1 Před třemi lety Londýn, květen 1096
Toho rána bylo chladno. Ledový vítr vanul od východu a těžké chuchvalce mlhy, které v noci zahalily řeku, se rozšířily na břehy a do ulic města. Nejdřív se na popravišti objevily vrány. Instinkt pro to, kdy a kde bude něco k žrádlu, je přilákal na louku, která se prostírala na jihu města mezi shlukem domů s doškovými střechami a kamennou zdí, jež směřovala od řeky na sever a pocházela ještě z římských časů. Ptáci se s vřeštěním snesli na šibenici z hrubě přitesaných trámů jako na strom a vyčkávali. Pět siluet se hrozivě rýsovalo v mlze jako černí vyslanci smrti, dokud neprolétl vzduchem kámen a jednu nezasáhl. Zatímco ostatní ptáci se polekali a odletěli, zasažená vrána se na svém vysokém hřadu převrátila nazad a dopadla na zpráchnivělá prkna. Marně se pokoušela roztáhnout perutě a následovat své družky – kámen jí přerazil křídlo. Podrážděně vřeštěla a pobíhala dokola, dokud ji nezasáhl další kámen a nesmetl z pódia šibenice. Následoval rozjívený smích. Uličník, který vystřelil kámen z primitivního praku, vítězoslavně vymrštil ruce nad hlavu a jeho kumpáni, právě tak otrhaní, špinaví a vychrtlí jako on, mu blahopřáli k mistrovské trefě. Ve zvědavém očekávání dalšího dění se posadili do ještě vlhké trávy kolem šibenice. 19
Nezůstali dlouho sami. Na popravčí louku se dostavili další zvědavci – podruhové, děvečky, nádeníci, ale také řemeslníci a obchodníci. Z nemnohých zábav, jež nabízel život prostým lidem, byla poprava nad jiné vzrušující. Čím víc přicházelo lidí a čím výš stoupalo slunce nad okraj lesa, který sahal až k hradbám, tím dychtivěji jeden každý hleděl k velkému hradu, který se tyčil jižně od popraviště a sloužil jako panovníkovo sídlo, pokud král nepřebýval ve Winchesteru nebo na jiných místech říše. Stavba hradu začala už za jeho otce Viléma I. Dobyvatele, jeho součástí se staly staré římské hradby, na severu a na západě rozšířené o dřevěné palisády. Během opevňování v předchozích letech rostla do výše mohutná kamenná věž, která v porovnání s hřmotnými nízkými domy působila natolik vzdorovitě a výhrůžně, že si vysloužila přízvisko „Londýnská věž“. Dosáhla patnáctinásobné výšky člověka a pořád nebyla dokončena – vznikal tak další monument normanské architektury, která výrazně poznamenala Anglii a skálopevně dokazovala, že dobyvatelé z pevniny se své kořisti nehodlají nikdy vzdát. Jen nemnozí obyvatelé Londýna věděli, jak to vypadá uvnitř hradeb a palisád hradu. Říkalo se, že obrovská věž se honosí veškerou myslitelnou nádherou a velkolepostí: velká dvorana sloužila jako zázemí vojáků a služebnictva, v prostorách nad ní pobýval král se svým dvorem a přijímal své příznivce. Byla tam dokonce kaple, v níž panovník vzýval Všemohoucího a kde kaplan Ranulf z Bayeux o minulých Velikonocích sloužil mši svatou. Kvůli této události přijelo do Londýna ze svých panství mnoho šlechticů, aby vzdali hold nejen Bohu, ale především králi, jak tušil Conn a ušklíbl se. Takovým věcem moc nerozuměl, a byly mu navíc lhostejné. Podle jeho zkušeností Bůh pomáhá těm, kteří si umějí pomoct sami – pokud ovšem vůbec naslouchá bědným a neurozeným, chudákům a nevolníkům, kteří uboze přežívají v ulicích města. Nejsou schopni si číst v Bibli jako mniši ve 20
