ANDĚL TROUBÍCÍ NA VYŠEPTALOU POLNICI, ŠAŠEK NA VÝLETU S CESTOVKOU, KTERÝ MÁ ZACHRÁNIT LIDSTVO ŘÍTÍCÍ SE DO ZÁHUBY.
V normandském městečku popadali z oblohy mrtví ptáci. Přestože se zvláštní jev během krátké doby zopakuje ve dvou dalších obcích, zdá se, že to nikoho nezajímá. K objasnění záhady se horečně upne až mladý Pařížan, student literatury, jehož dizertační práce i osobní život už před nějakou dobou ustrnuly na mrtvém bodě. Protože se úkaz odehrál v jeho
PROČ UMÍRAJÍ PTÁCI
JSEM PROROK NETUŠENÉ ZKÁZY,
knihovničkou vyplouvá do Normandie na výletní lodi plné seniorů. Spíše než stopy vedoucí k objasnění záhady však na své bizarní detektivní pouti nachází zastrčené vzpomínky, objevuje neznámou historii své rodiny a střetává se sám se sebou. Co ale stojí za tajemným jevem? Sesílají snad nebesa znamení blížící se apokalypsy?
francouzský román ISBN 978-80-7432-936-4 289 Kč
paseka_ptaci_obalka_rozkres_final.indd All Pages
VICTOR POUCHET
rodné vsi, nechává mladík všeho a vyzbrojen příruční
PROČ UMÍRAJÍ
PTÁCI VICTOR POUCHET
PŘELOŽILA SÁRA VYBÍRALOVÁ
30.10.2018 10:23:11
paseka_ptaci_predsadky.indd 2-3
30.10.2018 10:24:18
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 1
30.10.2018 10:22:27
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 2
30.10.2018 10:22:27
PROČ UMÍRAJÍ
PTÁCI VICTOR POUCHET
PASEKA
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 3
30.10.2018 10:22:27
PŘELOŽILA SÁRA VYBÍRALOVÁ
Cet ouvrage, publié dans le cadre du Programme d'aide à la publication F. X. Šalda, a bénéficié
de la collaboration de l'Institut français de Prague. Tato kniha vychází za pomoci programu na podporu publikační činnosti F. X. Šalda Francouzského institutu v Praze.
Prague
POURQUOI LES OISEAUX MEURENT Copyright © VICTOR POUCHET, 2017 Translation © SÁRA VYBÍRALOVÁ, 2018 Cover Design © KAMILA KUČEROVÁ, 2018 First published by Editions Finitude, France, 2017. Published by agreement with Lester Literary agency. ISBN 978-80-7432-936-4
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 4
30.10.2018 10:22:28
„JE NANEJVÝŠ PRAVDĚPODOBNÉ, ŽE NEUMÍRÁME
NA NEMOC, NEHODU NEBO STÁŘÍ: JÁ NAOPAK TVRDÍM,
ŽE UMÍRÁME NA TO, ŽE JSME NEŽILI.“
FRÉDÉRIC BERTHET
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 5
30.10.2018 10:22:28
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 6
30.10.2018 10:22:28
Pršeli mrtví ptáci. To jsem opakoval lodníkům na nábřeží pařížského přístavu. Koukali se na mě divně. Přesně to se
přitom stalo: pršeli mrtví ptáci. Chodil jsem od lodi k lodi
a vysvětloval, co si přeju: plavit se s nimi po proudu Seiny,
cestou pozorovat ptáky a dostat se až k Rouenu, kde došlo
k sérii případů deště mrtvých ptáků. Několik lodníků se mi
vysmálo do obličeje, jeden mě pozorně vyslechl a pak mi
doporučil odebrat se na nádraží Saint-Lazare, odkud do
Rouenu jednou za hodinu vyráží rychlík; další, co převážel
písek, mi odpověděl v jazyce, který jsem považoval za češtinu. Neodcházeli hned, nechápali mě, neměli pro mě místo
a zvysoka na to kašlali.
