Peter Schäfer: Krátké dějiny antisemitismu / ukázka by Nakladatelství Paseka

Kde se zrodila nenávist k Židům a proč se pořád vrací Peter Schäfer Krátké antisemitismudějiny Přeložila Vlasta Reittererová

Kde se zrodila nenávist k Židům a proč se pořád vrací Peter Schäfer Krátké antisemitismudějiny

Řím: Nenávist a nedobrovolný obdiv / 38

Úvodní poznámka / 11 1. Řecko-římský starověk / 23 Hanobení Židů jako nepřátel a cizinců

Znaky, na nichž je založena identita židovského etnika / 25 Persie a Kniha Ester: Plán na vyhubení všech Židů / 28 Egypt: Opačný příběh Exodu / 31 Sýrie a Palestina: Kult osla a lidské oběti / 33

Zničení jeruzalémského Chrámu a následky / 79

Justin: Dialog se Židem Tryfónem / 85 Božství Ježíšovo a jeho člověčenství / 90

Židovská polemika proti křesťanství / 95

Arius a nicejské vyznání víry / 97 Jan Zlatoústý: Nenávistná kázání proti Židům / 100

Matoušovo evangelium: Vina všeho židovského lidu / 59

3. Křesťanský pozdní starověk / 79 Židovský osten v křesťanském těle

Alexandrie: První pogrom v dějinách / 43 Tacitus: Souhrn starověké nenávisti k Židům / 47 2. Nový zákon / 51 Od interní židovské polemiky ke křesťanskému antisemitismu

Janovo evangelium: Židé jako synové temnoty / 69

„Adversus Judaeos“. Křesťanská reinterpretace hebrejské bible / 84

Pavel: Útok na tradiční židovství / 54

Korán: Náboženství Abrahamovo a jeho zkreslení / 126 Šíření islámu: Jeruzalém / 134 Právní postavení Židů / 137 5. Křesťanský středověk / 143 Ochrana, vykořisťování a pronásledování

Martin Luther: židovstvo pravé křesťanské a židovstvo ďábelské / 200 Pozdní Luther: Nenávist a výzva ke zničení / 209 Křesťanský hebraismus a filosemitismus / 216

Augustin: Židé jako „zbytek Izraele“ / 107 zákony pozdního starověku / 110 4. Islám / 119 Židé a křesťané jako chráněnci

Muhammad a Židé: Spojenectví a války / 121

Johannes Reuchlin: Nová věda a právo Židů / 196

Strach ze sebevědomých Židů / 156 Křižácká tažení a pronásledování Židů / 162 Legenda o židovské rituální vraždě / 168 Pařížské pálení talmudu v roce 1242 / 174 Obvinění ze zneuctění hostie / 178 Motiv židovské svině / 181 Mor a pogromy / 184 Vyhánění ze západní a střední Evropy / 186 6. Raný novověk / 195 Mezi hebraismem a antisemitismem

Ambrož: Církev v boji proti Židům / 103

Protižidovské

Církevní židovské zákonodárství: Od ochrany k utlačování / 144 Světské právo: Židé jako majetek panovníka / 152

Osvícenství: Židovstvo jako ztělesnění nesnášenlivosti / 222 Počátky emancipace / 226 Emancipace a nacionalismus / 231 Císařství jako antisemitská konsensuální společnost / 239 Židé v hospodářství a společnost císařství / 243 Rasová teorie jako vůdčí disciplína / 253 Politické strany a svazy v Německé říši / 261 Antisemitská Evropa: Od Dreyfusovy aféry k „Protokolům sionských mudrců“ / 265 8. Od světových válek po současnost / 273 Antisemitismus a vyhlazování a návrat vytěsněného Výmarská republika: V předpeklí / 273 NSDAP: Boj proti Židům jako program / 282 Třetí říše: Od bojkotu Židů ke křišťálové noci / 290 Válka a šoa / 300 Po šoa: Kontinuita a vytěsnění / 314 Poučení ze šoa a návrat starých vzorců / 321 Kritika Izraele — a kdy je antisemitská / 323 Zpět do středu společnosti / 327 Islámský antisemitismus / 335 Bojkot Izraele: Diskuze kolem BDS / 343 Výhled / Poznámky351/ 359 Literatura / 375 Osobní a místní rejstřík / 383

