0033707

AGONIE

/ 11

Jen ti z dlouholetĂ˝ch obyvatel DillĂ­, kteří byli zvlĂĄĹĄ citlivĂ­ na vĂ˝kyvy v mÄ›stskĂŠ dopravÄ›, mohli poznat, Ĺže dopravnĂ­ ĹĄpiÄ?15. října, 2007 ka vyvrcholila a je nynĂ­ na Ăşstupu. TĂ˝PondÄ›lĂ­, 7.00 ranĂŠmu, necviÄ?enĂŠmu uchu se zdĂĄlo, DillĂ­, Indie Ĺže kakofonie klaksonĹŻ, sirĂŠn a skřípÄ›nĂ­ pokraÄ?uje s neztenÄ?enou silou. ZĂĄcpy nepolevovaly. Byly tu pestĹ™e pomalovanĂŠ nĂĄkladnĂ­ vozy; pĹ™eplnÄ›nĂŠ autobusy s mnoha cestujĂ­cĂ­mi, kteří se jich vratce drĹželi zvenku nebo sedÄ›li na stĹ™eĹĄe; automobily od mohutnĂ˝ch mercedesĹŻ po maliÄ?kĂŠ maruti; zĂĄplava ĹžlutoÄ?ernĂ˝ch taxĂ­kĹŻ; motorizovanĂŠ rikĹĄi; nejrĹŻznÄ›jĹĄĂ­ motorky a skĂştry, mnohĂŠ vezoucĂ­ celĂŠ rodiny; a spousty Ä?ernĂ˝ch prastarĂ˝ch bicyklĹŻ. Mezi zvolna popojĂ­ĹždÄ›jĂ­cĂ­mi dopravnĂ­mi prostĹ™edky se proplĂŠtaly tisĂ­ce chodcĹŻ, zatĂ­mco houfy ĹĄpinavĂ˝ch dÄ›tĂ­ odÄ›nĂ˝ch v hadrech strkaly umazanĂŠ ruce do otevĹ™enĂ˝ch oken a Ĺžebraly o pĂĄr drobnĂ˝ch. Ulicemi se potulovali krĂĄvy, psi a tlupy divokĂ˝ch opic. Nad vĹĄĂ­m visel dusivĂ˝ příkrov prachu, smogu a hustĂŠ mlhy.

Pro Basanta ÄŒandru to byl typickĂ˝ frustrujĂ­cĂ­ veÄ?er pĹ™i cestÄ› domĹŻ ve mÄ›stÄ›, kde Ĺžil celĂ˝ch svĂ˝ch sedmaÄ?tyĹ™icet let. Ale pĹ™i vĂ­ce neĹž Ä?trnĂĄcti milionech obyvatel nezbylo neĹž se s takovou dopravou smĂ­Ĺ™it a Basant se stejnÄ› jako vĹĄichni ostatnĂ­ nauÄ?il s tĂ­m vyrovnat. A dnes veÄ?er byl jeĹĄtÄ› shovĂ­vavÄ›jĹĄĂ­ neĹž obvykle, protoĹže se cĂ­til uvolnÄ›nĂ˝ a spokojenĂ˝ po nĂĄvĹĄtÄ›vÄ› u svĂŠ oblĂ­benĂŠ call-girl KaumudĂ­.

V zĂĄsadÄ› byl Basant lĂ­nĂ˝, zlostnĂ˝ a nĂĄsilnickĂ˝ muĹž, kterĂ˝ si pĹ™ipadal v tomto ĹživotÄ› podvedenĂ˝. PochĂĄzel z rodiny z vyĹĄĹĄĂ­ kasty kĹĄatrijĹŻ, a proto mÄ›l pocit, Ĺže ho rodiÄ?e oĹženili pod jeho ĂşroveĹˆ se Ĺženou z kasty vajĹĄjĹŻ.

A to pĹ™esto, Ĺže jeho otec dĂ­ky tomuto svazku zĂ­skal pozici ve vedenĂ­ farmaceutickĂŠ firmy novĂ˝ch příbuznĂ˝ch a Basant dostal velmi dobĹ™e placenou funkci obchodnĂ­ho Ĺ™editele namĂ­sto pĹ™edchozĂ­ho zamÄ›stnĂĄnĂ­ prodejce nĂĄkladnĂ­ch vozĹŻ znaÄ?ky Tata. PoslednĂ­ rĂĄnu pro Basantovu sebeĂşctu pak pĹ™edstavovaly jeho dÄ›ti, pÄ›t dĂ­vek ve vÄ›ku dvaadvacet, ĹĄestnĂĄct, dvanĂĄct, devÄ›t a ĹĄest let. Mohl mĂ­t i jednoho chlapce, ale jeho Ĺžena v pĂĄtĂŠm mÄ›sĂ­ci potratila, coĹž jĂ­ Basant otevĹ™enÄ› vyÄ?Ă­tal. Podle jeho nĂĄzoru to udÄ›lala schvĂĄlnÄ›, kdyĹž se pĹ™epracovala jako uĹĄtvanĂĄ lĂŠkaĹ™ka na internÄ› ve stĂĄtnĂ­ nemocnici. StĂĄle si ten den pamatoval, jako by to bylo vÄ?era. NejradĹĄi by ji zabil.

