Emeran Mayer: Druhý mozek / ukázka by Nakladatelství Paseka

Emeran Mayer

„Kniha nově definuje pojem zdraví a nabízí způsob, jak ho dosáhnout.“ David Perlmutter, autor světových bestsellerů Moučný mozek a Mozek v kondici

„Druhý mozek přichází s revolučním celostním pohledem, od výběru vhodné stravy po způsoby duševního tréninku, s konečným cílem dosáhnout optimálního zdraví.“ Kenneth Pelletier, Kalifornská univerzita

Non-fiction • Věda a zdraví ISBN 978-80-7432-807-7 289 Kč

PAS_druhy_mozek_obalka_cela.indd 1

DRUHÝ MOZEK Přeložila Barbora Chrudinová

Emeran Mayer

Biologické propojení lidské mysli s trávicí soustavou je přirozené a nedělitelné. Cítíme to instinktivně při stresu či nervozitě. Podle nedávných studií nás rozpoložení našich útrob silně ovlivňuje dokonce i v našem rozhodování. Není divu, že právě výzkum komunikace střevního mikrobiomu – tedy mikroorganismů, jež naše tělo obývají – s mozkem patří k podstatným trendům současné medicíny. Kniha Druhý mozek je revoluční a provokativní zprávou o tomto rychle se rozvíjejícím vědním oboru a zároveň praktickým průvodcem, který učí, jak využít propojení mysli s trávicí soustavou v zájmu našeho zdraví.

DRUHÝ MOZEK

Naslouchejte moudrosti svého těla

Naše pocity, rozhodování, zdraví a pohoda procházejí střevem 20.09.18 18:58

Emeran Mayer (1950) je průkopníkem výzkumu součinnosti mozku a trávicí soustavy, jemuž se věnuje více než čtyřicet let a kterému věnoval již několik knih a nesčetně odborných článků. Působí jako výkonný ředitel Oppenheimerova centra pro stres a odolnost. Své odborné zaměření chápe rovněž v souvislostech historických a antropologických – od přístupu dávných Mezopotámců, přes tradiční čínskou celostní medicínu až po výzkumy uskutečněné mezi domorodými kmeny Orinoka, Venezuely a naposled indonéské Papui.

PAS_druhy_mozek_obalka_cela.indd 2

20.09.18 18:58

Emeran Mayer

DRUHÝ MOZEK Naše pocity, rozhodování, zdraví a pohoda procházejí střevem

obsah

První část: NAŠE TĚLO, INTELIGENTNÍ SUPERPOČÍTAČ

kapitola 1: Propojení mysli a těla je vědecky prokázaná skutečnost kapitola 2: Jak mysl komunikuje se zažívacím ústrojím

kapitola 3: Jak se zažívací trakt dorozumívá s mozkem

kapitola 4: Řeč mikrobů – základní kámen komunikace mezi trávicí soustavou a mozkem Druhá část: INTUICE A VNITŘNÍ POCITY kapitola 5: Nezdravé vzpomínky – vliv raných zážitků na dialog mezi mozkem a trávicím traktem

kapitola 6: Nové chápání emocí

108

kapitola 7: Z čeho vychází intuitivní rozhodování

128

Třetí část: JAK DOSÁHNOUT OPTIMÁLNÍHO ZDRAVÍ OSY MOZEK–TRÁVICÍ TRAKT

147

kapitola 8: Co vypovídá o lidské výživě zkušenost lovců a sběračů

148

kapitola 9: Vpád západní stravy aneb s čím evoluce nepočítala

165

kapitola 10: Jednoduchá cesta k tomu, jak se cítit dobře a být zdravý

190

Poděkování Výběrová bibliografie Rejstřík

212 214 227

PŘELOŽILA BARBORA CHRUDINOVÁ

Copyright © Emeran Mayer, 2016 Translation © Barbora Chrudinová, 2018 Ilustration © Svetlana Borisenko Cover Design © Kristýna Šlajchrtová, Carton Clan First published by Harper Wave, USA, 2016 Published by arrangement with HarperCollins Publishers ISBN 978-80-7432-807-7

první část:

