Joan Peruga: Neviditelná republika / ukázka by Nakladatelství Paseka

Neviditelná republika Joan Peruga

Joan Peruga Neviditelná republika

Přeložil Michal Brabec

Vychází s laskavou podporou vlády Andorrského knížectví

Joan Peruga Neviditelná republika

Přeložil Michal Brabec Nakladatelství Paseka

Je půl deváté večer. Z hodin na zvonici kostela svatého Štěpána vylétá jako pár cínových holubů dvojí odbití zvonu. Před více než hodinou uzavřel personál knihovnu veřejnosti a stáhl narůžovělé rolety, dřímající víčka oken. Za tichého doprovodu prodlévajících knih zůstáváme v celé budově jen my dva. Knihovnice Maria sedí na témže místě jako při našem prvním setkání. Ve tváři se jí zračí soustředění, v očích neklid, svaly v obličeji jsou napjaté jako tětiva luku těsně před vypuštěním šípu. Ubíhá-li čas v závislosti na významu očekávaného, určitě v knihovně setrvává přesčas kvůli něčemu velmi důležitému, neboť pozoruji, že se jí minuty neskutečně vlečou, jako by vteřiny měly nohy z olova. Já postávám u balkonu obráceného do ulice a jsem o poznání klidnější. Občas poodhrnu záclonku a podívám se, jak probíhá ptačí slet na hřebeni střechy sousedního domu. Z penzionu jsem dnes vyrazil kvůli pracovním povinnostem, šel jsem do redakce Deníku, nikoli na návštěvu, takže když na mě zavolala z okna, procitl jsem stejně jako Adam v ráji a uvědomil si, že mám na sobě oblečení, které vypadá, jako když ho právě vytáhl z batohu nějaký cestovatel: zmačkané džíny, prochozené podrážky

a kostkovanou košili s vytahanou kapsičkou, obtěžkanou hrstí propisek, z nichž zdaleka ne všechny píšou, a notýskem v kroužkové vazbě se spoustou prchavých poznámek. Mám za to, že mezi vyplašenými ptáky a mnou spatřuje jistou podobnost. Zešikma dopadající světlo, které kamenným fasádám ve čtvrti dodávalo melancholický nádech, se po odbití zvonu vytrácí a smrtelně raněný podvečer se za zvrásněným horizontem pohoří Enclar kácí k zemi. Tady v horách mizí podvečery bez rozloučení, takříkajíc po francouzsku, vybavuji si nahlas úsloví, které jsem slýchával už jako malý. Maria se vynořuje ze svých myšlenek a odpovídá mi, že tohle rčení je dost absurdní, protože když se Francouzi loučí, třikrát čtyřikrát se políbí a ještě si navzájem nekonečně dlouho přejí hodně štěstí, jako by se pokaždé chystali na dalekou cestu. Dávná, tajemná cesta, zatím nevím nic bližšího, jen že kvůli jedné takové vysedáváme v knihovně, zatímco venku turisté, jimž knihy a kultura nic neříkají, čtvrť houfně opouštějí a ženou se k výlohám na třídě Panny Marie Meritxellské, než jim obchody na nejoblíbenější andorrské ulici zavřou. Národní knihovna sídlí v samém srdci starobylé čtvrti Andorry la Velly, v přízemí a dvou podlažích někdejšího domu rodiny Bauróových, stojícího přímo v místě, kde Údolní ulice ústí na náměstíčko tak malé, že se na něj pomalu nevejde ani kamenné sousoší lidí tančících contrapàs, z jehož nitra potichounku vyvěrá pramínek vody. Náměstíčko svatého Štěpána, ano, přesně takto označuje místo cedule na rohu domu. Připadá mi, že to velkolepé dílo sem nezapadá, protože ve čtvrti plné křivolakých uliček a drobných domků je prostor velmi omezený a další věci pojme jen za cenu ještě většího pocitu stísněnosti. Horské obce nejsou na zasazování idealizujících

