Vladimir Nabokov: Promluv, paměti / ukázka by Nakladatelství Paseka

Vladimir Nabokov Promluv, paměti N Á V R AT K JEDNÉ AUTOBIOGRAFII

PASEKA

Vladimir Nabokov Promluv, paměti Návrat k jedné autobiografii

PASEKA

PŘ E LO Ž I L PAV E L D O M I N I K

Překladatel děkuje za spolupráci Milanu Macháčkovi a Nikimu Petkevičovi a za laskavou pomoc Františku Kramplovi z entomologického oddělení Národního muzea

Věře

KAPITOLA PRVNÍ

Kolébka se houpe nad propastí a zdravý rozum nám napovídá, že naše existence je jenom štěrbina slabého světla mezi dvěma temnými věčnostmi. Byť jsou ty dvě jednovaječnými dvojčaty, člověk zpravidla pohlíží do prenatální hlubiny s větším klidem než do propasti, k níž směřuje (rychlostí nějakých čtyř tisíc pěti set tepů za hodinu). Znám však jednoho mladého chronofobika, který pocítil cosi jako paniku, když se poprvé díval na amatérské filmy natočené pár týdnů před jeho narozením. Spatřil svět, který se od toho současného prakticky nelišil – stejný dům, stejné lidi –, ale potom si uvědomil, že v něm on sám vůbec neexistuje a že nikdo neželí jeho nepřítomnosti. Letmo zahlédl matku, jak mává z okna nahoře, a to neznámé gesto jej rozrušilo, jako by bylo nějakým záhadným rozloučením. Avšak nejvíc jej vyděsil pohled na zbrusu nový kočárek, který stál na verandě s nadutou nepřístojností rakve; dokonce i ten byl prázdný, jako by se mladíkovi, v obráceném běhu událostí, rozpadly i samotné kosti. Mládí je náchylné k takovým představám. Anebo, řečeno jinými slovy: první a poslední věci mívají často nedospělý tón – nejsou-li náhodou vedeny nějakým ctihodným a přísným náboženstvím. Příroda očekává, že dospělý člověk přijme ty dvě černé prázdnoty, vpředu i vzadu, se stejnou lhostejností, s jakou přijímá pozoruhodné přeludy mezi nimi. Představivosti, skýtající vrcholnou rozkoš pouze nesmrtelným nebo nedospělým, by se měla přistřihnout křídla. Abychom si užili života, měli bychom ho užívat s mírou. Proti tomu všemu se rozhodně bouřím. Cítím, jak mě to táhne vyjít se svou vzpourou ven a s cedulí demonstrovat proti přírodě. Kolikrát jen se můj rozum do úmoru snažil 16

zachytit sebemenší osobní záblesk v neosobní temnotě na obou koncích mého života. Že tuhle temnotu mají na svědomí pouze stěny času, oddělující mě a mé potlučené pěsti od svobodného světa věčnosti, je přesvědčení, jež rád sdílím s nejkřiklavěji pomalovaným divochem. Vrátil jsem se v myšlenkách – cestou zoufale mizejících – do dalekých krajin, kde jsem tápavě pátral po nějakém tajemství, ale přišel jsem jenom na to, že vězení času je kulaté a nemá východ. Kromě sebevraždy jsem zkusil všechno. Odložil jsem tvář, abych jako přízrak pronikl do světa, který existoval před mým početím. V duchu jsem přetrpěl ponižující společnost viktoriánských spisovatelek a penzionovaných plukovníků vzpomínajících na minulé životy, v nichž byli otrockými posly na římské silnici nebo mudrci pod vrbami Lhasy. Při hledání klíčů a stop jsem důkladně prohledal své nejstarší sny – a když už je řeč o snech, dovolte mi, abych řekl, že naprosto odmítám vulgární, ošuntělý, ve své podstatě středověký freudismus s jeho potrhlým hledáním sexuálních symbolů (na způsob pátrání po baconovských akrostiších v Shakespearových hrách) a zatrpklými malými embryi, šmírujícími ze svých přirozených koutů milostný život svých rodičů. Zpočátku jsem si neuvědomoval, že čas, na první pohled tak nezměrný, je vlastně vězení. Když pronikám do svého dětství (což je zážitek, který se takřka vyrovná pronikání do vlastní věčnosti), vidím probouzení vědomí jako řadu záblesků s postupně se zkracujícími intervaly. Záblesky se nakonec slévají v zářivé pruhy vnímání, skýtající paměti vratkou oporu. Naučil jsem se číslům a slovům takřka současně ve velmi útlém věku, avšak vnitřní uvědomění, že já jsem já a že moji rodiče jsou moji rodiče, se dostavilo zřejmě teprve později, kdy bylo bezprostředně spojeno s pochopením vztahu mezi jejich a mým věkem. Soudě podle sytého slunečního světla, které – když na ten objev myslím – okamžitě zalévá mou paměť skrze překrývající se obrazce listoví laločnatými 17

