Oz a Chadadová: Skok do prázdného bazénu / ukázka by Nakladatelství Paseka

Amos Oz & Šira Chadadová

SKOK DO PRÁZDNÉHO BAZÉNU Přeložila Lenka Bukovská

Amos Oz & Šira Chadadová

SKOK DO PRÁZDNÉHO BAZÉNU Šest rozhovorů o psaní, lásce, pocitech viny a jiných radostech

Přeložila Lenka Bukovská

OBSAH 11

Předmluva

Srdce probodnuté šípem Občas

Vlastní pokoj Když vám bijí dítě

83 105

Co žádný spisovatel nemůže udělat Semafory už se přepínají bez nás

127 147

PŘEDMLUVA Na jaře roku 2014, v době, kdy jsem Amosi Ozovi redigovala knihu Jidáš, jsme si začali povídat. A když v létě téhož roku román vyšel, zjistili jsme, že jsme náš rozhovor ještě neuzavřeli. Dál jsme se scházeli u Amose doma a povídali si o knihách a spisovatelích, o inspiracích a vlivech, o spisovatelských zvyklostech a pocitech viny, o manželství a rodičovství. Po pár týdnech jsme se z obýváku přesunuli do pracovny a na stůl mezi sebe položili diktafon. Nahráli jsme desítky hodin rozhovorů, z nichž vznikla tato kniha. Rozhovory v ní neuvádíme v pořadí, v jakém se uskutečnily, a kapitoly nejsou přepisy jednotlivých setkání. Opakovaně jsme se vraceli k tématům, která nám nedávala spát, přidávali jsme, krátili a spojovali tam, kde se části rozhovorů prolnuly. A během společné práce jsme se spřátelili. Kapitoly této knihy nejsou žádná interview, jsou výsledkem dlouhodobého dialogu a projevem důvěrného přátelství. Mnoha témat jsme se vůbec nedotkli. Ani jeden z nás neměl v úmyslu vytvořit knihu, která by přinesla vyčerpávající výpověď. V létě 2017 vyšel soubor esejů Milí fanatici. Tři jeho kapitoly se částečně překrývaly s některými našimi politicky laděnými rozhovory, proto jsme se rozhodli je z této knihy vypustit. Jiné pasáže, které mají esejističtější povahu než texty obsažené v této knize, jsme zařadili do jiné publikace, která by měla vyjít v příštím roce. Tak vznikla osobní, biografická kniha Skok do prázdného bazénu – jeden z možných portrétů Amose Oze, jak jsem ho měla příležitost v posledních letech poznat. Šira Chadadová Květen 2018 11

SRDCE PROBODNUTÉ ŠÍPEM Co je pro vás impulsem k psaní? Na dvoře jeruzalémského gymnázia Rechavja rostl eukalyptus a do jeho kůry někdo vyryl srdce probodnuté šípem. V tom srdci rozděleném šípem stálo v každé části jedno jméno: Gadi – Ruti. Vzpomínám si, že už tehdy, to mi mohlo být tak třináct, jsem si pomyslel: Tohle určitě udělal Gadi, a ne Ruti. Ale proč to dělal? To nevěděl o svojí lásce k Ruti? Nebo o jeho lásce nevěděla ona? Myslím, že už tehdy jsem si říkal: Možná ten Gadi kdesi v hloubi duše tušil, že stejně jako všechno ostatní, i tahle láska jednou skončí. A chtěl, aby po ní něco zůstalo. Aby po ní zbyla nějaká památka. A s potřebou vyprávět příběhy nebo je psát je to dost podobné – touha vyrvat alespoň něco ze spárů času a zapomnění. A také přání dát druhou šanci něčemu, co by už druhou šanci nikdy nedostalo. Ano, impulsem k psaní je pro mě mimo jiné i přání zachovat něco, co by jinak beze stopy zmizelo – a vůbec se nemusí jednat o osobní zážitky. Nikdy jsem například nebydlel v podnájmu v podkroví starého domu a nebyl placený za to, abych dlouhé hodiny konverzoval s chromým starcem jako Šmuel Aš v Jidášovi. Nic takového jsem nezažil. Ale v Jeruzalémě žili lidé, kteří mluvili trochu jako Geršom Wald. Žili a už nežijí. A jedním z mých přání bylo, aby se na tohle nezapomnělo. Na tenhle Jeruzalém se zapálenými vzdělanci rozkročenými mezi 13

