Álvaro Enrigue: Náhlá smrt / ukázka by Nakladatelství Paseka

nรกhlรก smrt

h รก

รก l

PŘELOŽIL MICHAL BRABEC

Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky

HUBEŇOUŘE LUISELLIOVÉ. TŘEM GARCÍŮM: MAIE, MIQUIMU, DY. HERNÁNU SÁNCHEZI DE PINILLOSOVI, JENŽ MĚ NAUČIL ČÍST.

Tenisky nejsou jen obyčejné sportovní boty, ale jak sám název napovídá, šlo předně o boty na tenis, který byl společně s šermem — svým nejbližším příbuzným — vůbec prvním sportem, jehož provozování vyžadovalo zvláštní obuv. Biskup Edmund Lacey z anglického Exeteru tuto hru roku 1451 definoval s týmž potlačovaným hněvem, s jakým se matka zmiňovala o mých neustále se rozpadajících converskách z mládí. V jeho veřejných prohlášeních se slovo „tenys“ — psáno v lidové podobě — pojí s větami majícími nakyslou vůni soudních spisů: Ad ludum pile vulgaritem tenys nuncupatum, prophanis colloquiis et iuramentis, vanis et sepissime periuriis illicitis, sepius rixas, neboli míčovou hru plebsem zvanou tenis, často provázejí světské rozhovory a nadávky, marná a nehodná křivácká svědectví, mnohdy i rvačky. V exeterském kolegiátním kostele Panny Marie využívala skupinka noviců k hraní zápasů proti místním jinochům zastřešený prostor křížových chodeb. Tehdejší tenis byl mnohem divočejší, halasnější než dnes: jedni útočili, druzí bránili, hrálo se bez sítě i bez čar, body se získávaly s pomocí drápanců i kousanců, a sice vstřelením míče do kapsovitého otvoru ve zdi. Jelikož se jednalo o sport vymyšlený středomořskými mnichy, nesl v sobě spasitelské konotace: útočili andělé, bránili ďáblové. Byla to otázka smrti a záhrobního 9

života. Míček byl alegorií ducha, který se na cestě mezi dobrem a zlem snaží proklouznout do nebe, přičemž poslové pekel mu nadbíhají. Alegorií duše rozervané jako moje tenisky. Bouřlivák Michelangelo Merisi da Caravaggio, barokní malíř a velmi vášnivý hráč tenisu, strávil konec života ve vyhnanství kvůli tomu, že po něm na dvorci zůstal protivník se zabodnutým mečem v těle. Ulice, v níž se zločin odehrál, se na paměť události dodnes jmenuje „via della pallacorda“, tedy „ulice provazu a míčku“. V Římě byl odsouzen k trestu smrti stětím a jako psanec žil dlouhá léta na útěku mezi Nea polí, Sicílií a Maltou. Mezi jednotlivými obrazy na zakázku maloval děsivá plátna s námětem popravy, kdy jako předlohu sťatých hlav použil svou vlastní. Zasílal je papeži či příslušným zmocněncům jako výraz oddanosti a doufal, že tím získá milost. Jeho samotného později, ve věku osmatřiceti let, pobodal na toskánské pláži v Porto Ercole nájemný vrah z řad maltézských rytířů. Mečem a dýkou sice Caravaggio vládl stejně mistrně jako štětci a tenisovou pálkou, ale stižen otravou olovem a halucinacemi v důsledku sifilidy neměl šanci se bránit. Sepius rixas. To už byl omilostněn a mířil konečně zpátky do Říma. Před lety jsem se účastnil jednoho ze tří set tisíců knižních veletrhů, které se v hispánském světě konají týden co týden. Jednomu místnímu literárnímu kritikovi jsem přišel tak nesnesitelný, že si na mou adresu nedokázal odpustit sžíravou kritiku. Jelikož neměl čas, anebo tolik potřebnou energii, aby knihu přečetl a následně rozcupoval, zveřejnil na svém blogu článek: „Jak se opovažuje před nás předstoupit v takto ošuntělých teniskách!?“ Vanis et sepissime periuriis illicitis! To, že se lidé, kteří se cítí být ztělesněním jakéhokoli druhu autority, navážejí do tenisu, potažmo tenisek, je normální. I já sám se často obouvám do adidasek svého dospívají 10