zlatými skvrnami, mohlo k němu dojít o matčiných narozeninách koncem léta na venkově. Položil jsem tehdy několik otázek a posoudil obdržené odpovědi. To všechno odpovídá teorii rekapitulace; počátek uvědomění si sebe sama v mozku našeho nejvzdálenějšího předka určitě spadá do okamžiku, kdy se rodilo i vědomí času. Když byl tedy onen právě odhalený, svěží a elegantní vzorec mého vlastního věku, čtyř let, porovnán se vzorci mých rodičů, třicet tři a dvacet sedm, něco se mi přihodilo. Prožil jsem obrovsky posilující otřes. Jako kdybych prodělal druhý křest, probíhající způsobem, který měl s Bohem společného víc než pravoslavné ponoření do vody, jež prodělal o padesát měsíců dříve vyjící, poloutopený polo-Viktor (mé matce se nedovřenými dveřmi, za něž se podle starého zvyku museli rodiče uchýlit, podařilo opravit protojereje, otce Konstantina Vetvenického, který to málem zpackal); měl jsem pocit, jako by mě někdo náhle pohroužil do zářivého a pohyblivého prostředí, které nebylo ničím jiným než čistým živlem času, o nějž jsem se dělil – jako se nadšení plavci dělí o třpytivou mořskou vodu – s tvory, kteří se ode mne odlišovali, ale byli se mnou spojeni společným tokem času, prostředím zcela odlišným od prostorového světa, které vnímají nejen lidé, ale i opice a motýli. V té chvíli jsem si pronikavě uvědomil, že sedmadvacetiletá bytost v čemsi měkkém, bílém a růžovém, která mě drží za levou ruku, je matka a bytost třiatřicetiletá ve tvrdém bílém a zlatém, držící mě za pravou ruku, je otec. Šli pravidelným krokem a mezi nimi jsem si já tu pyšně vykračoval, tu přeťapkával z jedné sluneční skvrny na druhou uprostřed cesty, v níž nyní už zdaleka poznávám alej z okrasných doubků v parku našeho venkovského sídla ve Vyře, nacházejícího se v bývalé Petěrburské gubernii. Ze svého nynějšího horského předělu odlehlého, odloučeného, takřka neobydleného času skutečně vidím své maličké já, jak v ten srpnový den roku 1903 oslavuje zrození smyslového života. Pokud do té doby ti dva, kteří mě drželi zleva a zprava 18

za ruce, existovali v mlhavém světě mého dětství, objevovali se tam pouze v masce něžného inkognita; jenže teď vyšel jako slunce úbor mého otce, blyštivá uniforma jízdního gardisty s hladkým, oblým, zlatým kyrysem, žhnoucím na jeho hrudi i zádech, a já se ještě dalších několik let nepřestával živě zajímat o stáří rodičů a stále jsem se na ně dotazoval, podoben úzkostlivému cestujícímu, který se vyptává souputníků na čas, aby si mohl zkontrolovat nové hodinky. Sluší se poznamenat, že otec si odbyl vojenskou povinnost dlouho před mým narozením, a proto se domnívám, že si v ten významný den oblékl regálie svého bývalého pluku jako sváteční žert. Žertu tedy vděčím za svůj první záblesk plnohodnotného vědomí – což má také rekapitulační souvislosti, neboť první tvorové na zemi, kteří si uvědomili tok času, byli také prvními, kteří se dovedli usmát.

