I/2 Činnost akčních výborů Národní fronty – odstraňování nepohodlných lidí z veřejného života

s vládou Gottwaldovou!“ V Táboře odevzdal jistý František Javornický 50 kusů letáků, které mu údajně přišly poštou. Stálo v nich, že „smrt presidenta Dr. Beneše bude signálem k ozbrojenému boji proti násilí, obyvatelstvo se vybízí ke stávkám, k obsazení sekretariátu KSČ, národního výboru a stanic SNB“.429) Podobná situace se opakovala i v dalších dnech na jiných místech, kupříkladu 7. září 1948 zachytila policie „45 letáků protistátního štvavého obsahu“ v Žamberku.430)

Nezůstalo však jen u písemných projevů odporu. Už 3. září, v den Benešova úmrtí, kolem 21. hodiny „shluklo se asi 250 osob, většinou mladí lidé, na dolním Václavském nám. v Praze II a pochodovali pak v šestistupech, s obnaženými hlavami, v klidu a bez slovních projevů směrem k museu, kde zpívali nár. hymny. Poté vraceli se v hloučcích k Můstku. K vážnějším incidentům nedošlo“.431) Situace se opakovala o den později, 4. září, kdy se ve večerních hodinách začaly na různých místech vnitřní Prahy tvořit hloučky lidí, které policie charakterizovala jako „provokatéry, snažící se vyvolati nepokoje“. Vyslala proti nim 75 příslušníků SNB pod vedením dvou důstojníků, kterým se je však podařilo rozehnat až před půlnocí. Při tom bylo zadrženo 36 osob, většinou „pro demonstrativní nošení červeno-bílých karafiátů, demonstrativní nošení odznaků býv. strany nár. soc., pro neposlechnutí stráže, pro nepovolený prodej obrazů býv. presidenta Beneše“ a podobné „zločiny“.432) Klid nenastal ani v dalších dnech: 6. září ve večerních hodinách zatkli příslušníci SNB v Praze na Václavském náměstí čtyři osoby, „které provokovali [!] s černobílými [!] karafiáty“.433)

Vláda rozhodla, že poslední rozloučení s Edvardem Benešem bude mít formu státního pohřbu, a jeho termín stanovila na 8. září. V zemi byl na týden, tedy do 10. září 1948, vyhlášen státní smutek, v den pohřbu byly státní vlajky na veřejných budovách vyvěšeny na půl žerdi, v divadlech, kinech „a podobných podnicích“ se v den pohřbu nekonala představení a v průběhu dne následujícího byl povolen pouze program „vážnějšího rázu“. Po dobu státního smutku bylo zakázáno „provozování hudby pro poslech a k tanci ve veřejných místnostech, rovněž tak se nekonají taneční zábavy“, sportovní podniky, veřejné schůze ani shromáždění. Dokonce pracovní doba v Praze byla upravena tak, aby se obyvatelé mohli pohřbu zúčastnit.434)

429)

430)

431)

432)

433)

434)

II .

Upevňování komunistické diktatury

II/1

STÍHÁNÍ „TŘÍDNÍCH NEPŘÁTEL“

130)

131)

132)

133) Popravy Miloslava Choce a Slavoje Šádka 19. února 1949 a generála Heliodora Píky 21. června téhož roku naznačovaly, že komunistický režim proklamované „zostřování třídního boje“ myslí opravdu vážně. Represí proti odpůrcům totality přibývalo. Na podzim 1948, zejména v září a říjnu, převládaly procesy s výrobci a šiřiteli protikomunistických tiskovin. Počet odsouzených v těchto měsících se pohyboval kolem 1 500. Procesy splnily očekávání, která do nich režim vkládal: ilegálních tiskovin rázem ubylo, i když nezmizely zcela. I v následných procesech se šiřiteli protirežimních tiskovin proto padaly exemplární tresty.130) Např. v únoru 1950 stanulo pro tento čin před Státním soudem 27 obžalovaných; tři z nich odsoudil k trestu smrti.131) Pak následovala likvidace politicky činných osob, které mohly režimu škodit: v prosinci 1948 došlo k zatýkání funkcionářů ČSL a její tělovýchovné organizace Orel; téměř 150 z nich bylo odsouzeno k vysokým trestům odnětí svobody. Poté přišli na řadu sociální demokraté, s nimiž byly procesy vykonány v letech 1949 a 1950, a národní socialisté: 3. září 1948 zatkla StB bývalého brněnského starostu Josefa Podsedníka a obvinila ho z ilegální protistátní činnosti. V přelíčení ve dnech 21.–25. března 1949 byl odsouzen k trestu vězení v délce 18 let.132)

