Jaroslav Spurný: Nepohodlný agent / ukázka by Nakladatelství Paseka

NepohodlnĂ˝ agent

Praha 2018

NepohodlnĂ˝

Jaroslav Spurný

agent

Rozhovor s Karlem Randákem o mafiánech, špionech a politicích

Předmluva 12 Úvod — V objetí ruského medvěda 18 I. BIS – Zvláštní spolek disidentů a estébáků 42 Ruští mafiáni z restaurace U Holubů 48 Když se tunelovaly banky 60 Gangster Franta Mrázek 69 Agenti BIS ve službách druhé strany 73 Kauza Omnipol 83 V časech opoziční smlouvy 92 II. ÚZSI – Šéfem špionů 98 Kauza Unipetrol 107 „O jednoho kripla míň.“ 111 Útok na Dvojčata a návštěva Muhammada Atty v Praze 123 Nepřítel státu 125 Na jedné jachtě 130 III. NFPK – Špionem ve veřejných službách 154 Jízdenky za miliardy 169 IV. Přichází Andrej Babiš 182 Závěr — Cesta z ponížení 200 Hlavní aktéři 210 Rejstřík 226

PÅ&#x2122;edmluva

Bylo to v nějaké nuselské hospodě v Praze, už jsem zapomněl, ve které. Jisté je, že se to stalo v roce 1996. Seděl jsem tam s Janem Kubicem, tehdejším šéfem protimafiánské jednotky – Útvar pro odhalování organizovaného zločinu se přesně jmenovala a už neexistuje. A taky se Zdeňkem Macháčkem, šéfem odboru téhle policejní jednotky, který se zabýval působením ruských mafií v České republice. Zdeněk se tehdy mezi druhým a třetím pivem zmínil o sledování bohatého Rusa věčně obklopeného několika bodyguardy, který se přátelil s docela vlivnými českými byznysmeny, s týpky ve fialových sakách, tolik typických pro devadesátá léta. „Víc by ti o tom Rusovi řekl asi Karel Randák z BIS,“ dodal. „Jediný Randák, kterého znám, byl československým cyklistickým reprezentantem a ten toho asi moc o ruských mafiánech neví,“ odpověděl jsem ironicky. Představa cyklisty jako zaměstnance BIS mě tehdy rozveselila. „Ty vole, ale to je on,“ řekl s vážnou tváří Zdeněk Macháček. „Ten toho ví o ruských mafiánech asi nejvíc. Jestli chceš, seznámím tě s ním.“

Předmluva

Tehdy kapitánu Macháčkovi nebylo ještě ani třicet let a už se o něm mluvilo v FBI jako o úspěšném policejním operativci, který si s organizovaným zločinem z postsovětského Východu ví rady. Na seznámení s Karlem Randákem tehdy nedošlo. Pochybuji, že by se v té době nechal představit nějakému novináři. Asi půl roku po nuselské schůzce jsem se ale dozvěděl, že Karel Randák z BIS odešel. „Dělá v ruský firmě s nějakýma kágébákama,“ dozvěděl jsem se od jiného policejního zdroje, který mi začal popisovat poměrně spletitý případ postavený na čistých spekulacích: Karel Randák spolu s několika dalšími lidmi, kteří odešli z ruských bezpečnostních složek, začínají prý dobývat Českou republiku pomocí kremelských peněz a bývalých i současných důstojníků tamních tajných služeb. Nebral jsem toho policistu vážně. Byl sice výkonný profesionál, ale občas u piva propadl chandře a jeho příběhy z „prostředí“ – jak se odborně říkalo komunitě spletené z lidí z tajných služeb, policie, undercovered i zločinců – byly čím dál divočejší a depresivnější. Karel Randák se mi pořád nezdál důležitý. Občas se o něm někdo z bezpečnostní komunity zmínil, ale většinou v souvislosti s příběhy, které nebyly uvěřitelné. Jeden z nich se například týkal krachu kdysi slavných zlínských Baťových továren na boty, v komunismu přejmenovaných na Svit. Mezi vlastníky a statutárními zástupci společnosti či firem, které se Svitem v devadesátých letech souvisely, se objevily dvě nebo tři persony z tuzemské zpravodajské komunity – muži, kteří se kamarádili s Karlem Randákem. Tehdy jsem bankrot firmy v souvislosti s pátráním po moravských tunelářích prověřoval. Informace, které jsem objevil, nenasvědčovaly,

