Třináct
Helena, Eva, Marie, Adéla
V dálce zakokrhal kohout a kdosi nastartoval auto. Vzduch voněl lučními květy, na které v noci trochu sprchlo. Svěže a šťavnatě. Doba těsně před rozbřeskem věstila pouze sjednocuji věstila, že bude velké vedro. I tady na horách ve výšce, která se blíží kilometru nad mořem. Tenhle srpen se povedl. Prázdniny, jak mají být. „Holčičky moje, je čas,“ babička Tony rozsvítila slabé světlo na nočním stolku a zalechtala svoji vnučku Adélu a její kamarádku Helenu na noze. Obě, zamotané do modře pruhované přikrývky, nesouhlasně zavrněly, aniž otevřely oči. Tony přešla na druhý konec pokoje horské roubené chalupy k dalším dvěma dívkám a sedla si na pelest jejich velké postele. Zdálo se, že ani Marii s Evou neprobere.
Helena, Eva, Marie a Adéla. Ležely tu čtyři holky, co se znaly od první třídy základní školy. Stejně staré, nerozlučné, ale každá úplně jiná. Nejen vzhledem.
„Vy jste ale spáči, tak vstávat, vstávat,“ pošimrala Tony Marii na tváři.
Ta se podepřela loktem na dřevěné posteli a jednou rukou si promnula oči. Její světle hnědé dlouhé vlasy teď připomínaly často používaný rozježený kartáč. „Co-co se děje?“ zeptala se rozespale a zamžourala.
Eva si dala polštář na hlavu a zakvílela zpod něj: „Neee, proooč?“
Adéla s Helenou se jen převalily a znovu pravidelně oddechovaly. O tom, že se je nepodařilo probudit, nemohlo být pochyb.
Tony vstala z pelesti a došla ke dveřím, vedle kterých visel jako dekorace velký kravský zvonec. „Budíííčeeek!“ doprovodila zvolání mocným zazvoněním.
Všechny čtyři holky se v ten moment posadily na postelích. „Babi!“ vykřikla Adéla. „Jsou prázdniny!“
„Byly jste zvědavé na východ slunce. A ten v pravé poledne neuvidíte. Tak jdeme, ať ho stihneme. Takovou krásu jste ještě neviděly,“ řekla babička vesele. „A bylinky natrhané za rozbřesku přivolávají lásku,“ dodala spiklenecky. Doufala, že po tomhle sdělení holky vyskočí jako na pérku. Vždyť si silou svých třinácti let už týden, co jsou u ní, nepovídaly o ničem jiném než o klucích.
„To určitě,“ obrátila Eva oči v sloup, odfoukla si ofinu svého tmavého mikáda a spadla zpátky na polštář.
Marie si začala pomalu oblékat mikinu, kterou večer položila na noční stolek. Adéla s Helenou seděly na postelích a tvářily se nepřítomně. Pak Helena našmátrala pod polštářem gumičku a sepnula si dlouhé vlasy barvy medu. Adéla svěsila nohy z postele a začala hledat pantofle.
Za chvíli tři z nich, kromě Evy, stály uprostřed místnosti a chystaly se vyjít ven z chalupy za Tony, která už otevírala těžké vchodové dveře.
Bylo to tu jako v pohádce. Stará horská chalupa usazená na svahu, obklopená loukami, které připomínaly zelené moře obarvené květinami. Okolo domu stál plaňkový plot a zahrada před okny, vedoucími do velké kuchyně s kachlovými kamny, byla plná květů a bylinek. I když už byl srpen, pořád tu něco kvetlo. Od doby, kdy Tonin manžel zemřel, tu žila sama. Děti a vnoučata za ní jezdily často. Aby ne, když je to tu tak krásné.
Navíc byla Tony znamenitá kuchařka. Pro každého vždy připravila plný stůl.
„Vstávej, Evko, vždyť jsme to Toničce slíbily,“ pobídla Marie Evu, která pořád ležela na zádech na posteli.