Zatýkání se nevyhnulo ani tzv. trockistům. Tuto skupinu „nepřátel“ pokládal režim za obzvláště nebezpečnou a k jejímu sledování byl vyzýván i sovětskými orgány. Když 22. srpna 1949 navštívil sovětského velvyslance v Praze Silina Bedřich Geminder, jeden ze zástupců generálního tajemníka KSČ Slánského, musel mu odpovědět na dotaz, zda v Československu začalo „speciální sledování“ trockistů a jejich chování. Jako příklad uvedl jistého Františka Mejkelce133). Tento člověk byl jako trockista údajně již v roce 1927 vyloučen z KSČ, následně vstoupil do sociální demokracie a během tzv. slučovacího procesu v roce 1948 se stal znovu členem KSČ. A nejen to – byl zvolen členem okresního výboru strany, a dokonce

Prvomájové průvody, stejně jako vojenské přehlídky pořádané v májových dnech, manifestovaly sílu komunistického režimu. Na snímku 1. máj 1950

delegátem IX. sjezdu! Takový přístup podle Silinova názoru vypovídal o lehkomyslnosti a absenci bdělosti v řadách komunistické strany. „Na základě těchto skutečností ÚV KSČ přijal nezbytná opatření ke sledování trockistů v zemi,“ ujistil jej Geminder.134)

Jedním z nejvýznamnějších československých trockistů byl podle měřítek StB, ale i mnohých komunistických funkcionářů historik a filozof Záviš Kalandra. Tohoto výjimečného člověka, vzdělaného intelektuála, novináře a spisovatele v mládí okouzlilo komunistické hnutí. V roce 1923 – narodil se 10. listopadu 1902 – vstoupil do KSČ. Brzy se stal redaktorem Rudého práva a později šéfredaktorem deníku Haló noviny. Vzdor svému členství ve straně si uchoval kritický pohled na svět a v důsledku toho odsoudil vykonstruované

134)

135)

136)

137)

138) politické procesy, k nimž ve druhé polovině třicátých let došlo v Sovětském svazu. Z KSČ byl následně vyloučen, avšak dál působil v tzv. „levé opozici“, která skutečně vycházela z myšlenek hlásaných Lvem Trockým. Po válce se již politicky neangažoval, v očích komunistů však měl na čele cejch, který nešlo odstranit.135) Když vedení KSČ nastoupilo kurz „zostřeného třídního boje“, dostal se do hledáčku StB i on. Měl se stát hlavní postavou připravovaného procesu s „trockistickou skupinou“.136) Avšak shodou okolností – původně zcela neplánovaně – byl Kalandra 9. listopadu 1949 zatčen v jiné souvislosti.137)

Tajná policie ho zařadila do chystaného soudního procesu s tzv. Direktoriem československého odboje, v němž měly být vyneseny rozsudky nad vybranými funkcionáři poražených demokratických stran, kteří neodešli do exilu. Sovětští agenti pozorně vývoj v Československu sledovali a s údivem konstatovali, že většina z nich se pohybuje na svobodě. Korespondent Tiskové agentury Sovětského svazu V. S. Medov poslal 17. května 1949 do Moskvy obsáhlou zprávu o vnitropolitické situaci v ČSR, která skončila na stole náměstka ministra zahraničních věcí Andreje Andrejeviče Gromyka. Dokument, označený jako „Přísně tajné!“, byl k postupu československých orgánů velmi kritický. „Po utrpěné porážce vůdcové reakce bez překážek odcestovali, někdo do Londýna, někdo do New Yorku, někdo do Paříže. Ze zahraničí pokračují ve své podvratné činnosti,“ stojí ve zprávě. „Emigrovali pohlaváři, ale reakce jako celek se udržela. Zachránili se podnikatelé, velkoobchodníci, noví milionáři, kteří nahromadili majetek v letech nové republiky, reakční vlivní úředníci (pravda, mnozí z nich byli propuštěni ze služby, ale za to převedeni do penze). Konečně vydržela i část reakčních generálů a důstojníků nejen v armádě, ale i ve Sboru národní bezpečnosti. Krátce řečeno, uchovala se široká nelegální základna podvratné činnosti proti lidové demokracii, proti Sovětskému svazu.“138)

