejníkem – zdobí pyšné výšiny svatého města, shromáždit zástupy a mocní padnout k zemi, aby stanuli před soudem za prolití nevinné krve Judových synů a dcer. Zde, vyhlašoval prorok Joél, se národy shromáždí, jejich válečníci se přiblíží a slunce, měsíc i hvězdy se zatmí v den soudu.

Ten poklidný úsvit v sobě neměl nic, čím by se nepříznivě odlišoval od kte­ré­hokoli jiného jara, a ani dole v dřímajícím údolí bychom nenalezli žádný ná­znak toho, že se Joélovo eschatologické proroctví záhy vyplní. Neshromažďovaly se zde zástupy, aby se zodpovídaly za zločiny vůči rozptýleným dítkům Judy, a slunce se neměnilo v temnotu – naopak vycházelo se třpytně skvostným majestátem a zvěstovalo nové jitro zlatistými ohnivými fábory, které na východě rozežhnuly rozeklanou siluetu Moábské vrchoviny.

Avšak přímo v Jeruzalémě, v novém městě za hradbami, se rozhodně nejednalo o běžný dubnový den. V krásné moderní stavbě z mramoru a hladkého bílého kamene, situované na doslech zatroubení od zadumaného Údolí rozhodnutí, se měl sejít tribunál nad mužem obžalovaným ze zločinů, jaké svou velikostí a krutostí neměly v análech práva sobě rovna. Byly to zločiny, jež ve svém souhrnu uvrhly opakovaně stíhaný židovský lid do nejhorší zaznamenané katastrofy v celých dlouhých a krví zalitých dějinách jejich rodu: jednalo se o úmyslné a systematické povraždění více než šesti milionů lidí, více než třetiny z celkového počtu Židů na celém světě. Za fasádou z mramoru a kamene, v sále vybaveném všemi symboly a ozdobami soudního dvora se během následujících několika měsíců mělo v celé nenávistné síle odvinout pochmurné panorama německých nacistických represí.

Obrazně, byť ne fyzicky, se tu měly shromáždit jiné zástupy: přízraky milionů obětí, mužů, žen i dětí, obviňujících namísto obviněných, nevinných, kteří byli systematicky, bezcitně a nelidsky povražděni při nesmírném krveprolití, jež nás dodnes ohromuje a ochromuje už při samotném pomyšlení.

V soudní síni se toho dne poprvé sešli soudci a právníci, soudní asistenti a svědkové, diváci i představitelé světového tisku a přicházeli s vědomím, jaké epochální drama se zde má odehrát. Nikdo ale nedokázal předvídat, jak na světové veřejné mínění a na běh historie zapůsobí ona zjevení, jež měla síní nechat procházet duchy z velkého nebeského Údolí rozhodnutí a vpisovat jejich nepolevující hrůzu na desky duší takřka neschopných uvěřit.

maska

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 15

15

02.04.2018 18:23:37

Nikdo také nedokázal odhadnout vězně stanuvšího před soudem. Je možné,­že by tento bezvýrazný muž – hubený, nevysoký, kolem pětapadesátky a pů­sobící dojmem drobného úředníka – opravdu byl masovým vrahem? Kdo je Adolf Eichmann, muž krytý maskou?

Po více než dvacet let – do chvíle, kdy se měl zodpovídat ze svého podílu na záměrně podníceném holokaustu, který takřka vymazal evropské židovstvo z mapy světových společenství – patřil Eichmann mezi nacistickými předáky k nejtajuplnějším postavám. Až koncem druhé světové války začala v širším dosahu vycházet najevo jeho hrůzná role při realizaci „ko­neč­ného řešení židovské otázky“ v Evropě. V nacistické hierarchii byl nepo­chybně hlavním funkcionářem, jemuž nadřízení přiřkli hlavní zodpovědnost za usku­tečnění tohoto ďábelského záměru. Avšak právě v době, kdy se dílky je­ho aktivit při řízení likvidace evropských Židů začaly skládat k sobě, zmizel on sám v sutinách třetí říše a zůstal inkognito po dobu patnácti let – až do polapení v Argentině.

Jaká byla skutečná povaha tohoto muže, jenž má nyní před jeruzalémským soudem bojovat o život?

