9788028404222

PROLOG

„Zůstaňte pohromadě!“ zavyl obrovský šedý vlk zarputile. Vlčí smečku stálo spoustu sil držet krok se svým vůdcem. Hory, které překračovala ve větru o síle tajfunu, nenabízely žádnou ochranu a žádnou kořist.

„Rexi!“ zaskučela pěkná sněhobílá vlčice s modrýma očima. „Potřebují pauzu, copak je chceš zabít?“ Kývla směrem k pěti malým vlčatům, která

šlapala za ní jako stádečko hus, ale bouře je skoro odfoukla. Plyšová srst mláďat se ve větru vlnila, malé nohy se jim třásly a oni se kymáceli, a přesto se statečně snažili následovat svou matku. Bylo jim teprve jeden a půl měsíce, a tím pádem byli nejmladší z celé smečky.

Rex se na svá vlčata vřele podíval a pak hlubokým hlasem odpověděl: „Ta jeskyně je na vrcholu, vydržte!“ Odvrátil se a trmácel se dál, dobře věděl, že ho zbytek jeho smečky bude následovat.

Tlapky vlků se na hladké skále sotva udržely a postupovali vpřed jen pomalu. Ale po nekonečně dlouhé době to dokázali.

Jeskyně byla velká a skýtala úkryt před ledovým větrem. Byla obložená malými mechovými pelechy, které tvořily místa na spaní pro celou smečku. V nejzazším rohu ležela bílá vlčice a kojila své mladé. Ti se, netrpěliví, žízniví a zároveň vyčerpaní, cpali k jejím strukům a pokoušeli se soupeřit o mléko. Největší z nich, šedý chlapec, byl nejúspěšnější; své tři sourozence, kteří všichni zdědili světlou srst své matky, už odtlačil na druhou stranu břicha. Další mládě, také šedé, ale nejhubenější ze všech, tam vyčerpaně leželo a třáslo se zimou a lotrovin svého bratra už si nevšímalo.

Vlčice vzhlédla, pohledem si krátce přeměřila velkého šedého vlka a pak odpověděla: „Mají se dobře, naštěstí. Jen o Tamaniho mám starosti.“ Čumákem ukázala na malého šedého chlapce a postrčila si ho blíž k břichu, aby se konečně trochu napil. „Je tak malý a zranitelný, jak jen má tu cestu přežít?“ pokračovala ustaraná matka a znovu se obrátila k alfa samci.

Rexův výraz byl plný lásky, když jí pohled oplatil, a uši mu neklidně cukaly. „Ach, Taro,“ řekl něžně, předklonil se a opatrně jí olízl ucho. „Zvládne to, jako každé vlče z ledové smečky!“ Šedý vlk sebevědomě přikývl, popošel dopředu, lehl si vedle své družky do mechového pelechu a přitiskl svou hustou srst na její. „Nedělej si starosti!“ Alfa samec zavřel oči a položil si hlavu na Tařiny lopatky. „Snad máš pravdu,“ zamumlala bílá vlčice. I ona si položila hlavu na tlapky. Ještě jednou se ustaraně podívala na své mladé a pak usnula.

. KAPITOLA

„No tak, pojďte už, nebuďte tak nudní!“ křikla Kora, malá sněhobílá vlčice s modrýma očima, dokonalá kopie své matky. Po třech měsíčních cyklech putování k horám pět vlčat ledové smečky, Kora, Tamani a jejich bratři Talon, Ravi a Palamino, dost vyrostlo a zesílilo, ale Tamani z nich byl pořád ten nejvyzáblejší. Kora, malá, čilá a vždy veselá mladá vlčice, měla před celou smečkou kousek náskok, ostatní vlci ji následovali s velkým rozestupem. Nejblíž jí byl Tamani. Rozesmátý uháněl za svou sestrou, dokud se vedle ní nezastavil na vrcholku skalnatého kopce. Rozhlédl se po okolí a úžasem vykulil své modrošedé oči. Něco takového, co se tam dole daleko od nich jasně třpytilo, ještě nikdy neviděl! Připomínalo mu to jezero, ale jaké jezero bylo tak obrovské, že bylo přinejmenším tak velké jako revír ledové smečky?

Slyšel, jak jeho otec Rex za ním vysvětluje, že se tomu říká „moře“.

Jeho sestra vedle něj se z omámení oklepala rychleji a pisklavým štěněcím hláskem zavyla: „Kdo bude první u vody, vyhrává!“ A už vyrazila a nechala Tamaniho za sebou v oblaku sněhu.

