před šesti měsíci
Neměla bych ty vzkazy číst.
Hailey zastřihne růži a podá mi ji. Jakmile na stonek třpytivou růžovou stužkou připevním vzkaz, přečtu si ho. Nemůžu si pomoct. Tenhle je už trochu přehnaný, ale i tak je miloučký. Dám růži Olivii a ona ji vloží do kbelíku určeného pro danou třídu.
„To snad ne! To jsou ale…“ Olivia si odfrkne a od srdce se rozesměje, jak otáčí kartičku v ruce. Nejspíš si je taky čte.
„Nedokážu říct, kdo tohle napsal, ale… chudák kluk. To je kýč jak bič.“
Něčí pokus o procítěnou poezii koluje v našem kroužku.
Alexis se svalí na mou postel a hystericky se řehtá. Kaitlyn a Hailey se na koberci smíchy prohýbají. Nakonec se k nim přidám i já.
„Tohle je hnusný. Nebudeme je číst,“ prohlásím pak a schovám růži uprostřed kbelíku, abych ochránila anonymního kluka, který dal v sázku své srdce kvůli nějaké dívce jménem Jessica, s níž chodí na hodiny matiky.
Olivia popadne hromádku kartiček přede mnou a začne se jimi probírat. „Bože, co je to za lidi, a jak to, že nikoho z nich neznáme?“
„Protože nejsme lúzři?“ zkusí to Alexis.
„Protože je to velká škola,“ kontruje Hailey.
„Dobrá, zpátky do práce. Ty kytky vadnou před očima.“ Kaitlyn se pořád směje, ale vrátí se do role vůdkyně naší skupiny pořádající charitativní akci na den svatého Valentýna. „Olivie, když se ti ty vzkazy tak líbí, vyměň si místo se Samanthou.“
Olivia zavrtí hlavou, až se jí rozhoupe culík. „Ani omylem, moje práce se mi líbí.“
„Já si to vyměním. Stejně už mě bolí ruka,“ ozve se Hailey a my dvě si prohodíme místa.
Vezmu z kbelíku růži a z podlahy zvednu nůžky. V okamžiku, kdy prsty zasunu do otvorů rukojeti, mě zničehonic napadne ta myšlenka, a než stihnu zareagovat, cítím, jak se do ní můj mozek zakousne, pevně se jí drží a chystá se o ni se mnou porvat. Ruka se mi začne třást a v puse mi vyschne.
Je to jen myšlenka.
Nechám nůžky spadnout na podlahu a několikrát si protřepu ruce. Rozhlédnu se po našem kroužku, abych se ujistila, že mě nikdo nesleduje.
Mám to pod kontrolou.
Zkusím to znova. Růže v jedné ruce, nůžky v druhé, stisknu prsty k sobě, ale dlaně se mi lepí, prsty mě brní a nemůžu je pevně sevřít. Vzhlédnu ke Kaitlyn, která sedí přímo naproti mně. Její tvář se křiví a rozmazává, jak mnou prochází vlna nevolnosti.
Dýchej. Najdi si novou myšlenku.
Když do růže střihnu jednou, budu pokračovat dál. Vím, že budu. Pak vezmu další růži a další a budu stříhat, dokud nezbude nic než obrovská hromada stonků, listů a okvětních lístků.
Potom zmasakruju ty přeslazené, pečlivě napsané vzkazy. Všechny do jednoho.
Bože, to je tak zvrácené.
Nato vezmu nůžky na Oliviin culík a ustřihnu ho přímo v místě, kde ho drží gumička do vlasů.
Do prdele. Nová myšlenka. Nová myšlenka.
„Potřebuju sklenici vody,“ vyhrknu, postavím se a doufám, že si žádná z holek nevšimne, jak mi na čele vyrazil pot.
„Teď?“ podiví se Kaitlyn. „Ale, Samantho, tím všechno zdržíš.“
Nohy se mi třesou a nejsem si jistá, jestli jim můžu věřit, že mě dostanou dolů, ale nůžky jsou najednou pryč a místo nich svírám v ruce zábradlí. Zamířím rovnou do kuchyně a strčím si ruce pod tekoucí vodu.
Voda je studená. Poslouchej vodu.
„Dobrý?“ Paigin hlas se prodere přes drmolení v mé hlavě.
Ani jsem nezaregistrovala, že moje mladší sestra sedí u pultu a dělá si tam domácí úkoly. V tu chvíli si všimnu bloku na nože. Je plný nožů. A jsou tam i jedny nůžky.
Mohla bych jí proříznout vlasy.
Udělám několik velkých kroků dozadu, až vrazím do lednice. Podlomí se mi kolena a sklouznu na podlahu. Chytím se za spánky a zabořím obličej do dlaní, abych měla tmu, a opakuju si mantry.
„Sam, otevři oči.“ Mámin hlas zní z dálky, ale já poslechnu její slova, a když to udělám, její nos je nalepený na můj. „Mluv na mě. Hned.“
Vytřeštěnýma očima se zadívám na schodiště.
„Neboj se,“ konejší mě. „Holky to nezjistí. Jsou nahoře.“
Slyším, jak máma šeptá Paige, aby do mého pokoje vzala sáček chipsů a nějak mé kamarádky zabavila.
