Pavel Ryška: Karikaturisti / ukázka by Nakladatelství Paseka

ISBN 978-80-7432-905-0

Šedesátá léta v české karikatuře zdaleka nereprezentoval jen režimní Dikobraz a laciná propaganda. Právě naopak: šlo o dobu, kdy českou vizuální kulturou vládly nejprogresivnější výtvarné tendence, často inspirované západní produkcí i avantgardními postupy. Přestože se tak dělo zásluhou osobností typu Adolfa Borna, Oldřicha Jelínka, Jiřího Kalouska, Miroslava Liďáka, Jaroslava Maláka a dalších velkých jmen, systematická monografie mapující tvorbu autorů volně soustředěných kolem časopisu Mladý svět a vystavujících pod neformálním označením Polylegran dosud chyběla. Zkušený badatel v oblasti vizuální kultury Pavel Ryška nyní přináší nejen zasvěcenou a poutavě napsanou studii o dosud přehlížených rysech československého obrazového humoru, ale především strhující vhled do uměleckého i společenského kvasu nejpestřejšího období naší poválečné historie. Jeho kniha je vizuální lahůdkou pro nejširší okruh zájemců o dějiny umění. PAVEL RYŠKA (1974) je vizuální umělec, vysokoškolský pedagog a archivář. Absolvoval Fakultu výtvarných umění VUT v Brně a doktorský program v Centru audiovizuálních studií pražské FAMU. V současnosti přednáší dějiny komiksu, animovaného filmu a užité grafiky. Společně s Janem Šrámkem vydal knihu o československé ilustraci a vizuální kultuře 1950–1970 Pionýři a roboti (Paseka a FaVU VUT, 2016), sám pak připravil výstavu a doprovodnou monografii Neprakta 1949–1970 (2016). Výsledky průzkumů československé výtvarné kultury publikuje na webových stránkách padesatky.info.

2. TELEFON

3. TELEFON

1. TELEFON

2. TELEFON

2. SCHVÁLENÍ

ŠÉFREDAKTOR

KONZULTACE

1. SCHVÁLENÍ

PORADA

PŘIPOMÍNKY

REDAKTOR

VRÁTNÝ

3. TELEFON

2. TELEFON

3. TELEFON

1. TELEFON

2. TELEFON

2. SCHVÁLENÍ

ŠÉFREDAKTOR

KONZULTACE

1. SCHVÁLENÍ

PORADA

PŘIPOMÍNKY

REDAKTOR

VRÁTNÝ

3. TELEFON

Nakladatelství Paseka / Praha Vysoké učení technické v Brně Fakulta výtvarných umění

OBSAH Dobrodružství zvané Polylegran

Výtvarní turisté

1. OTUPENÉ OSTNY

2. TRANSFŮZE

3. POLITIKA KRESBY

4. POLOPATENTY A POLOOBJEVY

5. CHARAKTERY A SKVRNY KRHU

6. FILMOVÍ VÝTVARNÍCI

7. HUMOR PRODÁVÁ

8. VÝTVARNÍ PUBLICISTÉ

103

9. PRAŽSKÉ JARO, LÉTO A PODZIM

115

10. KONSOLIDACE HUMORU

131

Chronologie 140 Medailonky 154 Resumé 166 Rejstřík 170 Poděkování 175

Odborné recenze PhDr. Marta Sylvestrová a doc. Tomáš Pospiszyl, Ph.D.