„Slíbily, slíbily, kdo mohl tušit, že to bude takovej vopruz. I do školy vstávám pozdějc. Když se nevyspím, nefunguje mi hlava,“ mumlala Eva, ale už se začala zvedat. „A to jdete v pyžamech?“
„Ne, bereme si velkou večerní,“ namítla Adéla, která nikdy nemusela řešit, co na sebe, slušelo by jí to i v pytli. S dlouhými světlými vlasy a velkýma modrýma očima připomínala roztomilou panenku, povahou byla ale spíš dračice. „Nikdo tě neuvidí, leda ovce. Bééé,“ zabečela. Uměla je skvěle napodobit, všechny se rozesmály.
„Neboj, tvůj oblíbenec si teď někde daleko počítá trojčlenku,“ šťouchla ji Helena z legrace do boku a připomněla Evě spolužáka se zálibou v matematice. Eva se mu hodně líbila. Ona na něj dělala taky trochu oči, ale tvrdila, že jí je úplně fuk. „Tsss,“ procedila Eva mezi zuby. Znělo to, jako kdyby ji někdo vypustil.
Konečně vyšly ven ze zahrady na louku a uviděly Toničku, která, zatímco se dohadovaly, zmizela ven. Brodila se vysokou travou a trhala květiny. Slunce stálo na nebi, sice nízko, ale už v plné kráse.
„Holky moje, nestihly jste to,“ zamávala jim zdálky. Připomínala ve své dlouhé lněné sukni, halence barvy nebe, nedbale zastrčené za pasem, a vlnitými vlasy, neposedně padajícími na ramena, královnu víl. Babičkou Adély se stala v pětačtyřiceti, protože si ona i její dcera Johana s rozením dětí pospíšily. Adéla jí sice říkala babi, ale i teď, v necelých šedesáti, byla Tonička velmi přitažlivá žena, stejně jako Adélina máma Johana. Však se také, když zůstala Tony sama, okolo ní začalo točit několik nápadníků. Byla na ně milá, ale jejich nabídkám se jen smála. „Tak zítra?“ zeptala se Tony vesele ještě rozespalých dívek. „Zítra stihnete vylézt ven, než vyjde?“
Ozvalo se sborové: „Néééééé.“
„Hele,“ ukázala Adéla do trávy. „To je hezká kytka. Možná fakt umí čarovat,“ sklonila se k rostlině s modrofialovými kvítky.
„Tak ji utrhni a uvidíš. Můžeš s ní mávat jako kouzelník hůlkou,“ řekla Eva a dodala: „Blbost je to.“ Pořád ještě se nesmířila s tím, že ji někdo tahal v půl šesté z postele.
„Náhodou,“ Helena si sedla na bobek a květinu utrhla. „Tak schválně, jo? Budeme se ptát, koho si vezmeme a kolik budeme mít dětí.“
„To je zvonek rozkladitý,“ podotkla Tony, která právě procházela kolem nich. „Dokáže přivolat ty správné lidi,“ dodala a pokračovala s košíkem plným bylin k lesu.
Eva chtěla pronést zase něco jako „to určitě“, ale Marie ji předběhla: „Neříkej to, copak ty nemáš ráda tajemství?“
„No tak to pojďme zkusit. Už jen kvůli tomu, abychom si, až budeme starý báby, řekly, jaká to byla pitomost,“ odpověděla Eva už smířlivějším tónem. Přesto se na ni Adéla trochu zamračila.
Holky si sedly do kruhu na trávu. Adéla utrhla ještě jeden zvonek a položila ho doprostřed.
„A jak to chceš udělat, aby odpověděl?“ rýpla si znovu Eva. „Ty, Evo, ale už jsi fakt protivná,“ rozzlobila se Helena. „Adéla určitě ví, když to její babička s bylinkami umí.“
Adéla zavřela oči a položila ruku na drobný kvítek. „Řekni, zvonku, koho si vezme Eva a kolik budou mít dětí?“ Pak oči zase rychle otevřela, podívala se na Evu a nahlas se rozesmála. Myslela to jako vtip, že bude Eva první na řadě při jejich amatérském věštění. Ta se ale soustředěně dívala na květinu.
Adéla znovu zavřela oči a pokračovala: „Jestli bude mít Eva nějaké děti, ať se něco ozve.“
Bylo úplně ticho. Holky ani nedutaly. Dokonce na chvíli utichl i ptačí zpěv. Adéla otevřela oči. „Takže Eva nic.“ Vtom se znovu slabě ozval kohout z nejbližší chalupy. „A manžela?