Brennerem a Tanachem, mezi Ben Gurionem a Nietzschem, mezi Dostojevským a Žabotinským. Máte pocit, že se vaše motivace k psaní s léty mění, anebo zůstávají v základu stále stejné? Nevím, Širo, myslím, že jsou stále stejné, ale jistý si nejsem. Skoro nikdy nekladu sám sobě otázku, co mě motivuje psát. Když se tady před pátou ráno po návratu z procházky prázdnými ulicemi posadím s prvním šálkem kávy, nikdy se sám sebe neptám na motivaci. Prostě píšu. Ale otázku, odkud se daný příběh bere, si kladete? Ano. To ano. Někdy si ji kladu, ale ne vždycky na ni dovedu odpovědět. Povím vám něco, co s vaší otázkou souvisí. Kdysi jsem přeložil báseň ruské básnířky Anny Achmatovové, překládal jsem ji z angličtiny, z převodu Stephena Berga, protože rusky neumím. A ta báseň docela úzce souvisí s tím, na co jste se teď ptala. Kdysi jsem si ji přepsal na stroji, v době, kdy ještě nebyly počítače. Končí takhle: A někdy sedím. Tady. Od zamrzlého moře sem otevřenými okny vane vítr. Nevstanu, nezavřu. Dovolím větru, aby se mne dotýkal. Mrznu. Červánky nebo svítání, stejná oslnivě zářící oblaka. Hrdlička mi zobe pšeničná zrnka z natažené dlaně ten nekonečný prostor bělostných stránek navršených na mém stole – Jakýsi nejasný, osamělý pud zvedá mou pravou ruku a vede ji, je mnohem, mnohem starší, než jsem já, snese se na mne, lehce jako mrknutí víčka, bezbožně, a já začínám psát.

To je krásné. Nejsem překladatel, ale tuhle báseň jsem si z angličtiny přeložit chtěl. Možná je v ruštině mnohem krásnější, kdo ví. Občas se sám sebe ptám, odkud se příběhy berou, a vlastně si nedovedu odpovědět. Víte, dobře si uvědomuji, že se celý život chovám jako špión. Píšu o tom v Příběhu o lásce a tmě. Poslouchám cizí rozhovory, pozoruji cizí lidi, ať už jsem v čekárně u lékaře nebo na nádraží či na letišti – nikdy si nečtu noviny. Místo toho dávám pozor, o čem si lidé povídají, kradu útržky rozhovorů a doplňuji si je. Nebo si prohlížím, jak jsou lidé oblečení, jaké mají boty – boty mi toho o člověku vždycky hodně prozradí. Dívám se na lidi. Poslouchám. Můj soused v kibucu Chulda, Meir Sibahi, říkával: Vždycky když procházím kolem okna, za kterým Amos Oz píše, na chvilku se zastavím, vytáhnu hřeben a učešu se. Kdybych se měl objevit v nějaké Amosově povídce, tak ať jsem tam učesaný. Zní to logicky, ale takhle já nepracuji. Vezměte si takové jablko. Z čeho je? Co ho utvářelo? Voda, země, slunce, jabloň a trocha hnoje. Ale ničemu z toho se nepodobá. Vzniklo díky nim, ale nepodobá se jim. A s příběhy je to stejné, utváří je to, s čím se člověk setkal, co zažil, co zaslechl. Mým prvotním impulsem bývá touha uhodnout, jak bych se cítil na místě toho druhého, jak bych se cítila na místě té druhé. Co bych si myslel? Co bych chtěl? Za co bych se styděla? Co bych si třeba nepřál, aby o mně kdokoli věděl? Jak bych se oblékal? Co bych jedla? Tohle mě zajímalo odjakživa, ještě dřív než jsem začal psát, od dětství. Byl jsem jedináček a neměl jsem kamarády. Rodiče mě s sebou vodili do kavárny v Ben Jehudově ulici a slibovali

