9788024295930

JEDNA JEDNA

Chceš znát tajemství?

Copak někdy zněla odpověď na tuhle otázku ne? I když si seš jistá, že to povede třeba k totálnímu průšvihu, stejně nějaká tvoje část potřebuje odpovědět ano, že? Část, která ze všeho nejvíc touží vědět.

O tajemstvích vím úplně všechno. O těch dobrých: vánočních dárcích a chození za školu, poschovávaných baleních směsi na narozeninový dort s barevným sypáním.

A o tíživých tajemstvích, která člověka užírají, dokud se s křikem neproderou ven. O těch špatných, která nejsou ani tak tajemství, jako spíš lži: Jsem v pořádku, Coley (nebyla). Zavolám své terapeutce (nezavolala). Budu tady po škole (lhářka, lhářka, lhářka).

Kdysi jsem si myslela, že to zvládám. Zvládnu zároveň udržet mámina i svoje tajemství, držet je pěkně od sebe. Jenže se všechno sesypalo.

A teď už nemám mámu a mám tátu, který stěží ví, co slovo táta znamená, a ve mně vře příliš mnoho věcí. Tajemství, co jsou spíš pravda, když se jim podíváte na zoubek:

Nejsem jako ostatní holky.

A ne, ne tím pitomým způsobem, jaký myslí kluci, když ti chtějí zalichotit. Prosím, trochu mi věř.

Díváš se na fi lmy, posloucháš dost písniček, čteš milostné příběhy a všechny ti říkají, jak by to mělo probíhat:

Holka je pihovaté zlatíčko se dvěma copy. V blikajících botaskách a potrhaných džínách skotačí a poskakuje a točí se na chodníku. Nic ji netrápí. Neužírají ji žádné otázky.

Žádné Co když jsi…

Pak holka dospěje. Kluk odvedle kvůli ní zakopne o vlastní nohy nebo fotbalista mine míč nebo zamlklý podivín dokáže, že za to stojí (a střih, rázem je z něj hezoun, řekněme si to popravdě). A potom holka s tím klukem odkráčí ruku v ruce a jsou šťastní až navěky. Ta cesta je tak dobře vyšlapaná, že má nejspíš uprostřed příkop. Je to cesta, kterou si máš vybrat. Každý čeká, že se po ní vydáš.

Jenže ty, holka jiná než všechny ostatní… si tu cestu prohlédneš a nepřijde ti lesklá a zářivá. Když na ni pomyslíš, necítíš nic z toho, co popisují příběhy nebo písně.

Ti lidé ovšem nelžou, což znamená, že existuje tajemství, které skrýváš dokonce i sama před sebou. Pocit, který nedokážeš pojmenovat, a teď možná ani nechceš.

Potlačíš to. Ignoruješ. Jako by to byla usychající rostlina. Jenže kdo usychá, jsi ty.

A jednoho dne zjistíš, že to není tím, že nejsi jako ostatní holky.

Jen jsi nikdy nepotkala holku, která by byla jako ty.

A potom se to stane. Potkáš ji.

A najednou ty písně dávají smysl.

DVA DVA

LJ uživatel: SonyatSunrisex00x [Veřejný příspěvek]

Datum: 8. června 2006

[Nálada: nuda]

[Hudba: SOS – Rihanna]

Nuda. Nuda. Nuda.

V tomhle městě se nikdy nic nemění. Až na to, že je asi čím dál větší horko. Možná měl ten fi lm s Alem Gorem pravdu.

Dokonce už mluvím o počasí, miláčci. Zachraňte mě někdo před tímhle strašlivým osudem! Řekněte mi, že se zítra koná party nebo že se něco plánuje. Zoufale potřebuju nějaký rozptýlení.

xoox

Sonya

Komentáře:

T0nofTrent0nnn:

Já tě můžu rozptýlit kdykoliv.

SonyatSunrisex00x:

No fuj, Trentone. Tohle jsem nemyslela.

SJbabayy:

Lol, Trentone, myslíš taky někdy na něco jinýho?

SJbabayy:

Chceš zítra zajít do toho klubu? Alex říkal, že zná týpka, který by nás mohl propašovat dovnitř.

SonyatSunrisex00x:

Jasně! Zavolej Alexovi!

