RECENZE NAŠÍ DOBY
Téhle stránce vydavatelé a knihvazači říkají patitul, protože je na ní sice název knihy, ale ne autorovo jméno nebo podtitul. Patitul kdysi měl při tisku a vázání praktickou funkci, dnes je ale většinou jen na ozdobu. Nikdy jsem nebyl velký fanda patitulů. Kdybych si potřeboval připomenout název, mám ho trvale k dispozici na obálce Jenže na druhou stranu, ve věku čtení z dis plejů je nejspíš v knižním oboru anachronismus v podstatě všechno. A já mám moc rád dotek papíru a pohled na tištěné písmo, takže dávám patitulům dvě a půl hvězdičky. a ale praktickou Nikdy trvale displejů je nejspíš v knižním obo ru všechno. mám rád na dvě půl hvězdičky.
Mým přátelům, kolegům a spolucestovatelům
Rosianně Halse Rojasové a Stanu Mullerovi
Ú V O D
MůJ ROMÁN Jedna želva za dRuHou vyšel v říjnu 2017 a já jsem strávil měsíc na propagačním turné ke knize. Po návratu domů do Indianapolis jsem začal razit cestičku mezi stromovou chýší svých dětí a malým pokojíkem, kde já a moje manželka
často pracujeme a který podle svého světonázoru nazýváme buď pracovnou, nebo kůlnou.
A nemám na mysli nějakou obraznou cestičku. Byla to skutečná cesta lesem, a abych ji vytvořil, musel jsem vysekat desítky všudypřítomných a invazivních zimole zů, je ž dusí většinu
střední Indiany, a vykopat břečťan, který se rozlezl úplně všude. Pak jsem cestičku vysypal štěpkou a ohraničil cihlami. Pracoval jsem na ní po celý měsíc deset až dvanáct hodin denně, pět šest dnů v týdnu. Když jsem byl konečně hotový, stopnul jsem si, jak dlouho mi tr vá dojít po cestičce od kanceláře k stromové chýši. Padesát osm vteřin. Zabralo mi měsíc vybudovat padesát osm vteřin dlouhou cestu lesem.
Týden po jejím dokončení jsem hledal v šuplíku pomádu
na rty, když mě z ničeho nic a bez varování opustila rovnováha. Svět se začal kymácet a točit. Byla ze mě najednou velmi malá lodička na velmi rozbouřeném moři. Oči se mi chvěly v důlcích
a začal jsem zvracet. Okamžitě mě odvezli do nemocnice a celé týdny se svět pořád točil a točil. Nakonec mi diagnostikovali labyrintitidu, nemoc vnitřního ucha, která má sice nádherně zvučné jméno, ale jako zážitek bych ji ohodnotil maximálně jednou hvězdičkou.
Zotavování z labyrintitidy znamenalo týdny v posteli, kdy jsem si nemohl číst, koukat na televizi ani si hrát s dětmi. Měl jsem pouze své myšlenky – občas jen loudavě plynuly mátožným nebem a jindy byly tak naléhavé a všudypřítomné, že jsem začínal podléhat panice. Během těch dlouhých nehybných dní se moje mysl vydávala na všechny strany a toulala se minulostí.
Spisovatelky Allegr y Goodmanové se jednou zeptali: „Koho byste si přála za autora svého životního příběhu?“ Odpověděla: „Jak to vypadá, píšu si ho sama, ale protože jsem spisovatelka, je celý šifrovaný.“ Mně začalo připadat, jako by někteří lidé byli přesvědčení, že tu šifru znají. Předpokládají, že mám stejné názor y jako hrdinové mých knih, nebo mi kladou takové otázky, jako bych tím hrdinou byl. Jeden slavný novinář se mě při interview zeptal, jestli i já mívám při líbání záchvaty paniky stejně jako hrdinka mé knihy Jedna želva za druhou.