Byl snad jen uhranutým stoupencem zlovolného génia, slepým, neúmyslným nástrojem ničivého ducha, jemuž odpřisáhl neochvějnou věrnost? Byl obětí gigantického víru nevyhnutelných historických sil, strhávajících vše, co stálo v cestě jejich ničení?

Anebo to byl chladnokrevný intrikán, člen bandy otrlých nacistů, odhodlaných vyšplhat se po pyramidách mrtvol až na vrchol světovlády? Vydal se po dráze zločince s lačností a úmyslem škodit, motivován zhoubnými pohnut­ kami a škodlivou ctižádostí? Naplňoval svou ambici do té míry, že se stal klí­ čo­vou figurou v likvidaci evropského židovstva?

Nebyly to jen rétorické ani akademické otázky. Byly osou sporu mezi žalobou a obhajobou a tvořily jádro vznesených obvinění.

Během výslechů při vyšetřování i ve svědectví předneseném u soudu se Eich­mann prezentoval jako poctivý dobrák, snad s mírnou zálibou v alkoholu, ale jinak humánní, dobrosrdečný, vzorný otec rodiny. Veškeré obtíže – tvrdil – pramení z toho, že se dostal do soukolí nešťastných okolností, řetězce smůly, která ho proti jeho vůli donutila podílet se na událostech, nad nimiž jinak neměl žádnou moc.

Po pravdě řečeno – bránil se – nechtěl nikdy ublížit jedinému Židovi, pouze usiloval o humánní řešení problému národa bez vlasti. Chtěl pro ně jen najít místo, kde by mohli sídlit natrvalo, a poskytnout jim pevnou půdu pod nohama. Všechny jeho ambice se zastavovaly u snahy zajistit jim příznivější postavení. Přesně k tomu podle něho došlo na počátku jeho činnosti, když z pozice vedoucího Ústředny pro židovské vystěhovalectví donutil Židy opustit Říši a hledat si bezpečné bydlení jinde ve světě. O tento cíl, tvrdil, usiloval s radostí a sebeuspokojením.

Když mu vyšší místa následně nařídila „jiné metody a postupy“, totiž přímé fyzické vyhlazení, cítil se přísahou věrnosti a povinnostmi občana vázán vykonat přijaté rozkazy, které – podle jeho mínění – neměly s reálnou likvidací žádnou souvislost. Nařízená opatření se sice vzpírala jeho vlastnímu názoru, ale byl svírán železnou nutností, byl k součinnosti donucen krutým 16

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 16

muž pod maskou

02.04.2018 18:23:37

osudem, jemuž se nemohl vyhnout, a pravidly války, která nedokázal změnit.

Opakovaně zdůrazňoval, že šťastný byl jen tehdy, když vykonávané povin­ nosti nesouvisely s reálným vražděním lidských bytostí. On lidi pouze deportoval do koncentračních táborů. A každopádně nikdy nic nepodnikal na vlastní pěst: ať učinil cokoli a ať se zachoval jakkoli, vždy to bylo na příkaz velitele gestapa Heinricha Müllera. Podílel se na ohromných historických zločinech – to uznával – jen bezvýznamným a okrajovým způsobem, a aby odčinil spáchané hříchy, byl ochoten sám se oběsit na veřejnosti, aby antisemity na celém světě varoval před důsledky podobných zbabělých činů.

Kdykoli byl tento bezelstný autoportrét vystaven náporu otázek, vynaložil všechny síly na to, aby předestřený obraz obhájil. Ano, přiznával, jakožto vysoký důstojník SS a vedoucí židovského referátu měl právo vydávat rozkazy a rozhodnutí – „ale nikdy ho nevyužil“. Všechny záležitosti předkládal nadřízeným a žádal o instrukce. A kromě toho, že se zcela zdržel jakýchkoli rozhodnutí, varoval se i toho, že by nadřízeným jakkoli naznačoval vlastní názor.

Nadřízené důstojníky na ústředí SS opakovaně žádal, aby ho z obtížné práce uvolnili, třeba i výměnou za to, že půjde bojovat na frontu. Ale opět měl smůlu: nechtěli o tom slyšet.