mi zmrzlinu, pokud vydržím během jejich hovorů s přáteli tiše sedět. Zmrzlina, to byla tehdy v Jeruzalémě vzácnost. Ne snad, že by byla drahá, ale všechny naše maminky, věřící i nevěřící, Sefardky i Aškenázky, byly jednomyslně a skálopevně přesvědčené, že zmrzlina rovná se bolení v krku, od kterého je už jen krůček k zánětu, od zánětu k chřipce, od chřipky k angíně, od angíny k bronchitidě, od bronchitidy k zápalu plic a od zápalu plic k tuberkulóze. Zkrátka – buď zmrzlina, nebo dítě. Ale přesto mi tu zmrzlinu výjimečně slíbili koupit, pokud je během rozhovoru ani jednou nevyruším. A povídání s přáteli trvalo bez přestávky nejmíň sedmasedmdesát hodin. A já, abych samou osamělostí nepřišel o rozum, jsem zkrátka začal špehovat hosty u okolních stolů. Pokradmu jsem se snažil zachytit útržky rozhovorů, sledoval jsem, co si kdo objednává. Kdo platí. Pokoušel se uhodnout, jaký vztah k sobě lidé u sousedního stolu mají, a podle jejich vzezření a řeči těla jsem si dokonce zkoušel představit, odkud jsou a jak to vypadá u nich doma. A dělám to dodnes. Ne snad, že bych pořídil snímek, doma ho vyvolal a měl příběh. Ten cestou prodělá mnoho proměn. Tak například v Černé skříňce vystupuje mladík, který má ve zvyku dávat levou ruku za hlavu a drbat se na pravém uchu. Jedna čtenářka se mě zeptala, kde jsem to vzal. Protože taky zná někoho, kdo se přesně stejným způsobem levou rukou drbe na pravém uchu. Řekl jsem jí, že jsem to téměř určitě kdysi někde viděl a vrylo se mi to do paměti. Ale kde? To si nevzpomenu, i kdybyste mě zabila. Tyhle nápady jsou ve skutečnosti zasuté vzpomínky, nepřicházejí jen tak z čistého nebe, odkud se však berou, to netuším. Víte, řeknu to takhle, články do novin píšu většinou proto, že se zlobím. Něco mě rozčílí a tohle rozčilení je mou hlavní hnací silou. Ale když píšu beletrii, je jedním z impulsů zvědavost. Zvědavost tak silná, že ji nedovedu ukojit. Nesmírně mě láká vyzkoušet si, jaké to je, být v kůži někoho jiného. 16

A myslím, že zvědavost je nejen základní podmínkou jakékoli intelektuální činnosti, je to i jistá morální kvalita. Jde možná i o etický rozměr literatury. O tomhle se přu s Avrahamem B. Jehošuou, který etickou otázku staví v literární tvorbě na první místo – zločin a trest. Já ten morální rozměr chápu trochu jinak: vyzkoušet si na pár hodin, jaké to je, být v kůži jiného člověka, být na jeho místě. Tenhle morální rozměr není tak zjevný, tak zásadní, nic, z čeho by bylo potřeba dělat vědu. Ale jsem přesvědčený, že zvědavý člověk je o něco lepším partnerem než ten, kdo zvědavý není, a že je také o trošku lepším rodičem. Nesmějte se mi, ale mám za to, že zvědavý člověk je dokonce i o trochu lepším řidičem, protože přemýšlí nad tím, co by mohl řidič jedoucí ve vedlejším pruhu zničehonic provést. A řekl bych, že zvědavý člověk je i mnohem lepším milencem než ten, kdo zvědavý není. Mluvíte, a oprávněně, o zvědavosti jako o lidské přednosti. Existuje ale i zvědavost jiného druhu, téměř opačného, zvědavost dítěte, které rozpitvá ptáčka, aby zjistilo, jak vypadá uvnitř. Myslíte si, že i literatura, která s touto zvědavostí, někdy hraničící až se sadismem, ukazuje člověka v jeho ubohosti, může být nazývána velkou literaturou? Máte pravdu. Nesmíme zapomínat, že zvědavost má i svoji temnou variantu. A najdeme ji jak u dětí, tak u dospělých, a u spisovatelů také. Zvědavost lidí, kteří se shluknou kolem raněného, aby sledovali, jak trpí, a měli z toho potěšení. Díla, jejichž autoři jsou přitahováni zlem nebo jsou jím dokonce okouzleni, například Shakespearův Othello nebo Célinův hrdina Cesty na konec noci, i taková díla mají morální rozměr. Nutí čtenáře a čtenářky vymezit se, vytvořit si morální protilátky. 17

