Ediční plán 2. pololetí 2024
Milé čtenářky, milí čtenáři,
když jsem byl žákem základní školy, patřilo k oblíbeným zpestřením televizních estrád číslo Miroslava Švandrlíka. Na začátku pořadu vyzval moderátor publikum, aby navrhlo pět slov. Ta si autor Černých baronů zapsal do velkého notesu, načež se odebral mimo záběry kamer. Zatímco si obecenstvo užívalo vystoupení komických dvojic nebo herců z dietlovských seriálů, složil mistr literární humoresky ze zadaných výrazů rozvernou báseň, kterou na závěr večera za obdivného potlesku přečetl.
Jistě tušíte, kam mířím. S chatbotem v mobilu se podobnými kousky můžeme bavit donekonečna. A neskrývám, že mě fascinuje rychlost a přesnost, s jakou umělá inteligence umí generovat vyprávění à la Kafka, Bukowski nebo třeba Šeherezáda.
Britští vědci nedávno zveřejnili výzkum, podle kterého jsou texty lidí, jimž pomáhá s nápady umělá inteligence, o něco kreativnější než výtvory autorů, již tuto možnost nevyužívají. Studie také naznačuje, že zapojení AI zvyšuje počet dějových zvratů. Až potud by se mohlo zdát, že živí spisovatelé budou mít brzy odzvoněno. Ovšem badatelé přišli současně s dalším zjištěním: účastníci výzkumu, kteří měli přístup k nápadům opřeným o AI, vytvářeli tak či onak podobné příběhy. Jinými slovy, chyběla jim „divokost“ a nepředvídatelnost lidské mysli.
Nepochybuji o tom, že kupříkladu v žánrové literatuře, kde oceňujeme práci s pravidly, dosáhnou roboti co nevidět výsledků, které předčí očekávání. Vždyť už dnes se technologiím v tvůrčích oborech nelze vyhnout.
Jenže i v čase, kdy se z místa na místo pohodlně přesunujeme vlaky, auty či letadly, si chceme užít horský výšlap. Výlet na kole. Nebo docela obyčejnou procházku. Proč? Pro sílu zážitku, jež se zvyšuje úměrně s časem a energií, které takovým činnostem věnujeme. Ale hlavně se na výpravách „po svých“ potkáváme s vlastním já.
Stejně jako v dobrých knihách. Přeji vám inspirativní putování.
Jakub Sedláček šéfredaktor
Beletrie
Přemítání po pokusu o vraždu
z angličtiny přeložila Martina
Neradová
říjen 2024
pevná vazba
240 stran
ISBN 978-80-7637-528-4
Když se světoznámý spisovatel stal v létě roku 2022 obětí vražedného útoku, tragickou událost přežil s vážnými zraněními. Nůž v rukou atentátníka však nezanechal stopy pouze na jeho těle, ale zasáhl i autorovu mysl.
V pronikavé a hluboce otevřené zpovědi, jež je považována za jednu z největších literárních událostí současnosti, tvypráví Rushdie o náročném fyzickém i mentálním zotavení, které by nebylo možné bez lásky nejbližších, podpory přátel i čtenářů – a víry v sílu slov. S nadhledem a také smyslem pro humor klade svůj osobní příběh do pletiva světového písemnictví a odkazuje na literární klasiky i své vlastní texty.
Nůž je poutavou, intimní meditací o životě, ztrátě, statečnosti a schopnosti znovu vstát. Je to kniha, kterou Salman Rushdie musel napsat.
Salman Rushdie
(1947) je britský prozaik a rodák z indické Bombaje. Jeho román Děti půlnoci (1981, č. Paseka 2012) získal prestižní Bookerovu cenu a v letech 1993 a 2008 byl opakovaně vyhlášen nejlepší knihou, která toto ocenění dostala.
V díle autora, jehož kritická obec pravidelně řadí mezi favority Nobelovy ceny za literaturu, se proplétají nitky orientální a západní literární tradice s nejsmělejšími uměleckými postupy postmoderního střihu. Svým životem a dílem je také symbolem svobody slova, jak o tom svědčí i Mírová cena německých knihkupců, kterou obdržel loni na podzim ve Frankfurtu. Rushdieho zatím poslední román Victory City vychází v Pasece v roce 2025.
Naložili mě na nosítka. Nosítka vyzvedli na pojízdné lůžko. Potom mě rychle vyvezli ze zákulisních prostor ven pod širé nebe, k čekajícímu vrtulníku. Palec jménem Matt nebo Mark Perez mi nepřestával stlačovat ránu na krku. Ve vrtulníku jsem se nicméně musel s palcem rozloučit.
Kolik vážíte?
Začínal jsem odpadat, ale pochopil jsem, že otázka směřuje na mě. Navzdory svému zuboženému stavu jsem se styděl odpovědět. V posledních letech se moje váha vymkla kontrole. Věděl jsem, že potřebuju zhubnout nějakých dvacet třicet kilo, ale to bylo hodně a moc jsem v tom nepokročil. A teď jsem tu hanebnou cifru musel vyslovit přede všemi v doslechu.
Vysoukal jsem ji ze sebe po jednotlivých číslovkách. Jedna. Jedna. Nula.
Vrtulník byl malý žlutočerný čmelák bez dveří, zato s přísně stanovenou maximální nosností. Pro palec jménem Mark nebo Matt Perez nebylo na palubě místo. Nahradil jej jiný palec, nebo možná něco jiného. Tou dobou už jsem všechno vnímal rozostřeně.
Letěli jsme. To jsem věděl. Cítil jsem vzduch pod námi, pohyb, okolní shon. Přistání bylo tak hladké, že když jsme znovu dosedli na zem, ani jsem to nepostřehl. Běžící lidé. Tuším, že mi přes nos a ústa nasadili obličejovou masku. A potom… nic.
Pražský scénář
z francouzštiny přeložila
Šárka Belisová
září 2024 pevná vazba 336 stran
ISBN 978-80-7637-517-8
Autofikční román inspirovaný autorčinými vzpomínkami na Milana Kunderu vypráví o vztahu mezi charismatickým, ale velmi náročným profesorem a jeho postupně se emancipující studentkou.
Když se Slovence Laře v šedesátých letech podařilo dostat na pražskou FAMU, v té době jednu z nejprestižnějších filmových škol na světě, byla si dobře vědoma svého privilegia. O to víc, když byla přijata do třídy známého spisovatele Romana Kantora.
Kniha buduje dobovou atmosféru Prahy konce šedesátých let a začátku normalizace a zabývá se tématy autorské angažovanosti, disidentství a emigrace. Především ale zůstává intimním textem o sexualitě, mocenských rolích a potřebě obstát jako žena v mužském prostředí.
Natalia Borodinová
(1946) se narodila v Československu. Vystudovala scenáristiku na pražské FAMU v ročníku Milana Kundery. Pražský scénář, inspirovaný touto zkušeností, je její první román. Po absolutoriu emigrovala do Francie, na Sorbonně získala doktorát z filozofie a pracovala jako scenáristka a učitelka dramatické výchovy. Mluví osmi jazyky, momentálně žije ve Španělsku.
Můj učitel vstane, dojde pro mě a popostrčí mě k americkému spisovateli.
„Dobře si prohlédněte tuhle mladou ženu… Je to moje studentka a zachránkyně! Propůjčuje mi svoje jméno, abych mohl pracovat v divadle a v rádiu.“
„Platíte jí za to?“
„Ne, neplatím.“
„Hodně riskuje…“
„Ano.“
Americký spisovatel se na mě najednou podívá s velkým zájmem.
„Jste do svého učitele zamilovaná?“
Philip R. přistoupí k mému učiteli a upřeně se mu zahledí do očí, aby zjistil, jakou mají barvu.
