1 Jako je teď z všech písmen první A, nejhezčí ze všech byla, šťastna v chvále, již na ni pěli všichni neskonale. Nikdo si nevysloužil tolik chvály, tak jasnou hvězdu mraky neskrývaly… Geoffrey Chaucer: Troilus a Kriseida, kniha I
M
ěla jsem vůbec kdy na výběr být jiná? Měla jsem být sobečtější, tvrdohlavější, odbojnější? Byla jsem příliš po volná, příliš ochotně jsem mužům, kteří prošli mým živo tem, vycházela vstříc? Jsem poběhlice, nebo poslušná služebnice? Jako žena jsem byla přijatelná pouze v roli dcery, manželky nebo vdovy – nebo jsem samozřejmě mohla vstoupit do kláštera. Vyzkoušela jsem všechny tři role – dcery, manželky i vdovy – a ještě jednu navíc: mi lenky. Můj milenec už dávno zemřel a cítím, že i pro mě si přichází smrt. Svůj osud zaznamenávám pro své děti a modlím se za jejich pochopení. Zpočátku se můj život odvíjel podle očekávání, avšak královská rodina mi životní pouť natolik ztížila, že i nyní se najdou lidé, kteří by po mně ochotně hodili kamenem. Avšak kdy jsem měla možnost jednat jinak, než jak jsem jednala? Toto je obhajoba mého života.
13
Emma Campionová
1355
V
týdnu se naším farním kostelem svatého Antonína na Watling Street, východně od londýnského Svatého Pavla, nesly zádušní modlitby. Naši farnost tvořili bohatí kupci, kteří věřili Kristovu učení, že spíše projde velbloud uchem jehly, nežli se bohatý dostane do království nebeského, proto pravidelně věnovali velké sumy na bohoslužby za spásu své duše. Kněží tak měli stále hodně práce a modlitby odříkávali téměř nepřetržitě – naše farnost byla stará, proto na místním hřbitově spočívalo mnoho bohatých mužů a jejich manželek a úzkostlivě čekali na spasení. Velmi ráda jsem ve Svatém Antonínu trávila běžné dny. Bylo to jediné místo, kam jsem mohla jít bez doprovodu a kde jsem se cítila v bezpečí. Tiché ševelení kněží, odříkávajících modlitby, mě uklidňovalo a důvěrně známé podoby našeho Spasitele, jeho milostiplné matky a světců mi připomínaly, že dokud se budu modlit a poslouchat starší, nemusím se bát ďábla. Žila jsem v blažené nevědomosti a netušila jsem, jak to ve světě chodí. O nedělích a důležitých svátcích kostelní atmosféra tento pocit bezpečí ztrácela, jelikož v ony dny se na mši dostavili všichni farníci, snad kromě těch, kteří museli zůstat na lůžku. Bohatí kupci vystavovali na odiv svůj majetek a pyšnili se přepychově oblečenými rodinami, zatímco drbny měly oči všude a sledovaly, kdo chybí a jak kdo vypadá: opuchlé rty, vypouklá břicha skrytá pod nebývale bohatě nařasenou sukní, nestydatě drahá nová pokrývka hlavy. I ty nejmenší podrobnosti se probíraly a přetřásaly nejen po mši, ale po celý následující týden. V tyto rušné dny jsem se vyhřívala v odlesku své pohledné a úspěšné rodiny. Samozřejmě jsem dávno věděla, že neděle ve Svatém Antonínu slouží rovněž jako sňatkové tržiště, ale podobně jako všechny děti jsem měla dar nevšímat si toho, co se mě bezprostředně netýkalo nebo mě nezajímalo, proto jsem této záležitosti nevěnovala pozornost. Dokud nedošla řada i na mě. Svůj příběh tedy začnu tím, jak jsem se poprvé na místě, které mi dosud během týdne sloužilo jako útočiště před světem, ocitla 14
Králova milenka