Vůdčím morálním principem, jak prohlásil, pro něj byl Kantův kategorický imperativ: jednej tak, aby se tvé počínání mohlo stát vzorem všeobecného zákonodárství.

Eichmannovy svatouškovské argumenty, pronášené tónem jediného spravedlivého, dokázaly křížem krážem projít velkým etickým a morálním územím.

V době, kdy v Izraeli probíhaly Eichmannovy výslechy, jsem zastával funkci generálního prokurátora. Připadl mi tak úkol sestavit žalobu a stíhat Eich­ manna před jeruzalémským městským soudem.

Naše životy, jeho a můj, se na řadu měsíců nepřímo protnuly. Studoval jsem do detailů Eichmannovu minulost a osobní zázemí. Žaloba shromáždila ohromné množství fakt, údajů, čísel a podrobností, z nichž jsme rekonstruovali celý jeho životní příběh. Pronikli jsme k tajemstvím, která horlivě střežil, odhalili jsme a na světlo vynesli neznámé záznamy a listiny. Obstarali jsme stovky dokumentů s jeho podpisem a shromáždili veškerá dostupná svědectví, která o něm podali lidé z jeho okolí. Vypátrali jsme zápisy z porad, na kterých hrál ústřední roli, a záznamy tajných rozhovorů i veřejných prohlášení.

Dokonce jsme prozkoumali i vlastnoruční vpisky do přečtených knih. Úplně nakonec jsme ho podrobili rozsáhlým psychologickým testům.

Na základě shromážděných informací jsem věděl, že Eichmann je vychytralý intrikán beze stopy emoce a s démonickou povahou, zcela jistě naprosto lhostejnou vůči individuálnímu i kolektivnímu utrpení, jež způsobil. Vykonávání osobní moci ho jistě oblažovalo.

Z čistě právního hlediska – tedy alespoň z hlediska usvědčení – nebylo pod­statné, jaký postoj Eichmann coby pachatel ke svému činu zaujímal. Pro verdikt soudu byly podstatné jeho reálné činy, nikoli horlivost, s níž je prováděl. Morální analýza a posouzení individua ale vyžadovaly ověřit, zda jsou všechny jeho výmluvy jen pustým žvaněním a vnější maskou, nebo zda nějak maska

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 17

17

02.04.2018 18:23:37

odrážejí jeho vnitřní cítění. Mohlo to též být podstatné pro navazující fázi, tedy až bude po usvědčení, v něž jsem doufal, stanovován rozsudek a trest.

Jakmile jsme začali s právní přípravou, uvědomili jsme si, že se Eichmann může zkusit vydávat za nepříčetného. Abych takovému manévru předešel, na­řídil jsem psychiatrické vyšetření. Jeden prováděný test vymyslel slavný maďarský psycholog L. Szondi. Spočívá v tom, že analyzované osobě ukážete větší množství fotografií uspořádaných do skupin. Každá skupina obsahuje i snímky usvědčeného vraha, prokázaného sadisty, ověřeného pomatence.

Tes­tovaný je požádán, aby z každé skupiny fotografií vyčlenil dva lidi, kteří ho přitahují, a dva lidi, kteří ho odpuzují.

Eichmann testem prošel desetkrát v rozmezí čtyřiceti dnů. V celkovém souhrnu tak vyčlenil své oblíbené a neoblíbené tváře 240krát.

Aby při interpretaci výsledků nedošlo k omylu, rozhodli se je vyšetřující­ psychiatři odeslat autorovi testu, profesoru Szondimu, do Švýcarska, kde v dané době sídlil. Učinili to, aniž Szondimu odhalili totožnost testovaného.

Profesorova odpověď byla pozoruhodná. Začal prohlášením, že ještě nikdy nepodal výklad k testům lidí, jejichž identitu neznal. Zaslané výsledky byly však na první pohled tak výjimečné, že provedl kompletní rozbor.

Podle profesora Szondiho prozrazoval jedinec ve všech fázích testu posedlost po moci a neukojitelný sklon zabíjet. „Máte co činit s vrcholně nebezpeč­ nou osobou,“ upozornil nás. Subjekt testu ve všech skupinách fotografií neomylně vybral nejzápornější typy jakožto přitažlivé. Profesor Szondi prohlásil, že něco podobného se mu za čtyřiadvacet let praxe ještě nestalo – a otestoval přitom více než šest tisíc zločinců. Vyžádal si kompletní přehled.