projevů stavěné a přítomnost soch jim svědčí snad ještě méně než záplava turistů a moderních automobilů. Na pravé straně náměstí se v přízemí domu U Molinesů nachází prodejna obuvi s výlohou plnou sněhulí a trekových bot, v jejímž rohu dožívá tak jako zapomenuté haraburdí na půdě vybledlý a zaprášený pár legendárních pohorek xiruques. Naproti, v domě U Armengolů, je krámek s potravinami. Každé odpoledne okolo půl páté před něj prodavač oděný do bílého pláště vynáší několik beden broskví, lilků, paprik a svazky sušených chilli papriček; okolo zeleniny a ovoce se ochomýtá s noblesou a obřadností, obezřetně jako umělec rozvěšující svá zátiší na zeď galerie. Doleva se rozbíhá ulička vedoucí k domu U Calonesů, nejstaršímu a nejslavnějšímu hostinci v Andoře a dost možná i v celých Pyrenejích. V ulici svažující se ke kostelu svatého Štěpána se protilehlé balkony domů přibližují čím dál víc k sobě, až se ztloustlé stonky muškátů proplétají jako převislá křoviska nad zavlažovací stružkou. O své muškátové teorii jsem ti ještě nevyprávěl? ptám se Marii, abych zjistil, zdali dokážu odvést její pozornost a vykouzlit jí ve tváři jiný výraz. Ve snaze ošálit čas už nesedí nečinně na židli, ale přerovnává staré tisky vázané v lesklé, voňavé kůži, takže mě sice poslouchá, ale nevěnuje mi jediný pohled. Ruce jí zlehýnka poletují a po okrajích regálů, které sahají až ke stropu, opisují velké kruhy. Vypadají jako bílí motýli přelétávající z jedné koruny spícího květu na druhou. Muškáty, nečekám na její odpověď, jsou velmi inteligentní rostliny, které se tempu současného života přizpůsobily díky závratné, překvapivé evoluci: změnily životní cyklus a nyní mají listy pořád zelené a květy jim neopadají, po celý rok jsou jako mumifikované. Zkrátka a dobře, aby přežily, dokázaly se

připodobnit svým umělohmotným kolegyním. I když se na ně podíváš pozorným okem profesionálního zahradníka, existuje jen jeden způsob, jak rozeznat pravé od napodobenin. Jaký? projeví knihovnice konečně zájem. Když jimi za letních večerů zuřivě lomcuje déšť z bouřek, z přírodních muškátů dopadají na žulové dláždění ulice čer vené perličky: jsou to slzy stesku po neodvratně ztracené vůni. Napětí v Mariině tváři ochabuje. Směje se a na tvářích se jí přitom dělají dva malé, roztomilé dolíčky. Chtěl bych, aby ten úsměv prošel stejnou proměnou jako muškáty v ulicích a nikdy nepovadl. Ale po pár vteřinách je ta tam. Dlouhá doba čekání mi utekla v mžiku, jako by byla utkána z hedvábných minut. Plynutí času je totiž vždy subjektivní a odvíjí se především od toho, co si člověk přeje.

Na oplátku za zajímavost o muškátech a jako poděkování, že jí dělám společnost, mi vše vysvětluje. V domě U Bauróových zůstala proto, že očekává fax, od něhož si slibuje, že ji přivede na stopu knihy vyprávějící o cestě do Pyrenejí, kterou roku 1868 podnikla záhadná, samotářská Angličanka. Pokud se neobjeví dokument svědčící o opaku, jednalo se o první cizinku, která zavítala do Andorrských údolí a přitom neměla v úmyslu provdat se za někoho z místních, neboť to byl v dobách dávno minulých jediný důvod, aby se žena vydala do tak odlehlé, zbědované země. Svědectví o jejím neobyčejném dobrodružství se dochovalo pouze v jedné knize, která tak nabyla trvalé hodnoty archeologického důkazu. Jde o velmi obtížně dohledatelnou knihu, mezi bibliofily a antikváři patří k nejžádanějším titulům pojednáva-

