PRVNÍ ČÁST
Opustil jsem Ithaku, abych ho hledal.
– FRANÇOIS FÉNELON
Příhody Telemachovy, 1699
Z listu Bonevillský kurýr, 27. dubna 1858:
Desetiletý vesnický chlapec žijící poblíž Boneville se vracel domů kolem velkého dubu, když tu se najednou přihnala obrovská bouře. Podařilo se mu ukrýt pod stromem, do kterého však právě v tom okamžiku udeřil blesk. Srazil chlapce k zemi a málem bylo po něm. Všechno oblečení, co měl na sobě, se úplně seškvařilo. Na kluka se ale ten den usmálo štěstí. Jeho pohotový otec, který událost sledoval zpovzdálí, ho oživil pomocí krbových měchů na rozdmýchání ohně. Chlapce ta událost do budoucna nijak nepoznamenala, jen mu na památku zůstal na zádech vypálený otisk části stromu. Podobných „fotografických“ otisků způsobených bleskem je v současnosti zdokumentováno hned několik. Řadí se k dalším úžasným zvláštnostem vědy.
BYLO TO PRÁVĚ MÉ ZÁPOLENÍ S BLESKEM, které tatínka inspirovalo k tomu, aby se ponořil do studia fotografie. A tak to vlastně všechno začalo.
Tatínka odjakživa fotografie zajímaly, měl jich pár ještě ze Skotska, kde tento druh umění vzkvétal. Když se usadil v Ohiu, zabýval se nějakou dobu daguerrotypií. Ten kraj byl plný slaných pramenů, ze kterých se získává brom, nezbytná součást – činidlo – chemického procesu k vyvolání obrazu na podložce. Daguerrotypy ale byly skutečně drahé a přinášely jen velmi malý zisk, a tatínek neměl prostředky, aby mohl ve své práci pokračovat. Na drahé vzpomínky nemají lidé peníze, odůvodnil si to. A tak se z něj stal švec. Boty lidi potřebují pořád, řekl si. Jeho specialitou byly vysoké boty ze zrnité kůže, sahající až pod kolena, doplněné maličkou tajnou schránkou umístěnou v podpatku, kam se dal schovat tabák nebo kapesní nůž. Taková vymoženost byla u zákazníků velice žádaná a nám se díky záplavě objednávek dařilo velice dobře. Tatínek pracoval v kůlně vedle stodoly a jednou za měsíc se s vozem plným bot, taženým naší mulou jménem Mula, vypravil do Boneville. Když mi blesk vypálil na záda obrázek dubu, začal se tatínek o fotografování zase zajímat. Byl přesvědčený o tom, že obrázek na mé kůži je výsledek stejné chemické reakce,
11 ��
jako při vyvolávání fotografií. Lidské tělo, vyprávěl mi, zatímco já jsem pozoroval, jak míchá chemikálie, co smrděly jako zkažená vajíčka a jablečný ocet, se skládá ze spousty tajemných látek, které se řídí stejnými fyzikálními zákony jako všechno ostatní ve vesmíru. Když světlo uchovalo obraz stromu na tvém těle, tak se to stejným způsobem musí podařit uchovat i na papíru. Daguerrotypie ho přestala zajímat a vrhl se na nový způsob zhotovování fotografií. K tomu potřeboval papír namočený v roztoku železa a soli, na který za pomoci slunečního světla přenášel ze skleněného negativu pozitivní obraz. Tatínek si novou vědu rychle osvojil a stal se velice vyhledávaným odborníkem na kolodiový proces, jak se tomu říkalo. Takové umění bylo v našich končinách těžko k nalezení. Pustit se do toho vyžadovalo odvahu a hodně experimentování. Výsledkem však byly nádherné obrázky. Tatínkovy ferrotypy , jak jim říkal, nebyly tak přesné jako daguerrotypy, ale měly nádherné jemné