„Nebo to děláte pro jeho krásné modré oči?“
Podívám se na něj s veškerým klidem, jakého jsem schopna:
„My jsme do něj zamilovaní všichni!“
Philip R. se na mého učitele jízlivě podívá (sleduji jeho pohled a říkám si, že tenhle velký americký spisovatel není schopen pochopit úděl zakázaných literátů).
„A všichni vám půjčují svá jména? To je úžasné!“
„Ne, takovou odvahu má jenom ona.“
To je poprvé, co o mně Roman Kantor mluví tak jednoznačně kladně. Jsem z toho dojatá, chci své zásluhy „snížit“:
„Na tom není nic hrdinského. To spíš ti kluci, moji spolužáci, jsou trochu poserové, jeden z nich už má dítě…“
Philip R. náhle položí Romanu Kantorovi zásadní otázku:
„Neuvažoval jste o tom, že byste odešel nadobro? A usadil se v nějaké západní zemi?“
Manželka našeho učitele vstane a zavře okna. Podívá se na svého manžela a pak i na Philipa R., přiloží si prst k ústům a řekne: „Psst…“
Roman Kantor, zklamaný, že Philip R. nepřišel s žádným konkrétním návrhem, ale jen s otázkou, kterou mu mohl položit kdokoli jiný, rozčileně odpoví:
„Ale v jaké zemi? A v jakém jazyce bych psal?“
„Naučíte se jazyk země, kterou jste si vybral.“
„Víte, co řekl Isaac Bashevis Singer?“
„Ten toho řekl spoustu…“
„Že opravdový spisovatel nepíše naučeným jazykem, ale jazykem svého dětství.“
Flora
říjen 2024
168 stran
měkká vazba
ISBN 978-80-7637-503-1
Adam a Sára, dlouholetí partneři, najdou během nočního návratu domů podivného tvora a rozhodnou se, že ho odnesou do chaty po babičce a druhý den zavolají veterináře. Chata se nachází ve Stepi, části města, která se postupně mění v rumiště s posledními odvážnými a svéráznými obyvateli.
Flora — tak „to“ pojmenují — nevypadá jako nic známého či živého, ovšem Sára si k ní postupně vytvoří pouto. Dvojice se rozhodne ve Stepi zůstat a o Floru se postarat navzdory všemu a všem.
Flora je prozaickým debutem básníka Jonáše Zbořila. Něžná i děsivá novela s prvky dystopie o rodičovství vypráví i o nové přírodě, která nám vzniká pod rukama.
Jonáš Zbořil
(1988) je básník a publicista. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Do prosince roku 2021 působil na Radiu Wave, kde moderoval pořady On Air, Startér a Liberatura. Od roku 2022 vede kulturní rubriku webu Seznam Zprávy. V roce 2013 vydal básnickou sbírku Podolí, za kterou byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a na Magnesii Literu v kategorii Objev roku. V roce 2020 vydal sbírku Nová divočina.
Tělo je malé a křehké. Nevíme, kde končí a kde začíná, co k němu patří a co ne. Nějaké kabely propletené se šlahouny křoví, zamotané jak šňůra od sluchátek. Podbřišek, kus svalu, nebo jenom hadr. Zvířecí pach.
— Pojďme domů, Sáro.
Nic neříká. Natáhne ruku, noří ji do tmy. Nadechne se, vydechne. Masíruje svůj vlastní soucit.
Kousek odsud je život normální, ale tady dole je území nikoho. Koryto, které tu vyhloubila nějaká struska, nad námi most dálničního obchvatu, železniční most, kousek odsud ostnatý plot depa, samé zábrany a zákazy a křoví.
Auta nad námi plachtí vysokou rychlostí, nákladní vlak jede pomalu a nekonečně dlouho. Sára mi podává telefon.
— Sviť.
Sundává si kabát, váhavě ho rozprostře na místa, kde tuší tělo. Obaluje ho béžovou vlnou, opatrně oplácává rukou, aby to drželo.
— Pomož mi. Vezmem to.
Jestli nás někdo tady dole uvidí, tak už se nahoru po svých nedostaneme. Dávno jsme mohli být doma.
Večer se nepovedl. Někdo z nás ještě potřeboval vzduch. Chtělo to pohyb, něco takového. Asi já. Já a mé věčné procházky.
— Udělá ti to dobře. Líp než sedět a užírat se tím.
Prý zase posunovali hranice Stepi. Rozlézá se do města jako nemoc. Možná jsme se chtěli podívat.
— Jenže na co? Nic tam není.
Alkohol probudil zvědavost nebo jen blbost. Zapovídali jsme se.
Podél hranice Stepi vede vyasfaltovaná stezka. Dávno po ní nejezdí cyklisti, jen pracovníci bezpečnostní agentury.
Tak to asi začalo. Někde před námi se na stezce vyloupla světla reflektorů. Viděli nás? Chytl jsem Sáru za ruku.
Auto se otáčí, reflektory míří do tmy zakázaného území. Zavolá hlas.
— Radši jdem.
— Ne, počkej. Podívej.
Sára ukazuje dolů. Na tmavou hroudu.
— Teď.
Světla auta olíznou sloupy mostů a jsou pryč. Sára se rozběhne.
Můj mladší bratr
říjen 2023
336 stran
měkká vazba
ISBN 978-80-7637-522-2
Marek žije typickým životem studenta v osmdesátkovém Československu. Chodí na přednášky, mejdany a povinná vojenská cvičení a vytrvale usiluje o krásnou a nedostupnou Annu. Jenže ta má jiné starosti. Aktivně se zapojila do šíření petice Augustina Navrátila za náboženskou a občanskou svobodu – největší akce svého druhu v socialistickém Československu. Katolička Anna chce agitovat a sbírat podpisy, ať už je to za jakoukoliv cenu. Marek do akce s peticí přímo zapojen není, ale paradoxně je to on, kdo dopadne nejhůř.
Román z vysokoškolského prostředí vypráví Markův bratr na základě fiktivního deníku hlavního hrdiny. Současně je inspirován i skutečnými zážitky a vzpomínkami autora Martina Uhlíře. V jeho podání má návrat do 80. let daleko k „milému retru“ a otevírá neprvoplánově pojatá témata víry či odlišné sexuální orientace.
Martin Uhlíř
(1967) je novinář a spisovatel. Zajímá se o vědu, výzkum a nové technologie. Od roku 2006 je redaktorem týdeníku Respekt. Je autorem naučné knihy Jak jsme se stali lidmi (2007) a románu Sestry (Paseka 2021).
In memoriam
z angličtiny přeložila Jitka Jeníková
vychází s podporou
Ministerstva kultury České republiky
říjen 2024
432 stran pevná vazba
ISBN 978-80-7637-525-3
Válka je peklo. A láska taky. Píše se rok 1914. Henrymu Gauntovi, Sidneymu Ellwoodovi a dalším studentům prestižní internátní školy na anglickém venkově připadá násilí na frontě vzdálené. Gaunt, poloviční Němec, je zaneprázdněn svým soukromým bojem – sžírající zamilovaností do nejlepšího přítele, šarmantního Ellwooda – aniž by tušil, že Ellwood po něm také touží. V Anglii sílí protiněmecké nálady, a proto Gauntovi rodina doporučí, aby narukoval, což rád udělá a je to pro něj především únik před mučivými city k Ellwoodovi.
Jenže na frontu brzy dorazí i Ellwood a další spolužáci.
Napínavý a dojemný příběh o tragédii války, ale také o dospívání, ztracené nevinnosti a snaze překonat strach z toho být sám sebou, zaujme především skvěle prokreslenými postavami a silnými dialogy.