V podhoubí mých her, když mi byly čtyři, byla představa prapůvodní jeskyně (a nikoli toho, co by mohli očekávat vídeňští mystikové). Před očima se mi objevuje jeden z přijímacích pokojů ve Vyře a velký divan pokrytý bílým kretonem s černými trojlístky: podobá se masivu vyzdviženému vrásněním někdy před počátkem historie. Historie začíná (s příslibem slunného Řecka) v nevelké vzdálenosti od jednoho konce toho divanu v rohu pokoje, kde rozložitá hortenzie v obrovitém květníku, obsypaná hrozny bleděmodrých a hrstkou zelenkavých květů, zpola zakrývá podstavec mramorové busty Diany. Na zdi, u níž divan stojí, symbolizuje další historickou etapu šedá rytina v ebenovém rámu – klasický obraz na téma napoleonských válek, na němž jsou skutečnými protivníky prvky epizodické a alego rické a kde před očima defilují, seskupeni v téže zrakové rovině, raněný bubeník, padlý kůň, trofeje, voják chystající 19

se probodnout bodákem jiného vojáka a nezranitelný císař, pózující se svými generály uprostřed znehybnělé šarvátky. S pomocí dospělého člena rodiny, který vždy přiložil k dílu nejprve obě ruce a potom silnou nohu, se divan odsouval kousek od stěny, aby vytvořil úzkou chodbičku, kterou jsem s další pomocí ochotných rukou zastřešil podhlavníky a na koncích uzavřel polštáři. Zakoušel jsem nevýslovné blaho, když jsem potom prolézal tím černočerným tunelem, kde jsem trochu otálel a poslouchal zvonění v uších – osamělé chvění, tak dobře známé malým chlapcům, které hra zlákala do zaprášených skrýší –, a pak, ve výbuchu lahodné paniky, jsem na horempádem dusajících dlaních a kolenou spěchal ke vzdálenému konci tunelu, odstrčil polštář a ocitl se venku, kde mě vítala sluneční síť na parketách pod rákosovým výpletem vídeňského křesla a dvě hodně hravé, střídavě si sedající mouchy. Snivější a jemnější počitek skýtala zase jiná jeskynní hra, když jsem si brzo ráno, jen co jsem se probudil, postavil z prostěradla a přikrývky stan a popustil uzdu fantazii na tisícero šerých způsobů uprostřed přízračných lněných lavin a slabého světla, které jako by pronikalo mou polostínovou skrýší z nějaké nesmírné dálavy, kde se v mých představách toulala jakási podivná, bledá zvířata v jezerní krajině. Vzpomínka na dětskou postýlku s postranními síťkami z chmýřovitých bavlněných šňůr přivolává zpátky také opojný pocit, s jakým jsem se dotýkal překrásného, nádherně pevného, granátově temného křišťálového vajíčka, zachovaného z nějakých nezapamatovaných Velikonoc; cucával jsem cíp prostěradla, dokud nebyl skrz naskrz mokrý, a potom jsem do něj vajíčko pevně zabalil, abych mohl obdivovat a znovu olizovat hřejivý, narudlý třpyt přiléhavě obalených faset, pozvolna prosvítajících se zázračnou nasyceností zářivého ruměnce. Později se mi však podařilo sytit se krásou z ještě větší blízkosti. Jak malý je vesmír (vešel by se do klokaní kapsy), jak mizerný a mrňavý ve srovnání s lidským vědomím, s jednou 20