Hlášení V. S. Medova se ovšem netýkalo pouze chování československých orgánů k představitelům poražených demokratických stran, nýbrž neobyčejně kriticky hodnotilo celou vnitřní politiku KSČ. A jistě nebylo jedinou kritikou, která v této době do Moskvy z Československa směřovala. Navíc StB od února 1948

činitele nekomunistických stran soustavně sledovala a nemohlo jí ujít, že mnozí z nich se ve větším či menším utajení scházejí, vedou politické debaty, a někteří dokonce udržují kontakt se svými vůdci v exilu. Značně aktivní v tomto směru byla JUDr. Milada Horáková, bývalá poslankyně Národního shromáždění a členka vedení ČSNS. Po únoru se sice z veřejného života stáhla, poslaneckého mandátu se vzdala a pracovala jako úřednice na školském odboru národního výboru v Praze, ale bylo zřejmé, že s novými poměry se nesmířila. Policie zachytila několik tajných zpráv, které Horákové ze zahraničí poslal Hubert Ripka, a z nich vyrozuměla, že korespondence je oboustranná.139)

StB také věděla, že Milada Horáková se často stýká s dalšími bývalými funkcionáři ČSNS, zejména Františkou Zemínovou, Antonií Kleinerovou, Františkem Přeučilem, Andělínem Šulíkem a dalšími. Podobné aktivity zaznamenala i u bývalých funkcionářů jiných stran, především těch sociálních demokratů, kteří v roce 1948 nepřešli do KSČ. Pozornost StB se zaměřila na Zdeňka Pešku, Vojtěcha Dundra, bývalého ústředního tajemníka ČSSD, a další. Rovněž členové ČSL se ocitli mezi policií sledovanými osobami. A protože někteří z nich dospěli k závěru, že komunistickému režimu mohou úspěšně vzdorovat, jen když své úsilí sjednotí, pokoušeli se vytvořit společný orgán, který by akce proti komunistické moci koordinoval. Tyto snahy však nebyly úspěšné. Zástupci uvedených stran se fakticky sešli jen jednou.

V září 1948 se na faře ve Vinoři, tehdy samostatné obci, která je od roku 1974 součástí Prahy, setkali Milada Horáková a Josef Nestával za národní socialisty, Vojta Beneš a Zdeněk Peška za sociální demokraty a Vojtěch Jandečka za lidovce, aby se poradili o možnostech společného postupu. Domluvit se však nedokázali. Jejich názory nejen na strategii a taktiku dalšího odporu vůči komunistům, ale i na sám odboj proti nim, a dokonce i na smysl a účel této schůzky byly natolik rozdílné, že se na spolupráci a případném jednotném postupu nedohodli. Naopak dospěli k závěru, že se již takto společně nesejdou, a pokud budou mít potřebu si vyměnit informace, učiní tak individuálně. Právě této schůzky, z níž vyplynulo, že ještě nenastal vhodný čas pro aktivní činnost proti komunistům,

139)

140) využila StB jako argumentu proti jejím účastníkům. Paradoxní je, že její konání ani nezaznamenala, jejím agentům uniklo. Vyšetřovatelé se o ní dozvěděli až mnohem později z výslechů jejích účastníků, nicméně dospěli k závěru, že právě ona by mohla v konstrukci celého procesu sehrát rozhodující roli, a tak jí využili.