Podobné výsledky poskytly ostatní psychologické testy. Vždy se potvrdilo, že Eichmann je v právním smyslu mentálně zdravý a za své činy plně odpovědný, avšak jeho charakter je nebezpečný a zvrácený a vyznačuje se nezvyklou a neomezenou schopností využívat svých bližních jako bezduchých nástrojů k dosažení vlastních cílů.

Bylo mi stále zjevnější, že pro Eichmanna všechny hlavní hodnoty, na nichž mu skutečně záleželo, souvisely s vnější fasádou a formálními pravidly chování. Vnitřní význam jeho nepochopitelných skutků ho naprosto netížil; rozhodně nikdy neprojevil sebemenší lítost nad nepopsatelným utrpením a trýzní, do nichž uvrhl miliony lidí.

Nápadnou ukázku jeho formalistického postoje měl poskytnout průběh pro­cesu. Pravidla stanovují, že obhajoba má předem vidět všechny předměty doličné, které při procesu hodláme využít, a tak se v soudní síni jednou večer konalo předběžné promítání filmů, které jsme hodlali předložit jako důkazní materiál. Některé zachycovaly otřesné scény nakládání bezmocných obětí do vlaku, jako by to byl dobytek, jiné – tajně natočené uvnitř lágrů – předváděly podrobnosti hromadného vraždění. Byly to výjevy nahých mužů, žen a dětí, seřazovaných před nacistickou popravčí četou. Vojáci pálili salvu za salvou a vlny zkroucených těl dopadaly do hluboké jámy společného hrobu, který si oběti musely napřed samy vykopat.

Následovaly záběry z osvobození lágrů spojeneckými vojsky. Buldozery mu­sely nahrnout tisíce mrtvol do hromadných hrobů, aby se zabránilo infekci a epidemiím. Byly to nevýslovně hrůzné výjevy.

18

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 18

muž pod maskou

02.04.2018 18:23:37

Soudní síň byla v tu chvíli skoro prázdná: bez soudců, bez publika a veřejnosti. Avšak obhájce žalovaného, dr. Robert Servatius, a žalovaný Eichmann seděli na svých místech.

Eichmann filmy sledoval v klidu a bez jakéhokoli rozrušení, nesklápěl oči a neunikl mu jediný výjev, ale najednou se v polovině promítání pustil do sporu se strážemi. Všichni jsme mysleli, že chce obhájci sdělit námitku ohledně autenticity právě promítaných záběrů.

Ale jeho rozrušení mělo zcela jinou příčinu. Všiml si, že v hledišti pro veřejnost sedí několik lidí, a na dotaz se dozvěděl, že to jsou novináři. Protestoval proto, že ho stráž do soudní síně uvedla v kalhotách a svetru namísto tmavomodrého obleku, který na průběh procesu obdržel.

Myslím, že si před vstupem do síně vždy zkontroloval uzel na kravatě a uhladil si vlasy. Také se nikdy neopomenul pozdravit s obhájcem.

Tyto vnější projevy zdvořilosti pro něj nepochybně měly vrcholný význam.

Chtěl se zrakům veřejnosti předvést v náležité formě.

Občas se stalo, že strojové fungování své mysli předvedl nějakým veselým způsobem. Jednou ráno dostal ke snídani šest krajíců namísto obvyklých dvou. Snědl všech šest. Když se ho strážný zeptal, jestli chce šest krajíců i propříště, odpověděl: „Kdepak, dva mi úplně stačí. Ale když jste mi jich dali šest, musím je sníst.“ Maska jeho sebekontroly byla natolik přísná, že jisté signály o tom, jak na něj vůbec působí vršící se důkazy viny, jsme získávali jen díky zdánlivým drobnostem, například návykům u jídla. Během výslechů před zahájením pro­cesu byl dotazován na tajnou schůzku, která se konala roku 1939 v Berlíně a při níž šestnáct nacistických pohlavárů naplánovalo svoz všech polských Židů do ghett poblíž železničních uzlů, aby je bylo možné využít k otrocké práci a připravit na „konečné řešení“.