Tyhle otázky jsem si vykoledoval tím, že jsem se veřejně přiznal ke své duševní nemoci, ale i tak mě dost vyčerpávalo a poněkud destabilizovalo hovořit o sobě v kontextu svých románů. Při tom rozhovoru jsem odpověděl, že ne, líbání ve mně úzkost nevyvolává, ale panické záchvaty občas mívám a je to hodně děsivý zážitek. A jak jsem mluvil, připadalo mi, jako bych se sám od sebe vzdálil – jako by mi moje já doopravdy nepatřilo, jako by to bylo něco, co prodávám nebo přinejmenším pronajímám výměnou za příznivou publicitu.
A jak jsem se zotavoval z labyrintitidy, uvědomil jsem si, že už dál šifrovaně psát nechci.
V roce 2000 jsem pár měsíců pracoval jako student-kaplan v dětské nemocnici. Byl jsem přihlášený ke studiu teologie a měl jsem v úmyslu stát se episkopálním duchovním, ale ta doba v nemocnici mě od mých plánů odradila. Zkázu, kterou jsem tam viděl, jsem nebyl schopen zvládat. Dodneška ji nezvládám. Místo abych šel na teologii, přestěhoval jsem se do Chicaga a pracoval jsem jako administrativní síla v agenturách zprostředkujících dočasné záskoky, než jsem sehnal práci při zadávání dat pro časopis Booklist, čtrnáctideník knižních recenzí.
Po pár měsících jsem dostal pr vní možnost napsat recenzi sám – jedna redaktorka se mě zeptala, jestli mám rád milostné romány. Řekl jsem, že je zbožňuju, a ona mi dala jeden zasazený do prostředí Londýna 17. století. Během příštích pěti let jsem recenzoval pro Booklist stovky knih – od obrázkové knížky o Buddhovi po sbírky poezie – a během té doby mě žánr recenze začal fascinovat. Recenze v Booklistu byly omezené rozsahem, mohly mít nejvýš 175 slov, takže každá věta musela plnit hned několik funkcí. Recenze musela knihu představit a zároveň ji analyzovat. Chvála musela fungovat v těsném sousedství výtky.
Recenze v Booklistu nezahrnovaly hodnocení v podobě pěti hvězdiček. A proč by měly? Ve 175 slovech můžete potenciálním čtenářům sdělit mnohem víc než jakýmkoli jediným datovým údajem. Pětihvězdičková stupnice se začala v kritikách a hodnoceních používat tepr ve v posledních několika desetiletích. U filmových kritik se sice občas objevovala už v 50. letech,
ale hotely se tak nehodnotily až do roku 1979, a u knížek se její použití rozšířilo, až když ji u uživatelských recenzí zavedl Amazon. Pětihvězdičková stupnice není vlastně určená lidem, ale systémům pro agregaci dat, a proto se stala standardem až v éře internetu. Udělat si obrázek o kvalitě knihy z recenze dlouhé 175 slov představuje pro umělou inteligenci těžký oříšek, kdežto hvězdičkové hodnocení je pro ni ideální.
Je lákavé udělat z labyrintitidy metaforu: chyběla mi rovnováha v životě, a tak mě zničila porucha, při které jsem ztratil rovnováhu fyzickou. Strávil jsem měsíc tím, že jsem vytvářel přímou čáru, a vzápětí mi cosi řeklo, že v životě žádná jednoduchá cesta neexistuje – že to jsou jen labyrinty, které se stáčejí samy do sebe. Dokonce i teď stavím tenhle úvod jako bludiště a vracím se na místa, o nichž jsem se domníval, že jsem z nich už odešel.
Ovšem změnit nemoc v symbol, to je přesně to, proti čemu jsem brojil, když jsem psal knížky Jedna želva za druhou a Hvězdy nám nepřály. Doufám, že OCD a rakovinu jsem v nich zobrazil nikoli jako bitvy, které se dají vyhrát, jako symbolické projevy charakterových vad nebo něco podobného, ale jako nemoci, s kter ými je potřeba žít, jak nejlépe to člověk dokáže. Nedostal jsem labyrintitidu, protože by mi vesmír chtěl udělit poučení o rovnováze. Snažil jsem se s ní tedy žít, jak nejlépe to šlo. Za šest týdnů mi bylo výrazně lépe, ale dodneška mě občas postihne záchvat závrati a je to děsivý zážitek. Vím teď – hluboce a vnitřně jako nikdy předtím – že vědomí je dočasné a křehké. A když řeknu, že lidský život je balancování na laně, není to metafora.