NAŠE TĚLO, INTELIGENTNÍ SUPERPOČÍTAČ

kapitola 1:

PROPOJENÍ MYSLI A TĚLA JE VĚDECKY PROKÁZANÁ SKUTEČNOST

Když jsem začal v roce 1970 studovat medicínu, dívali se lékaři na lidské tělo jako na složitý stroj, tvořený určitým počtem na sobě nezávislých částí. Pokud se o něj člověk stará a dodává mu náležité palivo, funguje průměrně zhruba pětasedmdesát let. Podobně jako kvalitní automobil dobře slouží, jestliže neutrpí žádnou větší nehodu a žádná jeho součást se nenávratně nepoškodí nebo nerozbije. Podstoupit několikrát za život rutinní prohlídku se považovalo za dostatečnou prevenci nenadálých karambolů. Medicína vládla účinnými prostředky k řešení akutních problémů v podobě infekcí, úrazů nebo srdečních příhod. Jenže za posledních čtyřicet až padesát let se s naším zdravím cosi podstatného stalo. Na to, abychom dokázali pochopit nebo zvládat nemoci dnešní doby, je tento starý model krátký. Své současné choroby nemůžeme jednoduše připisovat jen špatné funkci jednotlivých orgánů nebo genů. Začínáme si uvědomovat, že máme co do činění se složitými regulačními mechanismy, narušenými rychlým nástupem moderního životního stylu. Zmíněné mechanismy se neuplatňují nezávisle na sobě, ale jako součásti jednoho celku. Regulují příjem potravy, metabolismus a tělesnou hmotnost, imunitní systém, vývoj a činnost mozku. Teprve nedávno jsme začali přicházet na to, že jedním z hlavních prvků těchto regulačních systémů

je gastrointestinální trakt (GIT) spolu s mikroby, kteří v něm žijí, takzvanou střevní mikrobiotou. V této knize si povíme o novém, převratném odvětví vědy, které zkoumá, jak spolu mozek, trávicí soustava a biliony v ní usídlených mikroorgansmů navzájem komunikují. Zaměříme se zejména na význam jejich komunikace pro udržení správné funkce mozku a GIT. Řekneme si, jaké negativní důsledky na fungování obou těchto orgánů mívá narušení jejich vzájemných interakcí a co se dá udělat pro to, abychom je dali znovu do pořádku. Už při studiu medicíny mi převládající tradiční přístup příliš neseděl. Přestože jsme důkladně probírali tělesné soustavy a mechanismus vzniku nemocí, k mému údivu padla jen zřídkakdy zmínka o tom, jak by se na původu běžných chorob, jako jsou třeba žaludeční vředy, vysoký tlak nebo chronická bolest, mohl podílet mozek. Na stážích v nemocnici jsem navíc viděl mnoho pacientů, u nichž nedokázala příčinu jejich potíží odhalit ani nejdůkladnější vyšetření. Většinou se jednalo o chronickou bolest v různých částech těla: v břiše, v pánevní oblasti, v hrudníku. Proto jsem se ve třetím ročníku lékařské fakulty, když přišel čas vybrat si téma diplomové práce, rozhodl pro zkoumání interakcí mezi mozkem a ostatními částmi organismu. Doufal jsem, že se mi tak podaří mnohé z těchto obvyklých neduhů lépe pochopit. Během několika měsíců jsem oslovil více profesorů s různou specializací. „Pane Mayere,“ řekl mi jeden z nich, profesor Karl, „všichni víme, že psychika hraje u chronických nemocí významnou roli. Dnes ale neexistuje vědecký způsob, který by nám umožňoval tento klinický jev zkoumat, a zcela určitě neexistuje způsob, jak byste o něm mohl napsat celou diplomovou práci.“ Model nemocí, z něhož vycházel profesor Karl a celý tehdejší zdravotnický systém, byl mimořádně efektivní v určitých případech – v takových, kdy se potíže objevují náhle, netrvají dlouho, anebo obojí: u infekcí, srdečních příhod, chirurgických zákroků, jako je například operace zaníceného apendixu. Tyto úspěchy dodaly moderní medicíně sebevědomí. Sotva existovala nějaká