Eichmann podle všeho v dané fázi netušil, že pro jeho účast na poradě má­me důkazy. Svou přítomnost popřel. Když jsme mu ale předložili dokument, z něhož vyplývalo, že jedním z šestnácti zúčastněných pohlavárů byl i on, okamžitě to uznal. Toho dne ale nesnědl všechno, co před něj postavili.

Odmítl oběd i večeři.

Byl fanatickým odpůrcem náboženství. Při křížovém výslechu se mi jednou přiznal, jak ho rozčílilo – a stalo se to dvakrát –, když přistihl vlastní manželku při čtení bible: pokaždé jí knihu vytrhl z rukou a roztrhal ji na kusy.

Během procesu odmítl přísahat na bibli, s odůvodněním, že nepatří k žádné církvi. Když ho ve vězení začal navštěvovat protestantský duchovní William Hull a chtěl ho čtením bible smířit s vírou, Eichmann mu řekl: „Židovské historky mě nezajímají.“1 Ani jeho upřímně věřící manželka, která za ním přiletěla z Buenos Aires a navštívila ho před popravou ve vězení, ani manželé Hullovi, kteří ho dohromady navštívili třináctkrát, ho nedokázali přesvědčit ke smíření s církví. Zůstal odhodlaným stoupencem nacistického pojetí boha představovaného si­lami přírody a odrážejícího se v biologické realitě. V tom uspořádání světa, v něž Eichmann věřil, nebylo pro židovskou ani křesťanskou morálku místa.

Síla je pravda, moc je ctnost a nejhorším hříchem je slabost. „Nejvyšším rozkazem je uposlechnout. Poslušnost byla mým životním ideálem,“ prohlásil.2 maska

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 19

19

02.04.2018 18:23:37

Těmto zásadám zůstal věren až do konce. Zemřel stejně, jako žil: jako pohan, vybroušený, naleštěný a ryzí produkt nacistického systému.

Role Adolfa Eichmanna v NSDAP, kam vstoupil roku 1932 v šestadvaceti letech, a následná kariéra v SS vyšly najevo víceméně se všemi detaily přibližně čtyři roky před zahájením jeruzalémského procesu.

Psal se rok 1957, bylo dvanáct let po válce. Eichmann úspěšně unikl pronásledovatelům, kteří ho hledali po celém světě, a s rodinou, s níž se znovu shledal, žil v Argentině. Přijal jméno Ricardo Klement a cítil se bezpečně.

Známí z kroužku, který si říkal „Kameradenwerk“, ho jednoho dne přimě­li, aby se rozpovídal. „Kameradenwerk“ se zabýval tím, že uprchlým nacistům za­ jišťoval falešné dokumenty, pracovní místa i kontakty na neonacistická sdru­ žení po celém světě, a také vydával fašistický, ostře antisemitský časopis s ná­ zvem Der Weg čili Cesta. Do časopisu pravidelně přispíval jeho šéfredaktor Eber­hard Fritzsche, bývalý předák Hitlerjugend v Argentině, a nizozemský na­cistický novinář Willem Antonius Maria Sassen.

Der Weg se už nějakou dobu angažoval ve snaze vyvrátit takzvanou „lež o šesti milionech“. Časopis tvrdil, že je to celé pomluva: v Hitlerově Evropě ve skutečnosti neexistovaly žádné plynové komory ani krematoria, nedošlo k žádné likvidaci Židů, všichni válku naopak přežili a teď na světovou veřejnost šijí boudu o údajné genocidě, aby mohli prosadit požadavek na vznik židovského státu a platby německých reparací.3 Ve skutečnosti – tvrdili zastánci těchto názorů – byli Židé po celou dobu války drženi v táborech, aby je Říše měla pod dohledem a donutila je aspoň trochu pracovat.4 Od Eichmanna si časopis objednal „podrobný výklad“, který měl dokázat, že židovské ztráty byly během války jen nízké a jejich příčinou byly z valné části spojenecké nálety. Učinil tak v dokumentu, který v dané době sepsal a žaloba jej později předložila soudu.