7. Epocha osvícenství, emancipace a nacionalismu / 221 Společensky akceptovaný antisemitismus

Psát krátké dějiny antisemitismu je smělý plán, neboť antisemitismus má dějiny velmi dlouhé. Počínají v předkřesťanském starověku a zasahují až do nejsou časnější přítomnosti. Pozměníme-li proslulý výrok his torika Theodora Mommsena, je antisemitismus starý jako židovská diaspora sama, tedy jako setkávání Židů a Nežidů v různých kulturních centrech starověkého Blízkého východu. Jinými slovy: antisemitismus vzniká v okamžiku, kdy začali být Židé vnímáni jako etnická skupina s vlastními náboženskými a kulturními zvyky, požadavky a obyčeji. Touto formulací se dotýkám několika zásadních vý chodisek pro koncept této knihy, a jen krátce je zdůvod ním jako vědomá a předběžná rozhodnutí. Nejdůležitější z nich je samo užití pojmu „antisemitismus“. Uplatňuji ho pro všechny výrazné formy nenávisti a nepřátelství k Židům od počátků do současnosti a s plným vědomím skutečnosti, že je anachronický a prosadil se až v 19. sto letí jako podpora rasistické teorie o „věčném boji“ mezi „árijskou“ a „semitskou“ rasou. Používám ho pro všechny

Úvodnípoznámka

12Úvodní poznámka formy antisemitismu v průběhu dějin; vycházím přitom z toho, že sice v žádném případě nejsou totožné, avšak obsahují prvky, které je dovolují shrnout pod společný pojem. Definovat jejich rozdílné i spojující aspekty bude zásadním úkolem této knihy. Rozhodl jsem se nerozlišovat „antijudaismus“ jako specificky křesťanskou charakteristiku antisemitismu, a „antisemitismus“ jako jeho „národovecky“ rasistickou moderní odrůdu. Nevěřím, že je možné tyto dva aspekty přesně oddělit — právě naopak, oba se neustále překrývají a prolínají. Nesdílím ani názor, že by jedno (antijudaismus) někdy nahradilo to druhé (antisemitismus). Na takové rozlišování není možné přistoupit už proto, že zcela zamlčuje předkřesťanský antisemi tismus. Používám tedy oba termíny jako rovnocenné, případně se silnější náboženskou akcentací v případě antijudaismu a s důraznějším společenským akcentem v případě antisemitismu. Někdy používám také oba pojmy současně, pokud chci obrátit pozornost od pramenného nálezu (antijudaismus) k celkovému obrazu (antisemitismus).Nechtěljsemani vymýšlet vlastní termín. Stoupenci puristické terminologie si mohou při čtení knihy všude představit slovo „antisemitismus“ v uvozovkách. A ko nečně si nemyslím, že by se měl pojem antisemitismus z vědecké diskuze vyloučit, jak se dnes někdy žádá: problémy, které se nějaký pojem pokouší obsáhnout, se nevyřeší tím, že se takový pojem zakáže. Ve sporných oblastech bádání je to sice známý trik (jako například u pojmu „magie“), ale koneckonců jde jen o neplodnou hříčku.