„Jen počkej,“ syknul a ctižádostivě přimhouřil oči. „Však já tě dostanu!“ Už už se za ní chystal vyrazit, když ho zastavil silný hlas.

„Stůjte!“ Tamani se polekaně otočil a spatřil napětí v obličeji svého otce Rexe. „Krvavá smečka je tu. Cítím je.“

I ostatní vlčata se při slovech svého otce okamžitě zastavila, shlukla se kolem šedého vlka a žádostivě nasávala vzduch. Uši alfa samce i navzdory napětí pobaveně zacukaly, když mladé pozoroval. „Cítíte to?“ zeptal se a z jeho hlasu zmizela tvrdost a přísnost.

Větší šedé vlče, které sedělo vedle Tamaniho, okamžitě povytáhlo hlavu a pyšně proneslo: „Myslíš ten strašlivý smrad?“

Rex se na svého syna v klidu podíval a pak suše odpověděl: „Přesně tak.“

Tamani si svého bratra nenápadně přeměřoval a jako vždy ho bodala žárlivost. Talon byl prvorozený, byl z vlčat největší a nejsilnější, a proto byl jejich alfou. S počínajícími svaly a širokými rameny taky vypadal opravdu skoro jako jejich otec, jen zkrátka už jako vlče.

Rex putoval pohledem po svých mladých, aby získal jejich pozornost, a pak klidným vůdčím hlasem vysvětloval: „Tohle je zápach krvavé smečky.

Dnes ji poznáte, protože jejich vlčata budou spolu s vámi cestovat na kře ke Strážným horám.“

Tamani se zarazil a zmateně zastříhal ušima. „Na jaké kře a jaká cesta?“ vyhrknul.

Jeho otec se na něj podíval svýma modrošedýma očima, ale počkal, jestli mu místo něj nedokáže odpovědět některý z jeho mladých.

„Jako všechna vlčata z velkého fjordu musíme i my cestovat do Strážných hor. Tam se budeme učit, jak se stát správným vlkem ze smečky, a učit nás budou strážci.“

Rex se pousmál nad horlivostí své dcery Kory a dobromyslně zacukal ušima. Protože se neustále zvědavá Kora vždycky vrhala do všeho neznámého, nejspíš se o té cestě už dozvěděla od starších vlků ze smečky.

„Pravým vlkem ledové smečky se stanete teprve po svém druhém slunečním kruhu, ale ve Strážných horách se naučíte základy života ve smečce.“

Sotva domluvil, Tamani si všiml, jak se otci napjaly jeho ocelové svaly. Sledoval pohled alfy ke kopci, za nímž se, jak nyní spatřil, cosi vynořovalo. Postavy tmavých vlků, kteří následovali obřího alfu, jenž svou velikostí dokonce předčil Rexe. Tamani cítil, jak se jeho sourozenci namačkali k sobě, aby vlkům cizí smečky nemuseli čelit sami. Tamani sdílel jejich rozrušení

a z hrdla mu bezděčně vyšlo zavrčení, které však po Rexově varovném pohledu okamžitě potlačil a zahanbeně sklopil hlavu k zemi. Jeho otec byl také napjatý, ale očividně čekal, že jeho vlčata budou vůči konkurenční smečce dobře naladěná.

Mezitím se kolem Rexe a jeho mladých shromáždil i zbytek ledové smečky a Tara, alfa samice, se postavila vedle svého druha. Smečka jako zkamenělá čekala, až se k ní ti druzí vlci přiblíží a konečně se před ní zastaví.

Tamani cizí smečku zaujatě sledoval. Ještě nikdy neviděl vlky s touhle barvou srsti, tmavošedou a černou, jen vzadu v davu snad zahlédl vlče se světlou srstí. Tamaniho se zmocnil zvláštní pocit a znovu se mu z hrdla chtělo vydrat zavrčení, které však okamžitě potlačil. Napjatě zíral na svého otce, který vystoupil vpřed a kývl na pozdrav tomu obrovskému černému alfa samci krvavé smečky. Ten mu němě odpověděl na pozdrav a vrátil se zpět ke své smečce.

Oba alfa samci dali své smečce rozkaz a vlci, jako by na to už čekali, všichni vystoupili vpřed, vzájemně se zdravili a promíchali se, jako by patřili k jedné smečce. Další pokyn a všichni se dali do pohybu.

Vlčata ledové smečky s Talonem v čele se vztyčeným ocasem běžela uprostřed davu, obklopena ostatními vlky.

