Hana Kulasová: Kapka kámen vyhloubí / ukázka by Nakladatelství Paseka

kapka kámen vyhloubí

hana kulasová deník odvážné mámy o autismu a socialismu

kapka kámen vyhloubí

hana kulasová paseka

pasparta

Téměř nadčasové vyprávění Začíst se do deníků Hany Kulasové je jako vydat se na začátek časosběrných dokumentů Manželské etudy Heleny Třeštíkové. Deníkové záznamy začínají svatbou Hany a Venouše a realitou jejich manželského soužití u Haniných rodičů, protože jiná možnost v té době nebyla. Kromě tohoto momentu a několika malých zastavení, kdy Hana popisuje, co vše z dnes běžných věcí nebylo k sehnání a jak do jejich života zasáhl vstup ruských okupačních vojsk do Československa, je snadné zapomenout na skutečnost, že deníkové záznamy vznikaly v 50. až 70. letech minulého století. S úžasem jsem coby máma dvou malých dětí sledovala, jak podobné byly některé Haniny tehdejší starosti s těmi mými, jakkoliv se naše příběhy v mnohém liší. Ačkoliv si mnohdy asi poněkud pyšně (nebo možná naivně) myslíme, jak hodně se svět změnil a s ním i témata, s nimiž se mámy potýkají, dnešní situace není od tehdejšího stavu tolik jiná. I tenkrát děti vzdorovaly proti připravenému jídlu, i tenkrát odmlouvaly, i tenkrát se předváděly, urážely a vztekaly, až to jejich mámy místy přivádělo k pocitům bezmoci či naprostého zoufalství. Hana Kulasová se v životě potýkala nejen s běžnými vývojovými stádii svých dětí, které u syna Jiřího do značné míry ovlivňovala porucha autistického spektra, ale také s místy bezradným přístupem odborníků. Ti ji na jedné straně oceňovali za pokrok, jehož byla schopná svým trpělivým a obětavým přístupem docílit u syna Jiřího, a zároveň jí na straně druhé nejen nedokázali konkrétně poradit, jak má dál postupovat, ale od dalších snah ji dokonce odrazovali. Panovalo přesvědčení, že takto postižení jedinci jsou nevzdělatelní a patří do ústavu. Právě toho se Hana nejvíce obává — že jí bude Jiří odebrán a umístěn do ústavu. Že Jiří pravděpodobně trpí raným autismem, se Hana Kulasová dozvídá někdy v Jiřího dvanácti letech. Jakkoliv ne jsem příznivcem „nálepkování za každou cenu“ a uvědomuji si, že pro řadu lidí jsou jejich konkrétní diagnózy nepodstatné, přišlo mi to vlastně úlevné. S tím, kolik toho o poruchách autistického spektra víme dnes, jaké služby jsou nyní k dispozici a kde je možné sdílet své zkušenosti s ostatními rodiči podobně nemocných dětí, by stanovení diagnózy úlevné snad

i mohlo být. Hana Kulasová ale jakoby ji ani nepotřebovala. Brala svého syna takového, jaký je, a snažila se jej všemi možnými způsoby připravit na samostatný život, aby byl co nejmenší zátěží pro bratra Václava. Dnes máme možná víc informací i možností, za bolest dnešní doby ale považuji, jak moc jsme se vzdálili realitě rozšířených rodin. Osamostatňujeme se od rodičů, stěhujeme se za prací a navštěvujeme se, když nám to čas dovolí. Bydlení manželů Kulasových u Haniných rodičů bylo tehdy jediným možným řešením jejich bytové otázky, ovšem přítomnost Haniny maminky a to, že ve značné míře na svá bedra převzala starost o domácnost včetně vaření, Haně uvolnilo ruce a mohla se plně věnovat vzdělávání obou synů, zejména pak Jiřího. S úžasem a vzpomínkou na nedávnou distanční výuku své sedmileté dcery jsem sledovala, kolik času a úsilí Hana vložila do toho, aby Jiřího naučila číst, psát a počítat. Deníky Hany Kulasové se mě dotkly nejen Haninou obětavostí a odhodláním. Vnímala jsem, jak neochvějná je na své cestě postarat se o oba syny a zvládnout to vlastními silami. Rozuměla jsem její radosti z pokroků, ale i únavě z věcí, které se neustále opakují a nezlepšují. A někdy jsem její slova vkládala do úst své babičce, která se narodila ve stejném roce jako Hana Kulasová. Díky tomu jsem si znovu uvědomovala časový kontext jinak téměř nadčasového vyprávění. S mírným odlehčením na závěr — zajímavým zážitkem pro mě byla i geografická blízkost Hanina vyprávění. Bydlím jen pár kilometrů od Mšena, kde rodina žila, a tak jsem si mohla živě představit většinu míst, kam Hana s manželem a syny jezdila na výlety. Asi se některými z těchto výletních cílů nechám brzy inspirovat. A až tam budu, vzpomenu si, že právě tady se odehrával tento příběh. — Adéla Paulík Lichková, terapeutka a adiktoložka

Svědectví mateřské lásky Autorka deníků Hana Kulasová — obdivuhodná žena, která se tvrdohlavě rozhodla postavit proti všem a všemu a dát svému dítěti s autismem šanci na vzdělání. Postoj, který dnes považuje za běžný naprostá většina rodičů dětí s postižením, nebyl v polovině minulého století žádnou samozřejmostí. Koncem roku 2012 jsem Hanu navštívila v jejím bytě v Mšeně. Její životní příběh jsem vyslechla od sociálních pracovníků chráněného bydlení v nedalekých Nebuželích, kde dnes žije její starší syn Jiří Kulas. Zdálo se mi zajímavé zprostředkovat zkušenosti matky s výchovou dítěte s autismem narozeného v 50. letech minulého století čtenářům našeho zpravodaje, a tak jsem ji požádala o rozhovor. Věděla jsem, že si Hana vede deník již téměř šedesát let, ale pečlivost a výpovědní hodnota záznamů předčila veškerá má očekávání. Obrovská skříň v obývacím pokoji přetékala množstvím sešitů hustě popsaných drobným úhledným písmem. V denících Hana pečlivě zaznamenávala události každodenního života již od své svatby v roce 1955. Četnost záznamů pak narůstala po narození synů. Své deníky Hana začala psát dřív, než se Jiří narodil, a dávno předtím, než u něj rodiče začali pozorovat první známky vážné vývojové poruchy. Nepsala je s vědomím, že podává svědectví o ženě, které se narodil syn s postižením, nelovila zpětně ve vzpomínkách, ale události a své pocity zapisovala tak, jak šel čas. To, co deníky nečiní jen strohým záznamem každodennosti, je tak jejich autentičnost. V přímém přenosu se stáváme svědky nárůstu obav matky z budoucnosti Jiřího, její strastiplné cesty k zjištění diagnózy autismu a obrovské síly postavit se zažitým stereotypům i systému a bojovat za štěstí svého dítěte jen na základě mateřské intuice, bez opory odborníků, veřejného mínění i systému. V dobách komunistické diktatury znamenalo narození dítěte s autismem (pokud se mu vůbec správné diagnózy dostalo) automaticky nálepku nevzdělavatelný a nevychovatelný. Hana, vyučená švadlena s dvouletou nástavbou na obchodní škole, se s takovým verdiktem nehodlala smířit a rozhodla se svého syna Jiřího vzdělávat sama. Bez jakýchkoliv zkušeností a odborných znalostí, jen na základě své mateřské intuice, se jí díky pedagogickému talentu a zejména obrovské trpělivosti