13 Konkrétně to znamená: v souvislosti s počátkem antisemitismu v předkřesťanském starověku výslovně odmítám tezi, že antisemitismus přivedlo na svět křesťanství, a to obviněním Židů z vraždy Mesiáše, Boha. Tuto tezi považuji za zkratku historických skutečností, která nevypovídá pravdivě ani o křesťanství, ani o antisemi tismu. Rovněž se nepřipojuji k badatelům, kteří kladou počátky „vlastního“ antisemitismu až do středověku, spolu s démonizací Židů a obviněními z hanobení krve, zneuctění hostie, z rituálních vražd a otravování studní. Nemohu přijmout ani názory badatelů, podle nichž lze o antisemitismu hovořit teprve v jeho novodobé rasistické variantě. Antisemitismus je toto všechno — a ještě mnohem víc. Proto jsou také předem odsouzeny ke ztroskotání pokusy vtěsnat fenomén antisemitismu do svěrací kazajky všeobecně platné definice. Seriózní vědecké zkoumání antisemitismu učinilo dobře, když na její vytvoření nenaléhalo. Podobné pokusy jsou problematické, jak dokládá definice, již v květnu 2016 vydala International Holocaust Remembrance Alliance (IHRA) a kterou v září 2017 převzala německá spolková vláda: Antisemitismus je určité vnímání Židů, jež se může projevovat nenávistí vůči nim. Rétorická a fyzická manifestace antisemitismu je namířena proti židovským nebo nežidovským jednotlivcům a/nebo jejich vlastnictví, proti institucím židovských obcí a jejich náboženským zařízením.1

Proti všem pokusům o sjednocující definici bych proto chtěl uvést: antisemitismus je variabilní, vícevrstvý a otevřený systém, který se v průběhu své historie neustále obohacuje o nové aspekty a v různých sociálních konstelacích nabývá nových podob. „Osvědčené“ staré prvky přitom zůstávají zachovány jako konstanty a ty nové nejsou nijak relativizovány, nýbrž naopak získávají na intenzitě. Ideologický systém antisemitismu se tak vyvíjí v mocný hnací stroj, jehož účinnost a nebezpečnost v průběhu doby málokdy zeslábne, spíše nabírá na síle. Jeho vývoj se neodehrává v drobných a plynule navazujících krocích, nýbrž většinou v dramatických skocích. Kdo zkoumá fenomén antisemitismu, musí být vybaven rozsáhlými znalostmi historických období a vládnout schopností střízlivého pohledu, aby toto emocionálně nabité téma mohl posoudit z různých perspektiv. Z pozice široce založeného přístupu, který bere v úvahu historické proměny a obohacování, se stavím proti oběma převládajícím modelům, jež antisemitismus vysvětlují; jeden se označuje za „substanciální“ neboli „esenciální“, druhý za funkcionální. Substanciální/esen ciální model vykládá antisemitismus do jisté míry jako

14Úvodní poznámka Tato definice, označená výslovně jako pracovní, je podivuhodně vágní a nekonkrétní. Co zde znamená „může se projevovat“? Existuje ještě jiné vnímání Židů, spadající pod kategorii antisemitismu, jež se však nenávistí k Židům neprojevuje? Rovněž není v definici jasně vysvětleno, co je míněno začleněním „nežidovských jednotlivců“. Užitečnější je připojený seznam příkladů, které mají ilu strovat výmluvné manifestace antisemitismu (přičemž však důležité příklady scházejí nebo jsou podhodnoceny).

Jsem však dalek toho, abych oba modely, případně možnosti jejich kombinace, na základě historického vývoje antisemitismu verifikoval a přezkoumával, a tak dospěl k teorii antisemitismu. Oba modely nejsou ničím jiným než teoretickými, pomocnými konstrukcemi, jež přispívají k zaostření pohledu na historické procesy, a jejich napjatý vzájemný vztah nás má (může) ochrá nit před jednostranným upřednostňováním jednoho či druhého směru.