A objevuje se někdy tahle temná zvědavost i ve vašich knihách? Podle mě ano. Jistěže ano. Například v podrobném popisu bolestivého umírání v povídce Cesta větru. Nebo v popisu sadistického ponižování a mučení v novele Až do smrti. Dnes je z vás velice známý spisovatel, lidé vás poznávají na ulici, nekomplikuje vám to „kontakt s realitou“? Kdepak. Na místech, kde pozoruju lidi, jen zřídkakdy někomu dojde, kdo jsem. V restauraci mě občas poznají. Na univerzitě také. Ale v autoservisu nebo v čekárně u lékaře mě lidé zpravidla nepoznávají. Občas se stane, že se mě někdo zeptá, nejste vy ten z televize? Nebyl jste kdysi poslanec? To se stává. Tu a tam mě pozná nějaký taxikář. Ale většinou lidé nevědí, kdo jsem. A v cizině už vůbec ne. V posledních letech, když přijedu do cizího města, nevyrážím do muzeí, poněvadž mě bolí kolena. Nechodím ani po památkách, protože těch už jsem viděl dost. Usadím se na kavárenské zahrádce, nebo, pokud je zima, na zasklené kavárenské zahrádce. Dokážu tam o samotě prosedět klidně dvě tři hodiny a dívat se na lidi. Co může být zajímavější? A když se vrátíte z kavárny nebo z čekárny u lékaře zpátky k psacímu stolu, máte se psaním spojené nějaké pravidelné rituály? Víte, do diktafonu vám neprozradím všechno. Bez něj bych vám toho možná pověděl víc. Ale všechno ne. Můj hlavní rituál spočívá v tom, že potřebuji, aby věci byly na svém místě. Všechno musí být pořád na místě. Své rodině tím dost ztrpčuju život. Všechno jim uklízím. To si třeba někdo 18

nalije kávu, Nili, jedna z mých dcer, můj syn, vnoučata, dokonce i návštěva, napijí se, nechají hrneček chvilku někde stát a jdou si třeba zatelefonovat, a když se vrátí, káva už je dávno ve výlevce a umytý šálek stojí dnem vzhůru na odkapávači. Praktikovat tohle v domácnosti, kde jsou děti, nebo kde byly děti, není jednoduché. Vždycky se na mě všichni zlobili. Jakmile zůstane něco někde ležet, okamžitě to uklízím: klíče, papíry, dopisy, lístečky se vzkazy, šup s tím do zásuvky. Neznám slitování. To máte nejspíš pěkně napěchované zásuvky. Víte, tatínek byl knihovník, můj tchán byl knihovník, moje švagrová je knihovnice, moje žena je archivářka. Jak to se mnou asi tak mohlo dopadnout? Dokonce i naše kočka si rovná granule v misce. A když to neudělá, udělám to za ni. Nemyslím, že bych měl nějaké rituály spojené se psaním. U někoho jiného bych to možná jako rituál vnímal. Ale u sebe to pokládám za pracovní návyky. Pracovat začínám brzy. Jen málokdy se mi stalo, že bych něco napsal v noci. Ani když v noci nespím, nepíšu. Jen ráno. Kdysi jsem byl náruživý kuřák. Bez cigarety jsem nenapsal ani řádku a bylo moc těžké od sebe kouření a psaní oddělit. Strašlivě těžké, ale zvládl jsem to. Píšete perem nebo na klávesnici? Koncepty píšu rukou a píšu jich hodně. Nepřepisuji text z jedné verze do další, prostě napíšu určitou pasáž a uložím ji do zásuvky, napíšu ji znovu a zase ji dám do zásuvky, pak napíšu jinou verzi téže scény. Když mám v zásuvce čtyři nebo pět, někdy dokonce deset verzí, všechny je vytáhnu, 19

