Antti Leikas: Skřítek / ukázka by Nakladatelství Paseka

Antti Leikas

aneb Cesta do tmy

NakladatelstvĂ Paseka

Přeložil Vladimír Piskoř Vychází s podporou finské literární agentury FILI / Ministerstva školství a kultury Finské republiky

TONTTU. MATKA PIMEYTEEN Copyright © Antti Leikas, 2018 Translation © Vladimír Piskoř, 2019 Original edition published by Siltala. Czech edition published by agreement with Antti Leikas and Elina Ahlback Literary Agency, Helsinki, Finland. ISBN 978-80-7432-968-5

Protlačily se skrz asfalt. Pomalé síly jsou někdy silnější než rychlé. Voda žere kámen a kámen hlínu, ale vodu, tu nepožírá nic. Ani pampeliškám nic nehrozilo. Kdyby člověk viděl jejich kořeny, pochopil by, že asfalt je položený na pampeliškách. Totéž se týká hub. Bez podhoubí by země ležela níže a nevystupovala nad oceány. Dotkne-li se člověk jedné houby, dotkne se všech hub na světě. Je nelze vyhubit. MARKKU PÄÄSKYNEN: SIELUT / DUŠE

Otci

Punavuori

Dveře byly mnohem nižší než obvykle, takže jsem musel podklesnout v koleni, když jsem se protahoval do předsíně. Vrávoravě jsem se narovnal a porozhlédl se. Za dveřmi kupa pošty – reklamní letáky a noviny, několik dopisů. Noviny úplně vespod byly sedm dnů staré. Vyklonil jsem se zpátky na schodiště, kde čekala referentka Finského fondu kultury. Vybídl jsem ji, ať vstoupí dovnitř, a podal jí ruku. „Dveře jsou nízké,“ upozornil jsem ji nahlas na zřejmý fakt, který jsme ani jeden nemohli přehlédnout. Jakmile se shýbla, uviděl jsem jí do výstřihu halenky. Načervenalá krajka, hebká, oblá pokožka. V předsíni panovalo šero. Cvakl jsem nejbližším vypínačem, ale nic se nestalo. Ani jeden z nás nepromluvil, jako bychom se na tom spolu dohodli, nicméně jsme postoupili do hloubi bytu, k pokoji, z nějž se linul pach připomínající vlhký listnatý les na podzim. Všiml jsem si, že co do rozměrů je v bytě všechno jaksi miniaturizované, jakoby přizpůsobené pro děcko. Na stěnách předsíně visely předměty, jejichž účel jsem neznal, část vypadala hodně starobyle. Opatrně jsem se jedné věci dotkl, tlumeně zacinkala a referentka se na mě zamračila. Promiňte, naznačil jsem neslyšně rty. Obývací pokoj byl zásluhou pouličních lamp světlejší než předsíň a nezdálo se, že je zapotřebí rozsvítit lustr. Měl jsem pocit, že se v místnosti vyznám lépe bez umělého osvětlení. Otáčel jsem zvolna hlavou, putoval jsem pohledem

po stěnách, podlaze a nakonec po stropě, v duchu jsem si črtal půdorys. Rozmístění nábytku bylo obvyklé, na zemi koberec, velká pokojová květina vedle dveří na balkon zřejmě strádala nedostatkem vody. Referentka se mě zlehka dotkla na předloktí a ukázala pod okno na nízkou, asi metr dlouhou bednu naplněnou jakýmsi tmavým materiálem. Hlínou? K čemu jí uvnitř v domě někdo potřeboval takové množství? Stihl jsem nad tou záhadou uvažovat jen chvíli, neboť referentka mě znovu popadla za předloktí, ale tentokrát nikoliv zlehka. Pečlivě nalakované nehty se mi zahryzly do loketní jamky jako zuby tlamatého psa a v téže chvíli jsem sám spatřil, co ženu vyplašilo. Vlhký listnatý les zaváněl v téhle místnosti o poznání silněji a zdroj zápachu ležel za pohovkou před námi. Tedy to, co zbylo z předpokládaného majitele bytu, který se už začal rozkládat. Zaposunkoval jsem na referentku, ať zůstane opodál, a vykročil jsem k pohovce. Jeden krok, druhý a třetí, podlaha zavrzala, potom jsem už za pohovkou uviděl celou ležící postavu. Dle rozměrů v bytě jsem dopředu tušil, že dotyčný bude mít na výšku tak metr či o něco méně, ale nebožák rozkládající se na zemi měřil sotva půl metru. Nejprve jsem si říkal, že se nějak scvrkl, ale pak jsem spatřil i další příčinu, proč je tak krátký. Cítil jsem, jak se mi ježí chloupky do pozoru, a párkrát jsem polknul. Zároveň jsem si všiml, že referentka mě neposlechla. Postavila se vedle mě a rozsvítila kapesní svítilnu, jejíž světelný kužel ozářil děsivý výjev: oběti někdo odřízl nohy kousek nad kotníkem. Skřítkovi chyběla obě chodidla. Čekali jsme na schodišti, než dorazí zvláštní jednotka, kterou referentka zalarmovala. Nejprve jsem myslel, že na místo přivolá policajty, ale podle ní to nebyl případ pro policii. „Ani pro kriminálku, prozatím,“ řekla. „Nejdříve