Pak mě chytne za obě ruce tak silně, až se mi její snubní prsten zaryje do jednoho kloubu. „Jsou to jen myšlenky,“ pronese klidně. „Řekni to, prosím.“
„Jsou to jen myšlenky.“ Dokážu zopakovat její slova, ale ne pevnost v jejím hlase.
„Dobře. Máš to pod kontrolou.“ Když od ní odvrátím pohled, sevře mé ruce ještě silněji.
„Mám to pod kontrolou.“
Mýlí se. Nemám.
„Kolik myšlenek mozek automaticky předává za jediný den?“ Máma použije fakta, aby mi pomohla se soustředit.
„Sedmdesát tisíc,“ zašeptám, zatímco mi na džíny tryskají slzy.
„Přesně tak. Chováš se podle sedmdesáti tisíc myšlenek za den?“
Zavrtím hlavou.
„Samozřejmě že ne. Tahle myšlenka byla jedna ze sedmdesáti tisíc. Není ničím výjimečná.“
„Není ničím výjimečná.“
„Dobře.“ Máma mě štípne do brady a zvedne mi hlavu, aby mě přiměla se na ni znovu podívat. „Mám tě ráda, Sam.“ Voní po svém oblíbeném levandulovém pleťovém mléce, které teď vdechuju, a cítím, jak mi tělo zaplavuje spousta novějších, hezčích myšlenek, co přebíjejí ty temné a děsivé. „Ať už myslíš na cokoli, je to v pořádku. O tobě to nevypovídá nic. Rozumíš?
A teď mi to řekni.“
My dvě jsme tohle už zažily. Sice se to už dlouho nestalo, ne takhle, ale máma okamžitě vklouzne do své přidělené role, jako by to byla její druhá přirozenost. Je dobře vytrénovaná. „Nůžky,“ zašeptám a skloním hlavu k hrudi. Cítím se špinavá, zvrácená a ponížená. Příčí se mi říkat jí tyhle příšerné myšlenky, ale ještě víc se mi příčí, když ty myšlenky začnou tvořit nekonečnou spirálu, a tohle je můj lístek ven. I já jsem dobře vytrénovaná.
„Růže. Oliviiny vlasy a… Paige . . .“ Máma mě nenechá domluvit. Obejme mě a já se chytím jejího trička, vzlykám jí do ramene a opakuju, že se omlouvám.
„Nemáš se za co omlouvat.“ Odtáhne se a políbí mě na čelo. „Zůstaň tady, já se hned vrátím.“
„Prosím, nedělej to,“ žadoním, ale vím, že mě neposlechne. Dělá jen to, co musí. Třikrát si zaryju nehty vzadu do krku, znovu a znovu, dokud se nevrátí. Když vzhlédnu, opět se přede mnou krčí a na dlani jí leží nůžky.
„Vezmi si je, prosím.“
Nechci se jich dotknout, ale nemám na vybranou. Koneček prstu se spojí s chladným kovem a já ho zlehka a pomalu nechám sklouznout po ostří, jen tak polechtám povrch. Když ucítím rukojeť, protáhnu prsty otvory. Do obličeje mi visí máminy vlasy.
Mohla bych je ustřihnout. Ale to bych nikdy neudělala.
„Dobře. Jsou to jen nůžky. Spustily několik děsivých myšlenek, ale nebudeš podle nich jednat, protože ty, Samantho McAllisterová, jsi dobrý člověk.“ Její hlas teď zní blíž.
Upustím nůžky na podlahu a silně do nich strčím, abych je dostala co nejdál od sebe. Prudce popadnu mámu kolem ramen, pevně ji obejmu a doufám, že tohle prožíváme naposledy, ale vím, že ne. Ataky úzkosti jsou jako zemětřesení. Vždycky se mi uleví, když se země přestane třást, ale vím, že nakonec přijde další, kterou zase nebudu schopná předvídat.
„Co jim mám říct?“ zeptám se.
Moje kamarádky se nesmí dozvědět o mé obsedantně-kompulzivní poruše ani o vyčerpávajících, nekontrolovatelných myšlenkách, protože moje kamarádky jsou normální. A dokonalé. Jsou hrdé na svou normálnost a dokonalost a nikdy nesmí zjistit, jak mám já k těm dvěma věcem daleko.
„Paige tě zastupuje u těch růží. Holky si myslí, že mi pomáháš s něčím v kuchyni.“ Máma mi podá utěrku, abych se mohla otřít. „Vrať se nahoru, až budeš připravená.“
Dlouho sedím sama a zhluboka dýchám. Pořád se nemůžu podívat na nůžky na druhém konci kuchyňské podlahy a jsem si jistá, že máma bude příštích několik dní všechny ostré předměty schovávat, ale teď už jsem v pohodě.
Přesto stále slyším tu jednu myšlenku, která se skrývá v temných koutech mé mysli. Neútočí jako ty ostatní, ale je děsivá úplně jiným způsobem. Protože je to ta, která nikdy nemizí. A je to ta, která mě děsí ze všeho nejvíc.
Co když jsem šílená?