0036329

1 Smrtelný hřích

Na začátku 20. století žili v Jersey City na severovýchodě státu New Jersey, kde se Richard Kuklinski narodil, především polští přistěhovalci, díky nimž tady stálo mnoho katolických kostelů a nabízela se spousta pracovních příležitostí.

Základnu tady měly železniční společnost Lackawanna & Western, Erie Railroad, Pennsylvania Railroad a Central. Byla to konečná vlaků, které na východní pobřeží vozily zboží z celých Spojených států. V městě se rozkládala obrovská nákladová nádraží a podle větších ulic vedly železniční koleje. Trať se táhla i středem hlavní třídy, široké dvouproudové Railroad avenue. Všude jezdily dlouhé vlaky načervenalých nákladních vagonů tažené černou parní lokomotivou, které mířily do přístavišť na řece Hudson, a supění pístů a pronikavý hvizd parních píšťal bylo slyšet čtyřiadvacet hodin každý den v týdnu.

Město ležící v severovýchodním cípu státu Jersey a sloužící jako uzel pro nákladní přepravu po celé délce východního pobřeží, mělo vzhledem k blízkost Manhattanu přímo ideální polohu. Nejkratší cesta přes nejjižnější část Hudsonu do skladišť v rušných přístavištích pupku světa měřila necelý kilometr a přívozy se ani na chvilku nezastavily. Když bylo jasno, člověk měl pocit, že z jednoho města do druhého je to co by kamenem dohodil.

34

Philip Carlo

Ve skutečnosti se lišila jako dvě různé planety. V Jersey City bydleli chudí dělníci, kteří měli co dělat, aby se udrželi nad vodou a měli co do úst. Je pravda, že zaměstnání tu mohl sehnat každý, ale šlo o těžkou manuální práci za žalostně nízkou mzdu. V létě bylo nesnesitelně horko a vlhko a z okolních bažin se každou noc na město snesla oblaka komárů, v zimě panovaly mrazy o to horší, že od řeky Hudson a z blízkého Atlantského oceánu dul silný vítr, takže si člověk připadal jako na Sibiři.

V Jersey City, tehdy desátém největším městě v Americe, které leželo hned vedle Hobokenu, rodiště Franka Sinatry, vládly velice tvrdé poměry. Bydleli tam drsní dělníci a jejich neméně drsní potomci. Tady se každé dítě buď rychle naučilo se bránit, nebo se muselo smířit s tím, že ho ostatní budou bít a šikanovat. Silní vzbuzovali respekt, slabých si nikdo nevšímal nebo sloužili jako otloukací panáci.

Matka Richarda Kuklinského, Anna McNallyová, vyrostla v sirotčinci Svatého srdce, který se nacházel na rohu ulic Erie a Devátá. Její rodiče se v Jersey City usadili po příjezdu z Dublinu roku 1904. Měla dva starší bratry, Mickyho a Seana.

Krátce poté, co se rodina přistěhovala, zemřel otec na zápal plic a matku přejel nákladní vůz, takže děti skončily v sirotčinci. Anna byla sice z podvýživy vyzáblá, ale měla hezkou tvář s tmavýma mandlovýma očima a dokonalou bílou pletí.

Sadistické jeptišky zacházely se svými svěřenci jako s osobními sluhy, bez milosti je bily a vštěpovaly jim strach z boha, pekla a zatracení. Ještě než Anně bylo deset, zneužil ji kněz a přišla jak o panenství, tak o schopnost cítit jako normální lidská bytost. Vyrostla z ní strohá, chladná žena, která se zřídkakdy usmála a na svět se dívala tvrdýma lhostejnýma očima.

Když dovršila osmnáct let a musela sirotčinec opustit, odešla do kláštera. Ačkoli k duchovnímu životu neměla žádné vlohy, chtěla se stát jeptiškou, protože neměla kam jít.

Ledař

35

Brzy však na taneční zábavě organizované církví potkala budoucího manžela a její osud byl zpečetěn.