cího syna, a přitom stav mých tenisek není o nic lepší. Lpíme na nich do té doby, než začne pršet a chůze v nich se promění v utrpení. Osoby ve vůdčím postavení je však nenávidí, protože vůči jejich záměrům jsou zcela nepropustné. V úvodním dějství britské renesanční komedie Eastward Ho na jeviště vstoupí sluha jménem Quicksilver, je zahalený do pláště a na nohou má trepky — kecky s podrážkou ze silné vlny, které jsou prvním předchůdcem našich tenisek. Pán v tom spatřuje znamení pokleslosti a celý znepokojený tím, že se chlapec řítí do světa vykuků, sázkařů a vrahounů, mu nadzdvihne plášť. Za jeho opaskem najde meč a tenisovou raketu. To máme další z řady autorit — matka, kritik, biskup, šéf —, která zásadní nedostatky druhého spatřuje v jeho sportovní obuvi. Když kůže našich bot ztratí lesk, vezmeme je k obuvníkovi do správky, aby jim navrátil smutnou novotu obličeje po zákroku plastického chirurga. Tenisky jsou ovšem jedinečné kousky: nejdou spravit, jejich hodnota se odvíjí od jizev způsobených našimi špatnými kroky. Můj první pár conversek stihla náhlá smrt. Jednou jsem se vrátil ze střední a byly fuč, matka mi je vyhodila. Nemyslím si, že je náhoda, že když v Mexiku hovoříme o něčí smrti, říkáme, že „natáhl tenisky“, že ho „vynesli teniskama napřed“. To jsme celí my, jsme v rozkladu, zatracení. Nosíme tenisky. Putujeme od zla k dobru, od štěstí k odpovědnosti, od žárlivosti k sexu. Jsme duše poletující z jedné strany hřiště na druhou. A tohle je podání.

prvnÍ sada, prvnÍ hra Mezi palcem, ukazovákem a prostředníkem levé ruky vnímal kožený obal míče. Jednou, dvakrát, třikrát s ním pinknul o dlažbu, zatímco v pravačce protáčel držadlo pálky. Pohledem přeměřil prostor hřiště a dával si načas: svit poledního slunce mu vzhledem k jeho kocovině připadal nesnesitelný. Zhluboka se nadechl: tenisový zápas, který měl právě vypuknout, byl soubojem na život a na smrt. Setřel si z čela krůpěje potu a znovu si mezi prsty levé ruky pohrál s míčkem. Byl to divný míč: velmi ohraný a změklý, trochu menší než obvykle, bytelný, a tedy bezpochyby z Francie; v porovnání se španělskými, vzduchem plněnými balónky, s nimiž byl zvyklý hrát, odskakoval divočeji. Pohlédl k zemi a špičkou chodidla setřel křídou namalovanou čáru, která vyznačovala konec jeho strany hřiště. Jeho kratší noha měla dopadnout kousek před čáru: moment překvapení, který ho činil neporazitelným s kordem, a nebyl důvod, proč by tomu s tenisovou raketou mělo být jinak. Zaslechl hlasitý smích protivníka, čekajícího na druhé straně provazu na příjem podání. Kdosi ze suity jeho pasáků k němu totiž prohodil cosi italsky. Přinejmenším jeden z nich mu byl povědomý: muž s výrazným nosem, zrzavými vousy a smutnýma očima — předloha ztvárňující postavu svatého výběrčího daní na obraze Povolání svatého Matouše, kterým 13