musíme získat další informace. Co nejvíc.“ Dívala se na mě tak upřeně, až mě začalo svědit za krkem, jako by mi tam někdo nasypal hrst mravenců. „Takže… Co mi o tom nebožtíkovi můžete říct?“ Oplatil jsem jí stejně upřeným pohledem a snažil se přitom vymyslet, z kterého konce začnu. Myslel jsem na tělo, jež leželo za pohovkou, páchlo listnatým lesem a neslo už patrné známky rozkladu. A bylo bez nohou. Odkašlal jsem si, v ústech mi vyschlo. Referentka klepala červeným nehtem o zábradlí, v tichu schodiště ten nenápadný zvuk zněl překvapivě výrazně. Potom jsem zaslechl, jak dole bouchly dveře, po jejich zadunění následovaly polohlasem vydávané ostré povely. Přicházela zvláštní jednotka. Rudý nehet zrychloval rytmus, referentka čekala na odpověď. Když jsem konečně otevřel ústa, věděl jsem, že na mých slovech hodně záleží: „Ten skřítek není ještě nebožtík, zatím. Ale je nutné najít jeho nohy. Podle hromádky pošty v předsíni hádám, že mu je někdo uřízl před týdnem. Máme osmačtyřicet hodin, nanejvýš tři dny.“

Co předcházelo

Hej, skřítek nemá pupík, jak to? To ví Santa, to ví Santa Skřítkové se rodí takto To ví Santa, to ví Santa Babice do hrnce strčí vařit chvojí, mladé smrčí Hrnec bublá, prská, vře, až z něj skáčou skřítkové To ví Santa, to ví Santa ARTO TAMMINEN: TO VÍ SANTA

Skřítkové mě zajímali odjakživa. Nejranější zájem ve mně zažehly dětské knížky a písničky. Potom moji chuť dozvědět se víc urychlilo pár zvláštních, těžko vysvětlitelných zážitků. Ale nakonec se ukázalo, že informativně výživné literatury o skřítcích je pramálo a vědecky podložených poznatků ještě méně. Kolikrát jen jsem s nadějí sáhl po slibně vypadajícím díle a posléze se zklamal. Byly to pokaždé zábavné, rádoby naučné knížky o skřítcích a jejich životě – víceméně snůška nesmyslů. Jelikož jsem se pořádných informací nedopídil, skřítkové mi postupně na dlouhá léta, nebo spíš na celá desetiletí zapadli do nejvzdálenějších koutů mysli. Než se stalo něco, co moji touhu znovu probudilo. V našem sousedství vyhořel před několika lety dům. Požár byl už sám o sobě dost dramatická událost, ale jeho následky se ukázaly ještě dramatičtější. Dům shořel, spáleniště vyhaslo a přikryla ho zima. Přišlo léto, jenže k odklizení zčernalé hromady se nikdo neměl. Dům obýval