Nakonec mi jeden z nich ukázal kancelář společnosti
Blue Seine, která na této ne tak úplně modré řece provozo vala výletní plavby. Na plakátu u vchodu popíjeli mladiství
důchodci s křečovitými úsměvy pestrobarevné koktejly
7
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 7
30.10.2018 10:22:28
na palubě vyhlídkové lodi proplouvající kolem jakéhosi
útesu: „Naloďte se na palubu MS Botticelli a objevte nádher-
nou krajinu a rozmanitost kulturního dědictví od Paříže až
po Honfleur.“ Vzal jsem za kliku. Nebyl jsem koneckonců
ve svých necelých devětadvaceti svým způsobem také dů-
chodce? Šedly mi vlasy, paměť mi přestala fungovat už dávno, živořil jsem v uměřeném rytmu.
Dívka v námořnické uniformě mi oznámila, že MS Bot
ticelli se zrovna rekonstruuje, ale že na lodi s aristokratickým
názvem Seine Princess, jež měla totožnou trasu i tempo,
byla místa se slevou. „Je to produkt úplně stejné kategorie,“
dodala, jako by mi chtěla pomoct od jakýchkoli romantických představ, které bych si snad s plavbou mohl spojovat.
Zakoupil jsem si lodní lístek: na sto deset metrů dlouhém
a jedenáct metrů širokém plavidle, jež vyplouvalo za pět dní, mi patřila dvojlůžková kajuta.
Neodvážil jsem se sdělit jí důvod své cesty. Musel bych líčit záběry pole posetého mrtvými ptáky, které se přede mnou
minulý týden objevily na obrazovce a od té doby se mi
v duchu přehrávaly pořád dokola. Představoval jsem si širokoúhlý záběr celého výjevu. A pak reportérův komentář,
v němž zmínil místo. „Tento prapodivný déšť na ploše o průměru asi stovky metrů v městečku Bonsecours…“
8
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 8
30.10.2018 10:22:28
„To je u nás, to je u nás doma!“ zakřičel jsem na televizor.
Ten příval se odehrál u nás, ve městě, kde jsem před svým
odchodem do Paříže strávil ty nejhorší i nejlepší roky svého
života, rozuměj dětství. Přesné místo v Bonsecours jsem nerozeznal. Možná to bylo za bývalou tělocvičnou u silnice na
Darnétal? Šlo o pole obklopené vilkami a zhruba stovka černých tělíček vypadala, jako by je tam vyskládala něčí opatrná
a něžná ruka. Některá ležela na boku, jiná nožkami vzhůru.
Na křídlech bylo vidět cosi lesklého, jako by jim pírka slepovala mazlavá krev.
Místní obyvatelé, které kamera zachytila u dveří jejich
domů, toho neřekli o moc víc: nebyla to sice přeháňka ani
liják v pravém slova smyslu, ale v průběhu několika minut, k podvečeru, pršeli mrtví ptáci. Stovky ptáků popadaly na
zem. Jedno dítě, které si hrálo na houpačce, poranil zobák
špačka, tupý zvuk věcí dopadajících na střechu vytrhl lidi
z odpoledního odpočinku. Někteří se domnívali, že šlo o útok.
Ale okřídlené bomby nevybuchovaly, jen padaly, jako by je
létání unavilo. Při pohledu z dálky to celé připomínalo geo-
metrický útvar, který má vzniknout propojením jednotlivých
bodů, na způsob těch obrázků pro děti, co se objeví, když spojíme číslice. 26-27-28-29-30: princezna, slon, lebka s hnáty?
V televizním komentáři se stále opakovalo slovo déšť,
i když ta událost měla pramálo společného s obyčejnou pá-
9
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 9
30.10.2018 10:22:28
rou vysráženou do kapek. Spíš to připomínalo konec světa, zánik gravitačního zákona, nemožnost letu a lehkosti. Byl
říjen, zrovna začínal podzim a v Horní Normandii pršely zví-
řecí mrtvolky.
