Neviditelné řemeslo
Tajemství redakční práce
Jakub Sedláček a kolektiv
„Za co nás máte?“ Hunter S. Thompson
Neviditelné řemeslo
Uspořádal Jakub Sedláček
Paseka
Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury České republiky NEVIDITELNÉ ŘEMESLO Editor © Jakub Sedláček, 2023 Copyright © Miroslav Balaštík, 2023; Viktor Bezdíček, 2023; Petra Diestlerová, 2023; Joachim Dvořák, 2023; Lenka Jandáková, 2023; Jindřich Jůzl, 2023; Michal Kašpárek‚ 2023; Pavel Kořínek, 2023; František Kotleta, 2023; Petr Onufer, 2023; Lukáš Růžička, 2023; Jakub Sedláček, 2023; Eva Slámová – heirs, 1997, 2023; Zuzana Válková, 2023 Illustrations © Lukáš Fibrich, 2023 ISBN 978-80-7637-401-0
7
Obsah
Jakub Sedláček Eva Slámová Joachim Dvořák Viktor Bezdíček Petra Diestlerová Miroslav Balaštík Petr Onufer Jindřich Jůzl Lenka Jandáková Lukáš Růžička Pavel Kořínek František Kotleta Zuzana Válková Michal Kašpárek
Královská hra........................................ 9 Povolání: redaktor – pán i služebník..... 31 Živý organismus................................... 41 Pstruh v říčním proudu........................ 69 Nalezeno v překladu............................. 91 Zásuvka na stropě................................117 Osekat Gorgonu................................. 135 Tajné číslo na Kunderu....................... 157 Zbouraná pec..................................... 183 Systém................................................207 Otočte stránku.................................... 219 Ve stínu povídky.................................233 Lov perel............................................ 247 Dřinu strojům..................................... 271
Jakub Sedláček
Královská hra
„Redaktor je architektem v krajině tekutých písků“
Alici
11
Jakub Sedláček
o nevidět zazní výstřely. Teď však ještě večer plave v měkkých stínech a v poklidu. Podkrovnímu bytu vévodí rozměrný psací stůl a knihovna, oknem problikává v pravidelném rytmu neonová reklama. Mladý literát s pohlednou tváří a výraznými brýlemi si polohlasně předříkává a dopisuje poslední větu nejnovějšího šestákového příběhu. Úhledně srovnává listy rukopisu, když je náhle zaskočen čímsi hlasem. Zatím nikoho nevidíme, jen nad křeslem, které je obrácené zády, se vznášejí oblaka hustého cigaretového kouře. Sedí v něm spisovatelův fiktivní hrdina, lupič-gentleman Fred Flok, jenž jako by vyskočil ze stránek právě dokončeného románu. Ač nálada připomíná noirovou detektivku, sledujeme komedii Těžký život dobrodruha s Ladislavem Peškem v hlavní úloze. Snímek režiséra Martina Friče z roku 1941 rozehrává zábavnou partii na téma tvůrce a jeho odpovědnost vůči postavám, které přivedl na svět. To, co nás ale zajímá především, jsou slova, jimiž se filmový spisovatel Karel Kryšpín (aka Charles Crispin) snaží svého nezvaného návštěvníka vystrnadit z bytu. Dřív než se roztočí bláznivý kolotoč přestřelek, rvaček, nedorozumění a komediálních gagů, pronese rozdurděný Kryšpín k Flokovi: „Tak dost, na takové vtipy nemám kdy. Mám dnes večer důležitou schůzku.“ Pak bere do rukou koženou aktovku a vkládá do ní rukopis. Výstřel z revolveru, jenž znenadání rozbije okno, změní nejen líný proud Kryšpínova staromládeneckého života, ale i divákovo očekávání. Ten, s nímž se má spisovatel setkat, je
Královská hra
12