Westminsterském opatství, nemohou zřizovat kostely a kláštery jako normanští šlechtici, aby si zasloužili spásu duše. Všechno, co jim zbývalo, bylo Tady a Teď, dost tvrdá skutečnost – věčností, usoudil Conn, si může lámat hlavu později. Dorazil na popravčí louku s jednou ze skupin zvědavců. Ošuntěle oblečený, ve vlněných, na nesčetných místech vyspravených kalhotách a děravé haleně přepásané provazem se nijak nelišil od ostatních diváků, kteří zahrnuli ohlášenou popravu do svého programu. Blond vlasy, zakryté zčásti kuklou a ztmavlé za dlouhé zimy, mu splývaly na šíji, nepěstěná bradka tajila jeho mládí. Pod kapucí číhal pár modrých očí, ale nečišela z nich všudypřítomná senzacechtivá zvědavost, nýbrž ostražitost nejvyššího stupně. Popraviště se mezitím zaplnilo lidmi. Conn odhadl, že se dostavilo dobře na tři sta diváků, aby očumovali Tostigovu poslední cestu. Vzrušeně si mezi sebou šeptali, smáli se a ukazovali na šibenici, na níž se bude nešťastný zloděj zakrátko houpat. Když se otevřela severní brána hradu, na místě rázem nastalo ticho. Šuškání a drsný smích umlkly, objevili se dva ozbrojení strážci, následovaní mužem na koni. Na hlavě měl přilbu s páskou kryjící nos a před ranním chladem ho chránil vlněný plášť. Stříbrná spona, která tuto součást oděvu uzavírala, upoutala Connovu pozornost, ale pohled na oba strážce a dlouhý normanský meč v pochvě na dosah jezdcovy ruky stačil, aby náhlý nápad vzápětí zavrhl. Dav zvědavců vytvořil uličku, kterou se vydali jezdec a jeho muži. Za nimi drkotal povoz tažený volem, používaný obvykle ke svážení sena. Na něm se krčil ztracenec s krkem v železech. Tostig. Tostig, posměšně zvaný Zloděj vajec, neměl dost odvahy, aby si přivlastnil něco jiného než několik bulv řepy nebo vajec a nasytil tak svůj hladový žaludek. Přesto se před několika dny opovážil ukrást jablka z káry, která je vezla do hradu. A kdo vztáhne ruku na králův majetek, toho stihne nejtvrdší trest. 21
Ačkoli byl Tostig jen o několik málo let starší než Conn, vyhnívaly mu zuby a jeho vlasy silně prořídly. Bledá pleť posetá podlitinami a šrámy prozrazovala, že ho v žaláři bili, tmavé kruhy pod očima svědčily o tom, že se dlouho nevyspal. Conn z houfu zvědavců sledoval, jak se vůz kodrcá směrem k šibenici. Uličníci se Tostigovi posmívali a neomaleně si ho dobírali, rukama si svírali krky a vyvalenýma očima a vyplazeným jazykem mu předváděli, co ho čeká. Dav to považoval za komické a halasně se chechtal, Tostigovi vytryskly slzy, což lidi ještě víc rozjařilo. Conn se nesmál. Neznal Tostiga natolik, aby s ním opravdu soucítil, nicméně na něj padla tíseň. Mimoděk zauvažoval, jestli by ho Londýňané, kdyby ho vezli na popraviště, přivítali podobně přátelsky. Za vozem šel mnich z Westminsterského opatství, klopil zrak a v ruce nesl kříž, dále pak pochop, vykonavatel rozsudku – tlustý hrubián s krátkýma nohama a natolik zapadlýma očima, že je mezi vystouplým čelem a otlemenými tvářemi bylo sotva vidět. Ačkoli den byl ještě mladý a tomu odpovídal chlad, už mu vyvstal na čele pot, přitom si zasloužil mzdu za velmi jednoduchý úkon. A právě o tu mzdu ho Conn hodlal připravit. Strážci a jezdec mezitím dorazili k šibenici. Aniž sesedl z koně, muž s přilbou pokynul biřicům, aby vyvedli vězně na pódium, což se ukázalo obtížnější, než předpokládal. Neboť jakmile Tostig spatřil oprátku, rozeřval se na celé kolo a vší silou trhal pouty, jimiž mu svázali ruce za zády. Jelikož někdo svou práci zjevně odbyl a provaz nedotáhl, opravdu se mu podařilo ruce vysvobodit. Ze všech sil sevřel mřížové tyče povozu. Strážci – pro obveselení diváků – ho zpočátku nechali být, a proto pochop záhy považoval za nutné zasáhnout. „Pustíš se?“ houkl na něj, těžce oddychoval, chopil se železného obojku na vězňově krku a prudce škubl, aby ho jako psa odtrhl od tyčí. Bez ohledu na to, že se mu rezatý kov zařezával do krku, Tostig řval a zoufale, pevně se držel, jako 22