Prodavačka idylických výletních plaveb se na mě klidně
usmívala a podávala mi obálku s lodním lístkem a infor-
mační brožurou. Musel bych jí vysvětlit (i když o to nijak zvlášť nestála), že mě ptáci fascinují mnohem déle než od
onoho říjnového rána. Musel bych jí vyprávět i o papouškovi
se zelenožlutým, černě kropenatým peřím, kterého jsme si
v Bonsecours jednoho podzimního dne, když mi bylo sedm, vzali domů. Poletoval blízko našeho domu a my se báli, že by
nepřežil normandskou zimu, odchytili jsme ho tedy v pře-
svědčení, že děláme dobrou věc. Koupili jsme mu velkou
modrou klec, pojmenovali ho Alfred, což může být, chcete-li,
vhodné jméno pro papouška, a on strávil zimu v teple na-
šeho obývacího pokoje. Následujícího léta se ale Alfred začal
chovat divně: některé dny celé hodiny bez přestání vřískal, jindy freneticky poskakoval na krmítku. Odnášeli jsme ho
do zahrady, aby nás jeho povykování neobtěžovalo. Jednoho
červencového odpoledne, když jsem si hrál o samotě v obýváku, se Alfred s pronikavým křikem několikrát vrhl proti kleci. Přiběhl jsem k němu a chtěl ho z mříží vysvobodit, ale
létal čím dál zběsileji a odhodlaněji a já dostal strach: z jeho
10
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 10
30.10.2018 10:22:28
křiku, z vytrhaných zelených a žlutých pírek a také z toho,
že mě svými drápy a zobákem zraní. Stáhl jsem se a přihlížel posledním ptáčkovým chvílím, než se po několika minutách nakonec rozplácl na podlážce ve změti krve a peří. Bylo to
poprvé, co jsem viděl zemřít živou bytost: když se rodiče vrátili (kde zrovna byli? vůbec netuším), našli mě, jak sedím
v slzách a neschopný slova před klecí-rakví, nedokázal jsem
jim ani říct, co se stalo. Byl jsem přesvědčený, že za tu smrt
nesu zodpovědnost, polykal jsem slzy a dovedl ze sebe
vypravit nanejvýš: „Je to moje vina, je to moje vina.“ Otec se
mě snažil utišit: „Tak už se uklidni, prosím tě, to nic, co je ti
po nějakým ptákovi.“ Ten výjev se mnou pořádně zamával
a došlo to až tak daleko, že mi matka musela zakázat kreslit mrtvé ptáky, čmáral jsem je totiž skoro mechanicky do
sešitů. O několik měsíců později jsem uprosil bratra, aby mi půjčil videokazetu s nahranými Ptáky. Tehdy jsem zhlédl
Hitchcockův film poprvé, tajně, v televizi, kterou jsme měli
na půdě. Pak jsem film viděl ještě třikrát nebo pětkrát, už
nevím. V noci se mi v hlavě honilo krákání havranů a křik
racků a vplétalo se mi do vlasů. Občas jsem si hrál na to,
že se v posteli zabarikádovávám, jako v té scéně, kde je Tippi Hedrenová obležená ptáky v pokoji v nejvyšším patře.
Házel jsem na svůj bunkr plyšáky — ti představovali ptáky,
ale bez ostrých zobáků, takže jsem to mohl přežít. Jednoho dne kazeta zmizela. A já jsem nakonec začal myslet na jiné
11
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 11
30.10.2018 10:22:28
věci a ornitologickou úzkost nahradil jinými, přijatelnějšími, třeba obavou, abych měl dobré známky, zalíbil se rodičům
a holkám: „Co mi bylo po nějakých ptácích.“
Když jsem spatřil ty záběry z Bonsecours, měl jsem do-
jem, jako by se jistá potlačená část mého dětství opět přihlá-
sila ke slovu. Jako by padající ptáci byli součástí dávné a nyní konečně odhalené katastrofy. Zaměstnankyně Blue Seine se
na mě usmívala a já ji pořádně neviděl. Musel bych jí vysvětlit, že mi tato moje již několik dní trvající fixace na ptáky
přináší skoro úlevu. Všechno už se netočilo jenom kolem mě. Můj otec žil pořád v Bonsecours a já si říkal, že by
o tom mohl vědět víc. Několikrát jsem mu zkusil zavolat, ale nebral telefon.