Jak jsem se zotavoval, přemýšlel jsem o tom, co podniknu se zbytkem svého života. Znovu jsem začal každé úter ý točit video a připravovat každotýdenní podcast se svým bratrem, ale nepsal jsem. Ten podzim a zima byla od mých čtrnácti let nejdelší doba, kdy jsem se nesnažil nic psát pro publikum. Psaní mi chybělo, to asi ano, ale takovým způsobem, jakým se člověku zasteskne po star ých láskách.
V roce 2005 jsem opustil Booklist i Chicago, protože moje manželka Sarah se dostala na postgraduální studium do New Yorku. Když dostudovala, přestěhovali jsme se do Indianapolis, kde Sarah nastoupila v Indianapoliském muzeu umění jako kurátorka soudobých sbírek. A žijeme tu dodnes.
V Booklistu jsem toho přečetl tolik, že si ani nevzpomínám, kde jsem popr vé narazil na slovo antropocén, ale muselo to být někdy kolem roku 2002. Antropocén je navrhované označení současného geologického období, v němž lidé výrazně zasáhli do formování planety a její biodiverzity. Nic není lidštějšího než zveličování lidstva, ale v jednadvacátém století skutečně představujeme na Zemi výraznou sílu.
Můj bratr Hank, kter ý svůj profesní život začínal jako biochemik, mi to jednou vysvětlil takhle: „Když jsi člověk,“ řekl mi, „tvůj největší problém jsou druzí lidé. Lidé ti mohou ublížit, na lidech jsi závislý. Ale představ si, že jsi v jednadvacátém století řekou, pouští nebo ledním medvědem. Tvůj největší problém i tak budou lidé. Pořád ještě ti mohou ublížit, pořád ještě jsi na nich závislý.“
Na podzim 2017 byl Hank se mnou na tom knižním turné, a abychom si zkrátili dlouhé přejezdy mezi městy, pokoušeli
jsme se jeden druhého trumfnout absurdními googlovými recenzemi nejrůznějších míst, která jsme míjeli. Třeba uživatel jménem Lucas dal národnímu parku Badlands jednu hvězdičku. „Není tam dost hor,“ napsal.1
Od té doby, co jsem pracoval jako knižní recenzent já, se knižním recenzentem stal každý a předmětem recenzí cokoli. Pětihvězdičková škála se používá nejen na knihy a filmy, ale i na veřejné záchody a svatební fotografy. Lék, který beru na svou obsedantně-kompulzivní poruchu, má na Drugs.com přes 1100 hodnocení s průměrným skóre 3,8. Jedna scéna ve filmové adaptaci mé knihy Hvězdy nám nepřály se natáčela na lavičce v Amsterodamu; ta lavička má teď na Googlu stovky recenzí. (Moje oblíbené tříhvězdičkové hodnocení zní celé takto: „Je to lavička.“)
Jak jsme tak s Hankem uvažovali o všudypřítomnosti pětihvězdičkových hodnocení, vyprávěl jsem mu, že před lety mě napadlo napsat recenzi na husy bernešky.
A Hank prohlásil: „Antropocén… V RECENZÍCH.“
V roce 2014 jsem vážně několik recenzí napsal – tu o husách berneškách, a taky jednu o limonádě Diet Dr Pepper. Začátkem roku 2018 jsem recenze poslal Sarah a zeptal se jí, co si o nich myslí.
V mých knižních recenzích se slovo „já“ vůbec neobjevovalo. Stavěl jsem sám sebe do pozice nezaujatého pozorovatele, kter ý hodnotí zvenčí. Moje pr vní recenze na Diet Dr Pepper a husy bernešky byly napsané podobně – v podstatě to byla non-fiction verze vševědoucího vypravěče píšícího ve třetí osobě. Sarah si je přečetla a upozornila mě, že v antropocénu žádní nezaujatí
1 Badlands National Park je proslulý ohromujícími skalními útvary, a kromě toho zahrnuje největší plochu neporušené prérie v USA. (pozn. překl.)
pozorovatelé neexistují; tady jsou jen účastníci. Vysvětlila mi, že když lidi píšou recenze, sepisují v podstatě svého druhu memoár y – takový zážitek jsem já měl v téhle restauraci, takhle mně tady ostříhali vlasy. V těch 1500 slovech, která jsem napsal o limonádě Diet Dr Pepper, jsem se o své trvalé a hluboce osobní lásce k ní nezmínil ani jednou.