v roli nabízeného zboží. Stalo se to na podzim po mých třináctých narozeninách. Nebylo pro mě žádným překvapením, že bych se měla ve vhodném věku provdat. To jsem očekávala. Kam až má paměť sahá, vždycky jsem chápala, že má hodnota pro rodinu spočívá především v schopnosti uzavřít výhodný sňatek, ať už s pozemským mužem nebo s Kristem, přičemž rodiče se nikdy nezmínili o možnosti, že bych vstoupila do kláštera. Otec byl vážený cechovník, obchodoval drahými látkami a šperky a byl společníkem loďařského spolku. Můj sňatek mu měl rozmnožit bohatství nebo alespoň zlepšit společenské postavení, nejraději obojí. Plánům mých rodičů nestálo nic v cestě. Byla jsem hezká, dobře stavěná, slušně vychovaná, bystrá a nijak zvlášť tvrdohlavá. Dosahovala jsem stejné kvality jako otcovo luxusní zboží. Po sňatku jsem dychtila, protože jsem věřila, že teprve tehdy začne můj skutečný život, a je pravda, že průběh oné neděle, o níž se chystám vyprávět, můj osud v dobrém i zlém zcela jistě předurčil. Takže když jsem poprvé dostala krvácení, očekávala jsem, že rodiče začnou projednávat mé zasnoubení s někým, kdo by mohl být rodině prospěšný. Nicméně jsem netušila, že vše proběhne až tak rychle. Matka mi se svou obvyklou mrazivou věcností vysvětlila, že jsem dospěla do věku, kdy bych měla převzít svůj díl zodpovědnosti a výhodně se provdat do stejně úspěšné kupecké rodiny, jako je ta naše, proto nevidí důvod k otálení. „Pro peníze, které jsme dosud utráceli na tvou školu, najdeme lepší uplatnění. Už se tam nevrátíš.“ Nikdy ničím nemrhala, zvláště ne náklonností, přinejmenším ne na mě – schovávala si ji pro mého bratra Johna, nejstaršího z nás. Prohlásila, že jeho kojením spotřebovala veškeré mléko, a než jsem se narodila, najala kojnou. I mí dva mladší sourozenci skončili u kojných a po odstavení jsme se dostali do péče chůvy Nan, která se starala o veškeré naše potřeby s láskou a oddaností, přesto nedokázala úplně vynahradit matčinu lhostejnost. S otcem jsem si rozuměla. Trval na tom, abych chodila do školy, a bez matčina vědomí mě rovněž naučil mnoho užitečného o kvalitě a druzích plátna včetně toho, jak dohodnout dobrou 15
Emma Campionová
cenu a vést účty. S jeho svolením jsem se často skryla za závěsy ve dveřích do klenutého sklepa, kde skladoval a vystavoval své zboží, a poslouchala jsem, jak vyjednává se zákazníky. Potom mi vždy vysvětlil svou taktiku a podle všeho ho bavilo poslouchat moje přemoudřelé rady. Těšilo mě, že mám s otcem tajemství, a nikomu jsem ho neprozradila, dokonce ani svému nejlepšímu příteli Geoffreymu Chaucerovi. V onu osudnou neděli jsem po probuzení cítila, že atmosféra v domácnosti je prosycená bezdechým očekáváním. Otec si nervózně pohvizdoval, a když rázoval po síni, dvakrát se ptal Nan, kde si nechal boty. John byl nachystaný nezvykle brzy a rovněž vypadal neklidně. Sukně a svrchní tunika, které jsem si měla obléknout, byly ušité z matčiných čerstvě odložených šatů: z nejjemnější azurově modré na suknici a zelené na surkot. Na rozdíl od minulých šatů, které byly podle jejích instrukcí ušité příliš volně, takže na mně visely, mi tyto těsně obepínaly pučící poprsí a štíhlý pas. Nan se třásly ruce, když mi je s pomocí další, rovněž trochu nervózní služky oblékala. Snažily se, aby matka můj oděv pochválila a neměla příležitost je peskovat. Seděla jsem celou věčnost, než mi Nan učesala vlasy. Třásla jsem se úzkostí. Zkoušela jsem se rozptýlit a hádala jsem, jakého bohatého kupce poctil otec svou přízní. Věděla jsem, že mi nebude hledat co nejhezčího muže příjemné