se coby svou nejnovější koupí pyšnil kostel San Luigi dei Francesi. Nadhodil si míček do vzduchu a zvolal „Tenez!“ Cítil, jak se struny z přírodního střívka rozkmitaly, když jej celou svou duší odpálil. Protivník sledoval míč letící na střechu galerie. Dopadl do jednoho z jejích rohů. Španěl se pousmál: jeho první podání bylo jedovaté, nehratelný míč. Lombarďan si před zápasem věřil, byl si jistý, že pajdavý básník mu nemůže být soupeřem. Rychle a štiplavě, tak jak Kastilci nabourávají zdi a vědomí, básník pronesl: „Lepší být mrzák než teplouš.“ Na druhé straně hřiště svým vtipem nikoho nepobavil. Zato vévoda mu coby starý zhýralec věnoval ze svého místa pod zastřešenou galerií nenápadný úsměv. Časem se tento básníkův tenisový sekundant stal příslušníkem španělského grandátu, k čemuž ho opravňoval jeho titul, ale do podzimu roku 1599 si stihl připsat jen tělesná zranění, poškodit jméno svého rodu, uvrhnout manželku do nejistoty a přivést královy chráněnce k šílenství. Byl to malý odvážný muž. Měl kulatý obličej, zašpičatělý, téměř komický nos, oči jako grapefruitové pecičky, díky čemuž se v jeho pohledu zračila ironie, i když byl zrovna dobře naložen, krátké, kudrnaté vlasy a pod nosem stěží znatelné vousy, které mu dodávaly ještě připitomělejší výraz, než jaký opravdu měl. Zápasu přihlížel — jak mu bylo ostatně vlastní — pohrdlivým, jízlivým pohledem, usazený pod dřevěnou arkádou, o jejíž střechu se musel míček odrazit, aby bylo podání platné. Lombarďan si stoupl na střed hřiště za podávací čáru. Zaujal postavení na příjmu a čekal na odskok Španělovy rány. Parta pobudů, kteří jej doprovázeli, tentokrát zachovala uctivé ticho. Básník znovu podal a opět zabodoval. Vyslal míč takřka kolmo na střechu, čímž se mu povedlo, že k soupeři dopadl do míst, kde ho nešlo vybrat. Vévoda ohlásil 14

stav: „30–Love,“ třebaže to v jeho podání znělo jako „lof “. Italové rozuměli dokonale. Sebejistotou posilněný Španěl si otřel dlaň pravé ruky o pumpky. V levačce protočil míček. Potil se tolik, že na něj ani nemusel plivnout, aby mu dal faleš. Nebylo to horkem, ale horečnatostí dostavující se v očistci zimničního chvění u těch, kteří přebrali a ještě se nedali do kupy. Zakroužil krkem, zavřel oči, rukávem si otřel tvář. Sevřel míček. Nebyl to obyčejný balónek; byl čímsi zvláštní, jako by to ani nebyl míček, spíš talisman. Pomyslel si, že právě proto jsou jeho podání tak zákeřná a že až je bude odvracet on, bude si muset dávat pozor na falše, které by míči mohl udělit podávající soupeř, neboť ten ho zná lépe. Pevně sevřel raketu a nadhodil si balónek. „Tenez!“ A odpálil ho tak prudce, že když kratší nohou opět dopadl na zem, ta se ještě ani nestačila pootočit. Míček vrtošivě odskočil od střechy galerie. Lombarďan se však po něm dobře natáhl. Španěl se ho pokusil dostat kraťasem, ale nepovedlo se mu to. Hrálo se dál: k jeho štěstí se balónek odrazil od jednoho ze sloupů a on jej po odskoku mohl krásně zasmečovat do hloubi hřiště. Řešení to bylo dobré, ale jeho provedení příliš pomalé, a překvapit soupeře byl jediný způsob, jak vyvážit jeho zkušenost s domácím hřištěm. Miláňan se bez potíží stihl vrátit a následně forhendem napálil míček tak, že básník už neměl šanci jej odehrát. „30–15,“ zvolal vévoda. Jediným zdrženlivým člověkem z Lombarďanovy družiny byl jeho sekundant, mlčenlivý profesor matematiky, jehož vzezření postaršího muže neodpovídalo jeho věku. Vstoupil na hřiště, aby místo, kam dopadl míček, označil křídou. Ještě než na zemi udělal křížek, obrá til se pohledem na Španělova ochranitele. Se strojenou lhostejností, zveličenou pokrčením ramen, vévoda potvrdil, že křížek zakreslil správně. 15