Alice Winnová
(1992) vyrůstala v Paříži, vystudovala anglickou literaturu na Oxfordu, nyní žije s manželem a dcerou v Brooklynu. Její román In memoriam získal v roce 2023 Waterstones Prize za nejlepší debut a nejlepší román a byl přeložen do dvaceti jazyků.
Když nám bylo míň
z norštiny přeložil
Václav Křenek
vychází s podporou NORLA
listopad 2024
248 stran měkká vazba
ISBN 978-80-7637-524-6
Jsou mladí, plní úzkosti, prášků, naděje a lásky. S rodiči si nerozumí, policajty nenávidí a sociálka selhává. Ivorovi a jeho nejlepším kamarádům Marcovi, Jonasovi a Arjanovi je šestnáct let, žijí uprostřed Osla a propadají se stále hlouběji do světa drog, násilí a kriminality. Touhu po ztraceném pocitu bezpečí se snaží ukojit dealováním měkkých drog. Nedostatečné začlenění do společnosti jim nahrazuje bratrská sounáležitost a upřímná snaha nezklamat poslední rodinné příslušníky, kteří se k nim ještě neobrátili zády.
Intenzivní a syrový román devatenáctiletého autora je psaný šťavnatým a podmanivě rytmickým jazykem. V Norsku se stal senzací, získal několik literárních cen a byl přeložen do patnácti jazyků.
Oliver Lovrenski
(2003) je norský spisovatel s chorvatskými kořeny. Jeho debutový román Když nám bylo míň se objevil na většině norských seznamů nejlepších knih roku 2023 a Lovrenski za něj jako nejmladší autor v historii získal Cenu norských knihkupců.
brácha
v noci mě vzbudil telefon vod marca, brečel, říkal, umřel, ivore, umřel, a já nepotřeboval slyšet kdo abych věděl, prostě jsem to jen típnul
sušená kýta a rasismus všedního dne dneska už vim, proč si lidi stěžujou na ty nejdebilnější kraviny, všechno začlo, když jsme měli hlad, takže alright, jeli jsme splašit nějakou chálku, ale co přesně? normálně by to bylo v pohodě, protože jsme buď chálovali kebab, sharovali pizzu, ale když má člověk řádný love, možnosti se votevíraj, víš co, more money more problems. takže basically, ta nevýznamná votázka, co si dáme, se stala tím největším světovým beefem vo to, čí země je lepší, protože nejdřív arjan řek, že chce indickou, ale marco na to prej, ne, bariis iyo moos, a to jsem musel zavrtět hlavou já a říct, hoši zapomeňte, dneska je to chorvatská, a tak začla slovní válka přímo uprostřed nákupáku gunerius, skoro jsme vodstartovali nový arabský jaro, když tu brácha jonas zařval tím nejvíc soft hlasem, a co já, hm, já chci s-s-sušenou kýtu my na to prej, co sušenou kýtu, dal si ruku na prsa a řek, sušená kýta, to je n-národní pokrm, nebuďte rasisti
žebřík a v devítce, předtim než sem se stal regulérnim feťákem a pořád jsem měl normální kámoše, jsme vyhustlili xany, a jestli víš, tak víš, když lupneš jeden, lupneš další, a pak by sis je nejradši nalupal všechny, a nakonec už jsem jel druhý platíčko a vytuh na gauči a ne a ne se vzbudit, měl jsem se potkat s kámošem, co věděl, že si ujíždím na těhle srandách, a teď nevodpovídám, vylez po žebříku do okna a bušil a já vytuhlej na gauči, mezitim si volal s marcem a chystal se vytočit 113
naštěstí se mu podařilo jedno vokno votevřít a vlámat se dovnitř a pak mě vzkřísit
když jsem přišel k sobě, stál nade mnou se slzama na tvářích a jenom prej, ivore, já tě mam rád, ale už nemůžu
Tahle voda je naše
vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky
říjen 2024
408 stran pevná vazba
ISBN 978-80-7637-502-4
Bubeneč a Dejvice jsou celkem poklidné pražské čtvrti, dokud nedojde k havárii pitné vody. Pak se začnou dít divné věci: květen nekončí a červen nepřichází, na dosud neviditelné hranici mezi oběma čtvrtěmi se objeví stříbrná čára, která nejde odstranit, voda neteče a nevraživost vzrůstá. Do událostí se vkládá Klub přátel starých Dejvic, trojice bubenečských přátel se jmény vyslovovanými pozpátku, architekt hledající podzemní město a jeho přítelkyně z pasáže Riviéra. Z rádia to s vtipem sobě vlastním komentuje profesor Hlístek a přímo na místě vše bedlivě pozoruje stará paní Rukavičková se svým psem Boxíkem. Co se děje pod zemí? Kde je voda? A která vlastně? A čí je tahle voda?
A. Gravensteen po debutu z polárních krajů a paralelních světů s názvem Pohyby ledu zavede čtenáře na podobně exotické území Prahy 6. Mnohovrstevnatý román nadchne především čtenáře se slabostí pro vybroušený styl a literární potměšilost.
A. Gravensteen
je pseudonym skutečného člověka, který z důvodů, jimž sám plně nerozumí, nechce pro svou literární tvorbu, jíž se věnuje ve volném čase, kterého z poměrně obvyklých příčin příliš nemá, používat své skutečné jméno, které ovšem pro jiné účely, např. autorské smlouvy, používá vcelku běžně. Má rád dlouhá souvětí.
Sobota 23. května se původně tvářila jako vcelku obyčejný den. Slunce vyšlo v 5:06; zdražila vejce kvůli ptačí chřipce; umírající politická strana si zvolila do svého čela další mladou naději; fotbalista v modrém dresu vysunul svého spoluhráče, rovněž v modrém dresu, ale s jiným číslem, do pokutového území; nebe bylo oblačné až zatažené, místy s přeháňkami nebo deštěm, severovýchodní vítr o rychlosti dvou až šesti metrů za sekundu se proháněl poloprázdnými ulicemi.
Přišlo to až večer. Do střešovické nemocnice se začali trousit pacienti s příznaky otravy: úporné zvracení, křeče v břiše, průjem. Co zpočátku vypadalo jako několik případů bez jakékoliv souvislosti, proměnilo se během pár hodin v epidemii. Lékařům nedalo mnoho práce zjistit, co měly všechny oběti společného: bydlely v okolí Vítězného náměstí, v poctivých činžácích z dvacátých a třicátých let i těch méně poctivých z let padesátých, v honosných vilách mezi ambasádami exotických zemí a rezidencemi podivných společností i v hroutících se přístřešcích v zanedbaných dvorech za železniční tratí. Ještě té noci nemocnice zpravila epidemioložku příslušné hygienické stanice. Byla to zkušená žena, ale ani ona nemohla tušit, čeho se právě stala součástí; poděkovala za zprávu, ukončila hovor, postavila vodu na kafe a vyhrnula si rukávy. V průběhu noci pak s profesionálním zájmem sledovala, jak přibývají na pohotovosti stovky otrávených. Tisíce dalších tiše úpěly doma, objímajíce záchodové mísy. Jen v hospodách byl zatím klid: do piva tajemná nákaza nepronikla.
Hygienická stanice vyslala do terénu své zvědy, zajistila množství očitých svědectví a několik nepříjemných pozorování. Brzy bylo jasné, že je něco ve vodě. Vodovody nejdřív mlžily a tvrdily, že o žádných problémech nemají informace; zároveň ihned vyslaly do terénu svoje vlastní zvědy, sesbíraly vzorky vody a zahájily chlorování a proplachování. V tlakovém pásmu 428 se to začalo hemžit špióny a kontrašpióny různých státních a městských institucí. Po měsících a letech tvrdého tréninku konečně přišel jejich čas: vydali se plnit úkoly svých nervózních šéfů pro větší slávu své země, jejího hlavního města a jeho obvodů a částí s hrdostí a odhodláním, s nadějí na lepší zítřek, což byla neděle.
