Rezková Šrámek Vlková TO JE METRO, ČÉČE!
Pražské metro určitě znáte vy, vaše babička i máma. Třeba s ním každý den jezdíte do školy, do práce nebo na nákup. Ale víte, že je to místo plné zajímavostí, tajemství, nápadů a dobrodružství? Seznamte se s Karlem Kroupou nejmladším a jeho svérázným dědečkem a ponořte se spolu s nimi do chodeb, tunelů, historie i současnosti podzemní dráhy. Zkuste si vypočítat, kam až byste dojeli, kdybyste všechny trasy pospojovali do jediné. Co se děje v metru v noci? A myslíte, že straší ve Strašnické? Knížka plná ilustrací, plánků a komiksů představuje pražské metro jako úžasnou stavbu i skvělý dopravní prostředek. A protože spojuje zasvěcené vyprávění s veselým příběhem, čeká na čtenáře a čtenářky pořádná jízda.
Milada Rezková
Jan Šrámek Veronika Vlková
METRO_PREDNI_PREDSADKA.indd 2-3
29/10/2019 09:22
METRO_PREDNI_PREDSADKA.indd 2-3
29/10/2019 09:22
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 1
30/10/2019 12:21
To je metro, čéče!
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 3
30/10/2019 12:21
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 4
30/10/2019 12:21
Paseka
O T
E J
METRO, ČÉČE!
Na
ps
al
a
M
ila
da
Re
zk ov á
Ilustrovali Jan Šrámek a Veronika Vlková
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 5
30/10/2019 12:21
Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky
Text © Milada Rezková, 2019 Illustrations © Jan Šrámek, Veronika Vlková, 2019 ISBN 978-80-7432-944-9
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 6
30/10/2019 12:21
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 7
30/10/2019 12:21
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 8
30/10/2019 12:21
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 9
30/10/2019 12:21
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 14
30/10/2019 12:21
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 15
30/10/2019 12:21
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 16
30/10/2019 12:21
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 17
30/10/2019 12:21
„Dědečku!“ Rozběhl jsem se k němu rychlostí geparda. To je 96–100 km/hod. Děda měří metr sedmdesát tři centimetrů, což je jenom o metr víc, než měří jeho plnovous. Obličej má pomuchlaný jako novinový papír, kterým maminka leští zrcadla v koupelně. Málem jsem ho srazil k zemi. Ale nezlobil se. Zářivě se na mě usmál porcelánovými zuby a řekl, ať prý se těším, že dnes něco uvidím. A já se těšil. Čím dál tím víc. Vykročili jsme oba levou nohou. On rozvážně, s elegantní hůlkou v ruce. Já skákal jako na gumičce. „Kam jdeme? A co tam bude?“ bombardoval jsem dědu otázkami.
Kapitola 1
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 18
18 30/10/2019 12:21
„Vedu tě někam, kde stroje vykopaly do země velikou díru, čéče. Do ní se vejde celý jeden svět. Najdeš tam schody, které jezdí… Koleje a vlaky… Tajné chodby, tunely a bunkry. Potkáme známé lidi a pak cizí, kteří se nikdy neviděli a už se asi ani nepotkají. Slunce tam nesvítí, ale často zafičí vítr, že létají klobouky. Je to místo setkávání, loučení, vyčkávání a spěchu. A je to taky prostor pro nové technologie a pouliční umění. Moře tajemství, která spolu zkusíme a musíme prozkoumat, čéče.“ „Metro,“ vydechl jsem trochu zklamaně, když jsme stáli u automatu na jízdenky. „Přesně tak,“ souhlasil děda pevným hlasem objevitele. „Metro znám, dědečku.“ Nechtěl jsem se ho dotknout, ale v tu chvíli mi to vážně nepřipadalo nic moc extra. Víte, kolikrát jsem jel metrem? Aspoň tisíckrát! „Pche!“ uchichtl se děda pod plnovous, který vypadal jako sousedovic jezevčík Čita. „Víš, jak se mi mezi kamarády říká, Karlíku?“ „Krtek... myslím,“ odvětil jsem nesměle. „Správně, chlape!“ pokýval staroušek plešatou hlavou, ze které nikdy nesundával plátěnou kšiltovku. „To proto, že odjaktěživa pracuju v metru. Zažil jsem tady úplně všechno, čéče. Pamatuju si, když v novinách psali, že se chystá první výkop. Byl jsem se podívat, když stavitelé doopravdy prvně dloubli lopatou do země. Vzpomínám na slavnostní otevření a byl jsem to já, kdo řídil jeden z prvních nových vlaků. Léta jsem pak vozil lidi podzemní dráhou sem a tam. Do práce, z práce, k lékaři, na fotbal, za kamarádkou na kafe… Znám tady každý kámen, každý kabel a každou podzemní myš neboli potkana.“