S takovĂ˝mi myĹĄlenkami Basant znechucenÄ› nÄ›kolikrĂĄt uhodil do volantu, kdyĹž pomalu vjĂ­ĹždÄ›l na rezervovanĂŠ parkovacĂ­ mĂ­sto pĹ™ed domem svĂ˝ch rodiÄ?ĹŻ, kde Ĺžil s celou rodinou. Byla to zaĹĄlĂĄ dvoupatrovĂĄ betonovĂĄ

Prolog

12 /

ROBIN COOK

budova, kdysi dĂĄvno natĹ™enĂĄ na bĂ­lo. MÄ›la plochou stĹ™echu a okna s kovovĂ˝mi rĂĄmy. V přízemĂ­ se nachĂĄzela malĂĄ ordinace, kde jeho Ĺžena MĂ­ta obÄ?as pĹ™ijĂ­mala svĂ˝ch pĂĄr soukromĂ˝ch pacientĹŻ. Zbytek přízemĂ­ obĂ˝vali jeho stĂĄrnoucĂ­ rodiÄ?e. Basant s rodinou bydlel v prvnĂ­m patĹ™e a jeho mladĹĄĂ­ bratr TapasbratĂ­ a jeho rodina ve druhĂŠm.

ZatĂ­mco si Basant kritickĂ˝m okem prohlĂ­Ĺžel dĹŻm, kterĂ˝ jen stěŞí odpovĂ­dal stylu, jakĂ˝ by povaĹžoval v tomto obdobĂ­ svĂŠho Ĺživota za vhodnĂ˝, uvÄ›domil si, Ĺže za nĂ­m zastavilo auto a zablokovalo ho na parkoviĹĄti. PĹ™i pohledu do zpÄ›tnĂŠho zrcĂĄtka musel pĹ™imhouĹ™it oÄ?i pĹ™ed reflektory. V mlhavĂŠ zĂĄĹ™i rozeznal jen znak mercedesu. „Co to sakra je?“ vyĹĄtÄ›kl Basant. Za nĂ­m nikdo parkovat nesmÄ›l.

OtevĹ™el dveĹ™e a vystoupil z vozu, pevnÄ› rozhodnut pořådnÄ› to Ĺ™idiÄ?i mercedesu vytmavit. Ale nedostal se k tomu. Ĺ˜idiÄ? a dva spolucestujĂ­cĂ­ uĹž byli venku a vĂ˝hrĹŻĹžnÄ› se blĂ­Ĺžili. „Basant ÄŒandra?“ zeptal se prvnĂ­ spolucestujĂ­cĂ­. Nebyl příliĹĄ velkĂ˝, ale jeho tmavĂĄ ple , krĂĄtce ostříhanĂŠ vlasy, gangsterskĂĄ Ä?ernĂĄ koĹženĂĄ motorkĂĄĹ™skĂĄ bunda a tÄ›snĂŠ bĂ­lĂŠ triÄ?ko odhalujĂ­cĂ­ silnĂŠ atletickĂŠ tÄ›lo vyzaĹ™ovaly nepochybnou auru zlovÄ›stnĂŠ autority. TĂŠměř stejnÄ› hrozivÄ› vypadal Ĺ™idiÄ?.

Byl to ĂşplnĂ˝ obr.

Basant reflexivnÄ› o krok ucouvl a v hlavÄ› se mu rozeznÄ›ly poplaĹĄnĂŠ zvony. Tohle nebylo ŞådnĂŠ nĂĄhodnĂŠ setkĂĄnĂ­. „To je soukromĂ˝ pozemek,“ ohradil se. SnaĹžil se mluvit sebevÄ›domÄ›, coĹž se mu oÄ?ividnÄ› nedaĹ™ilo. „Na to jsem se neptal,“ zavrÄ?el muĹž v motorkĂĄĹ™skĂŠ bundÄ›. „Ptal jsem se, jestli jsi ten parchant Basant ÄŒandra.“ Basant s nĂĄmahou polkl. Jeho vnitĹ™nĂ­ alarm teD vyzvĂĄnÄ›l s nejvÄ›tĹĄĂ­ nalĂŠhavostĂ­. Asi nemÄ›l tu ĹĄtÄ›tku praĹĄtit tak silnÄ›. PohlĂŠdl od sikhskĂŠho Ĺ™idiÄ?e ke druhĂŠmu cestujĂ­cĂ­mu, kterĂ˝ z kapsy saka vytĂĄhl pistoli. „Jsem Basant ÄŒandra,“ vypravil ze sebe. Hlas mÄ›l pisklavĂ˝, tĂŠměř ho nepoznĂĄval. „Co je tu za problĂŠm?“ „Ty jsi problĂŠm,“ odsekl muĹž v motorkĂĄĹ™skĂŠ bundÄ›. UkĂĄzal pĹ™es rameno. „Vlez do auta. Najali nĂĄs, abychom ti domluvili. Trochu se projedeme.“ „Jå‌ jå‌ jĂĄ nikam jet nemĹŻĹžu. ÄŒekĂĄ na mÄ› rodina.“ „Jo, jasnÄ›!“ Ĺ™ekl zjevnĂ˝ vĹŻdce skupinky s krĂĄtkĂ˝m cynickĂ˝m smĂ­chem. „PĹ™esnÄ› o tom si musĂ­me promluvit. Nastup, neĹž se tady SubrĂĄta pĹ™estane ovlĂĄdat a odprĂĄskne tÄ›, coĹž by urÄ?itÄ› udÄ›lal hroznÄ› rĂĄd.“ Basant se viditelnÄ› roztřåsl. Zoufale pohlĂŠdl z jednĂŠ hrozivĂŠ tvĂĄĹ™e na druhou, potom na zbraĹˆ v SubrĂĄtovÄ› ruce. „MĂĄm ho oddÄ›lat, SaÄ?ine?“ zeptal se SubrĂĄta a zvedl automatickou pistoli s tlumiÄ?em.

