Klára Břicháčková
Luboš není čert!
Luboš není čert!
Klára Břicháčková
Klára Břicháčková
Luboš není čert!
PasekaVychází s laskavou podporou Ministerstva kultury
České republiky
LUBOŠ NENÍ ČERT!
Copyright © Klára Břicháčková, 2024
ISBN 978-80-7637-458-4
Tato kniha vznikla díky četným radám, připomínkám a nápadům Pavla Roubala.
Psychologa a kováře samouka, který učil v lesní školce kovat Jonáše, Diviše, Kubu, Amálku, Alberta, Julču, Maryšku a kupu dalších dětí.
Děkuji!
Mezi tratí a řekou je malej železniční domek, ve kterým bydlím já, Franta Čížek. Tak se jmenuju. Bydlím tady se svojí mámou a tátou a místo bráchy mám Šlupajze. To je pes. A tenhle Šlupajz může za celý tohle vyprávění, protože nebejt jeho, nikdy bych se neodvážil k bráně, u který to všechno začalo.
Po škole chodím Šlupajze venčit podél řeky. Mám rád mlhu, která se od řeky valí po cestě, a volavky, který se líně procházejí po protějším břehu. A když ty volavky letěj, vypadaj jak pravěký ještěři. Mám rád bezinkovej les, ve kterym pod vrstvou listí skoro vždycky najdu nějakej poklad.
Ale jedno místo u řeky vůbec nemůžu vystát. Je to místo, kterýmu lidi z města nad náma říkaj Peklo. Vždycky když jdu kolem, přidám do kroku. Možná vlastně spíš běžim. Abych byl rychle pryč od toho podivnýho kouře, kterej se protahuje škvírama mezi prknama brány v tunelu pod tratí.
Z toho tunelu se ozývaj strašný rány a mě to prostě děsí. Zároveň jsem i hrozitánsky zvědavej, jestli tam je opravdický peklo.
Teda do minulýho týdne jsem byl zvědavej.
Než Šlupajz zavětřil zaječí stopu, nebo co já vím, a než jsem se nadál, protáhl se škvírou pod vratama a zmizel v hlubině Pekla.
A já zůstal stát jak čáp, jednou nohou nakročenej do silničky, a vůbec jsem nevěděl, co dělat. Ztuhnul jsem do mramorový sochy a jenom z dálky slyšel šílený bušení a Šlupajzovo štěkání. A pak bušení přestalo. Chvíli nato utichnul i Šlupajz. A bylo prostě ticho.
9
Už už jsem si myslel, že je s mým milovaným psem ámen, když se pomalu otevřely vrata a v nich stál začouzenej chlap jak hora a za obojek vyšoupával Šlupajze ven. Tak to musí bejt ten čert, blesklo mi hlavou.
Vtom si mě všimnul, změřil si mě pohledem a zabručel: „To je tvůj pes?“
Já byl ale ještě pořád z mramoru, a tak pokračoval: „Málem mi zakous Čokoládu.“ Ještě pořád jsem byl socha, ale srdce mi bušilo strašně rychle. Šlupajz přece čokoládu nejí. „To je moje slepice,“ pokračoval chlápek a tlačil Šlupajze od vrat.
Tak moment! Tenhle chlápek není žádnej čert. Teda nejspíš. Má dvě úplně normální nohy a hlavu plešatou a lesklou jako klouzek. Rohy prostě nemá. To teda rozhodně ne.
Jak jsem si to uvědomil, tak jsem dočista rozmrznul.
„Pojď si pro něj,“ vyzval mě chlápek a já se docela odvážně vydal po pěšině k Šlupajzovi.
S každym krokem mi odvaha přibejvala, a když jsem došel k Šlupajzovi, byl jsem už stejně velikej jako ten chlápek. Nebo aspoň se mi to tak zdálo. Místo toho, abych si vzal psa a pelášil domů, jsem úplně drze chlapíka obešel a vlezl do vrat. Vůbec nevim, co mě to popadlo. Jako kdyby mě tam něco táhlo.
Až pozdějc mi Luboš vysvětlil, že to mě tam táhla moje kovářská krev. V tom tunelu totiž nebylo žádný peklo, ale kovárna!
13
A tak se stalo, že mě Luboš vzal do učení. Od minulýho tejdne jsem kovářskej učeň. A Luboš je dost zkušenej kovář, kterej mi toho hodně povídá, a já si to sem teď všechno zapíšu, abych na nic z toho nezapomněl.
14
Kovárna
První den v kovárně byl pro mě strašně vzrušující, chtěl jsem si všechno prohlídnout, prozkoumat a ošahat. Lubošova kovárna je malá chajda, kde má každej kousek železa svoje místo.
Měl jsem spoustu otázek a v tom šeru jsem občas do něčeho drcnul, a když jsem převrhnul kýbl s kovářskou vodou, Luboš odložil nářadí a odešel. Co teď? Moc jsem nevěděl, jestli mám jít za ním, nebo vytřít tu rozlitou vodu. Navíc podlaha v kovárně byla jen z udupaný hlíny a hadr jsem nikde neviděl. Já tehdy Luboše totiž ještě neznal a on toho při práci moc nenamluvil.