MadeYouBrooke23:

Trenton ti to nevyřídil? Řekla jsem mu o tom, když jsme byli v piercingovém studiu. Vyrážíme k jezeru, zlato! Ale musím počkat, až máma odejde do práce, protože je pořád naštvaná, že jsem si nechala propíchnout pupík.

SJbabayy:

Počkej. Ty sis nechala udělat piercing pupíku, a nepožádala jsi MĚ, abych šla s tebou?

SJbabayy:

Proč s tebou byl Trenton?

SonyatSunrisex00x:

Jo, Brooke. Proč s tebou byl Trenton?

MadeYouBrooke23:

Nabídl se, že mě sveze, protože jsem si nemohla půjčit mámino auto, když je tak proti piercingu. Pamatujete? Říkala jsem vám o tom!

Cvoci.

SonyatSunrisex00x:

To je fuk. Tak mi asi zavolejte, až dorazíte k jezeru.

Takže asi takhle: neměla bych tady být. Ne že bych někdy cítila, že někam patřím. Nikdy nejsem dost bílá. Dost Asiatka. Nikdy to není… dost.

Jenže teď jsem v pustině někde v Oregonu. Je tady víc stromů než lidí.

Chybí mi zvuky života. Lidi v ulicích. Sirény. Troubení a mluvení a světla a šum, pramenící z toho, když je pěkná řádka domů namačkaných na malém prostoru.

Tady je ticho a rozlehlý prostor a cvrlikají tu cvrčci, jako vážně cvrlikají. Díky všudypřítomnému stínu stromů všechno vypadá ještě zeleněji, ta paleta člověka pohltí natolik, že by klidně mohl být leprikón.

Neměla bych tady být, ale jsem. Vržená doprostřed oregonské divočiny se svým otcem, který nebyl zas tak dlouho ztracený, jen flákač. Ale některé věci asi povaleče přinutí, aby se zhostili úkolu – což v praxi znamená, že nikdo jiný, kdo by to mohl udělat, nezbyl.

Mamka je pryč. A to mi přijde zároveň tak skutečné, a tak neskutečné.

Nechtěla jsem se sem přestěhovat. Taky jsem mu to řekla. Kdo to je, jsem si uvědomila až deset vteřin poté, co jsem otevřela dveře, zírala na tohohle vynervovaného muže se šedivějícími vlasy a snažila se si vzpomenout.

Asi byl svým způsobem ztracený. Ztracený v mlhavých vzpomínkách, které končí v mých třech letech. Je docela

těžké vybavit si tak vzdálenou vzpomínku.

A teď nemusím jen vzpomínat. Musím s tím žít. S ním. V zemi zeleně a ticha a bez veřejné dopravy.

Je to takříkajíc v prdeli.

Vím, že bych měla být vděčná, že se na mě Curtis úplně nevykašlal. Mohl mě nechat jít do děcáku. Asi bych měla být vděčná, že to neudělal.

Podle mě je to docela nízká laťka. Jenže tohle je poslední dobou můj život. Zbyly mi jen drobky a já se po nich sápu, protože nic jiného nemám.

Curtis neví, jak být táta. A i kdyby na to přišel, já rozhodně nevím, jak mít otce, a na vlastní kůži jsem si ověřila, že jediný, koho člověk smí potřebovat, aniž by se zranil, je on sám.

Takže jsme nejspíš docela v háji, oba tajně odpočítáváme dny do mých osmnáctin, kdy budu moct vypadnout a on se mě zbaví.

Tak nízká laťka. Tohle pro mě mamka chtěla? Bože… co si to namlouvám?

Nemyslela na mě. Musím si opakovat, že na mě nemyslela. Že kdyby myslela (kdyby moje jméno nebo oči nebo úsměv nebo jakákoliv má součást pronikly mlhou, která ji obklopila), neudělala by to.

Pomyšlení na mě by ji zastavilo. (Protože já jsem tam nebyla, abych ji zastavila.) Říkala jsem ti, že se sápu po drobcích.

Vzbudím se před budíkem, takže ho vypnu a přetáhnu si peřinu přes hlavu, i když horko je už v devět ráno. Slyším Curtise v kuchyni, zatímco se schovávám pod přikrývkou, rachotí a chystá se na cestu do práce. Je neklidný. Nepokojná duše. Tak ho označovala, když jsem ji přiměla o něm mluvit, tehdy jsem byla mladší a zajímala se. Když jsem byla malá a myslela si Možná se vrátí.

