Klára Brůhová: Pražské vize / ukázka

Klára Brůhová

Pražské vize Fantastické stavby, které nikdy nevznikly

Kniha vychází z doktorské dizertační práce „Praha nepostavená“, kterou autorka v roce 2015 obhájila na Fakultě architektury ČVUT v Praze. V roce 2017 byla dizertace pod stejným titulem vydána knižně v Nakladatelství ČVUT.

Kniha vychází s laskavou podporou Magistrátu hlavního města Prahy.

Copyright © Klára Brůhová, 2018 Illustrations © Jan Šrámek, Veronika Vlková, 2018 ISBN 978-80-7432-897-8

Josefíně

Obsah 11 13 18 68 102 128 150 182 217 220 222 224 228

Předmluva Úvodem Staré a Nové Město pražské Pravobřežní nábřeží Vyšehrad Petřín Malá Strana Letná Závěrem Poděkování Seznam literatury a pramenů Zdroje obrázků Jmenný rejstřík

10

PRAŽSKÉ VIZE

PŘEDMLUVA

Kniha Pražské vize představuje plánované, avšak nerealizované stavební záměry pro Prahu v období od sklonku 19. století do konce první republiky, přičemž společným jmenovatelem vybraných projektů je téma reprezentace města jako moderní evropské metropole. Doba, jíž se text zabývá, byla bohatá na architektonické i urbanistické úkoly.

Pořádalo se množství soutěží, které měly vyřešit ztvárnění pražských lokalit, zároveň ale vznikalo i nemálo samostatných projektů, vytvořených jednotlivci z čirého entuziasmu – coby dobrovolné příspěvky do debat o budoucí důstojné a velkorysé podobě Prahy. Šlo o návrhy velkých urbanistických celků i konceptů drobnějšího měřítka. Před vznikem Československé republiky se jednalo především o kulturní, vzdělávací a správní instituce či různé památníky, panteony a další monumenty. Po roce 1918 se pak ke slovu dostaly ve velké míře také návrhy objektů vládních – zejména projekty ministerských budov, parlamentu či celých vládních čtvrtí. Byť se značná část těchto projektů realizace nedočkala, jedná se většinou o nesmírně zajímavé práce na škále od těch úsměvnějších a dobovému étosu poněkud poplatných představ o architektuře ve službách městské, státní či národní reprezentace po vpravdě vizionářské projekty, které do jisté míry předstihly svou dobu a které svou rezonanci neztrácejí ani dnes.

V jednotlivých kapitolách jsou vykresleny zejména návrhy potenciálně významných objektů – jakýchsi novodobých dominant. Jedná se hlavně o projekty zasahující do historické struktury města či panoramatu, velké urbanistické vize, koncepce monumentálních architektonických komplexů nebo návrhy důležitých a reprezentativních budov a areálů. Jelikož se tyto velké architektonické vize většinou neobešly bez bouřlivých diskusí a reakcí jak odborné, tak laické veřejnosti, je v textu představen i tento širší kontext debat, které se kolem popisovaných představ rozpředly. Kapitoly jsou strukturovány dle pražských čtvrtí, jichž se projektované záměry měly týkat. Největší prostor je věnován oblastem centra města (Staroměstské náměstí, náměstí Republiky, nábřeží Starého a Nového Města, Malá Strana aj.) a místům v jeho bezprostřední blízkosti (Podskalí, Vyšehrad, Vítkov, Petřín, Letná). Právě tato území se totiž nejčastěji dostávala do hledáčku architektů a urbanistů coby prostory pro novou a reprezentativní výstavbu, která by korunovala proměnu Prahy z dříve provinčního města v metropoli evropského formátu.

11

12

PRAŽSKÉ VIZE

ÚVODEM

Půda pro vývoj Prahy jako sebevědomého velkoměsta se začala utvářet už po polovině 19. století, kdy s pádem Bachova absolutismu nastala v rámci Rakouského císařství pro české země doba jistého uvolnění. Ve větší míře tak mohly být uplatňovány emancipační ambice českého obyvatelstva, které s sebou nesly také důraz na architektonickou reprezentaci a proměnu tváře Prahy coby české metropole. Vznikaly projekty jednotlivých reprezentačních staveb a postupně začal být kladen důraz také na urbanistické utváření města, jehož struktura se měla proměnit po vzoru těch nejvelkolepějších evropských velkoměst. Jednou z velkých urbanistických vizí byla transformace rušeného fortifikačního pásu ve velkorysý okružní parkový bulvár, obklopený výstavnými veřejnými budovami. Byť se tento záměr z řady různých důvodů nepodařilo uskutečnit, stal se jedním z důležitých momentů pro budoucí utváření Prahy. Přispěl totiž k definici několika klíčových bodů, jimiž by se pražské územní plánování mělo řídit. Šlo především o nutnost koncepčního a systematického přístupu k řešení urbanistických a architektonických záměrů, přístupu v ideálním případě zastřešeného kompetentním úřadem, který by plánování organizoval v celopražském kontextu. Částečné regulace a živelné zásahy do městské struktury byly shledány jako nežádoucí.

Optimální způsob pro získání kvalitních plánů a návrhů byl pak spatřován v institutu veřejné soutěže.