Srazili jsme se u dveří. Nesl velikej špalek, kterej s buchnutím složil mezi výheň a kovadlinu: „Tak hele, co kdybys prozatím seděl tady?“ Ale na odpověď ani nečekal a začal rozhrabovat uhlí.
Posadil jsem se teda na špalek a hned jsem se Luboše zeptal, proč nemá v kovárně nějaký okno, zdálo se mi, že je tam na práci tma.
A on se uchechtl. V kovárně totiž MUSÍ být šero. Aby bylo hezky vidět, jak moc je železo žhavý a kdy je potřeba ho zase ohřát v ohni.
15
Podle barvy rozžhavenýho železa se totiž pozná, kolik má stupňů a jestli se bude dobře kovat. Když je totiž železo moc studený, špatně se ohýbá a tvaruje. a když se kovář zasní nebo zapovídá a železo nažhaví moc, může ho spálit. A to se celý kus musí zahodit.
Proto při práci Luboš moc nemluví. Vypráví mi až pak. Po práci.
Luboš to nazval odpoledním dýchánkem. Pijeme kopřivovej čaj, sedíme před kovárnou a já se můžu ptát na všecko, co mě napadá, a Luboš mi to vysvětluje. Myslim, že si se mnou povídá
18
rád. Září mu přitom oči, jako když uhodíte kladivem do nažhavenýho železa a jiskry se rozprsknou do všech stran.
Ten první večer, než jsem šel domů, Luboš povídá: „Máš rád třešně?“
Abyste věděli, já třešně úplně zbožňuju, jenže jak to ví Luboš? Není snad přece trochu čarovnej?
„Máma mi občas říká špaček, klidně ozobu celou třešeň, co máme na zahradě, za jedno odpoledne!“
„Železo se nejlíp kove, když má barvu jako třešeň uvnitř. Až skoro doběla. Když je červený, jako šlupka, tak už vystydlo a je potřeba ho znovu šoupnout do výhně a nahřát. Musíme pracovat rychle,“ mlaskl si Luboš a šel pokračovat v práci. Vydal jsem se domů a nemohl jsem se dočkat, až to všecko povim Šlupajzovi.
A taky mámě a tátovi.
19
Výheň
Doma jsme se domluvili, že do kovárny budu chodit ve středu.
A tak jsem se hned tu příští vydal podél řeky. Těšil jsem se do zatáčky, až ucejtim tu zvláštní vůni, kterou jsem začínal mít rád.
Vůni pálenýho uhlí, síry a taky železa. Měl jsem zas spoustu otázek a byl jsem jak na trní. Ale v zatáčce jsem žádnou vůni necejtil, a tak mě popadl strach. Strach strachoucí, až jsem přidal do kroku a dočista jsem běžel.
Luboš na mě zapomněl? Nebo se mu něco stalo? Co když se mi to celý jenom zdálo?
Po štěrku, po pěšince, kolem trnky doleva, otevřít vrata a proběhnout tunelem mi zabralo jenom pár vteřin. Šlupajze jsem tehdy do kovárny nevodil. Ale kdyby se mnou Šlupajz byl, tak by mi v žádnym případě nestačil. To je jistý.
Celej udejchanej jsem zabočil k boudě s kovárnou. Nemohl jsem popadnout dech, funěl jsem jako stádo bizonů a srdce mi bušilo víc než největší Lubošovo kladivo na kovadlině. A Luboš si ale úplně v pohodičce odpočíval, vyhříval se před kovárnou v jarním slunci, oči zavřený.
20
Kouknul jsem na komín, ale žádnej kouř z něj nešel. Touhle dobou měl přece Luboš v kožený zástěře žhavit železo do běla, a místo toho si tu jenom tak sedí.
„Dneska nebudem kovat?“ vyhrkl jsem docela zhurta, protože mě to rozladilo.
„Jasně že jo, ale dneska topíš ty,“ po očku po mně kouknul Luboš a protáhl si záda. „Zatopit ve výhni, to je to úplně první, co musíš umět. Jinak bys nic nevykoval.“
Tak a teď bych vám měl vysvětlit, cože je to ta VÝHEŇ. Protože to je hodně důležitý a zajímavý.
Výheň je taková tlama, žhavá huba, která se musí pořád krmit uhlím a taky se musí opečovávat.
Speciální je v tom, že v jednom místečku, z jednoho ohýnku, se dá udělat obrovsky vysoká teplota, která žhaví železo jak čert. A to my kováři potřebujeme.
Existuje víc druhů výhní, ale všechny musí mít komín, tlamu na žhavé uhlí a spodní přívod vzduchu. Dřív se dovnitř vzduch vháněl koženými měchy, teď už mají kováři spíš ventilátory, takový větráčky na elektřinu, který zespodu vzduch do středu ohně přivádí.