Stanley Kuklinski se narodil ve Varšavě a do Jersey City se odstěhoval s matkou, otcem a se dvěma bratry. V šestadvaceti, kdy potkal Annu, byl velmi pohledný a připomínal Rudolpha Valentina. Vlasy nosil rozdělené na pěšinku a uhlazené dozadu, jak bylo tenkrát v módě. Do Anny se bláznivě zamiloval, neúprosně ji pronásledoval, a tak asi tři měsíce po seznámení souhlasila, že se za něj provdá. Vzali se v červenci 1925 a svatební fotografie ukazuje nápadně hezkou dvojici, která vypadá, že se k sobě dobře hodí a čeká ji šťastný život. Z Anny se stala opravdová kráska. Podobala se Olivii de Havilandové ve filmu Jih proti Severu.

Stanley měl slušnou práci jako brzdař u železniční společnosti Lackawanna. Nebyla těžká, ale musel být pořád venku a za letních veder i v zimních mrazech hodně zkusil.

Zpočátku se zdálo, že se manželství vydaří. Kuklinští si najali byt s tekoucí vodou v dřevěném dvoupatrovém domě na Třetí ulici, jenom blok vzdáleném od kostela Panny Marie.

Ale Stanley rád pil, a když měl v hlavě, vyletěl kvůli každé maličkosti a Anna brzy poznala, že si vzala žárlivého, majetnického tyrana, který ji bude surově mlátit. Když o svatební noci zjistil, že není panna – nikdy se neodhodlala mu svěřit, že ji několikrát znásilnil kněz – obvinil ji, že je sprostá coura. To, že jí pak neustále nadával a často ji bil, snášela bez odporu, začala ho však nenávidět. Stanley nebyl velký, ale sílu měl jako býk, a když se opil, házel s ní jako s hadrovou panenkou. Občas ji napadlo, že se svěří bratrovi Mickymu, ale nechtěla situaci ještě zhoršit a rozvod tehdy nepřicházel v úvahu. Byla velice pobožná, jako dobrá irská katolička z manželství za žádných okolností utéct nemohla, a tak se nakonec se svým údělem smířila.

Na jaře 1929 porodila chlapečka, jedno ze čtyř dětí, které se Stanleym bude mít, než se manželství rozpadne. Pojme-

36

Philip Carlo

novali ho Florian po Stanleyho otci. Anna si na vlastní rodiče skoro nepamatovala. Jediné, co jí z dětství utkvělo, bylo bití, nadávky a zneužívání v sirotčinci.

Doufala, že se muž po narození dítěte změní k lepšímu, ale dopadlo to přesně naopak. Když se napil, obviňoval ji z nevěry a tvrdil, že zatímco byl v práci, s někým se spustila a Florian není jeho.

Někdy se k synkovi choval laskavě, ale většinou mu nevěnoval pozornost, a netrvalo dlouho, začal ho bít stejně jako manželku. Když se Florian rozplakal nebo počural, dostal nářez a Anna proti tomu nemohla vůbec nic dělat.

Pomoc hledala v kostele svaté Panny Marie, kde zapalovala svíčky a modlila se. Často myslela na to, že Stanleyho zabije nebo od něj odejde, ale nikdy to neudělala.

Stanley s ní spal, kdykoli dostal chuť, ať chtěla, nebo ne.

Považoval se za neodolatelného a vrhal se na ni bez varování, o milostné předehře nemohlo být řeči. Za pár minut bylo vždycky po všem.

Anna otěhotněla podruhé a 11. dubna 1935 znovu porodila chlapce. Dali mu jméno Richard. Vážil jenom dvě a půl kila a měl husté, skoro bílé vlásky.

Stanley, který teď musel živit další hladový krk, se začal chovat ještě hůř a o rodinu dbal čím dál méně. Každý pátek chodil domů v noci zpitý pod obraz, často z něj táhla voňavka a na límečku měl stopy rtěnky, ale Anna se neodvážila říct ani slovo, protože by ji okamžitě ztloukl.

Pokládal ji za svůj majetek, s nímž může nakládat, jak se mu zlíbí. Co bylo horší, jak za skutečné, tak za smyšlené přestupky mlátil i oba chlapce. Začali z něj mít hrůzu, byli smutní, tiší a zakřiknutí. Stanley nosil široký černý vojenský opasek, který vždycky rychle odepnul, nemilosrdně jím syny seřezal, a jestliže je Anna bránila, dostala taky.