Jistý pokus o koncepčnější přístup v rámci pražského územního plánování byl učiněn v osmdesátých a devadesátých letech 19. století prostřednictvím tzv. pražské asanace. Ať už tento zásah z hlediska jeho dopadu na historickou strukturu města hodnotíme jakkoli kriticky, nelze mu upřít alespoň bazální snahu o koncepční a kontextuální uchopení problému. Asanační projekt se měl původně týkat celého Starého Města, tedy uceleného území, a plán „Finis Ghetto“, podle kterého se nakonec stavělo (a bouralo), vzešel ze soutěže.

V nastoleném trendu pak pokračovaly soutěže na regulační plány pražských čtvrtí vypisované v prvních letech nového století. Nejprve proběhla v roce 1900 soutěž na úpravu Malé Strany a přiléhající části Hradčan, v roce 1901 následovala soutěž na úpravu Starého Města pražského a Petrské čtvrti a soutěž na úpravu a zastavění Letenské pláně. Roku 1906 byla vypsána ještě soutěž na úpravu Vyšehradu.

Všechny tyto konkurence, o kterých bude pojednáno v následujících kapitolách, byly organizovány s vidinou získání podkladů pro celkové regulační plány jednotlivých městských částí a představují bohatý zdroj různorodých vizí pro řadu pražských lokalit.

13

ÚVODEM

Pravý zlom v situaci pražského územního plánování však nastal až se vznikem samostatného Československa. Kruciální byly především dva momenty. Tím prvním byl vznik tzv. Velké Prahy. To znamenalo sloučení dosavadní Prahy, jež zahrnovala pouze Staré Město pražské, Nové Město pražské, Malou Stranu, Hradčany, Josefov, Vyšehrad, Holešovice, Bubny a Libeň, s celým věncem předměstí, který tvořily dosud samostatné, a tedy individuálně spravované obce. Ke spojení došlo prostřednictvím zákona č. 114/1920 Sb. n. a z., který byl přijat v únoru 1920 a v platnost vstoupil 1. ledna 1922. Od tohoto data byla dosavadní Praha správně i územně spojena s 37 okolními obcemi, čímž se více než osmkrát zvětšila její rozloha a počet obyvatel narostl téměř třikrát. Pro nový celek bylo také stanoveno nové pojmenování – Hlavní město Praha. Administrativním sloučením Prahy a jejích předměstí pak bylo konečně možné uchopit město jako jeden urbanistický celek a při jeho územním i architektonickém plánování postupovat opravdu centrálně a koordinovaně. Orgánem, který měl tuto činnost zaštiťovat, se stala Státní regulační komise pro hlavní město Prahu s okolím.

Její ustanovení bylo oním druhým zásadním momentem na cestě ke koncepčnímu plánování hlavního města. Nejdůležitějším úkolem devítičlenné komise totiž bylo zajistit vypracování generálního regulačního plánu Velké Prahy, sekundárně pak měla koordinovat také veškeré dílčí úpravy v rámci města tak, aby nenarušovaly celkovou vizi jeho rozvoje. Jelikož bylo jasné, že regulace města je problematikou vpravdě komplexní, byl kladen důraz na oborovou pestrost členů komise, ve které zasedali nejen architekti a urbanisté, ale rovněž stavební a dopravní inženýři, zástupci města a průmyslových svazů nebo hygienik. I přes interdisciplinární složení bylo ale zjevné, že vypracovat celopražské regulace v devíti lidech není možné. Úloha komise proto byla především organizační.

Samotné regulační vize pak byly získávány téměř výhradně prostřednictvím veřejných soutěží, přičemž Státní regulační komise se soustředila zejména na pečlivou přípravu těchto konkurencí a následně na finální zpracování regulačních plánů na základě získaných soutěžních podkladů. Nutno dodat, že v plnění alespoň prvně zmíněného cíle byla komise relativně úspěšná – Státní regulační komisí vypisované konkurence tvořily za první republiky důležitou součást architektonicko-urbanistického dění a byly hojně obesílány. Kromě komise bylo čilým vypisovatelem soutěží také ministerstvo veřejných prací, pražská obec, případně další instituce. Prostřednictvím všech těchto konkurencí, jež budou rozebrány v dalším textu, pak lze nahlédnout, jak si českoslovenští architekti představovali možnou podobu moderní Prahy a jejích nových dominant.

14

PRAŽSKÉ VIZE

Co se týče následného zpracování regulací, a především přípravy přehledného regulačního a zastavovacího plánu Prahy, byla situace o něco složitější. Státní regulační komise sice generální regulační plán města v roce 1930 dokončila, ale až do konce první republiky nedošlo k jeho schválení. Potvrzeno bylo pouze 70 dílčích plánů, nikoliv však celkový koncept. Na vině byla především zdlouhavá administrativa a mnohdy nekonečná projednávání jednotlivých záměrů, během kterých se opakovaně vyslovovalo množství více či méně zainteresovaných organizací i jednotlivců, vznášejících všemožné výtky a připomínky.

Lze tedy konstatovat, že komplexní a široce diskutované územní plánování, po kterém se volalo už od konce 19. století, do pražského urbanismu sice vneslo celkovou vizi a daleko větší nadhled, na druhou stranu však znamenalo také jisté zpomalení procesů – což se řadě záměrů, včetně celkové regulace města, stalo osudným. Než se totiž stačilo dospět ke konsenzu, přišla okupace a válka. I z toho důvodu tak zůstala většina navrhovaných vizí pouze na papíře.