podařilo něco, co nikdo nepředpokládal. Naučila syna mluvit, číst, psát. Rozvíjela jeho zájmy a silné stránky, intenzivně pracovala na tom, aby Jiří dosáhl co nejvyšší možné míry samostatnosti. Zaměřila se nejen na jeho vzdělání, ale i na jeho osamostatnění. A citlivě ho připravovala na situaci, že jednoho dne se její čas naplní a on zůstane na světě sám. Hana zemřela tři roky po našem rozhovoru v 89 letech. Jiří dnes žije spokojený život v malé komunitě lidí, v chráněném bydlení u Mělníka, mimo zdi velkokapacitního ústavu, ke kterému jej předurčovaly tehdejší zvyklosti i systém péče o lidi s postižením. To, co dnes patří mezi základní kameny edukace dětí s autismem, jako je strukturalizace prostoru, činností i času, individuální přístup a vizualizace, na to si Hana přicházela postupně a zcela intuitivně. Správnost svých postupů si nemohla ověřit v odborné literatuře, protože žádná neexistovala. Povědomí odborníků o autismu bylo mizivé, informace nedostupné, podpora státu a vzdělávacích institucí nulová. Ze strany učitelů i přátel se Haně namísto podpory a účinných rad dostávalo jen skepse a odsouzení. Ve své době byla považována za podivína, protože platil úzus, že děti s postižením nemají vyrůstat v rodinách, ale v ústavech, kde jim bude poskytnuta mnohem lepší péče. Opakovanou radou, které se jí dostávalo, bylo investovat energii do výchovy perspektivnějšího sourozence. Porozumění našla jen v nejbližší rodině. Velkou podporou jí byla maminka, která za ni převzala péči o domácnost a podpořila ji v jejím rozhodnutí učit syna sama. Hana brzy rozpoznala silné stránky svého syna, zjišťovala, že jeho mentální postižení není tak hluboké, jak se dozvídala od lékařů, a že existuje cesta, jak jej učit a rozvíjet. Poctivě studovala pedagogické příručky, vzdělávala se, hledala inspiraci v dostupných učebnicích. Jiřík ale vytrvale odmítal pracovat podle metodických postupů využívaných v běžných školách. Velmi brzy Hana poznala, že pokud ho učení nebaví, nespolupracuje, a že ona musí hledat jiné přístupy k učení i komunikaci. Velmi trpělivě, s využitím těch správných motivační stimulů učila Jiřího nové věci, pomáhala mu překonávat obavy z neznámých situací a změn. Vytvářela si vlastní pomůcky a postupy, které se opíraly o Jiříkovy zájmy, zejména o jeho zálibu v kreslení. Hana pracovala s Jiřím metodou strukturovaného učení, aniž by to tušila. S Jiřím se nejdříve naučila

komunikovat prostřednictvím obrázků, nedbala na dnes již překonané obavy foniatrů, že tento způsob komunikace dítě odradí od mluvení. To, že našla způsob, jak se s Jiřím domluvit, i když to on ještě neuměl říct slovy a slovům nerozuměl, bylo pro ni obrovským povzbuzením. Viděla, že díky účinné komunikaci, byť alternativní, posouvá syna dál. Své postřehy z domácí výuky si Hana nenechávala pro sebe. Zkušenosti předávala prostřednictvím odborných časopisů a dopisů dalším rodičům, překládala z francouzštiny, němčiny, psala si deníky. Každý den si podrobně zapisovala, na čem s Jiříkem pracovala, jaký měli program, jak trávili volný čas, jak se bavili, co se Jiříkovi povedlo, co méně. Díky každodenním zápisům mohla sledovat, jaké pokroky Jiřík udělal, co nového se naučil, jak se vyvíjel. To jí dávalo sílu jít dál, protože viděla, že její snaha se nemíjí účinkem. „Ukázalo se, jak užitečné jsou tyto záznamy, protože byla období, kdy Jiřího schopnost učit se značně kolísala a občas jsem měla pocit marné práce,“ svěřovala se. „Stačilo ale, abych se podívala zpětně do svých záznamů a zjistila, že přeci jen tam nějaký pokrok je, že vývoj jde dopředu, i když velmi pomalu, a proto mi stojí za to pokračovat.“ Deníky paní Kulasové nejsou jen výpovědí toho, jak se rodině s dítětem s postižením žilo za socialismu. Jsou především svědectvím obrovské mateřské lásky, silné vůle a vytrvalosti. — Magdalena Šubrt Thorová, ředitelka Národního ústavu pro autismus, z. ú.

3 tužte se, ať z něho něco uděláte!

Velmi se teď oběma dětmi zabývám, věnuji jim všechen čas, který pro ně mohu vyšetřit. Snad se mi podaří Jiřího stav zlepšit.

28. dubna 1961 Chodíme stále na procházku do Stráneckého údolí. Vašíček se zajímá o léčivé byliny a rád je také trhá pro dědečka. Léčivé bylinky zase nyní přišly ke cti, protože léků je málo. Lékař proto často doporučuje koření. Například na vysoký tlak předepisuje�� (zvl�� áště�� penzistům) dietu, hodně zeleniny a bylinky. Protože v lékárně je obyčejně nemají, shánějí se u lidí, kteří bylinky znají a sbírají. Vašíček nejraději sbírá květ hluchavek. Ale zná i popenec a jiné a ví, na co jsou. Je s ním legrace, když začne vážně vykládat, co je na kašel a rýmu. Devatenáctého dubna jsme byli v Praze s Jiřím na prohlídce u docenta Svatého v Klimentské ulici. Přišli jsme v půl desáté a do půl dvanácté jsme čekali, než nás pan doktor přijal. Jiřího prohlédl a napsal mi následující nález pro paní doktorku na foniatrickém odd�� ělení�� : „Neurologický nález je bez ložiskových příznaků. Motoricky je jenom méně obratný.“ Ukázala jsem mu Jiřího kresby, líbily se mu, říkal, že jsou pěkné. Také zmínil, že je statný, dobře živený. Kyselinu glutaminovou mu už nemám dávat, jen Thyreoidin 1× denně. Příští prohlídka bude za půl roku a mám připomenout, že má být vyšetřen také na psychologickém oddělení (kvůli přípravě na školu). Musím se s ním hodně obírat, aby se řeč více rozvíjela. Také je třeba pěstovat a podněcovat tělesnou obratnost (tanečky atd.).

11. května 1961 Dnes byl pro Vašíčka slavný den. Na jeho hrachu, který si zasadil do květináče, se objevil maličký lusk. Vašíček byl u vytržení. Povídal mi: „To je divný, z takovýho malýho hl�� ášku �� vylostla velká lostlina.“ (Neumí ještě vyslovit r.) Vašíček už ví, co jsou prašníky a blizny, kdo se stará o opylení a že květ musí být opylen, aby se utvořilo semínko. Pozoruje včely a čmeláky. Včera jsem hrála na piano a pozvala jsem Vašíčka, aby k tomu zpíval a bubnoval. Sedl si vedle mne na stoličku, do klína si vzal velký balon, zpíval z plného srdce a snažil se bubnovat na balon do taktu. Byl velmi pyšný na to, že se mnou „dělal muziku“.