osobní vzpomínkou a jejím vyjádřením slovy! Připouštím, že jsem asi přespříliš zamilován do svých nejranějších dojmů, jenomže jak bych jim neměl být vděčný? Vydláždily cestu ke skutečnému ráji zrakových a hmatových vjemů. Vzpomínám si, jak jsem jednou v noci, při cestě do ciziny na podzim roku 1903, klečel na svém (poněkud zplacatělém) polštáři u okna spacího vozu (nejspíš v dávno vyhynulém středozemním train de luxe, rychlíku, jehož šest vagónů bylo dole natřeno tmavě hnědou a nahoře krémovou) a spatřil – přitom se mi kdovíproč sevřelo srdce – hrst nádherných světel, která mi pokynula z dalekého vrchu a vzápětí vklouzla do černé sametové kapsy: démanty, které jsem později rozdal svým postavám, abych ulehčil břemenu svého bohatství. Nejspíš se mi nějak povedlo uvolnit a zvednout tuhou vzorovanou roletu v hlavách lůžka a byla mi zima na paty, ale přesto jsem stále klečel a upřeně se díval. Nic není tak nádherné či neobyčejné jako přemítání o těch prvních vzrušujících pocitech. Ty totiž patří k harmonickému světu mého dokonalého dětství a jako takové se ukládají v paměti v přirozeně tvárné podobě, která se dá určit s vynaložením minimálního úsilí; teprve se vzpomínkami na dospívání začíná být Mnémosyné vybíravá a podrážděná. Dovolil bych si také prohlásit, že co se týče schopnosti uchovávat dojmy, byly ruské děti mé generace nadány vnímavostí vskutku geniální, jako by se jim osud v předtuše budoucí katastrofy, jež měla náhle a navždycky odklidit jim známý svět, čestně snažil nahradit utrpěnou ztrátu a obdařil je tím, na co vzhledem k věku dosud neměly nárok. Jakmile se všechno uložilo do zásoby, genialita zmizela, tak jak tomu bývá u zázračných dětí v pravém slova smyslu – hezkých, kudrnatých mladíčků mávajících taktovkou nebo krotících obrovitá piana, z nichž jsou nakonec šumaři se smutnýma očima a neobvyklými neduhy a čímsi nejasně znetvořeným v siluetě eunušských beder. Přes to všechno nepřestává osobní tajemství autora memoárů dráždit. Ani v prostředí, ani v dědičnosti nemohu 21

najít přesný nástroj, který mi dal tvar, neznámý váleček, zanechavší na mém životě otisk onoho složitého vodoznaku, jehož neopakovatelná kresba se objevuje, jakmile se lampou umění prosvítí šaškovská čepice života.

Abych některé své dětské vzpomínky správně rozestavil v čase, musím se řídit kometami a zatměními po způsobu historiků studujících zlomky ság. Avšak jindy se chronologie skládá sama. Vidím se například, jak lezu po mokrých černých skalách na břehu moře, zatímco slečna Norcottová, unylá a melancholická guvernantka, která si myslí, že ji špicluju, se zvolna vzdaluje po zátočitém písčitém pobřeží s mým mladším bratrem Sergejem. Mám na ruce dětský náramek. Lezu po skalách a neustále opakuji, jako nějaké rázné, výmluvné a hluboce útěšné zaklínadlo, anglické slovo „childhood“ (dětství), které zní záhadně a nově a postupně nabývá stále podivnějšího tónu, jak se k němu v mém malém, přeplněném a horečném mozku připojují jiné výrazy obsahující jeho druhou slabiku: Robin Hood, Little Red Riding Hood (Červená Karkulka) a hnědá kapuce („hood“) starých shrbených rusalek. Ve skále jsou důlky plné vlažné mořské vody a mé kouzelné mumlání provází jisté čáry, jež spřádám nad malinkými safírovými tůňkami. To místo je samozřejmě Opatija na Jadranu. Ta věcička okolo mého zápěstí, podobná parádnímu kroužku na ubrousky, vyrobená z poloprůsvitné, světlezelené a růžové celuloidové hmoty, je ovoce z vánočního stromku, které mi před několika měsíci darovala v Petěrburku Oňa, hezká sestřenka mého věku. Sentimentálně jsem ho opatroval, dokud se v něm neobjevily tmavé žilky, o nichž jsem jako ve snu usoudil, že to jsou ostřižky mých vlasů, které se kdovíjak dostaly do lesklé hmoty spolu s mými slzami během 22