AGONIE

/ 13

„Už je ti to jasné?“ zeptal se Sačin a rozhodil rukama. „Tak vlezeš do toho auta, nebo ne?“ Basant toužil uprchnout do tmy, ale bál se, aby ho nezastřelili zezadu.

Přinutil se tedy vykročit vpřed a přitom uvažoval, zda by neměl utéct doprostřed ucpané vozovky. Než se však v téměř ochromené mysli rozhodl, octl se u černého mercedesu, kde Subráta volnou rukou otevřel zadní dveře na straně spolucestujícího. Pak Basantovi přidržel hlavu, strčil ho dovnitř, obešel auto a nastoupil z druhé strany. Stále držel pistoli tak, aby ji Basant dobře viděl.

Sačin a šofér beze slova nasedli dopředu. Auto se rozjelo po ulici tak rychle, jak to jen zácpa dovolovala. „Na skládku?“ zeptal se řidič. „Na skládku, Suréši,“ přisvědčil Sačin.

Basant, dobře si vědom střelné zbraně, byl zpočátku příliš vyděšený, aby mohl promluvit, ale po deseti minutách se začal víc obávat dalšího mlčení.

Hlas se mu nejdřív silně chvěl, ale postupně získal aspoň náznak pevnosti. „Co to všechno znamená?“ zeptal se. „Kam mě vezete a proč?“ „Vezeme tě na skládku,“ otočil se k němu Sačin. „Všichni jsme se shodli, že právě tam patříš.“ „Nerozumím,“ vyhrkl Basant. „Vůbec vás neznám.“ „To se dneska večer změní.“ Basant pocítil špetku naděje. Ne že by ho ta vyhlídka těšila, ale Sačin naznačoval jakýsi dlouhodobější vztah, což znamenalo, že ho nehodlají rovnou zastřelit. Jako ředitele prodeje léků ho napadlo, že ti lidé možná mají zájem o nějaké drogy. Problém spočíval v tom, že Basant měl přístup pouze k lékům, které vyráběla firma jeho příbuzných, což byla hlavně antibiotika, a takovýto nátlak kvůli antibiotikům mu připadal přehnaný. „Můžu pro vás něco udělat?“ zeptal se s nadějí. „Ale ano! Jistě!“ odpověděl Sačin bez dalších podrobností.

Chvíli jeli mlčky. Nakonec znovu promluvil Basant. „Když mi řeknete, co chcete, rád vám jakkoli pomůžu.“ Sačin se prudce otočil a na okamžik se na Basanta zamračeně zadíval, ale neřekl nic. Veškeré slabé zmírnění Basantovy ochromující paniky se rozplynulo. Znovu se prudce roztřásl. Intuice mu napovídala, že tohle neskončí dobře. Když řidič musel přibrzdit do kroku za volským potahem předjíždějícím druhý, Basanta napadlo, že otevře dveře, vyskočí a rozběhne se do tmavé prašné mlhy. Ale jeho pohled na pistoli spočívající v Subrátově klínu vyvolal rychlou odezvu. „Na to zapomeň,“ vyštěkl Subráta, jako by mu četl myšlenky.

Po dalších patnácti minutách odbočili z hlavní silnice a zamířili k ob-

14 /

ROBIN COOK

rovské skládce odpadů. Z okna mohli vidět malé ohníčky, jejichž plameny se plazily mezi horami smetí a vysílaly k obloze spirály dýmu. V odpadcích se prohrabovaly děti a hledaly jídlo nebo cokoli s aspoň nějakou hodnotou. Záře reflektorů zachytila krysy velké jako králíci, které pelášily přes silnici. Řidič dojel ke hromadám odpadků vysokým jako několikapatrový dům, zkušeně otočil auto do protisměru a zastavil. Motor nechal běžet. Všichni tři gangsteři vystoupili. Šofér otevřel Basantovi dveře. Když se Basant ani nehnul, sáhl řidič dovnitř, popadl ho za kurtu a rázně ho vytáhl ven. Basant se začal dusit dýmem a zápachem. Ale šofér ho dál držel a odvlekl ho do světla reflektorů, kde ho hrubě pustil. Basant se jen tak tak udržel na nohou.

Sačin si mezitím natáhl na pravou ruku těžkou rukavici, přistoupil k němu, a než stačil Basant zareagovat, tvrdě ho udeřil do tváře. Basant se zapotácel, ztratil rovnováhu a upadl do smrdutých odpadků. V uších mu zvonilo a z nosu mu tekla krev, přesto se přetočil na břicho a snažil se vstát, ale ruce se mu bořily do sypkého smetí. Přitom ucítil, že se mu do levé paže zařízl skleněný střep. Pak byl vytažen za kotník z měkkých odpadků na cestu udusanou nákladními vozy. Kdosi ho brutálně kopl do žaludku, až mu to vyrazilo dech.

Trvalo několik minut, než zase dech popadl. Když se mu to podařilo, Sačin se sehnul, chytil ho vpředu za kurtu a trhnutím ho posadil. Basant zvedl paže ve snaze chránit si obličej před další ránou, ale ta nepřišla.