že by za pádem firmy stáli podezřelí Rusové, jak mi dotyčný policista naznačoval. Mohl jsem se mýlit, mohl jsem pátrání odbýt, mohl jsem něco přehlédnout, ale získané informace se tehdy zdály docela nudné a nemělo smysl o nich psát. První článek o Karlu Randákovi jsem napsal až v roce 2004, když se stal šéfem rozvědky. Takhle na mě tehdy působil: „Skvělý operativec, který se možná spolupodílel na vyhnání ruských špionů a mafiánů ze střední Evropy. Zároveň muž pracující pro krycí firmu ruské zpravodajské služby a kumpán podezřelých individuí, která po nástupu ČSSD k moci ovládla zdejší bezpečnostní instituce. To vše se v rubrice kdo je kdo vejde pod jméno Karel Randák. Řeč není o filmovém dobrodruhovi, ale o člověku, který už sto dní vede Úřad pro zahraniční styky a informace neboli zdejší českou rozvědku. Takže je namístě otázka, co vlastně rozporné informace z životopisu jednoho z nejvýše postavených strážců naší bezpečnosti znamenají a jak jim máme rozumět.“ Pamatuju si, že když jsem tehdy článek psal, vybavil se mi případ důstojníka BIS Romana Hrubanta z roku 1999 – byl obviněn z podvodů a spolupráce s podsvětím. Zmizel na sedmnáct měsíců ve vazbě, v roce 2001 jej ale soud osvobodil a důkazy proti němu soudci označili za kompletně zmanipulované. Proč? I to objasnil soudní proces. Roman Hrubant dostal počátkem roku 1997 od tehdejšího vedení BIS přísně tajný úkol: zjistit, kdo vynáší informace z BIS lídrům sociální demokracie, kteří je pak zneužívali v politickém boji. Roman Hrubant po čtyřměsíčním šetření pachatele označil. Službu podle jeho zprávy zrazovali lidé z ekonomického odboru BIS, především Tomáš Kadlec, Martin Hejl, Petr Zeman a několik dalších. Ve zprávě bylo okrajově zmíněno i jméno Kadlecova podřízeného Karla Randáka.

Předmluva

S odstupem času je zřejmé, že Hrubantova zpráva byla velmi povrchní a amatérská, ale přesto působila důvěryhodně. Muži, které zmiňovala, rozhodovali na přelomu tisíciletí o klíčových záležitostech české bezpečnosti. Třeba o tom, kdo dostane prověrku s přístupem k nejtajnějším dokumentům NATO nebo Evropské unie, kdo získá licenci na obchod se zbraněmi nebo špičkovými technologiemi. Muži z Hrubantova seznamu také předávali vládě posudky důležité pro rozhodnutí o strategických obchodech nebo privatizacích velkých státních podniků, jako je Unipetrol, Transgas atd. Podobným způsobem dostaly přes rozvědku prověrky stovky lidí. Podrobně jsem se ve svých textech těmito tématy zabýval, ale jméno Karla Randáka se v příbězích objevovalo jen mlhavě, jako kdyby pořád stál někde v povzdálí. Vůbec mi nebylo jasné, jestli je rozhodující figurou nebo nedůležitým úředníkem na důležitém postu. Podobné to bylo i s operací „Falkon“, při níž se v roce 2001 „ztratilo“ cestou z Ruska do České republiky zhruba třicet miliard korun při podivném prodeji stomiliardového ruského dluhu, který Kreml nasekal u Československa ještě za sovětských časů. Rozvědka, v níž Karel Randák tehdy pracoval jako náměstek, schválila angažmá tuzemské firmy Falkon Capital, která dluh koupila, a při oné transakci zmizely peníze, které měly patřit českému státu. Přitom firma Falkon byla naprosto neprůhledná, podezřelá ze spolupráce s lidmi z prostředí rusko-izraelského organizovaného zločinu a také bývalými členy ruské vojenské tajné služby GRU. Členem dozorčí rady Falkonu byl Jaroslav Pacák, někdejší Randákův spolupracovník. Další indicie, která mi jen potvrzovala, že Karel Randák je rozporuplný a podezřelý muž.