vyrovnám je na stůl do dlouhé řady a z každé si něco vezmu, výsledkem je verze, kterou snad můžu považovat za hotovou, tu pak dvěma prsty naťukám tady do toho počítače. A předtím, než se pustíte do psaní, chodíte na ranní procházku. Ano. Každý den, s výjimkou těch, kdy lije jako z konve nebo kdy je ve vzduchu tolik prachu, že se špatně dýchá, jako dnes. Pomáhá mi to podívat se na všechno z odstupu – co je důležité? A co zas tolik ne? Na co se za pár dní zapomene? A na co možná ne? Na procházku vyrážím dokonce ještě před ranní kávou. Vstanu, dám si sprchu, oholím se a jdu. Ve čtvrt na pět už jsem venku, ve tři čtvrtě na pět jsem zpátky a chvilku před pátou, kdy je venku ještě úplná tma, už sedím za tímhle stolem s hrnečkem silné kávy. To je moje hodina. To je celý rituál. Wisława Szymborská napsala báseň nazvanou O čtvrté ráno, píše se v ní: „Nikomu není dobře o čtvrté ráno.“ A má pravdu. Vstávat ve čtyři je hrůza! Milá paní Szymborská, jaká škoda, že jsme se nikdy nesetkali, pozval bych vás na kávu a možná by se mi povedlo ukázat vám, jaké kouzlo má čtvrtá hodina ranní, ta káva by pochopitelně byla na mně. Já netrpím, vstávat ve čtyři mi nedělá potíže. Budím se i bez budíku. I o víkendu a ve svátek. Nikdo nevolá, Nili spí a pokud je u nás zrovna návštěva, spí taky, je to doba, kdy mě nikdo nepotřebuje. V Aradu jsem vyrážel na procházky do pouště před východem slunce, poušť jsme totiž měli pět minut od domu. Tady se někdy procházím po zdejším parčíku nebo prostě jen tak ulicemi, má to svoje kouzlo. Okna jsou temná, kromě těch 20

koupelnových, kde se občas svítí. Dost lidí nechává přes noc rozsvíceno v koupelně. Možná si myslí, že to odradí zloděje. Nebo nezhasínají pro případ, že by se jejich dítě v noci probudilo. Nebo mají za to, že když se bude svítit v koupelně, smrt si pro ně nepřijde. Jednou stála v osvětleném okně o půl páté nějaká žena a hleděla do tmy. A já se zastavil a díval se ze tmy na ni. Ne z toho důvodu, který vás asi napadne. Nebo nejen z toho důvodu. Díval jsem se na ni ze tmy a ptal jsem se sám sebe, co se jí asi v tuhle hodinu přihodilo? Pak od okna odstoupila a zhasla nebo se tam možná vrátila a dál hleděla do tmy. Já pokračoval v chůzi a odnášel jsem si zárodek příběhu. Zatím jsem ho nenapsal. Ale možná to jednou udělám, a možná taky ne. Kromě toho se mi někdy poštěstí popřát dobré ráno pánovi, co roznáší noviny. Před pár dny jsem v parku ve čtyři ráno viděl mladíka se psem. Nevenčil ho, jen si s ním hrál, na trávníku, ve čtyři ráno. Házel mu klacík a pes ho aportoval. Teď, když se blíží Jom kipur, občas potkám někoho, kdo takhle časně míří do synagogy na slichot, kajícné modlitby, nese sáček s modlitebním šálem a řemínky. Vyměníme si pozdrav „dobré ráno“, nebo pokud je sobota, tak „šabat šalom“, a to je všechno. Nezastavuju se na kus řeči. Ne při svých ranních procházkách. A přemýšlíte během nich o tom, co zrovna píšete? Přemýšlím. Myslím na to, co na mě čeká na stole. Protože skoro pořád mám něco rozepsaného. Myslím na to, kde jsem včera přestal a kudy bych se chtěl dnes vydat. Ne vždycky se skutečně stane to, co si vymyslím, ale přemýšlím o tom, to ano, a zaobírám se také lidmi, postavami. Třeba ženou jménem Bracha z povídky Kudrny nebo jejím mužem Mošem. Tenhle Moše neřekne v celé povídce víc než pět nebo 21

šest slov a celkově je dost odpudivý. I fyzicky. Jenže já toho o něm vím trochu víc. O všech svých postavách vím mnohem, mnohem víc, než kolik jsem o nich napsal. O všech. I o Fimovi ze stejnojmenného románu nebo o Chaně z Mého Michaela. O jejich dětství, jejich rodičích, jejich erotických fantaziích. Jen prostě zdaleka nepoužiju všechno. Když jsem psal Kudrny, věděl jsem dokonce i o té druhé ženě, kterou si Moše našel v Netanji. Do povídky jsem zmínku o ní nedal, od začátku mi bylo jasné, že se tam neobjeví, ale zkrátka jsem chtěl vědět o trochu víc – co se tam odehrálo, co je Moše zač a jaké má vůči manželce výhrady, protože docela určitě nějaké má. Potřeboval jsem to vědět. Ne proto, aby se to objevilo v povídce. Ale proto, abych měl dost látky, ze které bych mohl nastříhat na šaty. Zhruba tak to je. Nikdy jste nepsal o válkách, přestože jste ve válce byl. Války jsou ve vašich knihách přítomné různými způsoby, ale neobjevují se v nich scény z bojiště. To je pravda. O válkách, o bojištích jsem nikdy nepsal. Zkoušel jsem to, ale nešlo to. Nemůžu o tom psát. Ve válce jsem byl dvakrát, během Šestidenní války jsem byl na Sinaji a během Jomkipurské na Golanských výšinách, a nemůžu o tom psát. Takže jste se o to pokusil? Ano. Zkoušel jsem o tom vyprávět. Napsat takovou prózu, možná šlo spíš o reportáž, vylíčit to, popsat. Vůbec se mi to nedařilo. Ani když jsem to psal jen pro sebe. Jedním z důvodů je, že nejživěji si z bojiště pamatuju pachy. A ty nelze zprostředkovat. Ani v literatuře, ani ve filmu. Dokonce ani u Tolstého ve Vojně a míru v líčení bitvy u Borodina nebo u Remarqua v popisech první světové války. Je to 22