povahy, protože cílem sňatku bylo především navázat spojenectví s podobně úspěšnou rodinou, jako je naše, nebo pokud možno ještě lepší. Ani jsem nemohla očekávat, že mi vybere manžela mého věku. Kdysi jsem se domnívala, že by tím vyvoleným mohl být můj nejlepší přítel Geoffrey, ale rodiče ho nedávno jako panoše poslali do šlechtické rodiny. Když otec viděl mé zklamání, připomněl mi, že přestože Chaucerovi jsou vážená rodina a oplývají dostatečným bohatstvím, jejich synovi je teprve třináct. Než se mladý muž smí oženit, musí si nejprve vydobýt postavení nebo přijít k dědictví, aby mohl založit rodinu, a Geoffrey neměl ani jedno. Nan mě vytrhla ze zamyšlení, když mi nakázala, ať se otočím, aby mohla ověřit, jestli jsem řádně zapnutá a upravená. Když 16
Králova milenka
jsem se obrátila, pochvalně tleskla, ale potom jsem viděla, že má v očích slzy. „Nan, co se stalo?“ „Večer budete mít tucet nabídek k sňatku a o Vánocích budete vdaná,“ popotahovala. „A pak už vás neuvidím. Na starou Nan zapomenete.“ Objala jsem ji a zmáčkla tak silně, až vypískla a odstrčila mě. „Mám tě moc ráda a nikdy na tebe nezapomenu,“ tvrdila jsem a myslela jsem to vážně. „Zničíte celou mou práci,“ brblala, ale poznala jsem, že jsem jí udělala radost. Když jsem vstoupila do haly, bratr John přestal rázovat po místnosti, zůstal na mě vyjeveně hledět a potom sklopil pohled a zlehka potřásal hlavou, jako by si něco prohlížel na podlaze. „Co je?“ zeptala jsem se ho. Znovu vzhlédl, přejel pohledem mou nyní trochu zardělou tvář a sjel až na odhalený krk. „Málem bych tě v těch šatech nepoznal,“ zamumlal a otočil se k otci, který se k nám mezitím připojil. „Ale no tak, Alice, nekousej se do rtu.“ Otec mě odtáhl stranou. „Nedělej si s ničím starosti. Tohle je tvůj den, jednoduše se raduj ze svého mládí a krásy, ano?“ Vzal mě za ruku, sklonil se a políbil ji, potom ustoupil dozadu a prohlédl si mě. „Pro Kristovy rány,“ vydechl tiše. Neusmíval se, ale ani se nemračil. „Sluší mi to, otče?“ ujišťovala jsem se, protože jeho výraz mě zmátl. „To opravdu sluší. Matka na tebe bude pyšná. Všichni na tebe dnes budeme pyšní.“ „Prozradíte mi, otče, kdo si mě dnes na modlitbách bude všímat nejvíce? Vím, že jste už s někým mluvil.“ Sundal si čapku a osušil si čelo. Navzdory mrazivé zimě v hale se zapotil. „Už brzy ho uvidíš, Alice, opravdu brzy. Drž se uctivě vzadu a skromně se usmívej na každého, kdo tě pozdraví. Tím lépe, když se vyskytnou nápadníci do zásoby, co říkáš?“ Zdvihl ruku, aby mě poplácal po rameni jako obvykle, ale zarazil se a zase ji spustil. Uvědomila jsem si, že podobně jako Johnovi 17
Emma Campionová
i jemu náhle připadám změněná a jaksi nedotknutelná. Najednou mi bylo horko, sevřel se mi žaludek a nejradši bych utekla. Ale právě v tu chvíli z horní komory přišla matka. Zastavila se na prahu a vyzařoval z ní takový půvab a autorita, že jsem si náhle připadala jako pětiletá sestra Mary – jako ušmudlané dítě. „Pojď ke mně,“ nařídila mi matka. Poslechla jsem ji a třásla jsem se pod jejím přísným pohledem. „Otoč se.“ Znovu jsem udělala, co po mně chtěla, jako bych byla loutka, kterou někdo řídí na dálku. Povzdechla si. „Stěžovat si nemá smysl. Na nápravu nemáme čas.“ „Ale co to povídáš, Margery? Vždyť Alice vypadá překrásně,“ namítl otec. „To jsi celý ty,“ zpražila ho matka pohledem. „Já jenom doufám, že si to bude myslet i kořist, na kterou jsi políčil.