„přirozený“ a konstantní fenomén společností, v nichž Židé žili, do značné míry nezávisle na příslušných historických kontextech. Je to model, jenž se odvolává na „podstatu židovství“, v jádru vždy identickou, proti němuž stojí monolitní, ve své podstatě vždy identický antisemitismus. Funkcionální model oproti tomu staví do centra neustále se proměňující historické okolnosti, v nichž vznikají variabilní a vždy nové znaky antisemitismu. Žádný z obou modelů neexistoval nikdy v čisté formě, a oba jsou i metodologicky velmi problematické. Při výlučně funkcionálním přístupu hrozí nebezpečí, že se předmět rozpustí ve stále se měnících politických a sociálních relacích, až se nakonec vytratí. Není tedy náhoda, že stoupenci funkcionálního modelu raději ho voří o politice než o náboženství. Výhradně substanciální přístup naopak vidí příčinu antisemitismu v nejvnitřněj ší podstatě židovství, a musí tedy strpět námitku, že tím, čím Židé trpí, jsou koneckonců vinni Židé sami. Jelikož „funkci“ a „podstatu“ nelze od sebe přísně oddělit, neboť jsou uchopitelné vždy jen ve vzájemném vztahu, může k historicky spolehlivým výsledkům vést pouze kombinace obou modelů.

16Úvodní poznámka Mou hlavní snahou při rozvažování o struktuře knihy bylo nechat, pokud možno, hovořit prameny, jež máme k dispozici. Jsem si samozřejmě vědom, že jsem to vždy já jako autor, kdo prameny vybírá a co z nich akcentuje — prameny nikdy nehovoří samy za sebe, nýbrž působí prostřednictvím výběru a interpretace. Tuto metodologickou banalitu doplňuji o právě tak samo zřejmé upozornění, že stav pramenů je u jednotlivých pojednávaných epoch velmi různý: zatímco u antiky a pozdního starověku jsou prameny skrovné, nabývají ve středověku, a především v novověku na objemu, jenž činí výběr stále obtížnějším. Vzhledem k množství materiálu tak bylo často třeba provést rozhodnutí, o němž se dá v jednotlivých případech diskutovat. Největší problém kromě zvládnutí nesmírného množ ství materiálu představovalo samo vymezení tématu, nejen pokud jde o jeho obsah, nýbrž i geograficky. Kniha si činí nárok poskytnout celkový přehled o vzniku a vývoji antisemitismu v jeho nejdůležitějších projevech a formách od počátku do současnosti. Zvláštní důraz je přitom kladen na základy antisemitismu v antice, a sice jak v klasické antice předkřesťanské, tak v křesťanské teologii Nového zákona a rané církve antiky pozdní. Právě v tom se můj výklad liší od většiny srovnatelných prací, v nichž se řecko-římský starověk často objevuje pouze okrajově a křesťansko-teologický přístup spíše jen jako zvláštní případ. To také znamená, že na náboženství, lépe řečeno na křesťanskou teologii jako celek kladu mnohem větší váhu, než jí — ve zvláštní alianci, avšak z různých důvodů — přiznávali křesťanští teolo gové i historikové nové doby. Zatímco teologům vždy,

17 a až příliš často, záleželo na tom, aby význam křesťanských projevů antisemitismu bagatelizovali a církev tak ospravedlňovali, uchylují se novodobí historikové často k argumentu, že vliv náboženství od osvícenství stále více ustupoval do pozadí a dnes už nehraje téměř žádnou roli. Přehlížejí přitom, že pro hodnocení ná boženského prvku v antisemitismu není rozhodující vědomé uchýlení se k náboženství, nýbrž další — ať vědomé, či nevědomé — působení náboženských stereotypů a předsudků, jež se časem v křesťanství vytvořily. Toto další působení je zcela nezávislé na tom, zda se ta která společnost chápe jako křesťanská, či sekulární. Se zdůrazněním podílu, jaký na vývoji antisemitismu mělo a má křesťanství, mi nejde o to, abych stavěl křesťanství na pranýř, nýbrž abych zřetelně ukázal, že v kumulova né přítomnosti všech aspektů antisemitismu dodnes pů sobí právě složka křesťansko-náboženská, která nikdy nebylaK nejobtížnějšímpřekonána. úvahám při vzniku rozsáhlých historických přehledů, které si nekladou nárok, aby poskytly vyčerpávající informaci, nýbrž chtějí přispět do diskuze, patří rozhodnutí o tom, co vynechat. Takové rozhodnutí je třeba učinit vždy a nikdy nemůže uspokojit všechny čtenáře. Aniž bych zabíhal do detailů, zdůrazňuji jen, že jsem z velké části vyloučil židovskou konfrontaci s křesťanstvím ve středověku, a zvláště také židovskou odpověď na antisemitismus nové doby. Důležitou výjimkou je židovský polemický spis Toledot Ješu (Příběh Ježíšova života), a to z následujícího důvodu: spis Toledot Ješu nevznikl v pozdní antice jako odpověď na antisemit skou křesťanskou polemiku, nýbrž je přímou konfrontací