by mohl zabránit předurčenému smutnému konci. Dav se smál ještě víc. Norman na koni se netrpělivě rozkřikl. Tostig měl zanechat hloupostí a podrobit se spravedlivému trestu, ale apel zůstal bez odezvy stejně jako mnichova uklidňující slova k odsouzenci. Nato se jezdec s koněm otočil k vozu a bez okolků tasil meč. Conn sklopil zrak. Neviděl, jak se Normanova čepel mihla vzduchem a přeťala Tostigovo pravé zápěstí, jen zaslechl pronikavé zakvílení. V davu kolem popraviště to zašumělo, nikdo nepočítal s tím, že toho rána uvidí krev, ale neozvaly se proti tomu ani žádné námitky. Tostig se přestal vzpouzet, namísto toho cestou od vozu k šibenici kvičel jako vepř vedený na porážku. Z pahýlu pravé paže mu crčela krev a znečišťovala strážce a pochopa, který nerušeně pokračoval ve své práci, znovu odsouzence spoutal a nato mu přehodil na krk oprátku. Tostig dál vřískal, dokonce i poté, co k němu přistoupil mnich, aby jeho hříšnou duši poručil nejvyššímu soudci. Teprve když ho kat postrčil do prázdna, křik ustal a proměnil se v hrůzné chroptění. Dlouho trvalo, než smrt vykoupila Tostiga z jeho utrpení, natolik lpěl na životě. Škubal sebou na provaze, z pahýlu se mu dál řinula krev. Zpočátku tu a tam někdo zavtipkoval a škodolibě se uchechtl, posléze první diváci odvraceli oči. Když se konečně uzavřela pozemská pouť zlodějíčka Tostiga, nikdo se nesmál – kromě pochopa, kterému muž na koni hodil váček s cinkajícími penězi. Tlusťoch poděkoval úklonou, a zatímco jezdec a jeho biřicové se otočili a vydali se zpátky k hradu, zůstal na místě, neboť k jeho povinnostem patřilo sejmutí a pohřbení popraveného. Dav čumilů se rozcházel, protože podívaná skončila. Nastala chvíle, na kterou Conn čekal. Zkušenost ho naučila, že nemá smysl spokojit se s málem. Pochopitelně musí mít oči otevřené a dobře uvážit, koho okrást a koho ne, ale Tostigův strašný osud dokazoval, 23
že skromnost neochrání před trestem, stejně jako přehnaná opatrnost. Kdo váhá, vystavuje se nebezpečí odhalení a dopadení, a tomu se zloděj pochopitelně vyhýbá. S kapucí hluboko staženou do obličeje si Conn razil cestu odcházejícím davem a soustředil pozornost na pochopa, stojícího pod šibenicí. Podle toho, jak se tvářil, byl s výsledkem své práce nadmíru spokojený. Hřbetem ruky si utíral čelo potřísněné krví. Zdálo se, že tlusťoch si vůbec nevšímá koženého váčku s odškodněním za námahu, který si upevnil na opasek. Conn se mu přiblížil, od šibenice ho dělilo jen pár kroků. Bystře se rozhlédl, zvážil možnosti a rozhodl se neprodleně jednat. Zavalitý muž, který přešlapoval před ním, se znenadání stal jeho komplicem. Conn se tvářil, že ho nevidí, a vrazil do něj. Cizímu chlapíkovi s mozolnatýma rukama a svalnatým nadloktím kováře se to nelíbilo, prudce ho odstrčil a vyprovodil ho na cestu říznou kletbou. Conn, naoko ochromený náhodným střetem, dopadl na rozložitou postavu pochopa. „Sakra! Dávej pozor!“ „Odpusťte, pane,“ pospíšil s omluvou Conn a svěsil zdánlivě poníženě hlavu, ve skutečnosti proto, aby schoval obličej. „Už se to nikdy nestane.“ „To doufám, ty nemehlo! Zmiz, slyšíš?“ „Jistě, jak račte, pane,“ ujišťoval ho Conn, znovu se uklonil a zároveň couval. Nato se bleskově otočil a v mžiku zmizel mezi diváky, kteří se vraceli do města, aby se pustili do každodenní práce. Conn kráčel nějakou dobu s nimi, potom odbočil do postranní uličky natolik úzké a tmavé, kde si ho nikdo nevšimne, a tak páchnoucí, že tam může nepozorovaně pobýt. Teprve tam sáhl pod halenu, vytáhl váček z jelenice, otevřel ho a prohlédl si obsah. Pět pencí. Tolik tedy stojí život zloděje, pomyslel si sklíčeně. 24