beznadějně zapomenut, vyobcován z vyprávění, a i když v dalších minutách snímku zamíří Kryšpín s aktovkou v podpaždí do podniku zvaného Hacienda, na důvod své schůzky si už nevzpomene ani on sám, ani filmaři. Domnívám se – ne, jsem přesvědčen! –, že v nočním baru se měl spisovatel setkat s nakladatelským redaktorem a předat mu své nejnovější dílo. Jenže stejně jako v životě i ve Fričově komedii se redaktor ztrácí kdesi za horizontem. Přestože si o něj dějová logika filmu říká (bylo třeba nějak dostat Kryšpína z jeho mansardy do víru velkoměstské noci), nakonec mu nebyl přidělen ani epizodní herecký part. Práci těch, kteří nejsou viděni, a přesto se bez nich příběhy neobejdou, je věnována tato kniha. Dobře zhodnocené chyby Představme si na okamžik, co by se stalo, kdyby náš spisovatel nebyl stržen kvapíkem bláznivé detektivní parodie, ale docela normálně se v baru Hacienda se svým redaktorem setkal a předal mu rukopis. Během dlouhých let práce v nakladatelství jsem pochopil, že i zdánlivě pokojné prostředí redakce („Vy si tam hlavně čtete, že,“ zajímají se občas lidé, když přijde řeč na mé zaměstnání) oplývá vzruchy jak vystřiženými z nějakého napínavého bijáku. Spisovatel Vladimír Thiele v půvabném vyprávění pro mládež Jak se dělá kniha (1957) – ještě půvabněji ilustrovaném Františkem Škodou – líčí redakci jako místo, v němž na odpovědné pracovníky číhá léčka skoro na každém kroku. „Tak pozor, tenhle pistolník má v ruce opakovací pistoli, a v tom je ta chyba,“ šklebí se například odborník na historické zbraně nad kresbami k příběhům z doby americké občanské války. „Tenhle bubínkový systém byl vynalezen až o řadu let později.“ A trvá na tom, aby byla chyba opravena. „Řekne se třeba – dobrodružná knížka,“ pokračuje Thie le. „Člověk s ustrnutím vidí, co je třeba vědomostí: kdy byl
13
Jakub Sedláček
objeven střelný prach, kdy byly prvně vyráběny pušky vintovky, winchestrovky, manlicherovky, kdy muškety, houfnice a já nevím, co ještě.“ Aby tomu bylo dobře rozuměno. Nároky, o kterých se Vladimír Thiele zmiňuje, automaticky neznamenají, že by měl každý redaktor vládnout podrobnými znalostmi ze všech oborů, které se dotýkají knih, jež zaštiťuje. Měl by však umět odhadnout, kdy je třeba odborníka k práci přizvat, a dokázat oslovit toho pravého. Vyžaduje to kritickou mysl a předvídavost; jde o to, vypěstovat si čich na možné problémy a umět jim předcházet. Kompetence, o které píšu, se však dá racionálně podchytit jen do určité míry. Při čtení rukopisu stačí nejasný pocit, že je v textu něco v nepořádku, aby redaktor zpozorněl, zastavil se a veden byť jen mlhavým tušením možných nedostatků začal zvažovat, jak postupovat dál. Říkejme tomu třeba intuice, ale nehledejme za tím nic nadpřirozeného. Taková schopnost se dá pěstovat. Ruku v ruce s tím, jak si správný redaktor s každou novou knihou rozšiřuje obzory, roste i vědomí jeho vlastních limitů. Příprava rukopisů k vydání v sobě nese zvláštní paradox. Čím víc a pečlivěji redaktor na textech pracuje, tím méně je vidět. A naopak tam, kde selže anebo zcela chybí (v textech špatně zredigovaných, nesouvislých, zmatečných, chybujících v rovině věcné, jazykové či pravopisné), jej nutkavě cítíme. Přesněji řečeno – cítíme jeho nepřítomnost. Role to není jenom paradoxní, je také nevděčná. O omylech a přehmatech, které redaktor „chytil“ a opravil, neví zpravidla nikdo další než on sám. Tedy, měl by o nich vědět také autor, i když komunikace nedostatků literárního dítka směrem k jeho duchovnímu otci by se měla odehrávat s taktem a empatií. Konečně diplomacie je kromě redakčního citu jedním z nezbytných nástrojů nakladatelského řemeslníka. Chyby, které přísnému redakčnímu sítu přesto uniknou a navždy se usídlí na tištěné stránce knihy, s železnou zákonitostí škodolibého osudu
41
Joachim Dvořák
Živý organismus
„Vydávat knihy bez nakladatele je jako vařit bez koření“
Ach, jak je dobré být mezi čtoucími lidmi. (R. M. Rilke: Zápisky Malta Lauridse Brigga, 1910; přel. Josef Suchý)
43
Joachim Dvořák