Willemu Sassenovi to ale nestačilo. Jak odhalil v pozdějším rozhovoru (La Razon, 12. září 1960), chtěl se o „konečném řešení“ dozvědět víc, zvláště pak o lidech, kteří se na něm podíleli. „Napíšeme společně knihu proti nepřátelské propagandě,“ navrhl Eichmannovi, jenž měl pouze „dodat fakta“.

Dohod­li se, že po dobu Eichmannova života zůstane Sassenův informační zdroj utajený.

Eichmann souhlasil a začal mluvit. Rozhovory se nahrávaly na magnetofonový pásek a pak přepisovaly. V písemném záznamu pak Eichmann prováděl opravy a dodatky rukou. Dohromady Sassen s Eichmannem pořídili šedesát sedm kotoučů a celkový přepis čítal 659 strojem psaných stránek. Po úpravě vyšly některé části transkriptu v americkém časopise Life i v dalších periodi­ kách. Redakce Life prohlásila, že jejich vlastní průzkum potvrdil pravost dokumentu. Ke stejnému závěru jsme došli i my.

Izraelská prokuratura si dokument opatřila, ale z důvodů, které vyplynou najevo níže, mohla při soudním řízení použít jen část. Celý dokument doposud nevyšel tiskem.

Eichmannovy rozhovory se Sassenem probíhaly v přátelské, uvolněné atmosféře.

20

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 20

muž pod maskou

02.04.2018 18:23:37

Připravovaná kniha měla pojednávat o faktické stránce konečného řešení i o jeho oprávněnosti. Hlavní teze zněla, že židovská otázka měla pro Německo svrchovaný význam, avšak k ostrému dilematu situaci dovedli sami Židé: „Buď bude žít německý národ, nebo Židé; pro oba tu není místo.“5 S cílem získat následný nárok na samostatný stát vyprovokovalo zvrácené mezinárodní židovstvo naivní a přímočaré Německo ke zničení Židů. Byl to ďábelsky chyt­ rý židovský plán, provedený s nápomocí jistých tajných služeb, a jeho cílem bylo zajistit, aby židovstvo „po dvou tisících letech bezdomoví získalo vlastní teritorium. K zajištění národní existence byli ochotni obětovat vlastní krev.“6 Tak zní Eichmannův závěr, který navazuje na čtrnáctiřádkové shrnutí čtyř tisíc let židovských dějin a na komentář k proroku Izajášovi, „který svému lidu vždy ukazoval jeho poslání“. „Proto mi Kastner v Budapešti řekl,“ dodal Eichmann, „že je tak těžké být Židem.“7 Jinými slovy: Židé sehráli ve vlastním vyvraždění nepostradatelnou roli.

Svě­tové židovstvo v čele se sionismem si vybralo Evropu za válečné pole. „Bitevními poli byly v této válce vyhlazovací tábory.“8 Sassen někdy projevil výjimečnou bystrost při křížovém výslechu a Eich­ mann začal zuřit; opakovaně před tazatelem skryl některé hrůzy, o kterých poz­ději u soudu přiznal, že jde o skutečná líčení. Úmyslně očernil něk­teré ži­dovské osobnosti a z vlastních hrozných zločinů obviňoval jiné. Ob­čas pronesl: „To z knihy raději vynecháme“ nebo „Tuhle část vydáte až po mé smrti“.

Ostře tu však vystoupil jeho vnitřní svět, jeho povaha, emoce, záliby i antipatie a především vlastní postoj k práci, kterou během války vykonával.

Když v rámci vedení Bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst, SD) poprvé dostal na starost židovské záležitosti, nevzal tu práci „jako bezduchý soumar“, právě naopak: „Skýtalo mi to mimořádnou radost, bylo pro mne fascinující se těmito záležitostmi zabývat.“9 V dané době uvažoval prizmatem politického řešení separace Němců a Židů v souladu s programem NSDAP. Když byla později nařízena fyzická likvidace, „bylo mým úkolem tyto nepřátele pochytat a zajistit transport na místo určení…“ Sassen se chtěl dozvědět víc o konkrétních případech. Eichmann odpověděl: „Samozřejmě také patřilo k povinnostem mého oddělení rozhodnout, zda má být určitý jednotlivý Žid odeslán do koncentračního tábora.“ Zdůrazňoval ale, že hlavní pole působnosti leželo jinde. Cílem bylo jednou provždy vyřešit celou židovskou otázku. „Já tím problémem žil, jinak bych zůstal pomocníkem, kolečkem soustrojí, něčím bezduchým…“10 Pak bylo nařízeno „konečné řešení“ ve formě fyzického vyhlazení. Eich­ mann dostal příkaz očistit Evropu od „nezvaných hostů“. „Promyslel jsem si to,“ řekl Sassenovi, „a když jsem pochopil, že to je nutné, provedl jsem daný záměr s plnou mírou fanatismu, kterou od sebe starý nacista mohl očekávat a kterou ode mne moji nadřízení nepochybně očekávali.

