Každým dnem potkáváš desítky tváří, některé zachytíš, oči se zalesknou, z některých přátelství a dobro září, a jiné míjejí, na pozdrav nehlesnou.
1.
„Vytrácí… vytrácí… Co by se krucinál mohlo rýmovat se slovem vytrácí?“
Bylo pondělí, sedm ráno, a Eduard Valdner se dobrou půlhodinu snažil dokončit báseň, na které od minulého večera pracoval. Už včera si s jejím zakončením nevěděl rady, nicméně věřil, že mu pomůže se na to vyspat. Doufal, že ráno otevře oči, a najednou bum!, slova k němu přijdou sama, zničehonic ho osvítí, a on bude vědět úplně přesně, co má udělat, jaké konkrétní slovní spojení použít. Bohužel šlo ale pouze o zbožné přání – k Edovu velkému zklamání se nic takového samozřejmě nestalo, a tak jen dál nečinně seděl u rozepsaného textu a tupě zíral do monitoru.
Rozmrzele si promnul oči a znovu si po sobě báseň přečetl: Rána jsou mrazivá, střechy se lesknou, slunce tvář zakrývá, večery tesknou. Stromy se vzdávají, noci se dlouží, vlaštovky ze stájí před cestou krouží.
Lavičky po parku obsadí listí, déšť roní z pohárků, vítr vzduch čistí.
Léto se s ozvěnou vzpomínek vytrácí…
„Hm,“ zabručel si sám pro sebe poněkud podrážděně, jelikož rozladění z jeho přetrvávající neschopnosti dokončit rozdělanou práci pomalu, ale jistě narůstalo.
„A co jako teď?“
Nazval ji Podzim. Tu báseň. Přišlo mu to příhodné, vzhledem k tomu, jak to včera vypadalo venku. Byla teprve druhá polovina září, ale slunce a teplé počasí už definitivně vytlačil vítr a déšť. Přišlo to prakticky ze dne na den. Ta náhlá, prudká změna Eda zaskočila, proto když se včera vrátil z večerní cigarety na terase, s obří nudlí u nosu a prochladlý až na kost, zasedl k počítači a pustil se do psaní. Dělal to tak pokaždé. Někomu by to mohlo připadat zvláštní – venku je hnusně, tak proč o tom chodit psát, proč si radši doma nezatopit, neuvařit horký čaj nebo nezalézt pod deku k televizi – ale Edovi to s jeho zálibou v poezii připadalo jako přirozená reakce, jako naprosto logické vyústění jeho rozčarování ze špatného počasí. Nevyužít takovou příležitost by byl v jeho očích neodpustitelný hřích, tím spíš, když k němu inspirace přišla sama.
Momentálně ale začínal mít svého výtvoru po krk. Nenapadalo ho nic, co by se na konec hodilo. Závěry svých básní vždy považoval za nejnáročnější. Potřeboval něco úderného, efektního, a zároveň vkusného.
Užuž najížděl kurzorem na ikonku internetu – jedno malé kliknutí, a google na něj ochotně vyplivne přesně to, co hledá, s čím si celou dobu tak usilovně (a zcela
bezvýsledně) láme hlavu –, ale nakonec ruku z počítačové myši sundal a notebook zaklapl.
Tak zoufalý, aby musel chodit škemrat o rady rýmovače na netu, nebyl.
Opustil ložnici a vydal se směr kuchyň. Akutně potřeboval kafe. Dnes zatím žádné neměl, z postele zasedl rovnou k tvorbě. No, z postele – spíš z rozkládacího gauče. Pravdou totiž bylo, že postel, v níž Ed spával, nebyla postel v pravém slova smyslu a současná, improvizovaná ložnice, ze které se momentálně loudavým krokem, jenom v pyžamu a županu, ploužil podlouhlou chodbou s vidinou hučícího kávovaru, nebyla skutečná ložnice, která se jinak nacházela v patře jeho rodinného domu, nýbrž pokoj pro hosty v přízemí.
Ode dne, co Miriam zemřela, uplynulo už skoro devět měsíců, přesto se do té místnosti pořád neodvažoval vkročit – natož aby si vlezl do jejich společné postele, přikryl se jejich společnou peřinou a strávil tam celou noc. Fakt, že se blížilo výročí Miriny smrti, tomu vůbec nepřidával. Člověk by si řekl, že čím delší doba od odchodu blízkého člověka uplyne, tím budou tyhle věci snazší, v Edově případě byl však pravdou pravý opak. Žádné takové, že čas je nejlepší lék na bolest, že postupně zhojí všechny rány. To u něj neplatilo. Bloky, které si vůči určitým věcem a rituálům spjatým s Miri vytvořil, se s uplynulou dobou spíš umocňovaly. Čím delší čas od pohřbu utekl, tím pro něj bylo vše paradoxně horší a náročnější. Bolestnější.