Tamani se na něj závistivě podíval, pokusil se potlačit žárlivost a nasměroval své myšlenky jinam. Cítil vzrušení, které mu s každým krokem pulzovalo v tlapkách, a myslel na dobrodružství, jež je čekalo. Najednou si

Tamani všiml, že se na jeho srst upírají dvě oči, a už k němu přiskočila světle šedobílá mladá vlčice, která musela být v jeho věku. Smaragdově zelené oči jí vřele zářily.

„Zdravím tě! Já jsem Shira, vůdčí vlče krvavé smečky. Jak se jmenuješ ty?“

Tamaniho uši bezděčně zacukaly zvědavostí, hlas mladé vlčice zněl tak jemně a citlivě a tak nějak starostlivě, jak na to od svých sourozenců nebyl zvyklý. Teplo, jaké ještě nikdy nepocítil, se mu vkradlo pod srst a zaplavilo

ho od ocasu po tlamu. Povzbuzen těmito pocity, odpověděl: „Tamani. Jsem Tamani.“

Okamžitě ho začaly sužovat pocity viny. Bylo dovoleno cítit se v přítomnosti konkurenčního vlka tak dobře? Zavrhl tu myšlenku. Tuhle sebevědomou budoucí žačku určitě obdivoval každý. Na krvavou smečku měla nezvykle světlou barvu srsti, a přesto byla vůdčím vlčetem. Když vlci před ním zavyli, vytrhlo to Tamaniho z myšlenek.

„Ale ne! Je rozlomená!“

Tamani skočil vpřed, protáhl se davem ke svým sourozencům a spatřil Koru, která vyděšeně hleděla na zpěněné moře před sebou. Bodlo ho, když se podíval do jejích očí plných strachu. „Co se děje?“ zeptal se.

„Ta ledová kra je rozlomená!“ vykřikla Kora zděšeně. „Příliš brzo! Na ní jsme měli putovat až ke Strážným horám, ale jestli už je pryč, nezvládneme to! Nikdy nezískáme vzdělání!“ Kora zoufale upřela pohled na své tlapky ve sněhu.

„Proč prostě k té kře nedoplaveme?“ zeptal se Tamani a tentokrát mu hlubokým hlasem odpověděl alfa samec krvavé smečky: „To je skoro nemožné! Proud je velmi silný a snadno vás strhne, zemřeli byste.“ Zarazil se a pak se s ustaraným pohledem obrátil na svá vlčata: „Přesto to musíte zkusit. Je to jediná možnost.“ Ocas tmavého vlka se panovačně vztyčil do výšky a vlci hned vykročili vpřed a popohnali vlčata z obou smeček něžně, ale neúprosně na okraj výběžku.

„Skočte, ať je na vás vaše smečka pyšná!“ zavyl teď Rex do větru a upřel pohled na svá vlčata.

Tamani pocítil vlastní nejistotu i tu svých společníků, když je postrkovali k okraji výběžku, zpěněná voda už byla vzdálená jen na délku tlamy. Vlče pocítilo tlak, který v něm stoupal, a jako na povel se skoro zároveň s Talonem vrhnulo do vody.

Ledový chlad pronikl Tamaniho srstí a bolestivě mu stáhl plíce, ale po prvotním šoku si na vodu zvykl a kopání nohama, kterým se pokoušel

udržet nad hladinou, bylo pravidelnější a zručnější. Ucítil, jak mu v žilách pulzuje zkušenost jeho předků, a dostavila se jednoduchá pravidelnost.

Všiml si, že mu to jde lépe, když využije ve svůj prospěch sílu vln. Vlče se mocným kopáním tlapek přibližovalo ke kře a teď šikovně využívalo proudu, který ho chtěl odnést na moře, k tomu, aby bylo rychlejší. Když se Tamani skoro dostal ke kře, obezřetně se ohlédl přes rameno a zahlédl další dva budoucí žáky, jak za ním v dálce zaostávají a bojují s proudem.

Bez zaváhání se otočil, doplaval ke své sestře Koře, která tlapkami kopala tak slabě, že se sotva držela nad hladinou, a popadl ji za kůži na krku.

Společně se jim podařilo doplavat zpátky ke kře, kde Tamani napřed pomohl sestře nahoru a pak se sám vytáhl vedle ní a vyčerpaný se na ni zhroutil. Jeho hebká vlčecí srst byla zmáčená vodou a vysála z jeho těla všechno teplo.