V souladu s dosavadní zkušeností shledali, že jsem pravý muž na pravém místě.“11 „Dnes, v roce 1957, to říkám na vlastní riziko,“ pokračoval. „Mohl bych si věc usnadnit. Mohl bych tvrdit, že to byl rozkaz, který jsem musel splnit kvůli přísaze věrnosti. Ale to by byla laciná výmluva a já ji nehodlám pronášet.“ Židovský tisk, vzpomínal, ho označoval za „židovského cara“. maska

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 21

21

02.04.2018 18:23:37

„Ale Židé měli pravdu v tom, že kdykoli se objevil příznak odporu, neúnav­ ně jsem usiloval o to, aby oheň planul dál. Nebyl jsem pouhý příjemce rozkazů. Kdyby to tak bylo, byl bych hlupák. Já byl idealista.“12 Zdůrazňoval, že v tom nebylo nic osobního. „Osobně jsem s Židem nikdy neučinil špatnou zkušenost. (…) Nepřítele jsme nepronásledovali individuálně. Byla to záležitost politického řešení.“13 „Kvůli tomu jsem pracoval na sto procent,“ prohlásil. „Při vydávání rozkazů jsem rozhodně nebyl vlažný.“14 Mnohokrát se vrátil k tomu, že nemá čeho litovat. Nehodlá si počínat jako ostatní nacistické špičky, které se plazí po břiše a pronášejí pokání: „I dnes se příčí mému přesvědčení tvrdit, že jsme se v dané době mýlili.“ Sassenovi řekl: „Jestli mám být upřímný, tak kdybychom je pozabíjeli všech­ny – všech 10,3 milionu –, byl bych šťastný a řekl bych: Dobrá, podařilo se nám zničit nepřítele.“15 (Cifru, kterou zmiňuje, vypočítal nacistický statistik Korherr jakožto celkový počet Židů, které má holokaust obsáhnout.)

Mnoho Židů, uzavírá Eichmann, zůstalo naživu. Možná nevynaložil dostatečnou námahu, možná před ním stálo příliš mnoho překážek. „Ale tyhle věci bychom v knížce měli vynechat.“16 Přepis rozhovorů se Sassenem pro nás nebyl jediným informačním zdrojem ohledně Eichmannova vnitřního postoje. Ten se zrcadlil i v dalších dokumentech.

Rudolf Höß byl velitelem lágru v Osvětimi, „továrny na smrt“, jak se běžně říkalo. Roku 1946 ho zatkla britská vojenská policie a vyslýchala ho rozvědka, pak ho Britové předali americkým úřadům, které ho převezly do Norim­berku.

Vystoupil jako svědek při procesu s Ernstem Kaltenbrunnerem, šéfem Hlav­ ního říšského bezpečnostního úřadu. Později byl předán polským úřadům a uvězněn v Krakově.

Poté, co byl vyslechnut vyšetřovateli, napsal Höß paměti. Eichmann hrál významnou roli v Hößově svědectví v Norimberku i v knize. Velení Osvětimi mi nikdo nezáviděl, napsal Höß, a nikdo si s ním nechtěl vyměnit místo, ani ti nejtvrdší esesáci ne. Když propadal slabosti nebo pochybnostem, často zatelefonoval Eichmannovi. „Měl jsem s ním mnoho podrobných rozhovorů,“ uvedl, „o všem, co souviselo s konečným řešením.“17 Ale i když se sešli osobně a bez zábran popíjeli, takže byl Eichmann ve velkorysé náladě, „projevoval naprostou posedlost myšlenkou likvidace každého jednotlivého Žida, kterého se bude moct zmocnit“: Musíme toto vyhlazení nelítostně, chladnokrevně a co nejrychleji dokončit. Za jakýkoli, i sebemenší kompromis bychom později museli hořce platit.18

Po tak inspirativním povzbuzení, proneseném energicky a s odhodláním, dokázal Höß pochopitelně zahnat všechnu úzkost, kterou snad cítil.