Během let se na pražské scéně nevyvíjel jen přístup k územnímu plánování, nýbrž také celkový vztah k architektuře a urbanismu.

Doba od konce 19. století do roku 1938 byla epochou značně dynamickou, co se týče vývoje architektonických i urbanistických myšlenek a stylů. V rámci diskusí nad podobou města se během těchto čtyř desetiletí vystřídalo (ale i střetávalo) několik generací architektů a urbanistů, kteří vytvořili pestrou mozaiku projektů. Setkat se tak můžeme s urbanistickými vizemi velkolepých bulvárů po vzoru pařížské haussmanizace či vídeňské Ringstrasse, s geometricky pravidelnými wagneriánskými koncepcemi, ale i s návrhy odvozenými z principů, jež nastínil Camillo Sitte – tedy s projekty, které odmítají prvoplánový schematismus a do jisté míry se navracejí k inspiraci malebnými středověkými městy. Později se pak přidaly i tendence bytostně avantgardní, jako je řádková zástavba či solitéry v zeleni, ne nepodobné progresivním návrhům Le Corbusiera.

Obdobná různorodost pak panovala také v architektonickém výrazu navrhovaných staveb a komplexů. Velmi výraznými osobnostmi soutěží na začátku století byli kupříkladu Antonín Balšánek, Josef Fanta, Osvald Polívka nebo Rudolf Kříženecký, kteří své projekty navrhovali většinou ve stylu architektonického historismu či eklektismu, později secese. Během prvního desetiletí 20. století se ke slovu začala dostávat také mladší generace projektantů, mezi nimiž vynikali zejména žáci Otto Wagnera, kteří přišli s osobitými podobami architektonické moderny. Mezi tyto architekty patřil například Jan Kotěra, Bohumil Hübschmann, Antonín Engel, Pavel Janák nebo Josip Plečnik. Opominout nelze ani krátkou, leč signifikantní fázi 15

ÚVODEM

architektonického kubismu, jež je snad nejvíce spjata se jménem Vlastislava Hofmana – autora řady projektů velkých kubistických ansámblů. Dvacátá léta pak znamenala nástup avantgardy a funkcionalismu a prosazení tvůrců, jako byl Kamil Roškot, Jan Gillar, Josef Havlíček nebo Karel Honzík. Nutno také podotknout, že během řešení architektonických a urbanistických úloh a v rámci soutěží se zmíněné

1 List 77 utopického projektu Maxe Urbana nazvaného Ideální Velká Praha zobrazuje tzv.

Severní Cosmopolis v místech nynějších Střešovic a Dejvic.

16

PRAŽSKÉ VIZE

osobnosti i styly setkávaly. Nebylo výjimkou, že se před soutěžní porotou ocitly návrhy s naprosto různorodou estetikou i konstrukčním a dispozičním zpracováním. To vše přispívalo k velké diverzitě projektů i k pestrosti debat, které se kolem jednotlivých pražských vizí vedly a kterým se bude věnovat následující text.

17

18

19

2 Plán asanačních obvodů v Praze z roku 1893.

Návrh, s nímž se účastnili František Maria Černý a Josef Grus roku 1938 čtvrté soutěže na přestavbu a přístavbu Staroměstské radnice. Ilustrace Jan Šrámek a Veronika Vlková.

20

PRAŽSKÉ VIZE

STARÉ A NOVÉ MĚSTO PRAŽSKÉ

Nesmírně důležitým momentem pro formování názorů na proměny nejen Starého a Nového Města, ale de facto celé historické Prahy, byla pražská asanace konce 19. století. Asanace, tedy plošná přestavba několika značně zanedbaných lokalit pražského centra, byla vedena myšlenkou nápravy hygienických poměrů, zvýšení stavebního ruchu a vnesení architektonické velkorysosti a velkoměstského komfortu do zdejší struktury. Byť se takto nastíněný záměr jeví poměrně sympaticky, jeho realizace měla i své stinné stránky – a to zejména ve vztahu k historickým památkám. Stará Praha 19. století, či alespoň některé její části, byla totiž namnoze vnímána jako „hnusný labyrint klikatých úzkých uliček, naplněný memphitickými vůněmi ze stok [a] valícím se z nízkých komínů dýmem“, přičemž většinově přijímané řešení tohoto stavu bylo spatřováno v plošných demolicích: „Usneseno bylo, že má býti […] červotočina Starého a Židovského města odstraněna a čtvrti tyto vhodně upraveny.“1 Rozsáhlými demolicemi celých uličních struktur a plánováním nových průrazů se vyznačovaly také návrhy ze soutěže na asanační regulační plán, jež byla vypsána roku 1886. Vítězný projekt „Finis Ghetto“ autorů Alfréda Hurtiga, Matěje Strunce a Jana Hejdy 2 navrhoval zcela novou strukturu zástavby – úzké křivolaké uličky nahradil širokými rovnými tahy, shluky poslepovaných domků pak velkorysými domovními bloky. Kromě těch úplně nejdůležitějších historických památek (především sakrálních) tak nemělo být zachováno prakticky nic, přičemž takto koncipovaný plán se týkal celého Starého Města, tedy oblasti ohraničené dnešní Národní třídou, ulicí Na Příkopě, třídou Revoluční a tokem Vltavy.