Váhavě otevřel oči a pohlédl do kruté tváře útočníka. „TeD mě konečně vnímáš,“ zavrčel Sačin. „Chci ti říct pár věcí. Známe tě a víme, jaký jsi hajzl. Víme, co provádíš nejstarší dceři Víně od jejích šesti let. Víme, že ji nutíš k poslušnosti pod hrozbou, že to samé uděláš jejím čtyřem mladším sestrám. A víme, jak zacházíš s její matkou.“ „Nikdy jsem –“ začal Basant, ale umlčel ho tvrdý políček. „Ani se to nesnaž popírat, svině, nebo tě zmlátím do krve a nechám tě tu, aby tě sežraly krysy a toulaví psi.“ Sačin se na schouleného Basanta zuřivě zamračil, pak pokračoval. „To není žádný soud. Víme, že mám pravdu, ty odpornej zmetku. A něco ti povím. Tohle je varování! Jestli se ještě někdy nepatřičně dotkneš některé z dcer nebo ve zlosti své ženy, zabijeme tě. Je to jasný jako facka. Najali nás na to, a vzhledem k tomu, co o tobě vím, bych to nejradši vyřídil hned.

Takže vážně doufám, že mi poskytneš záminku. Ale tohle je vzkaz. Nějaké otázky? Chci mít jistotu, že jsi rozuměl.“ Basant přikývl. Ve vyděšeném mozku mu bleskla jiskřička naděje. Tenhle zlý sen je jen varování.

AGONIE

/ 15

Sačin nečekaně Basanta udeřil ještě jednou, až upadl na záda, znovu mu zazvonilo v uších a spustila se mu krev z nosu.

Bez dalšího slova si Sačin svlékl koženou rukavici, ještě jednou vztekle pohlédl na Basanta, potom mávl na své společníky, aby ho následovali, a vrátil se k černému mercedesu.

Když si Basant uvědomil, že ho nechali na pokoji, s pocitem vrcholné úlevy se zvedl a vyškrábal se na nohy. O chvíli později musel uskočit do kyprých odpadků, aby uhnul z cesty velkému sedanu, který se řítil kolem něj a minul ho jen o vlásek. Basant se dlouho díval za autem nájemných zabijáků, dokud červená zadní světla nezmizela v dýmu a mlze. Teprve pak začal plně vnímat okolní tmu a zápach i to, že mu krvácí nos a paže, že se kolem něj shromáždilo malé obecenstvo mlčenlivých, civících bezprizorných dětí ze skládky a že krysy se odvažují blíž a blíž. S novým strachem a nevolností se nejistě zvedl a vypotácel se z měkkých odpadků na pevnou cestu. Celou dobu se přitom ušklíbal, jak ho bolel bok po utrženém kopanci. I když špatně viděl, protože byla bezměsíčná noc, spěchal odtud, ruce napřažené před sebou jako slepec. Měl před sebou dlouhou cestu, než se dostane na silnici, kde je nějaká doprava. Bylo to nepříjemné a bezesporu děsivé, ale aspoň byl naživu.

Výrazně moderní pětiposchoDová Nemocnice královny Viktorie se tyčila na rušné obchodní třídě, vklíněná mezi typickými třípatrovými komerčními budovami z železobetonu, jejichž fasády se téměř ztrácely pod nápisy v hindštině a angličtině. V příkrém kontrastu se svými sousedy byla postavena z jantarově zbarveného zrcadlového skla a zeleného mramoru. Nemocnice, pojmenovaná podle milované britské panovnice z devatenáctého století, aby přitahovala jak novodobé zdravotní turisty, tak rychle rostoucí indickou vyšší střední vrstvu, se vyjímala jako maják modernosti uprostřed indické nadčasovosti. Také na rozdíl od okolní záplavy malých obchůdků, jež byly povětšinou ještě otevřené, rušné a vrhaly na ulici ostré modrobílé světlo zářivek, se zdálo, že nemocnice už spí, a přes tónovaná skla pronikalo jen měkké tlumené osvětlení.

Až na dva vysoké sikhské vrátné v tradičním oděvu, kteří stáli po stranách vchodu, vypadala nemocnice zavřená. Uvnitř očividně končil den.

Jako zařízení terciální péče bez řádného oddělení pohotovosti se Nemocnice královny Viktorie zabývala jen plánovanými operacemi, nikoli akutVe stejné době, v městské části Nové Dillí

16 /

ROBIN COOK

ními případy. Špinavé nádobí od večeře bylo již dávno odneseno, umyto a uloženo v příbornících, většina návštěvníků odešla. Sestry roznášely večerní léky, kontrolovaly drény a obvazy po dnešních operacích nebo seděly v jasných kuželech světla na svých stanicích a doplňovaly elektronické karty pacientů.

Po hektickém dnu se sedmatřiceti velkými operacemi přišel klid a uvolnění pro všechny, včetně sto sedmnácti pacientů: pro všechny, až na Vínu Čandrovou. Zatímco její otec se s námahou vlekl z odporně zapáchající skládky, Vína se lopotila v přítmí anesteziologické přípravny v prázdném operačním oddělení, kam pronikalo jediné světlo ze zšeřelé hlavní chodby.