Ptal jsem se na něj Stanislava Devátého, jeho bývalého šéfa z BIS. „Nevyznám se v něm, ale myslím, že jeho příběh je příběhem zpravodajce, špiona,“ odpověděl mi. „Začal s lidmi, kteří dnes nemají nejlepší pověst, a jako na každém, kdo pracuje v tajné službě, i na něm ulpěla nějaká špína. A zájem tajných služeb je jasný: špína nesmí být nikdy odhalena.“ Poté, co jsem citoval tato slova ve svém článku pro Respekt, mi Karel Randák zavolal. Bylo to v roce 2004. Pozval mě do své ředitelské kanceláře v pražských Kobylisích, mluvili jsme spolu asi dvě hodiny a šéf rozvědky mě tehdy přesvědčil. O tom, že je profesionál a že v jeho řemesle je těžké si udržet dobrou pověst. Z akcí, které provádějí tajné služby, je vidět vždy jen část a někdy je to kousek, který nese docela temné poselství. Cítil jsem, že mě chce přesvědčit o svých úmyslech. Mluvil způsobem, kterému jsem rozuměl, byl otevřený a jeho profesionální motivaci jsem věřil. Když mluvil o Rusku, o tuzemské privatizaci z devadesátých let, o podezřelém premiérovi Stanislavu Grossovi nebo je šitném prezidentovi Václavu Klausovi, chápal jsem, s jakými motivy přistupuje k práci. O týden později jsem se s tímhle pocitem svěřil známému z tajné služby, načež se mi dostalo studené sprchy: „Jseš cvok, Karel Randák se nikdy nikomu neotevře, věří jen sám sobě, tebe jen teď potřebuje,“ vysvětloval mi. Jenže já jsem ho taky potřeboval, a tak jsem to risknul. Dodnes si o Karlu Randákovi myslím to, co po našem prvním setkání. Začali jsme se od té doby potkávat. Nejprve konspirativně, později, když odešel v roce 2007 do civilu, už veřejně a časem jsme se i sblížili. Věřil jsem mu, i když mi nikdy nebylo úplně jasné, jakou roli kdy a v čem hrál. Kdysi se o něm

Předmluva

mluvilo jako o muži sociální demokracie, o člověku, který tahá za nitky v pozadí. Prý stál za zveřejněním několika afér v druhé půli minulého desetiletí, které vedly k pádu vlády Mirka Topolánka. Premiér Petr Nečas o něm v soukromí mluvil jako o hlavním „nepříteli státu“. Po roce 2013 se v kruzích ODS začalo o Karlu Randákovi hovořit jako o jednom ze strůjců stíhání Jany Nagyové, milenky premiéra Nečase. Prý dodal Útvaru na odhalování organizovaného zločinu a detektivovi Robertu Šlachtovi informace, které umožnily nejen stíhání Jany Nagyové, ale i několika politiků ODS a šéfů vojenské tajné služby. Vyšetřování nakonec vedlo k pádu Nečasovy vlády. A to všechno prý generál Randák zorganizoval jako žoldák Andreje Babiše. Sledoval jsem Karla Randáka docela zblízka i v roce 2011, když se stal představitelem a hlavní postavou Nadačního fondu proti korupci, který založil výstřední miliardář Karel Janeček. Fondu, který zveřejnil několik velkých defraudačních kauz. Často jsme se scházeli a už někdy kolem roku 2012 mi bylo jasné, že je Karel Randák buď muž se zázračnou pamětí, který vypráví vymyšlené legendy tak dobře, že se jako dokonalý lhář nikdy nezmýlí, nebo prostě mluví pravdu. Nebo téměř pravdu, protože zároveň zjevně něco tajil. Nezpochybnitelné ale bylo, že kariéra Karla Randáka byla strhující. Žádný jiný člověk neprošel ve zpravodajské službě a později i v civilu tím, čím prošel tento současný generál ve výslužbě. Pokusil jsem se během druhé půli roku 2017 jeho tajemství odhalit. S vědomím toho, že zamýšlený knižní rozhovor bude rizikem pro mě i týdeník Respekt. Legenda, že Karel Randák je osobou, která režíruje pády a vzestupy mocných a že tentokrát slouží zlu jménem Andrej Babiš, byla a je dodnes v některých kruzích české společnosti vyznávaná.

Pročetl jsem stovky článků. Natočil jsem asi dvacet hodin rozhovoru v kulisách Randákova bytu s lehce prvorepublikovou měšťáckou atmosférou. Mluvili jsme spolu i během sněmovních voleb roku 2017 a při prezidentských kampaních. Poslední otázka padla den po znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem.