Milenka Fauna Cykase
Vždyť už jenom to pojmenování, vždyť si
to vemte – Milenka Fauna Cykase. To zní jak
Mandolína kapitána Corelliho , kterou jsem nikdy neviděla, nečetla, natož abych ji držela v ruce. A mimochodem to ani neplánuju.
Stačí mi Milenka Fauna Cykase.
Ale tak dobře – opravdu jsem se kdysi krátce tahala s Faunem Cykasem. Poznali jsme se přes pěstitelství, to bylo naše společné hobby, které postupně přerostlo ve vášeň. Faun Cykas mě sbalil, když jsem začínala – a přiznávám, trochu ho obdivovala, ale moc dlouho nám to nevydrželo. Už je to osm let, ale kdykoliv mě potká kdokoliv, kdo nás tenkrát znal, řekne: „Jo, to jsi vlastně ty – Milenka Fauna
Cykase!“
Jasně, Faun Cykas byl relativně výraznej člověk. Dokázal působit jakože distingovaně,
dokázal budit dojem, nikdy si nepletl sazeničky, naopak – často v tom opravoval ostatní. Že byl mizernej v posteli, to nikde vykládat nebudeme, ostatně on by mohl říkat totéž o mně, kdyby býval chtěl, což naštěstí nechce, anebo se to ke mně pro jistotu ani nedoneslo. Že jsem ho nikdy nedokouřila do konce? Mluvil u toho na mě úchylně jako na malou holčičku, což okoukal z porna, a ono pak prostě moc nešlo nesmát se, nebo se za něj aspoň nestydět. A tak jsme to preventivně radši moc nedělali.
Při sexu vždycky zaujímal tuhle nadřazenou polohu, nedalo se to vydržet, a jednou, když jsme spolu výjimečně nějak spali, si při těch svých siláckých kecech dokonce ucák, a já si pak musela někdy v noci u pohotovostní lékárny lupnout postinor a rozhodit si celej cyklus. A když jsem mu to vykládala, začal plakat a otírat si oči kapesníkem. Takovej byl Faun Cykas ke mně, a to jsem to ještě neschytala zdaleka nejhůř.
Od doby, co si mě všichni začali spojovat s Faunem Cykasem, si k sobě hledám takový nevýrazný týpky, který pořád střídám.
Takže všichni říkaj, jak je to strašný, jakej mám hroznej vkus na muže a že tímhletím ještě Faunu Cykasovi kazím reputaci, že Faun Cykas byl ze všech nejlepší, až příliš dobrej pro mě, a určitě proto nám to nevydrželo. Nebudu veřejně přiznávat, že si sama ty svoje týpky taky pletu a že jejich jediná výhoda je, že nejsou Faun Cykas.
Ostatně – takhle nějak si volíme i politiky a nikdo o tom nemluví.
Za ty roky se přitom Faun Cykas o sazeničky dávno přestal zajímat, vůbec se jim nevěnuje a ničeho se neúčastní. Jenže ho nesmažeš. Kdysi vyhrál dost zásadní cenu, a ač to bylo nahodilým rozhodnutím poroty, prostě se zapsal do dějin pěstitelství. A když tehdy stál na pódiu, napsal kdosi do reportáže pro náš oborový časopis: Je smutné, že se o sazeničky zajímá tak málo lidí z oboru. Z nenominovaných byla v hledišti jen jediná žena, Milenka Fauna Cykase – je ale otázkou, jestli je to proto, že se o obor skutečně zajímá, anebo protože je Cykasovou životní partnerkou.
Což jsem nebyla, kolikrát to mám ještě… Tahala jsem se s ním dva měsíce. A pak
jsme zůstali přátelé, dokud i tohle nevzalo
za svý…
Když jsem pak po letech na tomtéž pódiu stála já a přebírala tutéž cenu, psalo se už jenom, že cenu převzala Milenka Fauna Cykase, která všechny své schopnosti získala od Fauna Cykase, hlásí se k Faunu Cykasovi vším, od výběru semínek po podobu květináčů, s pěstitelstvím to nemyslí vážně, a pokud ano, měla by si to do budoucna obhájit.
Veškerej můj úspěch se i po letech odvíjel od Fauna Cykase, kterej teďka akorát chlastá, játra mu nestíhaj odbourávat toxiny, za ty roky ho vyhodili ze čtyř prací, nevím, kolikrát skončil ožralej někde v depu a tři dny o sobě nevěděl, vím ale, že jednou skončil na záchytce a starali se o něj rodiče.
Jenže kdykoliv o něm cokoliv zaslechnu, povídám to celý jen těm pár sazeničkám, co mám doma. Kdybych to totiž někde vykládala veřejně, řekli by mi, že mu závidím a že jsem hysterická.
„Závist je vaše nejhorší vlastnost,“ prohlásil k národu jeden nevýraznej politik, kterýho všichni volili jen proto, že tvrdil, že
není ten předchozí. „Nezáviďte těm, co mají
úspěch,“ říkal lidem, co pracují na kvalifikovaných pozicích za směšnej plat a nikdy nevyplujou nad hladinu.
Vždyť už jenom to pojmenování, vždyť si to vemte – Milenka Fauna Cykase. To zní
jako Partie krásného dragouna. Vražda Rogera Ackroyda. A až za pár let potkám na nějaké pěstitelské konferenci muže, který bude bydlet v low-costovém hostelu jako já, budeme tam oba, oba stejně úspěšní a oba takzvaně za zásluhy, tak první, co z něj vypadne ve sdílené kuchyňce, bude: „Já si tě pamatuju, to jsi ty, cos před třinácti lety kamarádila s Faunem Cykasem.“ A to bude ten největší
úspěch, se kterým se budu nucena smířit –
že někdo poprvé nepoužije slovo milenka.
Načež já odvětím jen: „Já si vybavuju tvoji přednášku o klíčivosti čočky. A sorry, fakt netuším, s kým jsi tenkrát chodil.“