2 Kolín nad Rýnem V téže době
Město se změnilo. Nikdo, kdo žil uvnitř starých hradeb zanechaných Římany a rozšířených v průběhu staletí k řece, tomu nemohl uniknout. Změny doléhaly i na Chaju, ačkoli po matčině smrti vycházela z domu jen zřídka a většinou v otcově doprovodu. Také teď šel starý Jicchak vedle ní, jeho sněhobílé vlasy lemovaly hlubokými vráskami zbrázděný obličej, v němž se zračilo napětí. „Co tě trápí, dceruško?“ zajímal se, když přecházeli tržiště, kde v uličkách mezi stánky po ránu panoval čilý ruch. „Nevím, otče. Dneska je město plné lidí.“ „Jako vždycky v raném létě,“ podotkl otec. „Přesto se něco změnilo,“ trvala na svém. „Nevidíš ty drátěné košile? Přilby? Zbraně? K Rýnu se houfně nestahují kupci.“ „Ne,“ připustil Jicchak. „A ty taky nemluvíš jako mírumilovná dcera kupce. Bouře, která propukla ve Francii, zdaleka neutichla.“ „Myslíš, že tomu bude jako o Pesachu?“ Chaja se tázavě zadívala na otce. Vojáci do města přitáhli už zjara, na patnáct tisíc bojovníků z celé říše, a obyvatelé Kolína přislíbili, že je zaopatří. Vojáci sice za několik dnů zase odtáhli, ale vypadalo to, že toto jejich první soustředění bylo pouhým začátkem 25
něčeho mnohem většího. Něčeho, co začalo před pěti měsíci v dalekém Clermontu. Jicchak ben Šelomo pohled opětoval a jeho i tak ustaraná tvář se zakabonila. „Nevím, dceruško, ale tuším, že nás čekají nejisté časy. A nemůžu se smířit s myšlenkou, že bys v té době zůstala sama a bez ochrany.“ „Taková starostlivost tě šlechtí, otče, a chápu, kam míříš,“ odvětila Chaja. „Ale už jsem se rozhodla, jak víš.“ „Rozhodla ses?“ Na rtech starého obchodníka zahrál shovívavý úsměv. „Dobře víš, že v té záležitosti nepotřebuju tvůj souhlas.“ „Samozřejmě, otče,“ opáčila bez váhání. „Ale taky vím, že moje štěstí je pro tebe nade všechno. A po boku muže jako Mordechaj bych nebyla šťastná.“ „Mordechaj ben Neri pochází z dobrého domu. Je to velmi vlivný člověk a zámožný a vážený kupec.“ „Stejně jako ty,“ kontrovala Chaja a povzdechla si. „Jinak by sotva v den matčina pohřbu požádal o moji ruku a nabídl se, že odkoupí za směšnou cenu tvoji obchodní společnost.“ „Nabídl dobrou cenu,“ namítl klidně Jicchak. „Za co? Za kontor? Nebo za mě?“ Jicchak se zastavil a pohlédl na dceru. Dávno prošli Horní branou a octli se opět v židovské čtvrti, která se prostírala západně od tržiště. Tady se jejich cesty rozdělí. Chaja půjde domů, kdežto otec zamíří do synagogy a zúčastní se zasedání rady židovské obce jako jeden ze sedmi mužů, kteří se vzhledem ke svému majetku a vlivu těší v obci zvláštní úctě. „Dceruško,“ povzdechl si, zadíval se do jejích tajemných očí a pohladil ji po černých vlasech, jež si jako stále svobodná žena nezakrývala. Měla podobně jako její matka snědší pleť, prosté tmavozelené plátěné šaty podtrhovaly její přirozenou krásu. „Proč mi to tak ztěžuješ?“ „To nemám v úmyslu,“ ujistila ho, sklopila zrak a hleděla na jeho pohublou postavu. „Co Mordechajovi odpovíš?“ otá26