Skutečností je, že Milada Horáková pokládala zřízení jistého koordinačního centra domácích opozičních sil za užitečné, do určité míry ji podporoval Zdeněk Peška, ostatní však tuto iniciativu odmítli. Zajímavé je, že účastníci schůzky – snad pod dojmem zpráv, které Horáková dostávala ze zahraničí – nevěřili možnosti, že by stupňující se „studená válka“ mezi Východem a Západem mohla přerůst v ozbrojený konflikt, ostatně si ho ani nepřáli. Spíše zastávali názor, že se Spojeným státům a jejich západním spojencům podaří Sovětský svaz donutit, aby střední Evropu vyklidil a umožnil ve státech ovládaných komunisty uspořádání svobodných voleb. A právě na tuto situaci se chtěli předáci nekomunistických stran připravit. Tímto směrem chtěli orientovat svoji činnost, nikoli k přípravám na válku.140)

To však vyšetřovatelům StB bylo lhostejné, v žádném případě jim nešlo o objektivní vyšetření toho, co se skutečně odehrálo. Jejich úkolem bylo postavit před soud představitele poražené domácí „reakce“ a dokázat jejich nepřátelské úmysly vůči „lidově demokratické“ republice. Je velmi pravděpodobné, že vedení KSČ, a především Gottwald, se tímto způsobem snažili Moskvu přesvědčit o své „bdělosti“ a „ostražitosti“ a odvrátit pozornost jejích agentů od požadovaných čistek v samotné KSČ.

Právě v této době totiž probíhala v evropských komunistických státech vlna soudních procesů s jejich významnými funkcionáři – v Albánii to byl Koči Dzodze, v Bulharsku Trajčo Kostov a nejnověji v Maďarsku László Rajk. Sovětští experti po Gottwaldovi požadovali, aby svého „Rajka“ odhalil také v Československu. Předseda KSČ se tomu bránil, nechtěl na takový nátlak přistoupit. Sovětští poradci si do Moskvy opakovaně stěžovali, že v tomto směru neprojevuje dostatek ochoty. Když 16. března 1950 Lichačev a Makarov podávali do Moskvy hlášení generálu Abakumovovi o své činnosti ve Státní bezpečnosti, stěžovali si na malou ochotu

Klementa Gottwalda hledat mezi členy KSČ československého Rajka. Místo toho prý zavedl řeč na uvěznění „osob z řad bývalé národně socialistické strany a při tom, jakoby mimochodem, řekl: ‚Ale Rajk u nás není, a kdo ho hledá, ten se mýlí.‘“141)

Miladu Horákovou tajná policie zatkla 27. září 1949, ale konkrétní důkazy o její ilegální činnosti zatím neměla. Jak uvádí Karel Kaplan, „více než měsíc se výslechy točily kolem okolí prezidenta Beneše a pouze výjimečně z tohoto kruhu vybočily. Změnu způsobil příchod dvou sovětských poradců do Státní bezpečnosti a přispěly i výpovědi dvou zatčených, Václava Sýkory a Jaromíra Kopeckého, kteří se nacházeli ve vyšetřovací vazbě od srpna 1949“.142) Sýkora byl předúnorovým funkcionářem ČSNS, a především osobním tajemníkem prezidenta Beneše, Kopecký bývalým diplomatem a místopředsedou zahraničněpolitické komise této strany. Její předsedkyní byla právě Milada Horáková. Od těchto dvou mužů se policie po tvrdých výsleších dozvěděla podrobnější zprávy o konspirativní činnosti Horákové a dalších. Na základě dalšího vyšetřování – s pomocí obou zmíněných sovětských poradců – vypracovala StB zprávu, která „dostala název ‚Direktorium čs. odboje‘ a měla datum 26. října 1949. Její autoři zkonstruovali vedoucí útvar protikomunistického odporu z vedoucích funkcionářů národně socialistické strany. V jejich koncepci se prolínaly dvě linie odporu. Jedna napojená na okolí prezidenta Beneše a druhá, hlavní, na ústředí národních socialistů a jeho kontakty s funkcionáři sociálně demokratické a lidové strany“.143)

Na základě této zprávy začalo 8. listopadu 1949 zatýkání. Původně mělo ve vazbě skončit 23 osob, jejich počet se však postupně rozrůstal, během tří měsíců policie zadržela 380 lidí, avšak ani toto číslo nebylo konečné a do vazby putovali i nižší funkcionáři uvedených stran v podstatě z celé republiky.144) Při výsleších se zatčení chovali různě. Někdo vydržel velkou míru policejního násilí a brutality, jiní začali brzy vypovídat. Podle svědectví velitele StB Jindřicha Veselého zatčení Miladu Horákovou „úplně zlomilo. Měla strach z trestu smrti“. Nicméně se při výsleších chovala statečně, a když odpovídala na vznesená obvinění, nesnažila se zodpovědnost svalit na jiné, vystupovala jako skutečná vůdkyně. „Nepopírám, že moje činnost