Na obálce pracujeme. Originální francouzská obálka.
Nech těch lží
z francouzštiny přeložila
Markéta Krušinová
vychází s podporou Francouzského institutu v Praze
říjen 2024
160 stran měkká vazba
ISBN 978-80-7637-500-0
Když byl Philippe malý, opakovala mu matka, aby si nevymýšlel. On si ale z příběhů udělal kariéru a teď je z něj zkušený spisovatel. Jednou v hotelu v Bordeaux narazí na mladého muže, který se nápadně podobá jeho první lásce, Thomasovi. To Philippa přiměje ohlédnout se za vztahem, na nějž nikdy nezapomněl, a poprvé odvyprávět příběh bez jediné smyšlenky.
Oběma bylo v roce 1984 sedmnáct a chodili do posledního ročníku střední školy v Barbezieux. Nemohli tehdy dát najevo, jak dobře se znají, ale kradli si každou chvilku, aby mohli být spolu. Jejich osudová láska trvala šest měsíců, než se museli navždy rozejít.
Román s autobiografickými prvky vypráví o dospívání a fascinuje svou neokázalostí. I ta, spolu s vybroušeným literárním stylem, přispívá k působivosti této silné love story. Podle knihy vznikl v roce 2022 také film Společné lži.
Philippe Besson
(1967), spisovatel, scenárista a dramatik, získal za svůj první román En l’absence des hommes v roce 2001 cenu Emmanuela-Roblèse. Odstartoval tak plodnou literární kariéru, která dnes čítá kolem dvacítky knih, přeložených do mnoha jazyků. Namátkou: v roce 2003 vydal Besson román Florenťan (č. 2005), který byl nominován na prestižní Goncourtovu cenu a cenu Médicis. V roce 2017 publikoval autobiografickou novelu Nech těch lží, která se záhy stala bestsellerem a získala cenu Maisons de la Presse.
Ohlížení
ze španělštiny přeložila
Anežka Charvátová
vychází s podporou španělského ministerstva kultury
září 2024
368 stran pevná vazba
ISBN 978-80-7637-500-0
Kolumbijský režisér Sergio Cabrera přijíždí v říjnu 2016 do Barcelony na přehlídku svých filmů. Prožívá těžké chvíle: právě mu zemřel otec, jeho manželství je v krizi a rodná země odmítla mírové dohody, které mohly ukončit více než padesát let trvající válku.
V průběhu několika intenzivních dnů, během nichž se promítají Sergiovy filmy, vzpomíná na události, které poznamenaly život jemu i jeho otci: od španělské občanské války po exil v Americe, od čínské kulturní revoluce po ozbrojená hnutí v Kolumbii šedesátých let. Čtenář se stane svědkem života, jenž je mnohem víc než jen velkým dobrodružstvím: je to obraz půlstoletí dějin, které otřásly celým světem.
Epický a zároveň intimní román, za nějž Vásquez získal prestižní Cenu Maria Vargase Llosy, je působivým zamyšlením nad vztahy mezi rodiči a dětmi, které poznamenal politický fanatismus, ale také hlubokou politicko-společenskou studií dvacátého století.
Juan Gabriel Vásquez
(1973) patří k předním současným latinskoamerickým prozaikům, jeho knihy se překládají do osmadvaceti jazyků. Za své mistrně komponované romány Hluk padajících věcí (2011, č. Paseka 2015) a Reputace (2013, č. Paseka 2017) získal mnohá významná latinskoamerická i evropská ocenění. Po studiích na pařížské Sorbonně strávil řadu let ve Španělsku, v roce 2012 se s rodinou vrátil do rodné Bogoty.
Papírák
z angličtiny přeložil
Petr Eliáš
září 2024
256 stran měkká vazba
ISBN 978-80-7637-501-7
Cork 80. léta: Jack Shine objeví ve věcech své matky Rebeky krabici od bot plnou milostných dopisů. Rebekah přišla do Corku po vypuknutí druhé světové války jako židovská uprchlice z Vídně. Brzy poté zemřela a Jack se nikdy nedozvěděl, kdo je vlastně jeho otec. Proč si tedy matka schovala výstřižky z novin o slavném fotbalistovi? Kdo byl Papírák?
Vídeň 30. léta: Rušné město se ocitlo na pokraji války a Matthias Sindelar patří k nejslavnějším fotbalistům na světě. Přezdívá se mu Papírák. Když Sindelar potká Rebeku, jejich životy se navždy změní. Aby válku přežili, musí se ale jejich cesty rozdělit a osudy zpřetrhat.
Román inspirovaný skutečnými událostmi je příběhem Evropy dvacátého století. Vypráví o lásce, která se rozhodla přemoci všechno.
Billy O’Callaghan
(1974) debutoval v roce 2008 souborem povídek s názvem In Exile. Pozornost literární kritiky si získala jeho třetí povídková sbírka The Things We Lose, The Things We Leave Behind. V roce 2013 za ni O’Callaghan obdržel Irskou národní cenu. Kromě množství povídek napsal už čtyři romány. V roce 2017 vyšel The Dead House, který navazuje na tradici duchařských románů. O dva roky později uhranul literární svět O’Callaghanův Náš Coney Island (č. Paseka 2020), který byl přeložen do mnoha jazyků. V roce 2021 vydal další román s názvem Doživotí (č. Paseka 2021).
Smích ve tmě
z angličtiny přeložil
Pavel Dominik
vychází s podporou
Ministerstva kultury České republiky
srpen 2024
200 stran pevná vazba
ISBN 978-80-7637-491-1
S nadsázkou lze říci, že Nabokov měl kromě literatury tři velké vášně – šachy, motýly a filmy. Román, v němž umělecký kritik Albert Albinus zatouží po sedmnáctileté adeptce herectví Margot a rozehraje s ní vztahovou partii plnou ochromující posedlosti, jako by byl poctou právě filmovému médiu. Ostatně první ruské vydání tohoto díla v roce 1932 neslo pojmenování Kamera obskura, tedy „temná komora“. Autor jej po šesti letech přeložil do angličtiny pod názvem Smích ve tmě, přičemž jeho slávu stvrdila i stejnojmenná filmová adaptace z roku 1969.
V knize, která na čtenáře působí stejně podmanivou silou jako příšeří biografu, splétá spisovatel tkanivo psychologického thrilleru o nevyváženém milostném vztahu, v němž se z lovce stává kořist. Vykresluje tak kontury dramatu, které se stane předzvěstí skandální Lolity.
Doslov napsal Jiří Kratochvil.
Vladimir Nabokov
(1899–1977) patří k nejvýznamnějším světovým autorům 20. století. Román Smích ve tmě vychází jako devatenáctý svazek edice souborného autorova díla, kterou Nakladatelství Paseka vydává už více než dvacet let. V jejím rámci byly publikovány Nabokovovy vrcholné romány Dar (1938, č. 2007), Lolita (1955, č. 2003), Bledý oheň (1962, č. 2011) či Ada aneb Žár (1969, č. 2015), za jehož překlad získal Pavel Dominik Státní cenu. V Pasece rovněž vyšel třísvazkový komplet autorových povídek (č. 2004–2006).