Pomalu k nim doplavala i ostatní vlčata a jedno po druhém za nimi vylezla a vyčerpaně dopadla na kru. Tamani zvedl hlavu. Chyběl už jen

Talon, který pořád bojoval s proudem a hrozilo, že kru mine. Jak bylo možné, že jeho mnohem silnější bratr plaval ve vodě jako poslední?

A pomalu už to začínalo být opravdu velmi nebezpečné. Bylo jasné, že příliš dlouho už Talon v ledové vodě nepřežije. Tamani na chvíli zaváhal, pomyslel na vlastní vyčerpání, ale myšlenka, že by viděl bratra zemřít, ho přiměla k tomu, aby přece jen znovu skočil do vody a doplaval k němu.

Vlny se ještě víc zvedly. Už byli dost vzdálení od pobřeží a proud jeho malým vlčecím tělem pořádně zmítal, přesto se však pokoušel probojovat se ke svému bratrovi. Shiřino poděšené zavytí ho přimělo sebou trhnout.

„Dávej pozor, pod tebou!“ štěkla vyděšeně.

Tamani se polekaně podíval dolů a objevil temný stín, který se k němu přibližoval. Vlče rychle poznalo zostřující se obrysy, podobalo se to rybě, ale bylo to tisíckrát větší, než byl zvyklý. Obří černo-bílý mořský živočich otevřel tlamu, vyrazil nad hladinu a před Tamanim se zablyštěly špičaté

zuby té obludy. V poslední vteřině stihnul uhnout stranou a zuby ho zasáhly pouze do boku.

Když obluda znovu dopadla do vody, zdvihlo to vlnu, která Tamaniho odhodila a on pocítil bolest v rameni. Aniž o tom přemýšlel, otočil se na Talona, aby na něj něco zavyl, ale nikde ho neviděl. Najednou ho něco popadlo za krkem. Tamani se pohotově otočil a vymanil se ze sevření útočníka. Samým překvapením sebou trhnul, když pohlédl do ledových očí svého bratra. Vůdčí vlče rozezleně cenilo zuby. Vypadalo to, že je mu jedno, že mu slaná voda šplouchá do tlamy a proud cloumá jeho silným tělem.

„Páni, ty jsi ale odvážný! První vlk, který se dostal ke kře!“ poškleboval se Talon a vrčel.

„O čem to tu mluvíš? Já nechtěl…“ začal Tamani, ale jeho bratr ho vztekle přerušil. „Já jsem vůdčí vlče smečky! Ty jsi v pozici omegy, takže se tak chovej a poslouchej moje rozkazy!“ Z Talonova hrdla zaznělo další zavrčení. „Jestli tu zemřu, zemřeš se mnou!“

Mohutné tělo jeho bratra se znovu vrhlo vpřed, aby na Tamaniho zaútočilo, ale ten včas ucukl, odvrátil se a kopal nohama, zpátky ke kře. Ta k němu mezitím připlula a Tamanimu se podařilo se jí chvějícími se tlapkami pevně chytit. Okamžitě se otočil na Talona, který divoce kopal tlapkami kolem sebe a pokoušel se bojovat s proudem, což se mu však nedařilo. V jeho očích se zračila ryzí nenávist a za ní hrdost vlka, jehož čest byla zraněna.

Tamani sebou trhnul, když ve vodě zahlédl mihotání čehosi tmavého. Stín obřího mořského živočicha se vrátil a tentokrát útočil na Talona. Tamani zděšeně sledoval, jak se obří tlama nestvůry vynořila na hladinu a sklapla čelist. Talon! Chytilo ho to! Černo-bílá příšera s hlasitým plesknutím dopadla zpátky do vody. Jen kruhy ve vodě prozrazovaly, co se právě stalo.

Vlčata na kře seděla, jako by do nich uhodilo. Tamanimu se z posledních sil podařilo vyškrábat se nahoru. Hluboko v sobě cítil šok z toho, co právě zažil. Jeho bratr, vůdčí vlče smečky, byl mrtvý! Navždy zmizel!

Najednou vzduch prořízlo hlasité zavytí. Tamani se podíval ke břehu a poznal, že vlci ze smečky tam zděšeně truchlí nad ztrátou vlčete. On sám ze sebe nevydal ani hlásku.

„Maro, vyhrab Tamanimu noru!“ Shiřin jasný hlas se nesl nad krou a trochu vlče utěšil. „Bolí tě to rameno hodně?“

Malá světlá vlčice udělala krok vpřed a ustaraně se na něj zadívala. Šok očividně otupil Tamaniho smysly, protože teprve teď pocítil bodavou bolest rány na svém rameni, z které vytékala krev, jež barvila sníh pod ním doruda. Nepřítomně zavrtěl hlavou a Shira mu obezřetně začala jazykem ránu čistit. Tamani byl z toho, co právě zažil, pořád naprosto zděšený.