Velmi se teď oběma dětmi zabývám, věnuji jim všechen čas, který pro ně mohu vyšetřit. Snad se mi podaří Jiřího stav zlepšit.

19. května 1961 Jiříček se mi zdá bystřejší. Uvedu několik příkladů. Máme formičku na vykrajování ve tvaru kosočtverce se zoubkovaným okrajem. Kluci ji zkoušeli obkreslovat. Potom ležela na zemi a někdo na ni omylem šlápl, takže z ní byla placka. Jiří ji zamyšleně zvedl, prohlédl a potom ji obratně roztáhl znovu do tvaru kosočtverce a uložil do zásuvky, kam patřila. Předevčírem nás venku přepadl déšť. Vytáhla jsem z tašky jejich pláštěnky a oblékla jim je. Jiří se s tím však nespokojil. Začal v tašce hledat a našel ještě moji pláštěnku zastrčenou vespod, přinesl mi ji a nutil mě, abych si ji oblékla („pláple“). Strčil ruku někam do křoví a poškrábal si zápěstí. Přišel mi to ukázat a potom opět prohledával tašku a říkal: „Pla, pla.“ Dovtípila jsem se, že chce asi náplast. Měl velkou radost, že jsem to poznala, a bebíčko si nechal zalepit. Vašíček není vůbec lakomý. Když má cukroví, hned se běží s Jiřím rozdělit. Má rád čtení: „Mami, přečti mi něco!“ Nejraději má pravdivé příběhy. Pohádky si vyslechne taky, ale tak ho neupoutají jako třeba čtení o zvířatech nebo rostlinách. Koupila jsem jim formelu. Přijali ji s nadšením a hned se naučili s ní zacházet. Vašíček vyráběl mísy knedlíků a domečky, houby a také zajíčka. Jiří umí válet hady a kouličky a dělá podkovy. (Před rokem formelu snědli.) Hrála jsem si s nimi na muzikanty. Každý si sedl na stoličku k pianu, do klína balon jako buben a klacíčkem do taktu „bubnovali“. Hrála jsem jim k tomu na piano všechny známé písničky a zpívali jsme. Vašíček je vytrvalejší. Jiří po chvíli přestal bubnovat, šel si hrát, ale zpěv poslouchal, někdy si poručil, co máme zpívat (kousek předzpíval). Venku je učím chodit podle zpěvu, cvičí si tak smysl pro rytmus. To zase jde lépe Jiřímu. Umí pěkně pochodovat na píseň Sivá holubičko a Šly panenky silnicí.

24. května 1961 Byly jsme s maminkou v Praze, s Jiřím na prohlídce na fonia trickém oddělení. Tentokrát jsme se dostali k dr. Steklíkové. Je to prošedivělá přísná lékařka. Nález od dr. Svatého (viz 19. dubna) si přečetla, ale usoudila, že Jiří musí na psychologické vyšetření hned, a ne až za půl roku. Šla jsem ho tedy přihlásit a jsme objednáni na 20. června. Dále řekla, že je hrozně neklidný a předepsala mu 2× denně 1 tabletu Hystepsu. Mimo to 1 Thyreoidin denně, jinak nic.

20. června 1961

Jiří: 106 cm, 19½ kg

Jiří byl na psychiatrickém vyšetření. Dorazili jsme v devět hodin a v půl dvanácté jsme byli na řadě. Nejdříve Jiřího jeden doktor změřil a zvážil, proklepal, změřil hlavu, hrudník (řekl širokánský), nechal ho přebírat korále a kopat do balonu. Pak si ho vyzvedla dr. Ronová. Zavedla ho ke skříni hraček, vzala jednu a chtěla, aby si s ní hrál. Byla to destička, ve které bylo vyříznuto kolečko, trojúhelník a čtverec. Jednotlivé tvary se měly vložit do příslušných otvorů. Lékařka mu to předvedla a chtěla, aby ji napodobil. Jiří se jen zběžně podíval a šel si prohlédnout, co ve skříni ještě je. S velkým jásotem vybíral jednu hračku za druhou. Potom zase tak zběžně a v rychlosti srovnal ty tři tvary do vyříznutých otvorů v�� destičce a také lékařce namaloval most a balon, ale to už na ni neudělalo žádný dojem. Měla úsudek hned hotový. Je prý tak neklidný a přelétavý, že není vůbec schopen uvědomělé činnosti a soustředění. Nedávala mi téměř žádnou naději. Když už mě hezky dlouho přesvědčovala o vážnosti jeho stavu, řekla jsem, abych to ukončila: „Všechno vám věřím, nedělám si iluze, ale je zde jiná otázka. Tělesně je zdravý, je naděje, že bude mít dlouhý život, řekněte mi tedy, co mám dělat, abych mu ten život usnadnila, abych ho co nejlépe připravila.“ Když viděla, že mě snad přesvědčila, tak trochu obrátila a odpověděla, že mám pokračovat tak jako dosud, že prostředí domova a hlavně pobyt okolo mne v kuchyni mu poskytne nejvíce podnětů. Potom nás zavedla k paní dr. Štverákové, která mu předepsala Calabron na uklidnění. Přijeli jsme domů až večer.

28. června 1961 Jiří Calabron odmítal, napsala jsem tedy dr. Štverákové a ta mi s milým dopisem poslala nový předpis. Má užívat ráno a večer ½ tablety Isonalu, v poledne 1 tabletu Hystepsu, obden 1 tabletu Thyreoidinu. Při poslední prohlídce dr. Ronov�� á�� nadhodila, že dostával příliš mnoho kyseliny glutaminové a ta že způsobila jeho velký neklid. To se ví, že mi při takové řeči bylo zle u srdce. Poslouchala jsem jen příkaz dr. Svatého a snad jsem mu ublížila. Jenže doma jsem si dala na Jiřího pozor a zjistila jsem, že tak neklidný v domácím prostředí není a jen to je nápadné, že málo spí. V tom smyslu jsem také napsala dr. Štverákové, když jsem jí oznamovala, že Jiří Calabron nechce.

9. července 1961 Jiříček dostal nové léky (ráno a večer ½ tablety Isonalu a v poledne 1 tabletu Hystepsu) a užívá je ochotně (dělám mu čokol�� ádové�� bonbony), jenže nevidím žádný účinek. Na příští prohlídku máme přijít 26. září. „Tužte se, ať z něho něco uděláte!“ řekli mi při poslední prohlídce. Jiříček se snaží učit jména květin jako Vašíček. Zkouší říkat pivoňka, růže, kapradí, akát („gaát“), klen, dub, borovice. Rozpoznává je, ale jazýček ho jen nerad poslouchá.

