0034217

PROLOG

S

tvořil jsi dobrý den, Pane,“ zašeptal páter Alfredo.

Stál ve vchodu katedrály Santa Cruz a naplněn vděčností vzhlížel k modrému nebi nad Cádizem. Psala se sobota 19. dubna 1587 a vypadalo to, že je úplně obyčejný všední den, pokud se pominula skutečnost, že vzduch rozmařile voněl jarem a páter Alfredo měl narozeniny.

Sepjal ruce a tiše pokračoval: „Myslíš to se mnou dobře, Pane, šestapadesát let jsi mi dával bohatý, naplněný život a nevzpomínám si, že by někdy na mé narozeniny nebylo krásné počasí. Ale nechci být domýšlivý, pravděpodobně je to pouze čirá náhoda, že i dnes zase svítí slunce, jistě máš na práci něco důležitějšího než se starat o počasí na narozeniny Tvého nepatrného služebníka.“ Díval se na ruch v okolních uličkách. Hlučné hlasy obchodníků a pokřik trhovkyň zvolna utichaly, neboť bylo odpoledne a většina obchodů zavřená. Také páter Alfredo už většinu své práce vykonal. Využil dnešní den k přípravě kázání na zítřejší nedělní mši, ale nedařilo se mu to tak jako jindy. Samozřejmě kázal vždy latinsky, čemuž sotva některá z jeho oveček rozuměla, přesto měla slova dávat smysl a pokud možno se zabývat starostmi, potížemi a přáními jeho svěřenců.

Sklopil oči. „Jako trest za své neužitečné myšlenky nepůjdu na sklenku vína rioja do Trocadera, jak jsem měl původně v úmyslu, nepojím půlku klobásky chorizo a k ní kousek kozího sýra, ale okamžitě se vrátím do Tvého chrámu. Jistě pak s Tvou pomocí dostanu nosný nápad.“ Zarazil se a koutkem oka zahlédl, jak nedaleko od něj zastavil přepychový kočár.

„

11

RANHOJICOVA LASKA.indd 11

21.1.11 15:39

Lokaj seskočil ze zadního stupátka, otevřel dvířka a vyklopil schůdky. Kdopak to asi přijel?

Páter Alfredo se opět pokáral, vždyť koneckonců právě rozmlouval se Všemocným a nic na světě ho nemělo rozptýlit. „Možná, Pane, bych Tě měl při kázání poprosit, abys všem pomýleným opět ukázal jedinou a pravou cestu k sobě, jak to stojí u proroka Ozeáše: Běda jim, protože utekli ode mne. Zhouba na ně, že mi byli nevěrní. Já jsem je vykoupil, oni však o mně mluví lži.“ Ve dvířkách kočáru se objevila drobná botka a postavila se na první stupínek schůdků. Následovala široká, rubínově červená sukně, ruka až po loket navlečená do rukavičky, která se netrpělivě vztáhla k lokajovi. Ten se jí úslužně chopil. Vynořila se sklopená hlava a za okamžik se ukázal obličej. Rámovaly ho černé, přísně do výšky vyčesané vlasy, a byl vznešeně bledý, jaký mívají pouze příslušníci šlechty. Barvu očí nedokázal na dálku rozeznat, avšak nos byl lehce klenutý a sytě nalíčené rty úzké. Vcelku tvář nebyla krásná, avšak přece jen zajímavá. Páter Alfredo ji ještě nikdy neviděl.

Pokračoval v modlení: „A nejpomýlenější z pomýlených je, jak Pane víš, ješitná, bezbožná, po přepychu bažící Alžběta Anglická, která se nechává nazývat panenská královna a jejíž otec opustil cestu pravé víry, když se k jediné, oblažující katolické církvi obrátil zády…“ U všech svatých, ta vysoce urozená dáma míří k němu!

Páter Alfredo chtěl přerušit modlitbu, ale pak si to rozmyslel.

Před Bohem jsou si všichni lidé rovni a tato dáma musí stejně jako každý jiný počkat, dokud on nevysloví Amen. Předstíral, že ji nevidí, a pokračoval: „Alžběta, ta kacířka, jež už léta koketuje se svým panenstvím, by už dávno měla vyslyšet dvoření našeho bohabojného Filipa a oženit se s ním. Ale to ji ani nenapadne. Je pyšná jako páv a zatvrzelá jak osel. Proto je jen správné a oprávněné, že naše Nejkatoličtější Veličenstvo vyzbrojuje Armadu proti Anglii, kterou chce srazit na kolena, 12

RANHOJICOVA LASKA.indd 12

21.1.11 15:39

podřídit si ji, aby mu stála po boku zbožná a cudná jako manželka. Och Pane, jaké je to povznášející pomyšlení! Jaké křížové tažení!“ Páter Alfredo si povzdychl. Teď si byl jistý, že nalezl téma pro své zítřejší kázání.

Ale co to? Ta vysoce urozená dáma si ho vůbec nevšimla.

Prostě kolem něj prošla a vkročila do katedrály. Nu dobrá, v tom jí nelze bránit. Nikomu nelze bránit ve vstupu do božího domu, když chce být nablízku svému Stvořiteli. Páter Alfredo dokončil modlitbu a ujistil Boha, že budoucnost a osud pyšné Alžběty je samozřejmě v Jeho božích rukou a on, Alfredo, chtěl jen vyjádřit několik svých myšlenek. Spěšně zamumlal „Amen“ a vrátil se do katedrály.

Uvnitř ho obklopil chlad a oči přivykaly šeru. Procházel hlavní lodí, kolem lavic zčernalých staletími, pokřižoval se před velkým krucifixem – a přistihl se, že vskrytu vyhlíží cizinku v rubínově červených šatech. Nebyla tu. Nebyl tu nikdo, což mu v tuto dobu připadalo neobvyklé. Páter Alfredo zavrtěl hlavou. Zamířil do kouta sakristie, kam často chodíval, když se chtěl soustředit a dopilovat znění svých kázání, avšak zastavil ho nečekaný výkřik: „Pátere!“ Trvalo mu chvilku, po dobu dvou nebo tří úderů srdce, než pochopil, že zavolání vyšlo ze zpovědnice. Stála po levé straně hlavní lodě mezi Janovskou kaplí a kaplí Ježíše Nazaretského. Uzavřená, na dvě části rozdělená stavbička pokrytá bohatými řezbami ve tvaru růže představovala mistrovské dílo nábytkářského truhlářství. „Otče, chci se vyzpovídat, a to pokud možno rychle!“ Hlas patřil ženě, zněl energicky, trochu pronikavě – a zjevně byl zvyklý poroučet. Páter Alfredo si byl okamžitě jistý, že promluvila ta vznešená dáma, a stejně nepochybné bylo, že její tón je nepatřičný. V božím domě může rozkazovat jenom jeden, a to sám Všemohoucí. Ovšem na druhou stranu má každý věřící právo a povinnost zpovídat se několikrát ročně, 13

RANHOJICOVA LASKA.indd 13

21.1.11 15:39

podle toho, kolik viny na sebe navalil. Kdo byl nemocný nebo na cestách či mohl uvést jiné pádné důvody, proč nepřijal svátost zpovědi, by se měl snažit aspoň jednou ročně složit confessio, a to pokud možno v době Velikonoc. Vzkříšení Krista se letos oslavovalo již před čtyřmi týdny, ale to nemusí nic znamenat. Možná Bůh zcela vědomě nezavedl cizinku do svého příbytku již dřív? Jeho úradek je nevyzpytatelný.

Páter Alfredo se napřímil a vykročil ke zpovědnici. „Dobrá, vyzpovídám vás,“ souhlasil a usedl na své místo za oddělovací stěnou. Přiložil ucho k mřížce okénka a naslouchal. Nějakou chvíli se nedělo nic. Bylo takové ticho, jaké může být jenom v kostele. Pak se hlas ozval znovu: „Chtěla bych, aby mi Bůh odpustil mé hříchy.“ „No no, tak jednoduše to nejde.“ „A proč ne?“ Páter Alfredo si odkašlal. „Zřejmě uplynul dost dlouhý čas od chvíle, kdy jste naposledy před Pánem přiznala své hříchy?“ „Proč si to myslíte?“ „Protože jste, jak se zdá, zapomněla úvodní formuli. Pokřižujte se a já vám ji předříkám.“ „Dobře, už jsem se pokřižovala.“ „In nomine patri et filii et spiritus sancti. Amen. Pamatujte si tu větu, to byl váš part.“ „Jak myslíte, otče.“ „Bůh, který osvěcuje naše srdce, kéž ti dá pravdivě poznat tvé hříchy a ukáže ti své milosrdenství,“ navázal páter Alfredo svým textem a zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit. „Poslouchám,“ řekl.

Na vzhledu sira Hippolyta Taggarta bylo zdálky patrné, že je námořník. Měl hranatou tvář, vodově světlé oči a pleť ošlehanou povětřím všech světových moří. Avšak na jeho obličeji 14

RANHOJICOVA LASKA.indd 14

21.1.11 15:39

zanechaly stopy nejen vítr a počasí, ale i ostrá čepel španělského meče. Stalo se to anno 73 v Karibiku, tehdy mu při dobývání galeony vezoucí poklad rozťal levou polovinu obličeje. Taggart nezůstal dlužen odpověď; zabil Španěla střelou z pistole a zuřivě bojoval dál, dokud ho doktor Hall, starý lodní lékař, nezapřísahal, aby přestal a dal si zranění v podpalubí ošetřit.

Taggart jen nerad poslechl a bručel, že celá ta věc ale nesmí trvat déle než pět minut. Hall zastavil krvácení a sešil ránu několika velkými stehy, spěšně a za špatného osvětlení, možná to byl důvod, proč okraje rány později srostly křivě.

Od té doby měl Taggart levý koutek úst stažený dolů, což mu propůjčovalo výraz neustálého rozzlobení, ale jinak mu to v ničem nevadilo. Prohlašoval, že muž nemá být posuzován podle toho, jak vypadá, nýbrž pouze a jedině podle svého charakteru. Kromě toho kořist, kterou jeho muži vynesli ze španělské galeony, stála za deset takových jizev po meči.

Po návratu do Anglie si jásající davy po celé zemi vyprávěly o nejúspěšnější pirátské plavbě všech dob a Lady of the Seas, jak láskyplně panenskou královnu nazývali všichni mořští vlci, se radovala s nimi, neboť pěkný podíl na kořisti získala pro svoji soukromou pokladnu, a proto o něco později pasovala Taggarta na rytíře.

Od té doby měl Taggart mezi anglickými korzáry velkého závistivce a nebyl to ani John Hawkins, ani Thomas Raunse, nebyl to nikdo menší než proslavený Francis Drake. Vztah mezi nimi byl velmi napjatý a nezměnilo se na něm nic ani poté, co Drake obeplul svět na plachetnici Golden Hind a byl za to odměněn rovněž rytířským titulem.

Ale nadešla doba, kdy to Taggartovi začalo připadat hloupé. Při slavnosti na zámku Whitehall přišel za pirátským kapitánem a přímo do očí mu řekl: „Poslyš, Draku, léta se kolem sebe plížíme jako žárliví kocouři, nemluvíme spolu a děláme, jako by ten druhý byl vzduch. To není důstojné kapitána Jejího 15

RANHOJICOVA LASKA.indd 15

21.1.11 15:39

Veličenstva. S tím se musí skoncovat. Já jako starší z nás dvou necítím žádné pokoření, když tě tímto ujišťuju, že jsi ten nechvalně nejproslavenější, nejzatracenější a nejúspěšnější korzár všech dob. A jestli chceš, můžu to opakovat každému, kdo bude chtít naslouchat, třeba i naší Lady.“ Drake si ho chvilku zkoumavě měřil, pak se mu na tváři rozhostil široký úsměv a zvolal: „Tak to máš výjimečně jednou pravdu, Taggarte, ale taky ti něco povím: Kdyby mě proti všemu očekávání lodní červotoči sežrali dřív než tebe, byl bys můj nejlepší nástupce. Co piješ, víno, nebo brandy?“ „Rýnské víno,“ odpověděl Taggart.

A přesně stejně odpověděl Drakeovi i teď. Jenže nebyli na dvorní slavnosti, nýbrž na válečné galeoně, přesněji řečeno v kajutě Drakeovy vlajkové lodě Elizabeth Bonaventure. Kromě nich se ke stolu posadili další zkušení kapitáni, každý z nich velitel slušně velké eskadry.

Ráno druhého dubna 1587 v Plymouthu rozvinuli plachty a využili čerstvého severovýchodního větru, který je svižně hnal směrem k ostrovu Ushant a dál kolem souostroví Scilly do Atlantiku. O den později nabrali kurz na jih a v uspořádané formaci obepluli zákeřný Biskajský záliv. Vypadalo to, že plavba bude rychlá, ale pátého dubna na úrovni mysu Finisterr to schytali. Dostali se do obrovské bouře, která lodě rozprášila od sebe jako ořechové skořápky a způsobila, že flotila se shledala až o deset dní později západně od Lisabonu.

Od té chvíle byl prudký Drake k neudržení, s konečnou platností se ho zmocnila lovecká horečka a štval svou eskadru s plachtami vzdutými plným větrem podél pobřeží Iberského poloostrova, až před necelou hodinou náhle přikázal svinout plachty a pomocí vlajkových znamení pozval kapitány svých nejdůležitějších lodí k sobě na palubu. „Doufám, že každý z vás má před sebou něco slušného k pití,“ promluvil a vykázal ven obsluhujícího námořníka.

16

RANHOJICOVA LASKA.indd 16

21.1.11 15:39

Vstal, narovnal se v plné výšce a prohlížel si každého jednotlivce pronikavýma, bystrýma očima. To, co viděl, se mu líbilo. Shromáždění pánové představovali nejlepší námořnickou společnost, jakou britský národ může nabídnout. Mezi jinými tu byli William Borough, zkušený válečný velitel ověnčený mnoha vyznamenáními, jenž velel Lionu a měl hodnost viceadmirála, Henry Bellingham, kapitán na Rainbow osvědčený v mnoha bitvách, a Thomas Fenner z Dreadnough, který pod Drakem již sloužil jako vlajkový kapitán.

Drake byl muž, jehož mimořádné schopnosti se v jeho zevnějšku nijak neodrážely, neboť při přijetích, oslavách a jiných slavnostních příležitostech se na první pohled podobal vznešeným krajanům, kteří svůj vkus – bez ohledu na nepřátelské vztahy – podřizovali španělské módě. K tomu patřil nezbytný knír na horním rtu a bradka na spodní čelisti, což jako celek tvořilo ozdobu, jež se skvěle uplatňovala ke skládanému a nabíranému límci. Ten korunoval vatovaný kabátec s mnoha knoflíky, ušitý z brokátu protkávaného zlatem. Oblečení doplňovaly kalhoty plundry, podkasané a stažené pod koleny, pod nimi přiléhavé punčochy obepínající lýtka. Kdo na sebe dbal, nosil všechno černé – a choval se slavnostně, důstojně a škrobeně.

Ale přesně takový Drake nebyl. Třebaže někteří jeho vrstevníci tvrdili, že mu úspěchy stouply do hlavy, neustále se motá okolo královny a stal se z něj nadutý, vychloubačný dvořan, jakmile ho něco zaujalo, byl to stále ten starý Drake vyzařující živost, energii a přesvědčivost jako nikdo jiný. „Leckdo z vás jistě proklínal těch deset dní, které nám vzala bouře, já jsem to dělal taky,“ zvolal, „ale potom, u mysu Roca před Lisabonem, jsem jí na kolenou děkoval!“ Pánové na něj tázavě pohlédli, což samozřejmě zamýšlel. „Naše eskadra čítá víc než třicet lodí, proto některým z vás mohlo uniknout, že moje Elizabeth Bonaventure před Lisabonem 17

RANHOJICOVA LASKA.indd 17

21.1.11 15:39

zablokovala dvě blahobytné obchodní lodě naložené po palubní zábradlí cenným zbožím. Prsty mě svědily, nejraději bych je vykuchal, ale byli to Holanďané.“ Pánové, kteří se o události nedoslechli, se s pochopením zasmáli. Holandskou loď samozřejmě nelze považovat za kořist, protože Nizozemsko již dlouho bojuje proti španělskému obsazení a v tom boji je podporuje Lady of the Seas. Kdo je nepřítelem Španělska, je přítelem Anglie.

Borough si odkašlal a zeptal se: „Proč jste tedy bouři děkoval na kolenou?“ „Protože bez ní by se mi ti Holanďané nevynořili před přídí. Jejich zboží pro mě bylo nedotknutelné, avšak bohatě mě za to odškodnili jiným způsobem.“ „Jakpak?“ otázal se Fenner.

Drake pozvedl sklenici. „Nejprve si připijme na naši milovanou královnu. Kéž dlouho žije!“ „A stejně dlouho zůstane panna,“ doplnil Bellingham, jenž si rád zažertoval, ale v tomto případě sklidil pouze káravé pohledy. „Cheers!“ Pánové se napili. „Teď k vaší otázce, Fennere,“ pokračoval Drake. „Jako my všichni tady jistě víte, že Filip II., ten věčný modlil, chce ještě letos přepadnout Anglii, aby si ji podmanil a přivlastnil. A samozřejmě také víte, že jsme nevypluli proto, abychom podnikli námořní výlet. Filip v žádném případě nezahálí. Když se zrovna nemodlí, pak kupuje válečné lodě, aby posílil své vojsko, nebo je všude zabavuje, nejen v Portugalsku, ale i v Janově, Benátkách, Neapoli, Sicílii a čertví, kde ještě. Kromě toho vybavuje pro své vojáky spoustu lodí přepravujících zásoby a vojenské oddíly. Jeho cílem je postavit největší vojsko na světě a poslat je proti nám. Může to začít každým okamžikem!“ Pánové zaraženě vzhlédli.

Drake pokračoval: „To nejsou žádné chorobné představy, 18

RANHOJICOVA LASKA.indd 18

21.1.11 15:39

nýbrž skutečnosti. Před nedávnem jsem se o nich dozvěděl osobně od Walsinghama, státního tajemníka a šéfa tajné služby Jejího Veličenstva, neboť jsem měl to potěšení strávit s ním jeden den v Barn Elmsu, jeho krásném sídle na Temži.“ „A co to má společného s těmi holandskými kupeckými loďmi?“ zeptal se Taggart, který neměl rád, když se dlouho chodilo kolem horké kaše.

Drake přeslechl jeho netrpělivý tón. „Holanďané pluli z Cádizu a byli na cestě do Middelburgu. Vyprávěli mi, že v Cádizu se to hemží španělskými loďmi. Je jich tolik, že nemůže být pochyb: Filip chce své námořní tažení zahájit z Cádizu, a nikoli z Lisabonu! Ale tuhle polévku mu osolíme!“ „Nu my určitě nebudeme proti,“ poznamenal Bellingham. „Tanec může opravdu začít každou chvíli.“ „Přesně tak.“ „Pak nesmíme čekat, až nás Filip vyzve, ale měli bychom ho předejít,“ bručivě navrhl Taggart, jenž svoji sklenici rýnského už dopil. „Kdy udeříme?“ Drake se zašklebil. „Dneska.“

Poté, co páter Alfredo pravil: „Poslouchám,“ a zbystřil sluch, byl napnutý, co asi neznámá před Bohem přizná. Avšak místo aby skládala confessio jak se patří, naléhala na něj otázkami, které byly zbytečné a nehodily se do zpovědnice. Opravdu podivné chování!

Jistě, vznešená cizinka přiznala něco o sobě a svých názorech, vyprávěla, že vyrostla jako jedináček, ale vzápětí připojila otázku na dětské dny pátera Alfreda. Naznačila, že pochází z bohatého domu, a hned zase chtěla vědět, jak vysoké jsou příjmy kněze, a tvrdila, že Země je koule, vyzvídala na něm, proč církev tento názor nesdílí, poukázala na zlatem se skvoucí hlavní oltář a na relikvie a monstrance ozdobené draho19

RANHOJICOVA LASKA.indd 19

21.1.11 15:39

kamy a tázala se, zda takový na odiv stavěný přepych podporuje víru, odsuzovala svatou inkvizici a vyptávala se, proč na sebe bere podíl viny i za něco takového, mluvila o panenském početí Panny Marie, pochybovala o něm a následně chtěla vědět, jak je pro božího muže obtížné odpírat si tělesnou rozkoš.

Ptala se na tohle všechno a ještě na mnohem víc a páter Alfredo se jí stále znovu pokoušel vysvětlit, že zpověď není žádná vzájemná výměna otázek a odpovědí, nýbrž přiznání vlastních pochybení.

Několikrát chtěl vstát a ukončit ten zbytečný rozhovor, ale nakonec vždycky zůstal sedět. Cizinka nepochybně byla neobyčejná žena, inteligentní a výřečná, zároveň však neschopná se ovládat a útočná. Je vůbec věřící? Zjistit to a vyzpovídat ji se ukázalo jako výzva vyžadující trpělivost a bystrého ducha.

Nabádal se k opatrnosti, připomínal si, že se nesmí dopustit sedmého smrtelného hříchu zvaného acedia, k němuž patří mátožnost ducha, lenost, zbabělost, ignorance. Nechtěl, aby si musel všechny tyto ďábelské vlastnosti sám vyčítat. Možná má neznámá jenom strach se přiznat? Možná ho Bůh jen podrobuje zkoušce? Jeho shovívavost? Pochopení?

Povzdychl si. Kolik času již uplynulo? Hodina, dvě hodiny?

V šeru zpovědnice ztratil pojem času. Všechny smysly se spojily v jediném – ve sluchu.

Soustředil se opět na svůj úkol a pokud možno pevným tónem se zeptal: „Tak tedy naposledy: Chcete se vyzpovídat, nebo ne?“ „Jak se vlastně jmenujete?“ „Jsem páter Alfredo, ale nejste tady proto, abyste se tohle dozvěděla.“ Páter Alfredo pociťoval rostoucí neklid, myslel na kázání, které chce zítra přednést, a na to, že je ještě musí přepracovat. Mělo by být brilantní, protože je to čest smět sloužit mši v neděli. Není to dovoleno každému páterovi, často se 20

RANHOJICOVA LASKA.indd 20

21.1.11 15:40