Popravdě už to, že v tomhle domě nakonec zůstal a nezbavil se ho hned po kremaci, považoval za zázrak –v tom rozlehlém patrovém domě s obří zahradou, který
by neměl problém pojmout třeba i rodinu se čtyřmi dětmi a který teď Edovi připadal až děsivě veliký; v domě, kde s Miriam strávili téměř celé své takřka čtyřicetileté manželství; v domě, kde vychovávali svou jedinou, vymodlenou, dnes už dvaatřicetiletou dceru; v domě, který ještě donedávna představoval domov, teplý a hřejivý, a který se pro něj ze dne na den, jako mávnutím kouzelného proutku, stal obživlou noční můrou. Ano, to, že tu zůstal, rozhodně byl zázrak, a Ed se domníval, že žádné další zázraky – mezi něž spaní v ložnici bezesporu patřilo – od něj nikdo čekat nemůže. Ne v jeho věku. Ne u člověka, který se najednou na prahu šedesátky, po tolika letech společného soužití, ocitl dočista sám.
Tlumené zakňučení, jež se ozvalo bezprostředně poté, co vylezl na chodbu, mu naštěstí připomnělo, že není opuštěný úplně. Akim, černý pudl pořízený před šesti lety na Miriamin popud, vyskočil z pelechu pod schody a běžel se s Edem přivítat. Přátelské oblíznutí ruky mu páníček oplatil podrbáním za ušima.
Byl to Mirin nápad. To ona si toho smetáka přála; bože, když si vzpomněl, jak dlouho a jak vytrvale ho přemlouvala… Nenechala se odbýt.
Samozřejmě že jí na to nakonec kývl. Vždycky jí splnil, co jí na očích viděl; klidně by jí snesl modré z nebe, aby mohl alespoň na pár chvil zahlédnout ty dva radostné, jiskřivé plamínky…
S Akimem v patách se došoural do kuchyně a zapnul kávovar. Zatímco čekal na ranní espresso, v prosklených dvířkách kuchyňské skříňky zahlédl svůj odraz:
Vpadlé tváře, ztrhaný, zlomený výraz, velké smutné oči, neupravené strniště na tvářích, tmavší nezastřižené
vlasy protkané šedinami, rozcuchané a ledabyle přečuhující kolem uší.
Ten pohled mu opět připomněl, jak moc za poslední měsíce zestárnul…
Zrovna se s Miriam vraceli z novoroční návštěvy u Christin, když jim přes cestu přeběhla srna. I tahle vzpomínka byla, podobně jako všechno ostatní, co s Miri souviselo, stále až mučivě silná. Před nimi se rozprostírala mlha hustá jako mléko a ani s náledím mrazivá lednová noc nešetřila. Byl to on, kdo řídil, zatímco Miri poklidně podřimovala na sedadle vedle něj, hlavu opřenou a důvěrně natočenou k němu, ústa mírně pootevřená. Ed si ji dodnes naprosto zřetelně vybavoval, přirozenou krásu, kterou oplývala i ve spánku, to, jak vypadala křehce a zranitelně…
Byl to on, kdo řídil. A byl to on, kdo tu děsivou havárii přežil.
Zatímco ona spala, on to podělal. Ztratil kontrolu nad řízením. Zatímco ona zemřela ještě před příjezdem sanitky, on vyvázl jen s otřesem mozku.
Sám pro sebe si hořce odfrkl – jak od něj vůbec někdo mohl čekat, že po pár měsících zajede do starých kolejí a začne zase normálně žít? Bylo to k vzteku, tak nespravedlivé, tak, tak…
Pořád si to dával za vinu. I když ho Christin nesčetněkrát ujišťovala, že za to nemohl, že mu to nikdo nemá za zlé – byla to pitomá srna a dostal jsi smyk, co jsi v tý chvíli asi tak mohl dělat? –, nemohl se zbavit pocitu, že mezi nimi od toho dne panuje jisté napětí, napětí, jež souviselo právě se zbytečnou, předčasnou smrtí její matky. Protože ve skutečnosti to byla jeho chyba, jeho
a nikoho jiného, a neexistovala žádná nadpřirozená síla, která by mu to dokázala vymluvit.
Christin jim totiž toho osudného večera navrhovala, ať přespí, a to hned několikrát, opakovaně v průběhu celé návštěvy. A byl to on, kdo její nabídku s díky odmítl. Tvrdošíjně si prosadil, že čekat do druhého dne na to, až přestane chumelit, nemá smysl – zvlášť když meteorologové hlásili sněžení na celý týden – a že prostě pojedou domů.
Jako by jim snad tady v tom jejich zapadákově mohlo něco utéct…
Celé to bylo o to horší, že tohle ukvapené, krátkozraké rozhodnutí nebylo o ničem jiném než o Edově neochotě a averzi k přespávání v jiném prostředí – o jeho pohodlnosti. Nerad trávil noci na cizích místech, bytostně to nesnášel a bylo fuk, jestli šlo o neosobní pokoj v hotelu někde v Alpách nebo o útulný, pěkně zařízený bungalov jejich vlastní dcery. Už měl svoje roky. Když býval mladší, dokázal se hecnout, ale poté, co mu odzvonila padesátka, ho přešla chuť na sebe neustále tlačit, aby druzí měli radost, aby byli spokojení. Když se ocitnete v určitém věku, jednoduše přestanete mít některé věci zapotřebí. Zpomalíte a zpohodlníte, začnete preferovat svůj klid – ten je vám najednou nade vše. Dospějete do stadia, kdy konečně po všech těch letech přemáhání postavíte na první místo sebe. Zjistíte, že už nechcete přespávat mimo domov, dělit se s někým o záchod, mýt se v cizí sprše, nemoct si u snídaně uprdnout. Chcete mít možnost si při jídle utřít pusu do rukávu od pyžama nebo se cestou k lednici podrbat na prdeli. Za předchozí roky jste si zdvořilostních frází a upjatého stolování
ve společnosti ještě upjatějších příbuzných užili víc než dost, takže když si pak uvědomíte, že máte na vybranou, není cesty zpět. Už vždycky zvítězíte vy. Už vždycky dáte přednost pohodlí a nestrojenosti vlastního domova.
A přesně to Ed toho večera udělal. S vidinou teplé koupele ve svém domě, své vaně a svojí koupelně, kde se nebude muset zamykat nebo se obávat, že mu dovnitř bez ohlášení vpadne zeťák, s vidinou škrábání se na zadku všude tam, kde se mu zachce, vstal sobecky od stolu, rozloučil se s Christin i jejím mužem Štěpánem a dceřiným prosbám a výstrahám meteorologů navzdory vyšel do zlověstné vánice a sebe i Miriam posadil do toho zpropadeného auta.
Odvrátil zrak od svého odrazu a s despektem se rozhlédl po prostorné kuchyni.
K čemu mu bylo být ve svém domě teď?
Odjakživa byl příšerný paličák. Co řekl, to platilo, za každou cenu musel mít poslední slovo – i tehdy. Tu noc rozhodl za oba, za sebe i za Miriam, a on i Christin věděli, že se rozhodl špatně. A i když mu nikdy ani náznakem nepřisuzovala na celé té věci byť procentní díl viny, někdy měl dojem, že v její tváři vyčetl přesně tohle, pohled „já ti říkala, ať zůstanete“, výtku, která nebyla myšlena vůči němu, a přesto ano.
Nahlas to nikdy nevyslovila jen proto, že byla po své matce – dobrosrdečná, milující, chápavá duše se srdcem ze zlata.
Včera s ní telefonoval a domluvili se, že ho příští týden přijede navštívit. Jako by toho totiž nebylo málo, měl mít
co nevidět narozeniny. Dvaašedesáté. První narozeniny bez milované manželky, ženy, s níž strávil prakticky celý dospělý život. A pak, za další měsíc, na den přesně, výročí svatby. Kulaté. Letos by oslavili čtyřicet let. Rubínová svatba. Jubileum. Na hovno.