nakažlivá nemoc, s níž by si neuměla poradit stále silnější antibiotika. Nově vytvořené chirurgické metody dokázaly odvrátit a vyléčit řadu chorob. Poškozené části těla se daly odstranit nebo nahradit. Nebylo zapotřebí víc než poznat všechny ty nepatrné součástky, které umožňují funkci jednotlivých dílů celého stroje. Naše zdravotnictví, stále závislejší na nově vyvíjených postupech, podlehlo iluzi, že nakonec zatočíme i s těmi nejzákeřnějšími chronickými nemocemi, včetně rakoviny. Když podepsal prezident Richard Nixon roku 1971 federální zákon o rakovině, získala medicína novou dimenzi: vepsala si do štítu tažení proti nádorovým onemocněním. Rakovina se stala národním nepřítelem a lidské tělo bitevním polem. Na tomto poli sváděli lékaři boj se zhoubnými nemocemi pomocí taktiky spálené země. Útočili na rakovinné buňky toxickými látkami, ničivým zářením a chirurgickými zákroky s čím dál tím větší silou. Podobnou strategii už medicína úspěšně uplatňovala v boji proti infekcím, když proti nim nasazovala širokospektrální antibiotika (tedy taková, která dokážou zničit nebo zneškodnit řadu patogenních bakterií). Jestliže bylo možné nemoc porazit, považovaly se vedlejší škody v obou případech za přijatelné riziko. Mechanistický model nemocí, proti nimž je třeba vytáhnout do boje, určoval po dlouhá léta podobu medicínského výzkumu. Jestliže dokážeme porouchanou část stroje opravit, domnívali jsme se, že máme vyhráno. Není třeba pídit se po tom, co vlastně poruchu způsobilo. Tento přístup přinesl léky proti vysokému krevnímu tlaku na bázi betablokátorů a antagonistů vápníku, které blokují vedení odchylných mozkových impulzů do srdce a cév, a inhibitory protonové pumpy léčící žaludeční vředy a pálení žáhy tím, že potlačují nadměrnou tvorbu žaludeční kyseliny. Lékařská věda nikdy nevěnovala valnou pozornost nesprávné činnosti mozku, která je prvotní příčinou podobných problémů. Když jsme napoprvé s léčbou neuspěli, uchylovali jsme se k ještě razantnějším léčebným zásahům. Jestliže inhibitor protonové pumpy s vředem nic nesvedl, vždycky ještě zbývala možnost přetnout celý bloudivý

nerv, hlavní svazek nervových vláken spojující mozek s útrobním nervstvem. Není sporu o tom, že některé z používaných metod měly skvělé výsledky. Zdravotnický systém ani farmaceutický průmysl dlouho nic nenutilo ke změně přístupu – ani po pacientovi nikdo nijak zvlášť nepožadoval, aby dbal v první řadě na prevenci. A především pak nikdo nebral v úvahu rozhodující úlohu, jakou hraje při vzniku onemocnění mozek a impulzy, které vysílá, když je člověk ve stresu nebo ve špatném psychickém stavu. Původní léky na vysoký krevní tlak, nemoci srdce či žaludeční vředy byly postupně nahrazeny mnohem účinnějšími medikamenty, které zachraňovaly lidem život, zmírňovaly jejich trápení a přinášely farmaceutickým firmám stále tučnější zisky. V současné době ale začínáme od starého mechanistického pojetí upouštět. Stroje, na nichž byl tradiční model nemocí založen (auta, lodě nebo letadla používaná ještě před čtyřiceti lety), nebyly řízeny žádným počítačovým systémem, bez něhož je dnes každé podobné zařízení zcela nemyslitelné. Dokonce i naváděcí počítač na palubě kosmické lodi Apollo 11 byl tak primitivní, že se mu svým výkonem vyrovnají dnešní nejpokročilejší smartphony. Je logické, že v tehdejším mechanistickém modelu chyběl řídicí systém, jinými slovy, že nepočítal s úlohou mozku. Ruku v ruce s technologickými změnami se změnilo i naše vnímání lidského těla. Řízení strojů postupně převzaly počítače a zřejmě není daleko doba, kdy nás plně nahradí i za volantem auta. Namísto někdejšího okouzlení mechanickými přístroji a motory jsme dnes uchváceni možnostmi výpočetní techniky. I když se starý model v případě některých onemocnění osvědčil, na to, aby nám pomohl pochopit chronické nemoci, které sužují moderní společnost, už nestačí. ČÍM PLATÍME ZA LPĚNÍ NA STARÉM PŘÍSTUPU Tradiční chápání nemoci jako poruchy nějaké části složitého přístroje, která se dá opravit podáváním léků nebo