27. července 1961 Nové léky Jiří asi čtrnáct dní užíval, ale pak se zklidnil tak, že si vydržel bezmyšlenkovitě s něčím pohrávat, začal být apatický a přestal téměř mluvit. Samozřejmě jsem se polekala a léky jsem mu přestala dávat. Kluk byl asi za dva dny zas čilý a jevil o všechno zájem. Zavedla jsem u něho také jiný pořádek. Večer vždy usínal až po desáté a někdy i po jedenácté hodině, což mi pochopitelně vadilo. Protože léky, které předtím bral, neměly na spaní vliv, zkusila jsem jinou léčbu. Každý den oba kluky v půl sedmé ráno vzbudím, musí vstát a oba se sami za mého vedení strojí. První dny byl Jiří ospalý a mrzutý, protože by byl spal do osmi hodin, ale už asi za čtyři dny usnul večer ve čtvrt na deset a nyní usíná po půl deváté, což pokládám za

úspěch. S tím oblékáním to bylo tak. Nejdřív se naučil natahovat si kalhoty (to už uměl před rokem), ale musím mu je správně narovnat do ruky, aby si je neoblékl opačně. Také si umí šněrovat boty a udělat uzel (také asi půl roku). Nyní však trvám na tom, aby si sám svlékl pyžamo, oblékl kalhoty i blůzu (s tím mu trošku pomohu), ale hlavně si musí sám zapnout knoflíky. Nejdříve zkoušel, jestli bych to nemohla udělat sama, ale když viděl, že nechci, hmoždil se s tím sám, až se to naučil. (Samozřejmě, že jsem mu ukázala, jak se to dělá.) Vašíček se obléká docela sám. Jiří má velký zájem o vaření a velmi rád pomáhá při dělání pečiva. Včera jsem zad�� ě�� lávala na sušenky. S nadšením poslechl, když jsem ho vybídla, aby si dal umýt ruce a že může pomáhat. Sám bez říkání si vynašel formičku na vykrajování koleček a přinesl z kredence válek (kredenc zas zavřel). Potom jsem vyválela placky a kluci hned každý z jedné strany vykrajovali. Namazala jsem jim plechy a Jiříček �� na ně odnášel vykrájené tvary a pěkně je srovnal tak, jak to viděl dříve, že to děláme. Všechny sušenky si kluci vykrájeli sami. Ještě jsem zapomněla napsat, že Jiří si předtím, než jsem těsto zadělala, našel kuchařku („kukaka“), vyhledal v ní obrázek vykrájených sušenek a přinesl mi to ukázat. Kuchařka je vůbec jeho oblíbená knížka. Dnes si ji také vzal z poličky v kuchyni, sedl si s ní do pokoje na kanape a blaženě si prohlížel obrázky. Tento týden jsme také dětem zvelebili pokoj. Položili jsme nové linoleum. (Vašíček se na procházce chlubil paní Nedvědové: „Budeme mít elegantní pokoj, dáváme nové linoleum.“) Na psací stůl jsme postavili velký citron — je skoro až do stropu — a k jižnímu oknu jsme zase postavili květinový stolek s palmou. Protože Jiří občas jí hlínu, udělala jsem na každý květináč ozdobný modrý límec, který se při zalévání odhrne. Pod tyhle velké květináče se nedostanou talířky, a tak jsem pod ně koupila bakelitové podnosy na pečivo. Teď se nedostane mnoho věcí. Jen tak namátkou, co si zrovna vzpomínám: ramínka na šaty, větší bílé knoflíky, nové brambory. Na maso je fronta a je jen jednou týdně, kancelářský papír, toaletní papír a papírové zboží vůbec je omezené, kmín, kyt na okna, atd. atd., to by byl dlouhý výčet. Klukům se pokoj tak líbí, že ráno ochotně oba utírali prach. Na psacím stole vedle citronu mají vyrovnány všechny svoje knihy jako v knihovničce, na stojato. Jiří si vybíral knížku a při tom ostatní rozházel. Vzala jsem jednu a ukázala mu, jak

se má pěkně postavit. Hned to pochopil a všechny knížky srovnal. Vašíček také pomáhá. Včera jsem mu rozlouskala talíř ořechů a on z nich vyloupal jádra a potom si sám našel v kredenci strojek, nechal si ho od dědečka přišroubovat ke stolu ( já jsem nebyla zrovna v kuchyni) a oříšky semlel, aby se mohly dát do sušenek. To se ví, že při tom svůj jazýček neošidil, ale to nevadí, protože ořechy jsou zdravé.

7. srpna 1961 Před týdnem jsme byli (kluci, Venouš a já) na výletě na Kokoříně. Kluci byli celí nadšení jízdou autobusem. Dole pod hradem jsme vystoupili a dále šli pěšky, nejdříve po silnici, kde se Vašíček poučil, co to je serpentina, a potom jsme vystoupili po schodech zkratkou až pod hrad. Na hradě jsme absolvovali celou prohlídku s průvodcem a ke cti chlapečků musím přiznat, že se chovali pěkně. Jen rytířské brnění, které tam stálo jako na stráži, v Jiřím vzbudilo nedůvěru a mlčky mě táhl pryč. Jiříček pořád nadšeně říkal „hrad, hra(d)“. Když jsme sešli dolů, posvačili jsme v Zámecké restauraci, odkud jsme se dívali na bazén, a v půl šesté jsme jeli domů. Vašíček ještě druhý den maloval samé hrady. Na jednom obrázku je hrad s cimbuřím, dvě tmavé skvrny v hradbách jsou střílny, které ho zajímaly, vlevo je tunel, který se klukům také hrozně líbil. K tunelu vede klikatá silnice a od ní odbočují schody. Správně namaloval, že vedly zprava doleva. Nad hradem je mrak. Kreslil bez předlohy, podle toho, co si pamatoval a co ho upoutalo. V sobotu jsme zase jeli autobusem do lesa, ale Jiří nechtěl u hájovny vystupovat: „Hra(d), hra(d)!“ Chtěl na hrad. Jeden si potom v lese postavil: Na pařez položil kostku ze stavebnice ve tvaru brány, kterou teď pořád s sebou nosí na procházku, utrhl pár keříčků borůvčí („bo“), ty zastrkal do pařezu kolem brány a povídal mi „hra(d), hra(d)“. Kakost namaloval Vašíček. Bez předlohy, jen jak si ho zapamatoval, jak jsme ho viděli na procházce. Znázornil hvězdicovitý list a dole je i plod — čapí nůsek. Své obrázky také podepisuje, jen š namaloval omylem obráceně. [Obr. 14] Dnes se mě přišel zeptat, kde se berou lidé, odkud jsou. Protože se zajímá o přírodopis a ví, že ptáci se líhnou z vajec a savci se živí z maminky, byla odpověď snadná: „Viděl

jsi přece maličké děti v kočárku, z těch vyrostou lidé,“ řekla jsem opatrně a honem sbírala myšlenky. „No jo, ale kde se berou ty děti?“ „No víš přece, že ptáci se rodí z vajíček a savci přímo z maminčina bříška. A lidé jsou také savci, protože pijí mlíčko,“ odpověděla jsem a doufala, že se nebude ptát na podrobnosti. A skutečně. Klučíček si nově nabytou moudrost ještě jednou zopakoval: „Děti rostou mamince v bříšku, a když už jsou dost velký, tak vylezou ven,“ a potom začal klidně mluvit o něčem jiném. Jenom se ještě zeptal, jak se rodí chlapečkové (asi si myslel, že chlapečkové se rodí tatínkům, nevím). I to jsem mu vysvětlila: „Někdy se narodí chlapeček, jindy holčička, to se předem neví. Jako se z vajíčka vylíhne kuře, z kterého vyroste slepička, a z jiného kuřete zase kohoutek.“ Byl spokojen. Vašíček má období velké neposlušnosti. Moc zlobí a večer svých hříchů trpce lituje, touží po tom, aby to mohl napravit, a prosí o pohádku na dobrou noc. Druhý den zlobí nanovo. To se ví, mezitím má chvíle, kdy je roztomilý.