osamělý postarší muž, s nímž jsme se moc neznali. Jeho shrbenou postavu s dlouhým vousem kdosi po příjezdu hasičů někam odvedl a od té doby jsme ho neviděli. Letní vítr rozfoukával zuhelnatělé pozůstatky domu a zvedal do vzduchu papíry a šmouhaté stránky z opálených knih. Honil je po ulici před naším domem a lidé je sledovali poněkud nevraživě. Jednu stránku s ohořelými okraji, co letěla kolem, jsem polapil, že se na ni podívám. Zřejmě ze zvědavosti, jakou literaturu onen vousatý samotář čítával. Trhl jsem sebou, jako by mě kopla elektřina. Text psaný starodávnou švédštinou obsahoval spoustu pro mě těžkých slov, ale přesto jsem pochopil, že pojednává o skřítcích. O pravých, skutečných skřítcích. Zachovalý úryvek popisoval jejich schopnost změnit se v případě ohrožení v houbu. Na stejnou domněnku jsem narazil už v nějaké knize říkadel, ale tady se o tom mluvilo velmi vědecky a bylo to podloženo fakty. Pro názornost text doplňoval i jakýsi schematický průřez skřítkova ustrojení po jeho proměně v houbu, ale polovinu obrázku zničil oheň. Začal jsem horečně sbírat další stránky na ulici i na spáleništi, ovšem ani jedna z nich nepocházela ze stejné knížky jako ta první. Obracel jsem záhadnou stránku v ruce, nicméně žádné vodítko ohledně názvu knihy nebo autora jsem neobjevil. Strávil jsem ještě hodinku prohledáváním trosek domu, ale po zhoubném požáru jsem už nic použitelného nenašel. Stránky knih, které rozfoukal vítr, zřejmě při hašení zůstaly ušetřeny jen čirou náhodou v nějakém promáčeném zákoutí. O svém nálezu jsem přemýšlel celou následující noc a dospěl k závěru, že bych se do bádání o skřítcích měl opět pustit. A tentokrát pořádně, ne jenom náhodně listovat v literatuře. Na základě nalezené stránky mi došlo, že o skřítcích existuje materiál, o němž jsem neměl nejmenší tušení a který

se nenajde na internetu. Musím se začít prohrabávat archivy, rukopisy ukrytými v trezorech a vetchými archy z dob před vynálezem knihtisku. Což bude vyžadovat čas a peníze. Soudil jsem, že žádost o poskytnutí financí na sepsání populárně-naučné knihy o skřítcích by u grantových komisí asi vzbudila jen veselí. A tak jsem se rozhodl, že si zažádám o tvůrčí podporu na román. Ukázalo se to jako dobrý nápad, neboť hned tři instance považovaly skřítky za přínosné téma. Štědrou finanční podporu mému projektu přikleply Literární nadace nakladatelství WSOY, grantová komise Centra pro propagaci umění a Finský fond kultury. A tak jsem začal se svým bádáním. Téměř rok jsem obrážel archivy po celé Skandinávii a v Německu. Na seznamu jsem měl všechny nejvýznamnější veřejně přístupné instituce, hlavně národní knihovny a fondy nejstarších univerzit. Navštívil jsem také řadu soukromých archivů, ale zdaleka ne všechny dveře se mi otevřely. Ačkoliv jsou skřítkové považováni za součást zejména severského bájesloví, nejlepší popisy skřítků a jejich zvyků jsem překvapivě objevil v knihovnách několika německých univerzit. Jediným problémem zůstávalo, jak odfiltrovat smyšlenky od skutečnosti. Ukazovalo se totiž, že mezi německými vědátory patnáctého století se vyskytovalo nečekaně hodně vtipálků. Na tom se taky mé bádání zadrhlo. Nedostal jsem se dál. Posledních deset archivů mi nepřineslo žádný úlovek, a když už jsem k tématu skřítků přece jen něco našel, uvědomil jsem si, že týž materiál jsem už několikrát četl jinde. Zdálo se mi, jako bych obešel velký kruh a vrátil se do výchozího bodu. A co jsem nakonec sesbíral? Popravdě mnohem víc než kdokoliv jiný, přinejmenším ve Finsku. V knihovně Uppsalské univerzity jsem objevil onu knihu, do níž patřila ta ohořelá stránka, kterou jsem bezděky