18Úvodní poznámka vznikajícího křesťanství s nově se formujícím rabínským židovstvím. V průběhu staletí byly Ježíšovy příběhy stále „obohacovány“ a ve středověku, kdy se s nimi prostřednictvím latinských a později německých překladů seznámilo křesťanstvo, se staly důležitým zdrojem hesel křesťanských antisemitských útoků proti židovství. Pokud jde o geografické vymezení, při zaměření na antiku a začlenění klasického islámu jsem si zakázal jakékoli omezení tématu na Evropu, nebo dokonce jen na Německo. Islám je integrální součástí mého přehledu ze dvou důvodů: za prvé svými začátky je tak jako tak zakořeněn ve světě křesťanského a židovského pozdního starověku a za druhé hraje v současné diskuzi o antisemitismu natolik stěžejní roli, že právě ve své klasické formě nemůže být opomenut. Začínám tedy na geogra ficky velmi široce vymezeném prostoru, postupně jej však zužuji na Evropu a konečně, především v novověku, na Německo, ve smyslu států Německého spolku, německého císařství, výmarské republiky i nacionálněsocialistického Německa. Snažím se také pokud možno zahrnout sousední státy (Francii, Rakousko-Uhersko, Polsko, Rusko), jestliže v nich lze pozorovat podobné procesy, avšak s odlišnou akcentací. Nejextrémnější manifestaci antisemitismu, průmyslově organizované masové vyvražďování jako státní doktrínu, nalezneme pouzeKnihav Německu.jekoncipována

jako faktografie pro široké publikum a nechce se vydávat za nový a samostatný badatelský příspěvek; mé vlastní bádání k tématu se soustřeďuje na antiku/pozdní antiku a středověk. Šlo mi výhradně o to, abych předložil vypointovaný — což také znamená

vlastní — pohled na antisemitismus v jeho historickém vývoji. Potřebnost a aktuálnost takové knihy nevyžaduje v současné situaci — píši ji v roce 75. výročí osvobození

odůvodnění. Debata s dnes už bezbřehou sekundární literaturou se v zásadě nekoná: znalci této literatury si však v jednotlivých případech všimnou, že se vyjadřuji k určitým badatelským posto jům, ať už s nimi souhlasím, nebo polemizuji. Poznámky se proto omezují hlavně na odkazy k pramenům; v seznamu literatury je nadto uvedena sekundární literatura, jež může usnadnit další studium. Výběr je výlučně subjektivní a nesleduje cíl reprezentativnosti ani úplnosti. Rád však vyzdvihnu některé badatelské příspěvky a autory (přesné údaje v seznamu literatury), o něž jsem se opíral především. Jsou to: obsáhlé shrnutí Davida Nirenberga v jeho opus magnum Anti-Judaismus. The Western Tra dition (Antijudaimus. Jiný příběh západního myšlení), především v kapitolách o Novém zákoně, staré církvi a středověku; Glen Bowersock a jeho historické zařazení islámu; Angelika Neuwirthová, která psala o koránu; Mark Cohen a jeho srovnání antisemitismu v islámu a v křesťanství; Thomas Kaufmann a jeho pojednání o Lutherově antisemitismu; Hermann Greive a jeho prá ce o moderním antisemitismu v Německu; Friedrich Battenberg jako nevyčerpatelný pramen k dějinám Židů v evropském středověku a novověku; a konečně Stefanie Schüler-Springorumová, která mi umožnila nahlédnout do svých dosud nepublikovaných prací o moderním antisemitismu.Manuskript knihy četli po částech a jako celek mnozí kolegové z různých oborů a nešetřili kritikou, námitkami,