příšerné návštěvy u nenáviděného holiče v nedalekém Fiume. Téhož dne, v kavárně u přístavu, právě když nás obsluhovali, si otec náhodou všiml u blízkého stolku dvou japonských důstojníků a my jsme okamžitě odešli – mně se přesto podařilo rychle popadnout celou bombu citrónové zmrzliny, kterou jsem odnesl ukrytou v ústech trnoucích bolestí. Psal se rok 1904. Bylo mi pět let. Rusko právě válčilo s Japonskem. Anglický týdeník, který si předplácela slečna Norcottová, s velkým gustem uveřejnil válečné obrázky japonských kreslířů, které ukazovaly, jak se budou potápět ruské lokomotivy – díky stylu japonského malířství vypadaly úplně jako dětské hračky –, pokud se naše armáda pokusí položit koleje přes zrádný led jezera Bajkal. Okamžik! S tou válkou mě spojoval dokonce ještě jeden dřívější zážitek. Jednou odpoledne na počátku téhož roku mě v našem petěrburském domě odvedli z dětského pokoje dolů do otcovy pracovny, abych se ukázal příteli naší rodiny, generálu Kuropatkinovi. Jeho podsadité tělo, uvězněné v uniformě, slabě vrzalo, když na otoman, kde seděl, vysypal hrst zápalek, aby mě pobavil. Deset jich složil ve vodorovnou linku a řekl: „Tohle je moře za klidného počasí.“ Potom vždycky ze dvou udělal stříšku, aby přímku proměnil v klikatinu – a to zas bylo „rozbouřené moře“. Pak sirky zamíchal a chystal se ukázat jiný – a já doufal, že lepší – trik, když vtom nás vyrušili. Sluha uvedl jeho pobočníka, který generálovi cosi sdělil. Kuropatkin po rusku ustaraně zamručel a těžce se zvedl, přičemž rozházené sirky mu poskočily v patách, jakmile otoman opustila jeho tíha. V ten den byl jmenován vrchním velitelem ruské armády na Dálném východě. Příhoda se sirkami měla zvláštní dohru o patnáct let později, kdy otce během útěku na jih z Petěrburku obsazeného bolševiky zastavil při přechodu nějakého mostu šedobradý stařec, který v kožichu z ovčí kůže vypadal jako mužik. Požádal otce o oheň. Vzápětí se oba muži poznali. Doufám, 23

že starému Kuropatkinovi se v přestrojení za venkovana podařilo uniknout sovětskému žaláři, ale o to ani tak nejde. Mne totiž těší logické rozvinutí tématu sirek: ty kouzelné, které mi kdysi ukazoval, se staly rekvizitou dětských her a časem se poztrácely. Stejně zmizelo i jeho vojsko, všechno se kamsi propadlo, tak jako můj dětský vláček, s nímž jsem se v parku wiesbadenského hotelu Oranien v zimě na přelomu let 1904–1905 pokoušel jezdit přes zamrzlé kaluže. Myslím, že pátrání po takových tematických vzorech v průběhu vlastního života by mělo být pravým cílem autobiografie.