Násilí v něm zřejmě podněcovalo chtíč, protože ji potom často povalil do postele.

Ledař

37

K bití se vztahovaly i nejranější Richardovy vzpomínky. „Když můj otec… to označení je vlastně špatnej vtip… prostě, když přišel domů, místo pozdravu mi dal facku,“ prohlásil nedávno.

Stanley měl rád pivo a neředěnou whisky, a když se opil, choval se ještě neurvaleji než obvykle. Zvykl si omotat si vojenský opasek kolem sevřené pěsti a dávat synům údery do hlavy. Bylo to, jako by do nich bušil kladivem, a často přitom ztratili vědomí. Richard se ho tolik bál, že při pohledu na něj nebo jen při zvuku jeho hlasu učurával do kalhot, což Stanleyho vždycky rozzuřilo a nemilosrdně mu napráskal. Postupně tak druhorozeného syna zbavil lidských vlastností, jako je schopnost vcítit se do druhých, a tak jasně předurčil cestu, po níž se bude ubírat.

Nakonec Stanley spáchal to nejstrašnější a Floriana ubil.

Když ho zase jednou tloukl do týla a srazil ho na podlahu, ubohý chlapec už nevstal. Stanley přinutil Annu, aby řekla příbuzným a policii, že se při pádu ze schodů uhodil do hlavy. Nikdo to tvrzení nezpochybňoval, a tak byl Florian v rakvi vystaven v obývacím pokoji, jen blok od kostela Panny Marie, kde se Kuklinští před lety vzali.

Když Stanley zavraždil Floriana, bylo Richardovi teprve pět. Anna mu řekla, že bratr zemřel, protože ho zajelo auto.

Neměl ponětí, co to smrt je. Věděl jenom, že Florian leží v obyváku v levné dřevěné rakvi, která je cítit borovou smolou, a vypadá, jako by spal, ale už se nevzbudí. Máma a příbuzní plakali, modlili se, zapalovali svíčky, probírali lesklé černé růžence, jenže bez ohledu na to všechno už Florian oči neotevřel. Malý Richard zíral na svého strašidelně bledého mrtvého bratra, jediného kamaráda, kterého kdy měl, a divil se, proč nevstane. Předtím se mu to přece vždycky podařilo… „Probuď se, probuď se,“ prosil tiše. „Prosím tě, nenechávej mě tu samotnýho. Floriane… Floriane, podívej se na mě…“ Bratr ho však neslyšel.

2 Nebezpečné ulice

Po Florianově vraždě se Stanley nějakou dobu krotil, ale netrvalo dlouho, vrátil se ke starým zvykům a bil Richarda ještě častěji a brutálněji. Zřejmě ho obviňoval ze všech příkoří, která mu život způsobil, a vyléval si na něm zlost, že mu osud rozdal falešné karty. Anna mlčela, jenom stále chodila do kostela a tiše žádala boha o pomoc. To, že se jí pro Floriana nedočkala, ji neodradilo, a když manžel tloukl malého Richarda, vždycky se postavila čelem ke zdi a horoucně se modlila. Richard byl často tak zmlácený, že v noci bolestí nezamhouřil oka, a měl na sobě tolik fialových podlitin, že v příštích dnech nemohl jít do školy.

Není tedy divu, že z něj vyrostl zakřiknutý, neohrabaný chlapec, který neměl žádné sebevědomí a na svět se díval jako na bojiště, na němž vládne bolest a chaos. Často uvažoval, kde je Florian, nikdy to však nezjistil. Matka mu řekla, že „dlí v nebi“, ale neměl ponětí, jak se tam dostat. Bratři si byli velice blízcí, a když otec tloukl matku a ničil ubohý nábytek, vždycky se drželi v pevném objetí. Jenže teď byl Florian pryč a Richard musel otci čelit sám. Byl hubený, křehký, a netrvalo dlouho, chuligáni ze sousedství ho začali týrat, což v něm pocit osamocení, úzkosti a hněvu ještě posílilo.