zachytil, leč veškerý přínos knihy zůstal skrovný. Až jsem měl pocit, jako by mi někdo nebo něco chtělo zabránit, abych vypátral cokoliv významného. V mnohých knihovnách mi připadalo, že regál, který jsem prohledával, ještě před chvílí obsahoval něco důležitého, ale teď už to tam není. Nechci říct, že by v regálu chyběly knihy – naopak, řady svazků v tmavé kůži na mě hleděly jako neústupná, neproniknutelná zeď. Ale tak nějak podvědomě jsem vytušil, že informace, po níž jsem se pídil, z regálu zmizela. Navíc mě v tichých knihovních sálech často znepokojoval pocit, že mě někdo sleduje. Nikdy jsem však nikoho nezahlédl. Pak došlo k obratu. K naprostému překvapení. Kdosi mě kontaktoval – s dotazem. Chtěl bych se sejít se skřítkem? S opravdovým, živým skřítkem? Není těžké uhodnout, jak jsem odpověděl, jen co se mi vrátil hlas. Ale teď předbíhám. Nebo se opožďuju, záleží, z kterého úhlu se člověk dívá. Se skřítkem jsem se skutečně setkal, ale o tom povím trošku později. Důležitější je nejprve povyprávět, jak mi před několika dny zaklepala na dveře pracovny žena, která se představila jako referentka Finského fondu kultury a chtěla vědět, nakolik jsem pokročil v bádání o skřítcích. V téhle knize ji nazývám Pamelou Raatikainenovou, ačkoliv to není její pravé jméno. Já se jmenuju Antti Leikas, a to je mé skutečné jméno. Tohle je pravdivé vyprávění o tom, jak mi skřítkové vstoupili do života.

Pamela

Poté co torzo nalezeného skřítka odvezli, chtěla se referentka Finského fondu kultury vrátit do mé pracovny. S radostí jsem souhlasil, neboť situace podle mého vyžadovala, abychom se uklidnili a zapřemýšleli. A taky jsem nezapomněl na podmanivý záblesk oblých ňader, třebaže jsem se ten obrázek snažil z mysli vytěsnit. Domníval jsem se, že tak krátká známost neopravňuje nakukovat někomu do výstřihu. V pracovně jsem se Pamely zeptal, jestli si dá něco k pití. „Proč mi říkáte Pamelo?“ otázala se. Málem jsem si prokousl jazyk. Bylo to jméno, kterým jsem se jí rozhodl říkat, a teď mi uklouzlo nahlas. Jí to jméno přišlo sexistické, protože evokovalo prastarý televizní seriál a poskakující prsa pod kostkovanou košilí. Ucítil jsem horko na skráních a trochu i jinde. To, co se následně odehrálo, je podle mě zcela nepřijatelné a v podstatě to ani nemůžu pořádně vysvětlit. Vzrušení z nálezu skřítka a cosi na Pamelině vzhledu, postavení boků, hravém nakrčení obočí… no, prostě se to stalo. „Řekla jste si o to,“ vzdychl jsem a obrátil se na ni. S dovolením jsem jí rozepnul halenku a vzápětí jsem už mumlal laskavá slůvka s její kozičkou v puse. Mačkal jsem jí půlky a tlačil ji k pohovce, která byla pro mou badatelskou činnost možná nejdůležitějším kusem nábytku v místnosti. Přetočil jsem oddechující referentku Fondu kultury na záda a možná jsem supěl i já, když jsem jí stahoval džíny z dlouhých štíhlých nohou. Moje kalhoty zůstaly zašmodrchané u kotníků, protože si mě Pamela přitáhla na sebe