Je vidět, že dle původní vize měla asanace zasáhnout velmi rozsáhlé území. Později však bylo Praze doporučeno, aby si ve výběru oblastí určených k asanaci počínala střídměji. Důvodem byly zejména značné finanční úlevy na úkor státního rozpočtu Rakouska-Uherska, které byly součástí asanačních zákonů – v tomto ohledu nebylo radno mít přemrštěné požadavky. Mezi oblasti, kterých se od roku 1893 asanační zákony týkaly, tak byl nakonec vybrán pouze Josefov, zátopové části Starého Města a novoměstské území při kostele sv. Vojtěcha. Ostatní území staré Prahy se sice občas nějakému „ozdravení“ také nevyhnulo, celoplošná asanace jej však minula.

V asanačním území byl nicméně záměr doveden až do konce, a to i přes sílící protesty ze strany odborné i laické veřejnosti, která si začala čím dál tím jasněji uvědomovat význam a cenu pražských historických památek. Situaci nezvrátily ani filipiky předních kunsthistoriků,3 21

STARÉ A NOVÉ MĚSTO PRAŽSKÉ

ani rozhořčené pamflety a veřejné manifesty,4 ani pamětní spisy architektonických spolků,5 ani ustanovení tzv. Umělecké komise, jež měla vypracovat úpravy regulace ve smyslu ochrany historických památek a jedinečné historické struktury města.6 Protesty veřejnosti i návrhy komise byly nakonec odmítnuty a pražská asanace byla dle upraveného plánu „Finis Ghetto“ opravdu provedena. Došlo sice ke zlepšení hygienických podmínek a zvýšení velkoměstského komfortu, za oběť však padla historická struktura oblasti a velké množství původních objektů včetně severní fronty Staroměstského náměstí, čítající palác pánů z Lisova od Santiniho, barokní Krennův dům i mikulášskou prelaturu a další.7 Asanace tak na jednu stranu nenávratně proměnila tvář staré Prahy, na druhou stranu ale zároveň probudila široce sdílené přesvědčení o nutnosti ochrany původní uliční struktury a historických památek v těch částech města, kde zůstaly zachovány. Podnítila také například vznik Klubu Za starou Prahu, jednoho z klíčových uskupení angažujících se v boji za záchranu pražských památek. Všeobecně pak lze konstatovat, že asanační zkušenost zásadně ovlivnila další debaty o formování pražské architektury a urbanismu – a to jak ve smyslu větší pokory k historické zástavbě, tak ve smyslu daleko aktivnějšího zapojení veřejnosti a různých spolků. Organizace i jednotlivci si totiž začali uvědomovat, že s podněty, protesty a kritikami není radno otálet, jako se tomu stalo v případě asanace, nýbrž je stěžejní se do diskusí zapojit co nejdůrazněji a co nejdříve.

Změnu přístupu lze zaznamenat už na samém počátku 20. století, kdy bylo vypsáno několik veřejných soutěží na získání regulačních plánů různých pražských čtvrtí 8 – o nich bude řeč v příslušných kapitolách této knihy. Starého Města se týkala konkurence na úpravu Starého Města a části Nového Města pražského z roku 1901. Na rozdíl od asanačního plánu i jemu předcházející soutěže se tato soutěž ve zbytku území, jež nebylo asanováno, vymezila vůči radikálním zásahům ve prospěch co nejméně násilného upravení města.9 Cílem soutěže pak nebylo získat hotový regulační plán, nýbrž nashromáždit větší množství podnětů, z nichž měla být regulace teprve následně sestavena. Nutno dodat, že se tato vize zpočátku nesetkala s úspěchem. Do soutěže totiž ve stanovené lhůtě dorazily jen dva projekty nevalné kvality. Tento organizační nezdar byl zřejmě mimo jiné zapříčiněn i souběhem dvou velkých konkurencí – soutěží na regulační plán staroměstský a malostranský, přičemž se architekti nestíhali účastnit obou.

Městská rada proto rozhodla o prodloužení lhůty staroměstské soutěže,10 čímž umožnila přijetí dalších sedmi projektů. Z prvního místa se nakonec těšil architekt Josef Sakař, druhou příčku obsadil 22

PRAŽSKÉ VIZE

Rudolf Kříženecký a na třetím místě stanul Richard Klenka z Vlastimilu. Všechny oceněné projekty se ke Starému Městu chovaly diametrálně odlišně než návrhy asanační, což ostatně vyplývá i z hodnocení soutěže, které provedl výbor složený z odborníků na architekturu, urbanismus i historické památky Prahy. Členové výboru – Jan Herain, c. k. konzervátor a obecní starší královského hlavního města Prahy, Karel Chytil, ředitel Uměleckoprůmyslového muzea a docent na Vysokém učení pražském, a Lubomír Jeřábek, taktéž obecní starší královského hlavního města Prahy – se totiž ve své zprávě v zásadě ztotožňovali s přístupem vítězných architektů a doporučovali k provedení ten či onen oceněný projekt, přičemž vyzdvihovali jejich citlivost k historické struktuře města.11 Z doporučení ohledně regulace můžeme zdůraznit následující: „Každé rozšiřování a měnění dosavadního rázu ulic Celetné, Karlovy, Melantrichovy, Husovy, Zeleného trhu, Malého a Velkého náměstí Staroměstského, okolí Týna a Ungeltu – považuje se za naprosto nepřípustné“, vynikající památky nacházející se v asanačním obvodu jako „kostel a klášter sv. Anežky, kostel a klášter Milosrdných, židovský hřbitov a radnice, kostely sv. Ducha a Salvatora“ mají být umístěny „v prostředí jich důstojném a náležitě upraveném“, případně „aby zachován byl dosavadní čarokrásný pohled z levého břehu Vltavy“, nemělo by se připustit „na nábřeží Františkově žádných staveb, jimiž by pohled na Staré Město byl ničen“.12 Mimo asanační území měl tedy být kladen důraz na zachování historického rázu zástavby, v asanovaném území pak byla doporučována alespoň náprava v podobě důstojného uspořádání okolí ušetřených památek – většinou formou sadové či parkové úpravy. Občas se doporučovala i realizace vhodně komponovaných novostaveb na místech zbořených historických objektů (např. místo zdemolované mikulášské prelatury na Staroměstském náměstí). Samostatné penzum rad se pak týkalo vltavských nábřeží, kde byly žádány takové zásahy, které nebudou zastiňovat panoramatické pohledy na město.