jícím o romantických cestovatelích a jejich výpravách do Pyrenejí. Najít ji, svěřuje mi Maria, je nadlidský úkol, dokonce i pro sběratele cestopisů, což jsou odhodlaní a zkušení lidé, kteří se ve spleti vybraných mezinárodních bibliofilských kruhů dokáží pohybovat nenápadně a mazaně jako liška. Na její přání jsme ve druhém patře, domově nejpozoruhod nějších a nejvzácnějších tisků, kde má dočasně zřízenou čekárnu, po níž ustaraně přechází sem a tam, jako by čekala na nejnovější zprávy o právě probíhající operaci srdce někoho z rodiny. Fax na odkládacím stolku v malé ředitelské kanceláři se tváří nevrle, tiskne rty k sobě a jazyk od inkoustu ne a ne vypláznout. Ještě nikdy jsme spolu nebyli tak dlouho potichu. Při předchozích setkáních, která se po našem seznámení na začátku léta, kdy jsem za ní přišel kvůli reportáži, opakovala stále častěji, Maria vždy hravě vyplňovala čas vyprávěním překvapivých, tajuplných příběhů vyčtených z knih v regálech. Kdežto dnes nevíme, co si počít s dotěrnou blízkostí, která vzniká, jakmile slova vyklidí prostor a zbydou jen myšlenky. A city. Občas se otáčím za neslyšnými zvuky revmatického dřeva stiženého stoletou vlhkostí sněhu a deště a využívám toho, abych si ji po očku prohlédl. Letmým, ale soustředěným pohledem, jakým námořníci hledají ženy, když se jejich loď přibližuje ke břehu. Pokud mě nachytá, dělám mrtvého brouka a uchyluji se zpět do bezpečí, k urbanistické inventarizaci historického jádra. Z okna se mi nabízí skromný výhled na vrcholky střech, na úzká údolí uliček a na mýtinu v podobě náměstíčka; avšak naprosto postačuje, aby dal volný průchod vzpomínkám.

Poprvé jsem knihovnu navštívil k večeru krátce po příjezdu do Andorry. Vypravíš se do staré čtvrti a uděláš mi reportáž o národní knihovně, zaúkoloval mě ředitel. Kolik tam mají knih, kolik tam chodí čtenářů, však víš, prostě to, co se v takových případech obvykle píše. A jestli dostaneš inspiraci, zkus přidat trochu omáčky o atmosféře místa. Přesně takhle to řekl: trochu omáčky o atmosféře místa, doteď na to s hrůzou vzpomínám. Když jsem z redakce odcházel vstříc zadanému úkolu, ze strany kolegů jsem na sobě cítil pohledy, jakými se vyprovázejí vojáci kráčející do zbytečných válek. Chudák kluk, kdo bude číst reportáž o starých, odložených knihách? Koho zajímá tolik mrtvé tiskařské černě? To byla řada otázek, které jsem zanechával za sebou. Takové jsou výmysly ředitele, jehož dobrým zvykem je nechávat na stole uvnitř pracovny, své skleněné klece, kulturní přílohy novin El País, Le Monde či jakýchkoli jiných vycházejících velkým nákladem. Je to jen divadýlko, jakýsi pracovní nástroj k navození dojmu, že v redakci panuje atmosféra intelektuálního neklidu. Staří redakční pardálové se tomu jen smějí. Zdá se, že je jediný, kdo si ještě nevšiml, že v andorrském Dia ri de les Valls se kultura nachází na samém konci vydání, až za sportem, a je utopená v záplavě inzerátů na prodej bytů či ojetých aut, která se rozlévá na ploše o velikosti mnoha hektarů papíru. A tak těmito reportážemi, určenými k léčbě vlastní frustrace, úkoluje začínající novináře či letní stážistky, jimž mezi řečí sestupuje do hlubin výstřihů. Popravdě řečeno, mně to nevadí. Prostě se snažím, abych jako redaktor kulturní rubriky dobře odvedl svou práci. Každé