Pokoušela se třesoucími se prsty zabodnout jehlu desetimililitrové injekční stříkačky do gumového uzávěru ampule succinylcholinu, rychle paralyzující látky, příbuzné proslulému šípovému jedu kurare z Amazonie. Normálně by takovou injekci naplnila snadno. Vína byla zdravotní sestra a před necelými třemi měsíci dokončila studium ve známé státní nemocnici Všeindického zdravotního ústavu. Po studiu ji zaměstnala americká firma Nurses International, která ji po specializačním kurzu dále poslala do Nemocnice královny Viktorie.

Aby se sama neporanila jehlou, což mohlo být osudné, na okamžik spustila paže a snažila se uklidnit. Byla hotový uzlíček nervů. Vůbec nevěděla, zda bude schopná splnit úkol, kterým byla pověřená a s nímž souhlasila. Zdálo se neuvěřitelné, že se k tomu nechala přemluvit. Měla naplnit injekční stříkačku, odnést ji do pokoje Marie Hernandezové vyspávající po anestezii při dnešní ranní operaci kyčelního kloubu, vyprázdnit injekci do infuze a potom rychle zmizet, aniž by ji někdo viděl. Vína věděla, že je velmi nepravděpodobné, aby ve skoro plném nemocničním patře nikoho nepotkala, proto na sobě stále měla tradiční bílou sesterskou uniformu, kterou nosila celý den. Doufala, že pokud si jí někdo všimne, nebude mu připadat divné, že je ještě v nemocnici, i když chodila na denní směny, nikoli na noční.

Vína zavřela oči, aby se uklidnila, a v tom okamžiku se přenesla o čtyři měsíce zpátky do doby, kdy jí otec naposled vyhrožoval. Byli doma, otcovi rodiče v obývacím pokoji, Vínina matka v nemocnici a sestry si užívaly sobotní odpoledne někde venku s přáteli. Otec ji zcela nečekaně překvapil v koupelně. Zatímco ve vedlejší místnosti hlasitě hrála televize, začal na ni řvát, potom nadávat. Dobře věděl, jak ji má uhodit, aby na její tváři nezanechal stopy. Jeho zuřivost byla nečekaně prudká a Vína se jen mohla snažit, aby nevykřikla. Protože se něco takového nestalo už přes rok, předpokládala, že tento problém skončil. TeD si však byla jistá, že to neskončí nikdy. Jedinou možností, jak uniknout z otcových spárů, bylo

AGONIE

/ 17

opustit Indii. Ale mÄ›la strach o sestry. UvÄ›domovala si, Ĺže otec nenĂ­ schopen ovlĂĄdat svĂŠ pudy. Kdyby odeĹĄla, bezpochyby by si vybral dalĹĄĂ­ z jejĂ­ch sester a vĹĄechno by zaÄ?alo nanovo. A to nemohla pĹ™ipustit.

Nåhlý třesk kovu na vrstvenÊ podlaze råzem vråtil Vínu do přítomnosti.

Srdce se jĂ­ rozbuĹĄilo. HoreÄ?nÄ› uschovala ampuli a stříkaÄ?ku do zĂĄsuvky plnĂŠ infuznĂ­ch jehel. V hlavnĂ­ chodbÄ› operaÄ?nĂ­ho oddÄ›lenĂ­ se rozsvĂ­tila jasnĂĄ svÄ›tla. Se zrychlenĂ˝m tepem pĹ™eĹĄla VĂ­na k okĂŠnku s drĂĄtÄ›nĂ˝m sklem a vyhlĂŠdla ven. Byla si jistĂĄ, Ĺže v potemnÄ›lĂŠ anesteziologickĂŠ přípravnÄ› ji nikdo nezahlĂŠdne. UvidÄ›la, Ĺže hlavnĂ­ dveĹ™e do vnÄ›jĹĄĂ­ haly jsou otevĹ™enĂŠ a zajiĹĄtÄ›nĂŠ. VzĂĄpÄ›tĂ­ se objevili dva Ä?lenovĂŠ ĂşklidovĂŠ Ä?ety v nemocniÄ?nĂ­ch odÄ›vech. Oba nesli mopy. Zvedli prĂĄzdnĂŠ kbelĂ­ky, kterĂŠ si pĹ™edtĂ­m tak hluÄ?nÄ› odloĹžili, a vydali se po chodbÄ›, jen pĂĄr krokĹŻ kolem VĂ­ny.

S mĂ­rnou Ăşlevou, Ĺže to byli jen uklĂ­zeÄ?i, se VĂ­na otoÄ?ila zpÄ›t do mĂ­stnosti a znovu vytĂĄhla ampuli a stříkaÄ?ku. Byla teD jeĹĄtÄ› nervĂłznÄ›jĹĄĂ­ neĹž pĹ™ed chvĂ­lĂ­. NeÄ?ekanĂ˝ příchod uklĂ­zeÄ?ĹŻ jĂ­ pĹ™ipomnÄ›l, jak snadno mĹŻĹže bĂ˝t pĹ™istiĹžena na operaÄ?nĂ­m oddÄ›lenĂ­ a jak by v tom případÄ› bylo těŞkĂŠ vysvÄ›tlit, co tu dÄ›lĂĄ. S jeĹĄtÄ› vÄ›tĹĄĂ­m rozechvÄ›nĂ­m vĹĄak pokraÄ?ovala a podaĹ™ilo se jĂ­ zavĂŠst jehlu do ampule. NasĂĄla obsah a naplnila stříkaÄ?ku na ĂşroveĹˆ, kterou si pĹ™edem stanovila. ChtÄ›la mĂ­t dostateÄ?nou dĂĄvku, ale ne zbyteÄ?nÄ› velkou.