Osvětimi — zvláštní

20Úvodní poznámka užitečnými návrhy korektur, ale také mě povzbuzovali. Tato zkušenost pro mě byla v ne právě lehké době velkou pomocí. Klaus Haacker, Klaus Herrmann, Christoph Markschies, Jürgen Reichert a Stefanie Schüler-Springorumová svolili, abych jejich jména uvedl, a děkuji jim z celého srdce za jejich přátelskou a velkorysou podporu. Mou kritickou čtenářkou a partnerkou v diskuzi byla (právě u tohoto tématu) má manželka; mnohé z toho, co jsem zde formuloval, vyšlo z našich dlouhých a intenzivních debat. Jelikož mi však rituál veřejného díkůvzdání zakázala — s těžko vyvratitelným argumentem, že v našem věku už i toto stadium máme za sebou —, zůstávám pouze u této poznámky. Výslovně bych však chtěl poděkovat Ulrichu Noltemu z nakladatelství C. H. Beck, jenž mi dodal odvahu tuto knihu napsat a jehož pozorný lektorát rukopisu mi byl velkou pomocí.

V současnosti panuje obecná shoda, že židovství, jak je známe, získalo dodnes platnou podobu teprve v babylonském exilu v 6. století před Kristem a během bezpro středně následujícího poexilového období. Perský král Kýros II. umožnil roku 538 před Kristem vypovězeným Izraelitům návrat z exilu, perská nadvláda nad malou židovskou provincií Judeou na nejzápadnějším okraji Perské říše skončila vítězstvím Alexandra Velikého nad Dáriem III. roku 333 před Kristem. Alexandrem započalo dlouhé období řecké a posléze římské svrchovanosti nad židovským teritoriem, která židovství starověku nadlou ho formovala. Dělením říše po Alexandrově smrti při padla Judea nejprve pod vládu Ptolemajovců v Egyptě a posléze Seleukovců v syrské Palestině. Povstání Makabejských asi od roku 168/167 př. Kr. vedlo k částečnému vyvázání židovské provincie ze seleukovského státního svazku, které konečně vyvrcholilo zřízením samostatného židovského státu pod dynastií Hasmoneovců. Když Římané rozšířili svůj vliv na Blízký východ a Seleukov skou říši roku 64 př. Kr. vyvrátili, skončila také relativní

Řecko-římskýstarověkhanobenížidůjakonepřátel

a cizinců

24Řecko-římský starověk samostatnost židovského státu. Římané nastolili Heroda Velikého jako svého vazalského krále (37–4 př. Kr.) a po jeho smrti Judeu začlenili jako provincii do Římské říše. Osud židovského státu a židovství založeného na kultu Chrámu zpečetila první židovská válka s dobytím Jeruzaléma a zničením Chrámu za císaře Tita (70 př. Kr.). Se vznikem křesťanství a jeho prudkou expanzí v řecko -římském starověku vstoupil na politickou scénu nový hráč, který ohlašoval konec Římské říše a dramaticky měl ovlivnit další vývoj Židů. Vítězné tažení mladého Alexandra otevřelo v dějinách Blízkého východu zcela novou kapitolu. Západní oblasti Velké perské říše — včetně pobřežního pásu úrodné země mezi Sýrií na severu a Egyptem na jihu, později zvaného „Palestina“ — se sice už dlouho orientovaly na Řecko, nyní však byly vojensky a politicky integrovány do rozsáhlého celku nové helénistické říše. Jeho součástí se stala i malá a politicky nevýznamná Judea a celá ekumena se považovala za centrum a výspu civilizovaného světa. Kdo stál mimo tuto civilizaci, charakterizovanou jednotným hospodářským prostorem, společnými hodnotami, společným základním náboženským přesvědče ním a společnými kulturními výdobytky, a nemohl do ní být včleněn dobyvatelským úsilím a podmaněn, ten byl opovrhovaný barbar.