pisovatel svého nakladatele začne zpravidla nenávidět v okamžiku, kdy se nedaří – první recenzent ve vydané knize najde pár pravopisných chyb a druhý svou kritiku postaví na nepovedené grafické úpravě obálky. Trhliny ve vzájemném respektu způsobí nenaplněná očekávání z výše prodejů či mediální neviditelnost. Netrpělivý debutant se rozhodne objíždět okresní města, aby z každého zavolal, proč v místním knihkupectví jeho kniha není ve výloze. Autoři, kteří jsou naopak vidět, se brzy otrkají, ztratí skromnost a podléhají představě, že na nich nakladatel nehorázně vydělává, proto si další knihu nejspíš vydají sami. Walter Benjamin ve svých esejích potměšile připomíná, že spisovatelé jsou ve skutečnosti lidé, kteří nepíší knihy proto, že jsou chudí, ale proto, že jsou nespokojeni s knihami, které by si mohli koupit a nelíbí se jim. Vzájemné vztahy mezi autory a nakladateli se proměňují a neexistuje zaručený návod, jak je správně utvářet, pěstovat a udržet. Kopírují to, co známe z běžného života: od platonické touhy, naprosté zamilovanosti a okouzlení při namlouvání přes nadějné vyhlídky a netrpělivé očekávání po žárlivost na úspěch, strach z nedostatku pozornosti a ke konci až po naštvanost či nepříjemný rozchod, po němž zůstanou společně vydané knihy jako děti ve střídavé péči. Být součástí rodiny Můj oblíbený nakladatel je Roger W. Straus, spoluzakladatel legendární značky Farrar, Straus & Giroux, která byla pod jeho
Živý organismus
44
vedením označována za jeden z nejvybranějších a nejúspěšnějších literárních domů v Americe. Tradují se historky, jak spal se svými sekretářkami a že byl až příliš šetrný, ale Roger měl především upřímný zájem o autory a dokonalý literární vkus. Některým spisovatelům dovedl vyplatit dopředu vysokou zálohu na nenapsané dílo, a muselo být jasné, že se mu peníze nikdy nevrátí. Během téměř šedesátileté kariéry vydal nositele Nobelovy ceny Brodského, Eliota, Singera, Miłosze, Gordimerovou i Solženicyna, štěstí zkusil i s neznámými autory, když je všichni ostatní nakladatelé odmítli, například s Tomem Wolfem a Michaelem Cunninghamem. Na druhou stranu do konce života nepromluvil s Philipem Rothem, který ho opustil a odešel jinam, kde mu nabídli lepší smlouvu. Co tedy dělá nakladatelství skvělým? Snadnou odpovědí by mohlo být, že soustavnost, s jakou se dlouhodobě snaží vydávat hodnotné knihy. Strausovou obzvláště chytrou strategií bylo získávání malých nakladatelství, která měla dobré autory, ale obchodně se jim nedařilo. Když v roce 1955 přetáhl od konkurence elegantního intelektuála a editora Roberta Girouxe, přišli do FSG s ním i jeho autoři. Chtěli být součástí „rodiny“, kde se budou cítit dobře. Roger měl šarm, charisma a dokázal se obklopovat talentovanými lidmi. Mít tým, na který se dá spolehnout, který palubu vaši lodi neopustí, když se zhorší počasí a přestane fungovat navigace, je k nezaplacení. Podstatou dobrého nakladatelství je vzájemná důvěra, respekt a pocit, že vaše práce má smysl. Víra ve správný směr, kam chcete plout. Radost z objevování nových jmen i témat. A pochopitelně, když to všechno slušně vydělává, můžete investovat do dalších projektů. Představy lidí o nakladatelích jsou někdy liché. Možná by bez nich měli spisovatelé jednodušší život, napadne je. Vždyť dnes si přece může vydat knihu každý sám, nové technologie to skvěle umožňují. A navíc, nikdo do toho nebude mluvit. Ale to je možná právě ta chyba. Kvalitní redaktor je vedle odborné
45
Joachim Dvořák