zala se tiše a nepozvedla oči. „Přijmeš jeho nabídku? Hodláš mě za něj provdat?“ „Udělám to, co pro tebe považuju za nejlepší, dceruško, tomu věř,“ znaveně odpověděl starý Jicchak. „A teď běž domů.“ Vzhlédla a na okamžik v jejích očích vzplál vzdor, který občas projevila i její matka. Přesto přikývla. Jicchak ji na rozloučenou něžně políbil na čelo a rázně vykročil k synagoze. Nejdřív si Chaja počínala, jako by jeho příkaz uposlechla. Otočila se a ušla několik kroků ulicí. Potom se zastavila, obrátila se – a s určitým odstupem se vydala za otcem. Čilý ruch před synagogou jí umožňoval pokračovat v chůzi, aniž budila pozornost: řemeslníci za sebou vlekli dřevěné vozíky, služky nabíraly vodu z blízké studny, rojili se tam kupci a podomní obchodníci, vůl táhl káru se zeleninou. Zdálky viděla, jak otec mizí ve vchodu do synagogy. Od pekárny táhly v houfu řičící muly s velkými koši plnými chlebů. Chaja pospíchala k zadní straně úctyhodné budovy, stojící uprostřed židovské čtvrti; tam byl druhý vchod a při troše štěstí… Chaja si oddechla, zjistila, že obvykle zevnitř zajištěné dveře jsou pootevřené na škvíru. Nurit, rabínova manželka, dodržela slovo. Kradmo pohlédla na obě strany, sklonila hlavu, opatrně otevřela dveře a vstoupila do pološera. Jakmile za sebou zavřela dveře, hluk ulice zůstal za nimi a ji obestřel chlad a klid. Stanula pod úzkým, shora chabě osvětleným schodištěm, nad nímž se nacházely další dveře. Chaja k nim nehlučně vystoupala a otevřela je. Z místnůstky se vcházelo do prostoru lemovaného úzkými průhledy – na galerii, odkud směly ženy sledovat modlitby v domu Páně. Chaja s bušícím srdcem zavřela dveře. Přikrčila se, aby ji zdola nikdo neviděl, pospíšila k jednomu z oken a přidřepla k němu. Chvíli tak vytrvala a naslouchala tlumené změti hlasů z hlavního prostoru synagogy. Potom sebrala 27
veškerou odvahu, zariskovala a nadzvedla se, aby opatrně vyhlédla ze skrytu. Viděla na čelní straně svatostánek se svitky Tóry, bimu, vyvýšené místo, z něhož se čte slovo Boží, a do velkého kruhu rozestavené sezení pro radu. Pokud mohla soudit, dostavili se už všichni členové rady, kromě sedmi nejvlivnějších osobností také parnas, gabaj a rabín se svými dvěma pomocníky. Chaja zaznamenala, že zatímco se rada usazovala, její členové vzrušeně debatovali. Když mezi přítomnými spatřila otce, jak se zastavil s Mordechajem ben Nerim, aby s ním prohodil pár slov – s mužem, který požádal o její ruku – zrychlil se jí tep. Polekaně ucukla od úzkého okna a nutila se ke klidu, než se odhodlá k dalšímu vyhlédnutí. Co mohl otec ben Nerimu říct? ptala se v duchu plna úzkosti. Přijal jeho nabídku navzdory jejímu výslovnému přání? Statný Mordechaj byl starší než ona, byť jen o několik let. Kučeravé černé vlasy a plnovous neproniknutelně zastíraly rysy jeho obličeje, jemuž dominovaly jiskrné lstivé oči. Teprve přede dvěma zimami zdědil po zesnulém otci zavedený kontor a za tuto krátkou dobu ho přetvořil v jeden z největších a nejvýnosnějších obchodních spolků v Kolíně. Získané bohatství rád stavěl na odiv, i dnes měl na sobě sametový plášť a na rukou stříbrné prsteny. Chaja bez dechu sledovala, jak spolu ti dva muži rozmlouvají, a ke svému zděšení viděla, že se ústa Mordechaje ben Neriho rozšířila do vítězného úsměvu, ale v příštím okamžiku mu dokonale ztuhly rysy. Z očí mu čišel chlad a zkoprněle stál, zatímco se mu Jicchak zdvořile uklonil a vydal se ke svému místu radního. V tu chvíli by Chaja nejradši odložila nezbytnou zdrženlivost a vrhla se k otci, objala ho a na kolenou mu poděkovala, že odmítl Mordechajovu nabídku. Dověděla se, co potřebovala. Na vlně vděčnosti odcházela z galerie a chtěla seběhnout 28