odpoledne usedám k počítači a pokouším se uvést v život slova Garcíi Márqueze, která nám kladl na srdce jeden profesor na fakultě žurnalistiky: „Vždy piš s přesvědčením, že děláš na životním článku: něco se ujme.“ Nalézt motivaci není jednoduché, protože Deník vychází provinčním nákladem a většina čtenářů prolétne jen titulky a nanejvýš si zvědavě prohlédne fotografie, zda se na nich neobjevil nějaký známý. Bloudil jsem tehdy labyrintem uliček v historickém jádře Andorry la Velly, které si po desetiletích spekulací s nemovi tostmi, pro Andorru typicky živelných, zázračně uchovává malá zákoutí, kde je dál cítit kouzlo tradiční horské zástavby. Kouzlo ubohých budov, strohých domů, které se v obavách, že zaniknou, přimykají k vlastní minulosti a namísto čísla stále nesou označení jménem. Velká část zbytku města je trvale ve výstavbě a to, co jiní označují za moderní architekturu, mi připadá jako směsice stylů bez ladu a skladu. Již na první pohled jsem postřehl, že dům U Bauróových se vyznačuje zvláštním tvarem: je široký u základů a směrem k nejhořejšímu patru se zužuje, jako by dříve, než vzletné představy majitelů dosáhly naplnění, došel stavební materiál a peníze. Na balkoně v prvním patře je filigránsky krouceným železem vepsán letopočet 1898. V tu chvíli jsem si pomyslel, že rok zapsaný tak neblaze do naší paměti bezpočtem tragédií a existenčních obav se možná chtěl, kdoví, zvěčnit jen v tomto skromném průčelí. Je nahoře, v podlaží starých tisků, sdělili mi prve na recepci, když jsem se ptal po ředitelce. Začnu omáčkou a potěším šéfa, rozhodl jsem se, když jsem stoupal po točitém schodišti ze světlého dřeva, sladěném s ostatním funkčním vybavením v teplém tónu.

Seděla zády k oknu a její veškerou pozornost poutala kniha, kterou čistila a opečovávala opatrně jako porodní asistentka. Než si mě všimla, měl jsem čas spočinout pohledem na jejích rovných černých vlasech, které se jí při pohybu hlavy jemně třely o záda, na jejích zlatavě hnědých očích v barvě jezera, nad nímž se snáší podzimní listí, na jejích drobných rtech a na hrdé, zakulacené lince brady, zakončující dokonale oválnou tvář, jakou mívají čínské krásky. Ještě jsem stihl sklouznout pohledem na prsa ukrytá pod ošidně tenkým vlněným svetříkem, která se nad stolem tyčila jako strážní na cimbuří, a hlavou mi proběhlo, že by se mi líbilo, kdyby všechny knihovnice na světě, dokonce i ty z fiktivních příběhů, vypadaly jako žena přede mnou. Jsem Miquel, z Deníku, řekl jsem rozpačitě kvůli tomu poslednímu pohledu, přišel jsem si s vámi popovídat o knihách. Při vyřknutí toho kouzelného slova jsem si uvědomil, že se knihovním sálem nese stejně libě jako gregoriánský chorál katedrálou. Já jsem Maria, ředitelka. Máte rád staré knihy? Tahle nám právě přišla z Paříže, ostatně jako všechna zlatíčka. Poprvé na tvářích vykouzlila úsměv a s ním i dva půvabné dolíčky. A svými dlouhými hedvábnými prsty, na jejichž koncích se leskly bezbarvě nalakované nehty, hladila kožený hřbet knihy, jako by konejšila dítě, které vyndala z kolébky, aby utišila jeho pláč. Nevěděl jsem, že se s knihami dá mazlit jako s lidmi. Vlastně jsem o starých knihách nevěděl nic, zato ženským rukám jsem rozuměl a tyhle mi připadaly nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl. Když jsem studoval v Barceloně, řekl jsem na svou obhajobu vykolejen tou otázkou, sbíral jsem staré knihy anar-

chistických autorů, povětšinou vydaných v zahraničí. Kupoval jsem je – že jsem některé jako správný student bez výčitek šlohl, to jsem raději zamlčel – od jednoho antikváře na nedělních dopoledních trzích ve čtvrti Sant Antoni. V tu chvíli, lapeného v pasti vlastní neznalosti, mě nic jiného nenapadlo. Shovívavým pohledem mi Maria dala najevo, že není třeba se jakkoli ospravedlňovat, a jako matka chlubící se zdravou, usměvavou dcerkou mi knihu blaženě ukázala zblízka. Toto je výtisk Souvenirs d’un montagnard od hraběte Hen ryho Russella, který vyšel u nakladatele Vinyacourta v Pau roku 1878. Jde o editio princeps. Tak se nazývá prvotní, nejcennější vydání knihy. Vázána je v červené safiánové kůži, ta byla na konci devatenáctého století nejhonosnějším materiálem. Zdobí ji dvojitá linka, pukly a čtyři květinové ornamenty v rozích. Název i jméno autora jsou vyvedeny ve zlaté barvě mezi prvním a druhým vazem hřbetu. Takto podrobně popisovala knihovnice veškeré půvabnosti stvoření chovaného v náruči. Poté knihu opatrně, jako by poodkrývala pokrývku v kolébce, otevřela na předsádce. Podívejte se na vnitřní stránky: papír z dlouhých lněných vláken, který je i dnes vcelku bílý, dobře zachovalý, téměř na něm nenajdeme stopy po plísni či vlhkosti, což značí, že kniha nepobývala dlouho v blízkosti moře. Je zřejmé, že si jí majitel považoval, věděl, že se jedná o vzácnou knihu, takový malý drahokam. Co přesně si mám představit pod výrazem vzácný? přerušil jsem ji dotazem zvídavého novice. Francouzský knihomil Jacques Labarère vytvořil soupis dvaceti nejnedostupnějších knih s pyrenejskou tématikou, tahle zaujímá deváté místo.