Přibližně ve stejné době se mi začal vracet smysl pro rovnováhu. Znovu jsem si přečetl práci své přítelkyně a mentorky Amy Krouse Rosenthalové, která pár měsíců předtím zemřela.
Jednou napsala: „Rada všem, kdo se snaží zjistit, co podniknout se svým životem: VĚNUJTE POZORNOST TOMU, ČEMU
VĚNUJETE POZORNOST. To je v podstatě jediná informace, kterou potřebujete vědět.“ Moje pozornost začala být tak roztříštěná a můj svět tak hlasitý, že jsem nevěnoval pozornost tomu, čemu věnuju pozornost. Ale když jsem do recenzí vložil sám sebe, jak mi Sarah navrhla, poprvé za mnoho let jsem začal mít pocit, že se aspoň snažím věnovat pozornost tomu, čemu věnuju pozornost.
Tahle knížka začala původně jako podcast, ve kterém jsem se pokoušel mapovat některé protiklady lidského života, jak je zažívám – jak můžeme být tak soucitní a zároveň krutí, proč jsme jednou tak vytr valí a jindy si tak r ychle zoufáme. Především jsem ovšem chtěl pochopit rozpor y lidské síly: jsme zároveň příliš mocní a zdaleka ne dost mocní. Jsme dost mocní, abychom radikálně měnili zemské klima a biodiverzitu, ale ne dost mocní, abychom si vědomě vybrali, jak je měníme. Máme dostatek sil uniknout z atmosfér y naší planety. Nemáme jich však dostatek na to, abychom své milované ušetřili utrpení.
Chtěl jsem také psát o někter ých místech, kde se můj malý život sráží s většími silami antropocénu. Začátkem roku 2020, to jsem podcast připravoval dva roky, se objevila obzvlášť velká síla v podobě nového koronaviru. Začal jsem tedy psát o jediné věci, o které jsem mohl. Uprostřed krize – a píšu vám v dubnu 2021, takže uprostřed té krize stále ještě jsem – nacházím hodně důvodů ke strachu a nářku. Ale vidím také, jak lidé spolupracují, aby sdíleli a šířili to, co se kolektivně dozvídáme, a vidím lidi spolupracovat při péči o nemocné a zranitelné. Ač od sebe oddělení, jsme propojení jeden s druhým. Jak mi správně řekla Sarah, neexistují pozorovatelé, jen účastníci.
Skvělý autor a ilustrátor obrázkových knih Maurice Sendak na konci svého života řekl v pořadu rozhlasové stanice NPR Fresh air: „Hodně pláču, protože se mi stýská po lidech. Hodně pláču, protože lidé umírají a já tomu nemůžu zabránit. Opouštějí mě a já je miluju tím víc.“
A dále řekl: „Jak stárnu, zjišťuju, že vlastně miluju svět.“
Mně tr valo celý život až doteď, abych se zamiloval do světa, ale v posledních pár letech jsem to začal pociťovat. Milovat svět neznamená ignorovat nebo přehlížet utrpení, lidské ani jiné. Přinejmenším pro mě milovat svět znamená dívat se na noční oblohu a cítit, jak se mi točí hlava z té krásy vzdálených hvězd. Je to vzít do náruče své děti, když pláčou; sledovat, jak se v červnu platany obalují listím. Když mě začne bolet za hrudní kostí a hrdlo se stahuje a do očí mi stoupají slzy, mám chuť uhýbat pohledem před svými city. Mám chuť odvracet je ironií nebo čímkoli jiným, jen abych nemusel skutečně přímo cítit. Všichni víme, jak to končí, když něco milujeme. Ale stejně se chci do