a prohlásila, že předehra skončila. Já bych tedy po něžnostech a mazlení toužil o trochu víc, ale referentka Fondu kultury zřejmě nic takového neoceňovala. Vcucla mě do sebe takovou silou, až jsem se bál, že mi ho celého utrhne. Uf, uf. Na poděděných rodinných hodinách, které tikaly na zdi, jsem viděl, že naše upocená rozcvička trvala asi šest minut. Víc jsem ani nedokázal, když jsem se musel obejít bez něžností. Pamela se mě pokoušela přimět, ať pokračuju, ale ono už to vážně nešlo. Omluvil jsem se a poté, co jsem se skulil vedle ní, jsem vysvětlil, že při prvním styku nedosáhnou nezbytně oba vrcholu, protože těla se ještě neznají dostatečně dobře. „Tak tedy příště,“ řekla a pleskla mě v žertu přes tvář, ovšem natolik zostra, až mě zasvědila kůže. Nechal jsem se tedy bez rozumu vtáhnout do sexuálních hrátek se zástupkyní Fondu kultury, ačkoliv jsme se měli pustit do hledání nohou zpola rozloženého skřítka. Na druhou stranu jsme neměli nejmenší tušení, kde začít, takže v tom smyslu se i sex dal považovat za rozumnou alternativu. Snad. Pamela si zapnula halenku a řekla, že teď chce to pití. Zatímco si šla do kuchyně pro vodu, koukal jsem do papírů na pracovním stole a v tu chvíli mi zazvonil telefon. Číslo bylo neznámé, takže jsem hovor přijal opatrně. Zrovna teď jsem netoužil objednávat si předplatné nových novin, protože jsem nestíhal číst ani ty dosavadní. Malomyslně jsem se podíval na vršící se štosy vedle stolu, hrozily sesuvem. „Mluvím s panem spisovatelem Leikasem?“ ozval se ochraptělý hlas. „Kdo volá?“ chtěl jsem vědět. Odpověď jsem nedostal, neboť volající pokračoval větou, z níž mi naskočila husí kůže. „Vím, kde jsou nohy. Na oplátku za tu informaci chci veškerou dokumentaci, kterou jste nashromáždil.“ Pocítil jsem v břiše studený stisk. „Dokumentaci k čemu?“ zeptal jsem se, i když jsem pochopitelně věděl,

co má volající na mysli. A že to vím, věděl i on, protože na druhém konci se ozvalo nevraživé zavrčení. Nebyl jsem si jistý, jestli zavrčel sám volající, nebo někdo vedle něho. Někdo, anebo něco, v tom zavrčení jsem zaslechl cosi nelidského. „Zapište si adresu: Maiselova 18, Staré Město. Tam nejpozději za pět hodin doručíte všechen nasbíraný materiál, jestli ty nohy chcete. A nenecháte si pro sebe žádnou kopii.“ – „Za pět hodin? To je vyloučené. Haló?“ Chvíli jsem ještě křičel do telefonu, ale spojení se přerušilo. Pamela vstoupila do kuchyňských dveří a zajímalo ji, s kým jsem mluvil. Vrtěl jsem hlavou. Ukázal jsem jí poznamenanou adresu. „Za pět hodin tam volající chce mít veškerý materiál o skřítcích.“ Pamela řekla, že zjistí, kde to místo je. „Není třeba,“ prohlásil jsem. „Tu ulici znám. Je v Praze, v někdejší židovské čtvrti.“ Během krátké a stručné porady jsme dospěli k závěru, že to volající myslel vážně (jak jinak by něco věděl o skřítkových nohou?) a že času není nazbyt (letadlo do Prahy odlétá za půldruhé hodiny) a že v žádném případě nestihnu vyzvednout děti ze školky (zavolám manželce z taxíku). Naštěstí jsem si veškerou dokumentaci přehledně uložil do šanonů na polici vedle psacího stolu, ale poslední podmínku jsem rozhodně nemínil splnit. „Je v tom rok práce a dostal jsem taky granty a utratil je – musím si to někde okopírovat.“ Pouze malou část materiálu jsem měl v elektronické podobě. Zápisky jsem pořizoval ručně a kopíroval si jen to, co šlo – v některých soukromých archivech nebyly kopírky a knížky se odtamtud nesměly vynášet. Nacpal jsem složky i jednotlivá lejstra do sportovní tašky, tu jsem používal jako pracovní aktovku, a vzhlédl jsem na Pamelu. „Máme peníze?“ Zamávala kreditní kartou s platinovým okrajem a svítivým fialovo-purpurovým logem, které jsem neznal. „Máme,“ usmála se.