nepřenosné. Ani u S. Jizhara v Chirbet Chiz‘a nebo ve Dnech Ciklagu. Ani ve filmech. Ten příšerný zápach se nedá předat. A bez něj je to zkrátka nemožné. Nic na světě nepáchne víc než bitevní pole. Hořící kov, hořící guma, hořící mrtvoly, vybuchlá munice, výkaly a moč a kouř a rozklad – to, co vás naprosto omráčí, je právě zápach. Puch. Ano, můžete si stoupnout na pódium a říct: „Víte, válka smrdí“, ale nebude to mít žádný účinek. Jazyk není dost bohatý, aby živě vylíčil pach. Nedávno jste znovu četla Příběh o lásce a tmě. O bitevních polích v něm není nic. Ani slovo. Ale zmiňuji se tam o blokádě Jeruzaléma, kterou jsem zažil jako dítě. V našem suterénním bytě bydlely desítky lidí. Kvůli své poloze totiž sloužil jako kryt pro celou budovu. Tahle stránka války, obyčejní lidé, žádní bojovníci, ale civilisté, starci, děti, všichni nemytí, natěsnaní v jednom bytě, kde museli vykonávat svou potřebu. Nejsilněji se mi vryl do paměti právě ten zápach. Mám dojem, že jsem tam napsal, jak to smrdělo. Ano. A psal jste také o tom, jak to u vás doma páchlo po smrti vaší maminky, když jste s otcem v bytě osaměli. Ten puch bitevního pole se nedá popsat slovy, vzdal jsem to. Ale dva zážitky vám přesto nejspíš vylíčit dokážu, odehrály se doslova v prvních hodinách války. Za Šestidenní války jsem sloužil u obrněné divize, které velel generál Tal, řečený Talik, a ocitl jsem se přesně na místě, kam pátého června 1967 v osm ráno, nebo pět minut po osmé, přišel kódovaný rozkaz „Rudé prostěradlo“, což znamenalo přerušit radiový klid, do té chvíle byly totiž všechny vysílačky nečinné. Pak se z nich ozval Talikův hlas: „Vpřed. Vpřed. Končím.“ Dnes už se z toho stala legenda. Na malém prostoru tam stálo snad padesát tanků a všech těch padesát tanků ve stejný okamžik 23

nastartovalo, ten hluk byl neskutečný. Představte si padesát silných burácejících motorů. Vzpomínám si, že jsem si v duchu říkal, ne ne, tohle ještě není válka, to není doopravdy, kdepak. A ještě dlouhou dobu potom jsem si lámal hlavu, co mi tehdy scházelo, aby ten dojem byl skutečný, než mi to došlo. A víte, co to bylo? Hudba? Přesně tak. Protože kde jsem mohl předtím vidět desítky tanků vyrážejících do boje? Ve filmu. A ve filmu je vždycky doprovází břeskná hudba. Potom, i to se stalo první den války, jsme s několika dalšími vojáky seděli na písečné duně a čekali, už si ani nevzpomínám na co. Najednou začaly přímo mezi námi vybuchovat dělostřelecké granáty. Zvednu oči a vidím, že na pahorku vzdáleném čtyři sta nebo možná jen tři sta metrů od nás stojí cizí vojáci ve žlutých uniformách, míří na nás minometem a střílejí. Vzpomínám si, že mě to ani tak nevylekalo, jako spíš udivilo. A taky se mě to dotklo: Co to má znamenat? Copak se dočista zbláznili? Jsou normální? To nevidí, že jsou tu lidi? První, co mě napadlo, nebylo lehnout si na zem nebo utéct nebo opětovat palbu. Kdepak. Jako první mě napadlo prostě zavolat policii: Je tu pár cvoků, kteří po nás střílejí ostrými. Nápad zavolat policii byl tou poslední normální a logickou věcí, která se mi během bojů stala. Všechno, co přišlo pak, už bylo čiré šílenství. Několik vašich knih se dočkalo filmové adaptace. Sledovat je pro vás musí být zvláštní. Je to jako dívat se přes skleněnou stěnu, připadají mi povědomé, ale nejsou moje. Dan Wolman natočil adaptaci Mého Michaela. Ten film důstojně zestárl. Vznikal se směšně 24