Po chvíli ho Shira odvedla do nory a podpírala ho za nezraněné rameno. Kupodivu tu bylo mnohem tepleji než na nechráněném povrchu kry. Kvůli svému zranění vlče brzo upadlo do neklidného spánku. Nedovedl říct, kolik času uplynulo, když ho slova pěkné mladé vlčice vrátila do reality.

„Vlčata krvavé a ledové smečky,“ slyšel Shiru volat. „Shromážděte se kolem sněhového kopce!“

S velkými bolestmi v rameni se Tamani, stále otupělý, napřímil a trochu nemotorně se přiblížil k okraji jámy. Opatrně vykoukl ven a uviděl Shiru, jak stojí coby velká vůdkyně na hromadě sněhu, kterou očividně sama postavila, a svolává k sobě ostatní vlčata. Malá světle šedobílá vlčice počkala, dokud se všichni neutišili, a až když k ní byly upřeny všechny pohledy, pokračovala: „Truchlíme pro vaše vůdčí vlče Talona. Členové ledové smečky, dopřejte si trochu času, abyste se se ztrátou vyrovnali. Protože s námi však Talon již není, musíte jmenovat nové vlče, které vás odteď bude zastupovat!“ Shiřiny oči se upřely na Koru, která tam stála a pohledem hledala u sourozenců pomoc. Po pár úderech srdce přikývla, jako by od sourozenců obdržela tichou zprávu, vstala a vyskočila nahoru k Shiře. Její světlé oči zářily, když se obrátila k ostatním vlčatům na kře a slavnostně ohlásila: „Naším novým vůdčím vlčetem bude Tamani!“

Cože, on? On, Tamani, nejmladší, nejmenší a nejvyzáblejší z vrhu, který předtím převzal roli omegy? On se má stát vůdčím vlčetem, které všichni respektují a které o všem rozhoduje? To přece nemůže být pravda, ne? Tamaniho hlavou vířila spousta otázek, i přesto se ale vyhrabal ze své nory a kulhavě se připojil ke svým společníkům.

„Jak by tohle mohlo fungovat? Jsem příliš slabý a malý, ty bys měla být vůdčí vlče!“

Hlavy ostatních vlčat se otočily na Tamaniho, ale on si jich nevšímal, upřel veškerou pozornost na svou sestru Koru, která k němu vzhlížela se zmatením v očích.

„Já?“ Zavrtěla hlavou. „Já se nehodím na vůdčí vlče, kromě toho tys byl první, kdo byl na kře, a jsi nejrozumnější z celého vrhu.“

Při takové chvále se Tamanimu vzedmula hruď.

„I já bych byla zklamaná, kdybys nesouhlasil!“ vložila se do toho Shira a z jejího něžného hlasu byl Tamani rozpačitý. V tlapkách mu znova zabrnělo a rozlilo se v nich znovu to podivné teplo.

„No dobře, tak odteď jsem vaše vůdčí vlče,“ připustil Tamani a zároveň cítil, jak v něm vzrůstá nenadálá radost. Vlčata oslavně zavyla, napřed jen ta z ledové smečky, ale pak se ochotně přidala i krvavá smečka. Talon, na rozdíl od Tamaniho, nebyl u svých sourozenců nikdy zvlášť oblíbený.

A ačkoliv byla jeho smrt samozřejmě obrovským šokem pro všechny, vyhlídky na Tamaniho coby nové vůdčí vlče ostatní ukonejšily a povzbudily.

Po chvíli Shira vstala a cuknutím ocasu si vyžádala klid. Její jiskřivý pohled přejel po vlčatech a pak zvedla hlas: „Smečko věčného lovu!“ započala prastarý rituál a Tamani se zachvěl. Zatím slyšel někoho mluvit tak napřímo s jejich zemřelými předky jen jednou jedinkrát a to bylo krátce po jeho narození, když léčitel ledové smečky žádal své předky

o požehnání pro něj a jeho sourozence. Z myšlenek ho vytrhlo, když se vedle něj objevila Kora a pokývnutím mu naznačila, aby předstoupil.

„Ledová smečka přišla kvůli tragické nehodě o své vůdčí vlče a zvolila si nyní nové vlče, které ji povede. Pronáším to teď pod širým nebem, abyste souhlasili s názorem těchto vlčat a přijali a akceptovali Tamaniho jako nové vůdčí vlče!“ zvolala Shira.