Závěr katastrofálního ruského tažení na Dálném východě provázely zuřivé nepokoje v ruském vnitrozemí. Matka, která se jimi nedala odradit, se takřka po roce stráveném v letoviscích a lázních v cizině vrátila se třemi dětmi do Petěrburku. To bylo počátkem roku 1905. Státnické záležitosti zdržovaly mého otce v hlavním městě; Konstitučně demokratická strana, jejímž byl spoluzakladatelem, měla následujícího roku získat většinu křesel v první státní dumě. Toho léta, při jednom ze svých krátkých pobytů u nás na venkově, s vlasteneckou hrůzou zjistil, že s bratrem čteme a píšeme anglicky, ale neumíme rusky (s výjimkou slov jako „kakao“ a „máma“). Bylo rozhodnuto, že každý den odpoledne k nám bude docházet vesnický učitel, který nás bude vzdělávat a chodit s námi na procházky. Pronikavým a veselým tónem z píšťalky zdobící můj první námořnický obleček mě dětství volá zpátky do té dávné minulosti, abych znovu podal ruku svému báječnému učiteli. Vasilij Martynovič Žernosekov měl kudrnatý rusý vous, počínající pleš a porcelánově modré oči s fascinujícím výrůstkem na jednom horním víčku. Napoprvé přinesl plnou krabici ohromně vábných kostek, jejichž strany byly pomalovány 24

různými písmeny; s těmito krychličkami nakládal jako s nesmírnou vzácností, jíž upřímně řečeno byly (kromě toho, že se z nich daly stavět skvostné tunely pro vláčky). Choval v úctě mého otce, který nedávno přestavěl a zmodernizoval školu ve vesnici. Jako staromódní důkaz volnomyšlenkářství nosil černou kravatu nedbale uvázanou na způsob motýlka. Mně, malému chlapci, vykal – ne se škrobeností našich sluhů ani s pronikavou něhou ozývající se v matčině hlase ve chvílích, kdy jsem dostal horečku nebo ztratil malinkatého pasažéra z dětského vláčku (jako by jednotné číslo nestačilo na to, aby uneslo tíhu její lásky), ale se zdvořilou nenuceností, s jakou mluví muž s jiným mužem, jehož nezná tak dobře, aby mu mohl tykat. Byl to zapálený revolucionář, na našich toulkách krajinou vášnivě gestikuloval a mluvil o lásce k člověku a o svobodě a ošklivosti válek a o skličující (podle mě však zajímavé) nutnosti vyhazovat do povětří tyrany. Někdy vytáhl tehdy populární pacifistickou knížečku Doloj oružije! (překlad díla Odzbrojte! Berthy von Suttnerové) a častoval mě, šestiletého chlapce, únavnými citacemi; snažil jsem se je vyvrátit: v tom útlém a bojechtivém věku jsem se důrazně zastával krveprolití, rozzlobeně povstávaje na obranu svého světa pružinových pistolek a artušovských rytířů. Za Leninova režimu, kdy byli všichni nekomunističtí radikálové nemilosrdně pronásledováni, poslali Žernosekova do tábora nucených prací, ale podařilo se mu utéct do ciziny, kde zemřel v Narvě roku 1939. Právě jemu jistým způsobem vděčím za schopnost sledovat o kus dál svou osobní pěšinu, rovnoběžně ubíhající s cestou toho nepokojného desetiletí. Když v roce 1906 car protiústavně rozpustil dumu, mnozí její členové, včetně mého otce, se sešli na odbojném zasedání ve Vyborgu a vydali prohlášení, v němž vyzývali obyvatelstvo k odporu vůči vládě. Za to byli rok a půl nato uvězněni. Otec strávil poklidné, byť poněkud osamělé tři měsíce v samovazbě se svými knihami, skládací vanou a příručkou domácích tělesných 25

cvičení od J. P. Mullera. Matka až do konce života schovávala jeho dopisy, které se mu podařilo z vězení propašovat – veselé listy psané tužkou na toaletním papíru (vydal jsem je roku 1965 ve čtvrtém čísle rusky psané revue Vozdušnyje puti, kterou vydával Roman Grynberg v New Yorku). Byli jsme na venkově, když byl propuštěn, a právě náš vesnický učitel řídil oslavy a zajistil vyvěšení vlajek (nemohu zastírat, že některé byly rudé), vítajících otce cestou domů z nádraží pod archivoltami jedlového jehličí a korunami z chrp, které měl otec ze všech květin nejraději. My děti jsme odjely do vesnice; a právě při vzpomínce na ten den vidím zcela jasně řeku posetou slunečními šupinami, most, oslnivý lesk plechovky, kterou na dřevěném zábradlí zapomněl rybář, lípami porostlé návrší s růžovým kostelíkem a mramorovou hrobkou, kde odpočívali mrtví příbuzní z matčiny strany, pruh nízké, pastelově zelené trávy s lysinami písčité půdy mezi cestou a šeříkovými keři, za nimiž stály v rozhrkané řadě šilhavé, mechem porostlé dřevěné chalupy, kamennou budovu nové školy vedle staré dřevěné, a jak bleskurychle projíždíme, také černého bělozubého psíka, který vystřelil odněkud mezi chalupami šílenou rychlostí, leč v naprostém mlčení, protože si šetří hlas na ten kratičký výbuch, který si vychutná, až ho němý spurt konečně přiblíží k uhánějícímu kočáru.