Básník se na podání nevrátil hned. Využil zdlouhavosti, s jakou profesor matematiky označoval místo na hrací ploše. „Hraje výborně,“ řekl vévoda básníkovi, když se k němu přiblížil. „Takovouhle lajnu nezahraješ, ani když budeš mít svůj den.“ Básník nadul tváře a mocně si odfrkl. „Nesmím prohrát,“ řekl. „To teda nesmíš,“ přitakal jeho podporovatel. Následující výměna byla dlouhá a urputná. Španěl se bránil přilepený u stěny a míče odvracel, jako by odolával útoku vojska. „Jdi proti, jdi proti,“ pokřikoval na něho co chvíli vévoda, jenže jakmile se dostal o kousíček dopředu, soupeř ho pokaždé zatlačil zpátky. V jednom zoufalém okamžiku musel dokonce odvracet forhendový úder tak, že se po něm natáhl bekhendem a skončil přetočený zády k soupeři — oku lahodící, ale nešikovně zahraný míč. Lombarďan si seběhl k provazu a znovu míč napálil tvrdě proti zdi. Jen těsně minul kapsu. Kdyby se strefil, hru by automaticky vyhrál. „30 oba,“ volal vévoda. „Parità,“ přitakal profesor. Básník zahájil výměnu úderem o hranu, od níž se míček vrtošivě odrazil do hřiště. Nechytatelné podání. „45-30, výhoda,“ volal vévoda. Matematik nevzrušeně přikývl. V souboji o následující bod převládla chytrost nad silou: básník se nenechal zahnat do kouta a nakonec sám donutil malíře, aby zahrál křižný míč. Nato prvním povedeným kraťasem výměnu ukončil. „Hra,“ zahlásil vévoda. „Cacce per Spagna,“ volal profesor.

PRAVIDLO

Raketa. Hra tato podobna jest baskické pelotě. Jeden brání a druhý útočí, poté naopak. Pakliže stav není rozhodnut, mezihrou určí se, kdož útočí a kdož brání, přičemž sada třetí tato náhlou smrtí zove se. Při podání jest nezbytno, aby míček ponejprv odrazil se o střechu galerie vedle hřiště, z kteréžto dopadnuvši na hrací plochu následně jest odehrán. Raketou též zove se pálka, s níž hra se provozuje; náčiní toto sestává z proděravělého dřeva, jehož střed protkán jest sítí silných strun vihuelových. Drže ji za rukojeť, míčky odehrávány jsou jejím úderem, velmi zprudka a silně prováděným. Raketa hrána jest na body a danou hru získává, kdož tři výměny v řadě anebo čtyři v úhrnu připíše si, avšak kdož kapsovitý otvor ve zdi zasáhne, hru tímto ihned získává. Slovník autorit. Madrid, 1726

poprava stětÍm Ráno 19. května 1536 vstával Jean Rombaud do nejzatracenější práce ze všech: jedním švihnutím meče měl stít Annu Boleynovou, markýzu z Pembroku a anglickou královnu, mladou krásku, která proměnila úžinu mezi Calais a Doverem v Atlantik. Neblaze proslulý Thomas Cromwell si pro něho nechal poslat z Francie jenom kvůli tomu. Ve strohém dopise jej žádal, aby si s sebou vzal svůj toledský meč — až zázračně jemně kovaný —, neboť má vykonat delikátní popravu. Rombaud nebyl ani milovaný, ani nepostradatelný. Tento nemravný krasavec s chladným humorem se pohyboval v úzkém okruhu velmi specializovaných pracovníků, kteří — chráněni sklopeným zrakem vyslanců, ministrů, tajemníků a dalších králových hodnostářů — mívali u renesančních dvorů na růžích ustláno. Jeho diskrétnost, krása a bezskrupulóznost ho přirozeně předurčovaly k jistým úkonům, o nichž se mezi všemi vědělo, ale nemluvilo, a bez takových to temných činností se politika zkrátka dělat nedala. Na člověka, jehož povoláním byla práce andělského zabijáka, se až nečekaně zálibně strojil: nosil drahé prsteny, vypasované kalhoty z bohatě prošívaného brokátu a královsky modré sametové košile, což neodpovídalo postavení bas tarda, jímž byl v každém smyslu toho slova. Měl kaštanově 18