4. září 1961 Jiří: 109 cm, 21¼ kg Vašíček: 102 cm, 17½ kg

Minulý týden měl Venouš dovolenou a bylo výjimečně pěkné počasí (teplo jako v červenci), a tak jsme podnikali výlety do okolí. Jednou jsme byli autobusem v Dubé a Doksech, podruhé v Tuboži, potom zase přes Hrazko na Kokoříně a kluci měli spoustu dojmů. V Doksech se jim velmi líbilo. Hráli si na pláži s pískem a také se zúčastnili vyjížďky na motorovém člunu po jezeře. Jiří mi sice říkal, když nastupoval na houpající se loď, „boí“, ale pak si dal říci. Byla jsem zvědava, jak se bude Jiří chovat, ale dopadlo to dobře. Na pláži si hned vybalil nádobíčko a začal si hrát. Přitom pokukoval se zájmem po jezeře. Vašíček byl šťasten, že jsme se mohli svézt na lodi. Do Tubože jsme také jeli autobusem. Vašíček se zájmem sledoval cestu a už pozná, když přijedeme do Ráje. V Tuboži ho zaujalo, jak protéká Pšovka skalou, byl se podívat u jejího pramene a prohlížel si rybník. Okolí Tubože vypadá jako krajina v Beskydech. Byli jsme tam dvakrát a moc se nám tam všem líbilo.

18. září 1961 Jiříček ještě nyní vyjednává, jestli pojedeme do Dubé („Dudá? Dudá?“), to vzpomíná na cestu do Doks. Onehdy jsem povídala, že pojedeme na Kokořín. Zamyslel se a potom řekl: „Hrad, huhu“ (což znamenalo, že je tam hrad a tunel, kde jsme dělali „huhu“). Jsem hrozně unavena, proto se stále přepisuji. Už skoro měsíc po chvilkách přetírám v kuchyni nábytek. Nyní jsem téměř hotova, ale vyčerpalo mě to. Obtíž byla také se sháněním barev. Základní fermežovou bílou barvu mi Venouš přivezl až ze Štětí. Podlahovou barvu přivezl zase o dovolené z Bělé. Nechtěla jsem to původně dělat sama, ale lakýrník se přišel jednou podívat a víc jsme ho neviděli. Vašíček namaloval kombajn i s kombajnérem. Tomu namaloval i lodičku na hlavě. Vašíček umí dobře hledat houby a zná druhy, které sbíráme. Asi před týdnem dokonce našel kozáčky i u Stránky. Byl velmi šťasten. Jiří se už posunky nedorozumívá. Snaží se o všechno říci. Zadívá se nám do očí a pokusí se vyjádřit, co chce. Když mu porozumíme, má velikou radost, a to i v případě, kdy třeba žádost odmítneme, hlavně když opakujeme správně, co chtěl říci. Má vždycky v očích napětí a strach, že mu neporozumíme. Když pak vidí, že se domluvil, je šťasten. Rád se se mnou pomazlí a je veselejší. Šestadvacátého září jsme byli s Jiřím na kontrole u dr. Steklíkové. Navrhla, že by bylo přece jen dobré dávat mu Isonal, ale v malých dávkách, ráno a večer ¼ tablety. Říkala, že příští rok určitě do školy nepůjde, jen do školky, a tak �� asi kluci půjdou do školy současně. Sedmého prosince máme přijít zas na kontrolu. Divila se, jak správně při zpěvu intonuje.

20. října 1961 Vašíček se ráno celý sám obléká (někdy sice s mnohými řečmi), a částečně se oblékne, i když jdeme ven. Je to výhoda. Jiří se ráno také musí obléknout a je třeba mu šaty vždy narovnat do rukou. Vašíček to umí sám.

Ve všední den chodíme na procházky ke Stránce, kde si za teplého počasí hráli na jednom ladu. Teď však se musí chodit, a tak jsme dnes došli po dole až do Stránky. Vašíček jel na trojkolce. Statečně šlapal, jenom na neschůdných místech jsem trojkolku táhla za provaz. Rovněž tam, kde je to trochu do vršku, ho trochu táhnu, aby se příliš neunavil. Velmi rád na ní jezdí a každý den si ji ke Stránce bere. V sobotu a v neděli děláme s Venoušem a dětmi delší vycházky. V sobotu jsme několikrát sešli lesem do Kokořínského dolu a domů jsme se svezli autobusem v pět hodin. Jednou jsme se podívali na Klučovský mlýn, podruhé jsme sešli u Stříbrníka, kde jsme Vašíčkovi ukázali vodárnu, a odtud dále do Ráje. V neděli jsme zase vyrazili až do Skramouše, kde se oba kluci obdivovali tunelu. Udělala jsem radikální reorganizaci v hračkách. Všechny stavebnice jsem klukům odebrala a uschovala. Půjčuji jim vždy jen jednu, upozorním, že ji dostávají srovnanou a že ji takovou taky zas musejí odevzdat. Osvědčuje se to. Vašíček si to dal vysvětlit (někdy přes to sice mluví) a uklízí je sám. U Jiřího musím počkat, dokud je nesrovná. Knížky jsem přebrala, ty cenné jsem uložila do knihovny a ty „spotřební“ (leporela a různé laciné knížky) jsem vyrovnala na stojato do podlouhlé krabice na psací stůl. Mají to jako knihovničku. Dbám, aby tam knížky po prohlédnutí zase pěkně postavili. Dno dřevěné bedýnky jsem pokryla květovanou dečkou a na ni uložila všechny panáčky a zvířátka. V jiné krabici mají pod psacím stolem drobné hračky a „stavební materiál“. I Jiří ví, kam co patří, a oba více nebo méně ochotně uklízejí. Přes léto jsme chodili hodně ven, což dětem po tělesné stránce velmi prospělo, ale poněkud zdivočely. Jiří odvykl kreslení a nyní ho nebaví. Vydrží tak tři až pět minut a pak uteče. Do nedávna zacházel s knížkami rozumně, takže jsem mu klidně nechávala k dispozici i knížku Ladových obrázků, která stála 53 Kčs. Nyní však už několik dní mudlá listy, a tak ho musím pořád hlídat.

21. listopadu 1961 Vašíček už umí r a částečně ř.