12
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 12
30.10.2018 10:22:28
Kdyby tři dny po tomto podivuhodném dešti v Bonsecours
nedošlo k dalšímu v Blainville-Crevonu, pár kilometrů se-
verně od Rouenu, a následujícího dne v Bardouville naproti klášteru svatého Martina, opět v okolí Seiny, nevím, jestli
bych vůbec vyplul nebo to aspoň neodložil.
Seděl jsem v kavárně na rohu rue des Martyrs a rue Trudaine. Před sebou jsem měl otevřené noviny, ale oči mi od stránek
často zalétaly ke kolotoči na náměstí naproti mně, skvě-
jícímu se barvami, jaké neexistují ani v těch nejkřiklavěj-
ších animovaných filmech. Sledoval jsem zmatené pohledy dětí, které se na něm bavily (všichni se alespoň tvářili, že
tomu věří). Připadalo mi spíš, že ti rotující prckové ve skutečnosti nevědí, proč by z toho obíhání kolem osy měli mít
potěšení. Děti usazené v kabině hasičského vozu, v raketo-
plánu, na zádech volavky či na motorce — kolik jen měly
13
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 13
30.10.2018 10:22:28
prožít životů? — vypadaly, že při každé otočce hledají i nehledají očima rodiče, a ti buď reagovali, nebo jejich prosbu
zmeškali, pohroužení do časopisu, rozhovoru či možná
prostě do průměrného scénáře svého vlastního nikterak závratného života. Kolotoč se mi toho dne jevil jako velmi
závažná hra, při níž se každý snaží nedívat na matku, aby
ji tak pokaždé o to snáz znovu našel; nahání si strach a zá-
roveň si dělají dobře, oba se snaží vzájemně se propásnout.
Pozoroval jsem ten výjev a připomínal si, že navzdory tomu,
co se nám někteří stále snaží namluvit, není dětství obdobím bezstarostnosti. Na onom kolotoči jsem znovu spatřil
chlapečka s neposednými kudrnami, jímž jsem ve svých
představách býval, chlapečka, který sní o obdivu, o vlastním místě ve světě, připomínajícím spirálu, chlapečka ztra-
ceného ve vlastních touhách a nevědoucího, jestli mu bude líp ve vrtulníku nebo na Mickeyho zádech. A pak, jak jsem
tak listoval stránkami deníku, mě ze snění dočista vytrhl
článek: „Další deště mrtvých ptáků podél Seiny v Horní
Normandii, v Blainville-Crevonu a Bardouville. Kolem řeky
se množí nejasnosti.“
Zbytek dne jsem strávil v posteli, jako bych se pod tí-
hou té zprávy neudržel ve vzpřímené poloze. Po první re-
portáži jsem se pustil do svědomitého vystřihování všech
článků o události a řadil jsem si je do sešitu. Paris˗Norman die zpracovala téma několikrát, jednou i přes celou stranu,
14
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 14
30.10.2018 10:22:28
celostátní tisk mu věnoval pár krátkých článků, sdružení pro ochranu životního prostředí zaslala komuniké, místní
ornitologické a lovecké spolky vydaly prohlášení, lidé psali příspěvky na internetová fóra. Všechno jsem si opisoval do
sešitu. Lepil jsem tam fotografie, obrázky živých či mrtvých