19 METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 19
Kapitola 1
30/10/2019 12:21
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 20
30/10/2019 12:21
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 21
30/10/2019 12:21
Trochu jsem se oklepal. „Jo, i ti tady jsou,“ doplnil děda neohroženě. Koukal jsem na dědu maličko nedůvěřivě. Nevytahuje se přede mnou trochu? Ale mlčel jsem, abych ho neurazil, nebo tak něco. „Moc mi nevěříš, viď?“ culil se poťouchle. „Tak schválně, čéče! Zeptej se mě na něco. Na cokoliv ohledně metra!“ „Tak jo!“ souhlasil jsem bojovně, ale sám se sebou jsem uzavřel domluvu, že začnu zlehka. Abych toho chlupatého vejtahu moc neztrapnil. „Kolik má pražské metro linek?“ „Chceš mě snad urazit, Karle?“ zahřměl děda zlověstně. „To snad ví každé malé dítě, že v provozu jsou tři linky! Jmenují se jako první písmena abecedy: A, B, C. Každá je značena jednou barvou. A – zelená, B – žlutá, C – červená. A teď se pořádně snaž, ty kluku neduživá! Máš na víc!“ „Dobrá, jak si přeješ, starouši!“ zabručel jsem si pod vousy. Pak mi ale došlo, že já žádné vousy nemám, tak jsem si to pro jistotu zabručel ještě jednou, tentokrát do rukávu. Vypukla přestřelka otázek a odpovědí. Bylo to jako na Divokém západě! Já střílel přesně a zákeřně se snažil zasáhnout cíl. Jinými slovy, nachytat dědu na švestkách. Jinými slovy, načapat ho při tom, že na některou moji metro-otázku nezná odpověď. Děda se držel jako indiánský kůň! Kličkoval před kulkami mých dotazů hbitostí mladého Old Shatterhanda. Sázel přede mne jednu bezchybnou odpověď za druhou a ani se u toho nezpotil.
Kapitola 1
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 22
22 30/10/2019 12:21
Kolik má metro stanic?
Jak jsou dlouhé všechny koleje dohromady?
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 23
61.
65,2 kilometru.
30/10/2019 12:21
Počet vozů? 730.
Jak? Na co metro jezdí?
Na elektřinu, čéče.
Proud je odebírán z boční kolejnice. Tutově?
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 24
Ať mě chytí revizor, jestli kecám.
30/10/2019 12:21
To už jsme stáli na peroně. Hned vedle prosklené kukaně, kam není dovnitř pořádně vidět. Kolikrát mě už napadlo: Kdo tam sedí? A co tam asi dělá? Po pravdě řečeno mi to vždycky připadalo dost podezřelé. Určitě se tam děje něco nekalého. Zloději si v té budce rozdělují kořist! Všechno, co ukradnou, si tady schovají a večer se podělí fifty fifty. Nebo tam falešní revizoři mastí karty. O peníze! No jasně! A to je hazard a tam já teda nejdu… „Dědo, já… já…“ zakoktal jsem se… A šup, už jsem byl vevnitř. V boudě neřesti. „Ahoj, Tukane,“ pozdravil děda pána s největším nosem, jaký jsem kdy viděl. Se zaujetím chroupal slunečnicová semínka. U toho se houpal na koženkovém kancelářském křesle, kterému muselo být přinejmenším stejně jako dědovi. Ze všech stran bylo popraskané a olepené izolepou, jak se ho místní kutilové snažili donekonečna opravovat. „Ahoj, Krtku,“ odpověděl pan Tukan na pozdrav a zvedl jeden z telefonů, které měl před sebou. „Tukan! Jasně! Rozumím!“ Zavěsil. „To je náš mladej,“ představil mě děda. „Bude sem teď se mnou chodit každou středu.“ „Máš bezva pomocníka,“ ocenil moji přítomnost Tukan. Předal dědovi svazek klíčů, papíry, sundal sako a čepici. „Tak zlomte vaz! Nashle, Krtku! Zdar, Krtečku!“ pokynul na rozloučenou směrem ke mně a frnk, byl pryč.
25 METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 25
Kapitola 1
30/10/2019 12:21
Pamatuj si, čéče, že když není dozorčího metra nikde vidět...
... tak pravděpodobně všechno šlape, jak má.
Vykukujeme z kukaně jenom tehdy... ... když je něco v nepořádku.