Od smrti Miriam jezdila výhradně Chris. Ed nebyl od nehody schopný usednout za volant. Z jejich starého auta zůstala sešrotovaná plechová skořápka, která hned po onom neštěstí putovala na vrakoviště, a důvod pořizovat nové neviděl. Nechtěl. Proč taky? Aby v něm zase někoho zabil? Ani nápad. Bez Miriam stejně nikde netrajdal, a kvůli těm pár výjezdům do krámu nebo k doktorovi? Mohl jet autobusem nebo na kole. Aspoň udělá něco pro svoje zdraví a jako bonus třeba i trochu zhubne. Miri by na něj byla pyšná…
Zády opřený o kuchyňskou linku opatrně usrkával horkou kávu. Chvilku se snažil vymyslet vhodné zakončení nové básně, ale nakonec to vzdal. Z krabičky pohozené na jídelním stole vyndal zapalovač a cigaretu, na župan natáhl větrovku, kterou od včerejška nechal přehozenou přes židli, a i s hrnkem kávy v ruce vylezl před dům. Akim ho jako vždy následoval.
Na terase bylo stejně sychravo jako předchozí den.
Ochlazení přicházející ruku v ruce s blížícím se zimním obdobím na Eda působilo depresivně. Vracelo ho zpátky do doby, kdy přišel o Miri. Všechno to listí, pohled z okna na ztemnělou podzimní oblohu, koruny stromů lámající se v podzimním větru, lidé v bundách a další zdánlivě nevinné náznaky, že zima už je za dveřmi… Neskutečně ho to sralo, nemohl se na to dívat.
K čertu s nostalgií.
Nerad si to přiznával, ale nebyl na to připravený. Nebyl připravený se tomu zatracenému dni, který ho o Miriam navždy připravil, postavit čelem. Nejspíš i proto teď skládal básně, jaké skládal, o podzimu, samotě, opuštění…
Potřeboval se z toho vypsat. Poezie momentálně představovala jedinou Edovu radost – poezie, Akim a těch pár promáčených záhonků, které tu po Miri zbyly.
Ed nikdy nebyl žádný zahradník, ale o záhony v rámci svých omezených možností pečoval. Květinová okrasa byla něčím, co Miri sama poctivou prací a pílí vytvořila, jejím jedinečným hmatatelným odkazem. Někomu by to mohlo připadat šílené, ale když Ed zaléval nebo zabořil ruce do měkké hlíny, aby záhony zbavil plevele, měl pocit, že cítí manželčinu přítomnost. A byly to docela jiné pocity, než jaké ho přepadaly kupříkladu v jejich společné ložnici – ty byly skličující, ba přímo devastující –, tyhle emoce ho zvláštním způsobem hřály. Přinášely mu klid. Miriam v téhle zahradě nechala kus sebe a Ed jí tu mohl být opět nablízku.
Akim natěšeně vystartoval zpod zastřešené terasy a začal poletovat po zahradě jako střelený. Už zase pršelo. Ed se posadil ke stolu a přisunul si popelník. Vdechoval a vydechoval cigaretový kouř, popíjel kafe a u toho pozoroval šedavé nebe a masivní dešťové kapky dopadající na silnici před domem. Dál přitom přemýšlel nad svou básní.
Trudnov, malinká vesnice za Pardubicemi, kde žil, byl v podstatě taková podlouhlá úzká nudle – jedna hlavní silnice uprostřed kolem dokola hustě obehnaná domy. Měl pouze pár postranních ulic, zapadlých a dokonale klidných, přičemž Ed žil na okraji obce. Zatímco z terasy
měl výhled na úzkou asfaltku, jež se líně táhla podél plotu a oddělovala řadu starších rodinných domků od toho jeho, z druhé strany zahrady nebylo zhola nic, jen pole a rozlehlé lesy. Několik dlouhých kilometrů pusta a přírody.
Ed neznal žádné jiné místo, které by bylo tak poklidné a mírumilovné. S Miriam jim tu bylo skvěle…
Proč se to muselo všechno tak posrat?
Lavičky po parku obsadí listí, déšť roní z pohárků, vítr vzduch čistí. Léto se s ozvěnou vzpomínek vytrácí…
„Vytrácí, vytrácí…,“ mumlal si sám pro sebe. „Léto se s ozvěnou vzpomínek vytrácí…“
Jak tam tak seděl a rozjímal, déšť řídl, až nakonec přestalo pršet úplně; mraky se rozestoupily a na nebi na krátkou chvíli vykouklo slunce. Ed si vychutnával ranní kávu a kouřil, když vtom mu znenadání hlavou probleskla myšlenka. Už to skoro měl, chybělo maličko – z přemýšlení ho však vytrhl vysoký pištivý hlas ze sousední zahrady.
Obrátil hlavu a uviděl, že zpoza plotu vykukuje třetí brada jeho kudrnaté sousedky. Alice Škodová. Ta dotěrná všetečka.