Na okruhu

V taxíku jsem se ujistil, že mám s sebou pas. Pamela musela být kvůli práci nachystaná k odjezdu vždycky, v příručním zavazadle měla ještě druhou tašku, v níž se našlo vše potřebné pro jednodenní cestu. Já jsem tak dobře vybavený nebyl, ale náhradní spodky teď nebyly to hlavní, na co jsem myslel. Svíral jsem sportovní tašku pevně na klíně. Pamela natáhla ruku a pohladila její povrch. „Očividně v tom bude něco cenného,“ pronesla. Neměl jsem kdy promyslet věc až do konce, ale Pamela musela mít pravdu. Já už sice v průběhu času začal považovat nasbíraný materiál za víceméně nicotný, ale někdo jiný to zřejmě viděl jinak. „Proč až teď?“ Pamela se na mě podívala a zatvářila se, že mou otázku nechápe. „Proč mi někdo volal dneska, proč ne dřív? Už pár měsíců jsem nenasbíral nic nového.“ Neodpověděla hned. Pak na mě pronikavě upřela oči a chtěla vědět, jestli se poslední dobou v souvislosti se skřítky nepřihodilo ještě něco dalšího. Ve svědomí mi lehce zasténalo. Neřekl jsem jí všechno, a ani teď jsem to nepovažoval za nutné. Co nejvyrovnanějším hlasem jsem udiveně pronesl, že o ničem takovém nevím. Pamela sice zastupovala organizaci, která mi poskytla finance, ale existovaly i jiné instituce, jimž dlužím vysvětlení… až nastane vhodná doba. „Mimochodem, můžu se zeptat, proč se Fond kultury rozhodl můj román o skřítcích financovat?“ otázal jsem se. Z očí jí zmizela pronikavost, vystřídala ji matná blána.

„Dostatečně dobrý projekt. Podrobnější odůvodnění nikdy nesdělujeme,“ řekla hlasem, z něhož zaznělo, že na tohle téma nemá smysl pokračovat. Zamyslel jsem se, co by mi na stejnou otázku odpověděli v Literární nadaci nakladatelství WSOY nebo v Centru pro propagaci umění. Měl jsem z grantů takovou radost, že mě ani na chvíli nenapadlo dumat, jestli poskytovatelé mají i jiné zájmy než pomoct bláznivému chudáku spisovateli, aby si skřítky zničil pověst. Z mého pohledu na skřítcích nebylo nic obzvlášť cenného, hodili se leda jako téma pro knížku, ale možná to někdo viděl jinak. „Jak se na skřítky dívá tvoje nakladatelství?“ chtěla vědět Pamela. Zamyslel jsem se, než jsem odpověděl. Vážně se zatetelili nadšením, akorát, jak to nakladatel Touko Siltala vlastně komentoval… Každopádně mě požádal, ať téma držím v tajnosti. Ale čím to tajnůstkaření zdůvodnil? „Pokud si pamatuju, tak podle Siltaly bylo lepší o skřítcích nikomu mimo nakladatelství nic neříkat, dokud knížka nebude hotová,“ řekl jsem nahlas. „Co myslíš, proč si to přál?“ dorážela Pamela. Zase jsem se musel zamyslet. Konkurence v nakladatelské branži je neúprosná, ale téma mé knížky snad není tak výbušné zboží, aby ho bylo nutné úzkostlivě tajit… Anebo je? Měl jsem pocit, jako by taxíkem zavál ledový vítr. V některých nakladatelských domech byli ochotni k čemukoliv, to jsem věděl. Kupříkladu dnes už penzionovaný ředitel a spolumajitel jednoho z nejstarších finských nakladatelství Heikki A. Reenpää byl navzdory svému věku a džentlmenskému vzhledu tvrdý byznysmen, který by pro úspěch neváhal fedrovat svůj podnik stůj co stůj. Ale zašel by až takhle daleko? Neboť bylo nasnadě, že volající s ochraptělým hlasem má na useknutých skřítkových nohou nějaký podíl. Se svými myšlenkami jsem se svěřil Pamele. Ta moji úvahu