“ Je možné, že by ani ona dosud netušila, koho otec vybral? „Jdeme, Johne, Wille.“ Při pohledu na rozcuchané vlasy mého malého bratříčka si opět povzdechla. „Kde je Nan? Copak ještě neoblékla Mary?“ Na mě se matka už nepodívala. Rozpačitě jsem přešlapovala na místě a připadala jsem si jako vyvrhel. Až Nan, drahá Nan, mě zachránila. Vložila mi Maryinu boubelatou tlapku do dlaně a pobídla ji: „Pověz sestře, co jsi řekla mně, Mary.“ Ze sestřiných vykulených očí jsem vyčetla lásku a obdiv, všechno, co jsem chtěla vidět v očích svých rodičů a Johna. „Jsi moc hezká,“ vyhrkla Mary. „Až vyrostu, chci vypadat přesně jako ty.“ Nejraději bych ji popadla do náruče, ale ovládla jsem se, spokojila se s krátkou pusou na její momentálně čistou tvářičku a stiskla jí ruku. „Povedete mě do kostela, mylady?“ zažertovala jsem, a když jsem viděla, jakou má radost, zahřálo mě u srdce. „Jste krásná jako jarní svítání,“ zašeptala Nan. „Vaše matka nese nelibě, když ji někdo zastíní, a otec si zase uvědomil, že 18
Králova milenka
jeho dcera brzy vylétne z hnízda. Za jejich pocity je neodsuzujte, Alice.“ Uklidnila jsem se a znovu mě zahřál měkký dotek jemné vlny, která mě hladila po kůži. Přepychová látka se s každým pohybem lehce vlnila, takže jsem si připadala pružně a půvabně. Sklonila jsem se k Mary. „Zdvihni hlavu, sestřičko. Za Salisburyovými děvčaty se dnes ráno každý ohlédne. Moc ti ty šatičky sluší.“ Jakmile se rodina shromáždila v síni, sundala jsem z věšáku plášť, ale matka zavrtěla hlavou a podala mi jeden ze svých: šedý, lemovaný jemnou zimní kožešinou z veverčích hřbetů. Matka ho nosila spíše jako pelerínu, ale mně sahal až pod kolena, byl nádherně měkoučký a příjemný na dotek. „Až vstoupíš do kostela, sundej si ho,“ nařídila mi. „Jinak by drahá látka, z které máš ušité šaty, nebyla vidět. Takové mrhání nedopustím. Navíc mám v úmyslu ukázat, že tvoje tělo je už připravené rodit děti.“ Její slova mě přivedla do rozpaků – jako kdybych se měla promenovat po městě nahá. Zřejmě mi do očí vhrkly slzy, protože mě otec poplácal po rameni – nyní už dostatečně zahaleném – a zašeptal mi, že matku bolí hlava a neměla v úmyslu být příkrá. Kývla jsem na Mary a vzala ji za ruku. „Tak jdeme,“ prohlásila jsem s nuceným veselím. Podařilo se mi Mary oklamat. Zahihňala se a cestou ke dveřím vesele poskakovala vedle mě. Will se zničehonic vrhl dopředu a s hlubokou úklonou nám otevřel. Také jsem se musela smát a byla jsem svým mladším sourozencům vděčná. Podzimní ráno zvlhlo mlhou zvedající se od řeky. Mlžný opar se v poledne rozpustí, ale nyní jsem ocenila kožešinový lem pláště. Obvykle bych si na sychravé mrazivé ráno postěžovala, ale dnes jsem v nevlídném počasí nacházela útěchu. Připadalo mi, že mám možnost si o něco déle užít soukromí. Připomínala jsem si však, že o nic nejde – vždyť se jdu pouze ukázat potenciálnímu nápadníkovi. Možná uplyne i rok, než překročím práh kostela a uslyším vyzvánět svatební zvony. Přesto jsem ze sebe nedokázala setřást pocit, že jsem překročila hranice známého světa a ocitám se v be19
Emma Campionová