A tak jsem se dal do topení. Začátek je popravdě docela podobnej, jako když si chcete udělat ohníček na buřty. Jen tam pak musíte ve správnej moment přidat uhlí, který zbylo ve výhni z minula. Je to uhlí zkoksovatělý, lehoučký a suchoučký, vysvětlil
21
mi Luboš. Jen co se v ohníčku nahřeje a nažhaví, přidá se už kamenný uhlí (o tom vám taky chci něco povědět) a výheň brzo sálá o sto šest.
A ještě jeden zádrhel to má. Než se zahřeje komín a začne tahat kouř z výhně, strašně to čoudí. Výheň totiž nemá dvířka jako kamna, kde byste kouř přibouchli a počkali, až se oheň rozhoří. Tady se kouř valí do všech stran.
„Teď se půjdem na chvíli projít, než si kouř najde cestu komínem,“ řekl Luboš a já jsem byl rád, poněvadž jsem byl už úplně vyuzenej.
Ten den jsme kovali nožičky k věšáku a já si nakonec vykoval svoji úplně první věc. SKOBU! Doma jsem si ji zatloukl nad postel a pověsil na ni svou sbírku ulit.
22
Voda
Po práci se musí v kovárně uklidit. To je moje nejmíň oblíbená část, tak se o tom nebudu rozepisovat.
Vypnout větráček pod výhní, pověsit nářadí na stěny a další takový ty porovnávací záležitosti…
Zrovna jsem se chystal vylejt vodu z kýble, když mě Luboš zastavil: „Franto, počkej, to né. Kovářská voda je posvátná, my kováři si necháváme pořád tu stejnou.“
Na dýchánku mi pak vysvětloval: „Kovářství, to je řemeslo ohně a vody. Musíš vědět, kdy železo zchladit.“
Když Luboš železo zchladí, vyhrne se z kýble oblak voňavé páry. Ale není to jen trik. Železo se ve vodě chladí, aby získalo svoji tvrdost.
Občas se polejou jen nějaký malý kousky, který nechceme dál žhavit a kovat.
Třeba ozdobná spirálka na konci klíče, tu vykoveme první a pak už je potřeba soustředit se na samotnej klíč. Spirálku polejeme naběračkou, aby se už dál nežhavila a nespálila. Je už přece hotová.
23
Taky některý nástroje se během práce musí chladit, protože třeba takovej sekáč, kterym se přesekává žhavý železo, tak ten se při sekání od žhavýho železa nahřeje a mohl by ztratit svoji tvrdost – vyžíhat se. Proto se mezi sekáním máčí v kýblu, aby zůstal studenej a pevnej.
To s tím kýblem mi nešlo pořád do hlavy: „A proč si tu vodu v kýbli necháváš?“
„Mno já nevim… asi je to pro štěstí,“ přemejšlel Luboš. „Je to prostě takovej zvyk. Občas musim do kýble trochu přilejt, protože voda se při práci odpařuje, ale ten základ tam nechávám pořád stejnej. Dřív si pro kovářskou vodu chodily ženský jako pro lék, aby mohly mít děti. Kovářská voda totiž obsahuje úplně malinkatý částečky železa, který občas někomu v těle chyběj.“
Takže v těle je taky železo. No to mě podrž. Vzpomněl jsem si na to hned večer, když jsem mámě pomáhal krájet mrkev a říznul se. Strčil jsem si prst do pusy a cejtil kovárnu!
Takže já mám železa rozhodně dost.
24
Kovadlina a kladivo
Další důležitá věc, která nesmí v kovárně chybět, je kovadlina.
U Luboše pyšně stojí na velikym špalku, kousek od výhně. Mně pro ten svůj roh připomíná nosorožce. Luboš ji mezi prací občas pohladí: „Jsme tu spolu od začátku…“
Nářadí má Luboš v kovárně spoustu, ale tahle obryně je jen jedna. „Kovadlinu si kovář vybírá hlavně podle váhy, když je dost těžká, bude dobrá,“ něžně Luboš poplácává kovadlinu. Může mít různý tvary, ale určitě musí mít roh, na kterým se ohýbá, a taky čtvercový otvor na zápustky a kulatou dírku na prorážení děr.
Představte si, že by měla vážit čtyřicetkrát víc než kladivo, se kterym kovář nejčastějc ková!
Když kovář zakládá kovárnu, musí si sehnat kovadlinu a kladivo. Ostatní nástroje si časem vyrobí sám.
Hlavní kladivo by nemělo bejt moc těžký, aby se kovář neunavil, zato má delší násadu, aby s ním mohl pořádně máchnout.
„Dneska máme hodně speciální práci,“ pověděl mi jednou Luboš tajemně. Byl jsem strašně zvědavej, co má dneska za lubem, ale
26
Anglická
Francouzská
Rohatina
Přenosná kovadlina
Trnem se zabodne do země nebo špalku
Roh Kalená hrozně tvrdá ploška Zápustkový otvor
Šrouby pro přidělání na špalek