141)

142)

143)

144)

145)

146) směřovala ke svržení dnešního lidově demokratického zřízení, poněvadž toto považuji za jistou formu diktatury, ne za demokracii ani vládu lidu, ale za vládu jedné strany. […] Mým cílem bylo pracovat k takovým poměrům v našem státě a k tomu způsobu režimu, který by měl za sebou opravdu většinu vůle národa, jež by byla vyjádřena svobodným způsobem všeobecnými, rovnými a tajnými volbami, v nichž by byla provedena soutěž všech politických směrů, které by se voleb zúčastnily.“145) Františka Zemínová se podle svědectví Veselého chovala jinak. „Otevřeně říkala, že má ráda svou zem, že měla ráda Beneše, Masaryka a nás že ráda nemá, že jí je všechno jedno, je jí už 60 let, má život za sebou.“146)

Vedle národních socialistů, sociálních demokratů a lidovců byli do „Direktoria čs. odboje“ zařazeni i trockisté reprezentovaní Závišem Kalandrou a Oldřichem Peclem, a to vzdor tomu, že Kalandra většinu ostatních zatčených vůbec neznal a nikdy se s nimi nesetkal. Platilo to i o tzv. teroristické složce skupiny, zastoupené Janem Buchalem, bývalým příslušníkem SNB, který na Ostravsku skutečně organizoval odbojovou skupinu, jež se připravovala k ozbrojenému vystoupení proti komunistickému režimu.

Přelíčení s vybranou skupinou zatčených začalo 31. května 1950 v Praze na Pankráci. V roli obžalovaných stanulo 13 osob, které režim charakterizoval jako „vedení záškodnického spiknutí proti republice“. Do jeho čela organizátoři procesu postavili Miladu Horákovou, která skutečně byla výraznou osobností formující se domácí opozice a těšila se vážnosti za své chování v době německé okupace. Jí po boku stanul Josef Nestával, který byl významným národněsocialistickým činitelem ve středních Čechách. Třetím obžalovaným byl ekonom a úspěšný soukromý podnikatel Jiří Hejda. Nezpochybnitelnou národněsocialistickou autoritou byla Františka Zemínová, bývalá poslankyně Národního shromáždění, v němž stranu zastupovala od roku 1918, ta byla čtvrtá. Následoval František Přeučil, předúnorový člen Ústředního výboru ČSNS. Šestým obžalovaným byl Jan Buchal z Ostravy, štábní strážmistr SNB ve výslužbě, od roku 1946 člen ČSNS. Členkou této strany byla i sedmá obžalovaná, Antonie Kleinerová, která ji rovněž od roku 1946 zastupovala v Národním shromáždění. Osmým obžalovaným

byl advokát a majitel antracitového dolu Oldřich Pecl. Ačkoli ho komunisté prezentovali jako „uhlobarona“, jednalo se o levicově smýšlejícího intelektuála, který se v mládí dokonce angažoval v socialistických spolcích, kde se seznámil s dalším obžalovaným, již zmíněným Závišem Kalandrou. Jeho zařazení do procesu bylo pouhou pomstou komunistů za „zradu“, jíž se koncem třicátých let podle jejich názoru dopustil. Zdeněk Peška, desátý obžalovaný, bývalý univerzitní profesor, byl sociální demokrat a po únoru 1948 se zásadním způsobem podílel na organizování ilegální činnosti strany. Nejstarším obžalovaným byl Vojtěch Dundr, bývalý tajemník a od roku 1937 dokonce ústřední tajemník sociální demokracie. Právě tato vysoká funkce byla v očích organizátorů procesu dostatečnou kvalifikací, aby do něj byl zařazen. ČSL mezi obžalovanými zastupoval její bývalý tajemník Bedřich Hostička. A jako poslední, třináctý, mezi nimi stanul advokát Jiří Křížek, který byl do skupiny zařazen, aniž by kohokoli z těch, s nimiž byl souzen, dříve osobně znal. Byl prostě režimu nepohodlný, a protože byl také členem ČSL, padlo rozhodnutí jej do „Direktoria“ zařadit.147)

147)

JUDr. Milada Horáková před soudem Františka Zemínová před soudem