zedném vzduchoprázdnu bez hranic. Zachvěla jsem se a volnou rukou si přitáhla plášť blíž k tělu. Mary hopkala vedle mě. Stiskla jsem jí ruku a přemýšlela jsem, jak často ji asi uvidím, až se vdám, a kolik z jejího života budu znát. U vstupu do kostela mi Nan sundala plášť a chtěla vzít Mary, ale držela jsem se jí jako klíště. „Budeš mi dělat oporu, viď, Mary?“ Sestřička mě zatahala za ruku a přikývla s tak radostným úsměvem, až mě píchlo u srdce. Když jsme vstoupili dovnitř, nalezla jsem útěchu ve známém prostředí. Nedokázala bych ani spočítat, kolikrát jsem prošla těmito dveřmi, a rozlehlost kamenné klenby dodávala mým krokům lehkost. „Mistře Janyne Perrersi, dobrý den,“ zahlaholil otec. Srdce se mi roztančilo. Janyn Perrers byl bohatý a nesmírně pohledný vdovec, který kdysi býval častým hostem u naší tabule. Už dlouho k nám však nezavítal a domnívala jsem se, že se oženil. Vypadal stejně, jak jsem si ho pamatovala – měl olivově zbarvenou pleť, tmavé oči a krásné vlnité vlasy. Jeho hluboký hlas zněl zvučně, a když se usmál, tvář se mu rozsvítila. Vypadal vždy sebejistě a elegantně. Když vynechám otce, pak mistr Janyn byl můj ideální muž. „Mistře Johne Salisbury. Benedicite.“ Janyn Perrers se uklonil. „Paní Margery.“ Znovu se uklonil, ale všimla jsem si, že matce se na rozdíl od otce do očí nepodíval. Teď se otočil ke mně. „A to je panna Alice? To přece nemůže být to malé děvčátko, které si hrávalo u vás na zahradě. Nemohla z něj přes noc vyrůst tato překrásná mladá žena.“ Z jeho očí zářil tak přátelský pohled, až jsem se musela usmát. Uklonila jsem se a potom jsem s překvapením ucítila dotek jeho teplé dlaně. Vzal mě za ruku, pohlédl mi do očí, jako kdybychom v kostele stáli jen my dva, sklonil se a zlehka mi ji políbil. Zarděla jsem se až po kořínky vlasů. Dočista jsem ztratila řeč a zůstala jsem na něj hledět jako opařená. Znovu se mým rodičům uklonil a zmizel v davu.
C
„
o tady dnes ráno pohledává?“ šeptala matka otci. Hlava se jí na štíhlém krku třásla. „Občas sem chodí na mši, Margery, to přece víš.“ 20
Králova milenka
„Ale už dlouho zde nebyl.“ „To je pravda. Ale onehdy jsme si všechno vyjasnili a opět spolu vycházíme.“ „Pro všechny svaté, jestli máš v úmyslu to, co si myslím, potom jí dřív zakroutím krkem, než abych jí dovolila se na něj provdat.“ Se strašnými rozpaky jsem vnímala, jak nás všichni okukují, ale netušila jsem, jestli předmětem jejich zájmu jsem já nebo matka. Na bledé tváři jí naskákaly neslušivé červené skvrny a držela hlavu tak strnule, až se jí závoj třepotal jako křídla vážky. Zakroutí mi krkem, abych se nemohla provdat za Janyna Perrerse? Určitě jsem se přeslechla. Nepochybně. Nelíbila se mi představa, že otec své rozhodnutí s matkou nekonzultoval. Po mši se u nás zastavili Chaucerovi, aby pozdravili naši rodinu. Mluvila jsem s Geoffreym a jeho by prý vůbec nenapadlo, že bych mohla být někdy tak krásná. Zkoušela jsem jeho nezvyklé komplimenty odbýt smíchem, ale zmohla jsem se jen na chabý úsměv. „Vypadáš vylekaně,“ všiml si nakonec. „Nemám pravdu?“ „Dnešní den se nevyvíjí zrovna podle mých představ,“ odvětila jsem a zlobilo mě, že je mi málem do pláče. „Takhle by to nešlo,“ prohlásil Geoffrey soucitně. „Narovnej se a zpříma opětuj pohledy ostatních farníků. Většinou ti nesahají ani po kotníky.“ Zasténal, když náš rozhovor přerušil hlas jeho matky, která ho volala k sobě. „Obává se, že se jim postavíme na odpor a zasnoubíme se.“ Nyní se k nám blížily další rodiny s vhodnými mladíky na ženění a otec mě jednomu po druhém pyšně představoval. Mnoho z nich jsem už znala, ačkoliv nyní se ke mně chovali zcela jinak než v minulosti.