Usmívala se, když to říkala, ale se zvláštní směsicí hořkosti a sladkosti. Jako by nikdy nemohla přijít na to, jak se má ohledně něj cítit. Zajímalo by mě, jestli k tomu někdy došlo. Jestli to zjistila.

Měla na konci jasno?

Litovala něčeho?

Proniklo něco hustou šedou mlhou, která celé ty měsíce předtím obklopovala ji a náš byt a naše životy…?

Nemůžu na to myslet. Když to udělám, budu přemýšlet o tom dni a o týdnech, co mu předcházely, což by vedlo k měsícům, kdy jsem si namlouvala, že je to v pohodě, ale věděla jsem, že nebylo. A všechno by se stočilo k: Proč jsi nebyla lepší, Coley? Proč jsi nebyla rychlejší? Proč sis neuvědomila, jak je to špatné?

Na žádnou z těch otázek neexistuje dobrá nebo snadná odpověď, takže před nimi budu prostě dál utíkat, děkuju pěkně.

Curtis odešel do práce, a teď když je dům prázdný a nehrozí rozpačitá společná snídaně, shodím ze sebe peřinu.

Jsem tady víc než týden, ale moje krabice zůstaly skoro nevybalené. Když si vybalím, je to napořád.

Ale ne že bych si něco nalhávala. Vím, že jsem tady uvízla. Jen trochu oddaluju vybalování. I když je nevyhnutelné. Proto se říká „popírat nevyhnutelné“. Je to lidem vlastní nebo tak něco.

Chovám se úplně normálně.

Nechal v kávovaru kávu. Vteřinu na ni zírám a přemýšlím, jestli jde o dar na usmířenou. Remcal hned druhé ráno po mém příjezdu, když mě načapal, jak ji piju. Jako kdyby snad měla zbrzdit můj růst nebo co. Jako kdyby mohl mluvit do toho, co pozřu, po všech těch letech, kdy mě ignoroval.

Jestli má jít o dar na usmířenou, štve mě to ještě víc, než kdyby jen zapomněl. Vím, že bych měla být vděčná… a myslím, že nějaká jeho část je zmatená, že nejsem. Znovu ta nízká laťka, o které jsem mluvila. I mravenec by ji dokázal přeskočit.

Na lednici je vzkaz a dvacetidolarová bankovka zastrčená za plastovým magnetem s hrozny: STĚHOVÁCI NAŠLI TVOJE KOLO. BĚŽ SI NAJÍT KAMARÁDY.

Strčím si dvacku do kapsy a papírek vyhodím. Snažím se nemyslet na nesčetné vzkazy schované v plechovce někde v krabicích, které jsem nevybalila. Mamka si ráda zapisovala věci na ledničku. Citáty a texty písní, vtipy a afirmace. Někdy když na tom nebyla dobře, dokázala jsem vysledovat, kdy se z toho dostávala, protože zase začala zaplňovat dveře lednice. Ale nebyla to zaručená metoda.

Ne tehdy naposledy.

BĚŽ

SI NAJÍT KAMARÁDY.

Napsal to, jako kdyby to bylo snadné. Jako kdybych s kýmkoliv tady měla cokoliv společného. Maximálně tak jestli nějaká jiná holka odkládá nevyhnutelný věci. Jenže na to se těžko můžete zeptat někoho, koho jste právě potkali. To by bylo prostě divný.

Přemýšlím, že bych zůstala celý den doma, navzdory jeho vzkazu. Ale Curtis je pořád ještě dost divoká karta, takže nevím, jak by reagoval. Nekřičel na mě nebo tak něco. Jenže nikdy nevíš. Mám jen historky o něm před patnácti lety a vědomí, že mě s lehkým srdcem opustil.

A zůstat v tomhle domě s odpařovacím chladičem vzduchu a bez pořádné klimatizace je jako být v pekle. Takže popadnu kolo a odjedu. Možná se vrátím moc pozdě.

Ne že by mohl říct, že si o mě dělá starosti. Nebo že bych měla večerku.

Jsem si celkem jistá, že ho ani nenapadlo mi ji nařídit.

Amatér.