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 26
30/10/2019 12:21
„My jsme tu sami, dědo?“ „No,“ odvětil dědeček. „A to můžeme?“ zjišťoval jsem. „Proč bychom nemohli, čéče?“ nedal se děda. „Když tu nepracujeme.“ Stařík se napřímil, jako když se kůň vzepře na zadní. „Ty tady nepracuješ! Já jsem tady zaměstnán už 43 let.“ Pane jo, takže žádný hazard! Tady sedí dozorčí! A můj dědeček je jedním z nich. Jenže co tady vlastně celý den dozoruje? „Já tady, čéče, hlídám, aby bylo všechno v cajku. Aby lidem na nástupišti nehrozilo žádné nebezpečí. A aby správně jezdily všechny eskalátory.“ Je mi to jasné! Můj děda hlídá pasažéry podzemní dráhy před útoky krvelačných zombie! Vždycky jsme si s klukama ve družině říkali, kde ty mršky asi žijí. A já na to přišel. V tunelu metra! Skočil jsem dědovi kolem krku a prosil ho, aby mi nějakého zombíka chytil, až ho příště potká. „To by šlo,“ souhlasil dědeček. „Až doteď jsem tu sice žádného neviděl, ale to pšouk taky ne, a vím, že existuje,“ řehtal se z plných plic.
27 METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 27
Kapitola 1
30/10/2019 12:21
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 28
30/10/2019 12:22
Kapitola 1
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 29
30/10/2019 12:22
„K čemu slouží tahle věc?“ ptám se a ukazuju na zařízení, které vypadá jako ovládací pult kosmické rakety. „To je vlakový dispečer. Poví nám, podle kterého grafikonu se dnes jezdí,“ vysvětluje děda a v počítači mi ukazuje různě promotané barevné čáry na šedivém pozadí. „Dovol, abych ti představil grafikon. Zobrazuje jízdy všech vlaků po tratích,“ hlásí slavnostně dozorčí Krtek a prstem drandí po obrazovce. Pronásleduje jednu z vlakových souprav, která právě vyráží z Kačerova na Pankrác. Je to paráda! Sotva se stihnu nadechnout, a leze ze mě další otázka: „K čemu jsou dobré tyhle dva telefony?“ „Tak to ti vysvětlím naprosto přesně. Tenhle je účastnický. Tím se dovolám kamkoli, na všechny linky pražských dopravních podniků. Tady tím druhým, místním, dokážu komunikovat se sousedními stanicemi.“ To je náramné! Metro mi po dnešku připadá asi tak stomilionkrát zajímavější než dřív! Možná stejně dobré jako planeta Merkur. Beztak mi to ale nedá a ptám se dědy, zda se v práci přeci jenom někdy trošku nenudí. „Slovo nuda nemám ve slovníku, čéče!“ vyvede mne starý pán z omylu dřív, než řeknu kolej. „Čas od času se stane, že mi zaklepe na okénko starší člověk, že se bojí eskalátorů. A víš proč, čéče? Protože jedou moc rychle! A prý jestli bych je nemohl vypnout, aby si bezpečně nastoupil. Jenže to já bohužel nemůžu. Víš, co si tady někdy užijeme legrace? Třeba koukej na ta skla. My zevnitř vidíme ven, ale zvenku vypadají jako zrcadla, kterými dovnitř vidět není. Alespoň ne, pokud nestojíš úplně blízko. To bys nevěřil, kolik lidí na to zapomene.“
Kapitola 1
METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 30
30 30/10/2019 12:22
No jo. Ke sklu zrovna přistoupila nějaká zlatovlasá slečna a češe si vlasy. Kření se, nakrucuje! A my s dědou se smějeme jako malí, což se může, protože já ještě celkem malej jsem. „K popukání je sledovat, jak se leknou, když se přiblíží ke sklu třeba na dvacet centimetrů. Najednou vidí, že je celou dobu pozoruju,“ řehní se děda. „Čas od času si tu parádnice malují na obličej, co nestihly doma. A pánové si sem tam, jako před zrcadlem, zapínají poklopec.“ „Nene!?“ mlátím se smíchy do kolen. „Ať spadnu do kolejiště, jestli přeháním!“ směje se děda se mnou a na znamení přísahy mi před očima mává dvěma nasliněnými prsty srovnanými do písmene V. Pak jukne na hodinky. „Jejda! To to uteklo, kluku můj zlatej, musíme domů. Ať nemáme hned první den průšvih, že jdeme pozdě.“
31 METRO_BLOK_UPRAVENE_PAGES.indd 31
Kapitola 1
30/10/2019 12:22