Toho mít bude?“ pokračovala v otázkách. Kohout se rozkokrhal na celé kolo. „Tak manžela jo,“ konstatovala.
A Marie dodala, že to bude určitě nějaký architekt, matematik nebo lékař. „A budete cestovat a mít krásnej dům a vůbec budete hrozně šťastný a my ti to budeme všechny závidět,“ vypočítávala, co všechno Evu v životě potká. Snad aby ji uchlácholila, že nebude mít děti. Slovo závidět ale z její pusy neznělo vůbec zle, spíš laskavě.
„Tak teď tobě, Márinko,“ navrhla Helena. „Když jsi taky věštila,“ doplnila trochu nelogicky.
Adéla se zhluboka nadechla a zadívala se na protější kopec. „Marča bude mít dítě.“ Znovu se hlasitě nadechla, všechny jí visely na rtech. „Ale manžela tam nějak nevidím,“ rozesmála se, až se svalila do trávy na záda. „Teda, Marčo, jestli vůbec budeš vědět, s kým to máš.“
„Ty jsi ale,“ ohradila se Marie, zčervenala, ale koutky jí taky cukaly.
Adéla se zvedla ze země a znovu si sedla s nohama zkříženýma jako jogínka. „A další paní na holení. Kdo nám zbývá?“ Se zavřenýma očima šátrala rukama před sebou, jako by hledala, komu může předpovídat. „Á, krásná Helena. Vidím velkou lásku s velkými zádrhely. Dítě tě nemine!“
„Jsi jako Libuše,“ vstoupila do věštby Eva. Zdálo se, že znovu našla svoji skeptickou půdu pod nohama. „Mě by moc zajímal tvůj Oráč, Evko. Měla Libuše vlastně děti?“
„Ty jsi chyběla na děják?“ kroutila hlavou Marie. „Jasně že měla! Tři syny.“
„Tak já předpovídám Adéle tři syny a Oráče,“ zašermovala rukama Eva.
„A taky budou šťastný až do smrti,“ rychle dodala Marie. „A Helenu stejně miluje náš Jakub,“ utrousila ještě Eva.
Po téhle poznámce zase zrudla Helena. Evin brácha se jí líbil už odmalička. Vlastně si často představovala, jak spolu bydlí zrovna v takové chalupě, v jaké jsou na prázdninách. Anebo
ve strašně moderním bytě s velkým balkonem. Ona maluje obrazy a on jí k tomu nalévá víno. Tak to viděla v nějakém romantickém filmu a přesně o tom snila. Rychle proto změnila téma: „Holky, já mám hlad. Neříkala Tonička, že pekla v noci buchty?“
„Mně kručí v břiše, že je to slyšet až tamhle na sjezdovce, ještěže tam nikdo nelyžuje, myslel by si, že ho pronásleduje medvěd,“ vstávala z trávy Eva.
„Kdo by co dělal v létě na sjezdovce?“ zeptala se překvapeně Adéla.
„Vtip, ne? Jsi snad pořád v transu, Libuše?“ zasmála se Eva a ukázala na Helenu běžící k chalupě. „Za ní! Sní nám všechny buchty!“
„Heleno, Heleno!“ křičely na uhánějící kamarádku.
Helena se ohlédla a zastavila. Doběhly ji trochu zadýchané. Helena měla talent snad na všechno. Kromě toho, že skvěle kreslila, zpívala a hrála na piano, taky nejrychleji běhala. Při tělocviku vyhrávala všechny stovky i delší tratě.
„Holky, něco si slíbíme, jo?“ navrhla Adéla, když stály všechny spolu u plotu a vydýchávaly běh.
„Že si nesežereme vzájemně buchty?“ zasmála se Eva.
„To taky. Ale hlavně že nás nikdy, nic a nikdo nerozdělí,“ řekla vážně Adéla. „Ruku na to,“ napřáhla tu svoji dlaní vzhůru.
V ten moment na ní přistály zbylé tři.
„Nikdy, nic, nikdo,“ zopakovala Marie a po ní i Helena a Eva.