erudice obdařen vysokou empatií, má pro autorovo psaní pochopení (přestože to nemusí být „jeho šálek čaje“) a plně rozumí tomu, jak je text vystavěn. Autora nepřepisuje. Není opravářem, ale mentorem. Není to handicap, když si necháme poradit od někoho, k němuž lze mít důvěru, respekt. To, že mluví do našich věcí, textů, plánů, nápadů, nám dává šanci se posouvat rychleji dál a vyhýbat se zbytečným slepým uličkám – i když paradoxně někdy je třeba pro kvalitní růst do některých zabloudit. Většina spisovatelů vítá sparing partnery, lektory, redaktory, kteří jim profesionálně naslouchají. Osobní kontakt, společná cesta při redakci rukopisu, vzájemná diskuze a inspirace jsou nenahraditelné. Nakladatelé navíc leckdy fungují pro své autory jako zpovědníci, bezplatní psychoterapeuti – tak blízké a otevřené vztahy mají. Je úplně jedno, jestli se spisovatel zrovna rozvádí, nešťastně se zamiloval, prochází tvůrčí krizí nebo „jen“ pochybuje o svém talentu. Vždyť jak přirozené jsou pro většinu z nás pochybování a nejistota. Ne pro všechny, jistě, někdo má tvůrčí ego tak neprůstřelné, že nesnese kritický komentář a odmítne jakékoliv rady. Já mám ovšem pocit, že kdyby ona interakce mezi nakladatelstvím a autorem zmizela, něco podstatného by se vytratilo. Jako když se rozhodnete vařit jen podle receptů z internetu a ještě bez koření. Správný nakladatel umí najít pro své autory vhodné redaktory, kteří dokážou komunikovat i tehdy, když se zrovna nepřipravuje nová kniha. Kdysi jsem vydávání knih jedné novinářce pro lepší pochopení přirovnal k fotbalu. Nakladatel je trenér, může být i majitelem klubu, a o své hráče musí umět pečovat. Ví, kdo co potřebuje, jak je tým složený, kdo je v čem silný, kdo častěji střídá a odpočívá, kdo na trénink nepřijde včas (nikdy nepošle text v dohodnutém termínu) a koho není dobré stavět na penalty, posílat do záře reflektorů zvědavých médií. Chápe, že každý nemusí chtít vystupovat na veřejnosti, aby vysvětloval, jak se mu hrálo, respektive psalo, a zda hrdina jeho nové prózy je skutečně podobný svému autorovi jen náhodou… A když
Viktor Bezdíček
Pstruh v říčním proudu
„Dílo si žádá celého člověka“
71
Viktor Bezdíček
si před třinácti lety položila paní učitelka na základní škole ve třídě, kam chodila naše dcera Veronika, otázku: „Co dělají vaši rodiče?“ Když jsme se ten den sešli doma u večeře, Verča si plačtivě postěžovala: „Proč nemůžete dělat něco normálního? Třeba u policie nebo u pokladny v Bille?!“ Řekněte, jak má chudák dítě vysvětlit něco takového jako význam slova redaktor? Jak, když je i obecná představa dospělých o náplni této práce stručně řečeno – žádná. Jedna z našich babiček říkávala, že z každé práce bolí tělo jinak. Znamená to snad, že z intelektuální práce bolí hlava? To jistě ne. Čas od času ale slýchám, jak lidé, kteří pracují hlavou, říkají: „Kdybych šel někam k pásu, nechám to tam a mám pak čistou hlavu.“ Každá práce je součástí identity, zdá se mi však, že práce redakční – podobně jako třeba učitelská nebo lékařská profese – ovládne člověka celého. Nejsem redaktorem, ale jsem redaktor, a když jdu do redakce, nikdy neříkám, že jdu do práce, ale zásadně vždycky do Paseky, tedy do mého nakladatelství, jako by to ani práce nebyla. Pochopitelně že se to dá odbýt slovem láska. S tímhle slovem je to ale komplikovanější. Redakční práci nezavřete při odchodu do čtyř stěn kanceláře, nosíte ji v té „bolavé“ hlavě stále s sebou. Otázky a témata vás napadají nejen nad knihami nebo jinými médii, ale také s kamarády v hospodě u piva, při každodenních nebo méně každodenních úkonech, jako je štípání dříví. Pro mne je asi nejvýživnějším zdrojem nápadů běh lesem. Paradoxně, ale nejspíš přirozeně se myšlenky rodí právě v okamžiku, kdy je takzvaně za tu hlavu hodíte. Zná to každý, kdo tou hlavou pracuje.