chirurgickým zákrokem, s sebou nese neustále rostoucí náklady na zdravotní péči. Ve Spojených státech vzrostly od začátku sedmdesátých let průměrné roční výdaje na zdravotní služby na jednoho obyvatele o víc než 2 000 %. Celková částka vynakládaná na zdravotnictví je natolik enormní, že dosahuje každý rok skoro 20 % hrubého domácího produktu. Jak uvádí ve své zprávě z roku 2000 Světová zdravotnická organizace (WHO), je zdravotnický systém Spojených států nejnákladnější ze 191 zemí světa – a přitom jsme mezi těmito zeměmi zaujali 37. místo v celkové výkonnosti zdravotní péče a při hodnocení zdravotního stavu populace se ocitli až na 72. příčce. O moc lépe si Spojené státy nevedly ani při průzkumu provedeném o několik let později neziskovou organizací Commonwealth Fund. Z jedenácti posuzovaných států dosahovaly americké výdaje na zdravotnictví zdaleka nejvyšších částek, ve srovnání s ostatními zeměmi zhruba dvojnásobných, aniž by se to odrazilo na výkonnosti našeho zdravotnického systému, s níž jsme obsadili poslední místo. Tyto údaje odrážejí neúprosný fakt, že navzdory stále většímu objemu finančních prostředků, které spolyká naše zdravotnictví, jsme dosáhli jen zanedbatelného pokroku v léčbě takových nemocí, jakými jsou chronická bolest, syndrom dráždivého střeva nebo psychické poruchy. Je tomu tak proto, že je náš pohled na lidské tělo přežitý? Mezi odborníky na celostní medicínu a lékaři, kteří ji praktikují, ale i mezi tradičními vědci se tento názor objevuje stále častěji. Změna už je ale na dohled. ZÁHADA CIVILIZAČNÍCH CHOROB Syndrom dráždivého střeva, chronická bolest nebo deprese nejsou jedinými nemocemi, u nichž starý mechanistický model selhává. Od sedmdesátých let jsme rovněž svědky prudkého vzestupu obezity a s ní souvisejících metabolických poruch, autoimunitních nemocí, jako jsou nespecifické střevní záněty, astma a alergie, a nemocí neurovývojových a neurodegenerativních – mimo jiné autismu a Alzheimerovy či Parkinsonovy choroby.