nepovažovala za příliš vzdálenou pravdě. „Nejvlivnější evropské rody hledají informace o skřítcích celá staletí. Výjimkou nejsou ani Reenpääovi – ti se v nakladatelské branži činí už sedmou generaci. Jaký k tomu mají hlavní motiv, co myslíš?“ Pamela měla pravdu. Což znamenalo, že proti nám stál neobyčejně nebezpečný protivník – muž, jehož posedlou touhu po úspěchu vlastního nakladatelství předčilo jen jeho mimořádné bohatství. A za peníze člověk získá cokoliv – moc, lásku, lidi, skřítčí nohy. Najednou jsem v taxíku zaregistroval zvláštní ticho. Hudba přestala dunět a šoférova osoba vydechovala zaujetím. Zlehka jsem Pamelu píchl ukazováčkem do kolena a významně ukázal na přední sedadlo auta. Namaloval jsem jí na koleno otazník a napsal krátké slovo, kterému napoprvé neporozuměla, takže jsem ho zopakoval. To krátké slovo byl název onoho nakladatelství a Pamela ztuhla. O chvíli později mi načmárala na moje koleno: Je to možné? Odepsal jsem: Proč ne? Oba jsme se zamysleli, jak na tohle odpovědět. Taxík na letiště jsme si objednali brzy po ochraptělém vzkazu – nebylo zas tak složité posadit za volant vlastního muže, který nás odveze. Taxislužba byla samozřejmě pravá, ale řidiči se v současné době extrémně těžko shánějí, takže na nějaké prověřování minulosti není čas a chybí i zájem. Tedy trestní rejstřík se snad kontroluje, ale propojení s nakladatelskou branží – stěží. Psaní na koleno byl pomalý způsob komunikace a do příjezdu na letiště zbývala možná tak čtvrthodinka. Zírali jsme s Pamelou na sebe, pravděpodobně dumala o tomtéž jako já – proč? Jestli nás Reenpää chtěl mít se skřítčím materiálem v Praze, proč by se namáhal dostat nás do taxíku, který řídí jeho vlastní nohsled? Že by s tou pražskou adresou blufoval? Copak jsem se nechal vlákat do pasti jako zaječí mládě? Teď tady jen poslušně sedím a čekám

jako blbeček, až mi někdo přijde sebrat sportovní kabelu. Dokonce jsem si materiál ještě ani nezkopíroval, počítal jsem, že to nějak zařídím na letišti. Civěl jsem na taxikářovu šíji a skoro jsem viděl, jak silou mého pohledu začíná rudnout. Bezděčně jsem vzpomínal, o čem všem jsme v taxíku už mluvili. Každopádně o skřítcích, nakladatelstvích a rodině Reenpääových – a to přece bylo to nejdůležitější, každému by muselo dojít, že se děje něco opravdu divného. Nicméně stačila tahle probíraná témata k vysvětlení, proč řidič budí tak napjatý dojem? Bavili jsme se o tom, že chci na letišti materiál zkopírovat? Přinejmenším jsem na to myslel. Pokud bylo důležité zabránit mi v kopírování, nemá řidič za úkol dohlédnout, abych zákaz dodržel? Sjeli jsme z okruhu, času ubývalo. Naklonil jsem se k Pamele a vklouzl jí rukou na prsa, která jsem před chvílí zbožně ocucával. Přitiskl jsem jí ústa na ucho a rychle zašeptal: „Tvař se, jako bych tě osahával.“ – „To přece děláš,“ odpověděla polohlasně svůdná referentka Finského fondu kultury. Navzdory popíchnutí jsem s ústy na jejím uchu shrnul alternativy, podle mého názoru byly dvě. Buď měl řidič v úmyslu zmocnit se mých materiálů a obratem je předat šéfovi, anebo chtěl na letišti ohlídat, abychom nic neokopírovali. Času do odletu zbývalo pramálo, takže příležitostí zkopírovat mnoho set ručně popsaných stránek bude minimum. Možná právě proto byl čas pražské schůzky stanoven na tak šibeniční termín, tudíž alternativa číslo dvě zřejmě bude ta správná. „Ještě tu je třetí alternativa: řidič nemá s Reenpääovými nebo se skřítky nic společného,“ pošeptala mi Pamela. Chvíli jsme oba mlčeli, minuty ubíhaly, letiště se blížilo. Před příjezdem k terminálu provedl taxík rychlou kličku a odbočil na rampu vedoucí do parkovací haly. „Hej, kam to jedeme?“ Podíval jsem se na hodinky, nejpozději za čtvrt

hodiny začne nástup do našeho letadla. Spolu s bezpečnostní prohlídkou opravdu nebylo času nazbyt. Místo odpovědi řidič uzamkl dveře auta. Potvrdilo se, že se moje předtuchy trefily do černého, ale z toho zjištění pro nás zrovna neplynula žádná výhoda. Nezbývalo než čekat, až taxík zastaví.