Pstruh v říčním proudu
72
Intenzivní duševní práce přináší z mého pohledu paradoxy s až „filozofickým“ přesahem. Zkusím se do nich nezamotat, i když jsou spletité. Lidové moudro naší babičky nepochybně platí. Ale proč mě teda z redakční práce bolí nejvíc zrovna záda? A jak to, že duševní práci fyzická aktivita tak občerstvuje a tolik jí prospívá? Skoro si myslím, že karteziánské odloučení vědomí od tělesnosti je v dějinách myšlení jednou z nejfalešnějších stop. Možná měl tenhle rozštěp Descartes. Možná „myslel, tedy byl“, já ale určitě „rediguju, tedy mě bolí záda“ a „bolí mě záda, tedy jsem“. A jsou i jiné důvody, proč hlasuju proti francouzskému filozofovi a za nerozdílnou jednotu zahrnující tělo i duši. Můj pracovní den začíná kávovým rituálem. Není sice tak náročný jako tradiční rituál etiopský – ten prý trvá i půl dne, to by asi v Pasece nebyli rádi –, je však obligátní a nepřekročitelný. Moje duše vzlétá na křídlech kávové vůně. A řekli byste snad, že je káva o to méně fyzická? A není nakonec i sama kniha, tělesná od papíru až po tištěné znaky, argumentem proti oddělování duchovna od fyzického světa? Redakční přepínač I zakladatel Paseky Láďa Horáček měl své rituály, ty ovšem nevoněly kávou, spíš tabákem a sladem. Nakladatelství se dělá v hospodě, říkával a také se této maximy vždy věrně držel. My všichni z jeho okruhu jsme věděli, kdy ho tam najdeme, a my mladší jsme měli tendenci mu oponovat. Nabídky na tituly chodí přece e-maily, agenty redaktor potkává na veletrzích, s autory se lze sejít v redakci. Možná to ale myslel taky trochu jinak. Ať už jde o jakýkoliv druh literatury, a u literatury faktu – o kterou se v Pasece starám – to samozřejmě platí rovněž, její témata se nacházejí kolem nás, v každodenním životě. Bzučí všude jako dráty vysokého napětí, doslova létají prostorem a s kolegy velmi často máme pocit, jako by visela ve vzduchu, jen po nich sáhnout. Je však třeba poznamenat,
73
Viktor Bezdíček
že ruku vztahují i kolegové z jiných nakladatelství, takže to zase tak jednoduché není. Láďa měl ale samozřejmě na mysli také docela obyčejné setkávání s lidmi, s jejich světy a s jejich myšlenkami. V klášterní cele se dá taky leccos vymyslet, on ale dával jiskření u stammtische přednost. Z dobrého důvodu. Láďa se však taky mýlil. Třeba když říkal kolegovi Milanu Macháčkovi, aby nedělal na několika stavech najednou, jednu věc dokončil a pak teprve začal další. Jestli s ním Milan dříve polemizoval, nevím. Já už zažil jen jeho trpělivý, tichý a shovívavý vzdor. Narážka na jistě apokryfní legendu o stachanovce Lydii Korabelnikové, která tkala na pěti, nebo snad dokonce deseti stavech naráz, totiž naopak vystihuje pravou povahu redakční práce. Redaktor má na stole vždy několik knih současně a každá z nich je v dané chvíli v jiné fázi přípravy. Psychologové už dnes uznávají, že tzv. multitasking nefunguje. Že jde ve skutečnosti jen o přepínání mezi různými činnostmi. Redakční přepínač tu s vyšší, tu s nižší frekvencí směruje redaktorovu pozornost k hledání nových titulů v nabídkách zahraničních agentur, mezi knihami recenzovanými v zahraničních médiích nebo knihami oceněnými v nejrůznějších soutěžích; k přemýšlení o tématech, která visí v tom vzduchu, a o autorech, kteří by je dokázali uchopit, nebo v obráceném gardu o zajímavých autorech a způsobech, jak je oslovit; k posuzování rukopisů, které do redakce přišly samy; k nalezení nejlepšího způsobu, jak prezentovat kolegům myšlenky, jež považuje za nosné; k jednání s autory a spolupracovníky; k hledání obrazového materiálu a jednání s institucemi, fotobankami nebo jednotlivci o právech k jeho užití; k vymýšlení nejpřiléhavějších formulací do žádostí o granty; k práci s textem v různých etapách, tedy s původním rukopisem, editovaným textem, textem zalomeným do stránek a spějícím přes korekturu do finále; ke kontrole náhledů z tiskárny. A často se vyplatí použít přepínač také k rozvaze, jak tohle všechno skloubit dohromady. Připouštím, že tvorba řádu v tvůrčím chaosu je možná to nejtěžší, a vzpomínám na bonmot