V tom neobyčejném prvním desetiletí našeho století se fantasticky mísilo staré s novým, liberální s patriarchálním, fatální chudoba s fatalistickým bohatstvím. V létě se nejednou stávalo, že uprostřed oběda v prosvětlené jídelně v prvním patře našeho vyrského sídla, obložené ořechem a lemované mnoha okny, se majordomus Alexej se ztrápeným výrazem naklonil k mému otci a šeptem (když jsme 26

měli návštěvu, proměňoval se šepot ve slabé ševelení) mu sdělil, že přišli mužici a chtějí, aby bárin vyšel ven. Otec čile přemístil ubrousek z klína na stůl a omluvil se matce. Jedno z oken na západním konci jídelny bylo obráceno na část příjezdové cesty u hlavního vchodu. Byly jím vidět špičky zimolezových keřů naproti verandě. Odtud k nám doléhalo uctivé hučení, jak neviditelná vesnická horda vítala mého neviditelného otce. Následující rozhovor, vedený obvyklými tóny, nebylo slyšet, jelikož okna, pod nimiž se odehrával, byla kvůli horku zavřená. Zřejmě otce prosili, aby urovnal nějaký místní spor, na něco přispěl, anebo dovolil pokosit kousek našich luk či skácet pár žádostivě vyhlédnutých stromů z našeho lesa. Pokud jim otec jako obvykle okamžitě vyhověl, hučení se ozývalo znovu a potom, na důkaz vděčnosti podle starého ruského obyčeje, několik párů silných paží dobrého bárina několikrát vyhodilo do vzduchu a vzápětí ho zase bezpečně chytilo. V jídelně zatím bratra a mě pobízeli k jídlu. Matka, s vybraným soustem mezi ukazovákem a palcem, zahlížela pod stůl, jestli je tam její nervózní a nevrlý jezevčík. „Un jour ils vont le laisser tomber,“ podotýkala slečna Golayová, škrobená stará pesimistka, bývalá matčina guvernantka, která u nás zůstala natrvalo (a nesnášela se s našimi vlastními vychovatelkami). Ze svého místa u stolu, odkud jsem se díval jedním z oken obrácených na západ, jsem se zničehonic stával svědkem nádherné levitace. Objevovala se v něm na okamžik otcova postava v bílém letním obleku rozvlněném větrem – nádherně se rozvaloval ve vzduchu, ruce i nohy v nezvykle ležérní póze, krásnou a klidnou tvář obrácenou k obloze. Třikrát takhle vzlétl za hlasitého hekání a povzbuzování svých neviditelných vyhazovačů, přičemž druhý vzlet byl vyšší než první, a potom, při svém posledním a nejvznešenějším vzletu, se opíral, jakoby navěky, o kobaltové letní poledne, podoben obyvatelům nebeského ráje, kteří se pohodlně vznášejí v bohatě skládaných řízách na klenutých 27

stropech kostela, zatímco dole se jedna od druhé zapalují ve smrtelných rukou voskové svíce a vytvářejí roj drobných plamínků v oparu kadidla, kněz čte o věčném pokoji a pohřební lilie skrývají tvář toho, kdo tam leží, uprostřed plovoucích světel, v otevřené rakvi.