Byla jen o pár let mladší než on, vlastně byla stejně stará jako Miriam, přesto mu odjakživa přišlo, že myšlením je kapánek „jinde“. Nezajímalo ji nic jiného než drby, kočky a zase drby. Posledních dvacet let nepracovala (byla v invalidním důchodu, který jí, bůhvíproč, přiklepli na bolavá záda), a jelikož jiné vyžití, manžela,
děti ani koníčky, neměla, trávila volné dny tím, že vysedávala u televize, trajdala po kamarádkách a postupně přicházela o i poslední zbytky soudnosti a taktu. Ed ji nikdy neměl rád, ale po smrti Miriam se jeho nesympatie přetavily z pouhé averze v regulérní alergii.
Nemohl tu ženskou vystát.
„Copak děláš?“ zaštěbetala pisklavě, jako by snad neviděla, že jenom sedí a kouká do blba. Ed protáhl obličej a sjel sousedku skeptickým pohledem.
„Piju kafe a kouřim,“ odsekl se skřípáním zubů. Kdyby ho nevyrušila, už mohl mít konec ke své básni. Máloco ho dokázalo vytočit tak, jako když ho někdo vyrušil při práci a přetrhl mu nit. Měl sto chutí vyzout si pantofli a hodit ji po ní.
„Tak si představ, Edo, že včera večer našli dalšího.“
Edovo rozčilení bylo vmžiku totam. Zbystřil. Odložil cigaretu do popelníku, vstal a s rukama v kapsách zamířil k Alici.
„Vážně? A kde?“
„Kousek odsud, u mladejch Jiroutovejch,“ řekla Škodovka a povzdechla si. „Max se jmenoval. Chudák. Takovej pěknej retrívr to byl, hodnej, mazlivej… Zase skončil se šípem v krku.“
Ed se ramenem opřel o dřevěný sloup terasy. Mladý Jiroutovi. Věděl, o koho jde. Syna starýho Jirouťáka znal, na základce chodil s jejich Christin do třídy. Dva roky zpátky si postavil barák kousek za pozemkem rodičů a pár měsíců nato se oženil s nějakou fyzioterapeutkou z Moravy, kterou poznal, když studoval v Olomouci…
„Víš to jistě?“ zeptal se. „Od kohos to slyšela?“
Alice se zatvářila uraženě a bradu, všechny tři, vytrčila nahoru – jako by se jí dotklo, že si Ed dovolil o spolehlivosti jejích klepů pochybovat.
„Starej Konvalina mi to říkal, když jsem ho potkala v krámu,“ předložila mu triumfálně svůj zdroj. „Dobře se s nima zná, jak se starym Jirouťákem, tak s těma mladejma. Tři tejdny byl od těch útoků klid, tak psa nechali navečer proběhnout venku. Prej zůstal bez dozoru sotva pár minut… Když vylezli z baráku, aby ho zavolali domů, byl už tuhej. Ležel pod schodama a ani se nehnul.“
Alice nejspíš čekala za svůj obsáhlý výklad patřičné uznání, avšak žádné satisfakce se jí nedostalo. Ed jen cosi neurčitě zamručel, zadumaný pohled přitom upíral úplně jinam než jejím směrem, kamsi do dálky.
Od doby, co ve vesnici někdo začal trávit psy, uběhlo už pár měsíců. Pokud si Ed dobře pamatoval, rozjelo se to někdy koncem června. Zpočátku se celá ta záležitost tvářila nevinně, jako několik náhodných, absolutně nesouvisejících úmrtí – lidi měli za to, že jejich pes prostě omylem sežral něco špatného, doma / venku na procházce / v lese, nebo ho znenadání skolila nějaká zákeřná, skrytá nemoc, takže nic nehlásili a mazlíčka bez zdlouhavého spekulování zakopali na zahradě nebo na poli za domem. Avšak později, asi se čtvrtým nebo pátým uhynulým zvířetem, se ukázalo, že psy někdo tráví cíleně. Jeden z majitelů našel u kotce, kousek od svého mrtvého dalmatina, vyzvracený zbytek špekáčku. A v něm – ve vydlabaném středu – kapsle plné jakýchsi bílých kuliček.
Ukázalo se, že šlo o hydroxid sodný. Obyvatelé Trudnova celou věc oznámili na policii a začali si svoje
zlatíčka víc hlídat – už jim nedovolovali volně pobíhat po venku, dokonce je bez dozoru nenechávali ani v boudách a kotcích na oplocených zahradách. Od toho dne, pokud to šlo, trávili psi většinu dne v relativním bezpečí domovů svých páníčků, noci nevyjímaje. Chodili se jen rychle vyvenčit na zahradu a pak hned zase šup, šup zpátky domů.