DOBRODRUŽSTVÍ ZVANÉ POLYLEGRAN Karikatura, vizuální humor a satira z období socialistického Československa patří k těm nej méně známým fenoménům naší nedávné historie. Z podstatné části je to důsledkem zjedno dušujícího a příliš schematického chápání tehdejších médií jako nástrojů propagandy a ideo logické manipulace, které jde obvykle ruku v ruce s přesvědčením, že nejlepším způsobem, jak se těchto „stínů minulosti“ zbavit, je nechat vše prostě zmizet v pověstném propadlišti dě jin. Karikaturisti se mimo jiné snaží ukázat, proč si myslím, že je nám takový přístup na škodu. Když jsem shromažďoval materiál pro výstavu Neprakta 1949–1970. Prvních dvacet let „firmy“ na výrobu kresleného humoru (2017), kterou uspořádala Galerie výtvarného umění v Chebu, nebo připravoval s Janem Šrámkem knížku o československé ilustraci a vizuální kul tuře Pionýři a roboti (Paseka 2016), objevoval jsem překvapivě pestrý obraz někdejší humori stické a satirické tvorby. Další průzkumy desítek novin a časopisů, katalogů výstav, sborníků i propagačních materiálů z druhé poloviny padesátých let a z let šedesátých se staly zábav ným dobrodružstvím, při němž se mi odkrývala svědectví o sporech mezi direktivními meto dami řízení společnosti a probouzejícími se občanskými aktivitami ve veřejném prostoru. A to navzdory skutečnosti, že karikatura směla ve sféře oficiální kultury existovat – podobně jako volné umění – jen za předpokladu, že bude sloužit zájmům státní správy a potřebám komu nistické politiky. Řada „novinových kresličů“ dokonce prošla zvláštní průpravou k takovému poslání. Od druhé poloviny čtyřicátých let bylo totiž poprvé v historii českého uměleckého školství možné karikaturu studovat jako samostatnou a svébytnou výtvarnou disciplínu v ate liérech, které na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze vedli významní představitelé me ziválečné avantgardy Antonín Pelc a Adolf Hoffmeister. Studenti, kteří tyto „speciálky“ absol vovali, nemuseli mít obavy o další uplatnění, protože se (stejně jako jejich kolegové z pražské Akademie výtvarných umění) mohli kreslením karikatur docela dobře živit. Tisk, zřizovaný a ovládaný státními organizacemi a institucemi, však činnost výtvarníků náležitým způsobem usměrňoval a v podstatě ji omezoval na ilustrování zadaných námětů. Signály určitých změn je možné zachytit už ve druhé polovině padesátých let. Po dobně jako se malíři a sochaři „krotké generace“ snažili navázat na odkaz meziválečného moderního umění, vraceli se také kreslíři ke grafickým zkratkám a k výraznější stylizaci. Přes železnou oponu začaly pronikat kusé, ale poměrně čerstvé informace o novém kresle ném humoru beze slov a výtvarná periodika i domácí kulturní časopisy přetiskovaly ukázky práce soudobých amerických nebo západoevropských autorů. Zásadním objevem se pro české karikaturisty, reklamní grafiky a výtvarníky animovaných filmů staly kresby Saula

Steinberga, které vzbudily značný ohlas a výrazně se podílely na formování nových kritic kých pohledů na život v tehdejším Československu.