Sousedství, ve kterém Curtis bydlí, je trochu ošuntělé, ale snaží se to skrýt. Asi jako on. Domy jsou staré a udržované tak, jak se dá, když si to nemůžete moc dovolit. V maličkých posekaných zahradách se drny trávy střídají se zeminou, jako kdyby i sama země věděla, že to nemá cenu. Vzdala to.

„Nazdárek!“

To je tak divný pozdrav. Jen na tu paní zírám, než prosvištím kolem.

„Zdravím!“ zavolám na ni přes rameno jako pitomec. Ale jako fakt, kdo říká Nazdárek ? Tohle můžu očekávat?

To by bylo naprd. Škola bude naprd. Mám letní prázdniny,

ale nehrozí, že by mi Curtis dovolil vykašlat se na poslední rok.

Vyjedu ze čtvrti a přejedu přes velký kamenný most, který nemá pruh pro cyklisty ani chodník, takže náklaďák za mnou si myslí, že pomůže, když bude každých pár vteřin troubit, přestože jedu, jak nejrychleji dokážu. Týpek mě nakonec předjede, ale nejdřív mi ukáže prostředníček. Pěkná ukázka maloměstské přátelskosti.

Když přejíždím přes koleje, přemýšlím, že bych zkusila naskočit do vlaku. Nechala se odvézt do neznáma.

Vsadila bych se, že je to něco, co by tenkrát udělala mamka. Že by se stala tulačkou, nebo jak se tomu říká. Asi existuje víc cool název. Moje mamka byla nebojácná.

Totálně ten typ, co by naskočil na vlak a nechal všechno, co zná, za sebou.

Vždycky jsme byly tým, ona a já. Jenže se ukázalo, že jsme hrály hru, kterou jsem nechápala, a obě jsme prohrály. Připadá mi, že pořád jen něco ztrácím.

Konečně zahlédnu civilizaci namísto hromady ošuntělých domů a stromů. Je takové horko, že se horizont tetelí, takže obchoďák vypadá skoro kouzelně, a nejen jako zdroj klimatizace. Když vjíždím na parkoviště, po zádech mi teče pot. Je tam čínská restaurace, solárko Sunkissed, které má jako logo příšerné slunce posílající vzdušný polibek… a  tady je herna s velkou cedulí MÁME KLIMATIZACI. Pár vedlejších obchodů je zabedněných a nějací kluci tu jezdí na skateboardu přes zpomalovací práh. V zemi stromů a dvouproudových silnic asi vezmete za vděk tím, co máte.

Slezu z kola a dotlačím ho ke sloupu u herny – dokonalé místo, kam ho připoutat. Zamykají se vůbec v Oregonu kola? Copak tady lidi nekradou? Jo. Jasně že jo. Lidi kradou všude.

Skříp! Otřese mnou zvuk kol příliš rychle se blížícího auta. Přímo na mě se řítí minivan, já ucuknu tak bleskově, že spadnu a odřu si lokty o chodník, kolo s rachotem dopadne na mě a pedál se mi zařízne do stehna.

Neproběhl mi život před očima. Je to jen au a potom do prdele! A potom…

Nic.

Mám pevně zavřené oči. Uvědomím si to až poté, co neucítím náraz. Musím se donutit je otevřít, tvář i tělo mám nakrčené, jak jsem se připravila na srážku.

„Ty vole!“

„Panebože, Trentone! “ řekne dívčí hlas.

„Co! Co je?! Objevila se zničehonic!“

„Seš idiot!“ odsekne dívka a nemůžu si pomoct, musím otřeseně souhlasit. Trenton je idiot.

Zvednu se na sedřených loktech, škubnu sebou, a když si prohlédnu řidiče, který mě málem zabil, tak se na mě zazubí, jako kdyby mě to mělo okouzlit. Na předním sedadle je další kluk, ale ten se neusmívá. Vypadá stejně otřesený jako já.

„Trente! Nechápu tě,“ zakřičí ta dívka z okna a potom se odsunou dveře a ona vystoupí. Nenucená, v pruhovaném krátce střiženém tričku. Některé holky se prostě umí oblékat. Štíhlé opálené tělo, dlouhé nohy. Na ramena jí spadají tmavé vlasy. Jak ke mně spěchá, zastrčí si je za uši.