Nejčastěji ho napadali dva irští bratři, kteří bydleli ve stejném bloku. Když se do něj zase jednou v sobotu do-

Ledař

39

poledne pustili, podařilo se mu utéct, ale Stanley ten den nepracoval a z předního okna viděl, co se stalo. Jakmile Richard dorazil domů, sundal pásek a nařezal mu, protože se bratrům nepostavil. „Můj syn nebude žádnej srab! Vrať se tam a rozdej si to s nima!“ vykřikl nakonec a švihl ho řemenem přes obličej. Zmatený Richard se rozběhl zase dolů. Tvář, na níž se mu už začala dělat rudá podlitina, ho ostře pálila. „Podej si je!“ zavolal za ním Stanley. Richard poslechl, zuřivě se na bratry vrhl, zastihl je nepřipravené a oba je strašně zbil. Jejich otec, vytáhlý chlap jménem O’Brian, vyšel ven a surově s ním smýkl.

K Richardově úžasu vyskočil Stanley z okna v prvním patře, dopadl rovnou na nohy, přeběhl přes ulici a vrazil O’Brianovi facku. „Když tvoji kluci bili toho mýho, díval ses a neřekl ani slovo, ale jak se můj syn začal bránit, hned jsi zasáhnul,“ procedil a dal mu tak tvrdou ránu, že se složil před očima všech sousedů na chodník.

Richard se chtěl k otci vrhnout, obejmout ho a poděkovat mu, že se ho jako správný rodič zastal, ale věděl, že to udělat nemůže. Otevřeně projevovat city nesměl. To sobotní dopoledne zjistil, že právo je na straně silnějších. Často přemítal, proč ho rodiče nemají rádi, co provedl, že se k němu chovají lhostejně a hrubě. Vždycky byl sám, nedokázal si najít kamarády, a tak se uzavíral stále víc do sebe a rostla v něm zuřivá zloba.

Protože Stanley vždycky utratil většinu výdělku za alkohol a děvky při víkendových flámech v Jersey City a Hobokenu, žila rodina v chudobě a nikdy neměla dost na jídlo, natož na teplé oblečení. Richard chodil roztrhaný a špinavý a spolužáci mu říkali „blbej Pšoncek“ nebo kvůli hubeným pažím a nohám „strašák do zelí“. Není tedy divu, že se u něj vyvinul komplex méněcennosti, kterého se nezbavil do konce života. Děti polských, irských a italských přistěhovalců

40

Philip Carlo

se neustále hašteřily a Richard musel od malých Irů a Italů vyslechnout spoustu jízlivých poznámek a nadávek. Posmívali se mu, že nosí rozedrané šaty a na nohou polorozpadlé škrpály. Anně zřejmě vůbec nezáleželo na tom, do čeho se obléká. Jediné, co ji zajímalo, byl kostel, kde se modlila, zapalovala svíčky a odříkávala růženec. Nic z toho však jejímu synovi nepomohlo.

Anna brzy zase otěhotněla a předčasně porodila holčičku, kterou pojmenovali Roberta. Potom přišla do jiného stavu ještě jednou a Kuklinským se narodilo čtvrté dítě, chlapec, který dostal jméno Joseph a z kterého stejně jako z Richarda vyrostl psychopat a vrah.

Jelikož teď Stanley musel živit a šatit tři děti, což pokládal za velké příkoří, začal se chovat ještě hůř než předtím a děvky si vodil přímo domů. Když se Anna ozvala, zbil ji páskem i pěstmi a zkopal ji. Doma byl král a považoval za své svaté právo dělat si, co se mu zlíbí. Jednou se Richard snažil matku bránit a Stanley ho praštil do hlavy tak silně, že na několik hodin ztratil vědomí. Když se probral, na spánku měl obrovskou bouli a dlouho ani nevěděl, jak se jmenuje. Začal otce nenávidět ještě víc a často snil o tom, že ho zabije.

Nakonec si Stanley našel nějakou Polku a naštěstí chodil domů pořád míň. Anna si musela sehnat druhé zaměstnání a kromě práce v konzervárně Armond Meatpacking Company začala po večerech drhnout také podlahy v kostele Panny Marie.