hnědou, světlejšími pramínky protkanou kštici, do níž si vplétal podřadné šperky, o něž okradl své milenky porobené rozličnými zbraněmi, jimiž mu Bůh dal vládnout. Nikdo netušil, zdali je zamlklý proto, že je inteligentní, anebo proto, že je pitomec: v jeho tmavomodrých očích, s pokleslými vnějšími koutky, se nikdy nezračil soucit, ani jakákoli nevraživost. Rombaud byl navíc Francouz: zabít anglickou královnu pro něho nebyla slast ani hrdinství, spíš povinnost. Do Londýna ho Cromwell nechal zavolat proto, že mu díky této charakteristice připadal k vykonání onoho úkolu obzvláště hygienicky vhodný. Nebyl to král Jindřich, kdo stanovil, že jeho manželka zemře toledským mečem, a nikoli odpornou ranou sekyry, která zlámala vaz jejímu bratrovi, obviněnému ze souložnictví s královnou, což mu vyneslo rekordní počet tří rozsudků smrti: za urážku majestátu, za cizoložství a morální zvrhlost. To jen nikdo — dokonce ani takový ničema jako Thomas Crom well — nesnesl pomyšlení, aby krk, jako byl ten její, rozetnulo nedokonalé ostří sekyry. Ráno 19. května roku 1536 zašla Anna Boleynová na mši a ke zpovědi. Ještě než byla předána vrchnímu veliteli towerské Zelené věže, kde mělo být její tělo rozetnuto vedví, požádala, aby odřezáním jejích mohutných rudých copů a následným ostříháním dohola byly poctěny právě a pouze její dvorní dámy. Většina dochovaných portrétů, včetně jediné kopie jediného obrazu, o němž je známo, že byl zhotoven za jejího života — nachází se ve sbírce tudorovských portrétů na zámku Hever —, ji vyobrazuje jako ženu pyšnící se dlouhými, bujnými kadeřemi. Zdá se, že libidu krále Jindřicha nesvědčila královská ložnice, neboť zatímco při mimomanželských pletkách se činil, rozmnožovací povinnosti královského majestátu zanedbával. Pokud o tom někdo věděl své, byla to právě mar19

kýza z Pembroku, která s ním počala během jediného dne stráveného na venkově, když byl ještě ženat s předchozí královnou. Narodila se jim dcera, stejně krásná jako ona sama, a panovník ji zahrnoval bouřlivou, pro vrahy příznačnou něhou. Anna Boleynová tak vykročila na popraviště s vědomím, že její dcera Alžběta má reálnou šanci usednout na trůn, což se nakonec i stalo. Mučednické smrti se vydala vstříc zvesela a s vypočítavým výrazem. Její poslední slova, pronesená před svědky popravy, zněla takto: „Žádám Boha, aby ochraňoval krále a umožnil mu dlouhou vládu nad Anglií, neboť tato země nikdy neměla laskavějšího ani zbožnějšího panovníka.“ Co je na obnaženosti tak zvláštního, že z ní šílíme, když si je ve všech ohledech, teoreticky vzato, tolik podobná? Nahé by nás měly rozrušit jen nestvůry, a přece nás poblázní to, v čem je naše nahota stejná a všední. Dámy, doprovázející Boleynovou až do okamžiku samotného stětí, jí před výstupem na popraviště odstrojily límec. Rovněž z ní sňaly náhrdelníky. Nepociťovaly, že by jí zbavením závoje a účesu jakkoli ubraly na kráse: i bez vlasů byla stejně nádherná jako s nimi. Modravý odlesk její rozechvělé šíje čekající na zasazení rány vyvolal v Rombaudovi citové pohnutí. Dle vyprávění očitého svědka byl najatý vrah natolik laskav, že se dámu, jež před ním klečela obnažená od lopatek k temeni, pokusil překvapit. S vysoko napřaženým mečem, připraven bez lítosti tnout do královnina krku, roztržitě prohodil: „Neviděl někdo můj meč?“ Žena pokrčila rameny, snad úlevou, že by ji mohla spasit nějaká náhoda. Zavřel oči. Při rozetnutí jejích obratlů, chrupavek, měkkých tkání průdušnice a hltanu to mlasklo, jako když z láhve vína vylétne špunt. Měšec stříbrňáků, který mu po vykonané práci podal Thomas Cromwell, Rombaud s díky odmítl. Díval se sice do 20

očí muži, jehož intriky sesadily královnu z trůnu, ale promlouval ke všem zúčastněným, když prohlásil, že se úkolu zhostil jen proto, aby dámu ušetřil odporné smrti z rukou nějakého řezníka. Uctivě se uklonil směrem k ministrům a duchovním přihlížejícím popravě, a úprkem uháněl rovnou do Doveru. Již časně zrána mu totiž vrchní velitel stráže přibalil do koňské brašny královniny stočené copy. Rombaud byl vášnivý tenista a tento způsob platby se mu zdál postačující: vlasy lidí sprovozených ze světa na popravišti vykazovaly mimořádné vlastnosti, pro něž jejich cena mezi pařížskými výrobci míčků dosahovala astronomických výšin. Copy Anny Boleynové vydaly celkem na čtyři míčky, jež byly suverénně nejluxusnějším sportovním náčiním renesance.