Non-fiction
Objektivní nález
Moje nejtěžší mise
říjen 2024
320 stran
měkká vazba
ISBN 978-80-7637-529-1
„Když se narodíte do rodiny násilníka a alkoholičky, máte dvě možnosti, jak naložit se svým životem. Za prvé si ho můžete podělat. Anebo si ho poděláte míň, když se budete víc snažit. Je čas na pravdu o tom, jaký ve skutečnosti jsem. A věřím, že nepíšu jen vlastní příběh.“ Tomáš Šebek, chirurg a autor úspěšných reportážních knih z humanitárních misí, se vydává na dosud nejnáročnější cestu. Na cestu do dětství stráveného v nefunkční rodině. Na cestu osobních i profesních selhání, partnerských nevěr a lží. Ale také na cestu odhodlání vzepřít se osudu a touhy vzít život do svých rukou. Rvačky v ulicích starého pražského Karlína se tu střídají s epizodami z operačních sálů, napínavé výpravy lemují ještě napínavější okolnosti při budování vlastní firmy. Jenže všechna ta dobrodružství za kniplem letadla, v zatopených štolách nebo ve válečných zónách blednou ve srovnání s misí nejtěžší – být dobrým otcem čtyřem dětem a neopakovat chyby rodičů. Šebek svým dravým stylem píše bolestně otevřenou, a přitom osvobozující zpověď, jež je svého druhu lékařskou zprávou, „objektivním nálezem“, který vypovídá nejen o něm, ale i o nás všech.
Tomáš Šebek
(1977) je chirurg, účastník humanitárních misí, nadšenec pro digitální technologie ve zdravotnictví a zakladatel neziskové organizace Ministr zdraví. Roku 2010 se poprvé vydal na Haiti zasažené ničivým zemětřesením. O dva roky později misi zopakoval a své zápisky, publikované formou blogů, vydal souborně v knize Mise Haiti (2013). Následovaly jeho záznamy z misí v Afghánistánu, Jižním Súdánu a jihozápadní Asii, které vyšly v knihách Mise Afghánistán: Český chirurg v zemi lovců draků (Paseka 2015), Africká zima (Paseka 2017) a Nebe nad Jemenem (Paseka 2019).
Barák je vymrzlý. A mně to, sakra, vůbec nehoří! Přinesu ze zahradního domku kanystr s benzínem. Odšroubuju víčko a položím ho vedle krbové vložky, kde jsem už předtím několikrát neúspěšně rozfoukával mokré špalky na zbytcích suchého lihu. Nemůžu najít stříkačku, kterou to do krbu obvykle prsknu. Nevadí, beru plecháček. Naleju. Chrstnu to do kamen. Jako by se ten nový, vydatný plamen odrazil od zadní stěny ohniště. Putuje až do hrníčku. Pak na mou ruku. A pak odhodím hrníček na ten otevřený kanystr na podlaze našeho nového obýváku v našem novém domě.
Zastavil se čas. Dva metry od krbu žena s dvěma malými dětmi. Tři páry vyděšených očí. Mně hoří ruka. Hlavně ale hoří ten kanystr. Popadnu ho tou hořící rukou a letím ke dveřím na zahradu. Mohl jsem ho postavit a uhasit ústí sněhem. Já ho zahodil na zahradu co nejdál, jak to šlo. Jak se kutálel, všude vyšlehly metrové plameny. Ale nevybouchnul.
Strčím hořící ruku do sněhu. Vběhnu zpět. Hoří půlmetr čtvereční podlahy. Asi jsem vychrstl benzín i tam. Tehdy jsem ještě neměl hasičáky. Rozhlédnu se. Nic příhodného na hašení není po ruce. Lehám si tedy do ohně svými zády. Mám na sobě vlněný svetr. Uhašeno. Žena a děti pořád na tom stejném místě a se stejným výrazem. Nezapomenu. Mohl jsem nás všechny zabít. Když podruhé vyběhnu na zahradu, abych sněhem uhasil hořící trávník, nešetřím nadávkami.
Jsem mistr kvadratických fuckupů. Dokonce o tom přednáším. Množství mých zdánlivých úspěchů je pouhou statistickou funkcí násobně vyššího počtu neúspěchů, které dokonce dokážu vrstvit. Znamená to, že jeden průser ještě neskončil a druhý už na něj nasedá. Začalo to tím, že mi po pár týdnech chození přítelkyně, má současná žena, oznámila, že je těhotná. „Fajn, s kým to máš?“ chtělo by se říci v replice béčkového filmu. Můj nejmilejší fuckup znamenal, že jsme měli první dítě.
Pražské metro
Architektura, umění, vize
vychází ve spolupráci s Dopravním podnikem hl. m. Prahy
listopad 2024
420 stran pevná vazba
ISBN 978-80-7637-506-2
Pražské metro nemělo být jen dopravním prostředkem. Před 50 lety se díky této stavbě pod městem otevřel prostor s potenciálem naplnit myšlenku modernistů o schopnosti umění kultivovat člověka. Idea se promítla do pozornosti, kterou tvůrci věnovali architektuře, estetice interiéru, jeho osvětlení, systému orientace, výtvarnému umění a designu. Výtvarníci byli spolu s architekty aktivními spolutvůrci prostředí, a proto je také pražská podzemní dráha jednou z nejpůsobivějších na světě. Kniha prostřednictvím textů a fotografií zachycuje tento dodnes inspirativní projekt jako architektonický, umělecký a urbanistický fenomén i jako jedinečnou, živou stopu historie v útrobách města.
Pavel Karous (ed.)
(1979), sochař, pedagog a publicista, podniká oficiální i neoficiální umělecké intervence do veřejného prostoru a svá díla vystavoval na desítkách autorských i společných výstav.
Matyáš Kracík
(1985) je architekt a památkář, který projektuje obnovy historických staveb a působí v Národním památkovém ústavu jako výzkumný pracovník pro oblast poválečné architektury.
Anna Švarc
(1984) je žačkou Evy Jiřičné a Ivana Kroupy a pracuje jako architektka pražského metra.
Jan Kuděj
(1978) se od dokončení studií na VŠUP specializuje na focení architektury a dokumentace umění ve veřejném prostoru.
Identita
Příběh českého grafického designu
vychází ve spolupráci
s Typo a Mowshe
srpen 2024
520 stran pevná vazba
ISBN 978-80-7637-527-7
Kdo graficky upravil první československou ústavu? Z jaké tradice vychází český grafický design a kdo jsou jeho hrdinové? Jak vznikají písma? Proč jsou české knihy nejkrásnější? A jak se ocitla na plakátu k filmu Pelíšky lžička?
Kniha nabízí unikátní vhled do světa grafického designu a typografie. Mapuje více než stoletý vývoj těchto oborů a ukazuje, jak ovlivňují společnost, ať už ve smyslu kultivace, nebo propagandy a manipulace. Od obalů přes filmové plakáty, loga měst až po navigační systém pražského metra fundovaně, ale srozumitelně popisuje fenomény, které nás obklopují doslova na každém kroku.
Rozhovory s pamětníky i současnými předními tvůrci, jako jsou Zuzana Lednická nebo Aleš Najbrt, doplňují eseje teoretiků grafického designu, ale i sociologů, kulturních antropologů a dalších odborníků z Česka i zahraničí.
Součástí obsáhlé monografie jsou také dosud nepublikované obrazové materiály, originální skici, makety, fotografie a dokumenty ze soukromých i veřejných sbírek.
Linda Kudrnovská
(1977) je teoretička designu, autorka a editorka mezinárodních ročenek 365typo a 52typo: Stories on type, typography and graphic design, Building ligatures, the power of type. V letech 2002 až 2012 působila jako šéfredaktorka časopisu Typo zaměřeného na grafický design, typografii a vizuální komunikaci. Od roku 2016 spolupracuje s mezinárodní písmolijnou TypeTogether. Pravidelně přispívá do řady evropských časopisů zabývajících se designem, je porotkyní mezinárodních designérských soutěží a dlouholetou členkou předsednictva mezinárodní typografické organizace ATypI.