V průběhu let se z ní stala náboženská fanatička, neustále se snažila dětem vštípit strach z boží spravedlnosti a trvala na tom, aby Richard chodil do katolické školy. Jeptišky a kněží od Panny Marie se k dětem chovali brutálně, trestali je pro sebemenší přestupky, a tak si církev a její restriktivní pokrytecké učení brzy zošklivil. Nakonec dospěl k názoru, že jsou její zástupci ještě krutější a podlejší než otec, a to

Ledař

41

už bylo co říct. Byl těžký dyslektik, čtení mu dělalo velké problémy, a když si v textu ukazoval prstem, aby si trochu pomohl, jeptišky ho pokaždé přes ruku švihly kovovým pravítkem.

Richard začal dělat třídního šaška. Měl radost, že se díky němu ostatní smějí, přestože mu za to jeptišky vždycky vrazily políček nebo ho vytahaly za odstálé uši. Došel k přesvědčení, že jim tlouct a fackovat děti dělá dobře.

Anna na něj dotírala tak dlouho, až začal ministrovat.

Každou neděli vstal už za úsvitu, šel do kostela a asistoval při mši. Na kazatelně se kněží tvářili mile, zaníceně mluvili o milosrdenství, odpuštění a o tom, že je třeba vystříhat se zlého, projevovali soucit a předstírali, že jim na bližních upřímně záleží. Ale Richard je považoval za grázly, kteří pijí alkohol a každého okamžitě odsoudí. Chlapce, kteří neministrovali k jejich spokojenosti, hned ostře pokárali, nebo dokonce zbili. Jeden kněz mu začal dělat neslušné návrhy a tvrdil, že masturbace má spoustu výhod, a tak si Richard dával pozor, aby s ním nikdy nezůstal sám. O sexu toho moc nevěděl, ale dobře si uvědomoval, že v knězových očích a ve výrazu jeho tváře se zračí hřích.

Jeptišky nikdy nešly pro ránu daleko a své svěřence trestaly rychle a bez příčiny. Jedna s oblibou používala hranu kovového pravítka a Richarda s ním bila přes klouby na prstech tak silně, že mu tekla krev. Když už se to stalo poněkolikáté, rozzuřil se. „Ještě jednou mě praštíš, ty svině, a zmaluju ti držku!“ zařval.

Jeptišku omráčilo nejenom to, co řekl, ale i vztek, který mu svítil v očích, a tak ze třídy utekla. Brzy se však vrátila s knězem rozpáleným doběla, který dal Richardovi tak silnou ránu, že se mu před očima roztančily hvězdičky a na tváři se mu rychle udělala velká rudá podlitina. Potom ho chytil za ucho a odvlekl ho do kanceláře, kde popadl Bibli a začal ho s ní mlátit. Večer dostal další výprask od matky.

42

Philip Carlo

Od toho dne ministrovat odmítal a začal být přesvědčen, že jeptišky a kněží jsou sadističtí psychopati, kteří zneužívají víru a zlověstný přízrak boha k tomu, aby děsili lidi a manipulovali s nimi, jak se jim zlíbí. Myslel si, že náboženství je jeden velký švindl, a brzy se od učení katolické církve a všech jejích přikázání odvrátil. V prázdném kostele však nacházel útěchu. Díval se do Kristovy zmučené tváře na kříži a ptal se: Kde je Florian? Proč jsou lidé tak zlí? Proč ho rodiče tlučou? Odpověď nikdy nedostal. Nakonec usoudil, že kdyby bůh opravdu existoval, nikdy by nedovolil, aby rodiče, jeptišky a kněží zacházeli s dětmi tak krutě.

Není divu, že si začal brzy vylévat vztek na zvířatech.

Terčem jeho zlosti se stali toulaví psi a kočky. Vymýšlel si pro ně strašné mučení, které jako by ani nepocházelo z dětské hlavy. Chytil třeba dvě kočky, svázal je za ocas k sobě, pověsil je na prádelní šňůru a pak vesele sledoval, jak jedna druhou trhají na kusy. Házel je také do spalovače odpadků, zapálil v něm a poslouchal, jak vřískají, a s potěšením se díval, jak se marně snaží vydrápat se nahoru. Psy poléval benzinem a pozoroval, jak pobíhají kolem v plamenech, nebo je klackem, trubkou či kladivem ubíjel. Usmrtil tolik toulavých zvířat, že od nich vyčistil celou čtvrť.

Malý Richard Kuklinski měl těžké psychické problémy, ale nikoho to nezajímalo, a tak narostly do monumentálních rozměrů.