Proč není k sehnání? nepřestával jsem se ptát, a přitom jsem již bez rozpaků obnažoval svou neznalost. Vydání z roku 1878 nebylo určené k prodeji, vysvětlila mi trpělivě jako paní učitelka, hrabě ho nechal udělat jen pro potěchu svých přátel. Traduje se, a sám Russell tu legendu aktivně přiživoval, že s výsledným tiskem knihy nebyl příliš spokojen a všechny doposud nerozdané výtisky, to jest skoro všechny, naházel do řeky Gávy protékající městem Pau. Kvůli tomuto knihobijskému činu se v katalozích starých svazků uvádí jako první vydání to z roku 1888, prodávané za pět franků, o které se postaral sám tiskař. Avšak někteří tvrdí, že hrabě do vody naházel výtisky Histoire d’un coeur, příšerných příběhů na pokračování, v nichž líčí nešťastné avantýry s vdanou paní. To by znamenalo, že všechna první vydání Suvenýrů opravdu rozdal a že jich ve skutečnosti nebude až tak úplně málo. A jak asi tušíte, knihkupci nabízející tento titul se kloní k první verzi, kdežto my kupující raději obhajujeme pravdivost té druhé. Stačí jen vědět, jak s informací naložit, a dosáhnout nejlepší ceny. To je skutečně pozoruhodný příběh, řekl jsem, zatímco mi kniha nepovšimnuta usínala v náruči. Knihovnice na mě působila jako člověk, který má dar dodávat slovům neustálý nádech tajuplna, jako by celou dobu byla řeč o vlivu měsíčních fází na příliv a odliv. Zdálo se, že ji můj zájem o vyprávění těší. I tak se ale rozhodla, že v něm už nebude pokračovat, a natáhla se po knize, aby mi ji odebrala, a láskyplně ji položila na stůl. Také si pamatuji, že tehdejšího podvečera se stejně jako dnes najednou setmělo a křivolaké uličky ve čtvrti se kvapně zaplnily stíny. Dům U Bauróových osvětloval jen umělý, studený svit zářivek protékající škvírami kolem okenních rolet, takže celý výjev

působil dojmem, jako by do prostoru mezi natěsnanými, potemnělými domy přistála zvláštní vesmírná loď. Dříve než uzavřou knihovnu pro veřejnost a já budu nucen rozhovor ukončit, řekl jsem si, že musím položit vhodnou otázku, novinářský dotaz ohledně knihy, která mezi námi ležela dál jako Ježíšek v jesličkách. Nemohl jsem přece přijít do redakce a pustit se do psaní příběhu o ženské hýčkající knihy dlouhými prsty pianistky nebo o jistém hraběti Russellovi, který lhal o vydáních svých knih a nasazoval přátelům parohy. To mám psát laciný román na pokračování? Cožpak jsem se nakazil ředitelovou rádoby literární novinařinou? Vždyť bych byl ostatním jen pro smích. Napadlo mě jediné, totiž zeptat se, na kolik peněz ji vyšel tento výjimečný výtisk. Nebuď taková hyena, káral jsem se, to je jako ptát se matky na cenu dítěte. Po nekonečně dlouhé odmlce, s pomocí slov našlapujících po špičkách, se mi podařilo zformulovat novinářsky správně položenou otázku. Které z vašich knih si ceníte nejvíc? Tenhle dotaz jako vůbec první nespadal do kategorie nevinných, protože v sobě skrýval snahu vyčíst z odpovědi knihovnice něco osobního.