stínování a podobaly se uhlovým kresbám. Tatínek také používal svůj vlastní recept na světlocitlivou vrstvu. A tady přišly na řadu pokusy s bromem. Než si tatínek otevřel svůj ateliér v Boneville, kousek od budovy soudu, zažádal si o registraci patentu. Během krátké doby se jím pořizované portréty na papíru staly v okolí velice populární. Nejen proto, že ve srovnání s daguerrotypy byly mnohem levnější, ale také bylo možné z jednoho negativu dělat stále nové a nové kopie. Aby zvýšil jejich přitažlivost, samozřejmě za vyšší cenu, tónoval tatínek obrázky ještě směsí vaječné hmoty a barevného pigmentu, který zobrazovaným dodával neuvěřitelně živou podobu. Lidé za takovými portréty ochot-
R. J. PALACIOVÁ 12
ně cestovali i z velké dálky. Jedna načančaná panička přijela na fotografování až z Akronu. Já jsem pomáhal tatínkovi ve studiu nastavovat střešní světlo a čistil jsem zaostřovací destičky. Tatínek mě taky několikrát nechal leštit nové mosazné portrétní čočky. Ty pro jeho obchod představovaly největší investici a muselo se s nimi zacházet co nejjemněji. Nakonec to došlo tak daleko, že tatínek začal přemýšlet o tom, že by prodal svou ševcovskou živnost úplně, protože – jak sám řekl –, mnohem víc mu voněly namíchané chemikálie než páchnoucí nohy zákazníků.
A pak nás jednou před úsvitem navštívili tři jezdci a poník s lysou hlavou a náš život se navždy změnil.
2
BYL TO WALDA, KDO MĚ TÉ NOCI vyrušil z hlubokého spánku.
„Silasi, probuď se. Jedou sem nějací jezdci,“ řekl.
Kdybych vám vykládal, že jsem po jeho naléhání hned vyskočil z postele, tak bych vám lhal. Nic takového jsem neudělal. Jen jsem něco zamumlal a otočil se v posteli na druhý bok. Walda do mě ale pořádně šťouchl, což pro něj přitom nebylo vůbec jednoduché. V našem světě se totiž duchové nepohybují právě snadno.
„Nech mě spát,“ zabručel jsem nevrle.
V tu chvíli jsem zespoda zaslechl Argovo varovné zavrčení a zvuk, jak tatínek natáhl pušku. Z okýnka vedle své
PONY 13
postele jsem vyhlédl ven, ale venku byla tma jako v pytli
a nic jsem neviděl.
„Jsou tři,“ zašeptal Walda, který mi vykukoval přes rameno.
„Tati?“ zavolal jsem a seskočil z půdy. Tatínek byl již připravený, obutý, oči upřené do hlavního okna.
„Drž se při zemi,“ nakázal mi.
„Mám rozsvítit lampu?“
„Ne. Viděl jsi je z horního okna? Kolik jich je?“ zeptal se mě táta.
„Já sám jsem je neviděl, ale Walda tvrdí, že jsou tři.“
„Jsou ozbrojeni,“ dodal duch.
„A jsou ozbrojeni,“ hlásil jsem. „Co po nás chtějí, tati?“
Tatínek neodpověděl. Koňský dusot se blížil. Tatínek rozrazil hlavní dveře a stál tam s puškou namířenou před sebe a připravenou ke střelbě. Přehodil si přes sebe kabát a otočil se ke mně.
„Ne aby tě napadlo chodit ven, Silasi. Ať se děje, co se děje,“ přikázal mi přísně. „Jestli se to tady nějak zvrtne, tak uteč k Havelockovým. Zadem přes pole. Rozuměls mi?“
„Ty chceš jít ven? Nechoď, prosím!“
„Vezmi si na starost Arga! A nikam ho nepouštěj!“
Nasadil jsem psovi obojek. „Tati, ty chceš jít ven?“ zeptal jsem se znovu plný obav.
Zanechal mě bez odpovědi a vyšel ven na verandu s puškou namířenou na blížící se jezdce. Můj táta byl statečný chlap.