Vypracováním plánu polohy Starého a části Nového Města byl pověřen Josef Sakař, vítěz soutěže, který následně projekt opravdu připravil. Coby přednosta regulační kanceláře pro úpravu Starého a Nového Města vycházel jak ze svého vítězného soutěžního návrhu, tak z výše uvedených doporučení, byť ne zcela dogmaticky. Z dnešního pohledu by Sakařův návrh v ohledu památkové péče asi úplně neuspěl, neboť přece jen doporučoval jisté zásahy do uliční struktury včetně rozšiřování některých staroměstských komunikací. Ve své době, rozjitřené asanační zkušeností, byl však vnímán jako jednoznačné zlepšení situace. Jak píše Max Urban: „Návrh […] proveden byl tak, aby pokud možno byly zachovány staré cenné budovy, jakož 23

STARÉ A NOVÉ MĚSTO PRAŽSKÉ

i […] půdorys a ráz některých ulic a částí města, zároveň však pamatováno bylo pro budoucnost na potřebné rozšíření komunikací, zejména napojení s asanačním obvodem a ostatními částmi Prahy a s plání letenskou.“13 Šlo tedy o vizi, která na rozdíl od asanačních úprav dbala alespoň na určitou míru památkové ochrany území, na druhou stranu se ale v některých místech nevyhýbala ani moderním úpravám – a to jak v lokalitě Starého, tak Nového Města. Jedním z nejzajímavějších momentů byl v tomto smyslu například navrhovaný most z Florence do Sadové silnice (dnešní Wilsonova), který měl přecházet přes nádraží státní dráhy (dnešní Masarykovo nádraží) a sloužit pro pěší, povozy i elektrickou dráhu. Takto plánované přemostění mělo sloužit coby nejkratší spojení mezi mostem přes Štvanici a nádražím Františka Josefa I. (dnešní Hlavní nádraží). Už na samém začátku 20. století tak vznikla myšlenka později realizovaná ve formě jednoho z úseků pražské magistrály.14 Nový regulační plán vešel v platnost v roce 1911, avšak jak bylo obvyklé, ani zdaleka nebyly naplněny všechny jeho vize a nařízení.

Většina staroměstských ulic tak zůstala bez rozšíření a nebylo realizováno ani přemostění Masarykova nádraží. Na druhou stranu ale například došlo k regulačním plánem nepovolené výstavbě nemocnice Na Františku v místě stavební uzávěry ( kapitola Pravobřežní nábřeží). Až na posledně jmenovaný zásah do struktury nábřeží lze nicméně konstatovat, že v letech, kdy platil Sakařův plán, byl zachováván relativně přívětivý přístup k historické zástavbě lokality.

Vědomí památkové hodnoty území se později promítlo i do postojů prvorepublikové Státní regulační komise, do jejíž kompetence spadaly veškeré regulační úpravy celé Velké Prahy. Příkladem takového postoje může být odmítnutí průrazů Starého Města v souvislosti s letenskou komunikací (projekty Antonína Engela, Josefa Záruby-Pfeffermanna a dalších) či s dopravním spojením na Hradčany (studie Josipa Plečnika), které proběhlo už na začátku dvacátých let ( kapitola Letná, kapitola Malá Strana). Nutno také dodat, že v té době stále platily regulace z roku 1911, neboť Státní regulační komise se v prvních letech po vzniku republiky věnovala zejména urbanismu vzdálenějších částí Velké Prahy a k problematice městského centra se dostala až později – regulační plán Starého Města vyložila v roce 1928.15 Na regulacích zveřejněných roku 1928 je pak snaha o ochranu Starého Města vidět ještě markantněji než dříve. Nebyl sice naplněn požadavek památkových korporací a Klubu Za starou Prahu, aby bylo zřízeno cosi na způsob památkové rezervace v oblasti Starého Města,16 nové řešení však bylo i přesto z památkového hlediska daleko citlivější než plán předchozí. Jak shrnul Max Urban: „Nový plán […]

24

PRAŽSKÉ VIZE

3 Návrhů na regulaci Starého Města vypracovala Státní regulační komise několik.

Tento pochází z roku 1926.

ponechává […] Staré Město telle quelle, tj. ve stavu dnešním, se zcela nepatrnými korekturami loubovými a pasážovými.“17 K ochraně Starého Města pak mělo přispět i jeho dopravní „odstředění“, spočívající ve vizi okružních tříd, které by odvedly rušnou dopravu ze samého středu Prahy na obvod městského centra. Do jádra města by se tak dostávala jen doprava místní, která by nevyžadovala změn ve struktuře ulic. Dalším důležitým momentem byla také regulace výškového zastavění Starého Města, které mělo zůstat objemově v zásadě zakonzervováno – bylo řečeno, že zejména památkově cenné domy se nesmí ani bourat, ani nastavovat.18 Na regulacích pro Staré Město v obdobném duchu pak pracovala Státní regulační komise i ve třicátých letech, přičemž však v mezidobí, kvůli dlouhým schvalovacím procesům, stále platil plán předválečný!19 Vzhledem k tomu, že stavební ruch v historické Praze nebyl příliš velký, podařilo se ji i přes dlouholetou absenci nových platných regulací zachovat v relativně intaktním stavu.