Charakter obrazového humoru a satiry šedesátých let je v této knize představen pro střednictvím skupiny Polylegran. Náleželi k ní totiž ti nejvýraznější a nejproduktivnější kari katuristé sledovaného období. K zakládajícím členům sdružení, které vzniklo z okruhu kres lířů, spolupracujících s týdeníkem Mladý svět, patřili Miroslav Liďák, Adolf Born a Oldřich Jelínek, Bohumil Štěpán, František Skála starší, Jiří Kalousek, Jaroslav Malák nebo autorská dvojice Neprakta (Bedřich Kopecný a Jiří Winter). Během deseti let existence Polylegranu se společných výstav účastnili také další výtvarní publicisté a umělci, jako byl Karel Nepraš, Jiří Jirásek, Vladimír Jiránek, Milan Kopřiva a Vladimír Renčín. Tito autoři začali přehodno covat stereotypy humoristické a satirické tvorby, ověřovali možnosti sémantického kódová ní samotné kresby, vtahovali slova do ikonické sféry vizuálních obrazů a zasloužili se také o nové uplatnění koláže. Výsledky jejich experimentů sahaly od jednoduchých výtvarných žertů, parodií a parafrází zavedených žánrů přes asociativní hry s obraznými významy slov až k absurditám, které korespondovaly s dobovými tendencemi v literatuře, v divadle a ve filmu. Tato „nová vlna“ kreseb a koláží, které byly považovány za „humoristické“, aniž se pokoušely vtipkovat, se už v první polovině šedesátých let začala označovat akronymem KRH, aby se odlišila od starších ilustrovaných anekdot. Práce českých „KRHistů“ se ne vyznačovaly jen výraznými rukopisy, ale také tím, že publiku nevnucovaly jednoznačnou pointu. Díky tomu přestávali být čtenáři a diváci, návštěvníci výstav Polylegranu, pasivními adresáty přímočarých sdělení a kreslený humor se stával součástí světa, jehož smysl není jednou provždy daný a musí být stále znovu a znovu interpretován. V Karikaturistech jsem sledoval především průběh a povahu proměny ilustrované satiry v nebývale široký proud vizuálních metafor, které ze stránek novin a časopisů pronikaly na filmová plátna, na televizní obrazovky i do propagační grafiky. Výběr vý tvarných ukázek byl veden snahou představit nejen ty nejzajímavější práce, ale také společenské a politické okolnosti jejich vzniku. Více pozornosti jsem proto věnoval ideologickým požadavkům a ekonomickým podmínkám uplatňování různých formátů obrazového humoru a satiry než zkoumání jednotlivých kreslířských stylů a formálních aspektů karikatury. Napětí mezi směrnicemi stalinských ideologů, pragmatismem některých umírněně liberálních stranických předáků a rostoucí touhou občanů po vyšších mzdách a novém spotřebním zboží přesvědčivě dokládají zejména práce výtvarných publicistů, kteří ko mentovali jak formování konzumní společnosti, tak i vývoj politických událostí, jež po krátkém období Pražského jara vyvrcholily v srpnu 1968 sovětskou okupací Českosloven ska. Ačkoliv se brzy poté Polylegran rozpadl, stala se nová výtvarná řešení, etablovaná ve sféře vizuálního humoru šedesátých let, na další dvě desetiletí běžnou součástí normali zovaného tisku.

Hold skupiny Polylegran Saulu Steinbergovi, Mladý svět VI, 1964, č. 5, zadní strana obálky.

Miroslav Liďák, „karikaTURISTA“, 1963, kresba tuší, koláž, 580 × 470 mm, Muzeum Novojičínska, p. o. – Muzeum ve Frenštátě p. R.

VÝTVARNÍ TURISTÉ Miroslav Liďák, nejvýraznější z výtvarných komentátorů Pražského jara, přirovnal českosloven ské karikaturisty k redakčním sluhům, jejichž úkolem bylo vyrábět na počkání určitý počet kytiček nebo imperialistů.1 Otázka je, co mohli dělat jiného než plnit přání zaměstnavatele, když veškerá média podléhala cenzuře, kterou ve vší tajnosti prováděli úředníci ministerstva vnitra. Cenzoři chránili státní a hospodářská tajemství a především zadržovali texty, fotogra fie a kresby, které byly v rozporu s takzvanými „obecnými zájmy“. Jejich výčet ani definice nebyly nikdy jasně vymezené; řídily se pokyny komunistických ideologů a proměnlivou linií moskevské politiky. Východisko ze zdánlivě beznadějné situace naznačuje jedna Liďákova kolážovaná kresba, jež byla otištěna v Mladém světě v roce 1963. Představuje karikaturistu, který sebral odvahu a pokusil se prosadit práci, kterou mu nikdo nezadal. Obcházel redaktory a šéfredak tory, vysedával na poradách, účastnil se konzultací a čekal na výsledky telefonátů se stranic kými tajemníky. Jak je vidět, nešlo o konflikt s mocí, ale spíš o zdlouhavé a složité vyjedná vání s kolegy. Díky tomu, že někteří z nich byli ochotni testovat pružnost skrytých pravidel žurnalistické praxe, pronikala během šedesátých let na stránky novin a časopisů polyfonie moderního humoru, který kreslířům umožňoval ukazovat věci, o nichž nebylo snadné psát.

Miroslav Liďák, „karikaTURISTA“, kresba a koláž z týdeníku Mladý svět V, 1963, č. 29, s. 16.

Haďák [Miroslav Liďák], „Družeskij šarž“ (Přátelská karikatura). Literární listy I, 1968, č. 10, s. 7.