nízkým rozpočtem, a přesto je zdařilý. Vzpomínám si, že jsem po jeho zhlédnutí řekl, to je tak krásné a dojemné a zároveň tak zvláštní – jako bych napsal skladbu pro housle a někdo mi ji najednou zahrál na klavír. Na psaní scénáře k žádnému z filmů jste se nepodílel, je to tak? Nejednou mě o to prosili, třeba Natalie Portmanová moc stála o to, abych spolupracoval na scénáři k Příběhu o lásce a tmě. Ale já odmítl. Podle mě je tvorba scénáře jiným druhem umění, než jakým se zabývám já, ale třeba není ten rozdíl tak veliký, jak mi připadá. Mnoho autorů dnes píše povídky a romány v přítomném čase, jako by psali scénář. Možná to znamená, že by skutečně chtěli psát scénář k filmu. Nemají prostředky, nemají peníze, které by mohli investovat, ale vlastně se touží stát filmovými tvůrci a ne literáty. Anebo tak píší proto, že zhlédli mnohem víc filmů, než kolik přečetli knížek. Netvrdím, že neexistují úžasná díla psaná v přítomném čase, ale v literatuře je přirozeným časem čas minulý. Proto se jí říká story nebo history. Spisovatelé se rodí s takovou vadou, hlavu a krk mají otočené dozadu. Vybavím si přinejmenším jednu povídku – Nomád a zmije z vaší první knihy Země šakalů, která je napsaná v přítomném čase. Zkusím si vzpomenout. Svoje knížky skoro nečtu. Mám dojem, že i poslední stránka povídky Kopání ze sbírky Scény z venkovského života je napsaná v přítomném čase. Pokud jde o gramatický čas vyprávění, nejsem žádný dogmatik. Příběh se dá vyprávět i v přítomném čase, tu a tam se najdou i povídky psané v budoucím čase, které vůbec nejsou 25

špatné. Avraham B. Jehošua má, pokud se nepletu, mezi svými ranými povídkami jednu, která je částečně v budoucím čase, myslím, že je to v knížce Naproti lesům… Tady je to: závěrečná věta povídky Dlouhý horký den ze sbírky Naproti lesům. Celá povídka je v přítomném čase, ale na jejím konci přejde Buli do budoucího. A já to vlastně taky udělal na posledních dvou stránkách Mého Michaela. Skutečně to neberu nijak dogmaticky, ale pořád si myslím, že i když je příběh napsaný v budoucím čase, přesto se obrací do minulosti. Vezměme si sci-fi. Příběh se odehrává v roce 3000, za tisíc let, ale stejně tam bude stát: Kapitán Nemo se ráno probudil. A ne: Kapitán Nemo se ráno probudí. Minulý čas je jako voda, kterou ryba jménem literatura potřebuje k životu. Opravdu nečtete svoje knihy poté, co vyjdou? Číst si stránky, které jsem napsal, to je trochu jako slyšet vlastní hlas z nahrávky – divné, trapné. Když občas otevřu některou ze svých knížek, může to dopadnout jen dvěma způsoby – buď jsem frustrovaný, protože vidím, že dneska bych to napsal líp, nebo jsem frustrovaný, protože mám pocit, že takhle dobře už nikdy psát nebudu. Frustrovaný jsem každopádně, tak proč bych to četl? Jedinou výjimkou je Stejné moře, ke kterému se vracím, protože nemůžu uvěřit, že jsem ho napsal. Vlastně ho neberu jako svoji knihu. Nevím, odkud se vzala. Prošla mnou a zase vyšla ven. Na univerzitě jste o ní měl sérii přednášek. Ano, jednou v Beer Ševě a jednou v Tel Avivu, stejné přednášky.