špačků vyfocené v Bonsecours i jinde, syntézy vědeckých poznatků o velké rodině zpěvných ptáků a vše, co se týkalo
dřívějších událostí srovnatelných s tímto deštěm. Sbírám
stopy přicházející apokalypsy, pomyslel jsem si. Na otázku
příčin nikdo přesvědčivě neodpověděl, hypotéz bylo příliš mnoho. Nikde také nebyla zmíněna chronologie: kdy
ptáci vlastně přesně zemřeli? Na nebi, při dopadu na zem, v prudkém dešti, nebo už dlouho předtím? Znovu jsem se
pohroužil do sešitu a nalepil do něj tento nový bod. Sestavil jsem rovnice, které k ničemu nevedly, vynásobil data
počty ptáků, vydělil souřadnice šířky a délky perimetrem
jejich dopadu. Nic z toho nedávalo žádné výsledky a já byl
zcela zabraný do jakési zmatečné činorodosti. Otevřel jsem
internet a znovu zkusil vyhledávání s novými hesly: „déšť
mrtví ptáci 20. století normandie“; „padající špačci rouen
bonsecours“; „seina jed ptáci blainville crevon“; „ornitolog
odborník na padající ptáky řeka“; „náhlá smrt ptáků v letu
důvod“. Předhazoval jsem algoritmu tyto i další formulace
a doufal v jeho všemocnost. Výraz „internetový vyhledávač“ mi evokoval obrovskou, hlučnou turbínu, lesknoucí se ole-
15
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 15
30.10.2018 10:22:28
jem a vypouštějící černý kouř v podpalubí parníku, což se
vůbec nehodilo ke strohosti stránky obsahující jen barevný nápis „google“ a rozlehlou poušť běloby. Zkoušel jsem ta
slova otáčet všemi směry a ptal se sám sebe, proč mě tak zaměstnávají a místo čeho: ptáci déšť smrt mrtví ptáci déšť
ptáků. Doufal jsem, že z toho vyjde logická věta. Zničehonic jsem vstával a zase si lehal, bylo mi horko, otevíral jsem
okno a zíral na apatické holuby na protějším balkonu, jako
by mi mohli poskytnout nějaké informace. Pak jsem se vra-
cel k počítači a v očekávání novinek jsem freneticky aktua lizoval webové stránky Paris-Normandie. O ptácích už se
nepsalo, byly tu jen ty dva články, které mezitím zapadly,
přebily je naléhavější války a podstatnější politická prohlá-
šení. Rozčiloval jsem se, měl jsem chuť křičet nebo tvrdě
usnout. Nakonec jsem našel telefonní číslo Oliviera Ville-
maina, ornitologa pařížského Přírodovědeckého muzea, jehož jméno se objevilo v několika článcích. Zavolal jsem mu
a představil se jako novinář. Řekl mi, že už má rozhovorů po krk, prý nešlo o nic podstatného, byla to, jak dodal, jen
„marginální událost“. I tak jsem se ho zeptal, jestli na těch
třech po sobě následujících deštích nebylo něco podezřelého. Odpověděl: „Možná ano, co já vím, zvláštní na tom
je, že ke všem došlo tak blízko od sebe, podél Seiny. Jestli
za tím něco je, bude to nejspíš souviset s řekou, ale víte,
16
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 16
30.10.2018 10:22:28
u podobných nehod...“ Nedokončil větu, oznámil, že musí
končit, a zavěsil.