Hudba srdce
Metafyzika popu
vychází s podporou
Ministerstva kultury České republiky
září 2024
452 stran měkká vazba
ISBN 978-80-7637-457-7
Láska, touha, poblouznění, zamilovanost, chtíč, žárlivost, vášeň, zlomené srdce. Psát o tom všem písničky je otřepané a pokleslé. Jenže co když právě lovesongy – pokud si je poslechneme pozorněji – nejlépe vypovídají o našich emocích a jejich proměnách v průběhu dvacátého století?
Můžou popové žebříčky odrážet přístup lidí k lásce a zamilovanosti?
Karel Veselý prochází dějinami popu od generace rock‘n‘rollu z 50. let přes „revoluci lásky“ v šedesátkách, předkládá obraz milostných vztahů v rocku, disku nebo rave kultuře a mapuje krizi lásky v novém tisíciletí. Příběh popu končí u současných hudebníků definujících radikální podoby queer lásky. Každá z dvanácti kapitol se točí kolem textů písní, ale na pomoc si bere i dobové filozofické či sociologické teorie. Na stránkách knihy se tak potkávají Michel Foucault a bell hooks, Erich Fromm s Beach Boys, Frankem Oceanem nebo Britney Spears.
Karel Veselý
(1976) působí jako hudební publicista a redaktor Deníku Alarm. Spolupracuje s hudebním časopisem Full Moon, Radiem Wave a přispívá do médií jako Salon Práva nebo Aktuálně.cz. Jeho kultovní kniha Hudba ohně o historii afroamerické hudby vyšla poprvé roku 2010 a po dvanácti letech se dočkala v Pasece reedice. Spolu s Milošem Hrochem napsal knihu Všechny kočky jsou šedé (Paseka 2020), je spoluautorem publikace Planeta Nippon (2017) nominované na cenu Magnesia Litera. Ve stejném roce také vydal svoji románovou prvotinu Bomba Funk, jeho druhý román Kov vyšel v roce 2022.
Umění, kterému rozumějí úplně všichni
Historky ze zákulisí české výtvarné scény
listopad 2024
220 stran
měkká vazba
ISBN 978-80-7637-487-4
Výtvarné umění je plné zákulisních bojů. Tvůrce se neproslaví jen díky svému talentu, fantazii, zvládnutému řemeslu nebo vizi. Kromě toho musí být šikovným obchodníkem či ještě lépe – reklamním agentem sebe sama. Musí znát „ty správné lidi“. Jan H. Vitvar se pouští na dobrodružnou výpravu do míst, kam oko návštěvníka galerie nedohlédne, a přináší čtenářům svědectví o skutečné podobě uměleckého provozu.
Jak se stal z někdejšího rebela české kultury Milana Knížáka umělecký diktátor? Proč se Cena Jindřicha Chalupeckého, která má podporovat začínající tvůrce, vyvinula v elitářský podnik? Kdo se dnes může dostat na uměleckou vysokou školu a co všechno musí udělat pro to, aby ji absolvoval? Kteří galeristé umělce podporují a kteří naopak zneužívají? A platí v umění, že peníze nesmrdí?
Jan H. Vitvar
(1977) je výtvarný kritik a od roku 2006 vedoucí kulturní rubriky týdeníku Respekt. Roku 2012 vydal knihu o svém dědovi, legendě československého motorismu, nazvanou Antonín Vitvar – 20 let na Jawě a Nortonu, a v roce 2017 mu v Pasece vyšla monografie David Černý –Fifty Licks. Jako spoluautor přispěl do unikátního souboru esejů o městské cyklistice Je to jízda (Paseka 2021). Značnou čtenářskou pozornost vzbudila jeho kniha Umění, kterému nikdo nerozumí (Paseka 2021), na kterou nyní volně navazuje další provokativní publikací o současném umění.
Zatímco ještě před pár lety se zdálo, že výtvarné umění u nás zajímá jen pár takových zvláštních existencí, jako jsem já, dnes to naopak působí, že k němu má co říct doslova každý. Stačí se podívat na sociální sítě a nekonečné kulturní války, které se na nich vedou a mezi něž patří právě i naše vizuální kultura. V době dokončování této knihy kupříkladu na několik týdnů zcela ovládla prostor těchto hádek instalace Davida Černého Motýlí efekt v podobě dvou trupů stíhaček Spitfire s mávajícími motýlími křídly umístěná na fasádě pražského obchodního domu Máj. Nejen aktéři zdejší výtvarné scény o těchto sochách svedli (v drtivé míře nesouhlasnou) zuřivou slovní válku ještě předtím, než byly na budovu vůbec připevněné. Až na naprosté výjimky se přesto všichni tvářili, že disponují všemi dostupnými informacemi a dostatečným rozhledem v současném, minulém a nejspíš i budoucím umění, aby si na toto dílo mohli už předem udělat – z jejich pohledu navíc směrodatný – názor. Vždyť umění podle takových lidí přece rozumíme tak nějak všichni.
Tahle kniha vypráví o lidech, kteří by mu rozumět skutečně měli. O profesionálech a profesionálkách, již u nás výtvarnou scénu zásadním způsobem ovlivňují a formují. A kteří si nezřídka myslí, že umění rozumějí natolik dobře, že jim do toho nikdo nesmí mluvit, a nejlepší by podle nich bylo, kdyby se celá výtvarná scéna řídila jejich příkladem. Krátce po kauze s Májem byla ostatně zveřejněna petice proti Národní galerii Praha, Ceně Jindřicha Chalupeckého a Akademii výtvarných umění, kterou řada z těchto lidí podepsala. Všem třem kritizovaným fenoménům se v této knize podrobně věnuji. Ale jak na následujících stránkách zjistíte, slabiny těchto institucí osobně vidím úplně jinde než oněch více než dva tisíce signatářů.
Česká hudba
Stručná historie
říjen 2024
208 stran pevná vazba
ISBN 978-80-7637-505-5
Cestu dějinami hudby začíná autorka v 18. století, posledním období, kdy byla hudba i její tvůrci pod patronátem šlechty. Zrod tzv. národních škol v hudbě se kryje s národní emancipací následujícího století, s érou měšťanských salonů, ale také nových nacionálně definovaných kulturních institucí. Dodnes slavíme skvělé české úspěchy, vznik konzervatoře, Národního divadla nebo České filharmonie, a přece stále nedoceňujeme vliv národnostního kotle a soupeření etnik v hranicích České koruny na ohromující vývoj české hudby. Z této úrodné půdy čerpalo v 19. i 20. století několik skvělých hudebních generací. Hudba se mohla opřít o funkční infrastrukturu, divadla, koncertní síně nebo kabarety, rozvíjela se hudební věda i pedagogika.
Česká hudba má ale i svou odvrácenou stranu. Už od dob staromilského pražského „mozartovství“ před dvěma sty lety se tu sváří progresivní tendence s tradicionalismem. Během dob protektorátu a socialistického státu čelila kulturněpolitickým tlakům. Možná ale právě díky těmto vnitřním rozporům je česká hudba tak pestrá a světově uznávaná.
Vlasta Reittererová
(1947) je muzikoložka, hudební pedagožka a překladatelka. Absolvovala hudební vědu na FF UK. Působila na ústavech hudební vědy pražské a brněnské univerzity a na Pražské konzervatoři. Věnuje se hudbě 19. a 20. století, spolupracuje s Národním divadlem, Státní operou Praha, hudebními periodiky a biografickými slovníky. Je autorkou rozhlasových pořadů či průvodních textů ke koncertům.
Na obálce pracujeme. Ukázka z obraových materiálů v knize.