PĹ™edchozĂ­ krĂĄtkĂŠ, nepříjemnĂŠ zamyĹĄlenĂ­ jĂ­ bolestnÄ› a jasnÄ› pĹ™ipomnÄ›lo, proÄ? musĂ­ tento Ăşkol splnit. Souhlasila, Ĺže uspĂ­ starĹĄĂ­ AmeriÄ?anku se srdeÄ?nĂ­mi problĂŠmy vĂ˝mÄ›nou za to, Ĺže jĂ­ zamÄ›stnavatel zaruÄ?Ă­, aby jejĂ­ matka a sestry byly do budoucna chrĂĄnÄ›ny pĹ™ed otcovĂ˝m zneuŞívĂĄnĂ­m.

Pro VĂ­nu to byla těŞkĂĄ volba, uÄ?inÄ›nĂĄ impulzivnÄ› s myĹĄlenkou, Ĺže to je jedinĂĄ příleĹžitost jak zĂ­skat svobodu nejen pro sebe, ale takĂŠ pro jedenĂĄct přítelkyĹˆ, kterĂŠ nastoupily u Nurses International ve stejnĂŠ dobÄ›.

VĂ­na odloĹžila ampuli, odhodila obal od stříkaÄ?ky a vykroÄ?ila ke dveřím.

Pokud měla plån úspěťně provÊst, musela se soustředit a být opatrnå.

HlavnÄ› ji nesmÄ›l nikdo spatĹ™it, zvlĂĄĹĄ v blĂ­zkosti pokoje obÄ›ti. Kdyby ji nÄ›kdo potkal v jinĂŠ Ä?ĂĄsti nemocnice, mÄ›la pĹ™ipravenĂŠ vysvÄ›tlenĂ­, Ĺže se veÄ?er vrĂĄtila do knihovny, aby si prostudovala zdravotnĂ­ stav Marie HernandezovĂŠ.

PootevĹ™ela dveĹ™e, vystrÄ?ila ven hlavu a rozhlĂŠdla se po chodbÄ›. NÄ›kolik lidĂ­ z ĂşklidovĂŠ Ä?ety vytĂ­ralo podlahu a bavili se spolu. ProtoĹže zaÄ?ali na samĂŠm konci a postupovali ke dveřím, byli naĹĄtÄ›stĂ­ k VĂ­nÄ› otoÄ?eni zĂĄdy.

VyĹĄla tedy na chodbu, tiĹĄe za sebou zavĹ™ela a zamĂ­Ĺ™ila ven z operaÄ?nĂ­ho oddÄ›lenĂ­. JeĹĄtÄ› neĹž za nĂ­ zapadly hlavnĂ­ vstupnĂ­ dveĹ™e, ohlĂŠdla se na uklĂ­zeÄ?e. PocĂ­tila znaÄ?nou Ăşlevu. JejĂ­ přítomnosti si ani nevĹĄimli.

Nechtěla pouŞít výtah, aby někoho nepotkala, nebo dokonce nebyla

18 /

ROBIN COOK

nucena dát se do hovoru, a tak sešla po schodech do čtvrtého patra. Tam znovu vyhlédla pootevřenými dveřmi a prozkoumala celou slabě osvětlenou chodbu v obou směrech. V dohledu nikdo nebyl, dokonce ani na pracovišti sester, které představovalo jakousi oázu jasného světla uprostřed poschodí. Sestry se zjevně věnovaly svým povinnostem na pokojích pacientů. Vína doufala, že v pokoji Marie Hernandezové, ležícím opačným směrem, nikdo nebude. Z jejího místa na schodech byl pokoj napravo, o troje dveře dál. Slyšela jen tlumené zvuky mnoha televizí a vzdálené pípání monitorů.

Vína dveře zase pustila, zavřela oči a opřela se týlem hlavy o betonovou stěnu schodiště, aby sebrala odvahu. Krok za krokem v duchu znovu procházela, co má udělat, aby se vyhnula případným chybám, a vzpomínala na to, jak se dostala k tomuto nepředstavitelnému bodu svého života.

Dnes odpoledne, když se po práci vrátila do bungalovu, všechno začalo dávat smysl. Vína a dalších jedenáct sester najatých společností Nurses International bydlelo v bungalovu, což sice v americké angličtině znamená malý přízemní domek, ale ve skutečnosti to byla rozlehlá rezidence z éry britské koloniální vlády. Žily tu v přepychu spolu se čtyřmi vedoucími pracovníky Nurses International. Ale kdykoli Vína prošla hlavním vchodem, zrychlil se jí tep a napjaly všechny svaly. Musela se mít neustále na pozoru.

Uvědomovala si, že jako poslušná hinduistka má silnou tendenci sklánět se před mužskou autoritou. Když nastoupila u Nurses International, hlavně kvůli slibu, že jí pomohou emigrovat do Ameriky, automaticky se chovala k řediteli společnosti Calu Morganovi tak, jak by se chovala k vlastnímu otci. Bohužel tato samozřejmá reakce přinesla řadu problémů. Cal, typický dvaatřicetiletý Američan, si její kulturně motivovanou pozornost a úctu vykládal jako flirt, což způsobilo četná nedorozumění.