Kolem desáté hodiny večer jsem se rozhodl vyrazit ven. Po-
cítil jsem potřebu vidět někoho jiného než holuby odnaproti
a vlastní nervózní odraz na monitoru. Sešel jsem se s Gille-
sem na rue Véron, v podniku jménem Grand Hôtel de Clermont, což je všechno, jen ne hotel a už vůbec ne velký, a na-
vštěvují ho nejčastěji pijáci pastisu z dávných dob. Vyprávěl jsem mu o ptácích a o své chorobné touze pochopit, co se
to děje. Začal jsem pěkně od začátku. Vylíčil jsem mu události v Bonsecours, v Blainville a v Bardouville, opakované
deště, pomateného papouška. Díval se na mě s úsměvem, který mi připadal naprosto nepatřičný. Prohlásil jsem: „Nic
na nic nespadne jen tak náhodou. Mám dojem, že se ti ptáci
sesypali na mě, na moji vesnici, na mé dětství, nebo možná
na něco úplně jiného. Na nás. Na naši posedlost pády. No-
viny nám ne a ne dát pokoj s krizí, s tím jejich ‚kolektivním
pocitem zmaru‘. Krize je naše druhá kůže. Už si to ani neu-
vědomujeme. Všichni žijí s krizí, v krizi. Ale když z nebe pa-
dají ptáci, nikdo se nedívá.“ Gilles se zasmál a vmetl mi: „No tak tam zajeď, jeď se na ty svoje špačky podívat sám. Mohl by sis je prohlédnout trochu zblízka, místo toho věčného
brouzdání po internetu. Otevři oči. Odehrály se všechny
17
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 17
30.10.2018 10:22:28
ty případy podél Seiny? Tak už to je stopa, i ten tvůj orni-
tolog ti to řekl. Můžeš pátrat, být užitečný.“ Tázavě jsem se
na něj podíval. „No ano, můžeš se tam vydat a prozkoumat
to, fakulta tě přece tak úplně nevytěžuje, jestli se nepletu?“
„Nemám řidičák, Gillesi, a ty oblasti jsou daleko od nádraží, ti
ptáci nenapadali zrovna na linku metra.“ „A co ti brání zajet
domů, nebo teda k tátovi, a propátrat to podél Seiny pěšky
nebo stopem?“ V tu chvíli mě to napadlo: nejlepší způsob, jak pozorovat okolí řeky, je přece se po ní plavit! Řeka byla
jediné pojítko, které napadlo ornitologa, a toho bylo třeba
využít, najít loď, která nás vezme na palubu, nějakou si stopnout nebo sehnat člun. Navrhl jsem Gillesovi, ať se ke mně
připojí. Odpověděl mi, tónem, v němž se zračilo cosi jako
politování, že ho „ptáci zrovna moc neberou“. Rozohnil jsem
se: „Jenže ptáci neberou nikoho, Gillesi. Ani mě ne, o to nejde.
Jenže se přihodilo, že několik kilometrů odsud napršeli ptáci,
a i když to možná nikoho nebere, stejně to něco znamená.“ Chvíli mlčel a pak se mi vysmál, mně, aspirujícímu prorokovi horlícímu proti dešti, omámenému tím, že je jako jediný na
stopě záhady, a vzývajícímu ptáky, aby oslovil dav.
Možná si ze mě Gilles utahoval oprávněně. Navíc mu-
sel pracovat, musel se připravit na jeden proces, do příštího týdne měl dokončit práci na několika případech. Byl jsem
ve věku, kdy většina mých vrstevníků dávala svému životu
jasný směr, budovala kariéry a stabilní partnerské vztahy
18
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 18
30.10.2018 10:22:28
zřetelných kontur a hezkých barev. Já byl v tomto ohledu
stále ve fázi čmáranic barvoslepého dítěte. Od té doby, co jsem se rozešel s Anastazií, jsem se zamilovával týden co
týden několikrát denně, na zastávce autobusu, v knihovně.
Když jsem byl s přáteli, připadalo mi, že se vznáším ve stavu
beztíže, jako kartézský plovák, který roky váhání a příliš
dlouhé studium stáhly do kalných vod. Většina lidí v mém
okolí jistě také žila v režimu odvádění pozornosti od pod-
statného, rozhodně však byli úspěšnější ve hře na dospělé.
Začal jsem Gillesovi vysvětlovat svou teorii odvádění po
zornosti, ale ten se opět dal do smíchu a upozornil mě na
mou přehnanou úzkost. Bojoval jsem s ní mnohem déle než
s ptáky a jinými záležitostmi, se strachem z nebytí, pocitem, že přešlapuji na místě, ale také nezřetelně formulovanou
nadějí, že jednoho dne možná konečně začne dobrodruž-
ství. Objednal jsem si další pivo: zdálo se mi, že mi nezbývá
nic jiného než si z těch dešťů mrtvých ptáků udělat osobní
záležitost.
19
paseka_ptaci_blok_130x170_v01.indd 19
30.10.2018 10:22:28