Křesťanství v českých zemích
Od knížete Bořivoje k dnešku
říjen 2024
832 stran pevná vazba
ISBN 978-80-7637-483-6
Spiritualita, život kleriků, řeholníků a řeholnic, celibát, řád křesťanského roku se svátky, slavnostmi a poutěmi, ale také sakrální architektura či křesťanské umění, jež spoluutváří ráz české krajiny. Autoři této knihy chápou křesťanství jako systém vidění světa a kulturní
živel, který více než tisíc let formuje území českého státu a jeho obyvatele.
Křesťanství přichází do pohanské střední Evropy jako politická síla, která rozrušuje staré kulturní i mocenské vztahy a zakládá nové. Církev lze těžko oddělit od státu, avšak paradoxně s ním záhy začne svádět zápas o vlastní emancipaci a obě instituce se utkají v nejednom sporu.
Husitskou revolucí počíná střetávání idejí a ze soužití konfesí se později rodí koncept náboženské tolerance, jejž některá období přijímají a jiná odmítají. Sekularizace, kterou vnímáme jako produkt nové doby, má kořeny již na konci 18. století. Tehdy, s rozvojem industrializace, sakrální čas ustupuje času „průmyslovému“.
Dlouhé 19. století je ovšem i příležitostí pro první vědecké reflexe náboženství, jež stojí u základů moderní religionistiky.
Dějinnou syntézu počínající 10. stoletím a končící rokem 1989 připravil zkušený tým historiků z akademických pracovišť Akademie věd ČR, Univerzity Karlovy a Masarykovy univerzity. Pracoval ve složení Eva Doležalová, Jiří Hanuš, Petr Husák, Pavel Kůrka, Jiří Mikulec, Petr Sommer a Jaroslav Šebek. Odborným editorem svazku je Jiří Mikulec.
Pro děti Komiks
Princ a švadlenka
z angličtiny přeložila
Lenka Bukovská
vychází s podporou
Ministerstva kultury České republiky
září 2024
288 stran pevná vazba
ISBN 978-80-7637-523-9
Princi Sebastianovi hledají rodiče nevěstu. Jenže on má úplně jiné starosti – snaží se před světem utajit svůj druhý život. Po nocích se obléká do opulentních šatů a coby překrásná Lady Crystallia se stává módní ikonou Paříže.
Jeho tajemství znají jen dva lidé, komorník Emil a nadaná švadlenka Frances, která stojí za Crystalliinými fantastickými modely. Jenže Frances sní o slávě a chce se stát uznávanou návrhářkou, což nepůjde, dokud bude muset svůj talent skrývat. Dokáže své sny odložit na vedlejší kolej, aby ochránila kamaráda?
Oceňovaný komiksový román o poznávání sebe sama, přátelství a mladé lásce využívá motivů z klasických pohádek a rozvíjí je ve zcela aktuálních genderových tématech.
Jen Wangová
(1984) je autorkou a spoluautorkou grafických románů Koko Be Good (2010) a In Real Life (2014). Za Prince a švadlenku získala prestižní Harvey Award za nejlepší knihu pro děti a mládež a ocenění komiksového festivalu ve francouzském Angoulême. Žije v Los Angeles, kde spoluzaložila a každoročně organizuje komiksový festival Comic Arts LA.
Hilda a Větvík
Prší, prší, jen se leje
z angličtiny přeložila
Martina Knápková
říjen 2024
56 stran pevná vazba
ISBN 978-80-7637-504-8
Když se Hilda s Větvíkem vydají na výpravu, jen tak nějaký deštíček je nezastaví. Jenže tentokrát to vypadá na pořádnou bouřku! Nerozlučná dvojice se tak tak stihne schovat v tajemné mohyle – ale tím dobrodružství teprve začíná.
Číhá na ně nebezpečí, které má spoustu šupin a nahnalo by strach i statečnějším zvířatům, než je malý liškoloušek. Ale nic naplat, Větvík se musí vydat vstříc nečasu, aby modrovlasou kamarádku ochránil.
Tenhle zbrusu nový, skrz naskrz promočený příběh je ušitý na míru jak těm, co se s Hildou už nějaký čas přátelí, tak i čtenářkám a čtenářům, kteří do jejího kouzelného světa vstupují poprvé.
Luke Pearson
(1987) je lídrem nové vlny britského komiksu. Hilda, kterou vymyslel a namaloval, se proslavila po celém světě a stala se hvězdou dětských srdcí i Netflixu. Všechny její příběhy vydala Paseka v komiksových albech Hilda (2016), Hilda se vrací (2016), Hilda a kamenný les (2017) a Hilda a Král hory (2019). Kromě toho ji čtenáři znají z šesti dílů knižní série a také z encyklopedie Hilda uvádí: Tvorové a netvorové.
Můj táta píše knihu
z litevštiny přeložila
Anna Sedláčková
vychází s podporou Litevského kulturního institutu
srpen 2024
48 stran pevná vazba
ISBN 978-80-7637-486-7
Ráno děti uhánějí do školy, rodiče spěchají do práce. Ale co když je táta spisovatel a pracuje doma? Zatímco malý Florián srší fantazií a jeho pokojíkem se prohání vesmírná loď, policejní vrtulník nebo hasičské auto, táta se vedle v pracovně moří s námětem na novou knihu. Když však Florián nakoukne dovnitř, zdá se, že táta nic nedělá. Nepíše, i když by měl. Nápadů je přece všude spousta, tak proč to tátovi tak trvá?
Autobiografický příběh litevského autora Tomase Dirgėly ukazuje, že inspirace se schovává všude a že se dospělým občas vyplatí naslouchat těm nejmenším. Rodinnou atmosféru dotvářejí zábavné, nápadité a trefné ilustrace Ingy Dagilė. Hravá knížka získala několik ocenění a byla přeložena do jedenácti jazyků.
Tomas Dirgėla
je nejoblíbenější litevský autor dětských knížek. Ve svém portfoliu má přes čtyři desítky knih a jeho práci oceňují kritici, široká veřejnost, a hlavně ti nejmenší.
Inga Dagilė
za své ilustrace a grafická zpracování knih posbírala řadu cen v domovské Litvě i v zahraničí. Její umělecký rukopis zdobí na dvanáct knih.
Navzdory všemu
z francouzštiny přeložila
Šárka Belisová
vychází s podporou
Ministerstva kultury
České republiky
srpen 2024
160 stran
měkká vazba
ISBN 978-80-7637-447-8
Většina příběhů plyne od A do Z, od začátku do konce. Tento oceňovaný evropský komiks jde opačným směrem, od Z jako Zeno po A jako Ana. Začíná kapitolou dvacet a postupně se pročítáme proti proudu času až k momentu, kdy se hrdinové poprvé setkali a začalo jejich osudové míjení. Zeno je starý mládenec, knihkupec, světoběžník a doktorand fyziky, jemuž trvalo čtyřicet let, než dokončil svou práci o cestování časem. Šedesátnice Ana byla celý život starostkou, matkou a manželkou a nyní je připravena začít novou etapu. Jak se ale v mládí potkali a jak začala jejich nenaplněná láska?
Komiksová romance ovlivněná stylem animovaných filmů od studia Disney vypráví příběh dvou srdcí, která vibrují v jednotě napříč prostorem a časem.
Jordi Lafebre
(1979) se narodil v Barceloně, kde také studoval komiks a výtvarné umění. Jako ilustrátor debutoval v roce 2001, přispíval do španělských časopisů a objevil se ve slavném frankobelgickém magazínu Spirou. Se scenáristou jménem Zidrou vytvořil komiksy Lydie, La Nondaine nebo Les Beaux étés. Navzdory všemu je jeho autorským debutem, za nějž získal například nominaci na Cenu Willa Eisnera.