Pětadvacátého �� října�� dostal Vašíček plané neštovice a sedmého listopadu je dostal i Jiří. Paní doktorka nařídila, že mají být týden v posteli a potom ještě čtrnáct dní doma. Vašíček už je má odbyté, lehce to snášel, i léky užíval — po dobu čtyř dnů 3× denně ½ tablety Acylpyrinu. Horečky neměl (ani Jiří je nemá). V neděli dopoledne byl Vašíček najednou méně živý a v poledne u oběda tak divně zbledl a zmalátněl, že jsem měla strach, jestli nemá žloutenku. Uložila jsem ho do postele a uvařila fenykl. Kluk prospal skoro celé odpoledne. Večer měl teplotu 37‚6 °C, ale v devět hodin už jen 36 °C. Nechala jsem ho včera i dnes v posteli. Asi se cítil malátný, protože klidně v posteli vydržel. Celé dny si maloval. Toho ježka maloval Vašíček samostatně. Studuje obrázkové knížky, ale neobkresluje mechanicky. Podívá se, jak to vypadá, ale kreslí samostatně. [Obr. 15] Vašíček už umí prostírat na stůl. Narovná talíře, vybere si ze zásuvky správný počet příborů a urovná je podle talíře. Je na tu práci velmi pyšný. Také mu musíme nechávat pouštění a zavírání rádia. Jiřího také učím prostírat. Jiříček mi každý den k večeru říká, abych mu zahrála na piano. Pozorně sleduje, co hraji, a když se mu něco líbí, tak se podívá na obálku, jak ty noty vypadají, a druhý den mi je předkládá ke hraní. Teď právě má rád Kovařovicovu Havířskou polku, Sukovu Sousedskou, část Romance z Mozartovy Malé noční hudby, Znám jednu dívku (z Prodané nevěsty), motiv z Adamovy Ouvertury Kdybych byl králem, chodské písničky (Zafoukej větříčku z Dunaje, Až půjdou cikáni seshora, Žádný není jako já, Na rozloučení, mé potěšení). To jsou skladby zvlášť oblíbené. Dále si notuje kdejakou národní písničku, také zpívá árii Jen ve zpěvu z Jakobína, úryvek z Italského capriccia (ten umí zanotovat, ale nemá rád, když ho hraji, rozlítostňuje ho).

konec listopadu 1961 Připravovali jsme cukroví na Vánoce, oba kluci se náramně těšili, že budou pomáhat. Každý dostal prkénko a kus těsta z mouky a vody, aby to nebyla škoda. Já jsem dělala zázvorky a kluci zpracovávali každý svoje těsto. Tužili se, až měli ouška rozpálená. Ruce vydrhnuté, rukávy vyhrnuté, zamoučení od hlavy až k patě. Vašíček těsto tak horlivě prodělával, až ho

měl celé ušmudlané. Zálibně si svou práci prohlížel a vzpomněl si i na Venouše: „To by se pane tatínek olizoval, kdyby nás viděl, co dobrýho děláme!“ Mohly jsme se s maminkou udusit smíchy, když jsme se podívaly na začernalé těstíčko a představily si olizujícího se Venouše.

konec roku 1961 Asi od 6. prosince jsem přestala dávat Jiříčkovi uklidňující léky (2× denně ¼ tablety Isonalu), které mu předepsali v Praze. Od té doby se jeví podstatné zlepšení. Umí už kdeco pojmenovat, ovšem často zkomoleně, ale to nevadí, to se časem napraví, stejně jako u Vašíčka. Jiříček sám vyžaduje, abych po něm každé slovo opakovala, takže si tím výslovnost opravuje. Oblíbil si knížku uměleckých fotografií Na řeku od Sitenského a kn�� ížku�� Zvířata zblízka a ty si chce každý den prohlížet. Přijde ke mně a řekne „prohlížet žeku“ (hodně zkomoleně) nebo „zízata“. To si potom sedneme na pohovku a Jiříček listuje a pojmenovává vše, co tam vidí. Někdy za mnou přiběhne a táhne mě, abych se šla podívat na nějaký předmět nebo obrázek a řekla mu, co to je. Radostně to potom opakuje. Mám z toho velkou radost. Také se každý den sám obléká (Vašíček také), jen na něj musím dohlédnout a šaty mu narovnat (co přijde dopředu a co dozadu), to sám ještě neumí. Boty si sám obuje, zašněruje (dám pozor, aby to bylo správně), udělá uzel a učí se vázat kličku. Letošní Vánoce se hezky vydařily. Asi v půl páté přinesl Ježíšek stromeček, který kluky docela omráčil. Trvalo hezkou chvíli, než si všimli, že jsou pod ním dárky. Dostali natahovací plechový vlak, skládací krychle, knihu Zvířata zblízka, malou knížečku obrázků a říkadel a ještě dárečky od strýce Bohouše a od cukrářů. Nejvíce je upoutala mašinka, krychle a Zvířata zblízka. Jiříček se hned zajímal o sestavování kolejí a měl z mašinky velkou radost. Byly to nejhezčí Vánoce, za celou dobu, co máme děti, protože Jiříček byl tak čilý a měl o všechno zájem. Zdá se, že teď bude jeho vývoj rychle pokračovat. Asi v půl šesté přišel Jaroušek Živný s houslemi a hráli jsme koledy a jiné skladby. Jiří byl na vrcholu blaha. Má rád, když hrajeme, a vydrží pozorně poslouchat. K osmé hodině byli kluci už unavení a šli spát.

4 dál jako doposud

Všechny tyto prohlídky mají jeden společný rys: Pokyny jsou jen rámcové a podrobný postup si musím promyslet sama na základě toho, co si kde přečtu.

22. ledna 1962 Včera měl Jiříček šesté narozeniny. Už to s ním vypadá nadějněji. Mnoho věcí už umí pojmenovat a začíná se učit slovesa. Na podzim půjdou asi oba do školky a příští rok do školy. Vašíček se už před Vánoci naučil říkat r a teď ho tak horlivě používá, že se mu někdy povede říci i tam, kde nemá být. Říká „to se mi moc ríbí“ (místo líbí) a dá mi mnoho práce ho to odnaučit. Také zná roční doby, jenže si to trochu rozšířil: „jaro, léto, podzim, zima, Vánoce.“ Jednou jsem ho přistihla (Vašíčka), jak stál na pohovce a pěkně zblízka a podrobně si prohlížel obrázky od Chramosty a Špály, které visely na zdi. Vysvětlila jsem mu, že to jsou umělecké obrázky, na které se musí dívat s odstupem. Ještě chtěl vědět, jak to je s tím „uměleckým“, a odešel malovat. Za chvíli se přihrnul s obrázkem sice pestrým, ale nesrozumitelným a hned mi vyložil, že to je umělecký, že se to zblízka moc nepozná. Doporučila jsem mu, aby přece jen maloval raději obyčejně, že se mi víc líbí, když se pozná, co to je. Jeho malířská vášeň je pozoruhodná. V rádiu například vykládají, jaký je stav sněhu, a Vašíčka to ihned inspiruje k namalování lyžařů. Mezitím však už mluví o tom, že někde postavili podjezdy, a tak namaluje i ty, podle svých představ. Vašíček má velmi rád vypravování „jak to bylo za starých časů“. Vykládá potom, jak se vyvíjeli zvířata a lidé, jak lidé ze začátku bydleli a jak si postupně obydlí zdokonalovali, jak objevili oheň, jak se oblékali. Včera mi maminka něco povídala a mezi řečí prohodila: „Stejně to bylo dříve lepší.“ A Vašíček, který natahoval uši, aby mu nic neušlo, a který se moc rád vloží do debaty, hned připojil: „Nó, viď, babi, když tady tak pobíhaly ty pravěký opice!“ Jiříček se moc rád učí mluvit podle knížek. Sedáváme spolu v pokoji na pohovce u kamen, já něco šiju a Jiříček s knihou na klíně pojmenovává všechno, co tam vidí�� , a přitom vyžaduje, abych po něm každé slovo opakovala. Když se k tomu hned nemám, řekne to ještě jednou a drcne do mne, abych si pospíšila. Má velkou radost, když se mu povede nové slovo. To se směje a schovává mi hlavu do klína.