Chvíli to vypadalo, že se trudnovský travič vzdal. Útoky ustaly. Pár týdnů byl klid, ticho po pěšině.
Jenže pak kolotoč vyvražďování odstartoval nanovo.
Bohužel jediné, čeho lidé přehnaným strážením svých mazlíčků nakonec docílili, bylo, že pachatele přiměli změnit taktiku. Ze špekáčků s hydroxidem sodným přešel na něco rafinovanějšího a efektivnějšího, něco mnohem chladnokrevnějšího.
Kuše. Psí vrah teď vždy po setmění číhal z bezpečné vzdálenosti na vhodnou příležitost, a jakmile se pes ocitl na sebekratší chvíli venku, okamžitě ho bez milosti zastřelil. A pokud Ed počítal správně, retrívr mladých Jiroutových byl už osmým usmrceným nebožákem v řadě.
Stejně jako nebyl Ed žádný zahradník, neřadil se ani mezi milovníky psů – Akim byl naprostá výjimka –, přesto ho to, co se v Trudnově v poslední době dělo, nenechávalo chladným. Přišlo mu to nelidské, jako prachsprostá zrůdnost. Asi nejhorší byl potom fakt, že vesnice byla vůči útokům naprosto bezmocná. Neznámý útočník totiž jako by byl neviditelný; nepolapitelný duch, který se náhle a bez varování zjevoval ve chvílích, kdy to člověk nejmíň čekal. Policie nenarazila na žádné stopy ani svědectví, jež by jí při pátrání pomohly,
a nikdo neměl nejmenší ponětí, kdy a kde pachatel udeří znovu. Nezdálo se, že by měl ve svém nezřízeném řádění nějaký systém – nesoustředil se na určitou oblast ve vesnici a zjevně nerozlišoval ani konkrétní plemena; za oběti mu od června padly všechny možné rasy, od čivav přes ohaře a pitbuly až po bernardýna, přičemž jednotliví majitelé mezi sebou měli jen pramálo společného.
Ani zdaleka ale nešlo o to, že se další obětí mohl stát
Edův pes. Především tu byla ona neopominutelná skutečnost, že se pachateli mohl do cesty kdykoli připlést někdo z majitelů, ba co hůř – dítě. A takový scénář nechtěl Ed raději ani domýšlet…
Najednou jako by ho osvítilo – pohotově odlepil rameno od sloupu, a aniž by se namáhal rozloučit se Škodovkou, houkl na Akima a i se zvířetem v těsném závěsu pospíchal zpátky do domu.
Léto se s ozvěnou vzpomínek vytrácí, splav s pěnou stříbrnou podzimem burácí.
Zasedl za počítač, nastartoval ho a za neurotického poklepávání nohou ta slova co nejrychleji – jako by měl strach, že je každou chvílí zapomene – nabouchal do dokumentu s rozpracovanou básní. Bedlivě si po sobě celé dílo přečetl, pak ještě jednou, pro jistotu, a s rukama spojenýma za hlavou se spokojeně rozvalil na židli.
Byla úleva to ze sebe konečně dostat.
Přesto mu na tom tentokrát něco nesedělo…
Čekal na zadostiučinění, na dobrý pocit z dobře odvedené, dokončené práce, který se zákonitě dostavoval
s každou dopsanou básní, avšak žádný nepřicházel. Alespoň ne v takové míře, v jaké byl zvyklý.
Záhy si uvědomil proč.
V myšlenkách se podvědomě stále vracel k zabitému psovi.
Zavřel oči a chvíli o tom přemítal. Retrívr Jiroutových. Už osmý zabitý pes v řadě. Kuše a šípy vystřelující ze tmy, jakoby odnikud, ustrašení sousedé – přátelé a známí –, bezradná policie.
Že by o tom taky napsal báseň?
Zavrhl ten nápad dřív, než stačil vykvést a nabrat konkrétní podobu. Mnohem lepší bude, když celou záležitost hodí za hlavu, aby se tím zbytečně nestresoval a nepřidělával si starosti – přesně tak, jako to většinu času dělal doposud.
Přesto ho ale obrazy domácích mazlíčků se šípy zabodnutými v krku pronásledovaly po celý zbytek dne.