Její pohled, celou dobu upřený na zataženou oblohu, se teď obrátil na Tamaniho, který spontánně přistoupil k patě sněhového kopce. Najednou se mraky nad krou roztrhaly a dolů dopadl jeden jediný paprsek světla, přímo na šedou srst nově jmenovaného vůdčího vlčete. Zafoukal vítr a srst mladého vlka zazářila, jako by to byla hvězda na zemi. A s teplem, které mu slunce seslalo, proudila do Tamaniho těla i hrdost. Na okamžik se cítil jako velitel.

„Mám hlad a žízeň,“ zamumlalo tmavošedé vlče a narušilo tak pietní ticho, které doposud panovalo. Jeho modrozelené oči lhostejně planuly, jako by mu spojení mezi nebem a zemí bylo naprosto ukradené. Shira přiměla přísným pohledem svého bratra zmlknout a pak se obrátila na zbytek vlčat: „Asko má pravdu. Potřebujeme kořist, jestli nechceme vyhladovět dřív, než dorazíme ke Strážným horám.“

Tamaniho pohled putoval po kře: byla dost velká, aby vlčata unesla, a skutečnost, že bylo možné vyhloubit na ní ve sněhu prohlubeň, dokazovala, že je mnohem tlustší, než to zvenku vypadalo.

Malé černé vlče překvapeně zavylo. Stálo přímo u okraje kry a své stejně zelené oči, jako byly ty jeho sestry, upíralo do vody. „Podívejte, tam dole! Ryby!“

„To je ono!“ uklouzlo Tamanimu bezděčně. Přiskočil k tmavému vlčeti z krvavé smečky a zavelel: „Utvoříme lovecké oddíly, které budou skákat

do vody a chytat ryby. Tak to vlci z naší smečky vždycky dělávali.“ Nejistě se podíval na vlčata krvavé smečky, jestli jejich skupina taky rybaří. To už ale bylo slyšet souhlasné mumlání, což ho usvědčilo v tom, že má pokračovat. „Zatímco jedni budou lovit, ti ostatní budou držet stráž nebo budou mít na starosti vyhrabávání nor na spaní.“

Shira k němu přiskočila, oči jí zářily souhlasem. „Báječný nápad! Ale napřed bychom se měli představit, abychom věděli, s kým máme tu čest.

Já jsem Shira, ale to už víte. Tohle je moje sestra Maja.“ Kývla k rozpačitě se tvářící vlčici s černou srstí. „Ten černý támhle je můj bratr Maro.“ Myslela vlče, které objevilo ryby. „A tohle je můj mladší bratr Asko.“ Její smaragdově zelený pohled spočinul na tmavě šedém vlčeti, které k ní rebelsky vzhlédlo.

Tamani ucítil jeho vzdor a se zaujetím sledoval Askovo vznešené držení těla, které odkazovalo spíš na vůdčí vlče nebo vysoko postavené vlče než na nejmladšího z vrhu. Ještě chvíli si Aska prohlížel a čekal, že je některý z jeho sourozenců také představí, než mu došlo, že to je teď jeho úkol.

Rozpačitě sklopil uši a tentokrát ostýchavě zvýšil hlas: „Já jsem Tamani.

Moje sestra se jmenuje Kora.“ Ukázal na bílou vlčici. „A tohle jsou mí bratři

Ravi a Palamino.“ Poté kývl k bílému vlčeti s tmavými tlapkami a čistě bílému vlčeti. „Říkejte mi Pala,“ vložil se do toho bílý vlk a uši mu rozpačitě zacukaly.

Shira kývla na pozdrav. „Palo, Koro, Asko a Majo, vy budete lovecký oddíl. Ravi, Maro, Tamani a já se postaráme o hrabání nor,“ určila.

Mladá vlčice očividně měla mezi ostatními autoritu, protože všechna vlčata se hned dala do práce, a zatímco se lovecký oddíl shromáždil u okraje kry, Tamani se dovlekl ke své noře.

Ignoroval své rameno, které s každým pohybem vysílalo vlny tupé bolesti do celého těla, a začal svou noru zvětšovat a prohlubovat. Když konečně vytvořil aspoň trochu přijatelnou noru, vyčerpaný dopadl na zem. Zranění ho očividně stálo spoustu sil, protože i přesto, že se krátce prospal, byl

naprosto oslabený. Zrovna chtěl zvednout hlavu, aby si znovu prohlédl své rameno, když se zeď vedle něj najednou pohnula. Polekaně vyskočil a sledoval díru ve sněhu, která se neustále zvětšovala, dokud mu nedošlo, kdo ji hrabe. „Shiro?!“ zjistil s úlevou, uvolnil zadní nohy a posadil se.