2. února 1962 Vašíček je hodně ctižádostivý, je rád středem pozornosti a rád baví národ a předvádí se. Chce žertovat, aby se okolí smálo, a tak říká často nesmysly. Když jsem ho napomenula, že je na to malý a neví, co se smí a co nesmí říkat, odpověděl: „Maminko, prosím tě, nauč mě hezky žertovat, já bych chtěl bejt pořád veselej.“ Ta Vašíčkova ctižádost a chuť se předvádět je následek Jiřího nemluvení. Kdekdo říkal: „Tenhle hošíček je zamlklý, ale ten druhý (Vašíček) mluví pěkně. To je šikovný hoch.“ Vašíček si zvykl na obdiv a teď nám dá dost práce ho usměrnit.

12. února 1962 Byla jsem nemocná, nachlazená, a tak jsem několik dní spala s dětmi v pokoji, který je vytopen. Kluci měli zlozvyk se v noci probudit a začít se bavit. Jiří si klekne v posteli čelem k síti, které se podrží, houpe se dopředu a dozadu a přitom si pobrukuje (říkáme tomu houpání „pumpování“). Vzbudí Vašíčka a ten mu v tom zpívání vydatně pomáhá. To se ví, že nemůžeme spát. Jednou jsem mu proto v noci naplácala (rukou přes zadeček). Nyní když jsem se nastěhovala k nim do pokoje, přinesla jsem si první večer vařečku a řekla, že s ní dostanou naplácáno, když mě budou v noci budit. Druhý večer mi Vašíček povídal: „Maminko, můžeš s námi spát zde v pokoji, ale musíš se chovat nenápadně a nebrat s sebou vařečku.“

20. února 1962 Jiří byl očkován proti tetanu. Nevím, zda je to shoda okolností, následkem velkého zážitku anebo působením injekce, ale zdá se mi, že méně mluví. Vašíček se začal učit na piano. Mermomocí si to přál, tak proč bych mu nevyhověla. Koupili jsme Novou školu (učebnici) a začínáme první cvičení. Umí pět not psaných i na klávesách, rozezná basový a houslový klíč, ví, co je oktáva. Vydrží u toho tak pět až sedm minut denně, ale mně nejde ani tak o pokrok v učení jako spíš o to, aby se naučil pozorně sledovat výklad a trpělivě, vytrvale se učit. Vašíček je totiž nadaný a bystrý, ale obtíže ho snadno odradí a zbaví trpělivosti.

Jiří: 111 cm, 21 kg

25. února 1962 Dnes jsme byli na výstavě květin ve sklenících u Václavíků. Mají tam květiny na prodej a mimo to jeden skleník jako botanickou zahradu. Kluci byli nadšeni. Jiříčkovi se nejlépe líbila klec s asi šesti�� andulkami — žlutými, zelenými a modrými papoušky. Vašíček doma hned sedl a namaloval tropický skleník s velkým banánovníkem a ostatními rostlinami. Jiříček vykládal: „ke“ (klec), „paoue“ (papoušek), „záon“ (záhon), „palma“, „baáovní“ (banánovník), „kyticty“ (kytičky), „tíá“ (stříkal — zahradník hadicí). Kluci pomáhali dělat koláče. Jiříček rozťukával vajíčka paličkou a Vašíček jimi mašloval kraje. Ve všední den chodíme na procházku ke Stránce (do údolí) a krmíme tam ptáčky. Dáváme jim drobečky do jeskyněk, které tvoří kořeny akátů, takže je sníh nezapadá. Drobečky jsou vždy snědeny. Včera byly ve sněhu stopy drobných ptáčků. To měl Vašíček radost, že drobečky opravdu jedí ptáčci a ne myši. Také jsme nalili trochu loje do kelímku a zavěsili na keř. Všechen byl za několik dní vyzobán.

4. března 1962 Jiříček už zná některé stromy: borovici, břízu, smrk, topol, dub (podle zubatých listů) a vrbu. Podle obrázku (ve skutečnosti nemá k pozorování tolik příležitostí, protože ptáci uletí) zná i několik ptáků: datla, žlunu, strakapouda, vlaštovku, sýkorku, dudka, čápa, kachnu, husu, slepici, páva, sovu, krocana, tetřeva, hejla, bažanta, koroptev, vránu, racka. Pozná i mnoho zvířat.

16. března 1962 Jiříček je už obratnější. Umí chodit po špičkách, jako čáp (zvedat kolena), jako pes (po čtyřech), poskoky sounož. Tančíme společně s Vašíčkem: Zajíček ve své jamce, Holka modrooká, Kolo, kolo mlýnský a Vrána letí. Tančí ochotně. Vašíček ovšem stále ještě Jiříčka v každém směru předčí. Velmi rád cvičí, dbá, abychom nezapomněli každý den pětiminutovku podle rozhlasu. To potom cvičí i babička.

Jiříček dosud nepojmenovává barvy, ale když mu při kreslení řeknu, aby �� vybarvil kmen stromu hnědě, korunu zeleně, jablka červeně atd., poslechne a vybere si příslušnou pastelku. Zdá se tedy, že barvy rozeznává a zná.

28. dubna 1962 Jiříček dosud barvy nepojmenovává, ale na vyzvání vezme vždy správnou pastelku. Umí si sám zašněrovat boty i umýt ruce. Posledních deset dní bylo úplně letní počasí, 28 °C ve stínu i více. Nyní však začalo pršet a ochladilo se na 4 °C. Jiříček o všechno poprosí a poděkuje, zdraví „droýden“ (dobrý den) a „nadedou“ (na shledanou).

1. června 1962 Jiříček už dospěl tak daleko, že je schopen učit se správně vyslovovat. Pustila jsem se tedy s vyhrnutými rukávy do nápravy řeči. Venouš mi přinesl příručku, abych měla nějaké vodítko, ale postupovat musím podle Jiřího schopností. Nejdříve jsem zjistila, které hlásky umí a které ne: B, D, G, K, P, R, T, V, Z umí téměř dobře. C umí dost dobře a říká je i místo písmene S. Z ochotně používá, třebaže ne zcela čistě. S vyslovuje špatně, obyčejně říká C („procí[m]“). Š, Ž, Č, Ř říká nejasně, spíše je nahrazuje písmeny C, Z, S. H, L někdy vysloví dobře, ale ne vždy. F vysloví správně a čistě obyčejně tam, kde nemá být, jinak jej nepoužívá a nahrazuje jiným písmenem. M, N, CH neumí vůbec. Nahrazuje je jiným písmenem B, D, K. Ď a Ť někdy umí („děti“). Obyčejně vysloví pečlivě jen první slabiku, ostatní nahradí pouhými samohláskami („paea“ — panenka). Vzala jsem si za úkol nácvik nejdříve dvojslabičných slov. Provádím ho takto: „Jiříčku, co to je?“ „Trátra.“ „Ano to je tráva, ty to znáš, viď. Zkus říci trá — va. Řek ni ‚va‘.“

„Va.“ „No a teď řekni trá–va.“ „Trá — va.“ Podobným způsobem postupuji i u dalších slov. Zpočátku je rozděluje na slabiky, ale ta, která už umí dobře, říká plynule. Veliký pokrok je v tom, že po mně ochotně opakuje slabiky. Některé slovo dá pochopitelně více práce, jiné méně. Také se stane, že nacvičené slovo řekne za chvíli zase špatně, ale to nic neznamená, hlavně že je schopen a ochoten se učit.