Například výskyt obezity se ve Spojených státech zvýšil z 13 % v roce 1972 na celých 35 % v roce 2012. Nadváhou nebo obezitou u nás dnes trpí 154,7 milionu dospělých a 17 % populace od dvou do devatenácti let, tedy každé šesté dítě. Každý rok zemře ve Spojených státech na následky nadváhy nebo obezity nejméně 2,8 milionu lidí. V celosvětovém měřítku lze nadměrné hmotnosti přičíst 44 % případů cukrovky, 23 % případů ischemické choroby srdeční a 7–41 % případů určitých druhů rakoviny. Odhaduje se, že pokud se bude epidemie obezity šířit dál v nezmenšené míře, dosáhnou náklady na léčbu s ní spojených nemocí závratných 620 miliard dolarů za rok. Stále ještě s jistotou nevíme, čím si onen strmý nárůst tolika různých chorob vysvětlit, a většinu z nich zatím nedokážeme účinně léčit. I když se délka života zvyšuje ve Spojených státech stejně jako v jiných zemích rozvinutého světa, z hlediska tělesného a duševního zdraví ve stáří za těmito zeměmi daleko zaostáváme. Za to, že se dožíváme vyššího věku, platíme snížením kvality života v jeho posledních etapách. Je načase, abychom opustili překonanou představu o lidském organismu a začali lépe poznávat, jak doopravdy funguje. Nemůžeme už dál trpět, aby si lpění na zastaralém přístupu vybíralo svou daň na našem dlouhodobém zdraví. Až dosud jsme věnovali pramalou pozornost dvěma nejsložitějším tělesným orgánům, dvěma systémům, které mají pro fungování našeho těla klíčový význam: střevu (trávicí soustavě) a mozku (nervové soustavě). Propojení mysli a těla není žádná fikce. Má jasný biologický základ, jehož pochopení nám otevírá cestu k tomu, abychom mohli se svým zdravím nakládat zcela novým způsobem. TRÁVICÍ SOUSTAVA JAKO SUPERPOČÍTAČ Desítky let byl náš pohled na zažívací soustavu poplatný mechanistickému vnímání celé tělesné schránky. V zažívacím traktu jsme viděli především jakýsi zastaralý přístroj, který funguje na principu parního stroje z devatenáctého století.

Potravu rozkoušeme a spolkneme, a když je v žaludku mechanicky a chemicky zpracována, posune se do tenkého střeva, kde se z ní vstřebají živiny; nestrávené zbytky pak putují tlustým střevem k řitnímu otvoru, jímž tělo opustí. Přirovnání ke stroji bylo dobře srozumitelné a ovlivnilo několik generací lékařů, včetně dnešních gastroenterologů a chirurgů. Z tohoto pojetí vyplývá, že špatně fungující části trávicího traktu lze jednoduše přemostit nebo odstranit; chirurgické zásahy do GIT se provádějí i při léčbě těžké obezity. Při takových operacích už dokonce ani nemusíme otevírat břišní dutinu a provádíme je laparoskopicky. Jak se ovšem ukazuje, je tento model příliš zjednodušující. Přestože medicína stále chápe trávicí soustavu jako systém, který je na mozku do značné míry nezávislý, dnes víme, že jsou spolu navzájem složitě propojeny. Z tohoto poznání vychází koncept osy mozek–trávicí trakt, podle něhož je naše zažívací soustava mnohem jemnější, komplikovanější a všestrannější, než jsme si kdysi mysleli. Současné studie nasvědčují tomu, že v úzké spolupráci s mikroorganismy, které v ní žijí, ovlivňuje naše emoce, citlivost na bolest a povahu našich sociálních interakcí, a dokonce i vnitřní pocity, které nás vedou při rozhodování – a to zdaleka nejen ohledně jídla, nýbrž i v těch nejzávažnějších záležitostech. Náš gastrointestinální trakt (GIT) se vyznačuje takovými schopnostmi, že předčí všechny ostatní orgány a může se rovnat i samotnému mozku. Má svůj vlastní nervový systém, médii často přezdívaný jako „druhý mozek“, který obsahuje zhruba padesát až sto milionů neuronů, tedy zhruba tolik co mícha. Imunitní buňky, které se nacházejí v trávicí trubici, tvoří největší část imunitního systému. Jinými slovy, ve stěně GIT bychom našli víc imunitních buněk, než kolik nám jich koluje v krvi nebo kolik jich máme v kostní dřeni. Vysoká koncentrace těchto buněk právě ve sliznici zažívacího ústrojí, kde tělo přichází do kontaktu s mnoha patogenními mikroorganismy z potravy, má koneckonců svůj dobrý důvod. Slizniční imunitní systém GIT dokáže identifikovat a zlikvidovat i jediný druh