Fax konečně otevírá ústa a vydává list papíru, hluk připomínající činnost pletacích strojů ve velkovýrobě mě vytrhává ze vzpomínek a okrádá sál o tiché očekávání. Maria nedočkavě pročítá fax ještě během tisku tak, jak po řádcích postupně vylézá z přístroje. Čerstvě vytištěný inkoust se celý ještě leskne.

Harris, Orsich & Co. Secondhand Booksellers. Books on Spain (including Gibraltar, Pyrenees & Andorra) Twickenham. UK Dear Madame, výtisk knihy Marian Eyrové, o nějž projevujete veliký zájem, již několik let nemáme. Jedná se o těžko dostupnou knihu, zcela jistě vyšla malým nákladem a je v hledáčku mnoha sběratelů. Možná že návštěva naší spoluobčanky ve Vaší okouzlující zemi nesplnila očekávání a o vydání většího počtu výtisků neměla autorka zájem. V souvislosti s Vaší žádostí jsem prohledal staré katalogy a našel přesný popis výtisku, který jsme před mnoha lety prodali. Zde uvádím věrný přepis: „Eyre, Marian. Travel to the mysterious Republic of Andorra. London. Richard Bentley, 1865. Velká osmerka, 185 stran. Ručně kreslená mapa Andorrské republiky a dřevoryt s podobiznou autorky. Celokožená vazba, štítek, zlacený hřbet, velmi krásná kování. Stříbrná spona. Výtečně zachovalý výtisk.“ Náš účetní Mr. Evans, který u nás pracuje od samého založení společnosti, slíbil, že jakmile mu to čas dovolí, projde staré účetní knihy, abychom Vás mohli blíže informovat, kdo od nás Eyrovou koupil. Compliments of Mr. Orsich Yours sincerely, Keith Harris

Když Maria dočetla fax, všechno zbylé pohasínající podvečerní světlo se vlilo do jejích očí. Odehrála se v ní opravdu pozoruhodná proměna. Celá září. Kamenné, napjatým očekáváním vytesané rysy obličeje jí konečně roztály a nyní jsou výmluvné jako podomní prodejce encyklopedií, pozorovaný kukátkem ve dveřích. Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, co to má všechno znamenat? naléhám nedočkavě. Angličtí knihkupci jsou velmi pečliví a jsem si jistá, že nám pošlou věrohodnou informaci, odpovídá přesvědčeně. Pochop, že je to neobyčejná kniha, takové se objevují jen jednou za čas, a určitě po ní slídí spousta lidí. Ale my máme pro začátek vynikající vodítko. Musíme se k ní dostat jako první. Musíme ji najít stůj co stůj. Beru si fax a pročítám ho, ale nejsem si jist, zdali jsem schopen pochytit všechny jednotlivosti, které z knihy činí tolik žádané zboží. Zkrátka mi to připadá jako pobídka, abych se připojil k fantaskní, podivínské výpravě za dobrodružstvím, jehož cílem je najít svatý grál. Ale použití množného čísla, kterým mě Maria zapojuje do pátrací akce, chutná sladce jako čokoládový dort. Knihovnice zavírá dveře a aktivuje alarm. Vycházíme na náměstíčko, kde se právě rozlila noc. Ticho narušuje jen sebejistý přelet holubů, vracejících se z nejvzdálenějších střech čtvrti zpět na zvonici kostela svatého Štěpána. Náš odchod z osiřelé budovy v takto nezvykle pozdní hodinu provázejí chorobně zvědavé pohledy lidí ze sousedství, vysedávajících na čerstvém vzduchu u kašny, a pokud by se nás někdo z nich zeptal, proč se oba tváříme napůl šťastně a napůl zkroušeně, odpověděl bych mu obrazným vyjádřením, které se mi honí hlavou. Situace se má následovně: z Londýna nám právě sdělili, že kdesi se ukrývá jehla v podobě knihy; abychom ji našli, stačí se jen prohrabat kupkou všech antikvariátů v Evropě.