Tolik tedy k regulaci Starého Města, která šla, jak je vidět, stále více cestou památkové ochrany celé jeho stavební struktury. Logiku tohoto vývoje poměrně přesně vystihl Pavel Janák, jenž viděl zásadní rozdíl mezi pojetím Starého Města před vytvořením Velké Prahy a po jejím ustanovení. Před vznikem samostatného Československa byla centrální Praha, jak vysvětloval Janák, samostatným organickým městem. Její jádro pak tvořilo Staré Město, kde se soustředil rušný život. V této souvislosti se pochopitelně objevovala také touha Staré Město adaptovat takovým způsobem, aby bylo, coby střed všeho dění, 25

STARÉ A NOVÉ MĚSTO PRAŽSKÉ

dostatečně reprezentativní. „Staré Město, cítíc, že je srdcem Prahy, mělo […] ctižádost zevně se zmodernizovat,“ psal Janák, přičemž zdůrazňoval, že „všecky v té době vzniklé regulační plány měly proto vesměs úmysl přizpůsobiti Staré Město ostatní Praze narovnáním jednotlivých nepravidelných ulic a zejména jejich rozšířením na šířky co možno takové, jaké byly v jiných novějších částech města“.20 Při pohledu na asanační plán a do jisté míry i pozdější regulaci Sakařovu je třeba dát Janákovi za pravdu.

Ke změně situace pak mělo dle architekta dojít splynutím Prahy s předměstími. Tímto krokem, tedy ohromným zvětšením rozlohy města, se totiž rozšířilo také jeho jádro, které již nebylo chápáno pouze jako Staré Město pražské, ale jako daleko širší území, čítající i Nové Město a další blízké lokality. Nebylo tedy už tak žádoucí měnit historickou tvář Starého Města, neboť k reprezentaci nové doby bylo možné využít místa jiná – především v rámci Nového Města.21 Staré Město naopak získalo statut historické části Prahy, jejíž starobylou strukturou je možné se chlubit a kterou je potřeba chránit. Tento konsenzus nad památkovou ochranou Starého Města pochopitelně nebyl stoprocentní, což ukazují různé projekty 22 a filipiky zejména ze strany nejmladší generace architektů,23 lze ale říci, že šlo o názor převládající.

Na konci dvacátých let a v letech třicátých se tak tendence vytvořit reprezentativní a moderní centrum Prahy ve velké většině případů přesunuly do lokalit mimo Staré Město. Jednu z urbanisticky nejvelkoryseji pojatých vizí pražského „city“, tedy nové velkoměstské zástavby, jež by tvořila jádro Prahy, představil projekt z roku 1937, zho-

4 Vize pražského „city“ z roku 1937 počítala s uvolněním železničních ploch a s jejich novým zastavěním.

26

PRAŽSKÉ VIZE

tovený na žádost pražské obce. Návrh byl kritickou odpovědí na dříve vyhotovenou koncepci pražské vlakové sítě z pera Státní správy železniční, která nejenže zachovávala veškeré stávající železniční plochy ve vnitřním městě, ale jejich počet, a tedy i plochu, ještě zvyšovala. Tento přístup byl mnohými chápán jako nevhodný, neboť železniční tahy a plochy by nevyhnutelně představovaly bariéry v rozvoji města. Bylo spočítáno, že podle úředního projektu by v Praze připadlo na jednoho obyvatele čtyřikrát více železničních ploch než v Paříži, pročež si tento projekt vysloužil kritiku za „přeceňování funkce železnice ve velkém městě a […] hypertrofii jejich zařízení na úkor jiných zájmů a potřeb obyvatelstva“.24 Nová vize z roku 1937 navrhovala „železniční provoz zhospodárniti novým disposičním plánem“, který s sebou nesl mimo jiné zrušení několika nádraží ve středu města – konkrétně Masarykova, Denisova (později zbořené nádraží Těšnov) a holešovického.25 Odstranění nadbytečných nádražních ploch mělo dle autorů projektu znamenat „nové možnosti rozvoje městského centra (City), možnosti rozhojnění nedostatečných sadových ploch a ozdravení města“.26 Všechny tyto devízy se pak architekti pokusili vtělit do nových projektů pro dané nádražní plochy: v Holešovicích plánovali obytnou zástavbu, na pravém břehu pak měla vzniknout převážně obchodní čtvrť. Co se urbanistického řešení týče, Holešovice-Bubny měly být pokryty progresivní řádkovou zástavbou dlouhých solitérních objektů obklopených zelení. Na pravém břehu pak měly vyrůst pravidelně rozmístěné vysoké budovy na křížovém půdorysu. Ty byly projektovány jak do prostoru Masarykova a Denisova nádraží, tak na vltavské nábřeží na východ od Hlávkova mostu. Ve všech těchto lokalitách mělo jít opět o solitérní zástavbu umístěnou v zeleni.27 Emanuel Hruška, jeden z autorů projektu, sice napsal, že studie je „toliko rámcová“ a nemá ambice sloužit coby konkrétní stavební řešení uvolněných ploch, na druhou stranu ale zdůrazňoval, že řešení by nemělo být přijato ani jako pouhý „kuriosní nápad“.28 Z uvedeného tedy vyplývá, že plán nebyl prosazován bezhlavě, nicméně že nové urbanistické pojetí ploch vnitřní Prahy utvářených pomocí velmi progresivního urbanismu, jenž odkazuje například k Le Corbusierovu projektu Voisin pro Paříž, bylo myšleno jako docela vážně míněný příspěvek do debaty.