Tony zvedla hlavu od bylin a zadívala se jejich směrem. Neslyšela, co si povídají, jen viděla, že stojí blízko u sebe. Na tu dálku se jí zdálo, že se tváří hrozně vážně. Mají celý život před sebou, pomyslela si, ať je dobrý. Bezděčně pohladila nasbíraný pugét v košíku. „Přeju vám to ze srdce, holčičky moje,“ řekla si pro sebe. Moc dobře věděla, že k těm nejkrásnějším květům vede dlouhá, klikatá a někdy i hodně úmorná cesta.
A že kvetou jen občas.
Osmnáct
Stála u okna velkého obývacího pokoje s francouzskými okny a dívala se ven. Zářijové slunce mělo stále sílu, po několikadenních deštích ale příroda nevypadala unaveně a vyprahle, jak to bývá na konci léta. Naopak, zelené tóny trochu připomínaly jaro. Prvorepubliková vila, kterou si nechal postavit Helenin prapředek, ležela v rozlehlé zahradě plné starých stromů. Na jeden se Helena zadívala a na dálku měřila prsty perspektivu, aby ho mohla správně namalovat. Borovice, jejíž silné větve vypadaly jako kmeny a dávaly dřevině neobvyklou podobu obřího keře, byla k malování jako stvořená. Vyrůstala z pečlivě upraveného trávníku, obklopená skutečnými keři, které proti ní vypadaly drobné, i když některé dosahovaly výšky dospělého člověka.
Malířský stojan si postavila tak, aby na něj dopadalo co nejlepší světlo. Na sobě široké džíny, které teď vůbec nebyly v módě. Vyhrabala je ve skříni své mámy, které už byly těsné. Na Heleně naopak visely, vypadalo to zajímavě. Černé tričko jí padalo z ramena, kterého se dotýkaly prameny dlouhých vlasů nedbale stažených do gumičky.
Malování byla její vášeň. Milovala vůni barev, dotýkala se ráda čistého plátna a představovala si, čím ho zaplní. Když vzala do ruky štětec, přestal existovat svět. Jako by jí někdo vedl
Helena
ruku. Připadala si v tu chvíli jako loutka, jejíž paže visí na nitce a rozpohybovává je někdo jiný. Ten, kdo obraz skutečně maluje. Pod jejími prsty vznikaly malby, nad kterými uznale zvedali obočí i zkušení malíři, kteří procházeli jejich domácností jako procesí.
Helenini rodiče byli oba umělci, Helena starší malířka, otec Alois sochař, a měli spoustu známých a kamarádů ze stejné branže. Svou dceru ale nikdy do ničeho nenutili. Svobodný duch, který panoval v rodině od nepaměti, nechával každému prostor. Možná právě proto Helena vzala pastelky do ruky dřív, než se naučila pořádně říkat „máma“. Od základní školy měla jasno: chce malovat. A udělá pro to, co bude moct. Po gymnáziu zamíří na Akademii výtvarných umění. Věděla, že jméno jejích rodičů je v uměleckém světě pojmem. Rozhodně neměla v plánu toho využít. Nejradši by se přejmenovala. Chtěla dokázat, že uspěje i bez slavného rodokmenu. Buď sama, nebo radši do sámošky rovnat čokolády, říkávala se smíchem, když se s holkama bavily, na jakou školu si podají přihlášku.
Adéla nechápala. „Já mít takový rodiče, tak nejdu ani k přijímačkám,“ kroutila hlavou nad Heleniným předsevzetím.
„Ale to by byl podvod, Adlo,“ odpovídala vyděšeně Marie. „Já Helenu úplně chápu.“
Eva nad oběma jen protáčela oči. „Jenže ty se tam, drahá, dostaneš. Kreslíš jako da Vinci.“
„Maluješ,“ opravila ji sotva slyšitelně Marie.
Helena se při takových debatách trochu červenala. Když říkala: „Uvidíme,“ byl její hlas ještě tišší než Mariino špitání.
Jen Helenin o dvanáct let starší bratr Vilém se od rodinné umělecké tradice odklonil. I když ne tak úplně, vystudoval architekturu. Renomovaná kancelář, do které nastoupil, ho poslala do Švédska, kde měli pobočku. Heleně doma hodně chyběl. I když se neustále pošťuchovali, rozuměli si. Kariéru na severu mu moc přála. Přesně si pamatovala na den, kdy přišel rodině oznámit, že se stěhuje.