Obdiv byl vzájemný. Před Sassenem Eichmann o Hößovi hovořil jako o obdivuhodném člověku – jak pro jeho vzhled, tak pro jeho duševní klid a oddanost. „Vykonával tu obtížnou a náročnou práci, protože byla podle jeho 22

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 22

muž pod maskou

02.04.2018 18:23:37

přesvědčení zcela nezbytná pro krev rasy, k níž náležel,“ uvedl Eichmann. „Höß nebyl žádný buldok, nekomplikovaný a brutální velitel koncentračního tábora; byl to muž navyklý tvořit si vlastní úsudek a posuzovat vlastní činy.“19 Dalším svědkem o Eichmannovi byl Hauptsturmführer SS a Eichmannův někdejší nadřízený Dieter Wisliceny, kterého horlivý a ctižádostivý nižší důstojník nakonec dohnal a na hodnostním žebříčku ho předhonil. Byli ale velice dobří přátelé a řadu let spolupracovali.

Ve svědectví podaném v Norimberku před předáním československým úřadům označil Wisliceny Eichmanna za „v jádru zbabělce“20 a prohlásil o něm: „Jeho charakter a osobnost byly při realizaci protižidovských opatření významným faktorem. (…) Eichmann zaujímal k židovské otázce velmi cynický postoj. Neprojevoval vůči těmto lidem sebemenší lidský cit. Nebyl nemravný, byl amorální a mrazivý jako led.“21 Stejný motiv se objevil ve svědectví protestantského děkana dr. Heinricha Grübera ze Západního Berlína, jednoho z mála Němců, kteří měli i za Hitlera odvahu pomáhat Židům. Doktor Grüber přijel podat proti Eichmannovi svědectví do Jeruzaléma a ve své výpovědi prohlásil: „Byl jako kus ledu nebo žuly. Jeho srdce se nikdy nic nedotklo. Kdykoli jsem ho přišel prosit kvůli nějakému Židovi nebo nějaké židovské záležitosti, odpověď byla vždy negativní. (…) Jednou se mi moje aktivity ve prospěch Ži­ dů pokusil rozmluvit a varoval mě, že mi to nepřinese nic dobrého.“22 Měl pravdu. Doktor Grüber byl na Eichmannův rozkaz zatčen a odeslán do koncentračního tábora v Sachsenhausenu.

A deset let před jeruzalémským procesem se o něm vysoký úředník nacistického ministerstva vnitra dr. Bernhard Lösener vyjádřil následovně: „Ze všech lidí, které znám, byl Eichmann (…) nejsilnějším ztělesněním satanství.“23 Takový byl tedy muž, jehož měl soudit židovský soud v prvním židovském stá­tě, založeném po skoro dvou tisících letech.

Zbývalo vyjasnit jeho úlohu v holokaustu evropského židovstva – a to si sa­mozřejmě vyžadovalo popsat sám holokaust.

Tato kniha se opírá především o zjištění, jež vyšla najevo během procesu,­a o důkazy, které při něm byly předloženy. Soudní jednání prezentovalo his­torická fakta nejlepším známým postupem k odhalení pravdy: veřejnými výpověďmi pod přísahou, podloženými důkazy a podrobenými křížovému výslechu.

Historická kapitola, která se v Jeruzalémě odehrála, se odehrála nedávno a její význam je zásadní. Přesto mám obavy, že už se z lidské paměti vytrácí.

Doufám, že ji tato kniha znovu oživí.

2. Patologie a organizace nenávisti Své historicky jedinečné kariéry Eichmann dosáhl v Německu, zemi, kde zvláš­ tě silným proudem národního života byl militantní antisemitismus: prud­­ká a úmyslně rozdmýchávaná nenávist vůči židovskému lidu. patologie a organizace nenávisti

Hausner Gideon_Spravedlnost v Jeruzalémě.indd 23

23

02.04.2018 18:23:37