Dobovou oblibu avantgardních zásahů i přesvědčení o tom, že takové pokrokové vize do centra Prahy patří, dokazuje také několik odvážných návrhů menšího územního rozsahu. Samostatnou kapitolu tvoří například projekty výškových staveb, velkoryse označovaných jako „mrakodrapy“, které byly během dvacátých a třicátých let navrhovány na území Nového Města i dalších částí Prahy. Samozřejmě se objevovaly také hlasy, které mrakodrapy v Praze nepovažovaly za 27

STARÉ A NOVÉ MĚSTO PRAŽSKÉ

šťastné, většinou zejména kvůli ochraně panoramatu pražského centra a historickému reliéfu, který by tyto stavby mohly narušit.29 Občas zazněly také argumenty označující výškové objekty za „bezdůvodné imitování západu v Praze“.30 Tuto tendenci poměrně vtipně glosoval Josef Čapek: „Jak známo, toužíme u nás všichni odedávna po Americe […]. Dočetli jsme se i skautských historek, kde Lojza, Pepík a Miroslav, táboříce někde v Posázaví, zovou se Bob, Dick a Joe […]. Jest však všeliká Amerika, a tak i Praha očekává nyní s napětím a panenským vzrušením, kdy že bude v ní postaven první mrakodrap. Dostalo se nám už několikerých ujištění, že to bude brzo […]. S pýchou a se zcela nově přiživeným sebevědomím budou Pražáci ukazovati venkovským příbuzným pražský mrakodrap. […] Nemám nic proti mrakodrapům a nemyslím si, že by mrakodrap třeba šedesátipatrový mohl Praze jakkoliv ublížit. Nemyslím však, že by mrakodrap mohl býti spásou a příkladem české architektury“.31 I přes tyto poněkud skeptické názory ale byla řada architektů přesvědčena o tom, že by v mrakodrapu Praha získala jedinečný, reprezentativní a pokrokový objekt, kterým by se zařadila po bok moderních světových metropolí. „Jestliže se odedávna nazývala Praha stověžatou, jistě jí neubude na kráse, jestliže při konci jejího rychlého vývoje na velké město budou moci přátelé zvlášť přesného počítání nazývati ji třeba stopadesátivěžatou!“32 napsali roku 1930 Josef Havlíček s Karlem Honzíkem. Sice méně entuziastický, avšak nikoliv zamítavý postoj k mrakodrapům měla i Státní regulační komise, která své stanovisko shrnula následovně: „S. R. K. nevylučuje své schválení takové stavbě, […] kdyby byla dominantou vhodně voleného okolí, avšak současně se praví, že přírodní a historická krása našeho města ukládá nám povinnost, abychom ji svévolně nerušili.“33 Komise tedy nevylučovala schválení stavby mrakodrapu, avšak nechávala si relativně velký manévrovací prostor pro odůvodnění jejího odmítnutí. A jelikož nevydala žádné bližší regulace ani pravidla, zhodnocení toho, zda je mrakodrap pro určité místo vhodný a v jaké formě by mohl být proveden, zůstalo v zásadě na samotných architektech či soukromých investorech poptávajících studie pro své záměry.

Už na začátku dvacátých let tak vznikaly výškové zastavovací studie hlavních tříd: Národní třídy na žádost pojišťovny di Sicurita, ulice Na Příkopě na žádost Průmyslové banky nebo Václavského náměstí na přání Banky úvěrní.34 Ve stejné době se také hovořilo o výstavbě „velkého hotelu“, s jehož koncepcí čas od času přicházely různé investiční skupiny. Zvažovala se poloha na Těšnově, na místě Denisova nádraží, na náměstí Republiky, Národní třídě nebo pod Petřínem. Vždy mělo jít o přibližně desetipatrovou budovu, která však nebyla nikdy schválena.35 28

PRAŽSKÉ VIZE

5 Návrh Ernsta (Arnošta) Mühlsteina z roku 1926 na zastavění Příkopů pracuje s představou mrakodrapů, které by chodcům zůstaly skryty.

Z roku 1926 pochází studie výškové zástavby v ulici Na Příkopě, kterou koncipoval a publikoval Ernst Mühlstein. Architekt vycházel z úvah urbanistických, ale také ekonomických. Byl totiž toho názoru, že v rámci pražského „city“ je třeba pozemky zastavět nejen dostatečně reprezentativně, ale také co nejefektivněji. K dosažení obojího – tedy jak reprezentativního vzezření objektů, tak jejich ekonomické výtěžnosti – mu pak měla dopomoci forma mrakodrapu. Mühlstein však zároveň věděl, že Státní regulační komise vydala nařízení, které omezovalo výšku zástavby v ulici Na Příkopě na pouhých 21 metrů.