19. června 1962

Jiří 112 cm, 21,08 kg

Dnes jsem byla s Jiřím v Praze na psychiatrické prohlídce. Nejdříve ho prohlížel nějaký pan doktor po tělesné stránce, změřil ho a zvážil, nechal ho chytat a házet balon, zkoušel mu kladívkem nervy, předříkával slova, která po něm Jiří více nebo méně zdařile opakoval. Divil se, jak dobře Jiří intonuje, když zpívá. Tento pan doktor řekl, že je velký a silný a že má i pěkné svaly. Hrudník prý svědčí o prodělané křivici, ale je široký. Jiříček si pamatoval minulou prohlídku a sám se dobýval do dveří ordinace. Přede dveřmi vykládal: „Pan doktor — ťuk, ťuk, ťuk.“ Připomínal tím, že ho ťukal kladívkem. Rovněž chtěl jít k paní dr. Ronové. Ta se divila, jaký pokrok udělal od 20. června 1961, kdy jsme u ní byli naposledy. Na vyzvání skládal krychle, skládanku, obouval panně botu, předvedl, jak si umí zavázat tkaničky u bot, chodil po špičkách, jako čáp, zatančil, zazpíval, pojmenovával hračky a uklidil je na vyzvání zase do skříně. Předvedl, jak zná barvy. Řekla, abych ho učila dál tak jako dosud a rozvíjela jeho obratnost různými hrami: skládat z papíru skládanky, sbírat jemné papírky, navlékat korále, stavět z kostek, malovat, skákat po jedné noze. Na příští prohlídku máme přijít asi v dubnu příštího roku.

3. července 1962 Dnes byl Jiří na prohlídce na foniatrickém oddělení v Praze u dr. Štverákové. Také ona řekla, že Jiří udělal velký pokrok.

Doporučila mi, abych hlavně dbala o to, naučit ho mluvit v plynulých větách i za cenu nedokonalé výslovnosti. Opravovat jen opatrně, abych ho od mluvení neodradila. Ptala jsem se na školku. Navrhla, abych tam na podzim dala jen Vašíčka a Jiřího abych si nechala doma. Prý by ho tam tolik nenaučili, jako ho naučím sama (pochopitelně, že při tom množství dětí, které tam mají, se nemohou zaměřit na jednoho). Řekla, že se musím připravit na to, že možná při vší péči a námaze nebude schopen jít v září 63 do školy. Také by prý nebylo dobře, kdyby chodili oba do téže třídy, protože je pravděpodobné, že bude Jiří ve škole neklidný a Vašíček by ho napodobil. Vašíčka jsme vzali dnes s sebou, aby ho paní doktorka mohla také vyzkoušet. Řekla, že je bystrý a vyslovuje dobře, jenom r a ř ještě není dokonalé. To však že nevadí a není třeba s tím nic dělat, protože se to možná samo upraví. Jestliže ne, bude ve škole dost času zařídit nápravu. Jiří se choval, jako se v Praze vždy chová, totiž rozjařeně, a Vašíček se nechal strhnout k podobné rozpustilosti. Jakmile si ho zavolala paní doktorka k sobě a začala ho zkoušet, ihned ho rozpustilost přešla a pěkně odpovídal. Z toho vyvodila, že by se ve škole mohl Vašíček nechávat strhnout Jiřího neklidem a nervozitou a třeba by pak byl neklidný také a vyrušoval by. Proto usoudila, že by bylo lepší, kdyby nemuseli chodit oba do téže třídy (kdyby byly dvě první třídy, dát každého do jiné). O zvláštní škole nemluvila, jen o tom, že bude možná muset být doma ještě o rok déle, než jsme mysleli. Také dr. Štveráková i dr. Ronová ocenily moji práci a doporučily mi, abych jen pokračovala tak jako dosud. Všechny tyto prohlídky mají jeden společný rys: Pokyny jsou jen rámcové a podrobný postup si musím promyslet sama na základě toho, co si kde přečtu. Vašíček byl poprvé v Praze, a tak ho všechno zajímalo. V Labuti jsme vyjeli výtahem do pátého poschodí. Doma Vašíček uvažoval, že by bylo dobré mít také takový výtah, jenže by dalo práci to probourat. Na Mělníku jsme navštívili Venouše v knihovně a ten se potom zašel s Vašíčkem podívat na soutok. Z toho měl Vašíček velkou radost, protože miluje vodní toky. Teď ještě napíši něco veselejšího. Někdy jdu do ložnice a něco si tam dělám. Aby mě děti nerušily, zamknu. Vašíček, ukrutně zvědavý, co tam dělám, volá: „Mami, otevři, to jsem já, babička.“ Nebo zase: „Babi (když je tam maminka), otevři, to jsem já, dědeček!“

Vašíček rád čistí boty. Dám mu starou zástěrku a ještě na klín papír a Vašíček nakrémuje a vyleští svoje i Jiřího botičky.

24. června 1962 Kluci se koupali na Hlučově v potoce. Udělali jsme jim tam maličké koupaliště — vytrhali jsme rákos a Venouš vytahal všechny krámy, které tam byly naházené. V jedné plechovce byl zalezlý živý rak. Kluci na něm mohli oči nechat, potom se dívali, jak pozpátku zalezl pod břeh. Koupání se oběma tak líbilo, že vůbec nechtěli z vody. Jiříček pořád chtěl, abych na něho stříkala vodu: „Procim cáka(t).“ Vašíček nechtěl rozumět tomu, že nastydne, když nepůjde z vody: „Mami, mají káčata někdy rýmu?“ Jiříček zná barvy a umí je pojmenovat: červenou, žlutou, zelenou, modrou, hnědou, bílou. V pátek se začal zajímat o říkanky. Předčítala jsem mu je z Ladovy abecedy. Nejvíce se mu líbilo: Šel Janeček na kopeček, hnal před sebou pět oveček. To si nechal říkat několikrát. Budu ho teď tato říkadla učit, aby si zvykl na plynulé mluvení. Jiříček se také naučil sestavovat obrázky z kostek (obrázkové kostky). Je to dost náročná hra, protože musí každou kostku prohlédnout a zjistit, která z jejích šesti stran a kam se na obrázek hodí. Vašíček viděl dnes v Praze opravdového černocha, to se ví, že se nestačil divit. V Praze nejsou černoši žádná obzvláštní vzácnost, je tam spousta cizích studentů.

12. července 1962 S Vašíčkem mám teď starosti. Mění se mu povaha. Je zlostný, prostořeký, na všechno má spoustu řečí, odmlouvá, někdy až hrubě, což ho potom mrzí a dodatečně se s nářkem omlouvá. Žárlí na Jiřího, se kterým se teď musím hodně učit. S radostí a ochotou vyčistí sobě i Jiřímu boty, pomůže škrabat brambory, ale když má uklidit hračky, to má řečí jako vody: „Ať to uklidí Jiří, je dost času, až potom.“ Jiřího by pro každou hloupost bil a pořád na něco hubuje. Večer před usnutím na mne vždycky zavolá, abych se s ním pomazlila. To na usmíření po celodenním zlobení. Potom se spokojeně překulí

a spí. Musím se s ním častěji pomazlit, aby si byl jist, že ho mám také ráda. Před cizími lidmi se předvádí, takže mi často připraví horkou chvilku.