„To je naše nová nora, nora pro velitele. Ravi a Maro už hrabou pro ostatní.“

„Dobře.“ Tamani se přistihl, že se potěšeně usmívá, a přes vyčerpání hned řekl: „Tak vyhrabu malou jámu na naši kořist.“

Vyskočil a protáhl se dírou v jeskyni ven. Tam udělal pár malých skoků a rozhodl se, že jámu umístí uprostřed, nedaleko od kopce sněhu. Sotva skončil, přidala se k němu Kora a upustila dolů malou třpytivou rybu. Ze srsti jí stékala voda a tlapky se jí třásly únavou, ale oči jí zářily vzrušením.

„Rybaření je tady mnohem snazší než na jezeře v našem revíru! Koukej, už jdou další.“

Stejně jako malá bílá vlčice i ostatní tři lovci měli v tlamách kořist a mokrou srst, a když odhazovali ryby do jámy, Tamani si všiml jejich unavených pohybů. Dvě vlčata se znovu vzdálila, ale Pala zůstal se svými sourozenci, a když se zeptal: „Kde je naše nora?“, oči se mu leskly vyčerpáním a hlas se mu chvěl.

Tamani konejšivě šťouchl čumákem do jeho mokrého ramena a pak řekl: „Támhle vpředu, odkud zrovna vychází Ravi.“

Bílý vlk se bez poděkování odvrátil a ztěžka dokráčel k noře, která se ve sněhu tmavě třpytila.

„Majo, Ravi, vy budete držet hlídku.“ Shira přeskočila hroudu a připojila se k Tamanimu a jeho sestře. Šedý vlk se rozhodl pro malou rybu a Shira s Korou se podělily o větší s nápadně žlutým vzorkem.

„Co vůbec dělá tvoje rameno?“ narušila Kora po chvíli sžíravé ticho.

Tamani jí zrovna chtěl odpovědět, když ho Shira předběhla: „To by ti určitě mohl říct Asko. Chce se stát léčitelem naší smečky, takže se dobře

vyzná ve zraněních.“ S nastraženýma ušima čekala na reakci vlčat a pak poněkud hlasitě zavolala: „Asko, pojď sem!“

Tmavošedý vlk okamžitě přiskočil, tmavé oči mu zářily zaujetím. „O co jde?“

Shira zastříhala ušima. „Chtěla bych, aby ses postaral o Tamaniho rameno.“

Poprvé to vypadalo, že je vlče ochotno uposlechnout rozkaz svojí sestry, a přistoupilo blíž k šedému vlčeti. Teď Tamani chápal Askův vzdor vůči vůdčímu vlčeti. V jeho smečce byli alfa samec a léčitel skoro na stejné úrovni, tudíž se Asko svou sestrou nenechal tak snadno uzurpovat.

Mladý léčitel si s vážným pohledem prohlédl ránu vůdčího vlčete a po pár úderech srdce odstoupil. „Musíš si ránu chladit a udržovat čistou, kromě toho bys měl taky odpočívat.“ Vlče krátce zaváhalo a pak dodalo: „Zítra bys měl doprovodit lovecký oddíl, trocha pohybu ve vodě udělá tvému ramenu dobře.“

Tamani vděčně přikývl. „Nechceš taky něco sníst, léčiteli Asko? Je tady toho dost,“ nabídl vlčeti a uši mu přátelsky zacukaly.

„Moc děkuji.“ Asko si vzal malou rybu a lehl si vedle své starší sestry.

„Chvíli tu počkejte,“ rozhodl Tamani, vyskočil a rychle přeběhl po udusaném sněhu k místu nedaleko od kopce sněhu. Když začal hrabat ve sněhu, ucítil udivené pohledy svých přátel. Po chvíli se celý od sněhu znova vynořil. Do těla mu pronikal chlad, ale poté co se otřásl, ho jeho srst opět zahřála. Navzdory bolesti v rameni se znovu posadil vedle tří vlčat a usmál se na Aska. „Tvoje nová nora, Asko, nora léčitele.“

Tamani pokývl ke sněhové jeskyni, kterou zrovna vyhrabal, a oči mladého léčitele se rozzářily radostí. Vstal, protáhl se kolem Tamaniho, přitom šedé vlče vděčně šťouchl čumákem do ramene a vzpřímeně nakráčel do své nové nory.