Přitáhl jsem Arga k sobě a pomalu jsme se plížili k hlavnímu oknu, abychom viděli ven. Muži se blížili. Tři jezdci,
R. J. PALACIOVÁ 14
přesně jak říkal Walda. Jeden za sebou vedl čtvrtého koně, obrovského černého hřebce, vedle kterého poskakoval poník s bílou hlavou.
Když se jezdci přiblížili k domu a spatřili tatínkovu pušku, zpomalili. Jejich vůdce, muž ve žlutém plášti sedící na strakatém koni, zvedl ruku v mírumilovném gestu a zastavil.
„Vy tam,“ oslovil tátu ze vzdálenosti necelých deseti metrů od verandy. „Přestaňte na mě mířit. Přicházím v míru.“
„Tak vy ale první,“ řekl mu otec s puškou zapřenou o rameno.
„Já žádnou zbraň nemám.“ Muž si na střídačku okatě prohlížel své prázdné ruce, a teprve pak jako by si povšiml, že jeho kumpáni mají připravené pušky. „Dejte ty pušky dolů, chlapi. Nedělá to dobrý dojem.“ Pak se otočil zpátky k tatínkovi. „Omlouvám se za ně, nechtějí nikomu ublížit, je to jen síla zvyku.“
„Kdo jste?“ zeptal se táta.
„Jste Mac Boat?“
Tatínek zavrtěl hlavou. „Proč jste se tu tak najednou uprostřed noci objevili?“ Muž ve žlutém plášti se tátovy pušky zjevně ani trochu nebál. V té tmě jsem na něj neviděl moc dobře, ale odhadoval jsem, že je menší než tatínek (ten totiž patřil k nejvyšším chlapům v Boneville). Byl taky mladší. Na hlavě měl klobouk jako nějaký pán z vyšších kruhů, ale dozajista k nim nepatřil. Vypadal jako lotr, s vousy zastřiženými do špičky.
„Nerozčilujte se,“ snažil se znít klidně . „Chtěl jsem se svými chlapci dorazit až za úsvitu, ale stihli jsme to dřív,
PONY 15
než jsme plánovali. Já se jmenuju Rufe Jones a tohle jsou
Seb a Eben Mortonovi. Nesnažte se je od sebe rozeznat, nikdo to nedokáže.“ Teprve teď jsem si všiml, že ti dva statní chlapíci se podobají jeden druhému jak vejce vejci. Kulaté tváře měli přitom napůl ukryté pod klobouky se širokou krempou ohnutou dolů. „Přišli jsme se zajímavou nabídkou od našeho šéfa, Roscoea Ollerenshawa. Určitě jste o něm už slyšel, ne?“
Táta na to nic neříkal.
„Pan Ollerenshaw o vás ví, Macu Boate,“ pokračoval Rufe Jones.
„Kdo je to ten Mac Boat?“ zašeptal mi do ucha Walda. „Žádného Maca Boata neznám,“ ozval se táta s puškou stále namířenou dopředu. „Jmenuju se Martin Bird.“
„Samozřejmě,“ přikyvoval rychle Rufe Jones. „Martin Bird, fotograf. Pan Ollerenshaw zná vaši práci velice dobře!
Proto jsme tady. Má pro vás pracovní nabídku, kterou s vámi chce probrat. Přijeli jsme za vámi z velké dálky. Nepozvete nás dovnitř? Strávili jsme v sedle celou noc. Jsem úplně promrzlý.“ Při těch slovech si vyhrnul límec svého pláště, aby ukázal, že je mu opravdu zima.
„Jestli se mnou chcete mluvit o nějakém obchodu, tak přijďte do mého studia za světla, tak jako to dělají všichni ostatní,“ nedal se tatínek.
„Proč se mnou mluvíte takovým tónem?“ snažil se Rufe předstírat údiv. „Povaha našeho obchodu jenom vyžaduje určité soukromí, to je všechno. Nechceme ublížit vám ani vašemu synovi Silasovi. To je on, co vykukuje z okna za vámi, ne?“
R. J. PALACIOVÁ 16