Helena starší mu skočila okolo krku. „To je úúúžasnýýý!“ protáhla přídavné jméno, které podle ní nejlíp vystihovalo situaci. „Ódin, Freya, trollové!“ vyjmenovávala postavy severské mytologie.
Alois se rozesmál: „Vypadá to, že se máma nemůže dočkat, až odejdeš z domu.“
Helena starší ho rozverně pleskla po ruce. „Viléme, miláčku, neposlouchej ho. Ty víš, jak to myslím.“ Obrátila se na Aloise. „Nepamatuješ, že jsem byla v minulém životě víla od fjordu?“
Alois se rozesmál ještě víc a Helena se trochu zarděla. Bylo to jen mezi nimi, pro děti zůstával podtext vzájemné přitažlivosti a vášně, která neopadala ani po více než třiceti letech vztahu, skrytý. Svým dětem dali pevné hranice a zároveň svobodu jít vlastní cestou. Nenechali ale nikoho včetně svých dětí, aby jim bral jejich manželský prostor, který patřil jen jim dvěma. I po tolika letech od svatby, v době, kdy bylo Heleně skoro osmnáct a Vilémovi bezmála třicet, to mezi nimi stále jiskřilo.
„Vili, a co já?“ zeptala se Helena mladší v reakci na zprávu o stěhování na sever, ale nebyla v tom ublíženost a už vůbec ne závist.
„Ty jsi moje nejmilejší sestra…“
„Haha, protože jinou nemáš,“ rýpla si do bratra vesele.
„Ty jsi přece moje nejmilejší sestra, která za mnou co nejdřív přijede a bude si malovat svoje milovaný stromy. Tam jich je!“
„Tak jo.“ Helena vší silou objala Viléma a rodiče se přidali. Měla by mu napsat, napadlo teď Helenu při pohledu na borovici. Komunikovali staromódně přes dopisní papír, i když si mohli zavolat. Helena popsala mnoho stránek a nikdy nezapomněla něco malého nakreslit. Třeba kytku, strom nebo nějaké zvíře. Vilém rád odepisoval. Vždycky ji dokázal povzbudit, když o sobě pochybovala. Vyprávěl o tom, co dělá, koho potkal, o svých snech.
Ještě několikrát na dálku zaměřila prsty strom a místo po štětci sáhla po dopisním papíru, schovaném v šuplíku starého psacího stolu, který stál nedaleko okna.
„El?“ zaslechla vtom za sebou a otočila se směrem ke dveřím. Stál v nich táta. Jako jediný jí říkal El. Prý aby se to nepletlo. Jeho žena byla Hel a ona, protože je menší, byla El. Jedno písmeno dolů. „El, máš tu holky. Pustil jsem je na zahradu. Dáte si nějaký pití?“
Helena vrátila dopisní papír do zásuvky a zavřela ji. „Ty jsi zlatej, tati! Děkuju. Hned jdu za nima.“ Když ho míjela ve dveřích, ještě poprosila. „Tu tvoji speciální domácí limonádu, jo?“
Kývnul hlavou.
K malování se vrátí později. V září je ještě dost světla i v podvečer, i když se dny začínají krátit. Skoro zapomněla, že se kamarádky v sobotu odpoledne staví.
Holky seděly na terase pod velkým slunečníkem. Eva nohy hozené na protější teakové židli, Marie způsobně skoro jako ve škole a Adéla něco líčila a máchala u toho rukama. Brzy budou všechny oficiálně dospělé. Kdo je viděl, a hlavně poslouchal, musel si pomyslet jediné − že jsou to praštěné puberťačky ve svém růžovém světě.
„Nazdááár,“ volala ode dveří na terasu Helena.
Všechny jí s různou hlasitostí odpověděly. Adéla zamávala.
„Něco k pití by nebylo, prosím? Připadá mi, že zdechnu,“ požádala Eva, která se ovívala novinami, co ležely na velkém zahradním stole. Nechal je tu Alois, když ho vyrušil zvonek.
Marie se na ni vyčítavě podívala. V jejím pohledu se dalo číst: Tohle se přece nedělá. Musí se počkat, až ti někdo něco nabídne. Nahlas ale neřekla nic. Eva si její tiché výčitky vůbec nevšimla.
„Máš pravdu, je na padnutí,“ přidala se Adéla. „Ale abychom nezamluvily, kvůli čemu jsme tady…“