Tamani se za ním okamžik díval, pak se obrátil zpět na Shiru a Koru. „Asi budu odpočívat, když mi to poručil velký léčitel Asko,“ proneslo vůdčí

vlče pobaveně a pak naprosto vyčerpaně odkráčelo do nory pro velitele.

Tamani vysílený padl k zemi a trvalo jen pár okamžiků, než usnul hlubokým spánkem.

„Země!“ Raviho hlas Tamaniho vzbudil. Šedý vlk otevřel oči a objevil

Shiru, která vedle něj ležela s nastraženýma ušima. Do nory dopadal stříbrný svit měsíce a osvětloval její krásnou srst, která tak vypadala stejně zářivá jako on.

„Pojď!“ Mladá vlčice se zvedla a elegantně kráčela k východu. Tamani ji unaveně následoval a nemotorně se vyhoupl za ní na povrch kry. V bledém světle poznal, že všichni jejich společníci vylezli ze svých nor a zírali k žluto-hnědo-bílému pobřeží. Ravi a Maja stáli na okraji kry tak těsně u sebe, že se jejich srsti téměř dotýkaly a uši jim cukaly samým vzrušením.

Že by už dorazili ke Strážným horám? Ale kde jsou pak ty hory? Krajina před Tamanim byla sice skalnatá a pustá, ale kopce, natož hory nikde neviděl. Jak je proud přinášel blíž k pevnině a tím i dále do zátoky, Tamani si všiml, že na břehu stojí vlčí smečka a oni míří přímo k ní. Chvíli trvalo, než ledová kra narazila na břeh, ale stalo se to s takovou ránou, že se vlčata na ní zakymácela a Tamani skoro ztratil rovnováhu.

„Zdravím, buďte srdečně vítáni!“ ozval se hluboký důrazný hlas pískově hnědého vlka, který stál v čele vlčí smečky. Bezpochyby to byl jejich vůdce.

Vlčata na kře se ani nepohnula, dokud se Shira nepřiměla k tomu, pronést směrem k cizím vlkům pár slov. „Kdo jste?“

Pískově hnědý vlk se pobaveně zasmál a odpověděl: „Jsme pouštní smečka. Vezmete s sebou naše vlčata,“ vysvětlil velký vlk, zatímco se na něj Shira pořád zmateně dívala.

„Jmenuji se Telai, jsem vůdčí vlče své smečky,“ představilo se největší ze tří vlčat. Bylo statné a mohutné, o celou hlavu vyšší než jeho sourozenci.

„Já jsem Mila.“ Předstoupila malá šedohnědá vlčice a Tamani si s radostí, kterou skrýval jen stěží, všiml, že je mnohem menší než on.

„A já jsem Pegas,“ představil se poslední z nich. Vypadal jako jeho

bratr: pískově hnědý s bílými tlapkami, ale na rozdíl od Telaie neměl hnědé, nýbrž zelené oči.

Alfa samec pouštní smečky pyšně přikývl, panovačně vztyčil ocas a zavyl: „Doneste zásoby!“

Tři vlci okamžitě vystoupili ze smečky, mrštně skočili na kru a každý z nich odhodil do jámy na kořist zajíce běláka. Aniž vlčatům věnovali jediný pohled, zmizeli znova v davu smečky.

„Udělejte místo nové vlky!“ Shiřin jasný hlas prořízl chladný vzduch, vlčata na kře okamžitě poslechla a natlačila se k sobě. Telai na ni vděčně pokývl, pak udělal velký krok a skočil k ní, jeho sourozenci ho následovali.

Tamani koutkem oka zahlédl, že alfa samec dal znovu nějaký pokyn. Několik vlků znovu vyrazilo vpřed a vrhli se vší silou proti kře. Tamani vlky ohromeně pozoroval, jak se jim po pár lopotných pokusech podařilo kru odrazit od břehu, pak ji okamžitě zachytil proud a odnášel pryč od pobřeží. Na břehu zaznělo vytí, jež signalizovalo loučení, a Telai se svými sourozenci hleděli na svou smečku, od níž se pomalu vzdalovali.

„Palo, Koro, vy se ujmete první hlídky,“ uložila Shira dvěma vlčatům, která se okamžitě zvedla a usadila se poblíž okraje kry. „Támhle je jáma na kořist, tady naproti nora léčitele, tady nora budoucích žáků a tady je nora pro vůdčí vlčata.“ Shira postupně poukazovala na jednotlivé nory a pak vysvětlovala dál: „Máme lovecké oddíly, které rybaří, a střídáme se v hlídkách.“