Tato situace byla pro oba těžká a kvůli nedostatku otevřené komunikace trvala i nadále. Vína se obávala, že ohrozí svou šanci na to, že jí Nurses International dá svobodu a pomůže jí emigrovat, zatímco Cal měl strach, že Vínu ztratí, protože to byla jejich nejlepší zaměstnankyně a přirozená vůdkyně ostatních.

To odpoledne, jako každý den po práci, Vína po příchodu do rezidence zašla i přes trvající napětí mezi nimi za Calem do dřevem obložené knihovny, kde si zřídil kancelář. Sestry se musely po skončení každé směny hlásit jednomu ze čtyř vedoucích firmy, prezidentu Calu Morganovi, viceprezidentce Petře Danderoffové, šéfovi počítačového oddělení Durellu Williamsovi nebo psycholožce Santaně Ramosové, podle toho, kdo z nich příslušnou sestru najal. Vína se musela hlásit Calovi, protože ten ji před

AGONIE

/ 19

dvÄ›ma mÄ›sĂ­ci, kdyĹž se tato spoleÄ?nost formovala, pĹ™ivedl. KromÄ› obvyklĂ˝ch povinnostĂ­ zdravotnĂ­ sestry dostĂĄvala VĂ­na a ostatnĂ­ dennÄ› dalĹĄĂ­ Ăşkoly, například mÄ›ly tajnÄ› stahovat spousty dat pacientĹŻ z centrĂĄlnĂ­ch poÄ?Ă­taÄ?ĹŻ ĹĄesti soukromĂ˝ch nemocnic, kde pracovaly, pĹ™inĂĄĹĄet je zpÄ›t a podĂĄvat zprĂĄvy svĂŠmu pĹ™idÄ›lenĂŠmu nadřízenĂŠmu. BÄ›hem mÄ›sĂ­Ä?nĂ­ho kurzu ve SpojenĂ˝ch stĂĄtech byly zvlĂĄĹĄ ĹĄkoleny v tĂŠto Ä?innosti. Na vysvÄ›tlenou jim sdÄ›lili, Ĺže jednou ze zĂĄkladnĂ­ch funkcĂ­ Nurses International je zĂ­skĂĄvat Ăşdaje o vĂ˝sledcĂ­ch operacĂ­. Nikdo jim nevysvÄ›tlil, proÄ? se spoleÄ?nost o takovĂĄ data zajĂ­mĂĄ, ale ŞådnĂĄ se o to příliĹĄ nezajĂ­mala. ZdĂĄlo se, Ĺže tato nĂĄroÄ?nĂĄ, tajnĂĄ Ä?innost je jen malĂĄ daĹˆ, kterou bohatÄ› vynahrazovaly jejich platy rovnajĂ­cĂ­ se americkĂ˝m, desetkrĂĄt vyĹĄĹĄĂ­, neĹž dostĂĄvaly jejich indickĂŠ kolegynÄ›, a – coĹž bylo dĹŻleĹžitÄ›jĹĄĂ­ – příslib, Ĺže po ĹĄesti mÄ›sĂ­cĂ­ch budou pĹ™eloĹženy do Ameriky.

KdyĹž tedy VĂ­na to odpoledne veĹĄla do Calovy kancelĂĄĹ™e, jejĂ­ obvyklĂŠ napÄ›tĂ­ jeĹĄtÄ› vzrostlo potĂŠ, co jĂ­ nařídil, a za sebou zavĹ™e dveĹ™e a posadĂ­ se na pohovku. Poslechla ho se strachem, Ĺže ji zase bude svĂĄdÄ›t, ale ĹĄokoval ji nÄ›Ä?Ă­m ĂşplnÄ› jinĂ˝m. Ĺ˜ekl jĂ­, Ĺže se ten den dozvÄ›dÄ›l vĹĄechno o jejĂ­m otci a o tom, jak ji vydĂ­rĂĄ. VĂ­na tĂ­m byla ohromenĂĄ a ponĂ­ĹženĂĄ, ale takĂŠ se rozzlobila na svou nejlepĹĄĂ­ přítelkyni Samiru PatĂŠlovou, protoĹže hned vÄ›dÄ›la, Ĺže jejĂ­ nejhlubĹĄĂ­ tajemstvĂ­ nikdo jinĂ˝ prozradit nemohl. Samira byla zdravotnĂ­ sestra, studovala s VĂ­nou a spolu s nĂ­ nastoupila k Nurses International. I ona chtÄ›la emigrovat do SpojenĂ˝ch stĂĄtĹŻ, ale z obvyklejĹĄĂ­ho dĹŻvodu. Samira mÄ›la svĂŠ pĹ™edstavy o zĂĄpadnĂ­ch svobodĂĄch, kterĂŠ naÄ?erpala z internetu, a nenĂĄvidÄ›la omezovĂĄnĂ­, jeĹž na ni podle jejĂ­ho nĂĄzoru kladl Ĺživot v Indii. RĂĄda se podle vlastnĂ­ch slov povaĹžovala za svobodnĂŠho ducha.

KdyŞ jí Cal odhalil, co ví, Vína prudce vstala a chtěla utÊct, aniŞ pomyslela na to, kam půjde. Ale Cal ji chytil za ruku a přinutil ji znovu si sednout.