Prašina žije vlastním životem
Letos uplyne šest let od chvíle, kdy jsme se poprvé vydali na Prašinu. Tajuplnou pražskou čtvrť, kde nefunguje elektřina, si za tu dobu zamilovaly statisíce malých i velkých čtenářů. Jak na začátky Prašiny vzpomínají její tvůrci, spisovatel Vojta Matocha a ilustrátor Karel Osoha? A plánují se na ni ještě vrátit?
Vojto, Karle, jak se díváte na ten kus cesty, který Prašina od svého vydání urazila?
Vojta Matocha: Zdá se mi to jako věčnost. Nedávno jsem první Prašinou listoval a až po těch letech ji dokážu vnímat s odstupem – jako kdyby ji napsal někdo jiný. Prašina, kterou jsem měl v hlavě na začátku, se za ty roky docela změnila, trochu díky Karlovým ilustracím, trochu vlivem divadelního zpracování, hlasy postav slyším jinak od chvíle, co vyšla audiokniha. Díky tomu se mi začal vytvářet nový obraz Prašiny – čtenářský. Příběh i čtvrť přestaly být jen moje, žijí vlastním životem. To je sen každého spisovatele.
Karel Osoha: Mám pocit, jako by to všechno vzniklo najednou. Nikdy jsem nevěnoval čas tomu, abych si mapoval vývoj Prašiny. Ostatně, když se na to dívám zpětně, přijde mi to všechno, včetně Podivných procházek od Ester Kuchynkové a Kačky Čupové, hezky ucelené.
Čekali jste, že se Prašina stane mezi mladými čtenáři takovým fenoménem?
Vojta Matocha: Samozřejmě ne. Prašina byla moje prvotina. Upřímně jsem nečekal, že ji bude vůbec někdo číst. Měl jsem pochopitelně obrovské štěstí, a zároveň se mi nejspíš podařilo trefit to, co v dětské literatuře chybělo. Hodně pomáhá, že hrdinové Prašiny nečelí žádným nadpřirozeným bytostem nebo velkému, neznámému nepříteli, ale především vlastnímu strachu – takovému, jaký každé dítě někdy poznalo na vlastní kůži: strachu ze tmy, z výšky, z vody nebo z neznámého prostředí. Myslím, že i kvůli tomu se kluci a holky od Prašiny nedokážou odtrhnout, velmi snadno si při čtení dokážou představit, že zažívají to, co hlavní hrdinové.
Atmosféru Prašiny dotváří její charakteristický vizuál. Čím je inspirován?
Karel Osoha: Inspiraci jsem hledal všude možně: od obrázků, co jsem si pamatoval z dětství (tam jsou to především komiksy s Rychlými šípy), až po fotky a obrazy staré Prahy. Na základě Vojtova textu jsem si pak představoval, jak se asi tvář staré Prahy proměnila vlivem obyvatel Prašiny.
V Křídovém panáčkovi jsem plynule navázal a pracoval se stejnými referencemi. Zároveň jsem se snažil výtvarně oddělit svět staré Prašiny a moderního světa, který se do ní propisuje: uličku po uličce.
Dosud vyšla knižní trilogie a dvě komiksové série.
Chystáte příběh Prašiny ještě dále rozvíjet?
Vojta Matocha: Na Prašině se odehrává spousta různých příběhů.
O některé čtenář v trilogii jenom zavadí, z jiných do knih pronikl třeba jenom náznak: symbol na zdi nebo nikdy nevysvětlená událost. Ne všechny má smysl vyprávět; některé je nejlepší nechat nedořečené a zahalené tajemstvím. Na druhou stranu je spousta záhad, které by si rozvinutí zasloužily. Takže ano, je možné, že se na Prašinu ještě někdy vrátím.
kroniky prašiny
Jak jdou za sebou jednotlivé události?
Podivné procházky
Prašina Černý merkurit
Bílá komnata
Křídový panáček
Tipy redakce
Letos je to už 35 let, co děláme paseku, a za tu dobu jsme vydali pěknou řádku knih. Které z nich si podle členů naší redakce zasluhují větší pozornost, než jaké se jim dostalo?
Anna Horáčková, ředitelka:
„Určitě Ostrov duchů od Kláry Wang Tylové. Nabízí šest skvělých povídek z prostředí Tchaj-wanu o hledání, pověrčivosti i smrti. Všechny příběhy se postupně propojují a možná vás z nich trochu zamrazí.“
Jakub Sedláček, šéfredaktor:
„Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa. Je to dávná Paseka v krystalické formě.
Draci, poklady, bílé paní, tajné chodby. Autor Martin Stejskal, surrealistický malíř a hermetik, se znal i s alchymisty.
V antikvariátu neváhejte.“
Vojta Sedláček, art director:
„Svižný, manipulativní román mezi Prahou a Grónským ledovým příkrovem Pohyby ledu. Kdyby A. Gravensteena četl Stephen King, určitě by si střihnul svůj miliontý blurb na obálku!“
Barbora Klimtová, redaktorka:
„Po na první pohled nenápadném románu Accabadora od Michely Murgiové budete dnes muset zapátrat v antikvariátech.
On za to ale stojí, podmaní si vás a budete na něj myslet i deset let po přečtení. Jako já.“
Viktor Bezdíček, redaktor:
„I po osmdesáti letech máme druhou světovou stále v genech.
A dění na Ukrajině by mohlo být další kapitolou skvělé knihy Strach a svoboda od Keitha Loweho, které si bohužel všiml málokdo. Vy si jí všimněte v antikvariátech.“
Magdalena Hennerová, redaktorka:
„Road movie z Ukrajiny na Krym a zase zpátky Šedé včely. Absurdní i vtipná dobrodružství obyčejného člověka ve válečné době od světoznámého autora Andreje Kurkova.“
Lucie Fialová, redaktorka:
„Kapka kámen vyhloubí od Hany Kulasové. Jde o deník mámy, která v Československu 60. let doslova vypiplala syna s autismem.
Dojemné i nadějné čtení, ale i svědectví o době, která jinakosti nefandila.“
Pavlína Juračková, zahraniční práva:
„Argentinský román postavený na intertextualitě Umělé dýchání od Ricarda Piglii. Zapátrejte v knihovnách nebo antikvariátech a připomeňte si letos Kafku z ‚druhého břehu Západu‘.“
Filip Mikeš, vedoucí obchodního oddělení:
„Pro mě byl totálním zjevením Lístek na cestu z pekla Jaroslava Žváčka. Četl jsem v rukopisu a stále všem cpu historky o tom, jak jsem zapomínal děti na pískovišti a hltal každou stránku.“
Veronika Sabaková, administrativa:
„Na dně od Helle Helle je takovou knihou bezčasí a každodenních rutin na jednom z dánských ostrovů. Pohltí svou plastičností a vykreslením složitostí života bez nutnosti používat velká slova.“
Jan Troníček, vedoucí e-shopu:
„Krásně ilustrovaná a hravá dětská kniha Velký kočičí závod od Rickyho Trickartta. Spojení koček a závodu prapodivných motokár. Pobaví velké i malé čtenáře.“
Marta Nováková, marketing: „Mojí srdcovkou je Nimona od ND Stevensona, která skvěle kombinuje historizující fantasy a sci-fi. A ten příběh! Komiks je u nás vyprodaný, ale pusťte si aspoň film na Netflixu.“
Matěj Senft, PR specialista: „Lamento je žalozpěvem duše, nářkem i zpovědí velkého básníka v nejtěžších chvílích jeho života. Ale také nadějí, neboť Vladimír Holan dobře ví, že ,co je bez chvění, není pevné‘. Hledejte v antikvariátech.“
Nakladatelství Paseka Vítkova 286 186 00 Praha 8 knihy@paseka.cz paseka.cz facebook.com/knihypaseka instagram.com/knihypaseka
Ediční plán ilustroval František Štorm Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín