Úvodem aneb: Budoucnost lidstva se nachází ve vesmíru Mayové údajně prorokovali, že v roce 2012 dojde k zániku světa. Další „experti“ upřesnili, že 21. prosince 2012 zažijeme apokalypsu. Toto přesné datum prý předpověděli Mayové. Bude Země zničena, nebo se stane něco úplně jiného? Vrátí se v roce 2012 na naši planetu mayští bohové v kosmických lodích? Čím víc se zlověstné datum blíží, tím větší zájem o tajuplný národ Mayů projevují i sdělovací prostředky. Důkazem je mimo jiné fim Rolanda Emmericha 2012. Avšak senzační zprávy na téma „2012“ mají velmi krátkou lhůtu splatnosti. Brzy upadnou v zapomnění. U dokonale inscenovaných a speciálními efekty prošpikovaných filmových thrillerů nás možná zamrazí, ale víc než společenskou konverzaci o několika větách nenabídnou. Mnohem větší vzrušení než bulvární palcové titulky v novinách a časopisech přináší holá skutečnost. Nejsme odkázáni na neudržitelné spekulace; důkladné hledání stop přináší konkrétní indicie, které nezřídka bývají staré několik tisíciletí. Naši předkové nám zanechali strhující dědictví. Ve hře není zrovna málo – dějiny lidstva od Platonovy Atlantidy k potopené říši v jižních mořích, zmizelé národy, dávný pravěk až do doby Mayů, fantastické stavby, které vlastně neměly vzniknout, kosmické návštěvníky z vesmíru, kteří sestoupili na naši planetu a biblické Zjevení svatého Jana. Nástup této celosvětové katastrofy prorokované na velmi vzdálenou dobu skonání věků se už celá tisíciletí stále posouvá do budoucnosti. Přitom v minulosti už k apokalypsám opakovaně docházelo. I dnes může nanejvýš reálný pekelný oheň v nitru Země ohrozit lidstvo jako celek – a musíme s tím počítat kdykoli. 9
Co Mayové opravdu věděli? Co přesně prorokovali o konci světa? Fascinující skutečnosti z nezřídka fantasticky působící minulosti se dají spojit do neuvěřitelné mozaiky. Tajné vědění zaniklých národů má totiž pro budoucnost lidstva rozhodující význam, který zdaleka přesahuje osudový rok 2012. Ale přežije lidstvo nejbližší apokalypsu, nebo při ní zanikne? Jsme my, současní lidé, další Atlantidou, která bude vymazána z povrchu země při globální apokalypse? Nebo se obyvatelům naší planety podaří uprchnout do vesmíru? Doletíme v pozemských kosmických lodích gigantických rozměrů na vzdálené planety a zachráníme se tak před vlastním zánikem?
10
Část 1 Dva potopené kontinenty
Fascinující Atlantis
Atlantis. Kdo ještě neslyšel o záhadném království, které před tisíciletími pohltily při obrovské apokalypse běsnící vlny Atlantiku? Atlantis. Dlouhé dva a půl tisíce let fascinuje lidstvo víc než jakékoli jiné mystérium na naší planetě. Homér požíval už za života v Řecku a kolonizovaných oblastech legendární pověst. Byl to první básník řeckého starověku, který svá díla nezveřejnil anonymně. Koncem 8. století př. n. l. sepsal Odysseu. V prvním zpěvu podle všeho poukazuje na Atlantidu: „… na výspě oblité mořem, kde střed jest hladiny mořské. Ostrov je stromoví plný, a bohyně obývá na něm, Atlanta zhoubné mysli to rozenka. – Jemu jsou všechny mořské hlubiny známy, a sám též vysoké nese sloupy, jež širou zemi i nebesa od sebe dělí.“1 Herodotos z Halikarnassu (asi 490/480 př. n. l. – asi 425 př. n. l.), historik a etnograf, popisuje ve svých Dějinách v jedné okrajové poznámky „Atlanty“2, ale umisPuje je do severovýchodní Afriky. Tam údajně přebývají v pekelném žáru, nejí nic živého a nemají sny. Podle popisu by se mohlo jednat o duchy zesnulých – tedy mrtvé duše obyvatel, kteří zahynuli při apokalypse Atlantidy? I ve starobylých hinduistických textech Višnu Purány se mluví o záhadném ostrově „Atala“3, který se prý rozkládal v Atlantiku. Je identický se záhadnou říší? Zeměpisněnelze zařadit prastarý kontinent „Maligasima“, který byl podle tradičního podání zničen kvůli zlobě jeho obyvatel.
13
Nikdo menší než historik a filozof Platon (422–347 př. n. l.), jeden z otců dějepisectví, popsal kolem roku 360 př. n. l. Atlantidu ve svých dílech Timaios a Kritias. Dnes představuje „Atlantis“ pro mnohé současníky pohádkovou směsici fantazie a skutečnosti. Když se „křesPanští“ dobyvatelé vrátili z daleké Ameriky do Evropy s bohatými poklady, četní Evropané věřili, že je námořníci vzali z pokladnic Atlantidy. I kdyby obří říši, kterou popsal Platon, pohltil oceán, mohly některé zbytky někdejšího impéria apokalypsu přestát. Jestliže ve středověku upadla Atlantis víceméně v zapomnění, v renesanci (15. a 16. století) se lidstvo na tuto velkou záhadu rozpomnělo. Znovu se začaly studovat staré spisy raných historiků a filozofů. Platon začal být opět brán vážně – mimo jiné i jako historik, který pro nás uchoval tajemství Atlantidy. Skutečný renesanční génius byl Athanasius Kircher. Tento jezuita, spíš univerzální učenec než úzkoprsý teolog, se intenzivně věnoval zaniklému kontinentu. V roce 1664 vyšla jeho kniha Mundus Subterraneus (česky: Podzemní svět). Podle jeho přesvědčení byla Atlantis reálně existující kontinent, který byl před tisíciletími zničen. Kircher vyznačil Atlantidu na své mapě světa jako samostatný kontinent v Atlantiku. Guančové na Kanárských ostrovech byli pro něho přímí potomci obyvatel Atlantidy, kteří přežili katastrofu. Guančové bohužel nepřežili kontakt s křesPanskou Evropou. Obyvatelé Kanárských ostrovů tvrdili roku 1406 francouzským dobyvatelům, že jsou poslední potomci lidí, kteří přežili katastrofální záplavu. Mluvili tehdy o zániku Atlantidy? Pascal Couteaud energicky hájí tuto teorii v knize Chez Les Atlantes. Od renesance už zájem o Atlantidu neochabl. Koncem 19. a počátkem 20. století se toto téma postaralo o celosvětový rozruch. Způsobila to kniha Atlantis, the Antedeluvian World od Ignatia Donnellyho. Americký originál vyšel v roce 1882, německý překlad (Atlantis, die vorsintflutliche Welt) následoval roku 1911. Ignatius Donelly (1831–1901) byl novinář a politik. Jako člen amerického Kongresu dosáhl jen málo, ale jako soukromý badatel vyvolal 14
celosvětovou diskuzi o Atlantidě. Podařilo se mu rozšířit dosavadní pohled – odborníci na Atlantidu by neměli jako zdroj informací vyhodnocovat pouze Platonův text, ale zohledňovat například i popis potopy světa ve Starém zákoně. Na počátku třetího tisíciletí po Kristu se celosvětově diskutuje o údajném mayském proroctví, podle kterého Země zanikne v roce 2012. Je to téma, které se ideálně hodí pro napínavý film s „reálným“ pozadím. Zopakují se dějiny? Stojíme tváří v tvář katastrofám, které kdysi zničily Atlantidu? Existovala vůbec legendární Atlantis? Jak to vypadá s jednotlivými prameny? A je příběh o tomto kontinentu důležitý? Žijeme na sklonku věků, nebo nás čeká nový začátek?
15
Platon a tajemství Sají
Platon se v mládí pokoušel prosadit nejprve jako autor napínavých tragédií. Díky svému učiteli Sokratovi našel cestu k filozofii. Nakonec studoval i matematiku a procestoval velký kus světa – Egypt, Krétu, Sicílii. Dionýsios ze Syrakús, svými poddanými nenáviděný despota, mu udělal ze života peklo. Nechal filozofa zatknout a vydal ho spartskému vyslanci. Ten velkého vědce prodal do otroctví. Po dobrodružném životě a opravdové odysseji se Platon nakonec vrátil do Athén jako svobodný muž. Založil vědecký institut, cosi jako filozofickou univerzitu. Podle jeho dialogu Timaios se sešli čtyři důležití muži jeho doby k vědecké debatě: Kritias (vážený politik), Hermokrates (věhlasný vojevůdce), Timaios (přírodovědec) a Sokrates (velký filozof). V jejich učeném rozhovoru šlo o rozmanitá témata. Diskutovali kupříkladu o následujících otázkách: Jaký význam mají jednotlivá povolání? Jakými vlastnostmi se musí vyznačovat vojáci a jakými rolníci? Jaký význam má umění? Jak vypadá ideální manželství? Jak je třeba vychovávat děti? Některé úvahy v současnosti působí více než podivně, třeba když jde o to, „jak může stát dojít k jedné ze svých důstojných válek“. Dnes válku považuje většina lidí za zlo, kterému je třeba se za všech okolností vyhnout. Kdo začne válku, bude vyobcován jako zločinec. Pánská sešlost, kterou popsal Platon, naopak považuje válku za zcela pozitivní jev, za zatěžkávací test státu. Ten může být sebelépe organizován – teprve když obstál v zásadní zkoušce války, je považován za opravdu dobrý stát. Po filozofických úvahách a pojednáních z oblasti teorie státu a práva, která na dnešního čtenáře často působí únavně a zdlou16
havě, následuje konečně textová pasáž, která patří v celém Platonově díle k nejnapínavějším a dnes se čte s neskrývaným nadšením – je to autorův popis Atlantidy a apokalypsy tohoto ostrova. I po dvou a půl tisíciletích vyvolává tento úryvek ještě vášnivé diskuze. Vědci se stále přou o to, jestli Platon napsal pravdu, nebo si Atlantidu prostě jen vymyslel. Samotný filozof výslovně zdůrazňuje, že vylíčené události se opravdu odehrály tak, jak je popisuje. Kritias v Platonově dialogu Timaios ujišPuje o historické pravdě příběhu o Atlantidě. V překladu, který vydal Erich Loewenthal, se dočítáme: „Poslyš, Sokrate, velmi zvláštní, ale zcela pravdivý příběh, který kdysi vyprávěl Solon, nejmoudřejší ze Sedmi.“4 Překlad profesora Otto Apelta, poprvé vydaný v roce 1922, je v tomto ohledu ještě zřetelnější: „Vyslechni, Sokrate, velice podivný příběh, který si přesto osobuje úplnou pravdivost, jak svého času ujišPoval Solon, největší ze sedmi mudrců.“5 Platonův starořecký text nepřipouští sebemenší pochybnosti. Filozof použil i vymyšlená srovnání, aby názorněji přiblížil filozofické myšlenky. Fiktivní paralelu označuje jako „mythos“. Příběh o Atlantidě a apokalypse starý několik tisíciletí výslovně označuje jako „logos“; to slovo se u Platona vyskytuje ve významu „výklad, popis“ nebo „vysvětlení“. Tímto způsobem filozof zdůrazňuje historickou pravdivost své zprávy o zaniklém kontinentu – Atlantis byla reálná, nejde o fikci. Na tuto podloženou skutečnost upozornil v roce 1978 dnes už emeritní profesor věd o klasickém starověku John Victor Luce (narozen 1920). Luce napsal celou řadu zásadních prací o důležitých dílech řecké antiky. Přesto jeho zmíněný poznatek nebyl nový. Na druhé straně se ovšem nenašlo příliš mnoho renomovaných vědců, kteří by se ho odvážili vyslovit. K odvážným výjimkám patří i prof. dr. Wilhelm Brandenstein (1898–1967). Byl to věhlasný jazykovědec. Intenzivně se věnoval různým antickým jazykům, například staré perštině a starořečtině. Čtvrt století stál v čele Institutu pro srovnávací jazykovědy při rakouské univerzitě ve Štýrském Hradci. 17
V roce 1951 zveřejnil vědecky fundovanou, ale pro laiky srozumitelnou práci Atlantis. Größe und Untergang eines geheimnisvollen Inselreiches (Atlantis. Velikost a zánik tajuplné ostrovní říše). Brandenstein podrobil Platonovy texty o Atlantidě exaktní filologické analýze. Učenec dospěl k výslednému poznání, že v případě Platonovy zprávy o Atlantidě jde o vyprávění, které sice obsahuje pohádkové aspekty, ale v jádru odpovídá historické pravdě. Platon nevystupuje, alespoň podle Brandensteina, jako spisovatel, nýbrž jako historik, který čtenářům zprostředkovává dějinnou skutečnost, nikoli pohádkové smyšlenky. Brandenstein výslovně popírá tezi, že Platon si vymyslel příběh o Atlantidě proto, aby názorně předvedl ideální stát. Právě tento účel Platonova zpráva neplní. Filozof nejprve píše, že o domněle ideálním státě se dá jakkoli dlouho a moudře teoretizovat. AP se však vytvoří sebechytřejší teorie, musel by se tento dokonalý útvar osvědčit ve válce. V Platonově díle dochází k válce mezi Atlantidou a „Praathénami“. Který stát je ale v tomto příběhu ideální: Atlantis, nebo předchůdce Athén? Ideální stát se v Platonově vyprávění o Atlantidě vůbec nevyskytuje. Oba státní útvary, Atlantis i Praathény, zanikají. Žádný z nich se neosvědčil a neprokázal svou ideální podstatu. Tím se celé vyprávění stává jako příklad Platonovy teorie o ideálním státu naprosto nevhodné. Jednoznačný závěr profesora Brandensteina zní: Atlantis byla reálná lokalita. Navíc nesmíme zapomínat, že Atlantis se tehdy naprosto vymykala běžnému pohledu na svět. Podle kosmologie Platona a jeho doby plaval kulatý zemský kotouč ve vodách světového oceánu končícího u zvířetníku. Tento kruh obklopující moře – zvané Okeanos – vytváří základ nebeské kupole. Ta zase odděluje nebeský vzduch od nebeské vody. Žádný Řek by si nevymyslel pevninu za Gibraltarským průlivem – jednoduše proto, že jeho pohled na svět tam žádnou souš nepřipouštěl. Platon však zabudoval do svého díla legendu o Atlantidě výslovně jako reportáž. Nepochybně byl beze zbytku přesvědčen o skutečné existenci toho kontinentu. Věda Platonův příběh o Atlantidě občas odmítala jako absolutní výmysl. U tak negativního postoje však nikdy dlouho nesetrva18