Aby naplnil svou vizi „mrakodrapů“ a zároveň nešel přímo proti nařízení komise, přistoupil architekt k šalamounskému řešení. Při uliční čáře ponechal objekty nižší a výškovou zástavbu naplánoval do středního traktu domovních bloků. Přesnou výšku mrakodrapů ve vnitroblocích pak Mühlstein vypočítal podle zrakové čáry vedené z protějšího chodníku – tímto způsobem docílil stavu, kdy projektované třináctipatrové budovy zůstaly úplně skryty před zraky procházejících chodců. Podle architekta tak mělo dojít k několika výhodám najednou: zástavba by nerušila ceněné blízké pohledy a průhledy na Prašnou bránu a další památky v okolí, zároveň by ale byla patrná 29

STARÉ A NOVÉ MĚSTO PRAŽSKÉ

6 Roku 1921 vzniklo několik návrhů na úpravu dolního konce Václavského náměstí.

Takto jej pojal Jan Kotěra.

prostřednictvím dálkových pohledů, což Mühlstein považoval za devízu a obohacení obrazu moderní Prahy.36 Nutno ovšem dodat, že jiní z této vize tak nadšení nebyli, a tak nakonec zůstala pouze na papíře.

V roce 1927 se o mrakodrap pokusil také Kamil Roškot, který byl vyzván k účasti v soutěži na budovu ministerstva veřejných prací, jež měla stát vedle dalších ministerských objektů na Petrském nábřeží.

Architekt navrhoval čtyřpatrovou stavbu s připojenou částí o výšce 8–10 pater. Z projektu ale nakonec sešlo, a to nejen kvůli jeho výškovému pojetí.37 Důležitým důvodem byl také spor ministerstva s Bohumilem Hübschmannem, jedním z autorů dříve odsouhlasené regulace nábřeží ( kapitola Pravobřežní nábřeží).

Dalším mrakodrapem v těsné blízkosti pražského „city“ se mohla stát také budova rozhlasu na dnešní Vinohradské třídě. Architekt Bohumil Sláma totiž předložil několik alternativ objektu, přičemž některé navrhovaly řešení v podobě 40 metrů vysokého mrakodrapu.38 Na přelomu dvacátých a třicátých let byl projednáván také projekt pro dolní konec Václavského náměstí. I sem byla navrhována výšková stavba, tentokrát pro Pražskou úvěrní banku od architekta Ladislava Machoně. Mělo jít o desetipatrový objekt překlenující ulici Na Můstku, jehož výška by dosahovala asi 36 metrů.39 Ostatně nejednalo se o první návrh pro Pražskou úvěrní banku na toto místo. Peněžní ústav uvažoval o novostavbě na Můstku už v roce 1921, kdy k řešení projektu vyzval architekty Jana Kotěru, Josefa Gočára, Františka Roitha a posléze i Ladislava Machoně. Oslovení projektanti ve své době sice nenavrhovali objekty výškové, avšak i tak se jednalo o velmi pozoruhodné vize. Gočár a Kotěra uzavírali Václavské náměstí lou-

30

PRAŽSKÉ VIZE

7 Tento návrh upravující domy Na Můstku vytvořil Josef Gočár.

8a9 Horní a dolní obrázek představuje návrhy týkající se téhož prostoru, jimiž na výzvu banky reagoval Ladislav Machoň.

bím nad ulicí Na Můstku, čímž vytvářeli jakousi bránu při vstupu do Starého Města. Kotěra nadto velmi velkoryse zastavoval obě strany ulice a nešetřil ani barokního domu U Zlatého úlu, ani objektu na protější straně Můstku.

Podoby mrakodrapu se mohlo dostat také československému parlamentu, na jehož řešení byla vypsána řada architektonických soutěží. Jedna z nich se odehrála v roce 1929, přičemž lokalita pro senát a poslaneckou sněmovnu měla být nalezena právě v oblasti Starého či Nového Města pražského ( k apitola Pravobřežní nábřeží, kapitola Letná). Soutěž přinesla hned dvě mrakodrapová řešení – návrh Kamila Roškota pro východní předmostí Hlávkova mostu, kterému měly dominovat dva vysoké věžové objekty; a projekt Jana Gillara pro území na sever od Národního divadla, kam architekt plánoval namísto historické zástavby umístit funkcionalisticky komponovaný komplex včetně šestnáctipatrového mrakodrapu.40 Velkým propagátorem výškových staveb v Praze byl Josef Havlíček, kterému se ostatně ve spolupráci s Karlem Honzíkem podařilo jeden mrakodrap opravdu vystavět – řeč je o Všeobecném penzijním ústavu (dnešním Domě odborových svazů), postaveném roku 1934 na Žižkově. Jak penzijní ústav, tak dosud popisované výškové objekty pro pražské „city“ však byly spíše „mrakodrapy“ v uvozovkách. Jejich výška se většinou pohybovala kolem 10–16 pater, což je sice na Prahu poměrně dost, ovšem s výškou zahraničních, a zejména amerických mrakodrapů, které byly i u nás často publikovány, se tyto rozměry příliš srovnávat nedají.

31