K jejĂ­mu pĹ™ekvapenĂ­ mĂ­sto aby ji obviĹˆoval a odsuzoval, jak se vĹždy bĂĄla, upřímnÄ› s nĂ­ sympatizoval, a dokonce se zlobil, Ĺže se cĂ­tĂ­ nÄ›jak odpovÄ›dnĂĄ za chovĂĄnĂ­ svĂŠho otce. Pak ji ubezpeÄ?il, Ĺže jĂ­ pomĹŻĹže, kdyĹž ona pomĹŻĹže jemu. ZaruÄ?il se, Ĺže otec na ni uĹž nikdy nevztĂĄhne ruku, ani na jejĂ­ sestry Ä?i matku. A jestli to pĹ™ece udÄ›lĂĄ, zmizĂ­.

VĂ­na v pĹ™esvÄ›dÄ?enĂ­, Ĺže Cal mluvĂ­ smrtelnÄ› vĂĄĹžnÄ›, se tedy zeptala, co pro nÄ›j mĂĄ udÄ›lat. Cal jĂ­ vysvÄ›tlil, Ĺže Ăşdaje o vĂ˝sledcĂ­ch operacĂ­, kterĂŠ tu shromaĹžDujĂ­, zaÄ?Ă­najĂ­ bĂ˝t znepokojivĂŠ. Jsou aĹž příliĹĄ dobrĂŠ a oni si postupnÄ› uvÄ›domili, Ĺže potĹ™ebujĂ­ vytvoĹ™it pĂĄr vlastnĂ­ch ĹĄpatnĂ˝ch dat, a pak jĂ­ Ĺ™ekl, jak si to s pouĹžitĂ­m succinylcholinu pĹ™edstavujĂ­. VĂ­nu zpoÄ?ĂĄtku ten plĂĄn ĹĄokoval, zvlĂĄĹĄ kdyĹž si nedovedla pĹ™edstavit, naÄ? ta „ťpatnĂĄ data“ potĹ™ebujĂ­. Ale Ä?Ă­m vĂ­c Cal mluvil a ujiĹĄ oval ji, Ĺže to bude muset udÄ›lat jen

20 /

ROBIN COOK

jednou a pak se osvobodí od otce a bude moci emigrovat bez pocitu viny, že vystaví své sestry a matku riziku, tím víc si Vína uvědomovala, že takovou nabídku už nikdy nedostane. Nakonec se impulzivně rozhodla spolupracovat. A nejen to, chtěla to provést okamžitě, ještě tu noc, aby nemusela příliš přemýšlet o tom, co dělá.

Vína, s novým odhodláním mít to už za sebou a s jasnou představou o postupu, který musí dodržet, se zhluboka nadechla. Pak se odstrčila od stěny, o niž se opírala, napřímila se, otevřela oči a znovu se ujistila, že chodba je prázdná. Ačkoli jí napětím bušilo ve spáncích, rychle se vydala k pokoji Hernandezové. Ale sotva udělala pár kroků, z protilehlého pokoje vyšla sestra z noční směny a Vína se prudce zastavila. Naštěstí si jí sestra nevšimla. Soustředila se na podnos s léky v rukou a pokračovala dál po chodbě, směrem od pracoviště sester. A stejně náhle, jak se objevila, zmizela v dalším nemocničním pokoji.

Vína se s tichým výdechem úlevy podívala ke stanici sester. Všude vládl klid. Spěchala tedy dál a v několika sekundách byla u dveří pokoje Hernandezové. Otevřela, vešla dovnitř a dveře za sebou opět téměř zavřela.

Televize běžela, ale zvuk byl stažený. Nástropní světla byla ztlumená, takže kouty místnosti se ztrácely ve stínu. Vína však na paní Hernandezovou viděla bez potíží. Žena tvrdě spala, s hlavou lůžka zvednutou asi na pětačtyřicet stupňů. Světlo vycházející z obrazovky matně ozařovalo její rysy, kdežto oční důlky tonuly v hlubokém stínu, což pacientce dodávalo přízračného vzezření, jako by už byla mrtvá.

Vína, vděčná, že žena spí, a v touze mít tuto děsivou záležitost co nejdřív za sebou, přispěchala k lůžku a vytáhla z kapsy injekci. Opatrně sáhla po infuzní kanyle, aby hlučně nezavadila o kovové zábradlí postele. Také si dávala pozor, aby za kanylu nezatáhla a pacientku neprobudila. S portem infuze v jedné ruce sundala obal jehly pomocí zubů. Pak zatajila dech a zavedla jehlu. Když viděla, že špička jehly je v průchodu kanyly, chystala se pomalu stlačit píst. Najednou však leknutím málem nadskočila. Paní Hernandezová bez nějakého zjevného důvodu otočila hlavu k Víně a pohlédla jí do tváře. Na rtech se jí objevil lehký úsměv. „Děkuji, drahoušku,“ řekla.

Vína ucítila, jak jí stydne krev v žilách. Věděla, že musí jednat hned, nebo to nikdy nedokáže, a tak rázně stlačila píst injekce a vstříkla dávku succinylcholinu do krevního oběhu pacientky. Dohnal ji k tomu náhlý nevysvětlitelný defenzivní hněv, že se ta žena nejen tak nevhodně probudila, ale ještě jí děkuje, patrně v domnění, že jí Vína podává nějaký lék.

Vína sice předem nijak nepřemýšlela o tom, čeho bude svědkem po vstříknutí paralyzující látky, ale to, co uviděla, ji vyděsilo. Na rozdíl od