9788028404130

KDYŽ MÁME JASNÝ CÍL, NEMŮŽEME TÁPAT V NEJISTOTĚ.

OVŠEM JEN ZA PŘEDPOKLADU, ŽE S NÁMI NEMÁ OSUD JINÉ ÚMYSLY.

Neadventní advent

Přestože mě datum narození mělo dle nastavených norem už dávno zahánět do šedého davu usedlých a vyšťavených pesimistů, kdesi ve mně usazené, většinou stále oponující a počet roků ignorující druhé JÁ nepřipouštělo žádné změny, natož ve stylu života. „Dokud máš přebytek energie, funguje ti motor, sloužej kloubový ložiska, k tomu vnímáš, slyšíš, vidíš a neopustila tě chuť na stejně laděnýho přítulnýho chlapa, kašli na věk.“

Až na kvalitu zraku mělo naprostou pravdu. K pořadí na mém hodnotovém žebříčku za zdravím, svobodou a přírodou před časem navíc přibyly nevšední zážitky, a tak jediné, o co jsem se snažila, bylo zachování jeho neměnnosti. A to i v případě, kdy nám osud sem tam začne házet klacky pod nohy. Pokud nejde o krk, vždy se s odstupem času všechny maléry stejně stanou pouhou komickou epizodou k pobavení.

Už kdysi dávno jsem si uvědomila, že život je jedním velkým jevištěm, na kterém my, lidští protagonisté, tu s větším, tu s menším úspěchem nebo propadákem odehráváme své role. Cíleně jsem se snažila vybírat ty nikoli ryze kladné či

záporné, ale pokud to okolnosti jen trochu umožňovaly, tak komediálně-dramatické. Když mi taková spadla do klína, chopila jsem se jí a odvedla výkon nejvyšší možné kvality. Lze říct, že pro mne život byl a je i přes drhnoucí plochy improvizačním seriálem.

I když jsem si byla téměř jistá, že bych jako extrovert se svým komediantstvím mohla zabodovat u příslušných škol, nikdy jsem práh žádné z nich nepřekročila. Důvod? Náplň herečky profesionálky je v naprostém rozporu s mou povahou. Hrůznou představu mi naháněly jak bezpočetné reprízy, tak filmové prostoje, ale především trvalá buzerace náladových, až agresivních režisérů, v jejichž rukou bych nebyla ničím jiným než pouhou loutkou.

Možnost hvězdné kariéry jsem po pečlivém zvážení zapudila a své zděděné vlohy uplatňovala pouze na pomyslné privátní scéně. A to zvlášť při kontaktu s muži, což už dnes mohu přiznat, neboť jsou mé hříchy v tomto směru dávno promlčené. Na druhou stranu ale ti, kterých se to týkalo, si o zápletku s pro ně nelichotivým koncem přímo říkali. Dle scénáře jsem si vybírala chlapy nadřazené, ješitné, zkrátka typické „egony“, pro které byly ženy jen obdobou spotřebně-užitkového materiálu, a s maximálním potěšením jim po vlákání do erotické sítě v okamžiku největšího žhavení poskytovala za všechny ty zhrzené duše odpovídající odvetu.

Léty se ale člověk mění a změnila jsem se i já. S vědomím, že jsou „egoni“ věční a jejich počet by se opět znovu doplnil i po povolené selektivní střelbě za účelem pozvednutí charakteru mužské populace, jsem předala své žezlo mladším sirénám. O to víc jsem se zaměřila na kategorii dlouhé roky opomíjenou – muže moudré. Vyskytovali se sice sporadicky, ale podstatné pro mě bylo, že vůbec jsou. Měla jsem tři. První ve mně vzbudil náplní svého života opodstatněnou neskonalou úctu a druhý díky ranám nelítostného osudu maximální obdiv, který pozvolna přešel v lásku. Trvala ještě několik let po jeho odchodu do věčných lovišť. V době, kdy jsem se smířila s tím, že podobného chlapa už nikdy nepotkám, mi nečekaně vstoupil do života další muž. Při mé prvopočáteční nedůvěře jsem pro něj nebyla jednoduchou kořistí, leč svou vytrvalostí a postupným odhalováním širokého spektra znalostí, schopností a nakonec i citové bohatosti si mě zcela získal. To byla první fáze, na kterou jako blesk navázala druhá. Vzájemná přitažlivost. Po několikaleté sexuální abstinenci v nás dřímající touha přímo explodovala a svou nenasytnost dávala najevo nejen při každém setkání. V okamžicích odloučení stačila i vzpomínka. Bylo to opojné, úchvatné i energii dobíjející a změna kupodivu nenastala ani po dvou letech, kdy měl dle odborníků přijít útlum veškerých vášní.

Nic podobného jsem v životě nepoznala a snad proto to byl vůbec první chlap, kterému jsem dovolila nahlédnout i do své hříšné duše. Zdůrazňuji, že jen nahlédnout, abych o něj nepřišla. A tak jsme si projevovali lásku ve všech podobách, jezdili na výlety nebo při melodiích jeho bohaté fonotéky tančili, cpali se gurmánskými laskominami, které připravil, u krbu si při bublinkách sdělovali životní zážitky i sladké nesmysly a poté v ložnici dávali naprostou volnost projevu svým chemií vyvolaným potřebám. A to v době, kdy naši vrstevníci šetřili do obálky na poslední investici ve strachu, aby při historicky nejvyšší inflaci neskončil jejich požehový instant péčí rukou nejbližších v kontejneru směsného odpadu. Protože jsme si byli i my vědomi, že toho máme mnohem víc za sebou než před sebou, dopřávali jsme svým tělesným schránkám s vnější amortizací, leč zatím naplno funkčním obsahem, sem tam servisní kontrolu. Přiznávám, že byl můj drahoušek mnohem zodpovědnější. Zatímco si hlavně hlídal v tomto věku mužům haprující prostatu, já po víc než pět let naprosto ignorovala očním lékařem diagnostikovaný šedý zákal.

Zareagovala jsem, až když mi jeho mlhavá clona téměř znemožnila vidění. Přibyly pády za obrubníky chodníků, výjimkou nebyla ani salta na pevných či eskalátorových schodech, při jízdě autem jsem nedohlédla ke krajnici a v zúžených pruzích

opravovaných silnic a dálnic pravidelně propotila triko z obavy, abych Čertem nesmetla vymezující panely. Směrovky pro mne byly jen čímsi popsaným kusem plechu a v případě slunečního svitu zmizel i ten. Kupodivu jsem nejlépe viděla za šera. Letité brýle, které při jednom zahraničním zájezdu zůstaly nedopatřením v šuplíku hotelového pokoje, jsem nahrazovala téměř starožitnými exponáty po rodinných příslušnících a odbornou pomoc se rozhodla vyhledat, když už mi písmenka textů rajtovala po papíře i při dioptrie posilující lupě.

„Volné místo ale máme až za půl roku,“ pravila přívětivá sestřička v předordinační místnosti oční obvodní lékařky a s nemizejícím úsměvem do počítače zanesla termín mé návštěvy. Věděla jsem, že musím něco podniknout, protože mě čekaly mnohakilometrové cesty, a to nejen na chalupu.

Prvním spasitelem měl být pro mne optik na Tylově náměstí. Za pomoci několika přístrojů mě dlouho mlčky soustředěně prozkoumával, leč jeho konečný verdikt nevyzněl ani trochu pozitivně. „Problém vašich očí vyžaduje důkladnější prohlídku, ale na ni nemám dostatečné vybavení. Napíši vám doporučení ke svému kolegovi. Má optický nadstandard, a navíc je odborník nad odborníky. Jeho návštěvu ale neodkládejte.“ Neodložila jsem ji a po rozloučení poslušně odkráčela k metru.

Čas přejezdu mi zkrátilo sledování spolucestujících, zvlášť nepřehlédnutelných Ukrajinek ať už

s volnými copy, nebo stočenými do drdolu pod šátky připomínajícími záclonu. Opelichané kožichy se zvláštními modely šněrovacích kozaček vynesly bez ohledu na teplé počasí. Některé z nich při nepochopitelně povýšeném chování navíc působily jako zlatnická reklama, neboť na jednotlivých prstech včetně palce prezentovaly i několik velmi nápadných třpytivých uměleckých výtvorů tohoto řemesla. Jen málokdy si pozornost budící osoba připustí, že zájem může být i negativní, ne-li přímo šokující. Nepřipouštěla si ho ani proti mně sedící „sestra z Východu“ typu velmi opotřebované Nastěnky – též v kožichu, tentokrát nesoucím známky buď molové líhně, nebo kožní choroby své rádoby činčily. Při vystupování mi zakopla o nohu, čímž přitáhla mou pozornost k obuvi na nejvyšším podpatku, jaký jsem kdy viděla. V nejméně o dvě čísla větších botách vznešeně vykloktala na peron.

To byla jedna sorta „běženců“. Další, ne právě málo početná, jezdila v nejdražších vozech a nakupovala v nejluxusnějších buticích, řadovým Čechům nedostupných.

Dveře specializované optiky Fokus, sídlící pár metrů před Bílou labutí, jsem rozrazila s novou nadějí. S takovou vlídností a ochotou jsem se ve službách poskytovaných zákazníkovi ještě nesetkala. Většinou budili zaměstnanci dojem, že jsou příchozím klientem obtěžováni, neboť se snažili

o jediné – co nejrychleji se ho zbavit. Ne však v této provozovně.

„Rád bych vás ale upozornil na jednu důležitou věc,“ zaznělo prostorem vyjádření renomovaného specialisty. „Operace je bezpodmínečně nutná a je na vás, zda budete chtít investovat nemalou částku do brýlí, které po půl roce odložíte. Navíc vám čisté vidění stejně neumožní, jen ho zlepší.“

„Nic jiného mi nezbývá,“ vypadlo ze mě odhodlaně a k objednávce jsem vybrala i obroučky. Vydaný obnos, za který bych kdekoli v republice mohla strávit týdenní hotelovou dovolenou, byl tvrdou pokutou za můj laxní přístup k vlastnímu zraku, už dlouho řvoucímu SOS.

Po týdnu jsem si brýle vyzvedla, a i když mým očím nedopřály stoprocentní pohled na svět, to, co umožňovaly, mi stačilo. Už jsem nezakopávala, nepadala a při jízdě neohrožovala ani Čerta, ani další vozy, případně chodce.

Definitivní řešení rozjela po šesti měsících opět obvodní očařka. Po prověření mého neduhu mě seznámila s možnostmi jedné z nejdokonalejších současných očních klinik u nás, napsala doporučení a já po pár dnech značně nejistá vešla do jejích moderních prostor. První, co mě překvapilo, byl díky perfektní organizaci všude panující klid. Po něm jsem ocenila čísi dobrý nápad různými stejnokroji od sebe oddělit rozličná profesní zařazení.

Sestřičky tím pádem nebyly obtěžovány dotazy

pacientů souvisejícími s administrativou a administrativní pracovnice se vyhnuly odpovědím na zdravotní stav. Jedna z nich mě ve své prostorné vzdušné kanceláři zaregistrovala a dřív, než jsem stačila zahřát koženku pohodlného fotelu, zaznělo chodbou mé jméno.

Kolotoč po rozkapání očí pokračoval jedním vyšetřením za druhým a skončil po půldruhé hodině v ordinaci nesmírně milé lékařky sdělením, co a v jakém termínu bude následovat. Od ní jsem stále uslzená odešla rovnou na toaletu, abych svůj rozmazaným make-upem zaneřáděný obličej uvedla do civilizovaného stavu.

„Ježišikriste, co to je?!“ vykřikla jsem bez ohledu na případnou obsazenost kabinek. Zrcadlo mi předhodilo abstraktně zbarvenou masku klauna, z které zíraly oči silně sjetého feťáka, neboť rozšířené černé zornice zcela pohltily duhovku. Namočila jsem několik všudypřítomných papírových kapesníčků, přesunula se do jedné z WC místnůstek vybavené věšáky a pustila se do zlidšťování. Trvalo téměř stejně dlouho jako samotné vyšetření, protože jsem s dolíčením musela čekat, dokud se zornice nezklidní, abych po něm nevypadala hůř než před ním. Všechno stejně nakonec jistily sluneční brýle à la Ferda Mravenec, které na prahu adventu díky modré obloze působily naprosto přirozeně.

S blížícím se datem operace úměrně narůstal i strach. Jsem holka do nepohody a hned tak

něčeho se nezaleknu, ovšem pokud nepřekročím práh jakéhokoli zdravotnického institutu, v němž mě čeká mnou neovlivnitelný zásah. Ten pocit bezmocnosti a nejistoty mě drtil natolik, že jsem noc před operací levého oka (pravé mělo přijít na řadu za týden) celou probděla a od rána rozklepané nohy rozhodně nedávaly jistotu bezpečného transportu. A to přesto, že mě všichni moji blízcí utěšovali, uklidňovali a syn mi dokonce zajistil po zákroku odvoz.

Popadla jsem tašku, ve které jsem měla dle instrukcí převléknutí s přezutím i kosmetikou, a až na konec do ní přihodila složku s výsledky předoperačních vyšetření. V koupelně jsem se přičísla, nenamalovaný obličej (další striktní příkaz) opět z větší části zakryla brýlemi, opustila byt a poté i dům. Nikdy jsem si nepřipadala hůř. Kdybych si měla vybrat, jestli mám jít po ulici nahá, nebo nenalíčená, rozhodně bych zvolila první variantu. Od šestnácti let to byla premiéra. I kdysi na první chalupě v zapadlém zákoutí Vysočiny jsem ráno bez perfektního make-upu nešla ani do kadibudky, což má rodina dosud považuje za symbol všech mých úletů.

Pomalu jsem kráčela širokou cestou vedoucí napříč ranním sluncem prozářeným parkem v záplavě spadaného listí a měla pocit, že nastupuji do vlaku, z kterého se dostanu až příští týden. Nastoupila jsem však do metra a teprve v něm si

začala vyčítat, proč jsem si při své rozsypanosti nenalila před odchodem panáka.

Do budovy kliniky LEXUM jsem vstoupila jako ve snu a z příjmu se nechala sestrou odvést do šatny. Předepsanou noční košili mi suplovalo triko, neboť typ mého nočního prádla odpovídal zde nepoužitelnému úspornému textilu pracovnic v nightclubech. V čekárně jsem ihned sestru při kapání anestetika požádala o zklidňovadlo. Po pár minutách mi odbouralo nejen strachové napětí, ale po doplňujícím nemocničním úboru, což byl igelitový plášť, čepice z téhož materiálu kryjící vlasy a návleky přes domácí obuv, i pocit totálního idiota. S jeho úsměvem jsem však nakonec vkročila na operační sál.

Rouškami maskovaný personál jsem vnímala jako bludičky a roboticky vykonávala všechny povely. Prostorné křeslo, do kterého jsem usedla, se volným pohybem protáhlo do tvaru lůžka, přes obličej mi kdosi položil roušku s prostřiženým otvorem, na hlavě mi přistál jakýsi přístroj se světélky a pak už jsem necítila nic jiného než občas příjemně působící proud chladivé tekutiny stékající z oblasti oka podél rantlu igelitové čepice nejspíš kamsi do záchytného kanálku.

Než jsem se nadála, ozvalo se nade mnou: „Hotovo! Máte to za sebou.“ V tom okamžiku jsem si uvědomila, že všechen ten stres a obavy byly naprosto neadekvátní.

Už před operací jsem si všimla, že se většina pacientů po zákroku v doprovodu sestřičky poněkud motá, a o to víc jsem byla zvědavá na reakci svého organismu. S přelepeným okem jsem po rozloučení a slovech díků vyplula do prostoru čekárny a z ní do šatny bez nejmenších problémů. Proto jsem zatím odložila i zaktivování vozu. V instrukcích zdůrazněnou nutnost osobního doprovodu mělo v mém případě nahradit přistavené auto.

Prvořadým zájmem po převléknutí do civilu byla opět návštěva už známé toalety ve třetím patře. To, co do ní vešlo, bylo diametrálně odlišné od toho, co z ní vyšlo. Po použití stínů a řasenky na nezasažené oko a rtěnky na vybledlá ústa jsem si srovnala pocuchané sebevědomí a po opuštění výtahu vyšla na ulici.

„Uvidim, co se mnou udělá čerstvej vzduch,“ prohodila jsem sama k sobě a telefonní výzvu k odvozu opět oddálila.

Vtom zaburácel můj stálý vnitřní oponent: „Jsi čistokrevnej cvok. Při náhlý slabosti sebou můžeš kdykoli kdekoli praštit a v hajzlu bude jak tvůj glanc, tak snahy doktorů.“

Svou kritikou mě tak rozčílil, že jsem trucovitě došla až k metru a od něj rázným energickým tempem domů. Po definitivním odvolání řidiče jsem si v klidu a s úsměvem vyslechla řadu výčitek, z nichž nejostřejší zazněla od přítele Zálesáka,

a pak vyčkávala, až pomine třetí hodina, po níž jsem mohla odstranit náplast.

Navzdory upozornění na možnost zatím matného vidění mé oko prozřelo ihned. S radostným výkřikem při naprosto jasném obrazu nádherně zbarvené podzimní scenérie za oknem jsem se přiřítila do koupelny, kde se mi hnusné zrcadlo postaralo o okamžik pravdy. Šokující pravdy, neboť odhalilo každou, šedým zákalem taktně utajenou vrásku.

„Proboha, co to je?! Tak tohle si přitáhl Zálesák do baráku, a ještě s nadšením? S timhle ksichtem přece nemůžu na ulici!“ ječela jsem hrůzou a začala uvažovat o klobouku se závojem.

Zklidňovat jsem se začala až po vypití několika skleniček veltlínu. Po vyprázdnění láhve jsem si uvědomila, že zatímco jsem byla dlouhá léta pohledu na přirozenou devastaci ušetřena a až teď mi realita uštědřila facku, všichni kolem mě brali takovou, jaká jsem. O to víc jsem nechápala Zálesáka, že ke mně zahořel obdivem a poté láskou. Jeho růžové brýle měly nejspíš tloušťku skleněných popelníků. Nakapala jsem si do oka hojivou emulzi a dál se raději kochala výhledem na koruny okolních stromů.

Den po kontrole, kde jsem všechny zaskočila dotazem, zda je nutné podstupovat další operaci a tím riskovat navýšení vizuálních šoků, jsem se rozhodla jet na výlet. Počasí si drželo fazonu