nebezpečného vetřelce, který sem pronikne; a to si uvědomte, že přitom rozpozná hrstku narušitelů mezi nesčíslnými střevními mikroby, s nimiž žijeme v poklidné symbióze. Zajišťuje tak dokonalou rovnováhu mezi námi a našimi mikrobiálními podnájemníky. Výstelka GIT také obsahuje obrovské množství endokrinních buněk, které uvolňují do krevního oběhu až dvacet různých hormonů. Kdybychom veškeré tyto buňky sloučili do jednoho orgánu, překonal by svou velikostí všechny ostatní žlázy s vnitřní sekrecí dohromady, včetně pohlavních žláz, štítné žlázy, hypofýzy a nadledvin. Trávicí soustava představuje též největší továrnu na serotonin v lidském těle. Serotonin je signální látka, která hraje v ose mozek–GIT klíčovou roli. Stimuluje kontrakce hladké svaloviny ve stěně trávicí trubice a jako neuropřenašeč zasahuje do takových funkcí, jako je spánek, chuť k jídlu, citlivost na bolest nebo nálada. Protože se tak zásadně uplatňuje při regulaci nálady, je na účinku na serotoninergní systém založena významná třída antidepresiv, inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI). Pokud by měl náš zažívací trakt na starosti pouze trávení, k čemu by v něm pak byly všechny ty armády specializovaných buněk a nekonečná spleť signálních drah? Jednou odpovědí na tuto otázku je téměř neznámá úloha střeva jako rozsáhlého smyslového orgánu, pokrývajícího největší slizniční plochu v našem těle. Celá plocha střevní sliznice odpovídá přibližně velikosti basketbalového hřiště. Jsou v ní rozesety tisíce receptorů, které zachycují nezměrné množství podnětů z trávicí trubice: jakou chuť a konzistenci má jídlo, které jsme si vložili do úst, zda je horké, nebo studené, kolik potravy máme v žaludku, jaké živiny obsahuje a v jakém množství. Trávicí soustava je propojena s mozkem prostřednictvím silných svazků nervových vláken, které vedou informace oběma směry, a komunikačních kanálů využívajících krevní oběh – hormony a zánětlivé látky produkované v trávicím ústrojí směřují do mozku, zatímco hormony vyráběné v mozku směřují

k různým buňkám GIT, například buňkám hladkých svalů, neuronům a imunitním buňkám. Mnohé signály, které putují z trávicího ústrojí do mozku, zprostředkovávají nejen vjemy spojené s trávením, jako je pocit sytosti po dobrém jídle, nevolnost, tlak v žaludku nebo pocit spokojenosti, ale spolupodílejí se též na utváření vnitřních pocitů, které pak v GIT zpětně vyvolávají různou odezvu. Ani v mozku nezůstávají ovšem tyto pocity jen tak ležet ladem. Ukládají se do obrovské databáze, kterou můžeme kdykoli využít, když činíme nějaké rozhodnutí, od těch nejbanálnějších až po zásadní životní kroky. Z čínské filozofie pochází koncept jin a jang, dvou protichůdných principů, které se navzájem doplňují, přičemž teprve jejich propojením vzniká smysluplný celek. Pokud bychom tuto filozofii aplikovali na osu mozek – zažívací trakt, představovaly by vnitřní pocity sílu jin a odezva zažívacího traktu sílu jang. Teprve spojení obou těchto prvků je klíčem k tomu, abychom se cítili dobře ve svém těle a dokázali se intuitivně rozhodovat. DVOUSMĚRNÁ KOMUNIKACE MEZI TRÁVICÍM TRAKTEM A MOZKEM

EMOCE

PODNĚTY Z TRÁVICÍHO TRAKTU

ODEZVA TRÁVICÍHO TRAKTU

Trávicí trakt a mozek jsou úzce propojeny prostřednictvím nervových impulzů, hormonů a zánětlivých látek, přenášených oběma směry: nespočet smyslových podnětů vznikajících v zažívací soustavě putuje do mozku, zatímco signály z mozku zase směřují do trávicího traktu a pozměňují jeho činnost. Těsné interakce těchto komunikačních kanálů jsou základem vzniku emocí i optimálních funkcí GIT.