Brno 2025
Bylo to všechno hrozně smutné. Bahno, zima i ty spousty nepotřebných krámů. Krámů, které lidi
na skládce prostě naházeli na hromadu nebo napěchovali do modrých kontejnerů.
Zpětně teď přemýšlím o všem, co se té zimy stalo.
Jasně že myslím taky na skládku, i na kopec za naší školou.
A dost často přemýšlím o krysách. O těch normálních, pobíhajících a kvíkajících mezi topinkovači a dalším harampádím, i o těch druhých. O hnusokrysách, co udělaly peklo ze života jedinému klukovi, který má odvahu být sám sebou.
Možná takové krysy budou existovat vždycky. Možná se jich nedá zbavit.
Ale pak taky existují sasanky.
Sasanky rozkvétají na jaře, jsou jako malé sluneční soustavy na svahu mezi skládkou a silnicí. Tou dobou jako by se lidem v tělech něco rozbublalo.
O slunečních soustavách mi vyprávěl Krister. Že
jich nejspíš existuje neuvěřitelná spousta.
A já teď budu vyprávět o něm. O Kristerovi, svém bráchovi.
Budu vyprávět o tom, co se stalo té odporné zimy.
Prosíme, vystupte
„Tady budeš muset vystoupit,“ řekl mi řidič autobusu. „Ale…“ zarazil jsem se.
Podíval se na mě a zabubnoval prsty na obrovitý volant.
Měl prošedivělé vousy a culík.
Dveře zasyčely a on kývl do studené temnoty.
Venku nebylo vidět nic než smrky, pouliční lampy a ošklivý šedivý sníh. Kolem vedla cyklostezka, která se ztrácela ve tmě. Domů bych odtud netrefil ani náhodou.
„No tak,“ popoháněl mě. „Šup, vystupovat. Nemůžeme tady v mrazu takhle větrat.“
Jako bych ty dveře otevřel já.
Začalo mě píchat v břiše, bylo to studené a protivné píchání. Kdybych otevřel pusu, rozbrečel bych se, to mi bylo jasné, takže jsem nic neřekl. Jenom jsem mu trochu zamával a vystoupil. Do divočiny, do neznáma.
Byl únor a mráz, mrznoucí slzy se mi na tvářích
měnily v pichlavé perličky. Nejspíš tu v lese umřu,
pomyslel jsem si. V noci umrznu a ráno mě tu někdo najde, až si půjde zaběhat.
„Hlavně ať se nezamyslíš a nepropásneš zastávku,“ varoval mě táta, než jsem do autobusu nastoupil. „Potom tě vyzvednu, jo?“
„Dobře,“ odpověděl jsem, objali jsme se a on řekl, že jsem podle něj kabrňák, když se nebojím jet na házenou sám. To mě úplně zahřálo.
Teď mi byla zima, až jsem se rozklepal.
Ztratil jsem se v myšlenkách, přesně jak se táta obával, a autobus najednou zastavil a už se nerozjel a řidič začal pokřikovat, že žádá všechny cestující, aby opustili vozidlo, takže jsem se rozhlídl a zjistil, že všichni cestující jsem já.
„Konečná, prosíme, vystupte,“ volal do mikrofonu, až se to prázdným autobusem rozléhalo.
Venku na zastávce jsem se posadil pod stříšku, i tam ale byla hrozná zima.
„Tati,“ řekl jsem nahlas, jenomže mě nikdo nemohl slyšet.
„Kristere,“ řekl jsem ještě, protože Kristerovo jméno mi nějak dodávalo trochu jistoty.
Jako by mohl superhrdinsky přiletět a svého mladšího bráchu zachránit. Tak mi to připadalo, když jsem na něj pomyslel.
Jenže Krister lítat neuměl. Krister žádný superhrdina nebyl.
Potom jsem myslel na Naimu, svou nejlepší kamarádku. Snil jsem o tom, jak se jí po mně bude stýskat, a o všech hezkých věcech, které o mně řekne na pohřbu. Bude to malý pohřeb, pro nejbližší pozůstalé.
Přijde jenom Krister, táta a Naima. A samozřejmě
Zozou. Zozou ze skládky, kam jsme často chodili. Napadlo mě, že by třeba mohl něco zazpívat. Možná by se hodilo Ukaž mi, kudy vede cesta domů… Tuhle pís-
ničku si táta rád pouští doma v kuchyni.
Vtom jsem uslyšel povědomé zasyčení. Jako od autobusových dveří.
A pak někoho, jak něco říká. A vrčení motoru.
Zvedl jsem hlavu a uviděl ten šedivý plnovous. Ale uviděl jsem i laskavé oči.
„Tak si nastup, prosím tě.“
Nevěděl jsem, co odpovědět.
„Odvezu tě,“ dodal řidič a myslím, že se pod vousy usmíval.
„To není potřeba,“ zašeptal jsem.
Vlastně nevím, proč jsem to řekl, prostě to ze mě vypadlo. Nejspíš jsem se ho trochu bál.
„Ále, nastup si, člověče,“ zopakoval. „Neblázni.“
Takže jsem nakonec seděl vepředu v autobuse, na
tvářích zmrzlé slzy a nohy jako led, a vousáč se mi omlouval.
„Promiň,“ řekl. „Víš, začalo mě děsně hryzat svědomí. To přece nejde, vyhodit takhle kluka z autobusu.“
„Ne, nejde, to je pravda,“ popotáhl jsem.
„Na konečné,“ dodal on.
„Uprostřed ničeho,“ řekl jsem já.
Zasmál se, až to zadunělo.
„To nejde, leda by to člověk neměl v hlavě v pořádku!“
„Leda by byl zločinec,“ řekl jsem.
Řidič se znova dunivě zasmál.
„Chtěl jsem prostě už domů, to je všechno,“ vysvětloval.
„To já chci taky,“ odpověděl jsem. „To chci skoro v jednom kuse.“
Potom se zeptal, jak se jmenuju, a když jsem řekl, že se jmenuju Kaj, odpověděl, že to je fajn jméno. Já
jsem o jeho jménu Percy neřekl nic. Místo toho jsem si opřel hlavu o okno a díval jsem se, jak venku ubíhá svět. Měl jsem pocit, že jsem si do té doby snad nikdy
pořádně neuvědomil, jak velký ten svět je.
Tolik domů, tolik náměstí a všechna vypadají vlastně podobně. Mění se jenom názvy pizzerií.
Seděl jsem na sedadle a zíral ven. Připadal jsem si hrozně malý a přitom hrozně velký.
Viděl jsem vysoké domy se spoustou rozsvícených oken.
Viděl jsem parky, náměstí a mosty.
A všude tam bydleli lidi! Lidi jako já.
Všude se tam odehrávaly životy, přesně jako ten můj, Kristerův a tátův.
Jako by mi právě toho tmavého, mrazivého zimního večera v autobuse doopravdy došlo, že je nekonečný.