K
dyž jsme s rodinou vyšli z kostela na nádvoří, zlatisté podzimní slunce už mlhu rozpustilo. Náhlá zář mě oslepila a na mělkých schodech vedoucích od kostelních vrat jsem zavrávorala. Zachytily mě něčí silné a zároveň jemné paže. „Bůh vám žehnej,“ děkovala jsem trochu bez dechu, jednou rukou jsem si uhladila šaty a druhou si zastínila oči. Vtom jsem poznala, že mým zachráncem je právě Janyn Perrers. 21
Emma Campionová
Pochybuji však, že mě slyšel, protože matka ho okamžitě odtáhla stranou a začala ho šeptem hněvivě peskovat. Bála jsem se, že by mě vyplísnila, proto jsem mu nijak nepřispěchala na pomoc. Otec pronesl něco potichu k Nan, která zavolala své čtyři svěřence a pospíchala s námi napřed přes náměstí do našeho domu. John si zhluboka vydechl, když se ocitl u nás v síni. „Ať už matku rozčílilo cokoli, bude zbytek dne hodně nedůtklivá.“ Will zamířil ke dveřím do zahrady, ale Nan ho stáhla zpět a uhladila mu rozcuchané vlasy. „Počkáme hezky tady, až vaši rodiče přijdou,“ nakázala nám. Mary polykala slzy. „Proč se matka zlobí?“ Objala jsem ji a slibovala, že to určitě nic nebude. Když rodiče přišli, šeptem po sobě poštěkávali a tváře jim hořely potlačovanými city. Vevnitř za dveřmi popadl otec matku za loket a silou ji přitáhl blíž k sobě, aby mohl říct poslední slovo. Vyškubla se mu, podkasala si sukně a vyběhla ven. Slyšela jsem její klopýtavé kroky na venkovním schodišti do komory. Potom nahoře zaskřípala prkna. Otec si popotáhl tuniku a zakroužil krkem, jako kdyby se chtěl uvolnit, a potom se k nám s předstíraným klidem připojil. „Vaši matku chování mistra Janyna Perrerse urazilo. Neuvědomila si, že tě zachránil od nebezpečného pádu, Alice, a vytýkala mu, že byl nezdvořilý a dotkl se tě, přestože jsi tak mladá. Je to velice nepříjemná záležitost, protože jsme ho dnes pozvali na oběd a matka se nyní za svou nezdvořilost natolik stydí, že se neodvažuje jíst s námi. Bude mnohem klidnější, když při jídle budeš v čele stolu jako paní domu sedět ty.“ Ačkoliv mi byla tato lež nepříjemná, nezmohla jsem se na nic víc než na: „Ano, otče.“ Bylo to zvláštní a nesmírně nezvyklé odpoledne. Kuchařka a Nan na oslavu krásného počasí postavily stůl u dveří vedoucích na naši malou zahrádku. Květiny už uvadly, ale pod teplými paprsky slunce se rostliny rozvoněly a jejich vůně se mísila s lahodnými pachy pokrmů na stole. Bylo by to příjemné, kdyby na nás i v matčině nepřítomnosti nespočíval její stín. Necítila jsem se připravená hrát hostitelku místo ní. A nejen já jsem nebyla ve své 22